E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/99

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

Dr. Josef Kratochvíl:

Záhada Boha u Aristotela .

 

 I.Aristoteles narodil se r. 384 před Kristem ve Stagiře, řecké pobřežní osadě na Chalkidice v Thrakii; odtud název "Stagirita", "Stageiřan". Od otce svého Nikomacha, dvorního lékařa a přítele makedonského krále Amynta II., zdědil mocnou nákonost k lékařství a přírodovědě vůbec. Nikomachos, jenž dle Suidy napsal téžm přírodovědná díla, byl zajisté prvým vychovatelem a učitelem Aristotelovým, a netřeba se diviti, že obracel pozornost synovu především k předmětu, který sám nejvíce miloval, že praktickou methodu vědeckou hleděl vštípiti i jemu. Diogenes Laertský uvádí mezi spisy Aristotelovými také spis o anatomii a je známo, jak rád se Aristoteles odvolává ve svých spisech na svá bádání anatomická a s jakou zálibou uvádí příklady z lékařství.

 Osiřev asi v 17.roce věku svého, odešel do Athen a stal se žákem, ba později i přítelem Platonovým. Jednak neobyčejné nadání, jednak i přírodovědecké předvzdělání, které naučilo jej podrobně a induktivně pracovati, bylo asi příčinou, že Aristoteles již jako žák Platonův pracoval dosti samostatně a že často odchyloval se od mínění svého učitele, ba někdy jej i sarkasmem stíhal. Je zajisté zcela přirozeno, že duch tak geniální, jako byl Aristoteles, nemohl hráti úlohu pouhé planety, jež nemajíc vlastního světla vyzařuje je pouze vypůjčené! Platon neodvracel proto od něho svou lásku, ale prý rýd jej srovnával s hříbětemm jež by potřebovalo uzdy; pro píli však nazýval jeho dům domem "čtenáře". Aristoteles pobyl u Platona přes 20 let, vystupuje již ovšem na konci toho období také jako samostatný učitel a beze vší pochyb též jako odpůrce učení Platonova.

 2.Po smrti Platonově odešel Aristoteles s Xenokratem ke spolužáku svému Hermiovi, který se zatím ujal vlády v Atarneu. Oženiv se tu s Pythiou, Hermivovou příbuznou, odešel do Mytileny. Odtud již r. 343 povolán byl lichotivým dopisem Filipak, krále makedonského, za vychovatele a učitele syna jeho, tehdy třináctiletého Alexandra. Bohužel nevíme témeř ničeho o této pro dějiny světové tak důležité vychovatelské činnosti Aristotelově; ovšem jistě právem možno přičítati veliké ctnosti Alexandrovy, jeho lásku ke vědám, jeho zájem o rozšiřování helénské kultury, blahodárnému vlivu Aristotelovu. Alexandr Veliký také po celý život vážil si svého učitele a vděčnost svou mu různým způsobem dával najevo

 3.V padesátém roce věku svého (334) vrátil se Aristoteles do Athen, kde zatím stal se ředitelem Akademie spolužák jeho Xenokrates. V gymnasiu athenském, v němž kdysi tak rád prodléval Sokrates, nazvaném dle chrámu Apollona Lykeia, Lykeion, otevřel filosofickou školu. Ježto ústav jeho byl obklopen stinnými chodbami, vyučoval Aristoteles, procházeje se tu se svými žáky. Od těchto procházek nazvána škola jeho peripatetickou, žáci peripatetikové (PERIPATEO) .Procházeje se, poučoval však pouze posluchače pokročilejší, zasvěcené již do vyšší vědy; těmto soustavným přednáškám dává se jméno "esoterické". Rhetorické a didaktické přednášky pro širší obecenstvo konal Aristoteles odpoledne, sedě; přednášky tyto nazývají se exoterické. Po smrti Alexandrově vypuklo v Athenách dlouho ukrývané nepřátelství proti straně makedonské a Aristoteles, bývalý učitel Alexandrův, obviněn ze zločinu proti státnímu náboženství. Záminkou prý bylo, že příteli Hermiovi i zemřelé své manželce Pythii postavil v Delfách sochy. Nechtějte, jak se sám vyjádřil, zavdati Atheňanům příležitosti opět se prohřešiti proti filosofii, jak učinili u Sokrata, odebral se do Chalkidiky na Euboi, kde ve ve vyhnanství, jako kdysi Anaxagoras, dokonal slavný svůj život r.322 v 63.roce věku svého. - Toť nejhlavnější asi data vnějšího života filosofova.

 4.Aristoteles byl muž činnosti obdivuhodné. Co nejkrásnějšího, největšího a nejslavnějšího, vykonal dosud řecký duch v umění, vědě i politice, to vše v sobě soustředil. Byl prvním skutečným polyhistorem, největším bez odporu a nejgeniálnějším myslitelem starověku. Studoval vše s takovou důkladností a vytrvalostí, že Platon jej nazýval "duchem hovoru" a "čtenářem". Ve všem jeví úsudek neobyčejně jasný, vše pozoruje střízlivě a podrobně. Krví sice Řek, v Thrakii však zrozený a vychovaný béře se ve filosofii cestou zcela různou od svých předchůdců. Jakási thracká neuhlazenost slohu, prostota myšlenek, nedostatek řecké ideálnosti a poetického vzletu, karakterisují jeho spisy. Zanechav ve spisech dialogické formy, stal se Aristoteles vlastním zakladatelem vědeckého slohu, jak se jeví v rozpravách a pojednáních. Přírodovědecké jeho vzdělání, jež po celý život ještě prohluboval, přispělo asi k tomu, že vědecká methoda jeho a vůbec filosofie tak podstatně se liší od filosofie Platonské; a podobně i vychovatelská činnost na dvoře makedonském, kde rozhodovalo se o osudech celých říší, přiměla asi Aristotela k filosofii, jež by si všímala i praktických potřeb člověka. Když pak v jeho době řecká vzdělanost šíříla se po celé téměř Asii, zbraní ovšem, nebylo nic přirozenějšího, než, že vrchu nabývala filosofie, hledící ne k vnitřní ideálnosti, ale ke skutečným potřebám. - Jak možno souditi ze životopisných dat i ze spisů, byl Aristoteles srdce ušlechtilého a shovívavého. Mravní názory, ač ne zcela bezúhonné, jak konečně ve zkažené jeho době nebylo ani nijak možno, dýší umírněností, kterouž činí základem ctnostného života, ale i liberálností k daným přirozeným potřebám. Četné pozdější pomluvy nezasluhují víry.

 " V celé dálnověkosti", praví Ant. Jar. Vrťátko, překládaje Aristotelův spis "Kategorie" (V Praze 1860), "nebylo genia, jenž by vědění lidskému sám jediný a poprvé tolik cest byl otevřel a zároveň mocným vlivem tak daleko do věku budoucího zasahoval, jako pověstný zakladatel školy peripatetické. Duchem titanským veškeré říše světa smyslného a všeliké zjevy přírodní obsáhnuv a svět mravní i politický, filosofii i mathematiku, řecnictví i básnictví myslí svou proniknuv, stal se prvním pěstitelem všech téměř odvětví vědění lidského. V bohatém roztřídění věd nynějších není skoro ani jediné, která by, ne-li samým kmenem, alespoň kořeny a počátky svými nekvetla v obdivuhodném duchu největšího žáka Platonova." Myslím, že netřeba se diviti, byl-li Aristoteles nazván: verum prodigium et naturae miraculum, cui infusum sit quicquid capere humanum ingenium valeat, neb: pravidlo a vzor, který vynalezla příroda, aby prokázala poslední zdokonalení člověka.

I.

 Základní pojmy Aristotelovy noetiky.

