Kritický průnik do zkušenosti - Empiriokriticismus

 

Pozornost analýze struktury zkušenosti je hlavní tematizací Empiriokriticismu, který si zároveň klade za cíl eliminaci všech metafysických či transcendentálních opor při procesu poznání. Výchozí teze empiriokriticismu spočívá, v návaznosti na Huma, v zaměření na prožitkovost světa a bezprostředním uchování prožitků ve zkušenosti. U Huma jsme mohli sledovat jeho rozlišení mezi impresemi a ideami (ať již jednoduchými nebo složenými); a tezi, že imprese jsou vyvolávány vnějšími objekty. Empiriokritikové abstrahují zcela od, pro zkušenost vnějších objektů a postulují jako ontologické východisko neutrální elementy zkušenosti, z nichž myšlení vytváří buď fyzické objekty, nebo psychické stavy.

Počitky nejsou symboly věcí. Spíše je věc myšlenkový symbol pro relativně stabilní komplex počitků. Ne věci, nýbrž barvy, zvuky, tlaky, prostor, čas (to, co obyčejně nazýváme počitky) jsou pravými elementy světa.

Elementy zkušenosti však nelze ztotožnit s počitky. Počitky jsou vždy komplexy elementů vystupujících ve vztahu k psychickému světu.

Vztah mezi plamenem a teplem je jiný, než mezi plamenem a pocitem tepla, který prožíváme.

Podle Macha se zkušenostní elementy vztahují jak k mentálním prožitkům, tak i k fyzickým objektům. Vztah mezi plamenem a teplem je mimo nás a přece jsou to elementy zkušeností, stejně jako to, co zažíváme, cítíme-li teplo. Jak vztah mezi plamenem a teplem, v tom, co považujeme za vztahy v objektivním světě, tak i psychický zážitek pocitu tepla, jsou komplexy zkušenostních elementů. Elementy fyzické i psychické nelze oddělit. Jsou vždy v koincidenci. Elementy jsou základní materií zkušenosti, jsou jedinou jistotou, kterou bezprostředně zažíváme. Podle Macha je nemožné představovat si, že nějaké psychické stavy vznikají z fyzických elementů.

Zatímco nečiní potíže vybudovat kterýkoli fyzický element z počitků, tj. z psychických elementů - není vůbec možné vytvořit jakýkoli psychický zážitek z elementů běžných v dnešní fyzice, tj. z mas a pohybů.

Je tomu tak proto, že jakékoli působení fyzických věcí si nelze představit bez toho, že by působily na naši zkušenost. Proč bychom měli uvažovat tak, že něco působí na zkušenost a z ní pak vznikají uvědomované prožitky? Proč nepřijmout rovnou tezi, že ze zkušeností vznikají uvědomované prožitky? A naopak. Můžeme říci, jaké jsou danosti, které jsou vnější naší zkušenosti? Vždyť je zřejmé, že to, jak vidíme svět, je dáno především naší zkušeností, která konstituuje elementy do podoby, v níž svět vidíme. Z toho lze vyvodit, že vše, co jest a co prožíváme, jsou jen stavy naší zkušenosti. Úkol filosofie vidí pak Mach právě v popisu čisté zkušenosti, v určení relativně stálých komplexů elementů zkušenosti; v nalezení vztahů mezi nimi; a ve způsobu kombinací elementů. To proto, že jedině takto lze hovořit o pozitivním poznání, s vyloučením všeho metafyzického a transcendentálního. Jde tedy o očišťování zkušenosti od všeho, co by mohlo zavádět od analýzy čisté zkušenosti. Filosofie nemá přičleňovat ke zkušenosti nové a nové soudy, ale očišťovat zkušenost od všeho antropomorfního, tzn. od etických a estetických hodnocení, nebo vášní a tužeb; od všeho mytického, čímž se rozumí víra nebo jakákoli zaujatost; a od intelektuálních forem apercepce, kterými jsou takové kategorie jako substancialita nebo kauzalita.

