E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/97

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

Degenerace a regenerace ve společnosti lidské.

Napsal Dr. Richard Adamík.

 

 Pohlížíme-li na společnost s hlediska zdraví, postřehneme v ní dva velké proudy, které ji ženou, ovládají. První z nich posilovaný stále novými zdroji jak chorob získaných tak dědičných snaží se přivést společenský systém k rozkladu a zániku - to jest proud postupné degenerace; druhý, síla regenerační, čelí proti prvému, jednak svou silou přirozenou a nad to vzděláním a uvědoměním lidským; tato snaží se získat vrch ve směru postupného vývoje. - Výslednicí těchto dvou elementárních sil, jež stále jsou v zápase, dána jest míra zdraví jisté společnosti: od nich závisí zdatnost a síla nejen na poli tělesném, ale i duševním, v nich je založena schopnost příštích pokolení, jak se týče, jich slabost, rozpad.

 Známkou těchto dvou organických pochodů jest, že se odehrávají nejčastěji v několika pokoleních a sice cestou dědičnosti. Připomeňme si jen nějakou osobnost dědičně zatíženou - neboť příkladů máme až s dostatek ve všedním životě - na př. člověka zatíženého náchylností k sebevraždě - tu možno téměř vždy dokázat v předchozích pokoleních duševní neb nervové zatížení a možno sledovat postup ten na cestě dědičnosti. - V denním životě jsme zvyklí vymezovat svůj názor na člověka příliš úzce; chápeme nejčastěji jen karakter jednotlivce bez jeho vztahů a souvislosti s pokoleními předchozími a bez vlivů, které na tyto působily. Chceme-li pochopit dosah degenerace a regenerace pro společnost, musíme počítat s celými rody; tu pak se nám zjeví ony ztajené příčiny jistých nápadných událostí, souvislost nahodilých fakt, vysvětlení výstředních činů; nabudeme tak klíče k luštění jistých karakterů a jistých rodů.

 Naše pozornost budiž především věnována rozsahu degenerace. Degenerace znamená v podstatě dědičnou úchylku od typu směrem k horšímu, t. j. která poškozuje potomstvo. Definice tato skrývá jisté obtíže, neboť bylo by někdy těžko rozhodnouti v daném případě, jedná-li se o odchylky ještě individuální variace či rázu chorobného. Sestupujeme-li totiž od bytostí silně degenerovaných k takovým, které nesou tvářnost lehkého zatížení aneb které vykazují poslední stopy vyhojeného zatížení, stává se pro nás úloha těžkou, ježto i lidé zdraví jeví odchylky, jež úplně jsou podobny odchylkám způsobeným degenerací. Na př. zvláštní abnormální tvar lebky, jistá deformita boltce, ještě více však jistý odchylný rys karakteru (jak uslyšíme dále) mohou být pouze individuální odchylkou jednotlivce, která spadá v obor normálního člověka. - Podobné nesnáze nalézáme však všude, kde jedná se o přechody mezi územím zdraví a choroby. Pro většinu případů však nepadá to na váhu a definice shora uvedená platí.

 Degenerace může se vztahovat pouze na tělesný organism, jak tomu na př. u tuberkulosy, která dědičně jsouc přenášena ničí různé orgány a vede ku degeneraci po stránce tělesné. O této degeneraci tělesné se zde nemíníme šířit. Zde nás zajímá degenerace jiného druhu, nazval bych ji "degenerace osobnosti", která je - ovšem měrou nestejnou - tělesná i duševní a která vede v extrému k rozkladu dotyčné bytosti. Mezi tělesnou a duševní stránkou jsou při této degeneraci nejužší vztahy, tak že nemožno je od sebe oddělovat, nýbrž naopak pokládat za blízce spřízněné, které se mohou stále v různých formách zastupovat. Tuto příbuznost na pohled zcela odlišných stavů duševních osvětlilo zvláště studium dědičnosti chorob duševních.

