Vývoj vědeckých teorií

Věda svým poznáním skutečnosti nejen vymezuje poznané, ale také oblasti nepoznaného. S každým novým poznatkem odhaluje zároveň i další hloubky reality, které před ní stojí jako otazníky a problémy; implikuje problémy, které budou muset být v budoucnosti řešeny. Nové problémy zároveň vytyčují cestu vývoje dalšího vědeckého poznání. Teorie musí být rozpracovaná, aby nám mohla vyjevit své otázky. Teprve pak mohou být tyto otázky řešeny. Jiné otázky než ty, které jsou vytyčeny, řešeny být nemohou. Je pochopitelné, že pozornost vědců je většinou soustředěna na problémové stránky teorie, neboť ty ukazují nejen na ohraničené pole platnosti teorie, ale zároveň naznačují, kde je možno hledat základy teorii nových a tím posunout poznání.

Věda se nezastavuje u jedné konsistentní teorie, ale hledá další, které pracují s jinými úhly pohledu, případně jinými metodologickými nástroji a vytváří celistvější a strukturovanější obraz o zkoumané skutečnosti. Poznané se takto vymezuje nejen k problémům, které z poznaného vyplývají, ale také k dalším možnostem poznání.

Vývoj nové teorie z minulých problémů a z minulé teorie se neděje kumulací poznatků, jak by se dalo předpokládat. Úsilí, které je zaměřeno právě tímto směrem, neřeší předchozí problémy, ale naopak nakupí otázky, způsobuje, že věda a vědci se stávají bezradnými při interpretaci faktů na dosavadní úrovni teoretického řešení problémů. Řešení tedy nepřináší kumulace, ale výrazně se zde projevuje aspekt diskontinuitního vývoje vědy, kvalitativních skoků. V této souvislosti se často hovoří o principu korespondence, jehož počátky lze nalézt u Nielse Bohra. Poznamenejme, že nejde o korespondenční pojetí pravdy, ale o korespondenci při vývoji vědeckých teorií.

Vývoj poznání s celou svou dynamikou se podle Bohra dostává do situací, v níž uznávané vědecké teorie již nepostačují k zodpovězení aktuálních otázek vývoje. Proto se mezi již existujícími koncepcemi hledají a nacházejí ty koncepce, které dosud nebyly uznávány a zůstávaly na okrajích pozornosti. V této souvislosti je často připomínán Bohrův výrok o dostatečné šílenosti nových myšlenek, které musí být natolik šílené, aby byly také pravdivé. Bohr ukazuje, že za změněných okolností mohou tyto koncepce odpovídat na aktuální otázky, a proto se dostávají do popředí. Dřívější paradigmata ustupují, neboť nekorespondují s novými podmínkami ve vývoji poznání.

Metodologická podstata revolučních převratů ve vědě spočívá v rozchodu nově vznikajících hypotéz se starou teorií, která neposkytuje dostatek interpretačních možností pro kumulující se fakta problémového nebo anomálního charakteru. Jestliže kumulativní charakter vývoje vědy nepřináší možnosti vysvětlení, pak je nutný rozchod se vším dosavadním, alespoň v nově vytvářených hypotézách. Takto vznikne diskontinuitní předěl, roztržka s dosavadním vývojem vědy.

Teoreticky problém, poznámkovitě vytýčený Bohrem, podrobně zpracovává T.S. Kuhn ve své práci: The Structure of Scientific Revolution, která se s různými modifikacemi prosadila do povědomí a zahájila studie historické školy pozitivismu. Z Kuhnovy práce pochází také některé velmi frekventované kategorie, jakými jsou např. paradigma nebo anomálie ve vědě, atd. T.S. Kuhn objasňuje vývoj vědy na základě revolučního překonání staré teorie.

Kuhn se domnívá, že výchozím momentem pro vývoj vědeckého poznání je anomálie, to znamená jev, který se nehodí do celkového teoretického obrazu, do paradigmatu. Některé jevy jakoby vybočovaly, jsou jiné, než by měly být, jsou jiné, než jaké je očekáváme. Pod paradigmatem pak rozumí všeobecně uznávané výsledky vědeckého výzkumu, které po určitou dobu slouží vědeckému společenství odborníků jako modely problémů a jejích řešení.

