E-LOGOS/2001

ISSN 1121-0442

_________________________________________

Ondřej Čapek: Morální filosofie Adama Smitha

 

1          Summary

In article I describe conception of moral philosophy of Adam Smith. Smith divides philosophy in two parts: moral philosophy and philosophy of science. In moral philosophy Smith wants suppress Plato’s concept of morality based on philosophical rationality. Smith’s conception is based on reality of passion. Two sorts of passions exist: bodily passions and imaginative passions that could be create only inside society. Human beings without society cannot be “human”. Everybody must “learn” contacts with others in childhood. 

Smith doesn’t give any conception of source of human passions (like God in neoplatonic sense). People can be conduct by his passions if their sympathy with other form society is correct by prudence. For Smith “normal sympathy” is not sufficient. Only if people use spectatorial imagination, their understanding of happiness or disaster of others is correct. In other side if somebody need sympathy from others, he must “play” his bodily passions like actor. Both processes constitute position of “impartial spectator” – base term of Smith’s psychology. I compare Smith’s conception with Descartes Ego-Cogito and shortly with conception of Ego of Sigmund Freud.

The “Impartial spectator” hasn’t transcendental position in Kantian sense. It is only special process (similar with making correct visual judgments like Berkeley in New theory of Vision) with native bodily passions, which provide modern free society without central coordination, conflicts or wars. Smith’s ideal state cannot administer any sort of distributive justice, because state redistribution come to lost of individual freedom.  In the end I present problem “native passions inside modern non-natural condition of human life” and problem of mathematical description of human behavior and Smith’s conception.

2          Klíčová slova

Adam Smith, nestranný pozorovatel, liberalismus, Descartes, morální filosofie, ekonomická racionalita, racionalita, stoicismus

 

 

 

Morální filosofie Adama Smitha

3          Adam Smith – kontext a dílo

Griswold ve své knize Adam Smith and virtues of enlightenment  chápe Smitha jako součást Osvícenství, které jako svůj program vytyčuje kritické zkoumání reality s aktivním postojem individua. Na rozdíl od tradičního (či lépe řečeno premoderního) „Platonského“ chápání vztahu mezi světem a jednotlivcem je moderní individuum chápáno jako kreativní či aktivní a svět, realita, jako cosi pasivního, s čím je možné přinejmenším manipulovat či i vytvářet. Hlavním nástrojem autonomie jednoho každého individua je u Smitha konstrukce „nestranného pozorovatele“ (impartial spectator). Pro vytvoření tohoto pojmu slouží naprosto odlišné anti-platónské pojetí vztahu mezi racionalitou (ve smyslu spekulativního filosofického rozumu) a morálními emocemi.

3.1        Dílo

Smith je autorem dvou za jeho života publikovaných knih – The Theory of Moral Sentiments a The Wealth of Nations. Ostatní jeho díla (Lectures of Rhetoric and Belles Letters, Lectures of Jurisprudence, Essays on Philosopical Subject) byla publikována až po jeho smrti, přestože si přál aby byla spálena. I to způsobilo nezřetelnost celkového projektu Smithovy filosofie. 

Smith dělí filosofii na filosofii morální a „filosofii vědy“. Ve filosofii vědy se zabývá především historií věd, tedy jejich evoluční genezí a (snad) konečnou metou by měl být popis vytváření a fungování jazyka. V rámci morální filosofie existuje rozdělení na etiku jejíž předmětem zkoumání jsou mravní city a  „přírodní právní vědu“. Bohatství národů zkoumá právě část této přírodní právní vědy. Vysvětluje důležitost dělby práce a jak tato dělba přispívá k růstu bohatství. Proč je tento růst správný z hlediska lidského subjektu vysvětluje právě The Theory of Moral Sentiments.        

3.2        Metodologie The Theory of Moral Sentiments

Začněme tím, komu je The Theory of Moral Sentiments určena: Smith se v ní zastává běžného života, proti Platónskému pojetí Pravdy, jakožto něčeho, co má být teprve objeveno a co je přístupno jen určitým lidem - filosofům, kteří tak mají zaujímat ve společnosti výsadní postavení. Tomu odpovídají i příklady uvedená v knize: Smith málo zmiňuje filosofy, naopak mnoho místa věnuje dramatu, básnictví a slovesnému umění obecně. Styl jakým Smith píše je velice barvitý, stylisticky vybroušený.  Vysvětlování demonstruje na řadě příkladů. 

Pro vysvětlení své teorie používá metaforu divadla: Výchozím bodem lidské situace je stav, kdy se každý z nás snaží pochopit jednání ostatních (je divákem) a naopak zároveň je hercem pro někoho jiného. Tento přístup umožňuje, aby se Smith zbavil nutnosti vytvářet nějakou podstatu lidství či před-lidských zdrojů vědění. Slovo "teorie" v názvu odpovídá tak původnímu řeckému významu slova -  "podívat se na". Odmítá stanovisko Aristotelského idealismu, který se snaží vybudovat etiku z externí perspektivy jakožto exaktní vědu. Podle Smitha neexistuje způsob jak opustit svět, chápaný jako divadlo (theatrum mundi), role diváka a zároveň herce je člověku přisouzena vždy.     

