Pragmatismus

 

Pragmatismus Williama Jamese má základ v kategorii pravdy, kterou chápe v úzkém sepětí s užitečností. Tímto pojetím James vytváří pokus o vymezení vztahu mezi poznáním a jástvím a objasňuje funkci poznání v přímé návaznosti na praktický život člověka. Snahou o vytvoření kritéria pravdy spočívajícího v praktických důsledcích teorie je zároveň zajišťován nejen směr poznání, ale vytvářen i svébytný průnik do zkušenosti, v níž užitečnost je rozhodujícím determinantem myšlenkových operací.

James se domnívá, že užitečnost je dominantou naší mysli, orientující postavení člověka ve světě. Užitečnost je integrujícím a hodnotícím principem řídícím naše poznání a chování a zároveň je užitečnost způsobem vidění světa. Rozum následuje až po té, co užitečnost nasměruje naše chování a rozum vše jen zdůvodní.

W. James dospívá k tomuto názoru kritikou dosavadní metafyziky:

Metafyzika se obvykle ubírala velmi primitivní cestou. Víte, jak lidé vždy bažili po nezákonné magii, a víte, jak velkou úlohu v magii vždy hrála slova. Znáte-li jméno ducha nebo zaklínací formuli, která ho váže, můžete ovládat ducha nebo jakoukoli nadpřirozenou sílu. Šalamoun znal jména všech duchů, a protože znal jejich jména, byli podrobeni jeho vůli. Podobně se přírodní mysli jevil vesmír jako jakási záhada, k níž se musí hledat klíč v nějakém osvětlujícím nebo sílu dávajícím jménu či slovu. To slovo pojmenovává princip vesmíru a znát toto slovo znamená podle toho mít vesmír sám. Bůh, Hmota, Rozum, Absolutno, Energie, to jsou takováto slova, která vše vyřeší. Máte-li je, můžete si odpočinout. Jste u konce své metafyzické cesty.

Jestliže se však řídíte metodou pragmatickou, nemůžete pokládat za závěr své cesty žádné podobné slovo. Z každého slova musíte získat jeho praktickou směnnou hodnotu a začlenit ho do proudu své zkušenosti. Nejeví se tedy jako řešení, nýbrž spíše jako program pro další práci a ještě více jako ukazatel cest, jimiž se existující skutečnosti dají změnit.

Teorie se takto stávají nástroji, nikoli odpověďmi na záhady, v nichž bychom mohli spočinout. Neukládáme se na nich, jdeme dál a příležitostně s jejich pomocí předěláváme přírodu. Pragmatismus zpružňuje všechny naše teorie, činí je poddajnými a začleňuje každou z nich do práce. Poněvadž není ničím absolutně novým, je v souladu s mnoha starými filosofickými tendencemi. Shoduje se např. s nominalismem v tom, že se vždy uchyluje k jednotlivinám; s utilitarismem v tom, že zdůrazňuje praktickou stránku; s positivismem v tom, že pohrdá slovním řešením, neužitečnými otázkami a metafyzickými abstrakcemi.

Těmito formulacemi se James přihlašuje k Ch.S. Peirceovi. Učinil tak při své přednášce nazvané Philosophical Conceptions and Practical Results přednesené v r. 1898 na Kalifornské Universitě. Peirce chtěl zdůraznit způsob ujasnění významů založený na zkušenosti, tedy způsob, který by nebyl apriorním způsobem rozumění. Peirce ve svém eseji How to make our Ideas clear píše:

Když Descartes rozšířil rekonstrukci filosofie, jeho prvním krokem bylo (teoreticky) připustit skepticismus a vyřadit školometské praktiky dívající se jen po autoritách a vyřadit tak omezené prameny pravdy. Dělajíc to, hledal přirozenější zřídlo principu pravdy a vyznával se z toho, že tento zdroj můžeme nalézt v lidské mysli. ... Podle této metody (K.P.) sebevědomí nám dodávalo fundamentální pravdy a rozhodovalo, co je souhlasné s rozumem. Ale poněvadž, evidentně, ne vždy ideje jsou pravdivé, Descartes byl veden k významům, které musí být jasné, jako první podmínce neomylnosti. Rozdíl mezi ideou, která se zdá jasnou a skutečně je jasnou, se mu nikdy nepodařilo ustanovit.