Takovýto jev - anomálie - může jen upozorňovat, že byl špatně provedený experiment, že došlo k chybě při měření, ale také na to, že něco s teoretickými předpoklady není v pořádku. Jestliže si již jednou všimneme takovýchto zvláštních a neočekávaných jevů, dáváme na ně pozor a snažíme se je vysvětlit. Hledáme příčiny jejich vzniku, nebo podmínky, za nichž se objevují. Když nic nenalezeme, nutně musí vědci obrátit svou pozornost k teoriím, které jsou v základu, k systému poznatků, pravidel, a začínají přezkoumávat paradigma. To posléze vede ke vzniku nové teorie.

Společné charakteristické rysy naších tří příkladů jsou ve větší či menší míře (úměrně škále od šokujících až po předpokládané výsledky) typické pro všechny objevy, z nichž se rodí nová fakta. K těmto znakům patří: předběžné uvědomění si anomálie, postupné akceptování této anomálie z hlediska pozorování a zároveň z hlediska teorie, následující změna paradigmatických kategorií a postupů - proces, který často naráží na odpor. ... Ve vědě, stejně jako při pokusu s hracími kartami, se nové, na pozadí očekávaného výsledku, uplatňuje jen těžce a naráží na odpor. Zpočátku vidí i vědci v podmínkách, kde později odhalí anomálii, jen to, co je z hlediska dosavadního vývoje anticipované a obvyklé. Na základě podrobnějšího zkoumání si později uvědomí, že něco není v pořádku, neboť uvádějí nový objev do souvislosti s něčím, co nebylo v pořádku už předtím. Uvědomění si anomálie představuje začátek období, v němž se pojmové kategorie přizpůsobují tak dlouho, pokud se původní anomálie nestane anticipovaným jevem.

Vznik nových teorii vysvětluje Kuhn jen z takových jevů, které přes všechny pokusy nejsou vysvětlitelné z hlediska stávajících teorií. Prvním krokem vědců při setkání s novým jevem tedy není vytvoření nové teorie, ale zjištění, nakolik by tento nový jev mohl obohatit stávající a uznávanou teorii. Tak dochází ve většině případu k propracování teorie do nejmenších detailů, aniž by základ - paradigma - muselo být opuštěno. Také jevy, které mohou být alternativou k dosavadním teoriím nejsou brány v úvahu. Tyto jevy lze interpretovat dvojím způsobem: jedním, který je shodný s uznávanou teorii; a druhým, který je alternativním způsobem vysvětlení. Většinou takovéto jevy jsou vysvětlovány jednodušším způsobem, tzn. z dosavadních teorií; a alternativní vysvětlení je odmítáno, protože je většinou dílčí a nezapadá do systému poznatků. A tak pro postup vědeckého poznání jsou rozhodující jevy vzpírající se vysvětlení z hlediska dosavadních teorií. Ty však není snadné nalézt a když už je najdeme, je to počátek velmi složitého procesu tvorby teorie. Ne vždy se to podaří a my dnes známe celou řadu jevů, pro které se nepodařilo úspěšně vytvořit teorii (např. gravitace).

Z výše uvedeného vyplývá, že naše poznání se rozšiřuje dvojím způsobem:

- kumulativně, tj. tak, že zjišťujeme nové jevy, které přidáváme k dosavadním poznatkům a tak vytváříme stále rozsáhlejší systém známého, aplikujeme dosavadní způsob vysvětlení na nové a nové sféry skutečnosti.

- Druhým způsobem je diskontinuita v poznání, která je základem při radikálních změnách, kdy vznikají nové teoretické koncepce.

To, co jsme povídali o objevech, ještě ve větší míře platí o vytváření nových teorií. V podstatě existují tři druhy jevů, které mohou být předmětem nové teorie. Prvním druhem jsou jevy, které existující paradigma vysvětluje v dostatečné míře a které jsou jen ojediněle motivem nebo východiskem budování nové teorie. I když představují takovýto základ, vědci jen zřídka kdy přijímají teorie vybudované na tomto základě. Příroda totiž neposkytuje žádný důvod na upřednostňování jedné teorie před druhou. Druhým jsou jevy, jejichž podstata vyplývá z existujícího paradigmatu, ale které se dají detailně pochopit jen v procesu dalšího rozpracování teorie. Jsou to jevy na něž se vědci velmi často orientují při výzkumech. Výsledkem tohoto výzkumu je však spíše rozpracování existujícího paradigmatu než vytváření nového. S třetím druhem jevů se vědci setkávají jen tehdy, kdy selžou pokusy rozpracovat paradigma. Mezi tyto jevy patří zjištění anomálie, jejichž charakteristickým znakem je to, že odolávají pokusům přizpůsobit je danému paradigmatu. Nové teorie vznikají jen na základě tohoto druhu jevů.