4          Teatrum mundi a jeho „herci“ a „diváci“

Pro jakýkoliv morální soud je výchozí situace stav, kdy se snažíme pochopit něčí chování pomocí imaginace a to tak, že pomocí imaginace se umisťujeme na jeho místo do jeho situace.  Tato imaginace však neznamená přesně totéž co soucítění. Jak jsem již uvedl, člověk je ve Smithově pojetí především bytostí, která cítí emoce a je obdařena tyto emoce nějak projevovat navenek. Zároveň jako "divák", který je nadán v principu těmiž emocemi, je člověk schopen sympatizovat s ostatními a tak posoudit oprávněnost jejich chování. To ovšem neznamená, že se člověk stává při posuzování někým jiným.

Smith zdůrazňuje, že jsme stále jakožto lidé od sebe odděleni. Existuje jasná hranice mezi samotným utrpením a  představou o utrpení. Trpící (či radostní) lidé, kteří chtějí docílit souhlasu ostatních musí umět jim své pocity "zahrát", stejně tak lidé - diváci se musí naučit tyto pocity umět chápat a přijímat. Člověk nečlen určité společnosti toho není schopen a obojí je nutné se naučit. Velký problém je hranice této sympatie, často bychom měli soucítit se situací, kterou v jejím celku nejsme schopni zcela pochopit nebo která není v naší - ani nemůže být v naší zkušenosti. Jednou z těchto situací je něčí smrt. Pro Smitha to znamená, že v tomto případě jsme schopni pomocí "iluzivní" sympatie pochopit sebe sama jako součást lidstva. Přesto je tento mechanismus omezený a rozhodně nelze tvrdit, že lze nějakou metodou provést extenzi sympatie až k soucitu se vším živým, či světem jako celkem. Pro míru souhry mezi "hercem" a "divákem" je rozhodující míra jejich společných zkušeností.

 Rozdíl mezi prostým soucítěním a imaginativním přenosem sebe sama do situace  někoho jiného je důležitý pro konstrukci nestranného pozorovatele. Zkušenost s používáním imaginace nás vede k možnosti vytvoření obrazu sebe sama tento obraz se nazývá "nestranný pozorovatel", který vede k posuzování i sebe sama, jak bude zmíněno dále. Teprve tato zkušenost ustanovuje "lidskou bytost" jakožto plnohodnotného člověka. To ovšem znamená, že být člověkem je primárně určeno bytím  s jinými lidmi a je vytvářeno na základě zkušeností s ostatními. Souhru divák - herec, v rámci které se jednotlivec naučí kontaktu s ostatními nelze nějak teoreticky vyložit, jak to později udělá Kant. Učení se této souhry je tedy kontinuální stálý proces a nelze stanovit že by tato souhra byla kdy dokonalá. Naopak je stále ohrožována nebezpečím sebelásky a ješitnosti.  Je to právě snaha o kooperaci, která vytváří jednak vytváří jazyk, jakožto nástroj popisu světa a jednak leží v základu motivace pro ekonomickou aktivitu.

Smith věnuje poměrně dost místa morální výchově. Člověk se s fungováním společnosti seznamuje postupně, v dětství nejdříve prostřednictvím rodiny, potom prostřednictvím přátel, sousedů, spoluobčanů. To znamená, že sympatie není vůči všem lidem stejná. Je nemožné sympatizovat s lidstvem jako celkem. Člověk kolem sebe vytváří „kruhy sympatie“, se svým  nejbližším okolím vždy sympatizuje více.    Smith vysoko hodnotí úlohu literatury a dramatu, která alespoň částečně tuto omezenost překonává. 

4.1        Emoce a nestranný pozorovatel

Pro Smitha je ideálním stavem člověka jeho schopnost si v průběhu života vytvořit stanovisko nestranného pozorovatele. Pro docílení tohoto stavu je naprosto nutná existence jiných lidí, bez společnosti se člověk k tomuto stavu nedopracuje. V jeho pojetí jsou pravdivým základem   smyslové počitky a normální běžné emoce. Pro své tvrzení má zajímavé zdůvodnění: Příroda je přece natolik moudrá, aby správný společenský řád nenechala na slabém a selhávajícím lidském rozumu. Ukotvila ho tedy v jistější půdě lidských emocí, kterými je vybaven každý z nás. Příkladem slabosti lidského rozumu je např. schvalováni otroctví a vraždění dětí v Platónově díle 

Otázkou zůstává, jak se emoce, či vášně  (passions) stanou morálním citem (moral sentiments). Smith rozeznává dva druhy emocí: tělesné, které pociťujeme přímo a imaginativní. Imaginativní vášně si lze představit jako produkt imaginace. Tyto druhotně vzniklé vášně jsou daleko vhodnější pro soucítění s druhými než vášně tělesné. Dalo by se říci, že imaginace působí při jejich vytváření jako idea. Tato imaginace není pouze reproduktivní (tedy, že z tělesné vášně reprodukuje do vášní imaginativních), ale i tvořivá. Tělesné vášně jsou: hlad, žízeň, sexuální touha a ostatní touhy a pocity. Pokud jsou tyto vášně uspokojovány v souladu  se stanoviskem nestranného pozorovatele vedou k ctnosti, kterou Smith nazývá opatrnost (prudence).