 Duševní choroby pro svou nápadnost i sociální důležitost byly ode dávna předmětem bedlivého studia. Na nich studována otázka dědičnosti chorob a na nich odkryl prvně slavný psychiatr Morel problém degenerace. Za dob Morelových bylo však pole dědičných chorob příliš úzce chápáno. Choroba považována za něco pevného, neměnného; proto také nikdo netušil pravý jich rozsah. Teprve pozorováním zjištěna nápadná souvislost mezi chorobami duševními a čistě nervovými, odkryt byl vztah oněch k sebevraždě, alkoholismu a pokrevním sňatkům. Ba poznalo se, že duševní choroba jest v jistém, třebas omezeném, vztahu se zločinností a geniálností. Když pak počaly býti studovány i povahy dědičně zatížené bez duševní choroby, objeven nový svět pathologických či abnormálních karakterů, který svou sociální důležitostí dnes je staven silně v popředí.

 Degenerace projevuje se ve velmi pestrých formách, jednou ve formě duševní choroby, jindy sebevraždy neb alkoholismu, ještě jindy jako pouhé zatížení dědičné ve formě abnormální povahy. - Kdežto formy těžké, jako jsou duševní nemoci, poutají nás svou jasností, mají lehčí formy - ony abnormální karaktery - nemenší důležitost svou velkou rozšířeností a sociálním významem. Chceme proto těmto věnovat zvláštní pozornost.

 Někteří badatelé odlišují "dědičnou disposici" od t. zv. "dědičného zatížení" (Belastung) a "degenerace". Toto rozdělení má praktický význam, protože označuje stupeň či velikost choroby. Rozumíme pak "disposicí dědičnou" pouze sklonnost k chorobnosti, jakýsi slabý karakter; zatížením: těžší, lehčí dědičné založení zřejmě pathologického rázu, které je karakterisováno, jak udáno níže, četnými znaky tělesnými a duševními; v degeneraci pak vidíme již zjevný rozklad bytosti.

 Příčiny degenerace jsou dvojího rázu: získané a dědičně založené. K prvým patří příjice a alkoholism. Do skupiny dědičných příčin spadají duševní choroby, padoucnice, hysterie a j. U získaných je pochod degenerační jasnější. Objasněme si ho příkladem: Muž získá příjičné onemocnění; následky mohou se objevit jednak na jeho osobě, jednak na potomstvu. Za nepříznivých okolností - buď nedostatečnou léčbou, neb dalšími pohlavními výstřednostmi neb špatnou výživou a těžkým existenčním postavením - dojde u něho v pozdějším věku k úbytím míšním neb postupné paralyse. Zde tedy vliv příjicce přivádí jednou míšní, jindy mozkovou chorobu. - Ožení-li se takový člověk brzy po získané affekci a byla-li tato nedostatečně léčena, nastávají buď potraty u ženy silou syfilitické infekce aneb se rodí dítko se znaky této choroby. Tato choroba však řídčeji inklinuje k pokračující degeneraci, spíše opačně za vhodných okolností může býti úplně regenerována. - Ač problém, zda získané nemoci přecházejí v dědičné, dnes definitivně není rozřešen, přece má se za to, že získaná choroba ať duševní ať tělesná, pokud poškození zárodku je vyloučeno, stěží může být východiskem a příčinou degenerace.

 Tím jsme ovšem odkázáni hledat příčiny degenerace na poli dědičnosti. Zde jest problém nejasnější. Zde nemožno stopovat vznik z nějaké příčiny vně organismu ležící, ač jest velmi pravdě podobno, že i dědičné zatížení mělo kdysi svůj původ v okolnostech mimo organism.

 Které poruchy a jakého rázu jsou přenášeny na potomstvo? Víme, že všechny ty anomalie se dědí, které působily na změnu žlaz zárodkových. Máme-li na mysli choroby, jsou to jednak otravné stavy celkové, na př. otravy alkoholem, morfiem; dále infekce celkové na př. příjice a nemoci celkové (anaemie, dna, úplavice cukrová atd.); vedle toho pak místní onemocnění ústrojů připravujících zárodek, na př. zánětlivé onemocnění žlaz pohlavních. Představujeme si pak způsob poškození zárodku tak, že škodliviny těžší činí zárodek neschopným dalšího plození, kdežto ony menší zhoubnosti ho pouze poškozují, přivádějíce jednou celkovou slabost jedince, jindy částečné poruchy nervového systému. Celkovou slabost, která je založena dědičně, zoveme "chorobnou, sděděnou predisposicí". Bytosti s touto sděděnou predisposicí zabírají velkou část zatíženců a jsou tím vyznačeny, že jejich zdolnost životní proti různým škodlivinám jest oslabena.

