Hesla - listopad 2000

Adaptace
Adaptace (z lat. adaptatio =  přizpůsobení) je proces, při kterém
se  organismus  přizpůsobuje  změněným  podmínkám  prostředí. Jde
o proces   vytváření   nového,    dynamického   styku   např.   s
geografickým,   ekologickým,  kulturním,   sociálním,  politickým
a pod. prostředím.
Sociální a  kulturní adaptace je  soubor relací, kterými  jedinec
zpravuje své chování tak,  aby harmonicky zvládal podmínky daného
prostředí, jedná  se především o  proces vlastního přizpůsobování
se podmínkám a požadavkům společnosti, v níž jedinec žije.
V souvislosti s procesem adaptace  jsou uváděny také dvě významné
fáze: pasivní akomodace a aktivní asimilace.

Akomodace
Akomodace ( z lat. accomodare = přizpůsobovat, vhodně připojovat)
je  spolu  s  asimilací   součástí  adaptace.  Ze  sociologického
hlediska   je   akomodace    proces   sociálního   přizpůsobování
konfliktním situacím tím, že  se udržuje určitá sociální distance
mezi jedinci a skupinami, které by se mohly dostat do konfliktu.

Akulturace
Akulturace  ( z  lat. a  = při,  cultus od  colere = pěstovat) je
specifickým procesem sociálních a kulturních změn, které vznikají
v důsledku kontaktu  různých kultur.
Akulturace  je  specifickou  formou  adaptace  na  nové  kulturní
prostředí,  do kterého  se jedinec  dostal (např.  přistěhováním,
emigrací  apod.), když  byl předtím  vychován v  kultuře jiné.  V
multikulturním prostředí (zejména v rámci lokálních společenství)
je  proces akulturace  jedinců  nebo  skupin s  odlišnou kulturou
velmi  náročný. V  rámci státu,  regionů nebo  lokalit by měl být
řešen na profesionální úrovni.

Anomie
Anomií je označován stav, kdy přestávají platit zákony, pravidla,
normy.  Tento stav  vzniká obvykle  v období,  kdy ve společnosti
probíhají významné společenské,  ekonomické nebo politické změny.
V důsledku  těchto  změn  dochází  také  k sociální desintegraci,
kterou  charakterizuje  přededevším   sociálně  odchylné  jednání
a nedostatečná   sociální   regulace.   Tento   pojem  zavedl  do
sociologie   E.  Durkheim   v  souvislosti   s  vývojem   moderní
společnosti.

Asimilace
Asimilace ( z lat. assimilatio = připodobnění) je proces, v jehož
průběhu určitá společenská skupina (např. menšiny, migranti apod.
se  dostává do  kontaktu a  posléze také  součástí jiné,  obvykle
dominantní skupiny .
Jedná  se o  proces přizpůsobování  a splývání  jedné skupiny  se
skupinou druhou. Při tomto  procesu dochází především k jazykovým
změnám,  ke  změnám  chování,   jednání  i  proměnám  hodnotových
orientací  atd. Asimilace  je v  tomto smyslu  proces dlouhodobý,
který  poznamenává  průběh  života  několika  generací žijících v
odlišném kulturním prostředí.

Athénská charta
Athénskou chartou  je nazývaný dokument, vypracovaný  z popudu Le
Corbusiera, který  zejména v meziválečném  období ovlivnil teorii
a také praxi  stavby měst. Dominantní  myšlenkou tohoto dokumentu
bylo  konstatování,  že  urbanizace  je  organizace  všech funkcí
kolektivního  života  v  aglomeracích  i  na  venkově  a také, že
urbanizace  není  určována  estetickými  kriterii,  ale  výhradně
funkčními potřebami. Z těchto aspektů je proto nezbytné uspořádat
vzájemné  vztahy   mezi  bydlením,  výrobou   nebo  ekonomickýcmi
aktivitami  a rekreací.  V chartě  byla věnována  velká pozornost
působení  trhu  půdy  a  kritizována  chaotičnost  členění  území
v důsledku  nákupu,  spekulací  a  dědickými  vztahy  při  nákupu
a prodeji pozemků.

Autorita
Autorita (z lat. auctor = tvůrce, auctoritas = moc vliv) je jedna
z významných forem uskutečňování moci,  která je založena na více
nebo méně  obecném uznání oprávněnosti  (legitimity) vlivu určité
osobnosti,  instituce nebo  skupiny. S  autoritou je  spojena moc
přikazovat,  regulovat,  určovat  řídit  atd.  V centru odborného
zájmu je  autorita diskutována zejména  v sociologii, sociální  a
kulturní antropologii i politologii.