Smith dělí imaginativní vášně do tří skupin. Asociální vášně jsou nenávist, hněv a zlost. Asociální proto, že vzdalují člověka od člověka, přesto hrají pozitivní roli při budování pojmu spravedlnost. Sociální vášně jsou šlechetnost, humanita, laskavost, soucit, vzájemné bratrství a úcta. Posledním typem vášní jsou vášně sobecké, resp. sebestředné. Jedná se o smutek a radost. Na rozdíl od tělesných vášní se tyto dají rozvinout pouze v rámci společnosti a na rozdíl od tělesných pocitů se lépe sdílí mezi divákem – hercem. Nutno chápat, že žádná vášeň není umělá, ve smyslu nějaké odvozenosti či různé „vzdálenosti“ od lidské „podstaty“. Toto umožňuje přijmout fakt, že (na rozdíl od Hobbese, Marxe) Smith chápe za přirozené, že lidé jsou se schopni domluvit, čímž společenskou teorii osvobozuje od nutnosti chápat válku jako cosi „přirozeného“. 

Proč ale herec i divák usiluje o souhru mezi emocemi? Smith předpokládá, že vzájemná sympatie je příjemně prociťována na obou stranách. Tuto radost chápe „esteticky“ jako pocit z harmonie, všeobecné souhry a rovnováhy. Oboustranné usilování o dosažení souladu vede k „divácké ctnosti“ a „herecké ctnosti“. Ctností diváka je vcítění se. Naopak herec je povinen tlumit své emoce na divákovi pochopitelnou míru. Jeho ctností je sebeovládání.

Smith je natolik ovlivněn stoickou filosofií, že tvrdí, že pozice herce je z hlediska ctnosti náročnější, než pozice diváka. Dá se říci, že důraz divákův soucit je méně razantní než na hercovo sebeovládání. Toto je zřetelné i v pozici nestranného pozorovatele, který právě z „divácké“ pozice je schopen pronášet etické soudy. Stejně stoicky Smith přistupuje ke sdílení bolesti (myšleno ve fyzickém i psychickém smyslu) a radosti. Herec má větší potřebu sdělit své trápení než radost, naopak divák více oceňuje sebeovládání bolesti než radosti.

Harmonie mezi divákem a hercem vedoucí k ideálnímu stavu společnosti může být poškozena. Prvním poškozením je pád do „konzumní společnosti“: protože diváci  lépe sympatizují s radostí, která je spojena s bohatstvím vede je to k hromadění cetek a mamonu. Toto hromadění není motivováno z radosti z uspokojování fyzických potřeb  spotřebováváním materiálních statků. Daleko větší roli hraje samotný dobrý pocit ze shromažďování samého. Takto bohatá osoba je díky své radosti z bohatství předmětem sympatií okolí (diváků), která toto „vadné chování ustanovuje jako normu. Druhým poškozením je zkratkovité spojení mezi bohatstvím a ctností: „uchazeči o štěstí často opouštějí cestu ctnosti. Třetí poškození je pád do sebe-obelhávání, kdy člověk neumí hodnotit své  vlastní nectnosti.

Všem těmto selháním lze zabránit konstrukcí nezávislého pozorovatele. Jak v případě herců, tak v případě diváků lze vidět v konkrétních situacích řadu chyb, jejichž zdrojem je sebeláska. Při konstrukci nezávislého pozorovatele vychází Smith z Berkeleyho analýzy správného vidění. K tomu, abych viděli věci ve správné perspektivě musíme podle Berkeleyho zaujmout různá stanoviska. Podobně i  naše morální soudu jsou tím kvalitnější (rozuměj: bližší stanovisku nestranného pozorovatele), čím lépe se dokážeme zaujmout různé pozice k dané situaci. To ale neznamená, že bychom se nějak měli zříkat našich emocí. I v tomto ideálním případě je třeba konkrétní situaci „prožívat“ nikoliv racionálně hodnotit. Dá se říci, že emoce jsou jakýmsi esenciálním základem každého morálního soudu.

Ani nestranný pozorovatel nedokáže zaujmout dokonale nezávislé stanovisko, odkud by mohl vše naráz pochopit: „Správa velkého systému všehomíru, stejně jako starost o universální štěstí všech myslících a cítících živých bytostí je starostí Boha, nikoliv člověka.

