E-LOGOS/2000

ISSN 1121-0442

EXCELENTNÍ STUDENTSKÉ PRÁCE

_____________________________________________

 

 

Několik poznámek k evidenci a důvěře

Miroslav Svoboda

 

Bytí a nicota

Začněme trochu oklikou, přes Parmenida. Na jeho příkladě lze totiž zvláště ostře ukázat úskalí poznání, jež by chtělo být založeno na evidenci. Poznání, které nebere ohledy na přirozený jazyk, které lidskou řeč nutně zmrtvuje a upevňuje. Poznání, které podle rozumu (rozuměj: logiky) vystavěno na evidovaných axiomech, naráží v bytí na svou ”přirozenou” mez.

Nebudu snad hovořit přímo o Parmenidovi. Spíše o lidech, kteří toužíce se vydat po jeho stopách, zabředávají se do rozporů a paradoxů, nuceni přijímat závěry, s nimiž se nemohou srovnat. Tak prý pohyb není! Přiznávám, že tento výsledek parmenidovské argumentace mne popouzí víc než jiné. Pohyb, který denně vykonávám, kterým žiji, že bych ani myslet nemohl?

Vychází-li se z předpokladu, že jest, předpokladu, který je evidentní, samo-zřejmý, pak jistě nelze jít cestou ”není”. Vždyť ”jest”. Pak ale nelze ani myslet žádnou mnohost, různost – neboť ony jsou vždy nějakou negací jiného, nějakým ”není”. A pohyb spadá do stejné přihrádky.

Chyba je však na naší straně. To, co jsme evidovali, nebylo ”jest”, nýbrž ”jest různě”. Bytí totiž není žádné Jedno; je jednotou jsoucího. Pojem jednoty v sobě zahrnuje mnohost v jistém souladu. Bytí je ”sou-bytí”. Jen proto, že místo ”jest různě” říkáme ”jest”, aniž bychom dostatečně v mysli drželi onen rozdíl, padáme do léčky, již jsme si sami nastražili.

Pravé bytí znamená ”jest různě”. Nelze myslet samotné ”jest”: bytí bez mnohosti, v níž bylo by vyřčeno, je prázdné; jako by nebylo. Když Descartes řekne myslím, tedy jsem, mlčky dodává, že jest i různost. Vždyť jinak by nebyl žádný pohyb (!), nebylo by myšlení, nemohl by své bytí si uvědomit!

Nelze ani myslet samotné ”různě”. Různost bez bytí je chaos bez tvarů, je pouhou nicotou. Zde se každé myšlení ztrácí. Ačkoli jsem schopen nahlédnout ve světě nekonečnou mnohost, činím tak pouze proto, že onu různotu vidím na pozadí podkladu bytí. Strach o tento základ je úzkostí z nebytí, ze smrti, z nicoty, není však jejím prožitkem.

Výsledek naší jasné úvahy lze i shrnout do tabulky:

Správné označení

jest

různě, ale jest

jest různě

jest, ale různě

různě

Běžné, matoucí označení

bytí

bytí

bytí

nebytí

nicota

Alternativní pojmenování

jest

ne, že není

soujest

není

nic

Konotace

horisont (nedosažitelný)

ohled života

život (já)

ohled života

horisont (nedosažitelný)

Jak vidno, vysvětluje toto pojetí, proč je myslitelno bytí i nebytí: právě tehdy, máme-li je na zřeteli jen jako dílčí aspekty základního souladu soubytí. Každý sloupec tabulky se liší od jiného právě tím, na co převážně zaměříme svou pozornost. Pravím-li, že Petr není Pavel, vůbec žádný problém nenastává. Vždyť jsem jenom řekl, že Pavel i Petr nějak jsou, pouze různě, tedy tak, že jeden není druhým.

Evidence

Už je však třeba učinit přítrž předcházejícím úvahám. Doufám, že dostatečně ukázaly problematičnost jistého způsobu myšlení a pojímání světa – totiž způsobu založeného na evidenci a formálně logickém myšlení. Jistě, má se za to, že poznatek evidentní je samo-zřejmý. Nelze jej zavrhnout, nelze jej nemyslet, nelze jej popírat, nechce-li člověk popírat sám sebe.

To poslední zmíněné je nejdůležitější. Ačkoli obvykle říkáme, že evidentní poznání se na nic neodvolává, pouze samo na sebe, samo sebou že nás nutí k přijetí, není to přesné. Evidentní pravda totiž spoléhá na naši důvěru v zákony formální logiky. Evidence nachází v rozumu svého nadšeného společníka. Říká, je to tak a tak a ne jinak. Opatrný člověk by se zeptal: jak poznám, že ono ”tak a tak” je stále stejné? Jak vím, že to nemůže být ”tak i onak” najednou? Ale rozum zná zákon identity i zákon sporu – pokud je i my přijmeme za své, nemůžeme již tváří v tvář evidenci nijak pochybovat.

Evidence je náročná. Nechce platit jen pro mne, nýbrž pro všechny, ne subjektivně, ne intersubjektivně, ale absolutně objektivně! Nahlédnu-li, že 1+1=2, pak tím zároveň vyjadřuji nepodmíněnou jistotu, že to platilo vždy a platit bude. Pokud mi to snad někdy nebude jasné, bude to pouze vinou mé nedokonalé paměti, já však budu kdykoli schopen vyvolat tuto evidenci do zřejmosti. A nejen já, nýbrž kterýkoli myslící tvor, ba dokonce pouhý stroj!

