Konstruktivní typ racionality

Konstruktivní typ racionality, do něhož soudobá věda vstoupila, v mnohém překračuje racionalitu sókratovskou i karteziánskou. Pro soudobou vědu karteziánská opora poznání v nekonečné substanci znamená omezení. Moderna jí není dost moderní. To však neznamená, že věda pálí za sebou mosty poznatků. Vykračuje po nich do světů, které je nutno teprve vytvořit. Descartes v pojetí subjektivity jen vykročil určitým směrem a teprve překonání karteziánské metody umožňuje realizaci nových světů. Descartes se domníval, že člověk může realizovat panský postoj nad přírodou.

Také zde se ukazuje jako falešná představa autonomní vědy, vědce jako pána svého jednání, který zcela svobodně, vědomě a promyšleně zachází s kritérii, jimiž posuzuje svůj předmět.

Soudobé vědě opanování přírody nedostačuje, a tak vytváří své světy, takové, jakými jsou genové manipulace, umělé hmoty, nebo chipy, atd. Věda totiž už jen nepoznává to, co je skryto ve skutečnosti. Neodlupuje jen fenomenální slupky, aby se prodrala k podstatě, ale tvoří nové skutečnosti, nové světy, které v přírodě nenalezneme.

Pro vědce jde o rozhodnutí, který problém si položí. Je na něm, aby kladl otázky. “Neodhaluje” hotové odpovědi v přírodě. Ovšem, že je ani nevynalézá. Odpovědi jsou výsledkem jeho práce na řešení. Musí si napřed vytvořit problémové pole, v jehož rámci by otázka měla smysl, a určit podmínky, které by problém mohly specifikovat a učinit řešitelným. Získané řešení je výsledkem fyzikálně matematické práce právě tak, jako je každé vědecké pozorování výsledkem velmi specifické práce - experimentování.

Nechceme tím říci, že moderní věda netvořila, a nechceme ani říci, že postmoderní věda nepoznává skutečnost, že do ní neproniká. Jde nám jen o postižení hlavní vývojové tendence ve vědě. Proto jsme také volili termín nedostačuje, když jsme charakterizovali principy postmoderny oproti moderně. Domníváme se, že moderní věda byla v převaze zaměřená na poznání skutečnosti, kdežto pro postmoderní vědu tato tendence je nepostačující, že postmoderní věda se soustřeďuje na konstrukci nových světů.

Smysl a zajímavost tohoto pojetí tkví právě v tom, že se pokouší dospět k pojetí pravdy, sice vytvářené, nicméně dokonalé jako takové, k pojímání činnosti, která produkuje jak pravdu, tak zároveň i kritéria této pravdy, kritéria dovolující posuzovat předmět i výsledek práce, ...

Nejedná se proto o nalezení jednotné univerzality, projevující se ve vizi univerzální vědy. Věda má sice globální rozměr, ale v jeho rámci se prosazují enkapsická ghetta různorodosti. Úkol, který si věda staví, není jen v pochopení světa nebo jeho řádu, ale ve vytváření světů. Existence jediného řádu tak, jak to předpokládal Descartes, absentuje a místo něj se prosazuje princip hry. Věda se stává evolučně soutěživou, ve hře se objevují finesy detailů a někdy překvapujících kombinací. Hra vždy reaguje na aktuální situaci a vychází ze zvládnutí možností, je svou podstatou tvořivá. Ne vždy věda obstojí tváří v tvář těmto nárokům, často se uchyluje k pokračování v tradičním průzkumu přírody. Jako každý proces, také proces vědeckého poznání má svou setrvačnost. Nese s sebou Lyotardovské opakování. Setrvačnost vědeckého opakování spatřujeme v konservatismu vědeckých postupů, který je v současné vědě dostatečně silný a tak není možné nepovšimnout si ho.