V tomto směru se filosofie výrazně odlišuje od vědy, jejímž úkolem je obohacovat zkušenost o další poznatky. Empiriokritikové začínají pohlížet na vědecké myšlení nikoli ve spojitosti s univerzalitou, ale jen jako na zvláštní případ myšlenkových procesů. (Zde asi začíná proces vrcholící Husserlovou Fenomenologií.) Univerzální myšlenkové procesy je nutné hledat ve spojitosti se zkušeností. Avenarius píše:

Libovolná část našeho okolí je v takovém vztahu k lidským individuím, že kdykoli je dána, vypovídají tato individua o své zkušenosti; to a to poznávám cestou zkušenosti; to a to je zkušenost; nebo vyplynulo ze zkušenosti, závisí na zkušenosti.

Elementy jsou zkušenostní látkou, jedině o nich se můžeme vyjadřovat s jistotou. Tato jistota zkušenosti překonává svou přesvědčivostí vše, včetně substanciálnosti věcí.

To, co nazýváme hmotou, je jen jistá zákonitost elementů.

Jak se však elementy spojují a kombinují, aby vytvořily představu fyzikálního světa, když podle Macha (?):

... Nečiní žádných potíží vybudovat kterýkoli fyzický element z psychických elementů?

Empiriokritikové vycházejí z nerozlučné jednoty já a okolí, tedy z objekt-subjektové jednoty. Tato jednota se projevuje zakoušením, je tedy zkušeností samou. Zkušenost ale operuje s elementy, z nichž myšlení utváří fyzikální objekty i subjektivní prožitkovost.

V procesu poznání je obvykle dodržováno takovéto základní schéma sukcesivity:

Objekty dávají vznik počitkům, z nichž je sestavena zkušenost a následně myšlení nebo rozum, které mohou dále zkušenostní elementy kombinovat a docházet k novým poznatkům. Schématicky to lze vyjádřit takto:

 

myšlení

Objekt ------> počitky ------> zkušenost ----

rozum

 

Empiriokritikové vycházejí z pozměněné následnosti. Základem jsou jim:

Zkušenostní elementy, které zakládají počitky, z nichž myšlení, nebo rozum, konstituuje jak fyzikální objekty, tak i psychické stavy.

 

myšlení, fyzické objekty

Zkušenostní elementy ----> počitky --- --------

rozum, psychické stavy

 

Myšlení v tomto smyslu nejenže konstituuje ze zkušenostních elementů fyzikální objekty a psychické stavy, ale zajišťuje koordinaci mezi těmito dvěma rovinami. Empiriokritikům jde o sledování funkcionality ve smyslu přičleňování jedněch elementů k druhým a tím vytváření souslednosti, přitom kauzalitu, shodně s Humem, odmítají. Domnívají se, že tím je zajištěno překonání objekt-subjektové dichotomie a zároveň je vysvětlena koincidence mezi fyzikálními a psychickými stavy. Mohlo by se zdát, že jde o dualistickou koncepci velmi podobnou Descartovu pojetí dvou substancí - res extensa a res cogitas, která je u Descarta završená nekonečnou substancí Boží, zaručující souslednost psychofyzického paralelismu. V pojetí empiriokritiků však tyto dvě roviny, tj. fyzikální objekty i psychické stavy, se odvíjejí ze zkušenostních elementů, s nimiž operuje myšlení. Postup je tedy přeměněn.

Otázkou však zůstává, zda myšlení není uvedeno do pozice nové substance. Avenarius v této souvislosti hovoří o potenciálním centrálním členu operujícím s elementy. Tento člen je vždy přítomný a mimo něj nemá smysl uvažovat ani o objektu ani o subjektu. (Na tomto místě je nutné zmínit se, že v koncepci tradiční umělé inteligence je centrální jednotka rovněž rozhodujícím agentem zpracovávajícím podněty a generující reakce.) Avenariův centrální člen není izolovanou substancí, nebo monádou, ale je součástí světa, je pouhým skladebným prvkem. Avenarius říká:

My však vždy přimýšlíme sebe sama jako rozum, snažící se poznat věc.