Cikán

Cikán  je dnes  pejorativně cítěný  lidový výraz  pro příslušníky
romského  etnika  hovořícího  jazykem  blízkým sanskrtu, žijícího
specifickým sociálním i kulturním životem, téměř ve všech částech
Evropy. Tradiční označení Romů v různých zemích (Cikán, Zigeuner,
Gitanos atd.)  vznikl na základě mylných  dohadů o jejich původu,
kterým   býval   označován   přední   Egypt.   Na  III.  kongresu
Mezinárodní unie Romů v roce 1983 bylo přistoupeno k vhodnějšímu
označení všechny  skupiny tohoto etnika -  Romové. V mezinárodním
měřítku  se  pojem  cikán  (v  různých  jazykových  pdobách)  byl
zavržen.
V současné době se na  mezinárodní úrovni velmi diskutuje problém
sebeurčení  Romů, jejich  politických aktivit  i ohrožení  jejich
jazyka i kultury (viz Romové).


Civilizace
Pojem  civilizace  (z  lat.civis=občan,  civilis  = občanský) byl
původně používán  k odlišení společností s  občanským zřízením od
barbarů.  V  současné  době  se   tento  pojem  používá  ve  dvou
významových rovinách:
-civilizace jako určitá forma kultury  nebo součást kultury, a to
jako  synonymum nebo  jako komplexnější,  pokročilejší nebo vyšší
stádium kultury,
-civilizace  je od  kultury odlišná,  týká se  vědy a  techniky a
stupně  jejich  rozvoje.  (Kultura  v  této  souvislosti zahrnuje
ostatní  kulturní prvky,  materiální i  duchovní povahy, sociální
regulativa, instituce organizující lidské chování atd.)

Dezintegrace (kulturní)
Kulturní desintegrace (z fr.désintegration  = rozpad, rozklad) je
proces  během,  kterého  dochází  k  rozpadu  a  zániku funkčního
uspořádání  sociokulturních  regulativů,  idejí,  materiálních  i
duchovních  hodnot,  které  spolu  vytvářejí  jedinečný a osobitý
systém  a charakter  určité kultury.  S kulturní  desintegrací je
spojen  také  rozklad   kulturních  institucí,  které  přestávají
zástávat své  funkce, což přispívá  také k oslabení  formálních a
neformálních     mechanismů    sociální     kontroly. V  kulturně
desintegrované  společnosti  jsou  častější  projevy  deviantního
chování,  nevyváženost  a  rozpad  hodnotových kriterií, etických
hodnot,  destabilizace normativního  systému a  chování, které se
odchyluje od norem dané kultury.

Desintegrace (sociální)
Sociální desintegrace označuje proces narušení funkce a struktury
určité  sociální   skupiny,  společenství  i   celého  sociálního
systému.  V  průběhu  sociální  desintegrace  přestávají fungovat
instituce,  opouští se  přípustné sociální  normy, vzory chování,
narušují  se sociální  vztahy, na  nichž byla  založena předchozí
integrace

 

 

Deviace (sociální)
Společnost je  utvářena na jedné  straně souhrnem norem:  zákony,
náboženské řády,  organizační řády, pravidla  silničního provozu,
školní předpisy, národní tradice, rodinné zvyklosti atd. Na druhé
straně existují  formy jejich porušování  - deviace (odchylky  od
norem):  krádeže,  podvody,   dopravní  přestupky,  alkoholismus,
drogové závislosti, sebevražednost atd.
Sociální deviace je charakterizována  nedodržením či odchylkou od
toho, co od nás požaduje  sociální norma. Sociální normou chápeme
obecné  pravidlo  chování,  které  stanoví  vhodný způsob jednání
v daném  sociálním  kontextu  a  jehož  dodržování je zajišťováno
různými formami sankcí.
Deviantní chování nelze vždy ztotožňovat s protiprávním jednáním.
Deviace je pojem daleko širší  a obsahuje různorodé formy chování
v daných  ekonomických,  společenských,  politických,  kulturních
a dalších  souvislostech.  K  sankcionování  deviantního  chování
státem dochází pouze v těch  případech, kdy dochází k jeho střetu
s právní normou.