Smithova teorie ctností je základem pro politickou ekonomii, teorii politiky a přírodní právní vědy. Ctnost spočívá ve správném řízení každého z typů imaginativních vášní (ty typy jsou tři: nesociální, sociální, sobecké).

Otázku co je dobré či špatné lze odpovědět pouze ze znalostí všech relevantních podmínek. Divák soudí situaci podle dvou aspektů: prvním je vhodnost emocí „herce“ vzhledem k situaci, druhým aspektem je míra dobra nebo zla, které daná akce způsobuje. Míra přijetí určité akce se tak sestává ze dvou emocí diváka: přímé sympatie s chováním herce a nepřímé sympatie z vděčnosti, která souvisí s dopadem akce na něj samotného.

5          Morální pravidla

Morální pravidla jsou vytvořena pozorováním jednotlivostí. Tyto pravidle musí být stále průběžně opravována. Jsou nutná proto, že představují určitý „archetyp“ dokonalosti nestranného pozorovatele a zabraňují chybám v jednotlivých případech a to právě tím, že jsou obecně známá a respektována. Smith rozlišuje mezi dvěma úlohami morálních pravidel: První z nich je podobná roli gramatiky – stanovují zakázané akce, které jsou trestatelné silou. Tento typ pravidel však má velice omezené místo v „morálním universu“.

Druhá role je poskytovat jakousi vodící čáru pro naše chování. Tento úkol však nelze zredukovat do nějaké všeobecně akceptované maximy. Už proto, že nikdy neznáme všechny relevantní okolnosti všech posuzovaných činů. Morální reflexe není pouze výběrem odpovídajícího pravidla z možných. Jedná se o jakýsi typ „rozhovoru“, jehož výsledek (morální soud) není dopředu znám, není ani známa množina možných výsledků. Dá se říci, že tento rozhovor může být i z hlediska morálky, kreativní. Znovu je ale třeba upozornit na prvotnost mocí: žádná akce nemůže být morální, pokud není doprovázena pocitem sebeschválení. Toto ustanovuje jasnou prioritu autonomie jednotlivce.

5.1        Morální kriticismus – otroctví a vraždy dětí

Pro Smitha je otroctví špatné jak z ekonomického, tak z morálního hlediska. Z ekonomického hlediska je otrocké práce méně výnosná, takže lidé kteří ji upřednostňují nedbají na svůj ekonomický zájem, ale těší se z možnosti ovládat jiné. Stejně tak otroctví degraduje charakter zotročených, takže nevytváří se podmínky pro správnou morální výchovu. Otroctví nelze obhájit z hlediska nestranného pozorovatele, otrokář dívající se sám na sebe očima otroka musí pochopit své postavení jako nespravedlivé. Konečně Smith předpokládá, že lidé jsou si v zásadě rovni a pro otroctví není důvod. 

Vraždy dětí jsou způsobené extrémní chudobou, ke které, pokud je společnost svobodná, není důvod. Přetrvávají pouze jako barbarský zvyk. Smith jednak tak kritizuje filosofy, kteří se tohoto zvyku zastávají a jednak obhajuje morálku založenou na sympatii proti morálce extrémně konzervativní.  

5.2        Spravedlnost

Distributivní spravedlnost chápe Smith jako důsledek soukromého soucitu, což je jedna z ctností plynoucích z morální filosofie. Příliš mnoho (státem) podporované distributivní spravedlnosti vede ke ztrátě svobody. Naopak lidé ponecháni sami sobě jsou schopni si zajistit dostatečnou životní úroveň. Lidé dokonce nemohou být odškodněni ze strany státu kvůli špatným podmínkám, které nezavinili. Smith předpokládá, že trh s obilím se může adaptovat bez státních intervencí. Státní intervence dokonce poškozují správné ocenění vloh  a potřeb každého z nás. Stát, který zasahuje do tohoto mechanismu se nakonec stává obětí parciálních zájmů. V oblasti daní by neměli bohatí více přispívat na veřejné výdaje než chudí. To se týká jednak vysokého zdanění luxusních kočárů. 

Všeobecnou spravedlnost (cummutative justice) Smith chápe jako rozšíření prefilosofické imaginativní sympatie. Spravedlnost je nástrojem jak ochránit jednotlivce před násilím. Nemá zajišťovat ani rovnost startovních podmínek ani rovnost ve výdělcích. Vzhledem k tomu, že morálně správným stanoviskem je stanovisko pozorovatele, nikoliv herce, každý má být souzen podle výsledků, nikoliv motivů.

Spravedlnost nelze posuzovat ani z pohledu božského rozumu, ani jako důsledek nějakého typu společenské smlouvy, či z hlediska utilitarismu (objektivně měřitelného dobra pro společnost). Smithův projekt jakési „přirozené právní vědy je však ne zcela jasný.

