Humův radikální přístup k problémům substancí

 

Radikální řešení problematiky substancí z hlediska pravdivého poznání, které nastolil R. Descartes, nalézáme u D. Huma. Tento filosof má, stejně jako jeho předchůdce, ve středu své pozornosti především poznání, přistupuje však k němu z odlišných pozicí.

D. Hume do značné míry navazuje na J. Locka a jeho rozlišení mezi představami a idejemi. Ve své práci: An Enquiry Concerning Human Understanding píše:

Každý jistě připustí, že existují značné diference mezi vjemy mysli, cítí-li člověk bolest způsobenou extremním horkem nebo příjemným pocitem z mírného tepla; a tím, když si později ve své paměti vybaví tyto počitky, nebo předvídá-li je ve svých představách. Tyto schopnosti mohou napodobit nebo okopírovat vjemy našich smyslů; ale nikdy nemohou dosáhnout skutečné síly a živosti původního cítění. ... Podobné rozdíly můžeme také pozorovat v jiných vjemech mysli. Člověk, který má zlost, se nachází v jiné situaci než ten, který pouze přemýšlí o této emoci. Jestliže vám někdo řekne, že někdo je zamilovaný, snadno porozumíte, co tím míní, a můžete z tohoto pojmu usuzovat, v jaké je situaci; ale nikdy nepostihnete z tohoto pojmu skutečný zmatek a neklid jeho vášně. Když reflektujeme naše pocity a afekty, které jsme prožívali v minulosti, naše myšlení je věrohodným zrcadlením a kopií těchto objektivních stavů; ale barvitost, v nichž se nám vybavují, je vybledlá a tupá ve srovnání s tím, jaké byly naše původní vjemy.

D. Hume pak originální vjemy nazývá impresemi, a druhé, které jsou jejich pozdějším znovuvybavením v naší mysli, nazývá idejemi. Hume píše:

Imprese jsou rozdílné od idejí, ideje jsou méně živé než vjemy, kterých jsme si vědomi..

Podle Humova názoru ideje jsou složené imprese. Vše, co o světě víme a čím si můžeme být jistí, jsou jen naše imprese o světě, tzn. vjemy, prožitky skutečnosti; a ideje, které se z jednotlivých impresí skládají.. Rozhodující jsou ovšem imprese. Ty jsou, jak vyplývá z Huma, silnější a původnější. Hume to dokladuje např. tím, že slepý člověk nemá ideu barvy, nebo hluchý ideu zvuku.

Ideje mohou být buď jednoduché nebo složené. Jednoduché ideje jsou přímo odvozeny z impresí, odpovídají jim, jsou jejich reprezentací. Paměť nám pak umožňuje vybavení impresí v podobě jednoduchých idejí. Poněkud jinak tomu je u složených idejí. Ty se nemusí podobat impresím. Velkou roli při jejich vybavování hraje, vedle paměti, také imaginace. Hume píše:

Nic není svobodnější než představivost člověka; a ačkoli člověk nemůže překročit původní zásobu idejí, jimiž je vybaven vnitřními a vnějšími smysly, má neomezenou moc mísit je, spojovat je, separovat a rozdělovat tyto ideje ve všech variacích fikce a vizích.

Složené ideje vznikají na základě idejí jednoduchých. V naší mysli může docházet k takovým syntézám, jejichž výsledkem mohou být neexistující věci, např. zlatá hora. Hume píše:

Veškerá tvořivá síla mysli obnáší ne více, než schopnost skládání, přemisťování, zvětšování nebo zmenšování materiálu poskytovaného nám smysly a zkušeností. Když myslíme zlatou horu, pouze spojujeme dvě konzistentní ideje zlata a hory, s nimiž jsme byli dříve seznámeni. ... Vždy, když analyzujeme naše myšlenky nebo ideje, jakkoli složené nebo velebné, nalézáme, že jsou rozložitelné do jednoduchých idejí, které byly okopírovány z jim předcházejících pocitů nebo mínění. ... Idea Boha ve významu nekonečné inteligence, moudrosti a dobra, vznikla reflektováním operací naší vlastní mysli a bezlimitním zvětšením těchto kvalit dobra a moudrosti.

To je jeden z důležitých Humových závěrů. Vše má svůj prapůvod v impresích a jejich uchování v mysli. Mysl však může jednotlivé a jednoduché prožitky skládat, přemisťovat, zmenšovat nebo zvětšovat. Po této úvaze Hume dále upřesňuje metody, jimiž jsou jednoduché ideje spojovány, a tím upřesňuje vnitřní mechanismy mysli.

Podle mne existuji pouze tři principy spojení mezi ideami, jmenovitě to jsou podobnost, souvislost v čase a místě, a příčina nebo účinek (effect).

Poznamenejme, že současná psychologie rozlišuje rovněž mezi třemi formami asociací, za něž pokládá: podobnost, souvislost a kontrast.