Můžeme tedy vidět, že empiriokritikům jde o lidské pojetí světa, v němž myšlení hraje konstitutivní roli. Přitom ovšem

... myšlení není obyvatelem nebo velitelem, polovinou nebo stránkou, atd.., ale také ne produktem a dokonce ne fyziologickou funkcí, nebo vůbec stavem mozku.

Avenarius se snaží vysvětlit onen centrální člen z biomechaniky mozku. Kritizuje koncepci introjekce, tj. vkládání něčeho, co je mimo zkušenost, do zkušenosti (např. vkládání počitků, které byly vyvolány vnějšími stimuly).

Mach se s problémem role myšlení rovněž snaží vyrovnat. Uvádí známý příklad pyramidy:

Obr.1

 

 

 

 

 

 

 

Tento obrázek můžeme interpretovat jako pyramidu nebo jako tunel. To, jak ho pochopíme, není dáno vnějšími stimuly (obrázkem), ale naší zkušeností, naší myslí, z níž pramení interpretace faktu. Obrázek je stále stejný, avšak poznání toho, co znázorňuje, se liší od člověka k člověku, nebo od jednoho zkušenostního stavu k jinému. Je tedy zřejmé, že zkušenostní elementy jsou organizovány do určitých fyzikálních objektů myšlením, tvrdí Mach. Obdobně jak je tomu při interpretaci pyramidy, je tomu při jakémkoli procesu poznání. Myšlení vždy sestavuje zkušenostní elementy do konkrétní podoby.

Základním principem, jímž jsou zkušenostní elementy myšlením organizovány, je ekonomika myšlení. To znamená, že myšlení má snahu dosáhnout co nejjednodušším uspořádáním zkušenostních elementů co největších efektů při vysvětlení. Přitom ekonomický princip vysvětlení by se měl týkat co nejvíce faktů a také co nejmenší námahy.

Cílem vědeckého hospodaření je co nejúspěšnější obraz světa.

Uplatňujeme-li princip ekonomie myšlení, vylučujeme z nových dojmů vše, co by nebylo obsahem zkušenosti před apercepcí. Tzn., že se vylučuje všechno přebytečné a zabraňuje se tím, aby vědění přebytečně narůstalo. Tím se vylučuje kumulativnost vědění a zkušenost se očišťuje. Zde je vidět návaznost na Herbartovu koncepci, k níž se hlásí zejména Avenarius (a vzdáleně snad také princip Occamovy břitvy). Herbart se snažil hledat nutné souvislosti v myšlení a odstraňovat logické spory. Jen tak je možné, podle jeho názoru, učinit zkušenost myslitelnou. Mach svým principem ekonomie myšlení výrazně ovlivnil také koncepce mechanické fyziky, neboť mu jde o to, aby se co nejvíce zkušenostních obsahů převedlo do co nejjednodušších teoretických formulací.

K tomu jen poznamenejme, že platí-li princip ekonomie myšlení, pak nejefektivnější by mohlo být přijetí náboženské hypotézy vysvětlení např. toho, co je uvědomování, jakožto psychický stav, nebo jak je možná existence světa fyzikálních objektů. Odpověď: Bůh to tak stvořil, je z hlediska vysvětlení i jednoduchá i zahrnující co největší rozsah faktů. Viděli jsme, že u W. Jamese takto vyúsťuje jeho pragmatismus. V takovémto případě není zapotřebí složitě konstruovat zkušenostní elementy ani potenciální centrální člen, atd. Empiriokritikové, i když takovéto vysvětlení připouští, se však vypravili jinou cestou. Jestliže zkušenost může konstruovat vysvětlující psychické stavy pro souběžně vytvářené fyzikální objekty a psychické stavy, pak přijímáme vysvětlení jako pravdivé. Důvěra ve zkušenostní elementy je obrovská a není nutno na tom, co nám vypovídají, téměř nic měnit.

Těsná spojitost myšlení se zkušeností buduje moderní přírodovědu. Zkušenost plodí myšlenku. Ta je dílem zpracovávána a zase srovnávána se zkušeností.