6          Bohatství národů a The Theory of Moral Sentiments

Smith předpokládá, že snaha „zlepšovat své životní podmínky nás provází od kolébky po hrob.“  Kumulace individuálního zlepšování podmínek života vede k růstu bohatství společnosti. Tvrdit však, že růst bohatství je totéž co ekonomický růst je zavádějící, (mj.) protože Smith do tohoto růstu zcela automaticky započítává i růst vzdělanosti (rozuměj: Newtonovsky chápané vědy) a dovedností je zvětšování „lidského“ typu kapitálu. Ekonomický růst je často chápán jako růst HDP, který růst vzdělanosti zohledňuje v menší míře.   

Tato přírodou vložená snaha však vede k paradoxnímu výsledku, který (podle autora knihy) spočívá ve vymanění se z přírodních podmínek a životu uvnitř člověkem vytvořeného světa. Smith nevylučuje, že ctnosti a vášně mohou v umělém prostředí se zvrhnout v žravost a nespravedlnost. Knihu bohatství národů musíme chápat jako umírněnou obranu nikoliv ideálního stavu světa, ale systému, který jako jediný známý lidi zbavuje nutnosti násilí a nesvobody. 

Zde panuje ohledně Smitha hned několik omylů. Kritikové Smitha kladou nesmyslný  důrazu na „neviditelnou ruku trhu“, který je použit snad jen jednou. To, že dělba práce není v rozporu s prospěšností pro celou společnost Smith vysvětluje i za pomocí jiných metafor.

Dalším omylem je přesvědčení, že Smith objevil tržní principy. Samotný pojem „princip“ je něco co se snaží Smith z filosofie vymýtit. To co dnes rozumíme pod pojmem tržní princip nás rozhodně – dle Smitha – nechrání proti degeneraci.

Ve skutečnosti jsou vztahy mezi zákazníkem a prodejcem u Smitha podány poměrně odlišně od současné mikroekonomie. Především proto, že Smith není schopen stanovit (či oddělit) jednotlivé typy trhů (práce, kapitálu, výrobků) na úrovni firmy a nerozlišuje mezi krátkodobým, střednědobým a dlouhodobým obdobím. Pokud analyzuje adaptaci pokles cen obilí na trh s obilím, tak tato událost však „spouští najednou“ celou řadu reakcí, z nichž některé se navzájem kompenzují. Výsledkem je spíše jakási kasuistika, než analytické odlišení jednotlivých pohybů cen na jednotlivých trzích.

Lidé se nechovají jako homo oeconomicus, jejich cílem není maximalizovat peněžní zisk. Už proto, že tato maximalizace předpokládá cosi jako stabilitu preferencí, případně existenci „lidské podstaty“. Naopak tržní interakce je pouhou ne jasně ohraničenou podmnožinou vztahů, které utvářejí to co se dá nazvat morální pravidla a hodnoty. Jak už bylo řečeno, býti člověkem znamená podstupovat tyto vztahy. Smith se věnuje i možnosti selhání utváření lidské společnosti. Z hlediska ekonomie je zajímavé, že pravděpodobně žádný jiný filosof, kromě Marxe, si více nebyl vědom toho, že dělba práce může vychovávat lidi k ignorantství a hlouposti. Stejně tak nás pouhé sledování principů obsažených v Bohatství národů neubrání proti pádu do malichernosti, změkčilosti, zbohatlictví a morálně neúnosných sociálních nerovností.

6.1        Konkurence idejí

Smith spíše s Aristotelovým přesvědčením, že obchod automaticky působí společensky podvratně. Pro Smitha je tím hlavním podvratným prvkem náboženská intolerance, konkrétně vazba mezi určitým náboženstvím a státem. Nikde sice se explicitně nezastává atheismu, ale nesouhlasí  zejména s Platonovým názorem, že ateisté by měli být společensky diskriminováni. Na druhou stranu uznává, že svobodně zvolené náboženské přesvědčení, víra v Nejvyšší Bytost, které je vůči ostatním tolerantní a není prosazováno pomocí státní moci,  může podpořit v člověku správné ctnosti. „Dehumanizovaní dělníci“ nemohou soudit, co je prospěšné pro jejich zemi, či nejsou schopni obrany důležitých hodnot. Zde se absence nějaké přirozeně právní teorie ve Smithově jeví jako hlavní  vklad. Náboženský život tak nenaráží na nějaké omezení v co člověk může či nesmí věřit a církev organizovaná na dobrovolném základě se tak může stát součástí institucionálně prospěšného rámce. Otázka po přesné míře nutné tolerance je poněkud mlhavá.