Elita
Elitou (z  fr. élite, původně  z lat. eligere  = vybírat, vyplít,
vyvolit)  je  v  současnosti  nazývána  malá společenská skupina,
jejíž   členové   zaujímají   ve   určitém   společenství  vysoké
pozice. Používání tohoto pojmu  je spojováno s existencí sociální
stratifikace společnosti.  Příslušníci elity se  mohou rekrutovat
z různých typů  sociálních uskupení, z  různých sociálních skupin
např.  profesních  (např.  obchodních,  průmyslových, bankovních,
vědeckých apod.), politických, z církevních kruhů, armády apod.
S tímto pojmem se  můžeme setkat již koncem 18.  století, kdy byl
spojován především s  vysoce postavenými společenskými skupinami,
jejichž  výlučnost   byla  dána  především   tradicí,  stavovskou
příslušností,  majetkem apod.  a také  vysokým podílem  na moci a
vnitřní uzavřeností.
Poněkud   odlišné  pojetí   se  dostává   do  popředí   v  dnešní
organizované  a  institualizované   společnosti.  Podstata  jisté
výlučnosti  je  elitě  připisována  i  dnes.  Tato  výlučnost  je
spojována  především   s  ekonomickou  a   politickou  nerovností
i s rozdílem v osobních  vlastnostech a schopnostech jednotlivců.
Takto  vybavení jednotlivci  pak mají  větší přístup  k hodnotám,
k podílu na moci, ke kumulaci majetku, ke vzdělání atd. a stávají
se menšinou,  která může pozitivně  i negativně ovlivňovat  vzory
chování, dodržování norem, kulturu  jednání a další sociální jevy
v daném  společnství  (lokálních  nebo  regionálních  komunitách,
profesních seskupení, národě atd.)

Enkulturace
Pojem  enkulturace (z  řec.en =  v, z  lat. cultus,  od colere  =
pěstovat),  zavedený  M.J.  Herskovitsem  představuje vědomé nebo
i nevědomé vrůstání (integraci)  jedince do kulturního seskupení,
k němuž jedinec  náleží. Jde o proces,  během něhož si příslušník
určité kultury po celý život osvojuje soustavu hodnot, sociálních
norem a dalších kulturních  prvků, vytvářených v rámci sociálních
skupin a  podskupin i větších  seskupení, jakými mohou  být např.
národní společnost, komunita, lokální skupiny, rodina apod.
Základem  enkulturace je  přenos (kulturní  transmise) základních
kulturních prvků a kulturních  systémů, které byly vytvořeny nebo
formulovány  předchozími generacemi.  Bez participace  na procesu
enkulturace není  jedinec schopen zvládnout  sociální interakci a
tak navázat bezkonfliktní sociální vztahy.

Enkláva
Enkláva  spolu se  segregací  patří  mezi tradiční  pojmy urbánní
sociologie  a  znamená  prostorové  vyjádření sociální nerovnosti
v daném   typu  sídla   (městského  nebo   venkovského).  Enklávy
představují   obytnou   zónu,    kterou   si   minorita   (určitá
sociální,  kulturní  nebo  etnická  skupina)  dobrovolně zvolila,
obvykle  vedená také  snahou  uchovat  si kulturní  nebo sociální
specifika (blíže viz segregace).

 

Etnická skupina
Etnická skupina je  vymezována v širším a uzším  pojetí. V širším
obsahu  etnické skupiny  zahrnují konkrétní  etnika, ať  již mají
podobu  národů, národností,  kmenů apod.  v uzším  významu jde  o
etnické  společenství, které  ve svém  vývoji neprošlo  nejvyšším
stádiem  vytváření  národa,   tedy  těmi  národotvornými  procesy
(politickými, společenskými, kulturními), které vedly k vytvoření
moderních národních států.

Etnocentrismus
Etnocentrismus  je  pojem
,  který  vyjadřuje  tendenci  poznávat,
hodnotit  a intepretovat  všechny jevy  (vlastní i  cizí) pouze z
hlediska kultury  vlastního společenství. Hodnoty,  normy a ideje
vlastního společenství, s nimž se  jedinec identifikuje ( v rámci
národa,  rasy, etnické,  sociální  skupiny  apod.) a  považuje za
jediné  správně a  věrohodné.  Kultura  cizího společenství  je z
tohoto   pohledu  chápána   jako  odchylka   nebo  dokonce   jako
neakceptovatelná vyjímečnost.

Gentrifikace (trendifikace)
Gentrifikace  znamená   příliv  majetných  obyvatel   obvykle  do
středních částí měst, spojený  se zakupováním a renovaci starších
a mnohdy zanedbaných  budov. Jedná se  o proces pozvolné  proměny
městské části obývané obyvateli s nízkými příjmy na čvrť obyvatel
bohatších, s prestižním statusem. Noví, movitější obyvatelé patří
obvykle  ke kvalifikovanější  skupině obyvatel  města (mnohdy  se
jedná o příslušníky uměleckých  kruhů). Tato tendence se objevuje
v západoevropských městech  např. v Holansku  (Utrecht) nebo SRN,
kdy tímto  způsobem došlo k  proměně berlínské dělnické  čvrti na
byty s vyšší kvalitou bydlení. Proces gentrifikace může mít různé
podoby,  mnohdy proměna  chudých čvrtí  je podporována rozličnými
systémy podpor ze strany různých institucí státu i samosprávy.