Domníváme se však, že povaha dnešní vědy je jiná. Věda se snaží vyjít za tradice koherenční a korespondenční pravdy a zaměřit svůj pohled do budoucnosti. Jde tím o změnu perspektivy od zoufalé monotónnosti přítomnosti ke hře představ budoucích možných světů. Věda tak hraje roli předjezdce, průzkumníka. Vidí to, co není ještě v dohlednu, a zabydluje se v ne-přítomnosti. Tím zásadně mění časo-rytmus. Moderna žije kontinuitou. Vztahuje se k minulému jako již zvládnutému. Rozumí tomu, co je vidět, případně tomu, co je osvětleno, usiluje o další osvětlení temnot. Vidění nebo pozorování je procedurou seznámení a zároveň i důkazem, že svět je takový, jak je viděn. Tato hranice v moderně nebývá překročena. Světlo a zrak, mnohdy i vnitřní zrak, jsou hlavními prostředky poznání. Obojí však staví člověka do role diváka, kterému je něco zjevováno. Aktivita člověka je jen v zaměření pohledu. Teprve to, co je vyjeveno, může být také pochopeno a uchopeno a uchopení pak vede k sevření a držbě. Tak se v moderně zakládá posedlost ovládáním.

Nejvlastnějším příkladem ovládání je stroj. Ten běží, vykonává úkony podle toho, jak je sestaven. Stroj mechanicky zpracovává vše podsouvané k očekávanému výsledku. Lze v něm sledovat jednotlivé úkony proměny zpracovávané materie při formování skutečnosti. Zároveň je stroj vždy soustrojím jednoduchostí mechanicky spojených do větších a větších celků. V tomto smyslu se stroj stává předobrazem člověka i společnosti, a odtud plyne domněnka, že člověk a společnost mohou být předmětem obrábění, že mohou zapadat do řízeného soukolí. Tak vzniká idea institucí zpracovávajících lidské vztahy.

Vrcholícím momentem tohoto pojetí je stroj času. V něm se však zároveň završuje snaha po panování, protože strojem lze sice čas měřit, ale ne ho ovládnout. Člověk zjišťuje, že nevládne času, ale že je v čase, vidí čas, ale nemůže ho proměnit. Tak jsou mu skrze čas vyjeveny jeho limity. Pochopení a uchopení jako prostředky poznání zde končí a světlo a zrak znovu nabývají na významu. Člověk se musí ohlédnout, aby prohlédnul a zaujal jiný postoj. Vzdává se času, ale ne tak, že ho úzkostlivě sleduje a že se mu podrobuje, ale že mu na něm nezáleží. Nesměřuje někam spolu s časem, nepřidružuje se k němu. Člověk vystupuje z úlohy pozorovatele, dívajícího se na to, kam čas směřuje, a začíná žít ve svých světech. Místo vidění začínají hrát roli vize. I ty vyžadují světlo, ale jiné. Osvětlení se stává oslněním, jde o hru světel a stínu. Je to úsilí o vstup do spalující záře reflektoru, v níž je člověk viděn jako tvůrce hry. Nejde mu ani tak o to, aby viděl, ale aby byl viděn, neboť jen tehdy, je-li viděn, může také zjevovat. Zároveň však usiluje i o to, aby viděl sebe sama, aby se zrcadlil, vzhlíží k sobě jako tvůrci dramatu, přebírá roli toho, co vrhá světlo, a sám zaměřuje kužele světla. Protože však již zná své limity dané časem, ví, že vše nelze prohlédnout, a tak se sám postaví do proudu paprsků a hraje v nich svou hru podle svých představ a možností. Jeho vize musí být zviditelněné, představy předvedené.

Výsledky vědy jsou v současnosti, podle našeho názoru, velmi neurčité a potřebují převyprávět, potřebují opříst příběhem tak, aby dávaly smysl. Proces poznání pravdy je převážně v postmoderní vědě realizován alternativním vědeckým diskurzem, tzn. jinou výpovědí o skutečnosti. Proto můžeme charakterizovat vývoj soudobé vědy jako přechod od jednoho diskurzu k jinému, v němž jsou konstruovány nové pravdy, v podobě nových příběhů.

Věda konstruuje nové světy, podobně jako tomu je např. v literární tvorbě. Také to je důvodem, proč lze hovořit o narativním charakteru soudobé vědy. Každý příběh požaduje děj, prokreslení motivací postav, atd.; stejně tak věda hledá souvislosti v řetězcích událostí. V literatuře můžeme mnohdy nalézt rozdílné příběhy např. o jedné a téže historické události a obdobně je tomu ve vědě. Také zde lze spojit tatáž fakta do jiné následnosti.