 Žel, že s tohoto theoretického hlediska nemůžeme při dnešních vědomostech sledovat dědičnost chorob; naše zkušenosti jsou ještě příliš kusé a čekají nových objevů. Proto obracíme se na stanovisko pozorovací a tážeme se: Které jsou znaky tělesné a duševní, dle nichž soudíme na zatížení duševní?; neboť o to nám hlavně jde, abychom sledovali vliv dědičnosti chorobné až do nejzazších forem. Musíme především odkrýt to složité pletivo abnormálních stavů rozkládající se po mnoha generacích a projevující se v rozmanitých poruchách. - Nalezneme-li na př. u člověka pohlavně perversního v ascendenci nějakou duševní chorobu, padoucnici neb alkoholism, musíme s velkou pravděpodobností pomýšlet na dědičné zatížení. Pomýšlíme na podobné zatížení však i tehdy, je-li dotyčné individuum t. zv. abnormální povahou, na př. samotářem neb člověkem náladovým, exaltovaným, výstředním atd.

 Proto se tážeme: Máme jisté znaky, dle nichž můžeme poznati bytost dědičně zatíženou? Na otázku tu můžeme odpovědět positivně; rozpoznání můžeme učinit s dosti velkou pravděpodobností. Byla doba, kdy se pokládaly za nejjistější známku degenerace tělesné znaky, hlavně jisté tvary lebky, nosu, lalůčků ušních, končetin, celkové úměrnosti a j. Věřilo se, že znaky tyto jsou dostatečné ku prokázání dědičných poruch. S této troufalosti vědecké musí se mnoho slevit. Předně je celá řada duševních chorob, resp. degenerací, u nichž žádných podobných znaků neshledáváme. Za druhé nalézáme znaky ty i u osob, u nichž po celý život zjevů abnormálních nepozorujeme a kde si je vykládáme jako zbytky z degenerací přenešené na potomstvo. Jsou nám tudíž tyto znaky jen příspěvkem cenným k ulehčení diagnosy, kde nalézáme i jiné znaky degenerační.

 Důležité jsou znaky vitální a funkcionální. U osob zatížených nalézáme často velkou, nepřiměřenou reakci na různé škodliviny vnějšího světa: předčasnou pohlavní vyspělost, brzký rozvoj duševních schopností při opožděném vývoji tělesném, záchvaty křečovité; při lehkých nemocech účast mozkových funkcí: delirium, spavost, halucinace. Podobně inklinují snadno k t. zv. neurosám: neurasthenii, hypochondrii, hysterii, epilepsii. Resistence proti alkoholu je snížena nastává velká touha po požitcích. Pohlavně jeví zatížení různé anomálie. Pud pohlavní jednou je neobyčejně silný, jindy oslaben; často perversní atd.

 Ještě větší rozmanitost vykazuje sféra duševní. (Buďme si ovšem vědomi, že zde jde právě o jemnější odstíny zatížení, o povahy, které snad nepropadnou po celý život chorobě, které však nicméně nesou v sobě jistý karakter pathologický.) Jak vypadá takový chorobný abnormální karakter? Nejhlavnějším rysem takých povah bývá porušení rovnováhy duševní. Bytosti ty, ač v životě zastávají různá i těžká povolání, zřídka jsou schopny rozumné, harmonické životosprávy. Brzy podléhají choutkám nálady, brzy se dávají strhovat pudovými touhami; tu se roznítí pro malicherný zájem, tam při vážné záležitosti nedovedou soustředit své schopnosti. Jsou schopni více naučených funkcí, ale neschopni samostatného počínání a svéráznosti. Jsou to zkrátka povahy, které mají stále více boje vnitřního než zevního a které jeví silně labilní rovnováhu duševní.