Ghetto, ghettoizace
Ghetta  představují nedobrovolnou  koncetraci a  izolaci chudých,
mnohdy   nekvalifikovaných   a   diskriminovaných   obyvatel   do
specifických  částí měst.  Tuto nedobrovolnou  segregaci lze také
charakterizovat jako  stav, kdy se  podmínky bydlení stávají  pro
určitou sociální skupinu nevyhovující,  přičemž ke změně bydliště
této  skupině  brání   zejména  nedostatečné  finanční,  sociální
prostředky,   kulturní  kapitál   (např.  nedostatečné  vzdělání)
a další  bariéry.  Vzniku  ghettoizace  některé  ze  čvrtí  sídla
se  města  snaží  různými  prostředky  zabránit,  neboť tento jev
ovlivňuje negativně  obraz mšsta (je  spojen s dalšími  zápornými
jevy jako je zvýšená kriminalita, prostituce, drogy atd.)
K řešení tohoto sociálního jevu je nezbytné přistupovat koncepčně
a systematicky. Jedná  se vždy o  finančně velmi nákladné  kroky,
proto  je  výhodnější  tomuto  jevu  předcházet  a  využívat včas
preventivní programy, které pomohou ghettizaci předcházet.
představuje

Integrace (skupinová)
Integrace  je  pojem,  který  vyjadřuje  míru vnitřní soudržnosti
určité sociální skupiny, která se obvykle měří poměrem vzájemných
pozitivních  výběrů  jednotlivců  v  rámci  určitého  celku. Tato
vnitřní  soudržnost    vliv  na  úspěšnou  realizaci společných
aktivit,  hraje  roli  při  uskutečňování  společných  cílů apod.
Sociologové   v  této   souvislosti  sledují   také  vytváření  a
dodržování společných norem, hodnotových orientací, chování atd.

Klientelismus
Klientelismus odvozený od lat. klient,  který byl v antickém Římě
člověk osobně  svobodný a vlastnící určité  statky (majetek), ale
žijící  pod   patronací  určitého  patricije,   který  je  právně
zastupoval a  také částečně zahrnoval  do své rodinné  přízně, za
což mu byl klient povinen prokazovat  úctu a v případě potřeby mu
vypomáhat  majetkem (M.Weber,  1997).  V  současné době  je tento
pojem  používán v přeneseném slova smyslu.
Podstatou  moderního   klientelismu  je  rovněž   nerovný,  avšak
reciproký vztah mezi  jedincem (patronem) vlastnícím nedostatkové
"zboží  a  statky"  (finanční,  politické,  kulturní atd.), které
nabízí svým "klientům" (např.  intervence u orgánů státní správy,
politická podpora při získání podpor  a dotací atd.) V podmínkách
moderního státu se obvykle jedná  o přeměnu jisté části veřejných
zdrojů a  pravomocí ve zdroje  a pravomoci soukromé.  Mnohdy jsou
tyto vztahy na hranici korupce nebo se korupcí stávají.

Korupce
Pojem  korupce  (z  lat.  corrumpere  =  zmařit, zkazit, uplácet,
podplácet)  není jednotně  definován.  V  nejširším pojetí  jde o
chování,  které  se  odchyluje  od  formální povinnosti veřejného
představitele  za  účelem  podpoření  soukromých  zájmů  (osobní,rodinné anebo podporou určité  zájmové skupiny), mnohdy spojených
s finančním nebo statusovým ziskem.
S tímto  pojmem  je  také  spojeno  úplatkářství, což představuje
"odměnu" za pozměnění rozhodnutí  např. úřední osobou. Obdobně se
můžeme setkat s pojmem nepotismus, který zahrnuje zvýhodňování na
základě  příbuzenských  či  přátelských  vztahů  místo na základě
zásluh a schopností s  cílem získání obvykle veřejných prostředků
k soukromým účelům.

