1. Úvod *

2. Co je CHAOS? *

3. CHAOS a věda *

4. CHAOS a duše *

5. CHAOS a společnost *

6. Použitá literatura *

7. Internetové zdroje *

Nejdříve se pokusím přiblížit čtenáři sám pojem chaos a jeho různá významová zabarvení. Po této úvodní, strohé a definicemi se zabývající kapitole, která je však nutná pro ujasnění si pojmu chaos, obrátím již svou pozornost ke kapitolám zajímavějším. Začnu s popisem souvislostí mezi chaosem a vědou, zvláště proto, že na poli vědeckém moderní teorie chaosu vznikla. Poté se budu věnovat chaosu a lidské duši, kde lze nalézt spoustu zajímavých a myšlenkově podnětných konsekvencí. Od člověka jakožto individua pak konečně přejdu k člověku jakožto tvoru žijícímu ve společenství a budu se zabývat důsledky spojení teorie chaosu a společnosti. Ve všech těchto kapitolách věnovaných aplikaci teorie chaosu na vědu, člověka a společnost zároveň zdůrazním filosofické důsledky v daných oblastech.

Tyto významy pojmu chaos jsou v našem myšlení hluboce zakořeněny. Abychom našli jejich původ, musíme se vrátit hluboko do minulosti. Pojem chaos pochází z řeckého slova to chaos. Toto slovo bylo používáno pro označení prvotní neuspořádanosti, prázdného prostoru, nekonečna. Chaos byla pro řecké filosofy počáteční beztvará neuspořádaná materie, která však v sobě obsahovala možnost vedoucí ke vzniku řádu. Byl to stav pře vznikem světa jakožto světového řádu (Kosmu). Podobný popis stavu před vznikem řádu ve světě můžeme nalézt také v knize Genesis.

Již z těchto prvních charakteristik chaosu je tedy zřejmé, že chaos není jen nekonečná pustota pohlcující všechny tvary, struktury a významy, ale že je to také stav zárodečný, stav prvopočátku, který v sobě obsahuje možnost vzniku budoucího řádu. Takto se v průběhu dalších staletí začíná nahlížet na chaos jako na stav pozitivní, který v sobě obsahuje příslib zrodu něčeho nového.

V novověku se začíná obsah tohoto pojmu poměrně výrazně měnit, zvláště díky objevům na poli vědy ve druhé polovině dvacátého století. Jako chaotický je definován nelineární dynamický systém pro jehož chování se začalo používat označení deterministický chaos.

Jedním ze základních stavebních kamenů teorie chaosu se stal objev meteorologa Edwarda Lorenze z počátku šedesátých let, který byl později nazván motýlím efektem. Tento efekt znamená, že chování složitých nelineárních dynamických systémů je velmi silně závislé na výchozích podmínkách. Populárně řečeno, mávnutí motýlích křídel v Pekingu může způsobit bouři v New Yorku. Toto zjištění představovalo obrovskou ránu pro tehdejší meteorology, jelikož ti ve svých snahách směřovali k úplnému ovládání počasí. A místo toho zde byl motýlí efekt, který jakoukoli dlouhodobější prediktabilitu vylučoval. Nejdříve se tento objev projevil pouze v meteorologii, ale později, když se začali jako chaotické popisovat i jiné systémy, znamenal velkou ránu pro řadu vědeckých odvětví, která jsou na prediktabilitě budoucího chování systémů založena.

Další typickou vlastností pro chaotické systémy je jejich soběpodobnost, jejich měřítková struktura. Co tyto pojmy znamenají?

Grafickým znázorněním vlastnosti soběpodobnosti jsou fraktály. Tyto fascinující obrazce znázorňují měřítkové struktury, které se do nekonečna opakují, jsou si podobné a při tom nikdy stejné. Při pohledu na fraktál můžeme zahlédnout nekonečno a propadat se do Anaxymandrovského apeironu, můžeme však také v jediném detailu zahlédnout celek. Geniálně jednoduchý celek, který je obsažen v každé, byť sebemenší, části fraktálového obrazce. Závisí na úhlu pohledu.

V nelineárních dynamických systémech tedy existují struktury, které zůstávají stále stejné. Tento jev byl popsán jako univerzalita.

