Jukka Liedes

Ministerstvo školství, vědy a kultury, Finsko

Následující studie byla zpracována pro předkonferenci nazvanou "Bernská konvence v digitálním věku: Co nastane po konferenci WIPO konané v prosinci 1996? ", která předcházela 26. výroční konferenci a generálnímu shromáždění LIBER konanému v červenci l997 v Bernu. Autor je zvláštním vládním poradcem na ministerstvu školství, vědy a kultury.

Dějiny autorských práv odrážejí jak na úrovni mezinárodní, tak národní legislativy fenomény technologického vývoje. Klasickými příklady jsou takové inovace jako tisk, fotografie, kinematografie a vysílání. Z příkladů nedávných můžeme uvést fotokopírování, páskové nosiče, kabelový přenos, satelitní vysílání, počítače, telekomunikace a k tomu musíme přičíst i stále se rozvíjející digitální prostředí se všemi svými komponenty.

Vedle samotného technologického rozvoje ovlivňují mezinárodní vývoj v oblasti autorských práv i četné další faktory. V první řadě si musíme uvědomit, že autorská práva jsou jednou z nejvíce mezinárodně upravených právních oblastí. Jejich ekonomický význam je pozoruhodný a stále vzrůstá. Následkem toho je i přibývající politický zájem, který se kolem problematiky autorských práv soustřeďuje. V průmyslových zemích a ve světovém obchodu se vývoj posunul od společnosti založené na materiálních statcích ke společnosti produkující služby a nemateriální hodnoty. Intelektuální hodnoty založené na nová autorství, s nimiž jsou spojena i autorská práva, mají rostoucí vliv na bohatství společnosti a je to v mnoha případech právě technologie, která je hybnou silou za těmito zdánlivě netechnologickými trendy.

Autorská práva se zároveň stala předmětem jednání na fórech týkajících se obchodní politiky, kde figurují jako součást širší oblasti práv duševního vlastnictví, která tvoří jeden z mnoha sektorů mezinárodního obchodu.

Skutečnost, že autorská práva jsou úzce spojena s kulturou, má také svůj vliv na trendy, na jejichž základě se tato práva vyvíjejí. V oblastech kultury a kulturní politiky jsme často konfrontováni s faktory, jejichž hodnocení není vždy určováno přísně právním myšlením nebo ekonomickými skutečnostmi.

Práva duševního vlastnictví a autorská práva především jsou příznačná svou mnohoznačnou povahou. Některé z jejich vlivů jsou přímé, jiné nepřímé. Autorská práva zajištěním odměny za autorův individuální a intelektuální přínos stimulují tvořivost. Ustálený právní rámec přispívá k dostupnosti výsledků tvůrčí práce – při možnosti účinného boje proti nezákonnému zneužití autoři a nakladatelé výsledek své práce mohou poskytnout do oběhu. Autorská práva znamenají také ochranu investic vložených do výroby, stimulují ekonomickou aktivitu obecně a tím přispívají k vytváření pracovních příležitostí. Mimo tyto ekonomické důsledky poskytují autorská práva i záruku ochrany autorovy cti a reputace.

S vývojem digitálních infrastruktur se obchod s literaturou, hudbou, obrazy, počítačovými programy, databázemi atd. stal vskutku globálním. Ochrana nehmotných statků musí být součástí tohoto nového digitálního prostředí. Harmonizace práva jednotlivých zemí je nutná, chceme-li předejít nepřijatelným deformacím trhu. S globálními fenomény (např. Internet) můžeme pracovat pouze na základě globálních přístupů a, kde je to nutné, globálně uplatnitelných pravidel. Proto jsou mezinárodní smlouvy naprostou nezbytností.

V globálním měřítku je rozsah ekonomických aktivit na výstavbě digitálního prostředí ohromný a budování infrastruktury v současné době představuje nejvýznamnější sektor vývoje. Jeden výzkumný ústav odhadl výši základních ekonomických prostředků přímo souvisejících s Internetem v roce 1996 na 2,2 miliardy amerických dolarů jen ve Spojených státech. Stejný ústav předpovídá, že do roku 2000 vzroste tato částka na 45,5 miliardy amerických dolarů.

Finanční základna výroby a distribuce informačních služeb, audiovizuálních služeb, počítačových programů, hudby, zábavy atd.je stále více závislá na existenci jasného a ustáleného právního rámce. Můžeme sotva očekávat, že autoři, producenti, vydavatelé a další držitelé práv nabídnou svou produkci do prostředí sítě, pokud jim nebudou v této oblasti poskytnuty dostatečné právní záruky.

Smyslem mezinárodních smluv na poli duševního vlastnictví je umožnit trhu zastávat svou řádnou funkci. Kdosi řekl, že každý článek smlouvy zabývající se autorskými právy má na světovém trhu cenu miliard dolarů. Vyvážený regulační systém však nemůže být smysluplně vystavěn na základě čistě komerčních hledisek. Musí být vytvořena možnost omezení práv na národní úrovni. Ta ková omezení jsou zaváděna s ohledem na klíčové sektory společnosti - vědecké, vzdělávací a kulturní - a na další důležité obecné zájmy.

Jedním z nejdůležitějších následků vývoje podepřeného smlouvami je harmonizace autorského práva. V tomto rozboru se zaměřím na dvě perspektivy. Jednou je pokračující harmonizace urychlovaná nedávnými výsledky mezinárodní spolupráce v rámci WIPO (World Intellectual Property Organization - Světová organizace duševního vlastnictví). Druhá se týká problémů již identifikovaných a vykrystalizovaných, které jsou v současné době analyzovány a postupně dle možností uváděny do praxe mezinárodním společenstvím.

Autorské právo je právem apriorně teritoriálním. Státy poskytují ochranu na základě své legislativy osobám, na něž se vztahuje oblast aplikace jejich práva, podle relevantních jednání provedených na jejich území. Na základě mezinárodních dohod jsou státy povinny poskytovat ochranu také držitelům autorských práv pocházejícím z jiných zemí.

20. prosince 1996 skončila v Ženevě Diplomatická konference pořádaná Světovou organizací duševního vlastnictví (WIPO). Po třech týdnech intenzivního a často složitého jednání přijali delegáti 128 vlád, za přítomnosti zástupců kolem 100 mezinárodních organizací, výsledky pětileté přípravné práce vykonané Výbory expertů WIPO.

Hlavním cílem Diplomatické konference byla aktualizace mezinárodního režimu autorských práv, který byl vytvořen Bernskou konvencí pro ochranu literárních a uměleckých děl z roku 1886. Tato konvence, ke které se zatím připojilo asi 120 států,je revidována přibližně každých dvacet let. Možnosti současné digitální technologie naznačují, že se nacházíme na pokraji vůbec největší konvergence médií a průmyslů, které se zabývají obsahem mediálního přenosu. Pětadvacet let uplynulých od poslední “dvojrevize” z let 1967-1971 přineslo ohromující rozvoj technologie a potřeba aktualizace standardů týkajících se autorských práv byla tedy nasnadě.

Podobně zřejmá byla i potřeba aktualizace mezinárodní ochrany výkonných umělců a výrobců fonogramů. Římská konvence, zabývající se těmito tzv. příbuznými právy, byla vytvořena v roce 1961. K Římské konvenci se dodnes přihlásilo kolem 50 států, nebyla však nikdy revidována. Jedná se o velmi složitý dokument mezinárodního práva a začíná být zřejmé, že nedisponuje dostatečným potenciálem k tomu, aby se stala vskutku mezinárodním základem pro ochranu této skupiny držitelů práv.

Určité chyby v systému konvencí byly odstraněny Dohodou TRIPS (Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví), uzavřenou v rámci jednání při Uruguayském kole GATT v roce 1994. Tato smlouva se však mnohými nedostatky zabývala pouze ve velmi obecné rovině a dotýkala se jenom omezeného počtu problémů vzešlých z technologického rozvoje. Přestože výrazně zpřísnila právo zabývající se mezinárodním duševním vlastnictvím. neodpověděla na mnoho otázek, které čekaly na vyřešeni. Jiné, dnes velmi aktuální otázky, nebyly v průběhu Uruguayského kola ani identifikovány.