Komunita
Komunita je pojem převzatý  z anglosaské literatury (community) a
ve shodě s  německým překladem je nejčastěji chápaný  jako obec v
nejširším slova smyslu, což  nepřesně vystihuje anglický originál
a navozuje nejednotnost výkladu tohoto pojmu.
Kromě  této skutečnosti,  je pojem  komunita překládán  také jako
společenství a v odborné literatuře  je často v tomto smyslu také
užíván. Přesto, že pojmu komunita jsou přiřazovány různé obsahy s
nestejnorodými hodnotami  (např. obec městského  nebo venkovského
typu, regionální komunity, národ anebo sociální organizace, různá
společenství  -  umělecká,  vědecká,,  profesní,  zájmová  atd.),
shoduje se většina badatelů v  tom, že komunitu pojímá nejčastěji
jako společenství se specifickým územním ohraničením.
Jeden z  významných sociologů T.Parsons  (1959) vymezuje komunitu
jako  společenství, podílející  se o  ohraničenou územní  oblast,
která  vytváří  základ  pro  uskutečňování  největší části jejich
každodenních  činností.  Výstižně  vymezuje  komunitu  také český
sociolog J. Musil, který ji  vymezuje jako lokální útvar osídlení
tvořený  větší či  menší sociální  jednotkou obyvatelstva,  které
společně užívá určité území, ve  kterém se odehrává převážná část
jejich hospodářského, sociálního a kulturního života.
Při hlubším pohledu se členové určité komunity pravidelně a často
stýkají a  jejich vzájemné vazby  a kontakty jsou  intenzivnější.
Výkladů  pojmu  komunita  nalezneme  v  odborné literatuře mnoho.
V poslední  době  se  setkáváme  s  pojmem terapeutické (léčebné)
komunity,  které  se  zaměřují   na  pomoc  lidem  s  psychickými
problémy,   s   výcvikovými   komunitami   zaměřujícími   se   na
sebepoznání, na nácvik nezbytných komunikačních dovedností apod.,
Mnohé  z těchto  dovedností používají  většinou terapeuté  ve své
odborné činnosti.  Tyto aktivity se odehrávají  v rámci lokálních
komunit,  proto je  bylo třeba  v souvislosti  s vymezením  pojmu
komunita také připomenout.

Komuna
Komuna  (z  fr.  commune,  z  lat.  communis  = obecný, společný)
označuje  společenství lidí,  kteří se  rozhodli pro alternativní
způsob  života,  který  je  většinou  odlišný  od životního stylu
převažující části společnosti. Mnohdy si komuny vytvářejí vlastní
hodnotový  systém  a  hodnoty  společnosti,  ve  které žijí přímo
zpochybňují.  Odmítání  společně  uznávaných  hodnot  může mít až
radikální podobu.

Korporace, korporatismus
Původní význam  slova korporace (z  lat. corporare =  sdružovat),
který označoval soubor lidí  stejného povolání bývá v současnosti
na  všechny sociální  seskupení  a  aktéry, které  uplatňují vůči
státu určité nároky např. profesní sdružení, národnostní menšiny,
ekologická sdružení, různé zájmové  skupiny atd.
Z tohoto aspektu  jsou v centru  pozornosti především ty  zájmové
skupiny  a   sdružení,  které  díky   svému  mocenskému  postavení
a autoritě   v   určitém    odvětví   ekonomického,   sociálního,
politického i kulturního života  dosáhnou neformálního spojení se
státní sférou. Toto propojení spojené s privilegovaným postavením
je    obvykle   využíváno    oboustraně,   avšak    vliv   těchto
privilegovaných skupin na státní politiku nebývá vždy v souladu s
veřejným zájmem.

Kultura
Kultura  (z lat.  cultura) je  pojem, který  je vymezován v mnoha
různých rovinách.  Původně byl spojován  s obděláváním zemědělské
půdy  a později  byl jeho  význam rozšířen  také na jevy duchovní
(Cicero   nazval   filozofii   "kulturou   ducha").   Z   pohledu
historického vývoje lidstva byl pojem kultura spojován s procesem
kultivace - zdokonalováním a rozvíjením lidských schopností.
Kulturu  můžeme   vymezit  v  uzším  slova   smyslu  jako  oblast
estetických  a uměleckých  aktivit lidí,  přeneseně se  setkáváme
také s pojmy organizační, politická, podniková kultura apod., což
má představovat  vyvážený a harmonický  systém hodnot a  jednání,
které představují dosažený  stupeň rozvoje určitého společenství.
V širším  pojetí kultura  zahrnuje souhrn  hmotných a  duchovních
hodnot vytvořených lidmi v  procesu kulturně historického vývoje.
Významní  sociologové  a  antropologové  se  přikláněli k výkladu
pojmu kultura jako souboru naučených způsobů chování a převzatých
postojů,  hodnotového  systému  a   znalostí,  které  jsou  členy
určitého společenství sdělovány a tradovány.
V odborné  literatuře se  setkáváme s  vymezením základních prvků
kultury rozdělených do čtyř skupin :
1.  Materiální výtvory  (artefakty) -  označované jako materiální
kultura,  zahrnující např.  nástroje, rozličné  výrobky, umělecké
předměty, architekturu atd.
2. Sociální regulativy -  normy, hodnoty, vzory chování, pravidla
atd., které vytvářejí základ pro  různé formy sociálních vztahů a
interakcí.
3. Kognitivní ideje - znalosti, technologie, víra apod.
4. Instituce organizující lidské chování  - patří sem různé úřady
(institualizované  organizační  formy  např.  soudy  nebo správní
orgány),  různé  sociální   instituce  definované  jako  ustálené
soubory činností (např. manželství, soukromé vlastnictví apod.)
Pro  sociologické  chápání   kultury  jsou  významné  následující
charakteristiky :
1.   Kultura  není   přenášena  geneticky   nebo  prostřednictvím
instinktů, ale je naučená.
2.  Kultura  je  kolektivním  produktem,  je  vytvářena v procesu
sociální interakce.
3.  Kultura  je  adaptivní,  je  schopná  přizpůsobení na základě
vnějších nebo vnitřních změn.
4.  Kultura si  zachovává kontinuitu  v čase  přenosem kulturního
dědictví z generace na generaci.
Kultura  vzhledem k  jedinci i  ke společnosti  vystupuje v mnoha
úlohách a  plní řadu funkcí,  z nichž jsou  nejdůležitější funkce
humanizační  a  civilizační.  Významnou  skupinu  vytvářejí  také
funkce : poznávací,  výchovná, vzdělávací, socializační, zábavná,
normativní  a  regulativní.  Všechny  funkce  jsou  navzájem úzce
propojeny a  umožňují každému jedinci  od jeho narození  poznávat
a osvojovat si okolní svět.
Odlišnost  kultur  můžeme  pozorovat  nejen  v  čase,  ale také v
prostoru (např.  evropská nebo americká  kultura anebo kultury  v
různých částech Afriky, Asie  atd.)

