Galileo Galilei

Já Galileo, syn zesnulého Vincenza Galileiho, Florenťan, stár sedmdesát let, osobně přítomný před tímto tribunálem, poklekaje před vámi, velice důstojní a ctihodní kardinálové, generální inkvizitoři celé křesťanské obce povolaní proti kacířské zvrácenosti; maje před očima nejsvětější evangelia, kterých se dotýkám vlastníma rukama, přísahám, že jsem vždy věřil, že věřím nyní a že s pomoci Boží budu i nadále věřit ve vše, co zastává jako pravé, co káže a učí svatá církev katolická a apoštolská.

Proto, chtěje zprostit mysl Vaších Eminencí a všech věrných křesťanů tohoto velkého podezření spravedlivě proti mně pojatého, přicházím s upřímným srdcem a nepředstíranou vírou zříci se shora uvedených bludů a kacířství a všeobecně každého bludu, kacířství a sektářství, jež se protiví církví svaté, proklít je a opovrhnout jimi. A přísahám, že v budoucnu neřeknu ani nikdy nebudu více tvrdit, ani ústně, ani písmem, věci které by mě z toho mohly učinit podezřelým.

Já, Galileo, níže podepsaný, jsem se zřekl, zapřisahl, slíbil jsem a zavázal se podle toho, co předchází; v této víře jsem vlastnoručně podepsal toto prohlášení o mém odvolání a přednesl jsem ho slovo od slova v Římě, v klášteře Minerva, v tento den 22. června 1633.

Co předcházelo tomuto odvolání? Na čem spočívala neoblomná a přetrvávající víra v kopernikánskou soustavu vrcholící větou: A přece se točí! To co dodávalo Galileimu sílu spočívalo v jistotě, že poznal pravdu. Galilei tuto pravdu v sobě vybojoval a vybojoval ji také pro svět vědy.

Vše pravděpodobně začalo mezi léty 1589 a 1592, kdy Galilei získal v Pise katedru matematiky a věnoval se experimentálnímu studiu pohybu. Do této doby patří experimenty s volným pádem těles. Galilei se nespokojil s myšlenkovým experimentem, s úvahami, které těleso dopadne na zem dříve, zda těžší, nebo lehčí, potřeboval si vše ověřit, uvidět, změřit. Proto praktický experiment byl pro něj důležitější než myšlenková spekulace. To jej pak provází po celý další život.

Rok 1600 byl v mnohem kritickým pro celou vědu. 17. února byl upálen Giordano Bruno. Byl obviněn z kacířství. Hlavní teze obžaloby spočívala v Brunově popírání ideje stvoření světa proti níž stavěl ideu nekonečného vesmíru složeného z nekonečných světů. Tato teze však byla založena jen myšlenkové úvaze.

Je-li Bůh nekonečnou substancí musel rovněž stvořit něco nekonečného. Kdo popírá nekonečný účinek, popírá nekonečnou moc, tvrdil G. Bruno.

Galilei byl již v této době obeznámen z kopernikánským názorem, patrně od r. 1597, jak o tom svědči jeho dopisy, přesto stále setrvával na stanovisku Aristotelově a Ptolemaiově. Ve svých přednáškách o nebeské mechanice v Padově, kde působil mezi léty 1592 - 1610 tvrdil:

Země se nalézá ve středu nebeské sféry. Bylo by možné snést více důkazů o pravdivosti této teze. Především však tento: když si řekneme, že Země není umístěna ve středu, pak by se nacházela blíže k východu než k západu nebo naopak; nebo kdyby se zvedala a přibližovala se té části nebes, která se nachází nad námi, nebo naopak, pak by klesala do protilehlé části; nebo dokonce by byla snášená víc k severu než k jihu; nicméně žádnou z těchto poloh si nelze představit bez jistého zdráhání.

Kdyby se Země zvedala k té části nebes, která se nachází nad námi, viděli bychom méně než polovinu nebe a v opačném případě bychom viděli víc než jednu polovinu nebe. To však naprosto odporuje zkušenosti.

Galilei neopouštěl zeměstřednou teorii proto, že by k tomu neměl dostatek představivosti, ale proto, že nový Kopernikův systém neposkytoval lepší koncepci, nebyl o nic lépe dokazatelný než systém starý.