Smith uznává, že existuje oprávněný důvod pro víru v Boha. Tato víra je důležitá pro vyrovnání se smrtí. Nebezpečím pro prospěšnost náboženské víry je fanatismus, který předepisuje přesně co má a nemá člověk dělat. Zdrojem přitažlivosti fanatismu je sebeobelhání člověka, který tak dociluje naprosté iluzivní souhry s Božským vědomím a tatou souhra nahrazuje „správně“ vystavěnou souhru mezi lidmi. Dalším zdrojem náboženského fanatismu jsou pověry. Zdrojem pověry je nevzdělanost, kterou navrhuje odstranit vzděláním „ve vědě“.

Pokud se zajistí svoboda vyznání, Smith předpokládá pozvolný rozpad církví na menší útvary a to z jednoduchého důvodu: Vzhledem k tomu, že okruh sympatie je omezeného rozsahu, lokální církev lépe uspokojí potřeby člověka, než církev velká. Smith dokonce věří, že konkurence mezi církvemi povede k selekci, kdy intolerantní náboženští vůdci ztratí vliv ve prospěch těch rozumnějších. Je však otázkou, je – li toto náboženství ještě náboženstvím v tom původním slova smyslu. Podobné konkurenci jsou vystaveni i filosofové, kteří jsou tak zbaveni pozice, odkud by mohli vytvářet a prosazovat své utopie. 

Obecně řečeno dodržování pravidel hry, konkurenčního prostředí a svobody je hlavním úkolem státu. Zdá se mi, že hlavním principem Smithovy nejasné „přirozeněprávní vědy“ je předpoklad, že dělba práce vede k nutnosti obchodu (tedy kontaktem mezi lidmi), ten kultivuje komunikaci a jazyk, což je hlavní nástroj vědy (není to karteziánská matematika). Autorem knihy uvádá podobnost vztahu zákazník – prodejce v Bohatství národů a herec – divák, jak je popsán v The Theory of Moral Sentiments který může svědčit o společném základy obou a tedy o jednom zdroji prospěšnosti, který by mohl být předmětem přirozeněprávní teorie.

7          Smith a filosofie

Smith pojem „láska“ používá ve dvou významech: První význam romantická láska mezi pohlavími. Tento cit je však podle Smitha pouhou vášní, kde není místo pro zaujmutí pozice nestranného pozorovatele. Dá se říci, že biblický pojem „láska k bližnímu“ se spíše blíží Smithově schopnosti sympatie.

Druhý význam slova láska je Sokratův obrat „milovat pravdu“ a nebo milovat lidstvo Pro Smitha je i toto nebezpečné, protože lze takto obejít stanovisko nestranného pozorovatele a stát se „fanatikem“. Když se „herec“ hluboce zamiluje do určitého „systému“ vede to k omezení svobod ostatních. Když se člověk se stává obdivovatelem systematické krásy ideálního, rozumem uchopitelného Dobra  potlačí v sobě snahu sympatizovat s ostatními.

Smith zcela odmítá platónské pojetí Dobra a společnosti. Z toho plyne i odmítnutí otázky co je „opravdu“ Pravda, Dobro a Zlo. Obává se dokonce, že „pravé poznání“ nutí člověka aplikovat na společnost abstraktní filosofické schéma, které redukuje lidi na figurky na šachovnici. Morálce je třeba rozumět tak, že vychází z každého z nás, není nadiktována Přírodou nebo Bohem a všechny filosofické systému jsou pouhé výmysly imaginace. Smith však není naprostý skeptik, existenci jednotlivých emocí a sympatie chápe jako objektivní. Vše (včetně náboženských dogmat) je od nich odvozeno, nepředchází jim.

I v otázce štěstí je Smithovo chápání odlišné od Aristotelova či Platonova. Tito spojovali štěstí se ctností, ctnost s reflexí a na určité úrovni reflexi s filosofií. Smith chápe štěstí jako cosi odlišného od radosti, především svým trváním. Na rozdíl od Hobbese není ve Smithově podání život řízen strachem o sebezáchovu, ale usilováním o štěstí ve smyslu dosahování harmonického „zlepšování podmínek života“. Toto zlepšování se děje prostřednictvím růstu bohatství, přičemž nejde o přímý prožitek z uspokojování tělesných potřeb, jako spíše štěstí z reflexe tohoto růstu. Harmonií mám na mysli, že motivace pro toto chování plyne v rámci uspokojení ze sebe sama, určité rovnováhy. Naproti tomu hromadění motivováno úzkostí je možné, ale nikoliv správné, protože člověk je ve stálém stresu, nerovnováze.  

7.1        Smith a Descartes

Smithův postoj by se dal chápat jako obrana obyčejného životního prožitku před racionální spekulací. Podle něj neexistuje nic co by opravňovalo předpokládat, že se jakkoliv intelektuálně disponovaný jednotlivec osvobodí od emocionálního prožívání ve prospěch nějakého jasně dané poznatelné pravdy. Zdá se mi, že Smith  zaujímá opačné stanovisko než Descartes.