Bylo zřejmé, že revize celku Bernské konvence by byla buď,nemožná nebo velmi složitá, a to vzhledem k nutnosti jednohlasného rozhodování. Tak vznikla myšlenka nového dokumentu, pracovně pojmenovaného "Protokol", který by se stal součástí Bernské konvence. Navíc byl vypracován další "Nový dokument", chránící výkonné umělce a výrobce fonogramů.

Závěr Uruguayského kola GATT se odrazil na zintenzivnění přípravných prací. Hlavní příčinou tohoto zrychleného tempa bylo přijetí skutečnosti, že digitální technologie má obrovský vliv na celý svět a posouzení rozsahu tohoto vlivu. V roce 1993 přiznala Clintonova vláda národní informační politice vysokou politickou prioritu. Na základě Bangemannovy zprávy přijaly hlavy evropských států na svém summitu v Korfu v červnu 1994 Plán činnosti (Akční plán), jehož cílem byla stimulace tržní aktivity. Jako součást příprav pro aktualizaci režimu autorských práv byla v Ženevě vytvořena "digitální agenda" a to paralelně k "tradičním otázkám.”

V roce 1989 přijalo Shromáždění a Konference zástupců Bernské unie program WIPO, jenž obsahoval i usnesení o svolání Výboru expertů, který by se zabýval otázkami eventuálního Protokolu k Bernské konvenci na ochranu literárních a uměleckých děl. Cílem svolání Výboru expertů bylo zjistit, zda by příprava Protokolu k Bernské konvenci již měla být zahájena. Podle programu WIPO pro dvouleté období 1990-91 by "hlavním cílem Protokolu bylo vyjasnit stávající nebo vytvořit nové mezinárodní normy, u kterých mohou, podle současného znění Bernské konvence, existovat pochybnosti, do jaké míry se na ně tato konvence vztahuje".

Odborná rada byla svolána na dvě zasedání, první proběhlo v listopadu 1991 a následující v únoru 1992. Jednání byla zahájena na bázi pracovních dokumentů, které obsáhly široké spektrum oblastí včetně problematiky autorského práva, určitých partikulárních práv, použitelnosti minima a povinnosti zaručit individuální národní posouzení. Mezi otázkami týkajícími se klíčové problematiky autorského práva byla i potřeba zahrnout do Protokolu ochranu výrobců zvukových nahrávek.

V roce 1992 dospělo Shromáždění a Konference zástupců Bernské unie k rozhodnutí, že práce Výboru expertů by byla nejefektivněji podpořena vytvořením dvou výborů, z nichž jeden by se zabýval přípravou eventuálního Protokolu k Bernské konvenci a druhý přípravou eventuálního Nového dokumentu pro ochranu práv výkonných umělců a výrobců fonogramů.

Výbor expertů pro vypracování eventuálního protokolu k Bernské konvenci se poté sešel pětkrát, a to v období mezi červnem 1993 a květnem 1996. Výbor expertů pro zřízení eventuálního dokumentu na ochranu práv výkonných umělců a výrobců fonogramů se v období mezi červnem a červencem 1993 a květnem 1996 sešel šestkrát. Poslední tři zasedání obou výborů byla svolána na stejné termíny a některé z jejich částí probíhaly společně.

Práce Výborů expertů se odvíjela na podkladě memorand vypracovaných Mezinárodním úřadem WIPO do prosince 1994. Generální ředitel WIPO navrhl, na základě doporučení Výborů expertů, aby vládní členové rad a Evropské komise podali návrhy pro projednání na zasedáních v listopadu 1995 a únoru 1996. WIPO následně obdržela velké množství vládních návrhů týkajících se navržených smluv. V této fázi byl také na scénu uveden problém ochrany sui generis ohledně databází.

V únoru 1996 přednesla Evropská unie návrh, který byl založen na nové Směrnici Společenství zabývající se právě tímto druhem ochrany. V květnu 1996 podaly Spojené státy podobný, ne však identický návrh. Na únorovém zasedání v roce 1996 doporučily Výbory expertů, aby se v prosinci 1996 uskutečnila Diplomatická konference s cílem uzavření patřičných smluv. V květnu 1996 se v Ženevě sešly Přípravná rada pro Diplomatickou konferenci, Valná hromada WIPO a Shromáždění Bernské unie. Ty rozhodly, že Diplomatická konference bude svolána v termínu 2. - 20. prosince 1996.

Úkol připravit návrhy textů ("základní návrhy") pro Diplomatickou konferenci byl svěřen předsedovi Výborů expertů v průběhu zasedání, které se uskutečnilo v únoru 1996. Takto připravené texty zveřejnil Mezinárodní úřad WIPO začátkem září 1996. Návrh závěrečných usnesení smluv vypracoval Generální ředitel WIPO.

Před samotnou konferencí ještě nebylo k dispozici rozhodnutí o počtu smluv, které budou navrženy k přijetí Diplomatickou konferencí. Nakonec se na Diplomatické konferenci projednávaly smlouvy tři, s následujícími vymezeními - autorské právo, ochrana výkonných umělci a výrobců fonogramů a práva sui generis týkající se databází.

Konferenčním jednáním pak dominovala dvě ústřední témata: dohady o audiovizuální otázce - ochrana práv herců, tanečníků a hudebníků ve filmech a v televizních produkcích - a bitva o reprodukční právo. Jednání o audiovizuální otázce skončilo bez výsledku, problém byl odložen. Další jednání o návrhu smlouvy o ochraně databází bylo také odloženo. Po třech týdnech náročné práce byly uzavřeny dvě smlouvy - Smlouva WIPO o autorských právech (the WIPO Copyright Treaty, "WCT") a Smlouva WIPO o výkonech umělců a fonogramech (the WIPO Performances and Phonograrns Treaty, "WPPT").

Konference také přijala několik Dohodnutých prohlášení o interpretaci různých ustanovení uzavřených smluv. To je v dějinách WIPO nový prvek. Všechna Dohodnutá prohlášení, s výjimkou prohlášení týkajícího se reprodukčního práva, byla přijata jednomyslně.

Následuje stručná prezentace zásadních ustanovení výše uvedených smluv. Začneme několika poznámkami, které jsou specifické pro WCT a WPPT. Poté následují ustanovení společná oběma dohodám.

WCT - obsahuje 25 článků a čtrnáct z nich obsahuje podstatná ustanovení. WCT doplňuje Bernskou konvenci, obě smlouvy však nejsou formálně nijak propojeny a každý stát se může stát členem kterékoliv z nich, případně obou. Článek 1 obsahuje obecná ustanovení o vztahu mezi novou smlouvou a Bernskou konvencí. Nová smlouvaje speciální dohodou ve smyslu čl. 20 Bernské konvence. Smlouva neruší vzájemné závazky existující mezi smluvními stranami na základě Bernské konvence. Ve skutečnosti je Bernská konvence součástí nové smlouvy: podle ustanovení čl. 1 (4) smlouvy se smluvní strany zavazují dodržovat čl.1 až 21 Bernské konvence.

V průběhu konference byly z návrhu smlouvy odstraněny jak navrhovaný článek o označení a místu (notion and place) zveřejnění, tak i článek o zrušení určitých nedobrovolných licencí. Nový čl. 2, neobsažený v původním návrhu, utvořený na modelu čl. 9.2 Dohody TRIPS (odsouhlasené na Uruguayském kole jednání GATT v roce 1994) stanoví, že ochrana autorských práv se nevztahuje na myšlenky, pracovní postupy a metody.

Ustanovení týkající se mezinárodní aplikace a včasné aplikace byly vypůjčeny z čl. 2 až 6 a čl. 18 Bernské konvence. Tato ustanovení jsou aplikovatelná odkazem bez reprodukování textu uvedených článků.