 I. Aristoteles, podobně jako předchůdcové jeho Sokrates a Platon, za podklad, za přední úkol celé filosofie považoval rozřešení problému noetického, prozkoumání původu a obsahu našeho poznání a vědění. V nejzákladnějších pojmech zůstával věrným žákem školy sokratovské. Zrovna jako Sokrates a Platon rozlišoval poznání smyslné od rozumového a příznával, že pravé a jisté vědění není v poznání smyslném, měnivém a náhodném, nýbrž v poznání pravé, neměnné podstaty věcí, v poznání toho, co věc je v sobě (TO TI EN EINAI) - v pojmech všeobecných .- Vymaniv se však daleko více než učitel jeho Platon ze vlivu Herakleitova PANTA REI, kladl zase větší důraz na sokratovskou indukci a připustil,že i smyslné poznání jest positivním pramenem našeho vědění,že právě ve smyslovém vnímání jest počátek našeho poznávacíhopochodu. Nejsou ovšem jednotlivé smyslové vjemy, měnivé a individuální, již snad všeobecnými pojmy. Kdybys viděl jistou věc třebas stokrát, vždy uvidíš pouze tu jedinečnou věc, ne však její podstatu, nepoznáváš pojem všeobecný, všem těm jednotlivým věcem společný. Smyslové poznání skýtá nám tedy pouze zkušenost, že za různých podmínek měli jsme stejný vjem. Ale ani častá ta zkušenost není ještě identická se všeobecným pojmem, neboť pojmy poznává pouze rozum. Obsah pojmů, všeobecno, není však snad oddělen od věcí skutečných, neexistují pojmy všeobecné o sobě, jak mylně soudil Platon, nýbrž ve věcech samých. Není tedy poznání smyslovbé zcela jedinečné, nýbrž pouze pro smysly; neboť ke jedinečnému druží se všeobecno, podstata, což ovšem nepoznávají smysly, nýbrž rozum. Poznali jsme již při zkoumání záhady Boha u Sokrata a Platona, jak úzce souvisí problém noetický s problémem theologickým. Není tedy jistě zbytečno, pojednáme-li i při Aristotelovi poněkud důkladněji o základních zásadách logicko-noetických.

 2.Daleko účinněji a určitěji než Sokrates a Platon tvrdí Aristoteles, že jest možno dojíti k pravdě a jistotě, že universální skepse neb čirý subjektivism jsou absurdní. Nutno ovšem připustiti prvé spekulativní zásady, jež již svou vlastní evidencí dotvrzují, že jsou jisté a pravdivé. "Prvé a pravdivé jsou ty zásady, jež ne pro jiné, nýbrž samy sebou zasluhují víry; není zajisté nutno zkoumati, proč jsou,neboť každá taková sama sebou jest jistá.Evidentní ty zásady netřeba nám ovšem nějak dokazovati. Jsouť tak jasné, že nejen subjektivně nás nutí k souhlasu,nýbrž i objektivní jejich hodnota stejně jasně i jistě z nich vysvítá. "Vůbec není možno", praví Aristoteles v Met. III.4, "chtíti dokázati vše; bylo by zajisté nutno jíti do nekonečna, čímž ovšem každé dokazování by bylo znemožněno". Ba prvé zásady jsou též daleko jistější než vše, co jimi dokazujeme, co z nich odvozujeme. "Dokazujeme-li něco a věříme-li něčemu pro prvé zásady, známe je a věříme jim více

 3.Ze všech zásad nejznámější a nejjistější jest zásada protikladu (principium contradictionis), o níž vůbec není možno pochybovati"...... Vždyť není možno, aby se někdo domníval, že táž věc jest i není v téže době, jak prý říkal Heraklit; ovšem není ještě nutno, aby někdo to, co praví, též věřil...... proto všichni lidé každý důkaz převádějí na poslední tento princip." Proto absurdní je tak Heraklitova univerzální skepse, tak Protagorův čirý subjetivism. Vždyť tvrzení Heraklitovo, že o všem nutno pro měnivost a nestálost pochybovati, obsahuje již samo v sobě odpor, podobně jako nesmyslné jest mínění Protagorovo, že člověk sám jest kritériem pravdy, neboť pak by též mohlo býti pravdou i klamem, nebylo by pravdy vůbec: kdo tvrdí, že i mínění opačné je pravdivé, kdo že vše je klam, přiznává že i jeho mínění je klamné. Srov. Arist. Met. X.5.

 4.Aristoteles nespokojil se však jako učitel jeho s principy pouze spekulativními. Přírodovědecká methoda vedla jej k tomu, že uznal i zkušenost za positivní pramen poznání, že i ve smyslovém poznání viděl cestu k pravdě. Neodvozoval pouze z všeobecných principů důsledky jako Platon, nýbež postupoval též cestou opačnou: od jednotlivých faktů k všeobecným pravdám. "Nezapomínejme, že liší se zkum ze základů vycházející a k základům vedoucí.... Začíti zajisté třeba od známého a tojest dvojí: jednak nám, jednak naprosto. Nám tedy začíti jest asi od toho, co nám je známo. Základem totiž je skutečnost: a kdyby ta dostatečně vysvítala, nikterak nebude již potřebí důvodu." Patrno, že vymanil se Aristoteles daleko více než Platon z vleku Heraklitova, že vrátil se k methodě Sokratově, jenž vždy induktivně si počínal. "Když ze zkušenosti poznáváme, že něco se častěji děje, přicházíme na stopy všeobecna... z množství jednotlivin vzniká totiž všeobecnina. Z dojmů smyslových zůstává vzpomínka....

Z častých takových vzpomínek na totéž zkušenost; častá upomínka stává se zajisté zkušeností. Ve zkušenosti však neb každé všeonecnině je východisko věd a umění." "Je tedy jasno," praví Aristoteles dále, "že k prvému, t.j. pojmům, docházíme indukcí, že i vjemy smyslové přispívají k tvoření všeobecnin."

 5. Z toho ovšem nija ještě neplyne, že by snad poznání smyslové bylo stejné povahy s rozumovým. Jednotlivý vjem i množství vjemů, tedy výsledek indukce je něco zcela odrůzněného od všeobecného pojmu. Pojmy pak poznává jen rozum, naprosto různý od smyslů. "Mysl tedy, duše tak zvaná (jmenuji pak myslí, čím duše rozmýšlí a domýšlí se), konem není ničím z bytostí, dokud nemyslí. Pročež ani není důvodno, že je smíchána s tělem; neboť stávala by se pak nějakou buď studenou či teplou, nebo také by měla nějaký ústroj...")

 6. Není-li výsledek indukce identický s pojmy všeobecnými, vyvstává ovšem otázka, jak si máme vysvětliti přechod z indukce všeobecným pojmům, co jsou vlastně naše pojmy, jaký jejic obsah? Všeobecné pojmy jsou něco ve vědomí člověka, jsou vnitřní slova duše, která vyslovujeme o vnějších věcech. Obsah jejich je všeobecný a neměnný. Pravím-li: "Thales je filosof", tu všeobecným pojmem je slovo "filosof", neboť pojem ten mohu vysloviti o celé řadě jiných individuí: stejně mohu říci: "Heraklit, Pythagoras, Sokrates, Platon, atd. jsou filosofové." Naproti tomu pouze o jediném tomto individuu Thales mohu říci, že je Thales. Není tedy Thales pojem všeobecný. -