Peirce vystoupil proti Descartovu postupu a středem jeho kritiky se mu staly dva základní momenty umožňující prozkoumávat strukturu zkušenosti. Prvním momentem byl postoj proti radikální skepsi, protože podle Peirce nemůžeme vstoupit na půdu filosofie a tím více světa, jen s pochybnostmi. Peirce píše:

Nemůžeme předstírat pochybnosti jako je tomu ve filosofii, o čem nemáme pochybnosti ve svých srdcích.

Peirce proto analyzuje cogito především ve vztahu k víře.

Myšlení je pouze systémem, pro prostý motiv, ideu, funkci, k produkci víry. ...Myšlení může náhodně mít i jiné výsledky; může sloužit k zábavě, (atd.). ...Ale duše a význam myšlení, abstrahujeme-li od jiných prvků, které ho doprovází, ...nemůže nikdy být něčím jiným, než produkci víry. Myšlení má ve své činnosti pro sebe pouze jediný možný motiv, kterým je dosažení myšlenkového uspokojení, a cokoli se nevztahuje k víře, není částí myšlení o sobě. ...

A co potom je víra? Je to polorytmus, který uznává hudební frázi v symfonii našeho života. Můžeme vidět, že víra má tři vlastnosti: 1) je to něco, co si uvědomujeme; 2) uspokojuje vzrušené pochybnosti; 3) obsahuje založení naší přirozenosti a pravidla činnosti, nebo stručně řečeno, zvyk.

Toto je výchozí stanovisko Peirce. Myšlení je systémem ustanovujícím víru a podstatou víry je zvyk. Myslíme, že něco je takové a takové, že má takový a takový význam proto, že jsme si zvykli takto myslet, že nás nic nevede k tomu, abychom mysleli jinak. To nás však neochraňuje před zmatky a léčkami, do kterých se můžeme chytit.

Tak přicházíme až dolů, až k tomu, co je skutečně a představitelně praktické, jako kořenu každého skutečného rozdílu v myšlení, bez ohledu na to, jak může být subtilní; a neexistuje rozdílnost významu tak jemná, jak existují možné rozdíly praxe. Já mohu udělat něco, co mne zahanbuje. Mohu, úsilím víry, odolat pokušení a udělat něco jiného? Filosofická odpověď je, že to není otázkou faktů, ale pouze otázkou sestavení faktů.

Jak však můžeme odlišit pravdivou víru od víry falešné? Peirce při řešení této otázky vychází z kritiky Descartova individuálního kriteria pravdy. Descartes se domnívá, že naše myšlení nám odsouhlasí, porovnáním s ideami, co je pravdivé. Proti tomu Peirce hovoří o tom, že je nutné zkoumat významy idejí nebo výroků a uvádět je do vztahu k jejich praktickým důsledkům. A to je druhým momentem, s nímž Peirce přistupuje k prozkoumávání zkušenosti.

... Je očekáváno, že disputace filosofů, kteří neposuzují fakta a kteří se snaží dokázat, že druhá strana se mýlí, budou nějak ukončeny. Pragmatismus tvrdí, že v takovýchto případech diskutující si nerozumí. Buď napadají různé významy slov, nebo užívají slova, která nemají definované významy. Co je požadováno, je metoda zjasnění skutečného významu pojmů, doktrín, výroků, slov a jiných znaků.

Konečným testem pravdivosti je tedy objasnění významů pojmů a jejich otevřenost vůči všem kvalifikovaným pozorovatelům. Tím by mělo být zabráněno nedorozuměním. Zároveň zde začíná linie filosofických analýz soustřeďujících se na analytický přístup k jazykovým výkonům mysli. Tato tendence však byla v pragmatismu překrytá Jamesovým přístupem.

