Metodologický přístup ve společenských vědách

Filosofie představovala původně jednotu všeho vědění. Postupně, s nárůstem poznatků, se však začaly jednotlivé oblasti poznání vydělovat z filosofie, a tak začaly vznikat specializované vědy. Nejprve se vydělily matematika, astronomie a fyzika a postupně pak další vědy. V tomto smyslu můžeme hovořit o společenských vědách jako o poměrně mladých a zprvu také ne příliš vyhraněných. Problémy, kterými se společenské vědy zabývají byly sice vždy zkoumány, (jako příklad můžeme uvést problematiku politologickou, jak je koncipována především u Platóna, nebo Aristotelovu Ústavu Athénskou), avšak jejich specifika vynikla teprve s jejich vydělením z filosofie. Sociologii jako empirickou disciplínu zakládá A. Comte až v minulém století a skutečný rozvoj ekonomické vědy začíná jen o století dříve s A. Smithem.

Jakmile se společenské vědy konstituovaly, zjistili badatelé obtížnost použití metod, až dosud uplatňovaných v přírodních vědách také pro vědy společenské. Důvodu pro to bylo několik. Jako nejzávažnější z nich je uváděn ten, že společenské vědy se zabývají mnohem složitější, nebo také proměnlivější skutečnosti, než je tomu u věd přírodních.

Složitost společenské skutečnosti spočívá:

- v mnohem větším počtu proměnných;

- v členitější struktuře společenských jevů;

- v dynamice společenských procesů;

- v tom, že společenská skutečnost je neustále formována aktivitou jedinců;

- ve svobodě rozhodování a jednání člověka jako subjektu všech společenských procesů.

Takovýto charakter společenských procesů vystavil především filosofy, ale také společenskovědní badatele před otázku, zda vůbec existují společenské zákonitosti, jako něco opakovatelného s naprostou nutností, když jde o natolik dynamickou skutečnost, která se navíc zakládá a je neustále modifikována konkrétní činnosti individuí nadaných svobodou rozhodování.

Radikálně si tuto otázku, podle našeho názoru, postavili Novokantovci a zejména představitelé Bádenské školy. Tradičně se v dějinách pokantovství rozlišují dvě školy. Jde o: Marburskou školu, jejímiž představiteli byli Cohen, Natorp a Cassierer; a Bádenskou, nebo také Freiburskou školu za jejíž nejvýznamnější představitelé jsou pokládáni Windelband a Rickert.

Marburská škola si jako hlavní úkol postavila vybudovaní metodologických základů pro společenské vědy na základě logické analýzy přírodovědních pojmů. Marburčané vychází z dotvoření názoru I. Kanta a konstatují, že rozum konstruuje obraz světa na základě logických pravidel. V tomto smyslu zdůrazňovali především tvořivou podstatu rozumové poznávací činnosti. Cesta, kterou nastoupili pak má různorodé pokračování především v tradicích analytické filosofie.

Jako mnohem závažnější, z hlediska, který sleduje tento seminář, se nám zdá být příspěvek představitelů školy Bádenské. Ti totiž nastolili skutečný obrat v řešení problému společenskovědního zkoumání. Východiskem jim nejsou přírodní vědy, ale cílem je vyvození společenské vědy a univerzálního poznání na základě studia dějin. Jde tedy znovu, jako v celém kantovství o kopernikanský obrat. Všechno se točí nikoli okolo přírodních věd, ale pevným bodem zkoumání jsou dějiny. Zároveň s tímto obratem se vyrovnávají s pozitivistickým přístupem, v němž byl kladen důraz na pozitivní fakta a vyvozování obecných zákonitosti společenského vývoje. Také tato škola má mnoho pokračovatelů, zejména M. Webera.

Hlavním východiskem Windelbanda a Rickerta bylo rozdělení věd na vědy nomotetické, které podle jejich názoru poznávají zákonitosti (nomos = z řečtiny: zákon) a vědy idiografické, které se soustřeďují na procesy, v nichž neexistuje nic jako jsou zákonitosti (idios = z řečtiny: zvláštní, dílčí; grafé = z řečtiny: zaznamenávám, píši;), protože v dějinách jsou vždy jen konkrétní a neopakovatelné jevy. Podle bádenčanů zákonitosti ve společenské skutečnosti neexistují, protože tato skutečnost je neustále utvářena aktivní činnosti a svobodnými rozhodnutími individuí. V dějinách jsou jen dílčí a konkrétní události, které se neustále proměňují a které nelze zobecnit. To je vedlo k závěru, že z hlediska společenských věd je možná jen deskripce společenské skutečnosti a nikoli hledání zákonitosti.

Jiným zdrojem téže metodologické tradice ve společenskovědní zkoumání je filosofie W. Ditheye a jeho hermeneutická metoda. W. Dilthey si uvědomuje stejný problém nutnosti diference ve vědách a rozlišuje dva druhy věd - vědy přírodní a vědy duchovní. Jeho metodologické stanovisko je rovněž radikální.

Dilthey se domnívá, že přírodověda zkoumá věci jen zprostředkovaně jako jevy, jako platónské stíny skutečnosti, protože je nám příroda daná taktéž jen zprostředkovaně. Přírodu můžeme maximálně racionálně poznat a vysvětlit, nemůžeme ji však prožít a porozumět ji. V tom je základní odlišnost mezi přírodními a duchovními vědami a na tom se také zakládá odlišnost jejich metodologických přístupů.

Explanace je stále velmi živým problémem zejména v přírodních vědách a dodnes je ji věnováno mnoho pozornosti. Připomeňme např. Hempelovu metodologickou práci. Porozumění a prožití je však něco zcela jiného. Porozumění (Verstehen) Dilthey charakterizuje jako je specifický prostředek poznání v duchovních vědách, v němž se spojuje objekt se subjektem. Je to myšlenkový akt, kterým zachycujeme fakta nebo významy v jejich nejčistší podobě, tedy tak, jak ony samy jsou. Porozumění je vyšším stupněm než poznání v přírodních vědách, které zůstávají jen na povrchu a nepronikají k samotným podstatám. Duchovní vědy mají vyšší cíl. Hledají smysluplné a odhalují strukturu. Pochopení smyslu je pak více než pouhé hledání příčin, které nám jen osvětlí genezi jevu. Je to způsob znovu-prožití dějin. Podle Diltheye přírodu jen vysvětlujeme, duševnímu životu porozumíváme. Každá historická etapa je svébytná a neopakovatelná. Dějiny jsou proudem duchovních volních aktů jednotlivých osobností a nemůžeme v nich nalézt obecnou zákonitost vývoje. Nemůžeme v oblasti věd o duchu abstrahovat od jednotlivosti a pokoušet se nalézt obecné zákonitosti, protože lidskou skutečnost se můžeme snažit jen znovu prožít.

Každá epocha je soustředěna v sobě samé, má svá výrazná specifika a své individuální rysy. Totéž platí také o každém kulturním systému. Ten, podobně jako každá společnost, má své centrum v sobě samé a musíme se snažit o postižení dané epochy jakoby sestoupením do dané doby a znovuprožitím všech událostí a tím také o její adekvátní poznání. To je základem Diltheyovy hermeneutické metody.

Dodejme, že dnes je hermeneutika chápána v poněkud odlišné podobě. Především se pojímá jako interpretace textů a to ať již dobových, nebo filosofických (což byl její původní řecký význam). To však nic neubírá na základním metodologickém významu W. Diltheye pro společenskovědní zkoumání.

back