 7.Otázka po obsahu všeobecných pojmů vedla nutně k otázce nové. Bylo nutno se ptáti, jsou-li ty pojmy pouze ve vědomí našem nebo něčím mimo ně skutečně bytujícím. Odpověď Aristotelova dokazuje, že tzv. naivní realism staré filosofie stejně ovládal Aristotela jako Platona. Žádnému z nich ani na mysl nepřišlo, že by snad vědění a bytí si neodpovídaly. Aristoteles, přírodověděc, myslitel chladný, zkoumatel nejjemnějších podrobností, přirozeně zamítl Platonovu fantastickou říši idejí a hledal jinde, v samých jednotlivých věcech smyslných, reální korelát pojmů a nalezl jej v podstatě věcí, v USIA, TO TI neb TO TI EN EINAI, jak pravou podstatu věcí nazývá. "Die Begriffe sind keineswegs bloss subjektive Vorstellungen", praví o aristotelských pojmech R.Biese, "sondern sie sind die Formen und Prinzipien der Dinge selbst; das durch die Begriffe Gedachte ist das wahrhaft Reale, das wahre und allgemeine Wesen der Dinge. - Der Begriff erscheint so in der aristotelischen Erkenntnislehre wie die Idee in der platonischen Dialektik, als das einheitliche Princip des Logischen und Ontologischen, als der wirksame Grund des realen Seins und Erkennens. Die Idee in uns lässt uns die Idee ausser uns, die in den Dingen verwiklicht ist, erkennen." Tedy jako logický obsah pojmu "filosof", abychom zůstali při hořejším příkladě, nalézá se ve všech jednotlivých zabývajících se filosofií a může o nich býti vysloven, tak i nalézá se ve všech lidech zabývajích se filosoifí reální kořen, jenž působí, že všichni ti jistí lidé se nazývají "filosofové".

 Souhlasil tedy Aristoteles s Platonem, že vlastním předmětem vědy jsou všeobecniny, že bez nich není vůbec vědy, ale odchýlil se od něho v tom, že bytí jejich viděl ve věcech jednotlivých, ovšem to, co všeobecninou rozumíme, ne však způsob, jak ji pojímáme. Jednotliviny zanikají postupně, druhy však stále trvají a tak, i když popřel platonskou říši idejí, nepopřel předmět vědy. Naopak! Tím zajisté v soulad uvedl řád poznávací i bytný. Jako vyžaduje řád poznávací všeobecninu, pojem, tak zase řád bytný stálé, trvalé bytí, podstatu. -

 Jednak Aristotelovo rozlišení jistého vědění a pouhého domnění, jednak četné výroky o pojmech, např. pojem je LOGOS HO TO TI EN EINAI DIE MAINON neb HORISMOS MEN GAR TO TI ESTI KAI USIAS neb HO MEN ON HORISMOS TO TI ESTI DELOI apod. dotvrzují, že pouhá indukce nemůže nám bezprostředně a přímo podávati všeobecné pojmy. Všecky členy indukce vyplývají ze smyslných vjemů a podávají tudíž i v celku jen pouhé domnění, nikoliv jistotu, jež právě na pojmech spočívá. Indukcí nepoznáváme vlastní podstatu, nýbrž jen smyslné účinky; z těch soudíme, že tu podstata jest, ale nepoznáváme, co jest sama o sobě. Nneí tedy indukce nikdy všeobecna. Také zkušenost nedává nám naprostou jistotu, že jsme postřehli, skutečně k podstatě.

 9. Z toho ovšem ještě neplyne, že bychom měli indukcí opovrhovati, že zcela nic nepřispívá k tvoření všeobecných pojmů. To však nemožno tvrditi! Smysly poučují nás zajisté o existenci věcí mimo nás a nemohou vlastní svou podstatou klamati, "neboť počitek svého zvláštního vždy je pravdivý a všem živočichům se ho dostává..." Klamati ovšem mohou, ale náhodou. V kapitole právě citované čteme dále: "Počitek předně vzhledem ku svému zvláštnímu je pravdivý neb aspoň co nejméně klamu má. Po druhé je vzhledem k tomu, že toto onomu připadá: a tu již možno se klamati; že totiž je bílé, v tom sice se neklame, zda-li však bílé je toto či něco jiného, tu se klame. Po třetí pak vzhledem ku společnému a těchto případků následujícímu, které mají ono zvláštní čitné, myslím totiž např. pohyb a velikost, o nich již velice lze se sklamati v počitku. Pohyb však od konu se dějící, z toho trojího počitku, bude se rozlišovati. A sice prvý, přítomen-li počitek, je pravdivý, ostatní ať si přítomen či nepřítomen, budou si klamny, zvláště kdykoli čitné je daleko."

 Je tedy i smyslové vnímání positivním pramenem vědění a pravdy, nevede nás pouze k jakési pravděpodobnosti, jak soudil Platon, nýbrž k pravému a jistému vědění. Když zajisté smyslovým vnímáním docházíme k pojmům, jest přirozeně i ve vnímání vědecký a pravdivý obsah a netřeba, jak činil Platon, předpokládati nějaké nazírání duše na ideje před spojením s tělem.

 10. Tak značné odchýlení Aristotelovo od noetických předpokladů platonského systému vedlo nutně k důležité a významné odchylce i od základních pojmů metafysických. Vněmy nemohly by zajisté nijak kladně přispívati k tvoření pojmů, kdyby objekty jejich, jedinečné věci smyslné, neměly účast na jejich obsahu. Všeobecno není mimo věci smyslné, není ve fantastické řísi idejí, nýbrž ve věcech smyslných samých. "Bez všeobecnin není ovšem vědy," praví Aristoteles v Met. XIII.9., "ale oddělování jich od věcí smyslnou je příčinou těžkostí a nepřijatelnosti platonských idejí." A na jiném místě (nal. post. II.15): "Vnímáme ovšem věci jednotlivé, ale vněmy vztahují se na všeobecniny, např. na člověka vůbec, nikoli na člověka tohoto Kallia."

 11. Indukce tedy skutečně přispívá k tvoření pojmů, ale jak poznáváme vlastní podtstatu věcí? Vždyť výsledek musí býti vždy přiměřený příčině a nehmotné nutno nehmotně poznávati. Stačí pouhé poznání smyslové, abychom si vysvětlili přechod k poznání pojmů? Jisto je, že je nutné, ale samo nestačí, neboť rozum a smysly jsou věci zcela různé a "vždy zajisté vzácnější jest působící nad strádající." Otáže se někdo: "je-li mysl něco jednoduchého a nestrázného a sničím nic nemá společného, jak dí Anaxagoras, kterak bude mysliti, když mysliti jest jaksi strádati... Nad to, zda-li též ona je myslitelna. Buď totiž ostatní věci budou míti smysl, když ne podle něčeho jiného ona jest myslitelna, anebo bude míti něco smícháno, co ji činí myslitelnou i to statní. Nebo jak strádání podle čehosi společného rozlišení dříve, že mohutností mysl jaksi jest myslitelnými předměty, a skutečností žádným z nich, dokud nemyslí. Třeba tak, jako na tabulce, jež nemá skutečností na sobě nic napsáno; což připadá u mysli. I ona jest myslitelna jako myslitelné předměty.....Že vždy nemyslí, toho důvod třeba prohlédnouti."

 12.Tyto nesnáze daly Aristotelovi podnět k famosní jeho nauce "o mysli působivé" (intellectus agens), jíž dobže možno, přes některé nesnáze pochodící většinou z přílišné stručnosti aristotelské, naši otázku zodpověděti. V hlavě V. téže knihy) čteme: "Jakož tedy v celé přírodě každému rodu jest něco látkou (to pak jest, co mohutností jest tím vším), druhé pak důvodem a působitelem, tím, že všechno působí (TO POIEIN PANTA), jak umění má se k látce, nutně i v duši jsou tyto rozdíly. A jest mysl jednak taková, protože vším se stává, jednak, ale, protože vše působí jakožto jakási rozpoloženost, jako na příklad světlo, jistým zajisté způsobem i světlo barvy mohutnosti jsoucí činí barvami konem. I tato mysl je oddílná i nestrázná i nesmíchaná, podstatou svou jsouc kon. (KAI ONTOS O NUS CHORISMOS KAI APATHES KAI AMIGES, TE USIA HON ENERGEIA). Vždy zajisté vzácnější jest působící nad strádající a základ nad látku. Jest apk vědoucnost v konu totéž s předmětem; vědoucnost v mohutnosti jest časem přednější v jedinci, vůbec však časem nikoliv: ale ne, že by tato někdy myslila, někdy nemyslila. Oddělena byvši jest pouze tím, čímž sama jest, a to pouze jest nesmrtelné a bezvděké. Nepodržujeme však paměti, protože toto jest sice nestrázno, ale stráznivá mysl jest pomíjivá, a bez této nic nemyslí." (HO PATHETIKOS NUS FIHARTOS KAI HANEN TUTOY UDEN NOEI).