Diskutován byl čl. 4 o počítačových programech, konkrétně má-li být zachována navrhovaná formulace "Počítačové programy jsou chráněny jako literární díla" nebo zda by věta měla obsahovat formulaci "mají být chráněny". Dohoda TRIPS omezuje ochranu počítačových programů pouze na ty, které jsou ve formě zdrojového kódu nebo strojového kódu. V návrhu smlouvy bylo uvedeno, že ochrana se bude týkat vyjádření počítačového programu v jakékoliv formě. Nakonec byla přijata verze "jsou" a do patřičného ustanovení byla přijata formulace z čl. 2 Bernské konvence, týkající se rozsahu této ochrany ("jakýkoli je druh nebo forma jejich vyjádření"). Přijato bylo i Dohodnuté prohlášení, které určuje, že přijaté ustanovení je v souladu s Bernskou konvencí a na stejné úrovni s Dohodou TRIPS.

Ve srovnání s ustanoveními Návrhu smlouvy o autorském právu doznal článek zabývající se ochranou databází určitých změn. Slovo "soubor" (collection) Bernské konvence bylo nahrazeno slovem "kompilace" (compilation), lépe vyjadřujícím specifickou podstatu databází v porovnání s tradičnějšími kategoriemi děl. Pro databáze bylo přijato podobné Dohodnuté prohlášení jako pro počítačové programy.

Čl. 8, snad nejdůležitější článek celé smlouvy, se týká sdělování děl veřejnosti. Ustanovení Bernské konvence neposkytují jistotu při aplikaci na interaktivní "on demand" (na vyžádání) sdělování chráněných děl přes informační sítě. Při mezinárodních diskusích bylo navrženo, aby se "řešení" zakládalo na právech již zavedených, jakými jsou např. právo reprodukční, právo veřejného provedení a právo na sdělení, případně na úplně novém právu na přenos (transmission) díla.

Řešení ve WCT se opírá o koncepci práva na "sdělování" (communication), tedy na přenos díla na veřejnost, která není přítomna v místě původu sdělení a to jinak než vysíláním (např. kabelová televize či přenos po sítích).

Právo na sdělování bylo nyní zaktualizováno a přizpůsobeno fungování v digitálním prostředí. Právo na sdělování, regulované Bernskou konvencí pouze fragmentárně, se podle definice obsažené v konvenci vztahuje pouze na určité kategorie děl, jako jsou díla hudební a dramatická, předčítání (recitace) děl literárních a díla kinematografická. Čl. 8 WCT rozšířil právo na sdělování na všechny kategorie děl, včetně literárních děl v psané formě (sem patří i počítačové programy), prací fotografických a obrazového umění.

Právo na sdělování se na základě WCT vztahuje i na interaktivní "on demand" přenos přes digitální sítě. Doslovně je jako součást práva na sdělování v ustanovení čl. 8 uvedeno "zpřístupnění veřejnosti jejich děl přes drát nebo bezdrátově tak, aby veřejnost měla přístup k těmto dílům z takového místa a v takovou dobu, jakou si sama zvolí". Toto ustanovení se nyní stane základním pravidlem pro digitální obchodní domy, digitální knihkupectví a digitální obchody se zvukovými nahrávkami a videokazetami. Poskytování přístupu k chráněným dílům je podchyceno autorskými právy. Toto ustanovení spojuje jednotlivé národní legislativy, které k popisu stejné transakce používají různých koncepcí. Smluvní strany mohou naplnit požadavky smlouvy tím, že udělí autorům "právo na sdělení", "právo na přenos" či "právo na šíření přenosem", případně jiné právo.

Pojetí tohoto ustanovení zapříčinilo určité neshody ještě před konferencí. Telekomunikační společnosti se obávaly, že by mohly být shledány odpovědnými za činnosti, které spočívají v pouhém aktu poskytnutí prostředku pro přenos materiálu chráněného autorskými právy. Předseda Výborů expertů ve svých poznámkách k návrhu pro Diplomatickou konferenci vysvětlil, že: "Relevantní akt je umožnění dosažitelnosti díla zajištěním přístupu k němu. Co je tedy důležité, je původní čin zpřístupnění díla, ne pouhé poskytnutí serverového místa, komunikačního spojení nebo prostředků pro přenos a směrování signálů". Právní záruka pro firmy poskytující služby on-line vyvazující je z odpovědnosti za přenos materiálu chráněného autorskými právy je ustanovena přijatým Dohodnutým prohlášením: "Pouhé poskytnutí fyzických prostředků, které umožňují nebo uskutečňují sdělování (šíření), nekonstituuje samo o sobě sdělení ve smyslu této smlouvy nebo Bernské konvence". Všechny strany byly zřejmě s tímto výsledkem spokojeny.

Stojí také za zmínku, že obecná pravidla zapracovaná do nových smluv, která umožňují výjimky k právům, nevylučují přijatelná řešení v národních legislativách smluvních stran. Podmínky již stanovené v Bernské konvenci týkající se výjimek k reprodukčnímu právu byly zobecněny čl.10 WCT tak, aby se vztahovaly na jakékoliv omezení práv. Omezení a výjimky se mohou týkat i práv na sdělování. Jakákoliv aplikovaná omezení musí být v souladu s ustanoveními výše zmíněného článku. Zde bychom měli upozornit i na tzv. "nepodstatné výhrady", které jsou tradičně akceptovány.

Neměli bychom zapomenout ani na důležité Dohodnuté prohlášení o výhradách přijaté konferencí jednohlasně. Toto prohlášení stanoví, že smluvní strany ve svých národních legislativách mohou převést a patřičně rozšířit na digitální prostředí omezení přijatelná na základě Bernské konvence, případně mohou vytvořit výjimky nové.

V současné době je minimální doba ochrany fotografického díla 25 let od roku vzniku fotografie a to podle čl. 7(4) Bernské konvence. Podle čl. 9 WCT se smluvní strany zavázaly neaplikovat zmíněné ustanovení a tak "normalizovat" minimální trvání ochrany fotografického díla, které tedy bude regulováno obecnými termíny Bernské konvence.

Smlouva WIPO o uměleckých výkonech a fonogramech se skládá z 33 článků, z nichž 23 obsahuje podstatná ustanovení. WPPT je pojata jako nezávislá a podrobná smlouva vztahující se ke všem relevantním aspektům ochrany výkonných umělců a výrobců fonogramů. WPPT není spojena s Římskou konvencí (Mezinárodní konvence pro ochranu výkonných umělců a výrobců fonogramů a vysílacích organizací uzavřená v Římě, 26. října 1961). Čl.1 WPPT obsahuje ochranné klauzule týkající se stávajících povinností vyplývajících z Římské konvence a ochrany autorských práv a literárních a uměleckých děl. Řešení stanovené v čl. 1.3 Dohody, TRIPS, která je sama založena na ustanoveních Římské konvence, bylo zopakováno v čl. 3(2) WPPT. Ustanovení v čl. 22 WPPT o včasné aplikaci odkazuje na čl. 18 Bernské konvence.

Výrazivo použité ve WPPT se řídí jazykem Bernské konvence a WCT. Ve WPPT se výkonným umělcům udělují skutečná výhradní práva, náhradou za "možnost zabránění" v duchu Římské konvence.

Stejně jako Římská konvence i WPPT obsahuje důležitý článek zabývající se definicemi. Podobné články nejsou obsaženy ani v Bernské konvenci, ani ve WCT. V porovnání s Římskou konvencí jsou definice ve WPPT aktualizovány s ohledem na technologický vývoj a některé další aspekty. Definice termínu "výkonní umělci" je širší než odpovídající definice v Římské konvenci: zahrnuje umělce vykonávající projevy folklóru. Definice "fonogramu" a "výrobce fonogramu" jsou modernizovány tak, aby se kromě zachycení zvuku vztahovaly i na zachycení znaků představujících zvuk. V mnoha případech je celý fonogram nebo jeho část vyroben bez zachycení "skutečných" slyšitelných zvuků, vpisováním digitálních znaků znázorňujících zvuky přímo do paměti počítače. Definice "vysílání" nyní výslovně zahrnuje i satelitní přenos nebo přenos kódovaných signálů. Definice "sdělování veřejnosti" byla vystavěna tak, aby odpovídala relevantním provozním ustanovením smlouvy.