Dominujícím rysem Galileiho jako vědce byla rozvaha a opatrnost. Nepřiklání se k žádným novostem dokud nemůže o věcech podat důkaz. Potřeboval nějaký nezvratný axióm z něhož by mohl vycházet a na jehož základě by bylo možné rozpracovat celou teorii. Toho se mu dostalo až v r. 1609 kdy se dovídá o dalekohledu.

Asi před dvěma měsíci sem přišla zpráva, že byl hraběti Mořicovi darován ve Flandrech dalekohled. Začal jsem uvažovat o možnosti takovýto přístroj zhotovit; konečně jsem toho dosáhl, a to tak dokonale, že jsem zkonstruoval dalekohled, který byl silnější než dalekohled z Flander. Byl jsem před šesti dny pozván do Benátek, abych jim dalekohled k velkému údivu všech předložil. Bylo mnoho šlechticů a senátorů, kteří bez ohledu na věk, vícekrát vystoupili po schodištích nejvyšších zvonic v Benátkách, aby zhlédli moře, plachty a vzdálené lodě.

S dalekohledem pak Galilei může pozorovat pohyb nebeských těles a dopracovat se tak k nezvratnému důkazu o nekonečnosti vesmíru.

Hovořme nejprve o povrchu Měsíce, který se nabízí našemu pohledu. Několikráte opakované pozorování nás přivedlo k přesvědčení, že povrch Měsíce není jednotný, uniformní a přesně kruhový, jak se domnívalo mnoho myslitelů, ale že je nerovný, zvlněný, posetý četnými prohlubněmi a vyvýšeninami.

Jaké vzrušení tehdy pětačtyřicetiletý Galilei musel zažívat, jak vzrušeně musel čekat na jasnou noční oblohu?

Dalekohled nám ukazuje mimo hvězd šesté velikosti také další, které jsou prostým okem neviditelné. Měli jsme možnost pozorovat podstatu, nebo lépe řečeno látku, z níž se skládá Mléčná dráha. Tak berou za své všechny diskuse, které po tolik staletí rozdělovaly filosofy, před jistotou, která se nabízí našemu pohledu, a díky tomu jsme osvobození od mnohomluvných sporů. Galaxie není nic jiného než nesčetné množství hvězd rozptýlených v malých kupách.

Vesmír je nekonečný, Země není nehybná ani není místem zrodu a zániku, je jen jednou z planet obíhajících kolem Slunce; kopernikánství platí, mám pro to nezvratný důkaz a každý jej může kdykoli spatřit. Geometrická konstrukce vesmíru je od nynějška doložena pozorováním. To byly pravděpodobně dominující Galileiho myšlenky. Pravda je skryta v přírodě, musíme jen nalézt prostředky jak ji odkrýt. Myšlení je sice mocným nástrojem k jejímu poznání, avšak to nestačí. To, co bylo dosud jen tušené, je nyní zřejmé a jasné. Bruno jen geniálně tušil, že vesmír je nekonečný, Galilei to pozorováním dokázal.

Galilei se odhodlal zveřejnit svá pozorování. Chce se podělit s ostatními badateli o radost z nového vidění a nové vize. Roku 1610 odjíždí do Florencie a později roku 1611 do Říma. Očekává potvrzení svých pozorování nejen od významných matematiků a astronomů, ale také od církve. Zároveň by se tím zbavil posměchů a pomluv. Byl dokonce přijat papežem Pavlem V.

Kardinál del Monte o jeho římském pobytu napsal Cosimovi II:

Galilei během svého pobytu v Římě plně uspokojil své tazatele a stejně byl uspokojen jimi: měl příležitost úspěšně prokázat své objevy, takže byly velmi oceněny nejenom jako velice pravdivé a velice skutečné, nýbrž navíc jako jedny z nejpodivuhodnějších.

Triumf. Dokonalý triumf.

To co následovalo, následuje snad po každém triumfu. Kardinál Bellarmin zvaný jako “bašta církve” tuší, co může vzejít pro církev z šíření takovýchto poznatků. Galileo se brání a píše svůj manifest v němž se odvažuje zaujmout postoj ke vztahu pravdy víry a pravdy vědy.