Poslední fyzikální pojem, o kterém se v souvislosti s chaotickými systémy zmíním, je atraktor. Atraktor zobrazuje chování chaotického systému v tzv. fázovém prostoru. Jeho princip spočívá v tom, že se celkové údaje o určitém systému redukují na jeden bod a po každé změně systému se tento bod posune. U chaotických systémů, jejichž chování je nepředvídatelné, nemůžeme říci v které oblasti fázového prostoru se objeví bod popisující stav systému v následujícím okamžiku. Z krátkodobého hlediska to může být kdekoli. Zarážející je však skutečnost, že z dlouhodobého hlediska představují možné chování pouze body na atraktoru.

”Atraktor je stabilní, nízkodimenzionální a neperidocký. Nikde se neprotínal, protože kdyby tomu tak bylo a vrátil by se do bodu, kde už jednou byl, od tohoto okamžiku by se pohyb cyklicky opakoval. Nekonečně mnoho drah leží v konečném prostoru.” (1, 144)

Tento atraktor má ještě další zajímavou vlastnost, a tou je jeho fraktálová struktura. Zobrazení chaotického systému, u kterého nelze předpovědět jeho nejbližší chování, je v dlouhém období zobrazitelné pomocí atraktoru, který je vnitřně soběpodobný a obsahuje jednoduchý řád. Opět zarážející řád v chaotickém systému.

Pro lepší představu o tom, co to vlastně chaotické systémy jsou, se pokusím čtenáři alespoň z části přiblížit některé příklady z našeho přirozeného světa. A není jich tu málo. Spíše by se dalo říci, že žijeme v chaotickém světě. V průběhu desetiletí se jako chaotické systémy začaly popisovat meteorologické jevy, turbulence kapalin, v ekologii to byla například dynamika růstu populací, v astronomii pohyby planet, ve fyziologii tep srdce, v epidemiologii šíření nemocí, v politologii zbrojení, v psycho-fyziologii pohyby očí u schizofreniků, ale také třeba jevy jako kapající vodovodní kohoutek nebo kyvadlo hodin.

Také s fraktálovými strukturami se můžeme běžně setkat všude kolem nás. Příroda je jimi přímo prosycena. Defakto všechny přírodní útvary mají tuto strukturu vnitřní podobnosti. Podívejte se třeba na kůru stromu, na list, na celý strom, na hromadu písku, na nebe nad hlavou, zahleďte se do mořských vln, pozorujte vodní víry … třeba v jedné kapce zahlédnete celý svět. Ale nemusíme pozorovat jen přírodu viditelnou, geniální fraktálové struktury nalezneme v našem těle, plíce se svojí obrovskou plochou nebo třeba cévní systém (kde ve většině tkání není buňka vzdálena od cévy více než tři buňky).

Dle mého názoru je nejdůležitějším přínosem samo spojení slov deterministický a chaos. Osobně bych se sice přikláněl k nějakému jinému podobnému označení, protože slovo deterministický je zatíženo příliš mnoha významy, které mohou odvádět od přesného pochopení dané problematiky. Jelikož je však toto sousloví běžně používáno, budu jej používat také. Často budu pro zjednodušení používat pouze slova chaos, tím pak budu myslet onen deterministický chaos popsaný výše.

Postmodernisté se utápějí v jevové chaotičnosti a při tom zapomínají na podstatnou část teorie chaosu, která je reprezentována slovem deterministický. Já bych se zde přikláněl spíše k označení řád v chaosu, nebo ještě lépe k nějakému novému pojmu, který by tyto dvě protikladné teze spojoval v syntézu.

Zde se můžeme vrátit k názorům antických filozofů, kteří chaos chápali jako zárodek řádu. Uvažovali o světě (Kosmu) jako o světě řádu. Nyní zjišťujeme, že tomu přesně tak není, že množství jevů kolem nás má povahu chaotickou. Přesto za touto jevovou chaotickou slupkou tento řád nalezneme. Znamená to tedy, že pokud existoval nějaký stav bez řádu (nazvěme jej třeba počáteční chaos), změnil se tento ve stav chaosu, který již však v sobě řád obsahuje, v deterministický chaos tohoto světa. Dokonce by se dalo říci, že tyto dva stavy, řád a chaos, nelze od sebe oddělit. Již v prvopočátečním chaosu existoval řád, a to řád v možnosti.