V čl. 5 WPPT jsou výkonným umělcům zaručena osobní (morální) práva na jejich živé zvukové výkony a na výkony, které jsou zachyceny na fonogramech. Tato ustanovení znamenají důležitý principiální průlom, třebaže jejich rozsah je úzký a používaný jazyk se částečně liší od toho, který je použitý v čl. 6bis Bernské konvence. Organizace držitelů práv a mnoho delegací přítomných na Diplomatické konferenci podpořily osobní práva výkonných umělců coby součást smlouvy tím, že odkazovaly na nové možnosti využití nabízené digitální technologií.

Podle čl. 6 smlouvy požívají výkonní umělci výhradní práva ke svým výkonům na živých vystoupeních. Povšimněme si, že tento článek do určité míry pamatuje i na oblast audiovizuální: jsou v něm obsaženy výkony vysílané televizí.

Články WPPT zabývající se reprodukčním právem výkonných umělců a výrobců fonogramů jsou –jakousi směsicí ustanovení článku 9(1) Bernské konvence a čl. 10 Římské konvence. Reprodukční právo se vztahuje na přímou a nepřímou reprodukci jakýmkoliv způsobem či formou.

V čl. 10 a 14 smlouvy se výkonným umělcům a výrobcům fonogramů uděluje nové výhradní právo zpřístupnit veřejnosti výkony zachycené na fonogramech, případně přímo fonogramy, interaktivní "on-demand" cestou. Toto právo koresponduje s právem sdělování (šíření), jak bylo uděleno autorům ve WCT. Obchod s digitálními nahrávkami uskutečňující se v sítích podléhá svolení jak výkonného umělce tak výrobce.

Právo na odměnu, odpovídající čl. 12 Římské konvence, bylo modernizováno čl. 15 WPPT. Zmodernizované právo na odměnu se dnes týká jak přímého, tak nepřímého využití fonogramů vydaných za účelem obchodu, vysílání nebo jakéhokoliv sdělování veřejnosti. Toto právo musí být uděleno jak výkonnému umělci, tak výrobci. Bylo u něj však nutné zavést možnost výhrady. Výhrady členských států mohou mít až takový rozsah,jaký mají výhrady povolené čl.16 Římské konvence: Smluvní strana může prohlásit, že ustanovení čl.15 WPPT nebude aplikovat vůbec.

Před uzavřením nových smluv neexistovala v mezinárodních konvencích žádná obecná ustanovení o vyčerpání distribučních práv na poli autorských a příbuzných práv. Vyčerpání distribučního práva je obsaženo v obou nových smlouvách. V Základním návrhu byly obsaženy dvě alternativy řešení konceptu vyčerpání distribučního práva. Na jedné straně se jednalo se o tzv. národní neboli regionální vyčerpání distribučního práva, podle kterého je možné dále distribuovat pouze kopie prodané na území státu vázaného smlouvou. Toto řešení mělo největší podporu u Spojených států a mnoha dalších industrializovaných zemní. Alternativní řešení bylo založeno na tzv. mezinárodním vyčerpání distribučního práva, podle kterého je množné kopie prodané se souhlasem držitele práv dále distribuovat kdekoliv na světě. Mezinárodní vyčerpání našlo největší podporu mezi asijskou skupinou rozvojových zemí, u zástupců Číny, několika latinskoamerických zemí a některých průmyslových států.

Konference se rozhodla pro druhé řešení. Pokud se k takovému kroku rozhodnou, mají smluvní strany možnost určit si podmínky, za kterých vyčerpání platí. Uznání vyčerpání distribučního právaje důležitým krokem v souvislosti s mezinárodní distribucí kopií fonogramů, videogramů, knih, kopií počítačových programů atd. Distribuce kopií, které byly prodány bez souhlasu,je tedy protiprávní a lze jí zabránit.

Výhradní právo na pronájem (tj. na komerční zapůjčení díla) bylo ve WCT uděleno počítačovým programům, kinematografickým dílům a dílům obsaženým na fonogramech. V případě kinematografických děl nemá stát povinnost toto právo udělit za předpokladu, že pořizování většího počtu kopií zásadním způsobem nenarušuje reprodukční právo. Ve WPPT bylo plně uznáno výlučné právo na pronájem s výjimkou těch smluvních stran (tj. států), které k datu 15. dubna 1994 uplatňovaly a stále uplatňují systém "spravedlivé odměny" (equitable remuneration). Z jednání na Diplomatické konferenci jasně vyplynulo, že právo na pronájem v nových smlouvách odpovídá úrovni TRIPS.

WCT rozšiřuje aplikaci tříbodového testu (kritéria) z čl. 9(2) Bernské konvence na práva obsažená jak ve WCT tak v Bernské konvenci. S ohledem na práva ve WPPT se na práva výkonných umělců a výrobců mohou vztahovat stejné druhy omezení a výjimek, neboť smluvní strany poskytují autorská práva ve své národní legislativě. To odpovídá ustanovení čl. 15.1 Římské konvence. Pro WPPT tedy také platí tříbodový test.

K omezením a výjimkám bylo jednohlasně přijato stanovisko ve kterém se uvádí, že smluvní strany mohou v národním zákonodárství převzít omezení, která jsou povolena Bernskou konvencí, a vhodně je na digitální prostředí rozšířit. Smlouvy také povolují smluvním stranám (tj. státům) vytvořit nové výjimky, týkající se prostředí digitálních sítí. Toto stanovisko se mutatis mutandis vztahuje i k WPPT.

Právní ošetření technologické ochrany se stalo předmětem mezinárodních sporů už před konferencí. Ustanovení zabývající se touto oblastí obsažená v Základním návrhu byla vypracována podle prototypu ustanovení v právu Spojeného království a odpovídajících ustanovení v návrhu novely amerického autorského zákona a dokumentu NII z roku I995. Základní návrh byl podroben tvrdé kritice představiteli telekomunikačního a hardwarového průmyslu a naopak obhajován organizacemi držitelů práv. Na konferenci vyšlo najevo, že návrh je příliš detailní: existovalo riziko, že některé nástroje obecnějšího využití, jako např. PC, by spadaly do pole aplikace návrhu. Intenzivní jednání mezi zainteresovanými stranami vedla ke zjednodušenému návrhu ustanovení, který byl oficiálně přednesen skupinou afrických zemí. Tento návrh byl přijat téměř beze změny. Hlavní důraz v něm byl přenesen ze sankcionování výroby nebo dovozu zařízení mařících ochranu na právní prostředky nápravy proti obcházení účinných ochranných technologických opatření používaných držiteli práv.

Do obou smluv byla zařazena zcela nová ustanovení o povinnostech týkajících se informací o nositeli a rozsahu práv. K těmto ustanovením byl konferencí připojen prvek požadující určitou souvislost s aktem porušení práv. Stanovené nástroje právní nápravy budou použity proti každé osobě, která se dopustí zmiňovaných činů s vědomím, že tím způsobí, umožní, usnadní nebo zamlčí porušení práv.

Reprodukční právo je jedním ze základních bodů autorských práv. Podle ustanovení Bernské konvence náleží autorům literárních a uměleckých děl výhradní právo udílet svolení k reprodukci jejich děl jakýmkoliv způsobem nebo formou. Záběr tohoto práva je tedy velmi široký, nicméně ponechává jistý prostor pro interpretaci. Jedna z možností interpretace se vztahuje na životnost rozmnoženiny pořízené aktem reprodukce.