James chápal pragmatismus jako teorii pravdy, kdežto Peirce považoval pragmatismus za teorii významu a začíná dokonce užívat pro svůj systém názvu Pragmaticismus, aby se odlišil od Jamesova Pragmatismu. Peirceovo stanovisko spočívá v tom, že význam pojmu záleží v jeho praktických důsledcích. Píše:

Abychom zjistili význam pojmů, musíme vzít v úvahu, jaké praktické důsledky z jeho pravdivosti nutně vyplývají; v souhrnu těchto důsledků je plný význam pojmu.

Peirceovi jde o teorii významu, která je spatřována ve vztahu k praktickému užití jazyka. Dominantou však stále zůstává jazyková složka zkušeností. Zároveň můžeme u něj vypozorovat, že se mu nejedná o individuální založení významů pojmů, ale o co nejširší prověření významu pojmu, neboť jde o všechny důsledky užití pojmů co největším počtem lidí. Jamesův přístup je jiný. Svůj filosofický systém nazývá Radikálním empiricismem, v němž pragmatismus je svébytnou teorií pravdy. James píše:

Nazvu Radikálním empiricismem můj "Weltamschaung" (světový názor). Empiricismus je znám jako opozitum racionalismu. Racionalismus zdůrazňuje univerzálie a nadřazuje celek částem jak v řádu logiky, tak i bytí. Empiricismus naopak zakládá explanační tlak na částech, prvcích, individuích a pojímá celek jako soubor a všeobecné propozice, jako abstrakci. Můj popis věcí, souhlasně, začíná s částmi a zařazuje celek bytí do druhého řádu. Jde v podstatě o mozaickou filosofii, filosofii množství faktů, podobně jak to činil Hume a jeho následovníci, kteří ani neodkazují fakta k substancím, v nichž tkví, ani k absolutní mysli, která je vytváří jako své objekty. ... Aby byl empiricismus radikální nesmí ani připustit do svých konstrukcí žádný prvek, který není přímo zakoušen, ani vyloučit ze zkušenosti něco, co je přímo zakoušeno.

Zkušenost je Jamesovi základem jak světa, tak i osobnosti. Zároveň je však nikdy nekončícím proudem poznání světa. Když analyzuje zkušenost, dostává se k nutnosti charakterizovat to, co zkušenost vyvolává a jak je zakoušené reprezentováno v naší mysli.

Pokusil jsem se ukázat, že když mám zkušenost vědomí, neznamená to, že jsem zalit zvláštní modalitou bytí (psychickým bytím), jako se zbarví sklo, je-li zalito světlem, ale spíše to znamená být v určitých vztazích k jiným částem zakoušení nepatřícím k vědomí samému. ... Toto péro, např., je nejprve holá danost, fakt, jev, obsah, nebo něco jiného neutrálního nebo dvojznačně pojmenovaného. Nazývám to čistou zkušeností. Je-li nějaký jev zařazen buď do třídy jako fyzické péro nebo jako nějaký vjem péra, předpokládá funkci a to může nastat jen v komplikovaném světě. Pokud má tento svět charakteristické rysy, drží inkoust, popisuje papír a podrobuje se vedení ruky, je fyzickým pérem. Toto je to, co máme na mysli fyzickým bytím péra. Pokud je naopak nestabilní, přichází do mysli s pohybem očí, mění se v závislosti na tom, co nazývám mojí fantazií pokračující v následné zkušenosti svého "bylo", pak jde o vjem péra v mé mysli. Tyto zvláštnosti jsou tím, co máme na mysli uvědoměným bytím péra.