Vzniklá roztržka mezi starým paradigmatem a anomaliemi je nutným předpokladem zrodu nové teorie. To však s sebou přináší celou řadu problémů, jejichž řešení je velmi obtížné. Především je to problém překonání staré teorie a nedostatečné rozvinutí kategoriálního aparátu, který má nově vznikající teorie k dispozici. Proto se nová teorie zpočátku snaží stavět na starých kategoriích, využívá je, i když jim postupně dává novou náplň. Vytváří si nové kategorie, které však není schopna definovat jinak než pomocí starých kategorií.

Nová teorie má svůj předpoklad v logické struktuře staré teorie. Aby však nová teorie byla schopna nejen přijmout fakta staré teorie a vysvětlit stávající problémy, ale zároveň poskytnout dostatečný prostor pro interpretaci veškerého dosavadního poznání, otevřít cesty poznání novému, musí dojít k určité formě rozchodu, rozlišení přístupu obou teorií. V případě nové teorie se jakoby dostáváme do hlubších vrstev, v nichž můžeme nově přehlédnout celou skutečnost, zejména její podstatné základy a podat vysvětlení problémového. Stará teorie, když se ocitá před anomaliemi empirického charakteru, pro něž nemá interpretační možnosti, může dospívat buď k faktům, které jsou svou povahou různorodé, nebo k faktům, které patří k jiné vrstvě, a jiné hloubce skutečnosti, a pro něž, v rámci dosavadních teorií, není vysvětlení. V prvém případě stačí přiřadit jev k jiné nově vzniklé teorii, v druhém případě je zapotřebí nový způsob myšlení. Každá nová teorie je bohatší konkrétnějším obsahem, zahrnuje všechno předchozí jako jeden ze svých momentů. Nová teorie v tomto případě má větší akční rádius. Starou teorii pojímá jako svůj nedílný obsah a dává možnosti interpretace anomálií.

Závažným problémem a důsledkem diskontinuitního vývoje vědeckých teorií je to, že nově vznikající teorie jako by začínají na jiné časové úrovni, a s jinými časovými tempy. Tato nová řada se může někde přibližovat k dosavadnímu a pokračujícímu průběhu vývoje teorií, může dokonce někde přetnout dosavadní řadu, může vyvolat dojem, že jde o proces nezávislý na dosavadním vývoji vědy. Moment diskontiuity ve vývoji vědy je však součástí jejího celkového vývoje. Je nutno překonat absolutizaci nesourodostí, odtržitostí, nezávislostí a vrátit se k takovému stavu, který by nějakým způsobem navazoval na staré teorie a problémy, které z této teorie vyplývají, a zároveň pojmout starou teorii jako hraniční moment sebe sama. Jestliže by nová teorie setrvávala důsledně na principu diskontinuity, pak by nevysvětlila staré problémy, které jsou dány. Nová teorie by v takovém případě založila pouze novou rovinu vysvětlení, avšak nevztahovala by se k tradicím.

Problematika dokazování nové teorie je také důvodem, proč se často hovoří o principu korespondence. Nová, korespondující teorie totiž může být dokázána jen pomocí fakticity staré teorie, která sice neřešila anomálie, ale byla přijatá jako potvrzená a osvědčila se ve výkladu celého souboru faktů. Nová teorie vychází a vysvětluje empirický materiál staré teorie. Na něm se osvědčuje jako pravdivá, neboť mu poskytuje nový interpretační význam.

Kuhnův vliv v oblasti vývoje vědeckých teorií je nesporný. Základní otázky, které nastolil byly zpochybňovány, nebo omezovány. Poukazovalo se například na to, zda lze teorii vědeckých revolucí aplikovat jen pro přírodní vědy, zatímco pro společenské vědy takovýto vývoj neplatí, neboť jak se sám Kuhn domníval, ve společenských vědách nejsou žádná paradigmata. Další vývoj ve filosofii vědy však prokázal, že důraz bude kladen spíše na rozpracování jeho idejí než na jejich popření.