V počítačovém a síťovém prostředí je většina ekonomicky relevantních využití chráněných děl založena na dočasných kopiích uložených v paměti počítače. Takové užití děl by mělo být obsaženo v rámci pravidel o autorských právech. Odstavec 1 navrhovaného čl. 7 určuje, že do rámce reprodukčního práva v čl. 9 Bernské konvence spadá jak dočasná, tak trvalá reprodukce. Odstavec 2 navrhovaného článku povolil smluvním stranám vytvořit legislativu pro ustanovení omezující reprodukční právo v případě rychle pomíjející nebo náhodné reprodukce. Tyto výjimky měly obsáhnout reprodukci, ke které dochází v pracovní paměti počítače při browsingu (letmé nezávazné prohlížení a krátkodobé uložení v síti) materiálů z Internetu a pomocnou, technologicky nezbytnou, reprodukci, která je součástí internetového přenosového procesu. Výjimky podle navrhovaného odstavce 2, měly z operačního pole autorského práva odstranit akty reprodukce, které nemají žádný ekonomický význam. Jak je v této oblasti běžné, navrhovaný odstavec 2 umožnil smluvním stranám zavést výjimky ve svých národních legislativách.

Obecně lze říci, že s návrhem čl. 7 byli spokojeni zástupci průmyslů zajišťujících obsah internetových přenosů a držitelé práv, ostře se však proti němu postavil internetový průmysl. K opozici se přidal hardwarový průmysl. Společné zájmy našly koalice a svazy lobující za knihovny a telekomunikační průmysl. Obavy druhých jmenovaných se týkaly zejména přílišné odpovědnosti, zatímco knihovny vyjadřovaly svou upřímnou obavu, že by článkem v této podobě byl ohrožen přístup veřejnosti k informacím. Kritici požadovali bud,povinné výjimky pro určité druhy náhodné reprodukce nebo úplné vyřazení čl. 7 v té podobě, ve které byl navrhován.

Lobování bylo velice intenzivní. Africká skupina zemí a mnoho zemí asijských zaujaly stanovisko, že výjimky k reprodukčnímu právu týkající se jak browsingu tak telekomunikací by měly být povinné. Jednání se velice zkomplikovalo, neboť delegace EU a USA se intenzivně snažily, aby navrhovaný čl. 7 byl ve smlouvě ponechán a aby pravidlo o výjimkách bylo volitelné.

K dořešení nakonec nezbyl čas. Konflikt týkající se pravidel a specifických výjimek nakonec způsobil kolaps celého čl. 7. USA se spokojily s jeho vyřazením pod podmínkou, že bude přijato prohlášení o reprodukčním právu. Po dlouhém a složitém rozhodování a hlasování bylo přijato Dohodnuté prohlášení. Toto důležité prohlášení stanoví, že reprodukční právo, jak je formulováno v Bernské konvenci, se "plně vztahuje na digitální prostředí. Prohlášení také potvrzuje, že ukládání chráněného díla v digitální podobě v elektronickém mediu znamená reprodukci.

Výsledek bitvy o čl. 7 byl pro někoho rozčarováním, pro většinu zúčastněných byl však uspokojivý. Podrobné fungování reprodukčního práva prošlo velmi důkladnou analýzou. Toto právo je i v současné podobě velmi široké ("jakýmkoliv způsobem nebo formou") a Dohodnuté prohlášení toto použití vyjasňuje. Je pravděpodobné, že pro mnoho států by návrhy v čl. 7, týkající se reprodukčního práva, neznamenaly nic nového. Dočasná reprodukce je již dnes součástí legislativy mnoha zemí, např. všech členských států EU. Odstranění navrženého článku ze smlouvy znamená, že otázka reprodukce v souvislosti s browsingem a vysíláním po síti je dosud předmětem jednání mezi všemi smluvními stranami.

Podle Římské konvence výkonným umělcům, tedy hercům, hudebníkům, tanečníkům a jiným, nepřináleží žádná práva ve vztahu k jejich zaznamenaným audiovizuálním uměleckým výkonům. Čl. 19 Římské konvence takovou ochranu jednoznačně vylučuje: "poskytne-li výkonný umělec souhlas k tomu, aby se jeho výkon stal součástí obrazového či zvukově-obrazového záznamu, čl.7 se od té doby na něj nevztahuje".

Základní návrh vypracovaný pro konferenci obsahoval alternativní možná řešení audiovizuální otázky. Před konferencí neexistovala mezinárodní shoda v otázce, zda by se ochrana měla vztahovat i na audiovizuální záznam výkonů výkonných umělců nebo má-li být omezena pouze na zvukové záznamy a fonogramy. Po náročných jednáních bylo zřejmé, že ochrana výkonných umělců nemůže být rozšířena na audiovizuální produkci. V diskusích na toto téma byly nejaktivnější Spojené státy a Evropské společenství. Spojené státy přednesly zajímavý návrh podle kterého by byly ochotny přiznat zákonná práva odpovídající WPPT výkonným umělcům v zahraničních audiovizuálních produkcích. To však bylo podmíněno

1) přijetím nevyvratitelné domněnky, že práva byla převedena z výkonného umělce na výrobce;

2) plnou aplikací principu národního zacházení (tj. cizinci nemají méně příznivý režim než domácí subjekty) a

3) možností uplatnit práva jakýmikoliv prostředky včetně aplikace kolektivních dohod o vyjednávání. Mnoho delegací tento návrh vyslechlo se sympatiemi.

Členské státy Evropského společenství představily na konferenci svůj návrh změny čl. 25 Návrhu smlouvy, který by smluvním stranám umožnil výhrady v oblasti audiovizuálních výkonů. Návrh smlouvy obsahoval možnost absolutní výhrady ve věci aplikace této smlouvy na audiovizuální výkony. Evropský návrh byl tedy založen na pragmatickém řešení, které by státům umožnilo výhrady "á la carte". Státy by mohly prohlásit, že jedno nebo několik ustanovení WPPT by aplikovaly pouze na zvukové výkony zachycené na fonogramech.

V závěru se však k vyřešení audiovizuální otázky nedostávalo ani času, ani energie a ani dostatečné vůle. Mezinárodní federace herců a hudebníků návrh Spojených států podpořit nemohla a proti návrhu se postavily i některé klíčové delegace. Spojené státy zase nemohly přijmout návrh evropský.Jednání o celé audiovizuální otázce skončilo bez výsledku.

Diplomatická konference přijala usnesení v tom smyslu, že by práce na této otázce měla pokračovat. V tomto usnesení klade konference důraz na bezodkladnou potřebu odsouhlasení nových norem, které by zaručily adekvátní mezinárodní právní ochranu audiovizuálních výkonů. V usnesení se volalo po svolání mimořádného zasedání kompetentních vedoucích orgánů WIPO v průběhu prvního čtvrtletí roku 1997, které by rozhodlo o rozvrhu přípravných prací pro protokol k WPPT zabývající se audiovizuálními výkony, s vyhlídkou přijetí takového protokolu před rokem 1998.

Na zasedání příslušných Vedoucích orgánů WIPO, Valné hromady WIPO a Shromáždění Bernské unie, konaném 20. a 21. března 1997, tyto orgány projednaly a přijaly metody a časový rozvrh pro vyřešení audiovizuální otázky.

Vedoucí orgány rozhodly o svolání Výboru expertů, který by se zabýval audiovizuálními výkony, na 15. a 16. září 1997. Mezinárodní úřad WIPO vypracuje, v souladu s učiněným rozhodnutím, dokument zabývající se současnými národními a oblastními zákony a prováděcími předpisy. Mezinárodní úřad navíc vyzval vlády a Evropské společenství, aby mu písemně sdělily informace o skutečné situaci, zejména ve vztahu k smluvním praktikám existujícím v jejich příslušných zemích a také eventuální oficiální statistiky.