Základním je rozlišení mezi vnějšími věcmi a vnitřními obsahy mysli. Vnější objekty jsou stabilní, ohraničené a jejich spojování vytváří celky, jednotu, v jejíž existenci věříme. Vnitřní svět mysli je plný fantazie a proměnlivosti a tudíž i nestability. James se domnívá, že nejlepším způsobem, jak můžeme obojí poznat, je uvádět tyto entity do vzájemného vztahu. Vědomí je nutné nejen k zjištění toho, že věci existují, ale také k tomu, abychom je poznali. Přitom vztah objektu a subjektu je odlišný od rozdílu mezi myslí a hmotou, nebo tělem a duší.

Ve vědomí jako takovém se nic nemůže stát jen svědkem toho, co se stává v určitém čase, v němž nehraje vědomí žádnou roli. Vědomí spočívá v logickém souvztažném obsahu ve zkušenosti. ...Vědomí jako takové je zcela neosobní jáství a svými aktivitami náleží obsahům. Říci, já jsem si vědom sebe sama, nebo jsem si vědom vkladů vůle, znamená pouze, že určité obsahy, které nazýváme jástvím a vůlí, když se odehrají, nejsou beze svědků.

Vědomí tedy svědčí o tom, že něco se ve světě odehrává, svědčí o událostech, pokud jsou zaznamenány zkušeností. Mimo to nemůže vědomí nic vypovědět, nic dosvědčit. Vesmír je příliš složitý, neukončený a jednotlivé vědomí ho nemůže postihnout v jeho plnosti, proto se obrací ke zkušenosti, jako jediné jistotě, v níž však je vesmír obsažen do té míry, v jaké ho potřebujeme pro svou životní orientaci. Nepostihujeme sice všechno, ale naše poznání nám stačí pro život. Vedle svědectví o světě, jak je zaznamenáno ve zkušenosti, je vědomí také Ideo - motor řešící problémové situace, před něž jsme postaveni.

Lidská mysl není substancí nebo nezávislým materiálem, ale činností, skrze niž se organismus dostává do spojení s prostředím.

A v tomto spojení je upřednostňován princip slasti. Tak je tomu u všech zvířat i lidí. Mysl je činorodá, je to vlastně neustálý a strukturovaný tok cogitationes čerpající z minulostních prožitků, ze zkušeností zabezpečující nám nejen přežití, ale určitý způsob života, v němž je dominantou orientace na dosažení užitků. Zde James postuluje, podle našeho názoru, základy evolučního pojetí mysli. Aby naše životní orientace na přežití a dosahování libosti byla co nejefektivnější, musíme dodržovat některá pravidla: Smysl má uvažovat jen o věcech, které jsou v podobě pojmů součástí čisté zkušenosti; důležité jsou vztahy mezi věcmi, pokud je můžeme vyvodit z čisté zkušenosti; v čisté zkušenosti musíme rozlišovat mezi fyzickým bytím a vědomým bytím. Budeme-li tato pravidla dodržovat, vyhneme se, při výstavbě filosofických systémů, všemu transcendentálnímu.

James nepopírá reálnou existenci věcí nebo transcendentalií, jakou je např. Bůh, nebo duchové (v této souvislosti poznamenejme, že James byl zakladatelem parapsychologické společnosti), domnívá se však, že má smysl uvažovat o nich jen potud, pokud jsou součástí čisté zkušenosti a pokud nám ulehčují život. Máme právo věřit v různé věci, např. v Boha, protože potřebujeme věřit. Věřit však v něco, co je mimo naši zkušenost, nebo nepřináší-li nám víra v něco užitek, třeba jen ve formě vysvětlení určitých jevů, je zbytečné. Víra v Boha může být velmi užitečná, protože nevěřit v něj by znamenalo ztrátu všeho, co náboženství s sebou nese a tato ztráta by byla příliš velká.

Jamesovo pojetí pravdy je relativistické, zdůrazňující mnohem více subjektivní zkušenost, než vědeckou verifikaci. James vystupuje proti korespondenčnímu i proti koherenčnímu pojetí pravdy a zdůrazňuje především budoucí důsledky teorií, které vystupují jako kriteriální hlediska jejich uplatnění.

 

back