Vědecké pozorování.

Vědeckému pozorování mnozí připisují váhu základní vědecké metody. Např. A.J. Bachrach píše:

Základní vědeckou metodou je pozorování a všechen výzkum začíná s ní. Výzkumník pozoruje události, formuluje některé možné ideje o nich a testuje jejich přesnost. Toto jsou hlavní prvky výzkumu: pozorování, hypotéza, experiment a verifikace.

Vědecké pozorování na rozdíl od běžného je záměrné, tj. má vytýčený cíl pozorování. Rovněž má charakter plánovitého sledování jevu, to znamená, že je předem stanoveno, kolik pozorování se uskuteční, případně doba, po kterou pozorování bude probíhat. Jde tedy o systematické pozorování. To jsou jen základní odlišnosti od každodenní observace.

Pozorování tím, že je záměrné a zaměřené nám podává svědectví o určitém výseku reality. Abstrahuje od složité struktury vztahů, v nichž pozorovaný jev vždy existuje, ale sleduje jen to, co je připraveno k sledování, tedy jevy a vztahy, které jsou již identifikované a definované. Organizované pozorování umožňuje pronikat do větší hloubky reality, i když za ceny zúženého výseku reality. Za plánované pozorování jistě lze pokládat sledování slunovartů pomocí kamenu v Stoneheadge, nebo pozorování zatmění slunce. Tato pozorování splňující nároky na systematičnost a jsou příklady dávné observace, která může být charakterizována jako vědecká. Vědecké pozorování si pochopitelně tak, jako běžné, musí všímat i jevů, na něž není bezprostředně zaměřená pozornost a které se mohou vyskytovat jako jevy doprovodné. Také tyto je nutno zaznamenat. Pozorování je zaměřeno především na pravidelnost výskytu určitého jevu, na jeho kvantitativní i kvalitativní stránky. Takové bylo například Mendelovo pozorování výsledků křížení hrachů s různým květenstvím,

Pozorování může být prováděno smyslovými orgány, nebo pomocí přístrojů. V případě pozorování pomocí přístrojů stojí filosofie vědy před závažnými problémy poukazujícími na to, jak jsme ve světě.

Naše smyslovost nám zprostředkovává jen určité části reality a tím si vytváříme představu bežného obrazu reality, na který jsm,e zvykli. My jsme schopni vnímat zvuk v rozpětí od 20 Hz do 20 000 Hz. Zvuky, které jsou mimo tuto škálu nevnímáme, i když je jich náš svět plný. Rovněž světelné vlny vnímáme jen v rozsahu o délce 400 nm do 760 nm. A podobně je tomu také s dalšími smyslovými stimuly.

My jsme ve světě tak, že svět je pro nás dán naší smyslovostí. Svět by byl zcela odlišný, když bychom měli jen dva nebo tři smyslové orgány a zase zcela odlišný, když bychom měli sedm nebo deset specifických smyslových orgánů, nebo alespoň více receptorů pro jednotlivé smyslové orgány. Chuťový orgán má jen 4 rozdílné receptory, čichový orgán má takovýchto receptorů 7, atd. To vše jsou jen ilustrace, které mají posloužit k uvědomění výseče, kterou proníkáme do světa.

Přístroje nám výsek našeho pozorování pomáhají rozšířit, zároveň však nás stále zavádějí do hloubky reality stejným směrem, jakým je dána naše smyslovost a nedovolují nám zkoumat realitu jinak, úplně z jiného úhlu. To je jeden z hlavních problémů přístrojů pomoci nichž provádíme observaci.

Druhým, neméně závažným, je způsob zprostředkování reality přístroji. Každé zprostředkování je položením přístroje doprostřed mezi objekt a pozorujícího. To, co je uprostřed může vylepšovat i zkreslovat, aniž bychom měli možnost jakkoli se o tom dovědět. Vylepšování i zkreslování se týká obojího, reality i smyslových orgánů příjmajících stimuly. Zprostředkování je také ztrátou bezprostřednosti, takže již nelze říci, že my pozorujeme, ale tím, kdo pozoruje a zaznamenává realitu je přístroj. Pozorovatel má styk už jen s daty o realitě, nikoli s ní samotnou. To. co se nazývá empirickými fakty se tak vícenásobně převádí. Empirický fakt je vždy už nějak representací vnějšího světa, přístrojově zaznamenaný fakt už není empirickou representací objektu, ale jsou to data. Převod reality na data obsahuje hypotetické předpoklady o tom, jaká realita je, jinak bychom nemohli skutečnost interpretovat. V současné době data o realitě mají většinou podobu kvantifikovaných (většinou statistických) údajů (např. kolikrát krysa zmáčkla páčku v bludišti); nebo snímku (zachycujících realitu pod elektronkovým mikroskopem, snímky bublinových komor urychlovačů); atd, které jsou dále analyzovány počítačovými programy. Bezprostřední pozorování již ve vědě téměř neexistuje, je nahraženo automatizovanými záznamy, jejichž interpretacemi se dostáváme k faktům.

Toto nám poukazuje na proměnu vědy v současnosti a zároveň i na naše postavení ve světě. Věda se proměňuje stále více ve sbírání dat, jimž nutně musí předcházet hypoteticko-deduktivní názor o světě. Tak se observace, jakožto pilíř induktivní metody stává verifikačním nástrojem ověřujícím nějaké předpoklady. Věda se dostává až na hranice přirozené smyslovosti, překračuje smyslovou vybavenost člověka a proníká do reality až tam, kde základní oporou je spekulace. Naše postavení ve světě se pak díky tomu, že jsme závislí na výsledcích vědy a jejich technologických aplikacích stává rovněž zprostředkované a nikoli autentické, neboť již jsme se definitivně odpoutali od smyslové přirozenosti a prožitkovosti a stáváme se čím dál více závislými na rozumu.

back