Pokus o překonání substančního pojetí u J. Locka

 

Budeme-li sledovat, jak reagovala ostrovní filosofie na problém možnosti dosáhnout pravdivého poznání a překonání substance jako ontologického základu poznání, je zapotřebí začít u Johna Locka. Při tom se ukáže, že jeho myšlenkový postup se důsledněji obrací od objektů k prozkoumávání mysli a k jejím poznávacím mohutnostem, než tomu bylo u Descarta. Tím se J. Locke přiřazuje k tendencím, které stály u zrodu moderny překonávající scholastický přístup, neboť člověk a jeho mysl se mu stává základním problémem.

J. Locke začíná svůj slavný esej "An Essay Concerning Human Understanding" z roku 1690 úvahami, zda máme nějaké poznatky vrozené nebo nikoliv. Píše:

... Je ustálený názor mnoha lidí, že v rozumu (understanding) existují určité vrozené principy: nějaké primární pojmy, koinai eunoinai, které jsou otištěné v mysli člověka.

V dalším textu dokazuje, že takovéto vrozené principy, ať již spekulativní nebo praktické, neexistují. Jeho argumentace je obsáhlá, zabírá celou I. knihu.

Ilustrujme způsob Lockovy argumentace (jde o podstatné zkrácení jeho textu):

S tezemi: "Co je, je"; a "Je nemožné pro tutéž věc, aby byla a zároveň nebyla", není univerzální souhlas... (i když) nám dovolují, abychom je označili za vrozené. ...(Výše uvedené teze) nejsou do mysli přirozeně vtištěny, protože nejsou známy dětem, idiotům atd., ...jestliže by byly takovéto maximy přirozeně vtištěny do mysli lidí, jak mohou být někomu neznámé? ...Také tvrzení, že tyto maximy jsou dedukcí našeho rozumu, je falešné, protože je evidentní, že nejsou v mysli tak brzy jako užití rozumu, a proto užívání rozumu je falešně označované jako doba jejich vzniku. Můžeme však pozorovat na mnoha příkladech, že děti užívají rozumu mnohem dříve, než znají tyto maximy. Ale i kdyby doba užívání rozumu byla dobou jejich vzniku, dokazovalo by to, že nejsou vrozené.

Tímto a podobným způsobem argumentuje J. Locke, aby dospěl k výchozí tezi, že lidská mysl je při narození čistá (tabula rasa), neobsahuje žádné spekulativní, ani praktické principy, ani představu Boha. Vše, co známe, má svůj původ v počitcích (vnější zkušenost - sensation), a v činnosti rozumu, který je základem vnitřní zkušenosti (reflection) a který na základě jednoduchých představ vytváří jednoduché a složité ideje. Locke rozeznává mezi třemi formami vytváření idejí. Jsou jimi: spojování (composition), srovnávání (comparation) a vylučování představ ze souvislostí, tedy abstrakce (abstraction).

Doložme:

Akty mysli, jimiž mysl provádí operace s jednoduchými ideami, jsou tři: (1) Kombinuje několik jednoduchých idejí do jednoho složeného celku; a tímto způsobem jsou vytvářeny všechny složité ideje. (2) Druhým způsobem je ten, kdy dvě ideje, ať již jednoduché nebo složité, jsou postaveny jedna k druhé, aby bylo možné okamžitě je přehlédnout, aniž by byly sjednocené; tím se získá pohled na vztahy idejí. (3) Třetím způsobem je separace idejí od jiných, které je doprovázejí v jejich reálné existenci; toto je nazváno abstrakcí a tímto způsobem získáme obecné ideje.

Vnější zkušenost (počitky) je počátkem každého vědění (nihil est in intellectu, quod fuerit in sensu). Teprve poté, kdy získáme jednoduché představy prostřednictvím smyslů, můžeme dospívat k složitějším idejím, které můžeme rozlišovat podle módu, substance a vztahů. Složitými ideami podle módu jsou např. ideje prostoru, trvání, čísla, nekonečnosti, atd.; ideami podle substance jsou např. idea Boha; a ideami podle vztahu jsou ideje času, příčiny a účinku, místa, identity a rozdílnosti, atd.

Zastavme se u Lockových úvah o substancích.

J. Locke vychází z problému rozlišení mezi prvotními a druhotnými kvalitami, který nastolil T. Hobbes, tzn. u otázky, zda při našem vnímání poznáváme jen barvu, tuhost, tvar, atd. nebo také substance věcí, případně zda substance nevzniká jen syntetickými soudy.

Rozeberme Lockův text.

JAK VZNIKAJÍ PŘEDSTAVY SUBSTANCÍ. Jak jsme řekli, dostává se duši velkého množství jednoduchých představ, které jsou jí dodávány smysly, pokud se vyskytují na vnějších předmětech, nebo vnímáním sebe sama, pokud se týkají vlastních duševních činností. V předpokladu, že tyto představy patří k nějaké věci, a poněvadž se slova přizpůsobují běžnému vnímání a slouží rychlé výměně myšlenek, spojují se jednoduché představy v jediném subjektu a opatřují jménem. Z nepozornosti máme pak sklon o něm mluvit a to, co ve skutečnosti je spojením mnohých představ, pokládat za jednoduchou představu: neboť, jak jsme řekli, nemůžeme pochopit, jak tyto jednoduché představy mohou samy o sobě existovat. Tak si zvykáme na to, že předpokládáme substrát, v němž existují a z něhož vycházejí. Nazýváme jej proto substancí.