 Tedy mysl působivá je to, co osvěcuje nám představy, co umožňuje nám poznati podstatu věcí, tvořiti pojmy všeobecné. Ona jest "síla duchové části naší duše, především myšlením, tedy bezvědomě působící, jež obracejíc se zvláště k citlivé části dodává ji potřebné pobídky, by působila na ducha, a stává se takto účinnou příčinou našeho myšlení". Mysl působivá zbytečným činí Platonovo nazírání duše v říši idejí, ozařujíc ve spoustě představ skrytou podstatu, duchové ve smyslném činíc poznatelným. "Rozmýšlivé duši pak představy jsou jako počitky. Kdykoliv dobro či zlo vyvětí či odvětví, míjí či sleduje. Pročež nikdy nemyslí duše bez představy." (... UDEPOTE NOEI HANEY FANTASMATOS HE PSYCHE.)

 Přílišná stručnost Aristotelova vedla k různým výkladům této nauky: Alexander Afrodisijský (3.stol. po Kr.) ze slova CHORISMOS oddělený, soudil, že ona mysl působivá je cizí částí všeducha; totéž v podstatě hlásal později Averroes (12. stol.), a nejnověji Zeller - Jiní, jako např. Trendelenburg, ježto NUS PATHETIKOS byl nazván FITHARTOS -zničitelný, pomíjivý, pokládají jej za souhrn smyslů, jež k myšlení přispívají. - Sv.Tomáš, Brentano, Hertling a jich stoupenci přijímají výklad bezprostředních žáků Aristotelských Theofrasta a Eudema, že totiž i NUS POIETIKOS i PATHETIKOS jsou mohutnosti téže duše.

 

 II.

 Nástin Aristotelovy metafysiky a kosmologie.

 1.Jako bývá Aristoteles nazýván otcem dialektiky, tak možno jej též právem jmenovati otcem a zakladatelem metafysiky. Metafysické pojmy, jež stanovil a definoval, přešly do věd a do dnes jsou v plné platnosti. "Všichni lidé přirozeností svou touží po vědění.", praví na počátku své Metafysiky a dodává, že k vědění docházíme zkušeností, pozorováním věcí zevnějších. K nejdokonalejšímu poznání však prý spěje ten, kdo zkoumá a poznává příčiny a základy zjevů. Vědění takové vyniká nad každé jiné, nezávisí již na žádném jiném, je základem vědy, moudrostí první, SOFIA, FILOSOFIA ve vlastním slova toho smyslu. Později nazvána metafysikou.

 Základ tvoří metafysika obecná čili ontologie, ideologie. Zkoumá bytí jako takové, pozoruje je všeobecně, t.j. bez smyslových determinací. - Bytím ovšem rozumí Aristoteles bytosti věcné, reální, jež jsou mimo mysl naši nikoliv snad pouze v mysli. Je tedy světový názor jeho přirozený, řekl bych populární. Svět naplněn jest předměty, jež existují od nás nezávisle sice, ale působí na smysly naše, čímž zjevují nám svou existenci. Při větší pozornosti nepoznáváme pouze existenci jejich, nýbrž i vzájemné vztahy a vlastnosti věcí.

 2. První z vlastností věcí, kterou všichni lidé dobře quoadrem znají, je rozlišení bytí v podstatu a případky, substanci a akcidence. Bytí má různý význam: označujeť jednak vlastní jestotu a jednotlivé věci, jednak proměnné znaky a jakosti,jak je vyjadřují kategorie. Když tedy bytí má tolikerý význam, jest přirozeno, že první je to, čím věc v sobě jest, tedy podstata, substance. Mluvíme-li totiž o nějaké věci,jaká jest, nazýváme ji např. dobrou nebo špatnou, ale nikoliv např. člověk; ptáme-li se však, co jest, tu ovšem zní odpověď např.: člověk. Toto jest tedy to pravé bytí buď kvantitou neb kvalitou neb něčím podobným. Takévé bytí neexistuje ovšem pro sebe, ani odděleně od substance bytí prvé jako pojmově, tak časově, tak v poznání; je to stálý a nezměnný podmět a nosič všech proměnných znaků a jakosti, je to bytí v pravém slova toho smyslu.

 Podstata je dvojí: prvá a druhá (USIA PROTE KAI USIA DEUTERA). Prvá si všímá bytostí jednotlivých, srostilých, jedinců. Např. Sokrates, Pythagoras, Platon atd. jakožto individua jsou substance prvé. Hledíme-li na ně jako na lidi, tj. jedince téhož druhu bytí, jsou substance druhé, označují podstatu všeobecnou. Skutečně existují vlastně jen substance prvé, neboť Aristoteles rozhodně popřel, jak nahoře jsme poznali, možnost bytí podstat povšechných, kterou hlásal Platon. Tedy pouze jednotlivina (TODE TI KATH EKARTON) je vlastně a opravdově bytostí, všeobecnina naproti tomu jest jí jen nevlastně a odvozeně.

 3. Čím se liší případky od podstaty? Podstata existuje sama o sobě, případek však jen v podstatě. Ovšem může býti případek jeden v druhém, ale jen tehdy, když oba připadají nějaké podstatě, kdyžv poslední podmět a nosič je podstata. "Případek není případku případek, leč oba-li podstatě připadají" praví Aristoteles v Met.III.3. Kdyby přestala existovati podstata zanikly by i případky, ne však vždy naopak. Kdežto dvě substance nikdy netvoří vlastní vnitřní jednoty, dva neb i více případků téže podstaty jsou vnitřně spojeny, sjednoceny. Srovnej Met. VI. 13,14,15. aj.

 4. Rozlišení bytí v podstatu a případky vedlo logicky k rozlišení jeho v mohutnost a skutečnost nebo-li potenci a akt. DYNAMIS, mohutnost, schopnost, potentia a ENTELECHEIA, skutečnost, skutek, actualitas která slove též ENERGEIA od slova ERGON, dílo, značí-li určování samo, jak se jeví konáním, jsou základní pojmy celého aristotelského systému. Prvá je soubor různých předmětných podmínek, jež mohou určeny býti v bytost jednotlivou; druhá určuje ty podmínky, činíc z mohutností, schopnosti pouhé skutečnost, tvoříc je opravdu touhle bytostí. -

 Nejdůležitější rozdělení mohutnosti je v aktivní a pasivní: prvá je "princip pohybu a změny druhého, pokud je druhý" (ARCHE METABOLES PATHETIKES HUP HALLOU HE HALLOS), tedy vnitřní princip věcí, který umožňuje, aby se měnily působením jistých sil. Další rozdělování mohutnosti aktivní i pasivní nemá pro náš účel většího významu.

