Mechanický – Descatovský typ racionality

 

V období renesance dochází k rozhodujícímu obratu od kontemplativního typu racionality k mechanickému, descartovskému typu. To neznamená, že kontemplativní typ racionality je překonán, ale jen, že přestává být dominantním a že vedle něho vzniká další typ racionality. Budeme-li sledovat podmínky jeho vzniku pak uvidíme, že v období renesance aktivita člověka a velkolepost děl, která vytvářel (např. katedrály, nebo umělecká díla), soustřeďovala pozornost na něj samotného a člověk nemohl toto vše nereflektovat. Byla zde sice možnost představit si, že k tomu všemu je povolán, aby oslavil velikost Boha, ale na druhé straně zde byly technické a umělecké problémy, které před ním vyvstávaly a které musel zvládnout, aby mohl vytvořit dílo. Musel hledat řešení, což bylo jistější než spoléhat na zjevení. A tak začal postupně obrat k pojetí člověka jako subjektu.

Renesanční obrat byl vyvolán reálnou situací. Zároveň však inspiroval vývoj vědeckého a filosofického myšlení. K prolomení Sókratovského typu racionality došlo jak ve vědeckém myšlení, tak i ve filosofii. Kontemplace s koherencí jako dominujícím kritériem pravdivosti byla postupně nahrazována mechanickým přístupem s převažujícím korespondenčním kritériem pravdivosti, tzn. že za pravdivé bylo pokládáno to poznání, které nalézalo svou oporu v realitě samé. Pravda jako by byla skrytá v realitě a úkolem filosofie a vědy bylo odkrýt, prodrat se pod povrch fenoménů a uvidět skrytosti, podstaty. Realita byla dotazována, jaká je, byla natahována na skřipec a podrobována útrpnému výslechu prostřednictvím experimentů a realita na otázky, které jí vědci kladli, vždy nějak odpověděla. Vědci pak jen vše změřili a zjistili, jaká je pravda.

Tento postup je možné nejlépe ilustrovat na “Případu Galilei". Galilei tvrdil totéž, co Giordano Bruno, avšak jejich tvrzení měla odlišné základy. Oba dva zastávali tentýž názor, že svět je nekonečný. Bruno však své tvrzení zakládal na úvaze, že Bůh, jako nekonečná bytost, nemohl stvořit něco, co by bylo konečné. Boží dílo muselo být stejně velkolepé jako byl on sám, tudíž muselo být nekonečné. Oproti tomu Galilei se nemohl spokojit jen s takovýmto podepřením svého názoru. Potřeboval nějaký ověřitelný důkaz, potřeboval se o všem přesvědčit. To neznamená, že v Galileiho práci kontemplace nebyla přítomná a že jen experimentoval, aby získal fakta. Rozvaha předcházela experimentu, nebyla však dostatečná jako důkaz. Pravda musela být podepřena reálným experimentem a měřením.

Ilustrativně je to vidět na příkladu zjišťování zákona volného pádu, kdy experimentu a měření předcházel myšlenkový experiment, nebo na jeho práci s pozorováním nejprve měsíce a pak Jupiteru s jeho satelity pomocí dalekohledu.

Teprve tehdy, když Galilei odhalil, jaká realita skutečně je, když se prodral pod fenomenální slupku, teprve tehdy se domníval, že má dostatečné důkazy pro svá tvrzení, a teprve pak svá zjištění veřejně demonstroval. Vůbec nic na tom nezměnilo ani jeho odvolání před koncilem kardinálů, protože v té době byl již Galilei přesvědčen, že pravda nezávisí na mínění kardinálů, dokonce ani na odvolání vlastního učení, ale že pravda je skrytá ve skutečnosti a záleží jen na jejím odkrytí. Pravdu lze odhalit, realita sama dá odpověď jaká je, když jí vhodně položíme otázky. Naše poznání musí korespondovat, odpovídat realitě, má-li mít statut pravdivého poznání.

V renesančním typu racionality je realita podobná “cibuli”, je vrstevnatá. Musíme, chceme-li ji poznat, odloupnout povrchovou vrstvu, abychom se dobrali k podstatě, a můžeme postupovat dále do hloubky a odkrývat vrstvu za vrstvou a zjišťovat skrytosti. V zásadě však můžeme realitu poznat a postupným prohlubováním pravdivosti našeho poznání se jí zmocnit. Zda nám něco vyjeví a poznáme-li pravdu, záleží jen na našem prostupování realitou. Tím však místo substance Boží máme najednou před sebou substanci reality. Antická vazba člověka s Bohy renesanci nepostačuje. Není sice zcela rozbitá, ale vedle ní začíná člověk budovat další klenbu, jejímiž pilíři jsou on sám na jedné straně, a příroda na straně druhé. Omezenost člověka novou substancí, přírodou, je jiná, protože tuto omezenost může člověk překonat poznáním přírody a tím se jí zároveň zmocní.