Na konferenci nebylo přijato žádné radikální rozhodnutí ve věci sui generis ochrany databází. Návrh smlouvy o databázích, který byl třetím v řadě návrhů smluv vypracovaných pro Diplomatickou konferenci, nebyl ve skutečnosti vůbec projednáván. Vzhledem k časovým omezením získaly prioritu v jednáních první dvě smlouvy. Konference přijala doporučení pro pokračování v práci n této otázce.

Návrh smlouvy o ochraně databází vypracovaný pro Diplomatickou konferenci definuje databázi jako "soubor na sobě nezávislých děl, dat nebo jiných materiálů sestavených systematicky nebo metodicky, s možností individuální dostupnosti elektronickými nebo jinými prostředky". Ve verzi návrhu by smlouva rozšířila ochranu sui generis na jakoukoliv databázi, pokud shromažďování, ověřování a jiné postupy při jejím vytvoření jsou předmětem podstatných investic. Taková investice může spočívat v použití lidských nebo finančních zdrojů, případně jejich kombinaci.

Sestavitel databáze by měl výhradní právo udílet svolení nebo zakázat vynětí z obsahu databáze nebo využití obsahu jeho databáze. Návrh smlouvy by zaručoval pouze ochranu vynětí nebo využití celé databáze nebo její podstatné části. Část databáze je podstatná tehdy, je-li kvalitativně nebo kvantitativně významná ve vztahu k hodnotě databáze. Ochrana by se tedy v žádném případě nevztahovala na jakékoliv nepodstatné části databáze. Je "podstatnost" termín příliš vágní pro určení hranice mezi chráněným a nechráněným? Odpověď, můžeme najít posouzením současných praktik v různých oblastech legislativy. Například systém autorského práva je z větší části založen na flexibilních normách, které v praxí vyhraňují ochranu dostatečně.

Podle Návrhu smlouvy musí být databáze "soubor nezávislých" děl, dat nebo jiných materiálů. Z toho vyplývá, že materiály, které nebyly shromážděny sestavitelem databáze nebo se nesestávají z prvků, které v době, kdy je sestavitel shromažďoval, byly nezávislé, zůstávají mimo dosah ochrany. Soubor dat, který se sestává ze záznamu reprezentujícího přírodní fenomén, ve kterém jsou prvky nebo vlastnosti apriorně v daném uspořádání, tedy např. sekvence dat lidského genu nebo data na digitální nahrávce, by jako takový chráněn nebyl. Na druhé straně by však kompilace několika takových souborů dat vyhovovala definici databáze obsažené v Návrhu smlouvy a mohla by tedy být chráněna za předpokladu,že by odpovídala i dalším požadavkům.

Návrh Smlouvy by ponechal smluvním stranám možnost vyčlenit databáze vytvořené vládními institucemi mimo dosah ochrany. Doba ochrany by byla vymezena daným počtem let: Spojené státy navrhovaly 25, EU 15 let od data vytvoření databáze, případně data, kdy byla databáze zpřístupněna veřejnosti. Bylo poznamenáno, že tzv. "dynamické", tedy průběžně aktualizované databáze by podle všeho byly chráněny neustále. Ve skutečnosti by tomu tak nebylo. Každá vytvořená nebo zpracovaná verze by měla svou vlastní ochrannou lhůtu a poté by se, v souladu s obecnými pravidly, stala volnou – veřejným statkem.

Na mezinárodní úrovni se výroba a distribuce databází stala rozšířenou komerční aktivitou, která vyžaduje podstatné investice. Na druhé straně však vytvoření a další distribuce identických kopií již existující databáze vyžaduje prakticky nulové náklady. Jakmile bude jednou ochrana zavecfena, bude fungovat jako podnět pro investice do tvorby databází a obchodu s nimi. Poskytovala by také ochranu proti zřejmému pirátství a zneužití práce a úsilí jiných. Zřejmým cílem je tu komerční aktivita. Práva přiznaná na základě Návrhu smlouvy o databázích by byla doplňkem k již dostupné ochraně autorských práv a neměla by vliv na další zákonná práva a povinnosti. Navrhovaný způsob by z větší části ve Spojených státech znovu nastolil princip "sweat of the brow" (zpocené čelo), který byl odmítnut Nejvyšším soudem v roce 1991 ve sporu, kdy regionální telefonní firma chtěla užít "bílých stránek" telefonního seznamu, který byl vytvořen místní telefonní firmou.

Na Ženevské konferenci nebylo dost času na zahájení jednání o nové formě ochrany databází. Konzultace s regionálními skupinami z rozvojových zemí ukázaly minimální připravenost k diskusi o této problematice. Vědecké a knihovnické skupiny, některé vládní a jiné instituce, které se zabývají prací s velkými objemy dat, se k návrhu postavily kriticky a některé požadovaly, aby nedocházelo k vůbec žádným změnám.

Skutečnost, že tato otázka zůstala otevřená, poskytla ,jak vládám. tak zainteresovaným kruhům možnost dalšího posouzení tohoto nového druhu ochrany. Diplomatická konference v Ženevě přijala doporučení, aby práce na této problematice pokračovala. Konference také doporučila svolání mimořádného zasedání kompetentních vedoucích orgánů WIPO na první čtvrtletí roku 1997, na kterém by se rozhodlo o časovém rozvrhu další přípravné práce na Smlouvě o duševním vlastnictví ve vztahu k databázím.

To však neznamená, že by v této oblasti panovalo v současné době vakuum. Za předpokladu, že vyhoví podmínkám pro ochranu, jsou databáze chráněny autorským právem. Smlouva WIPO o autorských právech obsahuje ustanovení, které vysvětluje jakoukoliv nejasnost v této věci. Čl. 5 totiž potvrzuje, že autorské právo se vztahuje na databáze. Ochrana se netýká jednotlivých konkrétních dat nebo materiálu obsaženého v databázi. Databáze je chráněna jako taková, pokud ji Ize ve smyslu výběru nebo uspořádání obsahu považovat za intelektuální výtvor. I když konkrétní data chráněna nejsou, databáze se může také sestávat z děl, která sama o sobě chráněna jsou.

Jednou z oblastí stálé "dezinformace" před Diplomatickou konferencí v Ženevě bylo, že v Návrhu smlouvy nebude místo pro patřičné výjimky k právům ve vztahu ke konkrétním potřebám vědeckého výzkumu nebo vzdělávání, týkající se využívaní a svobodné výměny informací. Ve skutečnosti však byla ustanovení o výjimkách v Návrhu smlouvy o databázích vystavěna podle článku Bernské konvence zabývajícího se reprodukčním právem. To jasně umožňuje výjimky odpovídající například zákonné bezplatné výjimce ("fair use") v legislativě Spojených států nebo specifičtější omezení práv v legislativách jiných. Jenom pro ilustraci můžeme uvést, že v Severských zemích existují ustanovení týkající se sui generis ochrany souborů dat už 35 let. Poskytovaná ochrana byla omezena zavedením všech relevantních zákonných výjimek aplikovatelných v tradičním autorském právu.

Dalším před konferencí hodně diskutovaným tématem bylo přesvědčení, že ochrana by porušila princip plné a otevřené výměny vědeckých a jiných dat mezi vědeckými institucemi. Ve skutečnosti však žádná forma ochrany neomezuje sestavovatele databází ve výměně jejich dat. Ochrana navrhovaná v Návrhu smlouvy o databázích umožňuje zpřístupnění databáze za úplatu. Další neoddiskutovatelnou skutečností je, že bez ohledu na právní ochranu kompilací dat existuje tendence (alespoň v Evropě), začít vyžadovat úplatu i za služby vyprodukované veřejnými orgány,jako jsou národní statistické organizace nebo meteorologické instituty. Tento vývoj je podporován jak technologickým rozvojem tak neúprosnými zákony ekonomiky.