 5.Akt liší se od potence tím, že označuje uskutečnění věci, nikoliv pouhou možnost neb schopnost. Pravíme, že něco je v možnosti, když je vztah podobný, jak když pravím např., že Hermes je v soše ....... Definovati akt a potenci není ovšem možno, definice vyžaduje společný rod a specifickou diferenci. Společný rod, mohutnost a skutek sice mají, totiž pojem bytí, nemají však specifické diference, ježto i to, čím se liší, zahrnuje v sobě pojem bytí, jest jen různý způsob téhož bytí. K poznání jich přispívá nám pouze analogie; např. vztah stavitele k stavbě, probuzeného k spícímu, vidoucího k slepci, dokončeného k nedokonečnému apod. Z těchto vždy jeden značí akt, druhý potenci. Má se tedy akt k potenci jako možnost ke skutečnosti, nehotové k dohotovenému, neuskutečnění k uskutečněnému. Nad to jest jasno, praví Aristoteles 1.c. IX.8., "že akt je dřívější než potence: (FANERON HOT PROTERON ENERGEIA DYNAMEOS ESTIN) a to jak pojmově, tak podstatou, časově však částečně ano, částečně nikoliv.

 Pojmově jest dřívější proto, ježto možné můžeme definovati jen se vztahem na skutečné. Podstatou, ježto skutečnost je poslední cíl, pro nějž pouze existuje mohutnost; živočich např. nevidí proto, aby měl zrak, nýbež proto má zrak, aby viděl. Časově dřívější jest stejně druhem, nikoliv ovšem počtem. Praví tu Aristoteles:... TO TO EIDEI TO AUTO ENERGUN PROTERON, ARITHMO D OY a dodává, že skutečné stává se vždy z možného jen působením konu, např. člověk vždy jen člověkem (z člověka).

 Dopniti dlužno, že rozlišení bytí v potenci a akt u Aristotela jest nejen logické, tj. rozlišení pouhého bytí v mysli, nýbrž i ontologické, tj. rozlišení bytí věčného, skutečného. Přivedl k tomu Aristotela jeho realistický světový názor, uznání reálních věcí mimo nás, uznání substancí s případky, jež mohou zanikati a nové připadati, čímž možná jest i vnitřní změna věcí. Mohutnost jest pak právě ona schopnost věcí k určitým, vnitřním změnám, kon pak uskutečnění této schopnosti. - Důkladnému objasnění stěžejních těchto pojmů věnoval Aristoteles téměř celou IX. kn. své Metafysiky.

 6.Ježto každé bytí je rozlišeno v mohutnost a skutečnost, jest třeba, abychom si ujasnili, co jest pohyb neboli změna. Aristoteles definuje pohyb ve III. kn. Phys. jako přechod z mohutnosti ve skutečnost, "skutečnost mohutnosti jako takové" neb "skutečnost pohyblivého, pokud je pohyblivé". Prvky definice pohybu jsou tedy akt a potence, pohyb je přechodní, střední stav mezi nimi. Věcí pohybu jsou ovšem ve vzájemném vztahu. Děje-li se pohyb z relativně nejsoucího v jsoucí neb naopak, je to vlastně povstávání a zanikání. To jest pohyb ve smyslu širším; v užším smysalu je pohyb trojí: kvantitativní, kvalitativní a prostorový, zvětšuje-li např. těleso neb změnšuje svůj objem, stává-li se teplejším neb studenějším, mění-li svou polohu v prostoru.

 Patrno, že bez těles nebylo by ani pohybu. Slovo pohyb nesmíme však bráti příliš úzce. Aristotelská KINESIS má pojem hodně široký, jak jsme právě poznali.Užívať někdy Aristoteles slova KINESIS i ve smyslu METABOLE a ukazuje ve Phys. V. I, že každá KINESIS je vlastně METABOLE, ale nikoliv ovšem naopak.

 S definicí pohybu úzce souvisejí i definice místa (TOPOS) a času. TOPOS je vnitřní nehybná hranice tělesa (TO TU PERI-ECHONTOS PERAS AKINETON PROTON). Není tedy TOPOS, prostor, v němž se těleso rozprostírá, nýrbž mez, ve které se nalézá. Proto není ani místo prázdné a prostor je omezený. Svět rozestírá se do nekonečna a za ním nneí již místa. Pohyb děje se v plnu pouhou výměnou místa.

 Definice času ve Phys.IV.II. zní: HO CHRONOS ARITHMOS ESTI KINESEOS KATA TO PROTERON KAI MYSTERON, tedy míra, číslo pohybu vzhledem k době dřívější a pozdější. Čas není tedy totéž, co pohyb, nýbrž pokud pohyb je měřitelný. Čas je bezmezný, svět věčný. Mezi dobou dřívější a pozdější je okamžik: nyní; tím končí "dříve" a začíná "později". Je tedy "nyní" při času jako bod při kvantitě. Pohyby jsou různé, čas vždy týž. Určení časová dějí se dle jisté jednotky, kterou nalézáme v denním rovnoměrném otáčení nebeské klenby.

 7.Ve II.kn.Phys. učí Aristoteles, že věci ve světě jsou buď přírodní neb umělé. Živočichové a jejich orgány, rostliny prvky, jako je země, oheň, voda a vzduch, jsou přírodní, neboť mají sami v sobě princip pohybu a klidu. Principem tím liší se od věcí umělých, lidmi učiněných; k těm přistoupiti musí něco třetího, totiž látka, z níž jsou. Je tedy příroda, jak čteme dále: Princip a příčina pohybu a klidu, tam kde je popředně a podstatně, nikoliv případně, neb, jak překládají scholastikové: principium et causa motus et quietis in eo quo est prius et per se et non per accidens. Phys.II.2 HOS HOYSTES TES FYSEOS ARCHES TINOS KAI AITIAS TU KINEISTHAI KAI HEREMEIN HEN HO HYPARCHEI PROTON KATH AUTO KAI HE KATA SYMBEBEKOS.

 Podrobněji o této definici promluvíme na jiém místě.

 8.Věci ve světě jsou různé nejen kvalitativními případy svými, nýbrž i vlastním bytím substanciálním, učil Aristoteles a zavrhoval tím jak atomism Demokritův, tak mínění Pythagorovo a Platonovo o podstatě věcí. Vida, že věci se mění, a to nejen místně, nýbrž i vzhledem k vniřtním svým vlastnostem (těleso studené např. se otepluje,kapalné tuhne, vzduch mění se v páru atd.), odvozoval z reální této změny, že ve věcech je dvojí princip: pirncip materiální, mohutnostní, a princip formální, aktuální. TO GENOMENON HAPAN HAEI SYNTHETON ESTI, KAI ESTI MEN TI GINOMENON, ESTI TI HO TUTO GINETAI, praví Aristoteles ve Phys.I.7., vyjadřuje tak, že dění věci předpokládá dvojí princip v nich, jeden zůstávající, druhý, který zaniká neb povstává. Princip prý je reální mohutnost, též HYPOKEIMENON zvaný; bez takového "podkladu" nebylo by dění, vznikání věcí vůbec možné.

 Že dvojí je princip věcí, dokazuje též rozbor pojmu reální změna jak případková, tak podstatná. Již způsob mluvy, např. "člověk nehudebník stává se hudebníkem", ukazuje dvojí princip. "Člověk" zůstává, kdežto "neudebník" mizí a na jeho místo nastupuje "hudebník". Změna tedy záleží v tom, že něco přechází z jednoho stavu ve druhý, nějaké reality pozbývajíc neb nabývajíc. Obyčejně děje se změna mezi protivami (nehudebník - hudebník), které však předpokládají vždy týž podklad. To, co bylo v možnosti k něčemu, stává se tím: tedy to, co se stává složeno jest z možnosti a skutečnosti a to vede nás k té základní: CIGNETAI HAPAS EK TU HYPOKEIMENON KAI TES MORFES, vše vzniká z podkladu a formy.