Kultura lokální (regionální)
Lokální  kultura  představuje  relativně  autonomní,  regionálně,
časově  i  prostorově  ohraničené  kulturní  systémy  (zahrnující
artefakty, sociokulturní  normativy  a regulativy i ideje), které
jsou charakteristické pro  členy určitého lokálního společenství.
Toto  pojetí  odráží  vývojový  aspekt,  neboť  zahrnuje rozličné
způsoby kulturní  adaptace a vytváření  kulturních systémů, které
si vypracovaly v průběhu  dějin historická společenství obývající
rozličné geografické regiony.
Někdy se setkáváme s pojmem lokální kultura jako synonymum místní
kultury  v  uzším  slova  smyslu,  kdy  představuje  lokální nebo
regionální specifika společenského a kulturního života

Kultura masová
Většina  badatelů se  pojímá masovou  kulturu, jako  zvláštní typ
kultury přístupné,  dostupné i určené  co nejširšímu okruhu  lidí
bez  rozdílu   pohlaví,  věku,  vzdělání,   národnosti,  profese,
politického či náboženského přesvědčení.

Kulturní relativismus
V antropologické  a  sociologické   literatuře  je  pojímán  jako
metodologický přístup  ke studiu kulturních,  ale také sociálních
jevů, vycházející z předpokladu,  že jednotlivé kultury (i jejich
subkulturní   podoby)  představují   jedinečné  a  neopakovatelné
sociokulturní systémy, které je možné pochopit a analyzovat pouze
v kontextu  jejich  vlastních  hodnot,  norem  a  idejí.
Z tohoto pohledu  nelze určitou kulturu hodnotit  jako vyšší nebo
nižší,  neboť dané  kulturní prvky  a systémy  je nutné chápat ve
vztahu ke kultuře a sociálnímu útvaru, v němž jsou hodnoty, normy
a ideje formovány a akceptovány a s nimiž se tento sociální útvar
identifikuje, jinak  jsou pro jedince i  celé skupiny žijící mimo
tento   sociální  útvar   mnohdy  nesrozumitelné   a  často  také
nepřijatelné.
Tento  metodologický přístup  byl na  počátku 20.století  vyvolán
reakcí   na  evolucionisticky   pojatý  evropocentrismus,   jehož
podstatou byl  hodnotící princip měřící  kulturu a způsob  života
jiných  národů a  společenství  na  základě srovnání  s hodnotami
a normami evropské kultury, mnohdy pojímané jako "kultury na tzv.
vyšším stadiu vývoje".

Melting pot
Melting  pot je  anglický výraz,  jenž je  překládán jako "tavící
kotel". Jedná se  o pojem, který se používá  pro neomezené mísení
etnik a ras na společném  území. Podstata a úspěch tohoto procesu
je závislá  na mnoha podmínkách  a spočívá především na intenzitě
hospodářských styků, politického  porozumění, kulturní tolerance,
na  sociálních stycích  (např. smíšená  manželství, multikulturní
profesní skupiny atd.), na  úrovni sociální komunikace apod. mezi
různými národy a rasami. V  odborné literatuře se někdy používají
lat. názvy k označení tří stupňů intenzity tohoto procesu mísení:
commercium    (obchod),   commensalitas    (společné   stravování
a connubium  (manželství), které  jsou pokládány  v tomto procesu
za velmi významné faktory.
Název melting pot se  začal používat pro multikulturní společnost
USA.