Narace, která se ve vědě tak silně projevuje, je zvláštní povahy. Příběhy mají specifické variace a dramatická zacyklení. Je to obdobné procesům, které poodhalil Hofstatder.

Změna zaměření ohniska pohledu je jen jednou z možností, jak vytvořit další příběh o tomtéž. Věda je však v současnosti imaginativně náročnější, a tak vše je mnohdy paradoxně zacykleno, aby příběh byl poutavý. Naše představivost je mnohými vědeckými teoriemi přiváděna do úzkých. Nedokážeme se vyrovnat se čtyřrozměrným časo-prostorem, natož pak s n-rozměrným; máme potíže při akceptaci tvrzení, že celek v sobě obsahuje mnoho dalších celků, které jsou obsažnější než původní celek, neboť jsme přivykli, že celek se skládá z částí; máme problémy s Escherovou perspektivou, atd. Má-li věda vytvářet nové a nové teorie, musí se mnohdy začít s čistým stolem, nebo jinými slovy s prázdnou myslí. Jen tak není originalita představ strhávána k obvyklostem a jen tak má věda možnost překročit dosažený stav a nebýt jen imitací přírody. Vytváření originálních hypotéz je velmi náročné a vzácné. Vyžaduje hluboký ponor do mysli, abychom ze sebe vybudovali možné světy.

Proto lze říci, že v současné vědě převládají domněnky a hypotézy nad důkazy. Čím více hypotéz, tím lépe, neboť v budoucnu se některé z nich mohou ukázat jako platné. Nové hypotézy musí být natolik smělé, že přetrhávají kontinuitu a vytvářejí drama poznání, že se vyvazují z dosavadních teorií a jejich kategoriálního sevření, aby rozevřely prostor možností. Věda nehromadí, ale tvoří, nemá kumulativní, ale diskontinuitní charakter; nemůžeme dokázat, co je pravda, ale jen to, co je neplatné; věda neodhaluje jediný řád, neodkrývá preexistentní pravdy.

... práci na řešení problému nelze redukovat na odhalování preexistentní pravdy, na odstraňování ryze faktuálního stavu nevědomosti.

Rovněž observace skutečnosti nepředchází konstrukcím, ale pozorujeme jen to, co je již nějak obsaženo v našich hypotézách, a proto se rovněž samotný princip pozorování proměňuje.

Museli jsme se kvůli tomu zříci pověry jediné skutečnosti, která je předmětem popisu z nadhledu, pověry vědeckého subjektu, který tento předmět pozoruje, aniž by s ním interagoval jinak než okamžitým a současně vratným “měřením”, pověry subjektu, který v těchto datech, jež se prezentují jako taková, odhaluje preexistující pravdu. Tím se otevírají cesty, které mohou vést hodně daleko od pojetí epistemologického subjektu jako odkrývatele preexistujících pravd, protějšku plochého a podstatně jednoduchého světa klasické vědy, daleko od subjektu jako manipulátora a kořistníka, který odpovídá klasické termodynamice. Cesty, jež vedou k pojímání vědecké práce jako průzkumu, snad objevování, ovšem v rámci jistého jednání, které organizuje hlediska, koordinuje perspektivy, volí vhodné parametry, aniž by popíral ty ostatní a zapomínal na důsledky výběru, který dělá. Jednání, jaké přísluší přirozené bytosti v lůně přírody, která je pomocí pojmových a technických idealizací jistě předvídatelná a dokonce transformovatelná a manipulovatelná, ale vždy jen lokálně, v rámci “mapování terénu”, které je nutně částečné a relativní.

Domníváme se, že věda stojí před nejobtížnějším úkolem ve své historii, před úkolem formování možných světů z imaginací, přičemž je odkázána jen na sebe samu. Je to námaha tvorby a prosazení představ do reality. Konstruktivní typ racionality má svou dominantu v tvorbě a kriteriem pravdivosti mu je existence stvořeného. Konstrukce nových světů je vždy založena na vědeckých poznatcích. V tomto směru současná věda navazuje na předchozí typy racionality, avšak tyto jí nepostačují, a tak vykračuje dále k tvorbě nových světů. Vědci tedy musí definovat podmínky, za nichž nové světy mohou existovat. V konstrukcích nových světů lze tedy spatřovat dominantu soudobé vědy.

back