 9. Aristotelská látka, materie (HYLE) je tedy to, co zůstává při změně, co jest podkladem, subjektem každé změny; jest tedy materie cosi neurčitého, bytí mohutnostní (DYNAMEI), z něhož mohou býti všecky jiné substance; látka však není žádná z nich, nýbrž pouze jejich vnitřní princip. Látku má vše, ať vzniklo přirozeně neb uměle; neboť vše má možnost býti a nebýti. Látka takto určená nazývá se prvá, materia prima, narozdíl od individuální substance, jež může býti podkladem změn případkových, a nazývá se látka druhá, materia secunda. - Látka prvá je pouze jediná, ne ovšem tak, že by všecka tělesa měla jedinou numericky látku,nýbrž je tolikerá, kolik je individuálních podstat; ale ve všech má stejné vlastnosti a povahu. Ona nevzniká ani nezaniká,neboť je poslední podklad dění. Kdyby zanikla, zůstalo by pouhé nic a nová látka musila by vznikati z ničeho. Z ničeho však zase nic.

 Jako látka je forma vnitřní reální princip věci. Jest to, co určuje a specifikuje látku (USIA KATA TO EIDOS HO LOGOS- ES USIAS, ENERGEIA,ENTELECHEIA). Forma však není identická s podstatou; neboť tato předpokládá i látku, kdežto forma je pouze částečný princip, - jjež nazýváme forma substantialis - podstatu určující. Při dění mění se formy: nehudebník stává se hudebníkem. Tedy skutečně existují substance, jejichž principy jsou látka a forma.

 10. Po rozboru pojmů látka a forma přechází Aristoteles k příčinám, co jsou a kolik jest jich. Ze všech příčin za nejdůležitější pokládá příčinu účelnou. Uznává ovšem hned na počátku obtíže, ale štastně je překonává. Bez hlubšího ohledu mohli bychom se domnívati, že v přírodě děje se ve z vnitřní nutnosti. Neprší např. proto, aby rostlo obilí, nýbrž že ve výšinách nahromadilo se mnoho vody. Zdálo by se tedy, ženáhoda je principem pořádku v přírodě. To však byla by konkluse nelogická, neboť v celé přírodě zjevný je všude účel.

  III.

 Aristotelské důkazy jsoucnosti boží a kritický jejich rozbor.

 I.Aristoteles nevěnoval sice své soustavě toli lásky a síly problému Boha jako učitel jeho Platon, jehož celá téměř filosofie je v podstatě theologická, ale přes to vhodně doplnil a určitěji vymezil četné theologické záhady svého předchůdce. Nejdůležitější kapitoly Aristotelovy "Fysiky" i "Metafysiky" zabývají se problémem Boha, za poslední cíl takřka považují prozkoumání této záhady. "HEK TOIATES HARA ARCHES HERTETAI URANOS KAI HE FYSIS", praví Aristoteles v Met.XII.7. Jsoucnost boží hledí též dokázati přesněji, vědečtěji, než činí Platon, podobně jako vlastnosti boží.

 2.Prvý a nejdůležitější, hlavně ve školastické filosofii tak oblíbený, aristotelský důkaz existence boží, jest důkaz z pohybu a změny věcí. Jím dokazuje Aristoteles Boha, jakožto "nehybného hybatele" (KINUN AKINETON). Na formu nejkratší uveden zní důkaz ten asi takto: Cokoliv se pohybuje, přejímá z něčeho svůj pohyb; buď totiž ze vnějška neb z přirozenosti své. Přejímá tedy vše pohybované od něčeho jiného, a to buď od toho, co též od jiného jest pohybováno, neb co nemá pohyb od jiného, absolutně prvý hybatel jest již nehybný, neboť pohybované, když se hýbe, jest mohutnost, nikoliv akt. Než to, co hýbe, jest již skutečně takové. Zahřívá jako prvý, nehybný hybatel - PROTON KINUN ON KINU MENON.

 3. Jak patrno, nejdůležitější pojem v celém tomto důkazu je slovo KINESIS - pohyb. Co značí ve filosofii Aristotelově slovo KINESIS? KINESIS definuje Aristoteles ve Phys. III. HE TU DYNAMEI ONTOS ENTELECHEIA HE TOIOTON - tedy skutečnost neboli entelecheia bytí mohutností jako takového, v kteréžto definici je zahrnut trojí způsob aristotelského pohybu:1.pohyb místní, FORA,2.změna kvalitativní,ALLOIOSIS,3.změna kvantitativní, AUSTHESIS KAI FYSIS. Tento abstraktní ráz aristotelské definice pohybu má důvod v jednoduchosti a původnosti pohybu vůbec, který nemůžeme převésti již na zjevy jednodušší.

 Výměr pohybu, jakožto přechodu z mohutnosti ve skutečnost, není vlastně definicí pohybu, nýbrž pouhým popisem, neboť pojem přechod předpokládá již pohyb. Důležito je též, že Aristoteles zahrnuje pohyb KINESIS pod obecnější pojem METABOLE, avšak přesně rozlišuje od jiných druhů pohybu, povstávání a zanikání, GENESIS KAI FTHORA. Pohyb vyžaduje totiž již svým pojmem, že pohybované od začátku do konce musí existovati,neboť není přece možno, aby se pohybovalo to, co neexistuje, podotýká Aristoteles ve Phys.V.I. Ač slovo pohyb u Aristotela mívá obyčejně ráz fysický, přece pojímá Aristoteles pohyb i duchově. I vliv dobra a pravdy na myslícího ducha je pohyb,jako změna myšlenek jest též přechod z mohutnosti ve skutečnost, tedy pohyb.

 4.Aristotelův důkaz opírá se o tyto tři věty: I.Cokoliv se pohybuje, nutně přejímá pohyb od jiného (quod movetur, ab alio movetur překládá axiom ten sv.Tomáš Aqu); 2. v řadě pohybovaných věcí nemožno jíti do nekonečna, nýbrž nutno bychom dospěli k prvému, co sice pohybuje, ale samo je již nehybné;3. to pak je - Bůh.

 Jak odůvodňuje Aristoteles prvou větu? Cokoliv se pohybuje,nutně přejímá pohyb od jiného, neboť nemá-li důvod pohybu v sobě, je hýbáno přirozeně něčím jiným. Má-li však onen důvod v sobě, budiž AB to, co se hýbe samo o sobě, nikoliv však tak, že se hýbou části. Prvá domněnka může býti, že AB proto se samo sebou pohybuje, ježto se celé od ničeho jiného pohybuje, něco podobného,jako kdyby KL LM pohybovalo a samo bylo pohybováno, ježto tu není jasno, které jest pohybující a které pohybované. Dále není třeba,by to, co od jiného jest hýbáno, ve svém pohybu přestalo,ježto druhé jest v klidu, ovšem musí to, co je v klidu, ježto jiné přestalo se pohybovati, něčím býti hýbáno. Dle tohoto předpokladu vše, co se hábe, má pohyb do jiného. Ježto přijali jsme AB jako pohybované, nutno by bylo i rozdělitelné; neboť vše pohybované je i dělitelné. Budiž tedy při C rozděleno. Nehýbe-li se CB, nehábe se ani AB. Neboť kdyby se pohybovalo, bylo by AC v pohybu, kdežto BC v klidu .... Když tedy CB se nepohybuje, je v klidu AB. Co však je v klidu,když druhé není hýbáno, je jistě od něčeho pohybováno; a tak tedy cokoliv se pohybuje, přejímá pohyb od jiného." (Phys.VII.začátek.)

 Když tedy pohybující se přejímá vždy pohyb od jiného, a to zase od jiného,a to zase od jiného a tak dále, nutně existuje prvé hýbající, ježto nelze jíti do nekonečna. Srov. Aristotelovo odůvodnění této věty ve Phys.VII.I.