Stejně jako u audiovizuální otázky jednaly a rozhodly vedoucí orgány WIPO na svých zasedáních 20.-21. Března 1997 o metodách a časovém rozvrhu pro řešení sui generis práv k databázím. Podle dosažených rozhodnutí bude na 17. a 18. září svolána informační schůzka, která se bude zabývat duševním vlastnictvím v databázích. Mezinárodní úřad WIPO podnikne podrobné přípravné kroky ve věci audiovizuální otázky.

Folklór je součástí dědictví a má velký ekonomický a společenský význam. Folklór může být velmi důležitým projevem kulturní a společenské identity komunity nebo celého národa. Folklór mohl být vytvořen etnickými komunitami nebo neidentifikovanými individuálními autory. Formy folklóru obsahují jazyk, literaturu, hudbu, tanec, hry, mytologií, rituály, ruční řemesla, umění a možná i další formy projevu.

Folklór může být obchodně využíván mnoha způsoby mimo svůj původní kontext. Projevy folklóru se mohou stát předmětem masové průmyslové výroby a mnoho forem folklóru může být použito v masmédiích - v audiovizuální produkci, vysílání atd. - folklóru zde může být použito bud, jako takového, nebo upraveného, zaranžovaného a lze jej použít i jako snadno rozeznatelný zdroj pro nové dílo nebo umělecký výkon. Taková využití mohou být obchodně lukrativní. Z pohledu komunity - nositelky folklóru je potom folklór často podřízen neadekvátním změnám nebo mutilaci.

Myšlenka rozšířit ochranu typu duševního vlastnictví na folklór není nová. Jako příklady klasických argumentů hovořících pro tento druh ochrany můžeme uvést intelektuální snahu vrcholící původní tvorbou, dobrou použitelnost folklóru pro ziskové podniky a snadnost, s jakou může folklór být používán a modifikován technologickými prostředky.

V průběhu posledních třiceti let přijalo legislativu zabývající se touto problematikou více než 30 rozvojových zemí. Většinou se jedná o země africké, zastoupeny jsou však i země latinskoamerické, karibské a asijské.

Současné konvence na poli autorského práva neobsahují žádné obecné závazky k ochraně projevů folklóru. Vysvětlení této situace je nasnadě: projevy folklóru jsou výsledkem tvůrčí činnosti probíhající v rámci komunity po dlouhé období. Neexistuje jeden autor a v případě, že existuje, nelze jej zjistit.

Měli bychom však upozornit na čl. 15(4) Bernské konvence. Tento článek je výsledkem pokusu rozšířit ochranu na folklór. Obsahuje ustanovení týkající se nezveřejněných děl, konkrétně případů, kdy je identita autora neznámá, ale vše nasvědčuje tomu, že autor je národnosti jedné ze zemí Unie. Podle tohoto ustanovení je "věcí legislativy této země, aby určila kompetentní autoritu, která bude autora zastupovat a bude zplnomocněna k ochraně a prosazování jeho práv v zemích Unie".

Zmínit bychom se měli i o čl. 9 Římské konvence a čl. 2(a) WPPT. Tato ustanovení se zabývají ochranou uměleckých výkonů s projevy folklóru. Definice výkonných umělců v čl. 3 Římské konvence v sobě nezahrnuje umělce, jejichž představení se sestávají z projevů folklóru. Podle čl. 9 může každý stát, který je smluvní stranou, ve svém právu rozšířit ochranu na výkonné umělce, kteří neprovádějí literární nebo umělecká díla, tedy na výkonné umělce takových forem folklóru, které nezahrnují autorská díla. Ustanovení čl. 2(a) WPPT činní rozšíření ochrany na tyto výkony: umělce povinným.

V roce 1978 připravil Mezinárodní úřad WIPO na základě jednání na schůzce vedoucích orgánů návrh vzorových ustanovení pro sui generis ochranu folklóru. Po přípravné práci ze dvou schůzek pracovní skupiny svolané WIPO a UNESCO přijal Výbor vládních expertů, svolaný WIPO a UNESCO na rok 1982, sadu vzorových ustanovení pro národní práva.

Vzorová ustanovení obsahují definici termínu "projev folklóru" a základní principy ochrany: ochrana je zaměřena proti "nezákonnému využití" a "jiným škodlivým činům". Vzorová ustanovení naznačují, že právo by mělo určit instituci kompetentní k udílení svolení k užití projevů folklóru. Touto institucí by mohl být určený "kompetentní orgán" nebo "zainteresovaná komunita", tzn. zdroj folklóru.

Většina výše zmíněné národní legislativy vyplynula po přípravě vzorových ustanovení.

Během přípravy vzorových ustanovení existoval zřejmý konsensus, že ochrana folklóru je potřebná i v jiných zemích než v té, kde má daný projev folklóru svůj původ. To vedlo k řešení otázky, zda by mezinárodní pravidla měla být uvedena ve formě smlouvy. V roce 1984 byla svolána, opět z iniciativy WIPO a UNESCO, Skupina expertů, aby posoudila návrh smlouvy.

Na jednáních Skupiny expertů byla uznána potřeba mezinárodní ochrany,jako předčasné však bylo posouzeno začínat s jednáním o smlouvě. K dispozici byla nedávno vytvořená vzorová ustanovení jako určité vodítko. Jako hlavní problém byla posuzována skutečnost, že neexistovaly žádné spolehlivé zdroje, které by sloužily k identifikaci projevů folklóru,jež by měly být chráněny. Dalším závažným problémem byl i fakt, že projevy folklóru mohou být regionálního charakteru a mohou se nacházet v několika zemích.

Během posledních několika let a v průběhu příprav WCT a WPPT byly oživeny politické debaty o potřebě mezinárodních smluv zabývajících se ochranou projevů folklóru. Výbory expertů, připravující zmíněné dokumenty, přijaly v únoru 1996, s ohledem na návrhy učiněné v průběhu jednání, doporučení ke svolání mezinárodního fóra, které by se zabývalo, inter alia, problematikou aspektů duševního vlastnictví v oblasti folklóru.

Světové fórum o ochraně folklóru bylo svolané UNESCO a WIPO do Phunketu v Thajsku od 8. do 10. dubna 1997. Podle dostupných zpráv ze zasedání mezi účastníky převažoval názor, že by WIPO a UNESCO měly pokračovat ve svých snahách o zajištění efektivního a náležitého mezinárodního režimu na ochranu folklóru. V kontextu zasedání byla připravena a projednána navrhovaná řada závěrů a to včetně plánu činnosti.

Vše nasvědčuje tomu, že návrh nebo návrhy ochrany folklóru budou předloženy na příští sérií jednání vedoucích orgánů WIPO v září a říjnu 1997.

Otázka vývoje úrovně práv vysílacích organizací k jejich vysílání je námětem současných mezinárodních diskusí.

Vysílací organizace požívají ochrany svého vysílání v souladu s Římskou konvencí. Římská konvence byla míněna jako základní mezinárodní listina na ochranu tří kategorií držitelů práv. Ochrana poskytovaná touto konvencí vysílacím organizacím je však již delší dobu považována za neadekvátní.

Některé jiné smlouvy - Bruselská satelitní konvence z roku 1974 a Evropská smlouva o ochraně televizního vysílání, o Evropských směrnicích nemluvě – poskytují ochranu různých aspektů přenášených signálů nebo vysílání, ochrana jimi poskytovaná je však omezena ve smyslu jak prvků ochrany, tak teritoriálního pokrytí.

Dohoda TRIPS poskytuje vysílacím organizacím několik práv poněkud zvláštním způsobem: ponechává členským zemím možnost neudělit vysílacím organizacím žádná práva, mají-li držitelé autorského práva ohledně předmětu vysílání možnost zabránit činnostem, které jsou na seznamu možných prvků výlučných práv vysílacích organizací.

Nelze popřít, že princip národního zacházení udělený jak v Římské konvenci, tak v Dohodě TRIPS může hrát velmi důležitou roli v zaručení adekvátního přístupu k vysílacím organizacím v některých mezinárodních situacích. Tento efekt bude ještě posílen, pokud dodržování těchto smluv bude pokračovat a pokud smluvní strany zvolí adekvátní úroveň ochrany.