Dle mého názoru tedy teorie chaosu rehabilitovala pravdu i otázky po podstatě bytí. A provedla to vpravdě elegantně, když nám poodhalila roušku svého tajemství a my spatřili záblesk řádu. Pak nastoupila již hnací síla filosofického hledání, a to údiv.

Výsledkem tohoto pokusu je nádherná kapradina. Náhoda a pár jednoduchých pravidel zde plodí poměrně složitý útvar. A zde opět nastupuje údiv. Jak je to možné?

Možná právě takto funguje příroda, kdy v pár bitech informací můžou být zachyceny větvící se struktury. Díky fraktálovému charakteru většiny přírodních struktur je možné vytvořit velké množství tvarů. Možná právě tímto způsobem jsou kódovány genetické informace, které předepisují ony nesmírně složité struktury lidského organismu (cévní systém, plíce, …). Možná právě takto vznikají tvary rostlin. Možná právě takto se rodí celá příroda. Možná právě takto se z jednoduchosti rodí zdánlivě chaotická skutečnost a my teď zpětně v této chaotické skutečnosti poznáváme onu podstatu, onu jednoduchost, onen řád.

Kde začít vyprávění o vztahu duše člověka a chaotického světa? Snad nejblíže máme ke své duši při vnímání umění. Začnu tedy u krásy. Spojení chaosu a krásy se může na první pohled zdát podobně nesmyslné jako spojení determinismu a chaosu. Ale pouze na první pohled.

Představte si například himálajské panorama s horskými štíty (chaos) a místo jednoho štítu si dosaďte pravidelnou dokonalou pyramidu. Možná tato pyramida bude působit zajímavě, ale dovolím si tvrdit, že nebude vzbuzovat pocity libosti, pocity krásna. Ba naopak, spíše bude působit jako narušení něčeho dokonalého. Bude působit jako něco cizího, jako něco co zde nepatří a způsobuje nelibost. A to jak na člověka dnešního, bez ohledu na věk, kulturu, tak i na lidi z epoch minulých.

Nyní si představte opak. Dokonalý svět, kde je vše dokonale čisté, dokonale hladké, dokonale uklizené, dokonale geometrické. A na jednom dokonalém stole leží květina, nebo třeba obyčejný kámen. Bude, stejně jako v předchozím případě pyramida, působit na nás tento předmět jako něco cizího, jako něco co do tohoto světa nepatří a nejraději bychom to odstranili, jelikož to narušuje krásu? Dovolím si tvrdit, že tomu tak nebude. My se na tento předmět upneme a stane se pro nás útočištěm před ”dokonalým” světem.

To je jistě pravda, nicméně to nepopírá má předchozí tvrzení. Lidé v minulých stoletích většinou nevnímali přírodu jako krásnou. Bylo tomu tak proto, že tito lidé v přírodě žili, necítili odcizení, byla pro ně samozřejmostí a aniž si to uvědomovali, uspokojovali tímto potřebu své duše vnímat řád v chaosu. Samozřejmě se pak objevili výše zmíněné tendence zavádět do světa geometričnost, a právě tohle dalo podnět k následnému zestetizování přírody. Lidská duše začala cítit, že ji něco chybí, začaly jí chybět složité struktury světa, za kterými nacházela řád a podstatu.

Absolutně dokonalý prostor složený jen z geometrických obrazců je spíše z oblasti nočních můr. My potřebujeme ”nedokonalost”, zdánlivou nematematičnost (kytka, kámen). Tato podvědomá tendence, reprezentovaná třeba pokojovými květinami v kancelářích, je lidem vlastní. Dovolím si tvrdit, že lidská duše dokáže vnímat řád a ”matematičnost”, která je skryta v chaosu. My ji vnímáme předpojmově a nedokážeme ji vyjádřit slovy. Tuto libost by jistě pociťovali i lidé ještě před zestetizováním přírody (pokud by žili ve světě jako my), ale příliš si ji neuvědomovali. Teprve průmyslová revoluce přinesla oddělení člověka a přírody, ale zároveň právě proto povýšila přírodu na estetickou.