Nejvýraznějšími dalšími přínosy byly tzv. metodologie vědeckých výzkumných programů I. Lakatose a myšlenka proliferace hypotéz, která zakládala Feyerabendův metodologický anarchismus.

Podle Lakatose ve vývoji nových teorií se uplatňují ty výzkumné programy, jejichž progresivnost ať již teoretická, nebo empirická se prokáže. Pod teoretickou progresivností rozumí Lakatos schopnost předvídat nová fakta. Tato schopnost anticipace je pak potvrzována empirickou rovinou, pokud se předpovědi naplní. Vědecký výzkumný program je progresivnější tehdy, pokud pomoci něho můžeme dosáhnout teorii naplněnou významnějším empirickým obsahem. Jako degenerativní označuje ty programy, které vyžadují modifikace, aby dokázaly vysvětlit známá fakta, či předpovědět nová. V tomto smyslu výzkumné programy mezi sebou soutěží. To je myšlenka, která se prosazuje jako evoluční epistemologie.

Východiskem P.K. Feyerabenda je myšlenka proliferace hypotéz. Ke každé teorii, i když by byla sebevíce uznávaná, je zapotřebí vytvářet alternativy. Tyto alternativní hypotézy by měly jak co do kvantity, tak i co do obsahového určení přesahovat daný stav ve vědní oblasti. Čím více hypotéz, tím lépe, neboť je alespoň nějaká naděje, že některá z hypotéz vystihne některé z dosud nepostižených faktů. Zároveň by tyto hypotézy měly být obsahově podivné vůči uznávané teorii. Podle Feyerabenda anything goes, všechno je zdůvodnitelné.

Nové myšlenky se vždy zdají šílené, protože porušují daná pravidla hry představované dosavadními teoriemi. Rozum musíme dát na vedlejší kolej, mají-li se uplatnit nové ideje.

Feyerabend však nezastává zcela anarchistické stanovisko představované tezi: - nemít žádný program, spíše mu jde o to: bojovat proti všem programům, vytvářet pluralismus ve vědě. V soutěží teorií se prokáže jejich životnost. To se ovšem týká vývoje vědy jako celku. Feyerabend ví, že jednotlivec je myšlenkou posedlý, osedlaný a nemůže se ji zbavit. Princip tenacity - houževnatosti, je podle něj nedílným principem ve vývoji vědy a je protiváhou proliferaci hypotéz. Vědec se houževnatě drží své myšlenky a rozpracovává ji na co nejširší okruh jevů bez ohledu na problémy, s nimiž se setkává. Tím princip tenacity vystupuje jako stabilita a konzervativní metodologický prvek.

Velmi důležitým aspektem Feyerabendova metodologického anarchismu je inspirace vědy v mimo-vědeckých oblastech, jakými jsou např. náboženství nebo umění. Zatímco jsme mohli u Poppera pozorovat jako rozhodující problém demarkaci, vydělující vědecké poznání od ostatního, Feyerabend se domnívá, že překonání vědeckého šovinismu může přispět k rozvoji vědy.

Řemeslníci vždy důkladně znali vlastnosti materiálu a jejich chování v různých podmínkách, zatímco různé teorie hmoty od Demokrita po Daltona byly mnohem více neurčité a jejich spojení s evidencí bylo mnohem slabší. A přece byly skutečnými otázkami o vhodnosti metod zkoumání formulovaných v pojmech těchto teorií a ne v terminologiích řemeslníků. Znalosti řemeslníků se dokonce nepokládaly za poznání. ... Z toho jasně vyplývá, že autorita subjektu je výsledkem idiosynkretického vývoje.

Totéž platí i o jiných inspiračních zdrojích vědy, jakými mohou být: čínská medicína nebo bylinkářství, atd.

Věda je jedním z hlavních nástrojů člověka k ovládnutí jeho životního prostředí, není však jediným. Vedle pozitivních výsledků nese sebou i mnoho negativního, neovládaného a zároveň se vyznačuje i mnohými dogmatickými aspekty, stejně jako tomu bylo v minulosti s náboženstvím. Feyerabend bojuje proti hierarchickým vědeckým strukturám, proti zkostnatělým universitním procedurám, proti modlářství a vědeckým fikcím, které dělají mnohdy z vědy jako otevřeného nástroje poznání, fosilie nehodné úcty nositele racionálního poznání, která je vědě připisovaná.

 

back