 5. Tento, tak milý Aristotelovi důkaz existence boží, jest snad nejméně ze všech přesvědčující a správný. Domnívať se Aristoteles, že svět, jeho pohyb a změna, pořádek a čas sám nutně jsou od věčnosti. Pohyb pak věčný, že žádá i věčného a nekonečného hybatele. "Nemožno stvořiti pohyb, ježto vždy byl," tvrdí Aristoteles. Také odůvodnění obou návěstí, jak jsme poznali, není zrovna nejštastnější a nejpřesvědčivější. Zvláště větu druhou možno vůbec pokládati za neodůvodněnou. Jiného ovšem rázu nabývá Aristotelův důkaz v textu Sv.Tomáše Aquinského, jenž Aristotela leckde doplnil a osvětlil.

 6. Jak čteme u Simplicia "De coelo" 130, pravil Aristoteles ve ztracených knihách PERI FILOSOFIAS, že v těch věcech, kde můžeme mluviti o lepším, je i nejlepší. "Když tedy je v bytostech něco lepšího než jiné, jest také něco nejlepšího, což je samo božství." Důkaz tento není ovšem provedený a úplný, ale i jiná místa v Met. Aristotelově ukazuji, že podnět k důkazu existence boží ze stupňů dokonalosti vyšel od Aristotela. Čteměť např. v Met.II.I. "Právem nazývá se filosofie vědou o pravdě.... Není však vědy o pravdě bez poznání příčin. Každá věc je však mezi jinými sama právě to největší, čím jiné jsou synonyma; má-li totiž to, co má stejné jméno, i podstatnou onu vlastnost od něho, jako oheň je nejteplejší, ježto je příčinou všeho, co je teplé. A tak je i to nejpravdivější, co je příčinou pozdějšího, jiného, že je pravé: HOSTE KAI HALETHESTATON TO TOIS HYSTERIOS AITION TU ALETHES EINAI.

 Proto principy věcí věčných jsou nutně vždy nejpravdivější: neboť nejsou jen na čas pravdivé, ježto neexistují též na čas, aniž mají příčinu bytí, nýbrž jsou spíše samy příčinou jiných, tak že každá věc dle svého bytí má i pravdivost, HOST HEKASTON HOS HECHEI TU EINAI, OYTO KAI TES ALETHEIAS.

 7.Patrno, že jedná se v tomto výroku o pravdu ontologickou,která shoduje se s obsahem bytí. Hlavní důraz klade se na to, že, když více věcí má stejnou, synonymní vlastnost, že mají ji dělením. Nutně je tedy něco, z čeho ji přijímají, jako teplé věci od ohně. Kde pak je ona vlastnost nejvíce, nejpravdivěji, tam je i nejdokonaleji. Vliv platonské ideologie je tu zcela jasný. Platon zajisté hypostasoval synonynum za ideu (EIDOS), jež má v sobě dokonalost celého druhu a z níž ostatní více neb méně z oné dokonalosti přejímají. Tuto Platonovu myšlenku přejal později sv. Augustin a užil jí k sestrojení důkazu jsoucnosti boží. Všichni poznáváme pravdu a toužíme po dobru. Není však nic pravdivého ani dobrého než tím, že přejímá svou pravdivost a dobrotu od pravdy a dobra absolutního. tedy existuje pravda a dobro absolutní - Bůh. Od sv. Augustina převzal důkaz ten a důkladněji provedl Anselm z Canterbury ve svém Monologiu. V přesné, stručné, logické formě podal však jej teprve sv.Tomáš Aquinský, jenž direktně se odvolává na Aristotela. Quarta via sumitur ex gradibus qui in rebus inveniuntur. Invenitur enim in rebus aliquid magis et minus bonum et verum et nobile et sic de aliis hujusmodi. Sed magis et minus dicuntur de diversis, secundum quod appropinquant diversimode ad aliquid quod maxime est... Est igitur aliquid quod est verissimum et optimum et nobilissimum; et per consequens maxime ens. Nam quae sunt maxime vera, sunt etiam maxime entia, ut dicitur II. Metaph. Quod autem dicitur maxime tale in aliquo genere, ets causa omnium calidorum, ut in eodem libro dicitur text.eod. Ergo est aliquid quod est causa esse et bonitatis et cujuslibet perfectionis in rebus omnibus, et hoc dicimis Deum. Sv.Tomáš, jak vidíme, vyhlašuje zcela zřejmě za původce tohoto důkazu Aristotela. Jak ovšem citováním textu Aristotelova jsme poznali, nemluví Aristoteles na uvedených místech direktně o Bohu, ale výroků jeho možno k důkazu existence boží dobře užiti. Pochybují také někteří, že výrok Simpliciův je původu Aristotelského; pochází prý od Alexandra. Možno konečně, že sv.Tomáš přejal důkaz od sv.Augustina a výroků Aristotelových užil jen k dotvrzení auktoritou.

 8.Z fakta, že mnoho bytí je v mohutnosti pouhé, dokazuje Aristoteles jsoucnost boží pod pojmem čirého konu (actus purus). Srovnáváme-li substance s případky, poznáváme, že substance jsou bytí prvé. Kdyby byly všechny zničitelné, bylo by vůbec vše čitelné, což si ovšem odporuje. Jest tedy třeba, by existoval takový princip, jehož substance by byl kon - HES HE USIA ENERGEIA, píše Aristoteles v Metaph.XI.6.- Na jiném místě IX.8. podává důkaz tento takto: Bytí v mohutnosti (DYNAMEI ON) stává se bytím v konu (ENERGEIA ON) jedině bytím v konu. Pročež povstávajícím věcem časově dřívější jiným jsou jiné, jež existují actu, z nichž tato povstávají: HAEI GAR HEK TU DYNAMEI ONTOS GIGNETAI TO ENERGEIA ON HYPO ENERGEIA ONTOS, jako člověk vzniká z člověka, hudebník z hudebníka, tedy vždy z něčeho prvého, co samo již jest. Pročež tedy existuje prvé bytí bez pasivvní mohutnosti, čirý tedy kon, jehož podstatou je kon - ENERGEIA - tj. pak Bůh.

 9.Nejpopulárnější důkaz jsoucnosti boží je tzv. důkaz teleologický, důkaz z účelnosti a uspořádanosti tohoto světa. Pořádek podivuhodný ve světě nemohl vzniknouti pouhou nutností, nýrbž předpokládá bytost rozumnou, jež vše uspořádala. Aristoteles na několika místech uvádí tento důkaz, ovšem ne zcela přesně, ani úplně. Zvláště vhodné je místo v Metaph. I.3., kde dokazuje, že nemožno za příčinu světa pokládati prvky neb snad pouze náhodu. "Pročež Anaxagoras, jenž prohlásil za příčinu světa a pořádku v něm NUS, jest jako střízlivý mezi staršími filosofy..." Obšírněji probírá Aristoteles tento důkaz ve Phys.II.4. Také v jiných nám nedochovaných knihách se zálibou vrací se Aristoteles k tomuto důkazu. Svědčí nám Cicero, že důkaz ten byl asi ve knihách PERI FILOSOFIAS. píše: Praeclare ergo Aristoteles: Si essent, inquit, qui sub terra semper habitavissent, ... deinde patefactis terrae faucibus evaderent in haec loca ... aspexissentque solem ... et coelum totum cernerent astris distinctum .., quae cum viderenet profecto et esse deos et haec tanta opera deorum esse arbitrarentur. Atque haec quidem ille.

 10. Zkoumáme-li poměr tohoto důkazu k předchozím, je jasno, že předchozí důkazy chtěly zodpověděti otázku, odkud jsou všecky věci, kdežto poslední snaží se osvětliti i druhou neméně důležitou záhadu kam? Ovšem možno tento důkaz vysvětlovati jasně ve smyslu pantheistickém, že totiž ze stop rozumnosti není ještě nutno konkludovati na existenci nadsvětového Boha, ale podobnou tendenci filosofii Aristotelově přičítati téměř je vyloučeno. Spíše ovšem možno připustiti, že důkaz ten je u Aristotela málo propracovaný a neúplný.