J. Locke rozlišuje mezi představami, které vznikají na základě vnějších stimulů, a těmi, které jsou vyvolávány vnitřními procesy v mozku, či duši. Představami zde rozumí dílčí, atomizované zážitky vnějšího světa, které jsou za účelem sdělení, či komunikace spojovány a opatřeny jménem. Přitom pojmy se vždy vztahují k naší prožité zkušenosti. Tak např. představami stolu jsou jeho tvar, barva, hmotnost, atd. - to vše v mysli spojíme a nazveme jakožto stůl.

My ovšem nepřijímáme to, že původní představy jsou dílčí, ale za představy již pokládáme určité celky (např. stůl), protože jak říká Locke, nemůžeme pochopit, že by dílčí představy mohly existovat samy o sobě. Nejsme např. schopni pochopit, jak by sama o sobě mohla existovat hnědá barva, nebo tvar stolu, když by nebyly zpředmětněny v hmotném substrátu. Proto za rozhodující považujeme substanci, tedy celek stolu. Přesto, budeme-li se zabývat tímto problémem, je zřetelné, že úvaha, kterou J. Locke presentuje, je relevantní. Vždyť přece každá věc má nějaký tvar, nebo ku příkladu barvu. Věci však mohou tvar měnit a totéž platí i o barvě. Je však možné uvažovat o tvaru nebo barvě samostatně, tj. bez toho, aniž bychom je spojovali s nějakou substancí, v našem případě s celkem stolu?

Sledujme dále Lockovy úvahy:

NAŠE PŘEDSTAVA SUBSTANCE VŠEOBECNĚ. Zkoumá-li někdo všeobecně svůj pojem substance, ukazuje se, že v něm má vůbec jen představu nějakého neznámého nositele takových vlastností, které v nás mohou vyvolávat jednoduché představy. Nazývají se obyčejně případky (akcidencie). Kdyby byl někdo otázán, co to je, čemu je vlastní barva nebo tíže, mohl by na to jen odpovědět: jsou to pevné, rozprostraněné části. ...Tak zde mluvíme jako ve všech ostatních případech, kdy užíváme slov bez jasných a zřetelných představ, podobně jako děti, které na otázku o věci, kterou neznají, ihned odpovídají: něco. To neznamená u dětí i u dospělých v takovém případě nic jiného, nežli že jsou nevědomí a že o věci, kterou míní znát a o níž chtějí mluvit, nemají vůbec žádnou určitou představu, že ji spíš vůbec neznají a tápou v temnotě. Poněvadž naše představa, jíž dáváme všeobecný název "substance", není nic jiného než předpokládaná, ale neznámá opora oněch vlastností, jež shledáváme jako existující a o nichž věříme, že by nemohly existovat "sine re substante", tj. bez něčeho, co je nese, nazýváme tohoto nositele "substantia", což v doslovném překladu znamená "stojící pod" nebo "nesoucí".

Locke se domnívá, že naše mysl si nedokáže představit možnost existence druhotných kvalit (tzn. barvy, tvaru, tíže, atd.) bez existence substance. Co se však stane, obrátíme-li pohled? Můžeme uvažovat o něčem, co je jenom substancí samou bez jakéhokoli tvaru, případně barvy, tedy akcidencií? Když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že je tomu stejně. Ani substanci si nedokážeme představit o sobě, tzn. bez tvaru, barvy, atd. Tak Locke dospívá k otázce: nejsou tyto dvě stránky, tedy substance a akcidenty, nerozlučně spojeny?

Tuto problematiku zřejmě nelze řešit jinak, než začneme-li prozkoumávat naši mysl se záměrem, zda v ní netkví něco, co může rozkládat poznávané objekty na jejich prvotní a druhotné kvality, na substance a akcidenty, případně co umožňuje provádět syntézu z jednoduchých představ?

Tímto myšlenkovým postupem Locke do značné míry přispívá k pokusu překonat scholastickou (substanční) tradici ve filosofickém myšlení. Idea substance, podle něj, vzniká až na základě činnosti rozumu, smysly je nepoznatelná, a proto o ní můžeme hovořit jen jako o něčem odvozeném z jednoduchých představ. Poznání substance překračuje naše možnosti.

Locke sice nepopírá existenci substance, odsunuje její poznání do oblasti intuice, která, i když je podle něj nejvěrohodnější, je výsadou rozumu, mysli. Proto je nezbytné zabývat se právě touto naší daností. Je to důležitější než snažit se o bezprostřední zachycení substance.

Při promýšlení Lockových názorů dospějeme nutně k otázkám: - odkud se bere naše schopnost provádět s jednoduchými představami operace spojování, srovnávání a vylučování (?); - jsou tyto operace vrozené, nebo rovněž odvozené z jednoduchých představ? Tyto otázky, i když rovněž souvisí se substančním pojetím poznání, jsou mnohem více vázány na procesy odehrávající se v mysli. A to je směr úvah, které dále budou zaměstnávat filosofy.

back