Představte si zlatý řez. Ať už jeho vnímání, jakožto něčeho libého, je dáno apriori nebo to je jen kulturně daný fenomén, nelze myslím popřít, že pocity libosti spojené s obyčejným dokonalým obdélníkem a Michelangelovým člověkem jsou neporovnatelné.

Položme si otázku, jak je možné, že lidská duše, jež se cítí ztracena v tomto nekonečném chaotickém světě, plném nepředvídaných událostí a zvratů, dokáže existovat a žít (zatím)? Odpověď na tuto otázku není jednoduchá. Snad může někdo namítnout, že lidská duše již je ztracena a odsouzena k zániku, převálcována turbulencemi, chaosem a odcizením.

Člověk má řadu nástrojů jak chaotickým světem pronikat. Většina z nich má předpojmový apriorní charakter. Jedněmi z nejdůležitějších těchto nástrojů jsou intuice a vhled. Při poznávání okolního světa můžeme použít logicko analytický rozum. V této oblasti poznávání dosáhlo lidstvo již velkých úspěchů, ale dle mého názoru je tento směr poznávání světa přeceňován, ne-li vyčerpán.

Podobným způsobem pracuje nejen naše poznávání, ale i vnímání. Již v předchozí kapitole jsem naznačil, že máme apriori danou schopnost vnímat krásu v chaosu. Dalším prostředkem člověka k vnímání řádu v chaosu je tedy například tzv. gestaltové vnímání. Máme schopnost v okolním, nedokonalém, chaotickém světě vnímat dokonalé tvary.

A právě tyto výše zmíněné příklady jsou ty schopnosti lidské duše, které ji umožňují existenci v tomto chaotickém světě. Naše duše potřebuje odkrývat řád v chaosu, aby v něm byla schopna žít, a také to dokáže. Naše duše je zobrazením téže podstaty, kterou je schopna nahlížet ve svém okolí. Tím předstihuje naši mysl, která se utápí v detailech a složitosti, nedokáže poodstoupit a spatřit celek a jeho podstatu.

Máme dar vnímat harmonii v chaosu a není to dar rozumu. Nedokážeme to popsat a často si to ani neuvědomujeme. Vnímáme harmonii tónů, aniž bychom věděli, že poměry délek strun jsou poměry malých celých čísel, vnímáme libě vzrostlý strom, aniž víme, že za jeho estetickou hodnotou se skrývá zlatý řez. Náš rozum na to posléze přijde a my zůstaneme v němém úžasu. Něco tak matematicky triviálního způsobuje pocity krásna, libosti a dokonalé harmonie. A přesto bychom takových případů našli kolem sebe nespočet a doufám si tvrdit, že jsou spíše pravidlem než výjimkou, ne-li univerzálním zákonem.

Chaos, nebo spíše to, co se za chaosem skrývá, tak hraje libé tóny na ty nejvnitřnější struktury naší duše. Tato duše tak není v tomto chaosu úplně ztracena a vykořeněna a je k boji s chaosem náležitě vybavena.

V této části mé eseje bych se rád zamyslel nad vztahem mezi chaosem dnešní doby a společností.

Dějiny vývoje lidské společnosti byly pro řadu filosofů primárním objektem zkoumání. Ve vývoji filosofie, umění a náboženství můžeme sledovat vývoj společnosti. Jaká je naše současná společnost, pokud se na ni podíváme očima současných filosofů a umělců?

Dnes, kdy jsou na pořadu dne otázky trvale udržitelného rozvoje lidské společnosti, kdy odcizení mezi lidmi vrcholí, kdy je člověk redukován na statek, který si lze koupit, kterým lze manipulovat, který lze ”vaporizovat”, dnes, kdy jsou lidé zmatení a prázdní, kdy smyslem jejich života je konzumace všeho, dnes, kdy se společnost blíží mílovými kroky ke dnu, nás možná veškerý optimismus přejde. Nemůžeme se pak divit umělcům a filosofům, kteří deziluzi ze svého pobývání v tomto světě vyjadřují ve svých dílech. Nemůžeme se divit surrealistům, dadaistům ani umělcům pop-artu, nemůžeme se divit postmodernistům, kteří ve svém zápalu boje o pravdu pravdu zabili.