Není potřeba zde znovu vyjmenovávat všechny důvody pro ochranu aktivit vysílacích organizací zvláštním typem příbuzných práv. Vysílání může dnes znamenat přidanou hodnotu v miliardových částkách v téměř kterékoliv evropské měně. Dostupné technologické metody nabízejí řadu ekonomickyţ relevantních možností zneužití výsledků investic a snah vysílacích organizací.

Při revizi otázky úrovně ochrany příbuzných práv vysílacích organizací by jedním ze zvažovaných problémů měl být objekt ochrany. Mělo by se jednat, ve smyslu Římské konvence, o "vysílání", přenos zvuku nebo obrazu bezdrátovým spojením pro příjem veřejností? Tento objekt ochrany, s určitými výhradami, se v mnoha případech rovná signálu, který se někdo rozhodl uvést do přenosového řetězu. Nebo by snad mělo být objektem ochrany něco víc, měl by z něj vyplývat, či snad jím být, program vysílacích médií přenášený signálem? (V právu ČR se uplatňuje druhý z uvedených objektů - pozn. dr. Boháčka.)

Nejzřetelněji chybějícím právem vysílacích organizací je právo opětovného vysílání již odvysílaného materiálu pomocí kabelu. V současných smlouvách (kromě Evropské konvence) není zastoupeno vůbec. Stejně tak chybí i právo vysílat nebo přenášet kabelem vysílání, které bylo nahrané z éteru. Důležitost práva pořízení nebo nahrání záznamu by měla být na nadcházejících připravovaných jednáních zdůrazněna.

Organizace vysílacích organizací předložily seznamy desiderat, která obsahují výše zmíněná práva spolu s mnoha dalšími. Zmínit bychom zde měli zejména stanoviska vysílacích organizací, předložená zástupci Evropské unie pro vysílání.

Když začala, a v roce 1992 byla reorganizována, příprava Protokolu k Bernské konvenci, politické debaty se z několika důvodů nerozšířily na práva vysílacích organizací.

V roce 1995 organizace vysílacích organizací zintenzivnily svou činnost v tom směru, aby byla více chápána potřeba mezinárodní ochrany pro tyto organizace. Požadavky začaly být vznášeny přesvědčivějším způsobem a některé z vlád se začaly souhlasně vyjadřovat k zahájení průzkumných prací v této oblasti.

V době od 28. do 30. dubna 1997 proběhlo ve filipínské Manile Světové sympozium o vysílání, nových komunikačních technologiích a duševním vlastnictví, organizované WIPO. Při něm došlo k důkladnému projednání otázek, které jsou vysílacíţni organizacemi považovány za zásadní. Ze závěrečných poznámek, které přednesl předseda závěrečného panelu, vyplývá, že problém práv vysílacích organizací by měl být řešen na expertní úrovni, pod záštitou WIPO.

Situaci by měla vyjasnit i příští série setkání vedoucích orgánů WIPO. Vlády a další zúčastnění budou mít příležitost jednat o tomto problému na základě analýzy jednání v Manile a snad i na základě některých návrhů vzešlých z těchto jednání.

Dvě nové smlouvy,jejichž konečná podoba byla určena v Ženevě, znamenají mnohem víc než pouhé další mezinárodní dohody. Sama skutečnost, že byly uzavřeny, je důkazem, že WIPO, společenství sestávající ze 160 členských zemí, je schopno dosáhnout shody v nových a komplexních oblastech. Nové smlouvy neslouží pouze jako důkaz nové dynamiky, ale přinášejí také příslib do budoucna: další smlouvy týkající se nových pravidel by měly být uskutečnitelné.

Na Diplomatické konferenci objevily rozvojové a vyspělé země určité společné zájmy. Mnoho afrických, asijských a latinskoamerických zemí je pro vysoký stupeň ochrany, tedy pro něco, co bylo vždy považováno spíše za zájem zemí vyspělých. Politické klima na tomto poli prošlo radikální změnou. Rozhodnutí přijatá konferencí, včetně přijetí nových smluv, byla až na jedinou výjimku (Dohodnuté prohlášení o reprodukčním právu) přijata konsensuálně.

Nové smlouvy jsou prvním krokem k aktualizaci mezinárodního režimu autorských a příbuzných práv, za účelem přípravy na výzvy digitálního rozvoje. Jsou to konkrétní počátky nové evoluce v tomto odvětví práva. Navrhované smlouvy byly v obecném návrhu Diplomatické konference charakterizovány jako "smlouvy o globální informační infrastruktuře" na poli autorských a příbuzných práv a hovořilo se o nich také jako o "internetových smlouvách".

Dvě nové smlouvy reprezentují úroveň ochrany, na které je dnes globální harmonizace práv autorů, výkonných umělců a výrobců fonogramů uskutečnitelná. Tato harmonizace se však neuskuteční automaticky. Členské státy WIPO se musí ke smlouvě připojit a patřičně upravit svou národní legislativu. Do poloviny dubna 1997 podepsalo obě smlouvy 23 států. Proces politického zvažování ratifikace a zavádění v národní legislativě v mnoha zemích a příslušných orgánech Evropského společenství již započal.

Před konferencí i v jejím průběhu byly vedeny intenzivní debaty o klauzulích pojednávajících o vstupu nových smluv v platnost. Tři regionální skupiny rozvojových zemí prosazovaly, aby místo běžných pěti až sedmi států své ratifikační listiny nebo své přistoupení ke smlouvě uložilo ještě před započetím platnosti smluv stran více. Nakonec byl přijat počet třicet. Jedním z možných následků tohoto počtu je určitá prodleva, ke které dojde před vstoupením zmiňovaných smluv v platnost. Na druhé straně však v okamžiku započetí své platnosti pokryjí smlouvy již podstatnou geografickou část zeměkoule.

Současné kolo aktualizace mezinárodního systému autorských a příbuzných práv nemůže být skončeno před uzavřením diskusí o audiovizuální otázce a o sui generis ochraně databází. Musí také dojít k velmi důkladné a všeobsažné analýze potřeby nových norem ochrany práv vysílacích organizací a k podniknutí všech potřebných kroků. Mnoho vlád se dožaduje vytvoření mezinárodních standardů pro právní ochranu folklóru. Těmto požadavkům by se mělo dostat zasloužené pozornosti.

Středem zájmu v oblasti vývoje mezinárodních norem na poli autorských práv budou nadále tyto čtyři otázky, které dohromady vytvářejí možnou novou agendu. Taková agenda sice ještě neexistuje ve smyslu administrativním, pro někoho však již může existovat ve smyslu politickém.

Stojí za zmínku, že na setkáních vedoucích orgánů WIPO v březnu 1997 byl ustanoven Výbor expertů, který by se měl zabývat audiovizuální otázkou. Ve stejnou dobu bylo rozhodnuto i o tom, že bude svolána informační schůzka, která by se zabývala duševním vlastnictvím v databázích. Z pohledu vyspělých zemí nebyla tato rozhodnutí plně vyvážená. Svolat seminář o ochraně databází je krokem zpět. Tato problematika již byla probírána na úrovni Výboru expertů a v principu i na Diplomatické konferenci. Vzpomeňme si také, že doporučení přijaté Diplomatickou konferencí hovoří o "časovém rozvrhu pro další přípravnou práci na Smlouvě o duševním vlastnictví ve vztahu k databázím". To by poukazovalo na cosi konkrétnějšího a strukturovanějšího než na pouhou "informační schůzku".

Všechna témata současné agendy a další práce na těchto tématech budou předmětem diskuse na příští sérií schůzek Vedoucích orgánů WIPO.

Přeložil Lukáš Houdek,

odborně upravil doc. JUDr. Martin Boháček, CSc. (bez kontroly pravopisu)