Pro Descarta je výchozím bodem pro poznání stav, kdy je běžný člověk situován ve světě, který stojí na velice nezřetelných nejistých základech. Na počátku meditace si je člověk vědom obrazu světa, není však schopen posoudit pravdivosti obrazu. Postupnou řízenou pochybností dospívá k sebejistotě Já, od kterého je schopen za pomocí exaktního matematického aparátu zbudovat již správné pojetí světa.

Pro karteziánce je tedy dána jednak správná nepochybná pozice odkud začít, ale už záhy, pomocí vztahu ego-cogito, kde skončit. Už samo Já je schopno stanovit hypotetický stav dokonalosti, protože  si je nezpochybnitelně vědomo svého správného pojmu dokonalosti, která se tak stává zárukou existence neklamajícího Boha. Bůh je zárukou pro správnost použité metodologie a objektivní pravdivosti. Naopak co je v tomto pojetí klamné jsou smyslové počitky.

Zatímco Descartovým popudem pro filosofii byl jeho mystický sen, pro Smitha je výchozím momentem divadlo, nikoliv pouze jeviště nebo hlediště, ale vztah mezi divákem a hercem. Tento rozdíl ve východiscích zasahuje i do metodologie vědy, konkrétně do postoje k ontologickému ukotvení nástroje popisu. Karteziánská matematika je systém axiomatický, verifikovatelný sebou samým. Smithovský „jazyk“ je produktem mezilidských vztahů (a tyto vztahy jsou založeny na spontaneitě lidského konání). Z toho plyne i styl jakým jsou Smithova psaní založený na používání příkladů.

7.2        Smithova filosofie

Smith často používá slova přirozený, „nature“. Přirozený často chápe jako pozorovatelný, na jednom místě chápe dokonce mluví o konečné danosti citů, která již není přístupná další rozumové spekulaci. Jeho filosofie je inspirovaná stoicismem: člověk sám je tím kdo ví nejvíc jak se o sebe dobře postarat. Na rozdíl od stoiků odmítá popírání vášní. V jeho systému jsou naopak vášně, které mají kognitivní funkci, zbavovat se jich, znamená se zbavit nástroje jím poznáváme svět. Stejně tak nelze zaujmou stoicky objektivní pozici vůči světu – nestranný pozorovatel je vždy již situován v nějaké situaci, společenském rámci. Stejně tak neschvaluje stoický přístup k sebevraždě a chápe jej jako líbivé sofisma.

Problémem Smithova pojetí je i nejasná vazba mezi přírodním prostředím a umělými lidskými konstrukty jako jsou instituce, právní rámec atd. Obecně lze říci, že člověk byl „stvořen“ jako část přírody, což se projevuje nedokonalostí jeho rozumu. Může upadnout do fanatismu a teprve resignace na hledání Pravdy ho opět usmiřuje s přírodou. Proto Smith hovoří o „přirozené kráse ctností“, kterou klade do protikladu se slabostí rozumu. Tato kráse je však i zdrojem nebezpečí, pokud je chápána jako zdroj pro obdiv dokonalosti pro spekulativní filosofický systém.

Poznávání se děje prostřednictvím imaginace, která, jak jsem již uvedl v úvody není pouze chápáním preexistujících norem, je naopak tvůrčí. Konečným tvůrcem není ani tak příroda nezávislá na lidské mysli, jako spíš normy vytvořené nestranným pozorovatelem.

Jak jsem již uvedl, Smith se zastává běžného životního postoje proti filosofickým systémům. Hlavním problémem je, že se sám stává vypravěčem čehosi, co se jím kritizovaným systémům podobá. Kdyby byl nestranný pozorovatel skutečně tím konečným garantem souladu a dokonalého řádu,  jaké místo a proč by vůbec existovalo cosi jako Smithova filosofie.    

8          Závěrem: několik poznámek k diskusi o filosofického víkendu

Metafora divadla a „režisér“: S tvrzením „svět je divadlo“ vyvstává pochopitelná otázka po zákulisí a režisérovi. Smith nevylučuje možnost existence nějakého prvotního Hybatele, Tvůrce. Je ale třeba si uvědomit, že Smith zároveň pro všechny lidi hodnotící něčí jednání určuje, že jde o běžné diváky, nikoliv o divadelní kritiky. Předpokládám, že běžný divák chce být předváděným kusem emocionálně zaujat. To se povede tím více, čím děj před sebou chápe jako reálný a nikoliv jako uměle vytvořený produkt. Tzn. Hamlet je kralevic dánský, drží lebku Yoricka a přemýšlí o smrti.  Nikoliv: Herec představující Hamleta drží plastový model lebky z rekvizitárny, která je označena za lebku Yoricka a na základě režisérových pokynů odříkává Shakespearův text. Kultivace diváka (výše zmíněna „mravní výchova“) se omezuje na pochopení toho co je předváděno, nikoliv jak je to uděláno.