Všechny tyto ”chaotické” směry jsou však předzvěstí zrodu něčeho nového. Tyto jevy jsou velmi pozitivní a představují pro společnost ozdravný proces, prožíváme horečku a boj s nemocí, ale nakonec se ode dna odrazíme a uzdravíme se. Alespoň doufám. Stejně jako lidské individuum musí často pohlédnout tváří v tvář smrti, aby se posunulo ve svém vývoji dále, musí i celá společnost pohlédnout do tváře nicoty a zániku. Teprve pak dojde k jejímu obrození, které však nebude mít podobu plánovanou sociálními inženýry, ale jeho zdrojem budeme my sami.

V jakém dějinném stádiu se nyní nacházíme? Po pozitivistickém optimistickém období, kdy víra v neomezenost lidské racionality byla podporována pokroky ve vědě, kdy lidé věřili v absolutní poznatelnost světa rozumem, přišlo období vystřízlivění a krize. Dvě světové války, holocaust, obrovské sociální nerovnosti, ztráta identity a smyslu života, to vše je jen odrazem krize lidské víry ve svou vlastní racionalitu. Lidé spojovali rozum a dobro, a přitom rozum byl ten, kdo vraždil, lidé spojovali pokrok a dobro, a při tom pokrok vedl k odcizení lidí. Rozum je rozum a pokrok je pokrok. Ani jedno ani druhé není samo o sobě zlé či dobré.

Této skepse se chopili postmodernisté a využili k tomu i teorii chaosu. Neuvědomili si však, že chaos dvacátého století je pro společnost požehnáním, že obsahuje příslib řádu, že za samotným tímto chaosem existuje řád. Z teorie chaosu si vzali jen to, co se jim hodilo pro podporu jejich názorů.

Jaké je z tohoto stavu východisko? Nabízí se zde Hegelův koncept teze, antiteze a syntézy, aplikovaný na dějinný vývoj. Celé dějiny lze v jistém smyslu chápat jako sled určitých dějinných etap, jejich negaci a následnou syntézu a posun.

V nové epoše se vrátí pravda! Z chaosu dvacátého století se vynoří řád, vynoří se víra v pravdu, která však již nebude mít charakter oné pozitivistické pravdy století devatenáctého. Kladem postmodernismu je, že ukázal omezení analyticko logického rozumu (kterému pozitivisté slepě důvěřovali). Největším pochybením postmodernismu však bylo, že v zápalu boje za pravdu pravdu zabil. Úkolem postmoderny bylo zabít modernu a posléze i sebe samou. Nyní již může přijít nová filosofie, která pravdu rehabilituje.

Únik postmodernistů do absolutního relativismu nelze chápat jinak než jako dočasný. Člověk se dostane do fáze, kdy musí uznat, že jeho rozum není všemocný, že rozumu nelze apriori přisuzovat atribut dobra. Nevidím však důvod, aby díky tomuto zjištění zanevřel na veškerou pravdu a vše zrelativizoval a zesubjektivizoval. Je to pohyb ode zdi ke zdi. Krize rozumu by měla navodit příchod duše, příchod pátrání po podstatě. Objeví se syntéza rozumových a duchovních dispozic člověka.

Lékem na úpadek, chaos a honbu za ziskem bude individuální duchovní přerod člověka. Tento přerod nelze však plánovat ani řídit. Pravdu, která se v další epoše znovuzrodí, nebude možno implantovat do jednotlivců zvnějšku. Společnosti jako celku nelze vštěpovat nové hodnoty. Nepřijde žádný mesiáš, který spasí lidstvo. Tento přerod bude založen na vnitřním přerodu individuí a posléze na přerodu celé společnosti. My, jakožto individua, jsme zdrojem přeměny celé společnosti. Stav okolního světa bude působit na naše nitra do té míry, že proděláme tváří v tvář zániku vlastní vnitřní přerod, který pak bude zpětně působit na společnost jako celek.

Význam teorie chaosu pro úvahy týkající se společnosti můžeme tedy shrnout do dvou základních tezí.

http://metalinks.metaculture.net/fractal/philosophy.asp – Chaos & Philosophy, obsahuje řadu odkazů na stránky věnované souvislostem mezi teorií chaosu a filosofií a dále pak také souvislostem mezi teorií chaosu a ostatními disciplínami (biologie, psychologie, společenské vědy, fyzika apod.)