Pochopení začíná představovat uchopení, držení, zmocnění se toho, co poznáváme. Zároveň se objevuje i možnost manipulování (manus = lat. ruka) s pochopenými a uchopenými objekty. V kontemplativním typu racionality tomu tak nebylo. Poznání bylo spojováno s osvětlením, a viděním. Oheň, světlo symbolizovaly nejvyšší ideu a zároveň i možnost poznání. Můžeme vidět jen to, co je osvětleno, to, na co je vrženo světlo, co nám Bůh umožní vidět. Zrakem však není možné mít věci v držení a ovládat je. To umožňuje až uchopení věcí a zároveň pochopení toho, jaká skutečnost jest.

To neznamená, že by se v antické filosofii nevyskytovala snaha založit poznání na empiricky zjištěných faktech. Vždy však, když o tuto tendenci šlo, bylo poznání limitováno světem Bohů. Empirická fakta byla také jen něco, co Bohové zjevují.

S novověkem se rozevřelo dilema vztahu člověka a přírody a možnosti poznání. Na jedné straně je traktována neomezená možnost pronikání do podpovrchových vrstev reality, avšak na druhé straně je stále pociťována omezenost našich poznávacích schopností. I když máme možnost poznat realitu (nemusíme jen čekat na Boží (libo) vůli, zda nám něco osvětlí, nebo ne), ne vždy se nám to podaří. Máme postupovat tak, že budeme čím dál tím usilovněji natahovat realitu na skřipec a rozšifrovávat její odpovědi(?); nebo máme proniknout k sobě samým a poznat nejprve své poznávací možnosti, abychom se vyhnuli všem omezením limitujícím naše poznání a adekvátněji poznali, jaký je svět okolo nás? Takovéto problémy stály před filosofy novověku a projevily se odlišnými přístupy zkoumání kopuly člověk - příroda. Můžeme je charakterizovat takto:

- tím, že budeme zkoumat skutečnost, dovíme se také něco o našich poznávacích schopnostech - Bacon;

- tím, že budeme zkoumat naše myšlení, dovíme se zároveň něco o povaze skutečnosti - Descartes.

Tyto dva přístupy nelze pochopitelně ohraničovat jen dvěma filosofickými velikány. Jsou hluboce vrostlé ve filosofické tradici, avšak v počátku novověku jsou pregnantně formulovány a od nich později vzejde celá řada plodných epistemických přístupů. Také je zřejmé, že ani tito dva filosofové se neomezují na jednostranný přístup, ale že chtějí tyto tendence propojit.

Tak je tomu např. v Baconově snaze rozpracovat teorii idolů, která má omezit nebo snad vymezit prostor pro naše myšlení; nebo na druhé straně v Descartově snaze po aplikaci zásad jeho metody na bezprostřední zkoumání skutečnosti.

Bacon a Descartes reprezentují dva dominující přístupy, které stojí v základu novověké filosofie, a reprezentují její základní problémy.

Stručně předznamenejme, že jde o řešení vztahu mezi zkušeností a myšlením, tedy o konstituci empirismu a racionalismu. Pro empiriky bude hrát zkušenost v procesu poznání mimořádnou roli. Zkušenost je pro ně strukturovaná a veškeré poznání, včetně myšlenkových operací, z ní vychází. Zkušenost je také jediným základem ověřitelnosti poznání, neboť pokud nejsou poznatky ze zkušenosti odvoditelné, nemají žádnou relevanci. Myšlení, rozum, je pro empiriky jen nástrojem k vyzvedávání poznatků ze zkušeností, případně k jejich propojování v asociacích, či jiných operacích. Naproti tomu racionalisté považují za jediný zdroj poznání rozum, abstraktní myšlení, které má hodnotu pravdivosti již nějak předem v sobě obsaženou. Zkušenost je pro ně jen polem střetání s, pro zkušenost vnějším světem, s nestrukturovaným materiálem, které myšlení musí zpracovat, aby měl hodnotu pravdivého poznání.

Dalším velmi významným rysem, který je průvodní součástí úvah Bacona a Descarta, je připojení se k řadě těch, kteří usilují o odhalení univerzální metody poznání, takové metody, jejíž osvojení by umožňovalo všem dosáhnout pravdivého poznání. Snaha nalézt takovouto univerzální metodu je pradávná. Bacon a Descartes jdou stejným směrem jako jejich předchůdci. Snaží se o nalezení objektivních pravidel pravdivého poznání. Při jejich hledání dospěli k celé řadě problémů souvisejících se vztahem myšlení a skutečnosti; a k problémům statutu myšlení a poznání.

back