Zkušenost může být závislá na centrálním členu a jeho historii. Závislost zkušeností na prostředí může být jen zprostředkovaná tzv. látkovou výměnou mezi centrálním členem a prostředím. Empiriokritikové tedy neustále hledají jakousi zpětnou vazbu, mezi koexistencí fyzikálních objektů a psychickými stavy, kterou by vysvětlili jejich vzájemnou funkcionální provázanost. Formou, kterou jsou do naší zkušenosti vkládány nové obsahy, je introjekce, pod níž je chápána nejen implantace obsahů naší zkušenosti do druhých individuí, ale i jejich zpětné ukládání do našich mozků. Tím se introjekce stává hlavním faktorem znečišťujícím zkušenost.

Látková výměna mezi prostředím a biologicky chápaným centrálním členem určuje různé životní a poznávací situace. Ideálem je rovnovážný stav. Odchylky od rovnováhy, případně rovnovážný stav, podmiňují vznik totožnosti a rozdílů, nebo různé stupně znalostí. Tím jsou psychické stavy uváděny do souvislosti s fyzikálními objekty. Výtky z biologismu, nebo vulgárního materialismu, které se snesly za tuto koncepci na hlavy empiriokritiků, byly jimi odmítány, neboť, podle nich, mezi fyzikálními objekty a psychickými stavy je jen korelativní spojitost.

Pravda je u empiriokritiků emocionálním stavem. Mach píše:

Poznání je biologický psychický zážitek. ... Jen úspěch může oddělit poznání od omylu.

Tím zdůrazňuje své pojetí ekonomie myšlení. V práci Analysis der Empfindungen se zabývá příkladem tužky, která po namočení do vody jeví se nám nalomená. A ptá se, co nás opravňuje, abychom pokládali jeden psychický zážitek (kdy se nám tužka, držíme-li ji ve vzduchu, jeví rovnou) za skutečný a pravdivý, a podruhé abychom tentýž psychický zážitek pokládali za pouhé zdání nebo klam (ponoříme-li tužku do vody, čímž se nám jeví nalomenou). Mach píše:

Kdykoli se dopustíme přirozené chyby, že totiž v případech neobvyklých očekáváme přece obyčejné jevy, pak naše očekávání bývá zklamáno. Fakta však za to nemohou. V těchto případech mluvit o zdání má smysl z hlediska praktického, nikoli však vědeckého. Právě tak nemá smysl z vědeckého hlediska často probíraná otázka, existuje-li svět skutečně, či zda je jen naší iluzí, pouhým snem. I nejnesmyslnější sen je faktem jako každý jiný fakt.

Naše zkušenost skládá elementy do vzájemných vztahů. Nemůžeme však tvrdit, že tyto vztahy jsou v přírodě a že my je jen reflektujeme.

Mimo nutnost logickou, nějaká jiná nutnost, např. fyzická, není. ... V přírodě není ani příčiny, ani účinku. ... Všechny formy zákona příčinnosti prýští ze subjektivních pohnutek. ... Síla, jež nás nutí, abychom v myšlenkách doplňovali fakt, pozorovaný jen napolo, je síla asociace. Je mocně posilována opakováním.

Takto se empiriokritikové připojují k Humově tezi, že příčinnost nemůžeme poznat, ale odvozujeme ji jen z následnosti impresí. Empiriokritikové se však hlásí také k positivismu. Podrobným prozkoumáváním kategorií (např. kategorie příčinnosti), odsunují je do sféry spekulací, neboť není žádná pozitivní evidence, kterou bychom mohli potvrdit souvislosti v objektech zobrazované kategoriemi. Tento závěr je jen důsledným domýšlením koncepce vycházející z uznání zkušenostních elementů za jediná pozitivní fakta.

Obrat Empiriokritiků k zaměření pozornosti na zkušenostní elementy znamenal připojení se k tradici empirické filosofie. Zkušenost je jedinou jistotou, o níž se může naše poznání světa opírat, vše mimo zkušenostní je spekulací, kterou je nutno kriticky prozkoumávat. Tím je jejich přístup zároveň počátkem studia struktury zkušeností jako základů poznávacích procesů.

srovnej:J: Suchý: Machismus

back