 Jindy vystupuje do popředí značná duševní vznětlivost, až dráždivost se současnou skleslostí a vysílením. Bytosti takové reagují téměř na všechny dojmy výstředně. Jsou to přecitlivělé duše, které nedovedou nikdy zachovat dostatek chladnosti a střízlivosti, nýbrž vybíjejí celou svou zásobu citu najednou, aby hned na to upadly ve skleslost a otupělost. Jich povaha se pohybuje stále mezi dvěma extrémy exaltace a deprese.

 U karakterů abnormálních nalézáme ještě další rys příliš stupňované, do popředí postavené vlastní já. Osoby takové snaží se upoutat pozornost na sebe ať již ješitností, neb pod pláštíkem obětavého altruismu aneb i sentimentálního mučenictví. Často dávají ovšem na jevo nepokrytý egoism prohlašujíce za pravé jen své způsoby a své počínání. Tato zvláštní chorobná ješitnost vede ku vytváření podivínského života. Bytosti ty musejí míti svá pravidla životní, své zvyklosti a i svou odlišnou mravnost a umění.

 U abnormálních povah stýká a směšuje se stále dvojí život: ono abnormální prolíná stavy normální a dodává tím karakteru čehosi dvojakého, protichůdného. Nezřídka nalézáme též zvláštnosti, jdoucí až k perversitám, které jsou nejvýznačnější v životě pocitovém a citovém. - Zatížení bývají též často navštěvováni t. z. obsedantními představami, impulsy, afekty (Zwangsgedanken, Zwangsimpulse); konečně u nich pozorujeme jistou periodicitu v chorobných zjevech, na př. v záchvatech úzkosti, zuřivosti, žárlivosti, světobolu nebo ve změnách nálady, v náklonnosti k pití, hejření, i v odporu k životu.

 Do této kategorie náleží celá řada t. zv. typických povah; jsou to duše něžně naladěné, plačtivé, snílci, fantastické povahy, samotáři, lidé skrupulosní, náladoví, exaltovaní, excentričtí, svéhlaví, velikomyslní, beztaktní, utrhači, hejsci, novotáři, temperamenty nepokojné, zlomyslníci, podivíni, pořadatelé sbírek, vynálezci, oprávci světa, zneuznané povahy.

 Nemusí snad býti široce dovozováno, že v každém případě lehčího zatížení musí se postupovat přísně kriticky a zevrubně psychiatricky, aby mohla býti určena povaha zatížená. Ojedinělý pžíznak nemluví ještě pro dědičné zatížení. Nutno, aby byl zjištěn soubor příznaků abnormálních, aby byla konstatována odvislost dědičná nejen v přímé větvi, ale i postranních, aby byla, možno-li, stanovena příčina choroby a její karakter.

 Mluvíme stále o dědičném zatížení, jest zde na místě zmínit se o tom, v jakém poměru nalézá se k duševní chorobě. Psychiatr Morel k tomu poukázal, že pro degeneraci není karakteristickou duševní choroba a že se tato také řídčeji dědí, nýbrž jest to zatížení dědičné, jakýsi to stav silně oslabeného neb poškozeného systému nervového. Zatížení se přenáší s potomka na potomka, duševní choroba jest pak zjevem individuálním, podmíněným vlastními příčinami, který se právě z této pathologické půdy vyvíjí. Odtud je jasno, proč jsou taká individua přes to, že se u nich nedostaví po celý život těžká choroba, přece jen abnormální a nezdravá.

 Přes to, že nevíme určitě, v čem hledati původ dědičného zatížení, můžeme směle tvrditi, že toto zatížení se nejvíce šíří křížením se jedinců zatížených. Latentní choroba může býti vybavena, spojí-li se dva jedinci abnormální a sesílí-li se chorobný zárodek. Že zatížení obou rodičů vede k těžší formě degenerační, jest zřejmo. Padá však často na váhu i stav, v němž rodiči se nalézali za doby plození; tak jest známo, že pod vlivem akutní opilosti rodičů v této době zrodilo se dítko duševně choré. Podobně různé mocné duševní dojmy, které působily na matku za těhotenství, nezůstaly bez vlivu na plod. Nedostatečná výživa a nemoci za rození mají stejný význam. Někteří auktorové obviňují též přílišné stáří neb mládí rodičů. - Nepochybně mají i zevní vlivy na zatížení neblahý vliv, tak zvláště příjice, alkoholism, úrazy, infekční nemoci a j.