V Písmu svatém se nalézají věty, které nemají, jsou-li brány v doslovném smyslu, platnost pravdy: jsou takto používány, protože tím více vyhovují lidem nevzdělaným. Písmo svaté zasluhuje a dokonce vyžaduje ve více pasážích výkladů, které se nevážou na povrchní význam, a že tedy v každé diskusi o přírodních záležitostech bychom se ho měli dovolávat až v poslední řadě. Vzhledem k této skutečnosti a protože se zjevně dvě pravdy nemohou nikdy potírat, je povinností moudrých exegetů určit pravdivý smysl určitých pasáží Písma, aby se shodovaly s tím, co plyne z přírody, se závěry, které navíc smyslová zkušenost a nezbytné důkazy učiní v našich očích bezpečnými a jistými.

Požadavek aby se Písmo přizpůsobilo vědeckým závěrům by byl začátkem konce pro víru a tak se stal začátkem konce pro Galileiho. Otec Lorini zaslal kardinálovi Sfondratimu, římskému inkvizitorovi oficiální udání dne 7. února 1615. Píše v něm:

Já, neponíženější ze všech a nejoddanější služebník Vaší nejjasnější Milosti vás upozorňuji na spis, jenž zde koluje mezi všemi a který je sepsán těmi, kteří si říkají “galileovci”. Tento spis tvrdí, že Země se pohybuje a že nebe je nehybné, dále tvrdí, že některé výrazy Písma svatého neodpovídají skutečnosti; Písmu svatému připadá v popisu přírodních úkazů až poslední místo a ti kdo je vykládají, se v jejich interpretaci mýlí. Písmo se týká pouze článků víry, ve výkladu má pravdu filosofická nebo astronomická úvaha proti posvátnému nebo božskému. Konečně, podle tohoto spisu, když Jozue nařídil Slunci, aby se zastavilo, vztahoval se tento příkaz na prvotního hybatele, nikoli na Slunce samo. Galileovci si osobují vykládat Písmo svaté po svém a proti obecnému výkladu církevních Otců a že si osobují hájit názory ve všem protivné Písmu svatému.

Vše pak pokračovalo zcela zákonitě. Kardinál Bellarmin snadno dokázal převést Galileiho myšlenky do takové podoby, aby byl každému zřejmý Galileiho omyl.

Zastavil Bůh Slunce na zvolání Jozue, nebo ne?

Ne, odpověděl Galilei, protože Slunce je nehybné.

To ovšem odporuje písmu a tak to všichni také pochopili. Galilei se nejprve uchyluje do ústraní, snaží se získat na svou stranu co nejvíce stoupenců. Neúnavně píše dopisy, snaží se rozpracovat svou koncepci, avšak nic již nepomáhá.

Náš svatý otec nařídil nejjasnějšímu kardinálu Bellarminovi, aby předvolal řečeného Galileiho a přikázal mu zříci se tohoto tvrzení; jestliže odvolá, nechť mu otec komisař nařídí, aby se úplně vzdal této doktríny, vyučování a obhajoby tohoto názoru, ba dokonce i jen jeho výkladu; nebude-li upřímně souhlasit, nechť ho dá uvěznit.

Tak zněl příkaz papežův z 25. února 1616. Vše se pak protahuje přes výslechy, úkryty, naděje a zklamání, až k památnému dni 22. června 1633, kdy Galilei odvolává a vše ztvrzuje svým podpisem.

Jaký je však jeho postoj, srovnáme-li ho s postojem Brunovým? Galilei odvolá a žije, Bruno neodvolal a byl upálen. Bruno byl přesvědčen že ví, kdežto Galilei viděl a proto i věděl. Je hrdinstvím neodvolat a být upálen i když nemám žádný důkaz o tom, jak tomu skutečně je, nebo je to jen pyšný postoj rozumu; a je slabošstvím odvolat, ale přitom mít důkaz o pravdě? Galilei ví, že je lhostejné, co si o tom, co je pravda myslí kardinál Bellarmin, papež Urban VIII, dokonce, že je lhostejné, co si o ni myslí on sám. Pravda, to je příroda sama a nic na tom nezmění jakékoli myšlenky o ní. Člověk může poznat jen to, co je v přírodě, odhalovat to, co je dosud skryté a pravda se mu vyjeví. Je zapotřebí ptát se přírody jaká je a ne Písma, nebo svého rozumu. Přírodu je nutno podrobovat útrpnému výslechu, ne vědce, kteří vše jen změří. V tom je základ vědy, kterou Galilei konstituuje.

back