Menšina národnostní, národnosti, minority   
V obecném slova  smyslu je menšinou  jakákoliv skupina definovaná
nějakým sociologicky významným společným  znakem. Nejčastěji se v
tomto smyslu hovoří o  národnostní, jazykové, rasové, náboženské,
jazykové  apod.  Někdy  se  setkáváme  také  s výrazem politická,
kulturní  nebo sociální  menšina atd.
V současnosti jsou otázky spojené  s uplatňováním práv jakývkoliv
menšin mimořádně významné.
Nejvíce   se   diskutují   práva   národnostních   menšin,  které
zahrnují  příslušníky jiného  národa, a  kteří mají  svůj národní
stát a žijí na území jiného státu. Postavení národností závisí na
politickém konsensu,  na demokratických principech  toho, kterého
státu,  což   odráží  jejich  politickou   situaci,  geopolitické
poloze     a    historických,    společenských    i    kulturních
charakteristikách.
Pro současné postavení  národnostních menšin (národností,minorit)
v ČR byla  pro sčítání lidu  v roce 1991  vypracována následující
definice  :  "Národností  se  rozumí  příslušnost  k  národu a je
ponecháno každému,  aby se svobodně  vyjádřil o své  příslušnosti
podle  vlastního přesvědčení.  Národnost dětí  do 15  let se řídí
podle  rodičů  a  hlásí-li  se  rodiče  k  různým národnostem, na
základě dohody rodičů podle národnosti jednoho z nich".

 

Nacionalismus
Nacionalismus zdůvodňuje výjimečnost  a nadřazenost hodnot, norem
a idejí  zahrnutém  v   komplexním  kulturním  systému  vlastního
národa.   Vlivem   nacionalistických   tendencí   dochází   často
k izolovanosti a  k nedůvěře až nepřátelství  vůči jiným národům.
V širokém   spektru  pojetí,   lze  nacionalismus   pojímat  jako
politickou ideologii (v praktickém životě a pro vývoj společnosti
velmi  nebezpečnou),  která  sleduje  a  upřednostňuje politické,
ekonomické a kulturní zájmy určitého národa.

Rasismus
Rasismus  (z  arab.  ras  =  hlava)  je  založen na přesvědčení o
nerovnosti lidských  plemen a je  spojován se záměnou  s národním
etnikem  nebo  kulturním  společenstvím,  přičemž je zdůrazňována
nadřazenost jedné rasy nad druhou.
Rasismus se  stal také politickou ideologií,  která se na základě
biologických  (rasových)  rozdílů   mezi  lidmi  snaží  vysvětlit
některé společenské nerovnosti.  Důsledkem této ideologie dochází
k diskriminaci  příslušníků  tzv.  méněhodnotnývh-  nižších  ras,
které   jsou  v   rasistické  společnosti   diskriminovány.  Tato
diskriminace  se  může  projevovat  v  různých  formách: právních
(např. nerovnost  před zákonem), politických  (nemožnost uplatnit
hlasovací  právo),   kulturních  (např.  nepřítomnost   práva  na
vzdělání v mateřském jazyce) a dalších projevech.
Jedním z významných tvůrců  rasové teorie byl francouzský filosof
a diplomat Joseph A. de Gobineau  (1855-1882), který ve své práci
hierarchicky rozlišil tři rasy:  bílou, žlutou a černou. Uvedeným
rasám  přiřadil rozdílné  fyzické a  duševní schopnosti.  Na jeho
práci navazovali někteří další badatelé.
Teorie nerovnosti  ras se krutě projevila  v nacistickém Německu,
kdy A. Hitler označil Židy  za ničitele kultury a původce úpadku.
Rasismus  se   zde  stal  oficiální   ideologií,  která  sloužila
k podpoře a rozpoutání druhé  světové války, hrůzně proslulé také
likvidací ostatních (neárijských) ras.

Rom, Romové
Romové   se  řadí   mezi  příslušníky   etnika  árijského  původu
hovořícího  jazykem  blízkým  sanskrtu.  Jazyk  Romů nemá podobu
spisovného jazyka a není nikde úředním jazykem, pouze v některých
státech je v omezené míře jazykem vyučovacím.
Romské etnikum není homogenním celkem  ve většině zemí, kde žijí.
Na českém území žijí 3 podskupiny  Romů : 1. slovenští Romové, 2.
maďarští  Romové  (jsou  nejpočetnější  a  tradičně  usedlí) a 3.
olašští Romové ( do r. 1958 kočovali, mají některé etnografické a
antropologické  zvláštnosti). Většina  tzv. českých  a moravských
Romů  byla  za  druhé  světové  války  vyvražděna. Na české území
po druhé světové válce však  přišli Romové především ze Slovenska
a z některých balkánských států.
Při  sčítání  lidu  v  ČR  v  roce  1991  dostali  Romové možnost
přihlásit se  k romské národnosti.  Této možnosti využilo  33 489
Romů,  což  je  přibližně  desetina  z  odhadovaného  počtu  Romů
žijících na našem území.
Kultura  a způsob  života  Romů  se projevuje  mnoha specifickými
projevy,  které  se  odrážejí  v  jejich  demografické  struktuře,
populačním vývoji,  v systému hodnot  a norem. Mnohé  zvláštnosti
vykazuje také struktura a funkce  romské rodiny.
Rodinné a rodové
vztahy mají  stále pro Romy velký  význam. Rozdílná podoba romské
kultury  a sociálně  patologické projevy  některých jedinců  nebo
rodin   vytvářejí   základ   pro   negativní   postoje  většinové
společnosti   a   stávají   se   velmi   aktuálním   společenským
i politickým problémem.