 Dědičnost má tendenci přenášet na potomstvo prvky stejnorodé. I u přenášení chorob pozorujeme tento zákon, jen že zde nevládne výhradně, ba častější je zde právě dědičnost nestejnorodá či polymorfní. To jest jeden z nejzajímavějších problémů dědičnosti. Proč z otce duševně chorého zrodí se zase jedno dítě duševně choré, jiné více méně netknuté, třetí hypochondrické a čvrté velmi inteligentní; proč duševní choroba splodí jednou nervovou chorobu, po druhé vzbudí sebevraždu; proč syn zatíženého otce zůstane netknut a vnuk propadá téže chorobě, kterou trpěl otec, neb chorobě podobné - to jsou fakta, která dnes pouze konstatujeme, ale pro něž nemáme dostatečného výkladu. Není zde možno šířiti se o těchto záhadách, připomínáme pouze, že příčiny těchto zjevů budeme nutně hledat v organickém podkladě nemoci - v chorém nervovém systému, jímž se zatížení přenáší, jednak ve škodlivinách získaných, jednak v procesu regeneračním, který hlavně cestou křížení přivádí lehčí stupně chorob v descensi.

 Regenerace je pochodem stejné důležitosti jako degenerace. Dosud jí však nebyla věnována taková pozornost jako této, a to hlavně z toho důvodu, že její pochody jsou pozvolné, nenápadné, kdežto pozornost lidstva bývá upoutávána právě zjevy význačnými, zarážejícími. Regenerace, to jest síla napravující stavy pathologické a restaurující organism silou jeho vlastní, podniká boj s degenerací. Jich výslednice pak označuje zdolnost regenerace.

 Morel, objevitel degenerace, představoval si ještě pochod její jako nerušený sestup od lehkých stavů zatížení po nejtěžší poruchu nervového ústrojí a zánik celé osobnosti ve 3. neb 4. pokolení. Dle něho rozeznávají se čtyři stupně degenerace v pokoleních za sebou jdoucích. V prvém objevují se nervosní temperamenty, mravní slabost a různé výstřednosti; v druhém nalézáme sklonnost k mrtvici, těžkým nervovým chorobám, alkoholismu; v třetí dochází k duševním poruchám, samovraždě, duševní neschopnosti; čvrtá generace znamená již rozklad celé bytosti, t. j. vrozenou blbost, znetvořeniny, poruchy vývoje.

 Z prakse víme, že tento postup degenerační je řídký a i tehdy, vyskytuje-li se, bývá přerušován četnými přechody. Mnohem častěji vyskytují se degenerace jen jistých členů v zatížených rodinách, kdežto ostatní jsou stiženi buďto lehkými poruchami neb jsou vůbec prosti zatížení. Mezi potomky zatíženého otce nalézáme jedny, ani umírají předčasně, jiní propadají nervovým chorobám, ale též i členy více méně netknuté chorobou. Myslím, že se tato záhada alespoň z části vysvětluje procesem regeneračním, který ovšem se dostavuje, jsou-li podmínky k němu příznivé.

 Organism sám má jistou schopnost regenerační, třebas právě pro stavy dědičné není největší. Vidíme tak na př. při získané příjici. Čím delší doba od nákazy uplyne, tím větší pravděpodobnost pro donošení plodu. Podobně u tuberkulosy; třebas je disposice sděděna, nemusí proniknout v chorobu, jestli individuum není vydáno novým škodlivinám. Víme, že mnohé z chorob propukejí teprve vlivem nepříznivých okolností, škodlivin a úrazů. Tak se probouzí padoucnice někdy po těžkém úrazu, leku, pohlavních chorobách; tak se vyvíjejí mnohé z chorob duševních u žen za těžkých porodů, v době šestinedělí neb kojení; jiné zase vlivem alkoholismu neb jiných výstředností. Pro některé dostačí již pouhé přirozené oslabení organismu, na př. za pohlavní dospělosti neb stářím. - Nedá se tudíž upřít, že by organism neměl schopnosti regenerační. Zdá se, že jen velmi těžké zatížení chová sklonnost k propuknutí, kdežto lehčí se regeneruje.

