Kontemplativní typ racionality

Kontemplativní typ racionality je dominujícím především v době, která předcházela renesančnímu obratu ve vztahu člověka k vnějšímu světu a poznání tohoto světa. Máme-li vymezit tento typ racionality, pak lze říci, že kontemplativní typ racionality je ten, v němž kritériem pravdivosti je koherence, tzn. bezrozpornost myšlenkových operací.

Antický člověk nebyl soustředěný na věci, ale na myšlenky o nich. Domníval se, že v pozadí všech událostí i věcí jsou Bohové a že vše se odehrává podle jejich vůle. Přesto antický člověk hledal možnosti, jak úmysly Bohů poznat, a domníval se, že v tomto smyslu existují dvě cesty.

První z nich byla cestou věštby. Bohové mohli vyjevit svou vůli mnoha způsoby, např. pohybem ptáků; jejich vůle se dala vyčíst z vnitřností obětních zvířat; nebo Pythie mohly v extasi sdělovat úmysly Bohů, atd., úkolem věštců pak bylo náznaky dešifrovat a tím nalézt tak předpovědí budoucích událostí.

Druhá cesta byla cestou teorie, cestou logu. Prostřednictvím koherentních myšlenkových postupů bylo také možné odhalit skryté úmysly Bohů. Naznačuje to původní význam slova teorie (theos = Bůh, orein = zření). Jako hlavní metoda teoretického přístupu se postupně ustanovila dialektika, tedy umění rozhovorem dopracovat se pravdivého poznání. V dialogu nestačí něco tvrdit, ale je zapotřebí argumentovat a skrze argumentaci se pak lze dopracovat ke koherenci. Jen v dialogu se mohou vyjeviti všechny nedostatky tvrzeného a pokud je tvrzení shledáno jako bezrozporné, je přijato také jako pravdivé. Člověku byl darován logos a jeho využití mohlo vést k pravdě, která se mnohdy odlišovala od běžné zkušenosti.

Tak tomu bylo např. se Zenonovými aporiemi, kdy bylo zkušenostně zřejmé, že např. letící šíp zasáhne terč, avšak bezrozporná myšlenka byla blíže pravdě a proto bylo vše, co přichází prostřednictvím našich smyslů a zkušeností, bráno jako nejisté, pochybné a Parenidova teze o nemožnosti pohybu tudíž jako pravdivá.

Pravda byla skrytá v myšlenkách a bylo zapotřebí prostřednictvím dialogu dobrat se k něčemu, co řeč sice skrývá, ale co je možné odhalit. Prostřednictvím dialogu, jak jej chápal Sókratés, bylo možné podílet se na moudrosti. Nebylo sice možné, podle Sókrata, "být moudrým", tato výsada náležela jen Bohům, ale v dialogu se mohly vyjevovat skryté pravdy, které již byly nějak v nás. Myšlenková aktivita je mohla odkrýt. Sókrates v dialogu neprověřoval ani tak své myšlenky. Sókratés měl v sobě korektiv výpovědi své mysli o světu v podobě daimonia, říkající mu: Ne, tak to není! Ne, to nedělej!

Jest to ve mně již počínajíc od dětství jakýsi hlas, který, kdykoli se ozve, pokaždé mě odvrací, abych nedělal to, co právě hodlám dělat, avšak nikdy mě k ničemu nepobízí.

(Daimón K.P.) ... Jako prostředník a posel chodí on k bohům od lidí a k lidem od bohů, přenášeje z jedné strany prosby a oběti, z druhé strany rozkazy a odplaty za oběti; jest uprostřed a vyplňuje mezeru mezi obojím, takže vše je spjato v jeden celek. Skrze něho se provádí i veškeré věštění a umění kněží i těch, kteří se zabývají obětmi i zasvěcováním i zařikáváním i veškerým vykládáním budoucnosti a kouzly. Neboť bůh se s člověkem přímo nestýká, ale všechny styky a rozmluvy mezi bohy a lidmi v bdění i ve spánku se dějí skrze daimóna; ...

Protože však ne každý naslouchá Daimonu, musí zde být jiní, kteří mu to řeknou a pomohou myšlence, pravdě na svět. Nejsa Sókraty můžeme v dialogu prověřovat nejen své myšlenky, ale i myšlenky jiných. Účast na dialogu odhaluje mlčením zatajené. Tím, že je představen názor, je tento zároveň také vystaven názorům. Zde již nelze říkat "to se mne netýká", neboť v dialogu se vystupuje ze stínu a obnažuje se. V dialogu je napětí, očekávání bolestného dopadu odpovědí, v nichž se dovídáme o sobě věci, které jsme netušili a nezamýšleli.

Omezenost Boží substancí však byla v antice dominující a do značné míry také po celý středověk vymezovala možnosti poznání. Středověký člověk byl spoután ideou, že je podřízen Boží substanci, že může v oblasti poznání (i všech dalších oblastech) jen participovat na něčem, co je mu vyjeveno, osvětleno, že pravda je dána něčím, jemu samotnému vnějším a mocnějším - Bohem. Člověk pochopil sebe sama jen jako část celku a Božího záměru. Nebyl subjektem ve smyslu něčeho, co je původem aktivity, a tuto svou pozici přijal s naprostou samozřejmostí.

back