Hume se domnívá, že rovněž všechny operace skládání idejí jsou odvozeny ze zkušenosti. Dokumentujme:

Veškerá víra ve fakta nebo reálnou existenci je odvozena pouze z objektů přítomných v paměti, nebo ve smyslech a je zvykovým spojením mezi těmito a veškerými jinými objekty. Nebo-li jinými slovy: nalézáme to u mnoha příkladů, že nějaké dva druhy objektů - oheň a horko, sníh a chlad - byly vždy navzájem spojeny; jestliže oheň nebo sníh byly přiřazeny znovu a znovu ve smyslech, mysl je unášená zvykem a očekává teplo a chlad a věří, že takovéto kvality existují a bude je odhalovat také v příštím svém postupu (tato víra je nutným výsledkem mysli, která se nalézá v takovéto situaci). ... Zvyk je velkým průvodcem lidského života. Je principem, který dělá naši zkušenost užitečnou pro nás a na jehož základě očekáváme, že budoucí události budou obdobné těm, s nimiž jsme se setkali v minulosti.

Promýšlíme-li Humovy úvahy, vidíme, že Hume radikálně vylučuje substanci z veškerého poznání. Skládá-li se vše, co o skutečnosti víme jen z impresí, a jsou-li dokonce i složené ideje a způsob jejich spojování vyvozovány ze zkušenosti, pak je subjekt poznání zcela obnažen, ničím neztížen.

Filosofie před Humem většinou předpokládala, že vztah příčinnosti reálně existuje ve skutečnosti. Věci byly, podle názorů filosofů, nutně spojené do příčinných řetězců a myšlení se ubíralo stejným směrem v usuzování, bylo v koincidenci se skutečností. Dále jsme ještě u Locka viděli, s jakými obtížemi se vypořádával s problémem, jak to, že jsme schopni provádět s jednotlivými představami operace spojování, srovnání a vylučování; a s otázkou, zda jsou tyto operace odvozené z jednoduchých představ nebo vrozené. Hume tyto problémy posouvá k radikálnímu empiricismu. Zvyk mysli očekávat nějaké události, jež nadcházejí po jiných proto, že jsme tuto následnost už v minulosti zaznamenali, je podle Huma jediným základem usuzování a z toho plynoucí předvídání následných událostí. Kdyby příčinnost v realitě existovala, umožňovalo by nám to vyvozovat následnost s logickou nutností. Nic takového však podle Huma neexistuje:

Všimneme-li si vnějších předmětů a pozorujeme-li působení příčin, nemůžeme nikdy, ani v jediném případě, objevit nějakou schopnost nebo nutné spojení, nějakou vlastnost, která váže působení na příčinu a činí je neodvratným následkem příčiny. Shledáváme pouze, že jedno skutečně a fakticky následuje po druhém. Po nárazu jedné biliárové koule následuje pohyb druhé koule. To je vše, co se jeví vnějším smyslům. Mysl nemá žádný pocit nebo vnitřní dojem o následnosti předmětů; není tedy v nějakém jednotlivém, zvláštním příkladě příčiny a následku nic, co by mohlo dát vznik představě schopnosti nebo nutného spojení.

Při výskytu předmětu nemůžeme nikdy uhodnout, jaký z něho vzejde účinek. Kdyby však mysl byla s to objevit schopnost nebo energii nějaké příčiny, mohli bychom účinek předvídat i bez zkušenosti a usuzovat na něj pouhou silou myšlení a usuzování s jistotou, při prvním výskytu.

Hume stejným způsobem uvažuje také o nemožnosti identifikace takových jevů, jakými jsou vůle pohnout rukou, protože neznáme energii, která tento pohyb uskutečňuje. Opět doložme:

Protože nám tedy vnější předměty, jak se jeví smyslům, nedávají představu schopnosti nebo nutného spojení svým působením v jednotlivých případech, podíváme se, jestli tato představa může být odvozena z odrazu na činnost našeho ducha a jestli je zobrazením vnitřního dojmu. Mohlo by se tvrdit, že jsme si každým okamžikem vědomi jakési vnitřní schopnosti, když totiž cítíme, že jsme s to pouhým rozkazem vůle pohybovat orgány svého těla nebo řídit činnosti ducha. Pohyb těla následuje po rozkazu vůle. Toho jsme si vždy vědomi. Avšak prostředky, jimiž se to děje, energie, za jejíž pomoci vůle něco tak mimořádného uskutečňuje, to vše je našemu bezprostřednímu vědomí tak skryto, že to vždy bude unikat i nejpilnějšímu zkoumání.

Pro neznalost mechanismu, jímž se uskutečňuje následnost jevů, nemůžeme ani předpokládat, že tato následnost existuje s nutností také ve skutečnosti. Není nic takového jako příčinná souvislost. Jen to, že po jednom jevu obvykle nastane také další jev, dal vznik předpokladu, že existuje příčinná souvislost mezi těmito jevy. Příčinná souvislost je produktem mysli:

Ukazuje se tedy: tato představa nutného spojení mezi procesy vyplývá z velkého počtu podobných případů neustálého společného výskytu těchto procesů. A tato představa nemůže nikdy být přisouzena některému z těchto případů, i když jej pozorujeme pod jakýmkoli zorným úhlem. Avšak ani při velkém počtu případů se nevyskytuje nic, co by bylo odlišné od každého jednotlivého, přesně stejnorodého případu. S výjimkou toho, že při opakování stejnorodých případů je mysl vedena zvykem k tomu, aby při výskytu jednoho procesu očekávala jeho obvyklého průvodce a věřila, že se dostaví. Tedy toho spojení, které pociťujeme v mysli. Tento zvykový přechod obraznosti z jednoho předmětu na jeho obvyklého průvodce je citem nebo dojmem, z něhož tvoříme představu schopnosti nebo nutného spojení. Jinak tu není nic.