 11. Nejdůležitější a od Aristotela nejvíce propracovaný důkaz jsoucnosti boží jest onen prvý důkaz z pohybu a změny věcí. V něm vlastně v podstatě své kotví i ostatní důkazy, v něm podána jest celá metafysika aristotelská. Z něho můžeme odvoditi přívlastky aristotelského božství, dle něho učiniti pojem o tom, k jaké ideji Boha se Aristoteles povznesl, v čem překonal a doplnil své předchůdce.

 

  IV.

 1.Když Aristoteles v VIII.knize Phys. dokázal, že existuje prvý hybatel a ten že je nehybný (FANERON, HOSTI ESTI TO PROTON KINUN AKINETON), počíná určitěji vymezovati vlastnosti tohoto "nehybného hybatele." Nejdříve přesněnji hledí určiti vlastnost nehybnosti: "Prvý nehybný hybatel není již žádným jiným principem pohybován, a to ani bezprostředně ani prostředečně. Poslední bylo by tehda možno, že by tento princip byl sloučen s jiným,jenž by mohl zevně býti hýbán; prý by se pak spoluhyboval."

 2."Je-li pohyb věčný, bude i hybetl věčný, je-li jediný, kdyby však jich bylo více, bylo by i věčných principů více... Stačí však princip jediný, který jako prvé, věčně nehybné mezi věčnými pro jiné bude principem pohybu (HOTI HANACKE EINAI TI HEN KAI AITION TO PROTON KINUN). Pohyb je vždy; je-li vždy a stálý jest i jediný. Jediný pohyb však přísluší jedinému hybateli...." (srovn.Arist.Phys.VIII.6.) Tento důkaz nebyl by ovšem nejpřesvědčivější. Logicky dle metafysických předpokladů aristotelských správnější jest důkaz jednoty Boha v Met.XI. Tu píše Aristoteles: "Čeho je na počet mnoho má látku... Prapodstata však látky nemá, neboť je kon. Jediný pravý hybatel je tedy jak podstatou, tak počtem nehybný."

 3. Exsituje tedy,jak dokázal Aristoteles, jakási věčná a nehybná substance, rozdílná od smyslů. "Nemožno však je, aby tato substance měla nějakou velikost; naopak je nedělitelná a jednoduchá." (Met.XI.7.) Poněvadž prvá hýbající substance je čirý kon, vyplývá z toho, že je též nehmotná, immateriální, neboť látka jest podstatou mohutnost a princip změny. Rozpravu o nehmotnosti a jednoduchosti prvého hybatele končí Aristoteles poukazem, že tedy musejí existovati tři věci: něco pohybovaného - svět, prvé pohybující pohybované (prvé nebe) a prvý hybatel nehybný, HO ON KINUMENON KINE AITION KAI USIA KAI ENERGEIA ONTA.

 4. Dokázal tedy dosud Aristoteles, že pohyb vychází od prvého hybatele, který sám je nehybný a neměnný. Nevysvětlil však dosud, do které kategorie příčin náleží pohyb prvého hybatele. To doplňuje v met.XI.7., když dí, že pohyb ten náleží do kategorie příčiny účelné. Poznání a touha nejsou na sobě nezávisly, nýbrž napřed nutno poznati předmět, po němž toužíme, ježto je dobrý. Ba poznání samo je závislo od věcí poznaných. Prvá z těchto věcí je ona substance, jejiž podstata je kon. Tento předmět je také nejlepší a tedy i cíl poslední. Pohybuje, sám jsa nehybný, ježto nemusí teprve býti, nýbrž již je a ostatní po něm touží. KINEI DE HOS HEROMENON, KINOMENO DE TALLA KINEI.

 Ovšem Boha jakožto poslední cíl člověka Aristoteles neuznával. Píšeť na počátku své "Eth.Nikom." "Všeliké umění a všeliké bádání, jakož i jednání a volba zdá se nésti za nějakým dobrem býti to, za čím všecko spěje... Poněvadž pak jsou mnohé skutky a umění a vědy, povstávají také účely mnohé..." Poslední cíl touhy a konání je nejvyšší dobro. Poznání tohoto cíle jest pro život důležité. Proto nejcennější je ta věda, jež nás tímto poslením cílem seznamuje; to pak je státnictví: stát je tedy nejvyšší dobro člověka. Při této příležitosti vyvrací Aristoteles mínění předchůdců i Platonovo, že by Bůh byl nejvyšším cílem člověka. "Byť i zajisté bylo nějaké dobro", praví na konci čtvrté kapitoly, "jedno, a to společně vypovídané neb oddílné jsoucí samo o sobě, zjevně nebylo by úkoným ani nezbytným člověku...."

 5.Nesnadná otázka jest, co a jak poznává Bůh. "Kdyby ničeho nemyslil, jaká by byla jeho hodnota?" Jistě tedy myslí aktuálně: je tedy netoliko NUS, ale i NOESIS. "Nač však myslí? Buď na sebe neb na něco jiného; v tomto pak případě buď stále na totéž neb na rozdílné...", píše Aristoteles v Met. XI.8 a končí AUTON HAR NOEI EIPER ESTI TO KRATISTON KAI ESTIN HE NOESIS NOESEOS NOESIS - myslí tedy na sebe, ježto je nejlepší a jeho myšlení je myšlení myšlení. Ježto tedy Nus a myšlené u všeho,co nemá látky, není různé, tu bude HE NOESIS TO NOUMENO MIA. Tu ovšem nastává otázka, co soudil Arstoteles o tom, zda Bůh i jiné věci poznává, zda poznává svět vnější. Přesné odpovědi ve spisech Aristotelových nenalezneme.

 6.Někteří novější auktorové, jako Zeller, Ueberweg, Schwegler, Stoeckl a jiní soudí, že Bůh aristotelský jen sebe poznává, vlivu fysického na svět nemá. Dokazují mínění své direktními slovy Aristotelovými v Met.XI.9., Eth.Nikom. X.8., jež pro úsporu místa neuvádíme. jiní autorové, jako Brentano, Hertling, Rolfes, Brandis, soudí, že nelze připustiti, že by byl měl Aristoteles tak neúplný pojem o Bohu. Brentano tvrdí, že Bůh sebe poznávaje, poznává v sobě celý svět, jak též středověcí scholastikové vysvětlovali. I nám zdá se mínění druhé správnější.

 Jiná otázka je, uznával-li Aristoteles transcendenci neb imanenci Boha. Bůh transcendentní nejen je odrůzněný od světa, nýbrž též existuje sám v sobě; Bůh imanentní je sice též od světa odrůzněný, existuje však v něm, jako třeba Duše v těle; jest tedy vlastně duší světovou. Je téměř jisto, že Aristoteles učil úplné transcendenci Boha. Důkazem jsou zřejmá slova Aristotelova, když jej nazývá "oddělený a o sobě existující" a často kladený důraz na rozdílnost a nespokojenost Boha s látkou jakoukoliv.

 7. Ačkoliv jsme třetí a zvláště čtvrtou část naší studie velmi zkrátili, přece jen je jasno, že v osvětlení záhady Boha vynikl Aristoteles a překonal všecky své předchůdce, ani Platona nevyjímaje. Nemá sice Aristoteles onoho vznešeného pojetí Boha jako Platon, ale za to jeho důkazy jsoucnosti boží, rozlišení Boha od všech věcí, jeho přívlastky Boha jsou odůvodněnější a přesvědčivější. "Aristoteles", praví Zeller,"prvý vědecky dokázal theism, neklada Boha pouze z náboženské tradice jako inteligentního a sebevědomého, nýbrž dokazuje jej z principů svého filosofického systému." Není tedy divu, že scholastika a zvláště nejlepší její zástupce sv. Tomáš Aquinský rád přejal a propagoval myšlenky Aristotelovy a na nich spracoval křesťanskou filosofii!