Segregace
Segregace  ( z  lat. segregare  = oddělit,  vzdálit, vyloučit) je
pojem,  který  patří  mezi  klasické  pojmy  urbánní sociologie a
předtavuje proces usídlování diferencovaných sociálních skupin do
rozdílných  obytných  částí  města.  Je  spojován  s  prostorovým
vyjádřením sociální nerovnosti. Těmito teoretickými a praktickými
otázkami  uvedeného procesu  se především  zabývali badatelé tzv.
chicagské  sociálně ekologické školy  na rozhraní 20 a 30tých let
tohoto  století. Segregaci  považovali za  významný proces, který
formoval městskou ekologickou strukturu.
V dalších  etapách  tohoto  bádání   byly  tyto  otázky  postupně
propracovány  a řešeny.  V  poslední  době se  významněji věnoval
procesu segregace W. Schwab,  který analyzuje příčiny segregace a
rozlišuje  segregaci  ekologickou  (na  základě  rasy, sociálního
statusu, kultury a životního  stylu), dobrovolnou (viz enkláva) a
nedobrovolnou  (viz  ghetta).  Kromě  této  interpretace existují
ještě  další,   které  vycházejí  z   kriterií  socioekonomického
statusu,  rasy,  kulturních  odlišností  a specifického životního
stylu. Mnozí  badatelé, v této  souvislosti, zdůrazňují významnou
úlohu státu a legislativního rámce pro bydlení  (např. pozemkovou
politiku, různé  formy regulace nájemného,  podmínky pro hypotéky
apod.)   pro   řešení   negativních   dopadů   procesu  segregace

 v městských typech sídel (Burjanek,1977).

Socializace
Socializace je pojem používaný v  různém vymezení, šíři i hloubce
ve  významových  odstínech.  Jedná  se  o  proces,během  něhož se
jedinec  stává  schopným  sociálně  žít  v  příslušném  etnickém,
sociálním,   kulturním   atd.   společenství.   Zprvu   se  pojem
socializace  vytahoval  pouze  k  přizpůsobování  dětí sociálnímu
celku.V současné  době je socializace  chápána jako proces,  jímž
jedinec  prochází  celý  život.   Z  tohoto  pohledu  rozeznáváme
primární   a   sekundární   socializaci.   První   (primární)  je
rozhodující   v  dětství   (rodina,  škola,   přátelské  skupiny,
vrstevníci) a  druhá (sekundární zahrnuje  období připravování se
na  budoucí profesi  a vykonávání  povolání. Jsou  pro ni  rovněž
významné všechny společenské  instituce.

Šovinismus
Šovinismem   je   pojmenováván    krajní   nacionalismus,   který
jednostranně upřednostňuje  zájmy pouze vlastního  národa, s čímž
je  mnohdy spojeno  také deklarování  nenávisti k  jiným národům,
kulturám apod. Název je odvozen od jména napoleonského granátníka
N.  Chauvina, který  byl ústřední  postavou hry  bratří Cogniardů
"Tříbarevná tricolora" (1831).

Veřejné mínění
Veřejné  mínění  představuje   společensky  rozšířené  názory  na
otázky, které se týkají společenského, ekonomického, politického,
kulturního atd.  života , jimiž se  veřejnost zabývá. Působí jako
poměrně silná sociální (neformální) kontrola.
V době prostředků masové komunikace  (tisk, rozhlas, televize) je
vytváření   veřejného   mínění   zapotřebí   velké  dovednosti  a
rozličných  schopností  (např.   komunikačních)  a  také  velkého
množství  finančních prostředků.  Pro jednotlivce  jsou především
finanční  prostředky   limitující.  Oproti  jedinci   mohou  lépe
ovlivňovat veřejné mínění organizace (např. politické strany).

Xenocentrismus je  opakem xenofobie a představuje  obdiv ke všemu
cizímu.

Xenofobie
Xenofobie  je  pojem,  který  zahrnuje  strach  a  obavy ze všeho
cizího, co pochází z jiného etnického, národního, sociálního nebo
kulturního  prostředí,  což  vede    k  nenávisti  ke  všemu co
neodpovídá vlastní kultuře, hodnotám, normám, idejím atd.