 První vak úlohu na půdě regenerační hraje pohlavní křížení. Jako se pohybuje degenerace na cestě dědičné v několika pokoleních, tak nastává i léčba regenerativní cestou křížení. Jedinec zdravý spojující se s jedincem zatíženým oslabuje u potomků inklinaci k chorobě. Touto cestou upevňuje opět rod lidský své zdraví. - Ovšem má tato regenerace své meze; těžší zatížení a choroby jsou zřídka schopny regenerace. Vše závisí asi na anatomické poruše nervového ústroje.

 V daném případě může skýtat dědičné zatížení obtíže, že nelze někdy i zkušenému psychiatru odhadnout dosah a sílu regenerace. Proto také obracejí se dnes lékařská opatření hlavně proti snoubení se bytostí těžce zatížených. Jest velmi litovati, že tato tak důležitá životní záležitost není dosud s dostatek regulována. Dosud přes tyto jisté vymoženosti vědy snoubí se bytosti s padoucnicí, alkoholismem, příjicí a takto šíří degeneraci dále. Zde jest povinností společnosti zasáhnout účinně proti tomuto zlu, neboť přirozený proces regenerační musí být podporován rozumným vedením lidským, jedná-li se o blaho celku.

 Regeneraci přirozenou podporuje vše, co sílí organism. Jednak tedy vzdálení příčin škodlivých, jako jsou úraz, infekční nemoci, vysílení tělesné, příjice, alkohol a pod., jednak výborná výživa, spánek, zlepšení existenčních podmínek. Význam škodlivých vlivů nesmí se podceňovat, vždyť jimi často se probouzí v plné síle ztajené dědičné zatížení a to nemůže být lhostejným, chová-li organism ztajenou, snad oslabenou inklinaci či trpí-li zjevnou chorobou.

 Z ohledu léčebného zasluhuje zmínky vypěstění silného karakteru u bytostí zatížených. Nic nemůže být vřeleji doporučováno než přísná sebevýchova a řádná životospráva. Veškeren romantism snílkování, podobně jako vše výstřední a náladové musí být odstraněno. Člověk takový musí si zvykat nazírat přísně realisticky na život, řídit svá jednání pevnou vůlí a potlačovat v zárodku chorobné tužby a pudy. Tím přispěje se mnoho ku zdolání zatížení.

 Často se mluví o nebezpečí příbuzenských sňatků. Dnes víme tolik, že mají v sobě nebezpečí jen tehdy, je-li v dotyčném rodě zatížení dědičné, neboť pak se vybavení jeho podporuje oboustranně. V rodinách zdravých nemůže příbuzenský sňatek vyvolat nějakou chorobu.

 

 

PRAMENY:

Ribot: L'hérédité 1876. - J.Dejerine: L'hérédité dans les maladies du system nerveux. Paris 1886. - Weissmann: Ueber die Vererbung. Vortrag. Jena 1883. - Legrand du Saulle: Die erbliche Geistesstörung. Uebersetzt v. Stark. Stuttgart 1874. - Dr. Karl Grassmann: Kritischer Ueberblick über die gegenwärtige Lehre von der Erblichkeit der Psychosen. Allg. Zeitschrift für Psychiatrie 960. - Ziegler: Können erworbene pathol. Eigenschaften vererbt werden und wie entstehen erbliche Krankheiten und Missbildungen? Jena 1886. - Féré: Die neuropathische Familie. Allg. Zeitschrift für Psychiatrie 1885 (6 Heft.) - Sioli: Ueber direkte Vererbung von Geisteskrankheiten. (Arch. für Psychiatrie 16 Bd.) - Killiches: Die erbliche Anlage als Krankheitsursache. (Jahrbücher der Psychiatrie I. Bd. 1879.) - Rieger: Ueber Ursachen und über Vererbung auf dem Gebiete der Nerven u. Geisteskrankheiten. (Centralblatt für Nervenkranheiten und Psychiatrie. April 1902.) - Koch: Die psychopathischen Minderwerthigkeiten 1893.