Nestranný pozorovatel a teorie vidění: Analogie s viděním lze chápat i jako poukázání na fakt, že v obou případech jde o „jednoduchou“, do jisté míry automatizovanou činnost, která má však zásadní poznávací funkci. Pokud pozoruji něco běžného, co se vyskytuje v mé zkušenosti nepotřebuji zaujímat několik pozic, abych dospěl ke správným proporcím. Na druhou stranu vidění nemá nějakou předem vymezenou množinu možných věcí, které lze vidět. Předpokládám, že Smithovi šlo o „běžnou“ zkušenost s viděním, nikoliv o vědecky přesnou analýzu fenoménu.

Demokratičnost citů a tyranie rozumu: Jedním z důvodů, proč je společnost postavená na Smithově chápání lidského subjektu více demokratická, může být i obtížnější „měřitelnost“ míry sympatie proti míře rozumu u každého individua. Rozumové uchopení světa vede k vybudování určitého modelu, který je nezávislý na stavu reality. Platnost matematických koneckonců ani nemusí předpokládat existenci reality. „Realita“, ve smyslu tvrzení že věci jsou takové jaké se běžnému pohledu jeví, se tak stává zbytnou a nedůležitou.

Naproti tomu vazba mezi citovým uchopením světa a světem samým je velice „složitá“ v tom smyslu, že nelze předem apriorně říci, který fenomén a jak působí na vytváření citu. realitu tak nelze nahradit modelem. Objektivnost, či absolutní platnost výkonů rozumu může vést k pokušení vytvářet kastovní systém, kde mají ti měřitelně chytřejší právo ovládat ostatní.

Nestranný pozorovatel a Freudovo Superego:  Mezi nestranným pozorovatelem a Superegem ve Freudově pojetí je zásadní rozdíl. Nestranný pozorovatel je cosi co je plně určeno jediným úkonem: zaujetím nestranného pozorovatele. Naproti Superego je „esencialistické“ v tom smyslu, že mu náleží řada možných akcidentů. Se superegem lze vést na podvědomé úrovni cosi jako dialog, může se mezi ním a Id odehrávat konflikt a má i funkci trestající. Naproti tomu nestranný pozorovatel nemá nic co by se dalo nazvat „bytím“, jde spíše o pojmenování pro určitý duševní úkon. 

City a ekonomická racionalita:  Jsem přesvědčen, že jakmile začneme modelovat lidské chování matematicky, jsme mimo Smithovo pojetí světa, i když můžeme dojít k podobným závěrům (např. o důležitosti konkurence). Svět kde jsou splněny matematicky formulované podmínky dokonalé konkurence, jak je popisuje neoklasická mikroekonomie, může být tvořen velice nešťastnými jednotlivci. Pokud stanovíme, že jediným kritériem vzdělání je úspěch v práci, měřený v penězích, může se stát, že i v dokonale formálně fungujícím systému jsou lidé situováni (třeba v rámci firmy) v krajně stresujících a neuspokojujících podmínkách. V určitém ohledu je Smithův liberalismus postaven na metafyzických základech: Smith výslovně nedoporučuje řešení otázky „Co je to vlastně a kde se bere emoce?“ V Hayekově i Friedmanově a explicitněji Misesově pojetí liberalismu lze najít podobně metafyzická  tvrzení (Svoboda má hodnotu samu v sobě). Smith umožňuje obhajobu svobodné (ve smyslu: autoritou neregulované) směny idejí, zboží, myšlenek za jako nutnou podmínku lidské spokojenosti a to za poměrně reálných předpokladů, ale za cenu matematickou teorií nevyjádřitelnou neurčitostí (nelze ani definovat konečnou množinu pojmů a konečnou množinu operací s nimi).

 

14.11.2000

9          Literatura

 

Griswold, C. L. jr.: Adam Smith and the Virtues of Enlightenment, Cambridge Press

 

Mannoni O.: Freud, Votobia, Praha 1997

Ritzer, G.: Mcdonaldizace společnosti, Academia, Praha 1996

Rádl, E.: Dějiny filosofie, Votobia, Praha 1999

Popper, K.: Bída historicismu, II, Oikoymenh, Praha 1994B

Popper, K.: Otevřená společnost a její nepřátelé I, II, Oikoymenh, Praha 1994

Raphael, D. D.: Adam Smith, Odeon - Argo, Praha 1995

Cvekl J.: Sigmund Freud, Orbis, Praha 1965

Bocheński, J. M.: Cesty k filosofickému myšlení, Svoboda, Praha 1994

Bocheński, J. M.: Marxismus – leninismus věda nebo víra, Velehrad, Olomouc 1994

Dahl, R. A.: Demokracie a její kritici, Victoria Publishing, Praha 1995

Arendtová, H.: Původ totalitarismu I, II, III,  Oikoymenh, Praha 1996

Friedman M.: Kapitalismus a svoboda, H&H, Jinočany 1994

Friedman M.: Metodologie pozitivní ekonomie, Grada Publishing, Praha 1997