Kousneme-li do jablka a vychutnáme-li jeho chuť, v každém následujícím případě budeme očekávat, že jablko bude chutnat stejně. Nemáme však, podle Huma, žádný seriozní důvod myslet si to. Je to obdobné, jako by dvoje hodiny byly umístěny vedle sebe; v tomto případě jde jen o konjunkci a v žádném případě si nemůžeme myslet, že chod jedněch hodin je způsobován chodem druhých.

Hume dokonce polemizuje s těmi filosofy, kteří tvrdí, že následnost je nutná, protože vše je obsaženo v Boží substanci, v níž má vše nutnou souvislost, a tvrdí, že neznáme žádnou ideu Nejvyššího Bytí, ale vše, co se o něm učíme, pochází jen z poznání našich vlastních schopností.

Jak je tomu ale se zvykem? Není to onen kauzální princip, který je onou substanciální oporou seřazující věci i myšlenky do nutných následností? Proč něco očekáváme? Nejde o stejný princip v naší mysli, jakým je kauzalita v realitě? Jestliže kauzalitu nemůžeme bezprostředně vnímat, musí být odvozena z něčeho, co vnímáme, tedy z impresí. Takto vnímáme všechny vztahy a my věříme, že existují. Víra stojí tedy v základu poznání vztahů. Nejde však o víru v usuzování, ve schopnosti našeho rozumu, ale o víru, která je aktem smyslové části naší povahy, neboť jejím základem jsou imprese. Hume tvrdí, že něco takového, jako je racionální víra, neexistuje.

Jestliže věříme, že oheň hřeje a voda osvěžuje, je tomu tak proto, že nás to stojí příliš mnoho námahy myslet jinak.

To je základem pozdějších tezí ekonomie myšlení empiriokritiků a pragmatiků. Nemůžeme si přikázat nevěřit, ale žádná víra není založena racionálně. Víra je součástí naší přirozenosti a z přirozeností jsou také odvozeny veškeré jistoty o světě.

Příroda nás absolutní a nekontrolovatelnou nutností determinovala k tomu, abychom soudili a právě tak i dýchali a cítili. Nemůžeme navíc zabránit tomu, abychom určité objekty viděli v silnějším a plnějším světle na základě jejich obvyklého spojení s přítomnou impresí. Nemůžeme zabránit ani tomu, abychom přemýšleli, pokud bdíme, abychom viděli tělesa kolem nás, když na ně za jasného slunečního svitu obracíme svůj zrak. Kdokoli si dal námahu vyvrátit tento totální skepticismus, pak diskutoval bez protivníka a pokusil se pomocí argumentů dokázat schopnost, kterou příroda předtím implantovala do mysli a učinila nevyhnutelnou. Mým závěrem, při tak pečlivém odhalování argumentů oné fantastické sekty, je pak pouze to, aby si čtenář byl vědom pravdivosti mé hypotézy, že všechno naše usuzování o příčinách a účincích je odvozeno pouze ze zvyku; a že víra je mnohem spíše aktem smyslové části naší povahy než její části usuzovací. ...

Toto skeptické pochybování jak s ohledem na rozum, tak se zřetelem na smysly je nemoc, kterou nelze nikdy radikálně vyléčit, ale musí se k nám každým okamžikem navrátit, třebaže ji snad vyženeme a třebaže se někdy může zdát, že se jí úplně zbavíme. ... Lhostejnost a bezstarostnost samy nám mohou skýtat nějaký lék. Z tohoto důvodu se na ně spoléhám a považuji za samozřejmé, ať již je v tomto daném okamžiku čtenář jakéhokoli mínění, že o hodinu později bude přesvědčen o tom, že existuje vnější i vnitřní svět.

Humovy závěry nás vedou k tomu, že jakékoli teoretické poznání nemůže být nikdy dostatečně fundováno, protože nemůžeme poznat kauzalitu; a tedy také ani induktivní přístup nemůže být v úplnosti jistým principem našeho usuzování. Pro naše praktické jednání jsme přírodou vybaveni dostatečně. To, že žijeme, nás o tom přesvědčuje. Když indukci nemůžeme vyvodit z kauzality, musí být nezávislým logickým principem a můžeme mu důvěřovat stejně jako přirozené stránce naší osobnosti.

Hume zcela vyloučil substanci a tím také objektivní určení věcí a procesů. Můžeme říci, že subjektivita, jakožto aktivní princip poznání, je zde výrazně založena. Subjektivní základ poznání nám sice nedává možnost hovořit o pravdivém poznání, ale zároveň nám umožňuje dostatečné poznání pro život.

back