(Samozřejmě, bude-li onen stroj správným způsobem sestaven – rozuměj podle zásad rozumu. Pak je ovšem otázka, zda možnost i obsah evidence není už dán příjemci předem jeho vlastní strukturou, zda evidentní poznání nevypovídá jen o poznávajícím, o ničem jiném. Evidence je nekompromisní, zotročující, fanatická, násilná – nepřipouští jinakost a odpor. Neumí se vyrovnat s výjimkami: buď zvítězí, nebo padne.)

Síla evidence spočívá právě v jejím spojení s rozumem. Zdá se nevyhnutné přijmout je za své, chce-li člověk zůstat sám sebou. A přece existují zkušenosti, které jejich váhu oslabují. Než je však zmíníme, poukažme na to, že k mezím rozumu dá se dojít i jeho vlastními prostředky. Rozum tvrdí: buď ve světě panuje čirá nutnost, nebo jest i náhoda. Jiné cesty není. Existuje-li pouze nutnost, musí mít vše svou příčinu, řetězec příčin však nemůže jít do nekonečna, ani se cyklit – vždy mohu vystoupit o rozměr výš a ptát se, co je příčinou onoho řetězce. Nebo také: logika dokáže odůvodnit všechno. Ne však sebe samu. Tak je prokázána existence náhody. Náhoda však může způsobit cokoli, i naprostý pád rozumu, i evidence.

Není tedy možné uvést žádný důvod k panství rozumu, ale ani k jeho zavržení. Pohybujeme se totiž již na půdě důvěry. Důvěra není jistotou jako evidence. Je ”pouze” nadějí. Jak jsme ovšem nahlédli, důvěra sice nemá tak pevný tvar jako evidence, je však jejím nutným předpokladem.

Zkušenost, která poukazuje na meze zásad rozumu, je sen. Jak si mohu být jist, že právě teď nesním? Nijak. Ale platí ve snu logické zákony? Tak třeba ve snu tančím s dívkou, hudba pomalu utichá a my jsme dospěli na chodbu. Vidím, že je neuklizená, a tak tím koštětem začnu zametat. Počkat – ptám se po probuzení – jaké koště, přece jsem tančil s dívkou? Ona se snad během tance proměnila? Takové otázky ale kladu právě až po probuzení, kdy nejsem již ochoten přijmout fakt, že by dívka mohla být i nebýt dívkou a koště být i nebýt koštětem, a obě zároveň být tím druhým i nebýt současně. Příčí se to požadavku bezrozpornosti.

Důvěra

Ukázali jsme, že sen jakoukoli jistotu ruší. Přitom si nemůžeme být ani jisti, zda bdíme čili nic. Co nám zbývá, je ”pouhá” důvěra. Můžeme se jen spolehnout, že evidence a rozum (většinou) platí. Přesto se celá evropská kultura snaží celé druhé tisíciletí na důvěru zapomenout, zamlčet její fundační potřebnost, a opřít se jen a jen o evidenci.

Proč? Poznání založené na evidenci je jisté, ono založené na důvěře pouze spolehlivé. Evidentní poznání je bezčasové, objektivní, a hlavně bez problémů sdělitelné. Kdyby se za několik tisíc let nalezla učebnice Euklidovy geometrie, dalo by se podle ní dál učit. Ale jak by dopadla evangelia – k porozumění jejich smyslu je třeba znalost tradice výkladu, určité zasvěcení, kontinuální spojení s danou kulturou…

Vědění založené na evidenci je jasné, ostré, zřetelné. Jeho prototypem je vědění matematické. Je věděním objektivním – kdokoli je kdykoli dokáže zpřítomnit bez dalších dodatečných předpokladů. Naproti tomu vědění založené na důvěře vyžaduje jisté úsilí. Je třeba je stále obnovovat. Je živé, roste, kdybychom o ně nepečovali, uhyne. O předpoklady matematického poznání se starat nemusíme, zůstává v nás vzpomínka na jejich evidenci, a tedy s nimi můžeme bez ostychu manipulovat, třeba je už vůbec nechápajíce. Pravíme: byly mi kdysi evidentní, a musí tak být evidentní pořád. Proč bych se zdržoval snahou o jejich vyvolání do zřejmosti, je-li úspěch takového počínání již předem zaručen?

Vědění evidentní se tak může snadno zvrhnout ve vědění manipulativní, jež samo žádným poznáním není. O vědění důvěrné se musím starat, vracet se k jeho počátkům. Toto vědění musím prožívat, aby se mi neodcizilo, a tedy nezmizelo. To stojí mnoho sil – jak o mnoho lákavější je pokusit se vyhnout této starosti nalezením evidence, která se sama dokáže o sebe postarat!

Nezabývali bychom se problémem nadvlády matematického poznání (poznání založeného na evidenci), kdyby nemělo pro svou hegemonii velice dobré důvody. Svět má totiž tu povahu, že se z velké části logu nevzpírá. Můžeme to snad stokrát bláhově popírat, přesto nemůžeme zastřít nesmírné úspěchy novověké vědy, přesto nemůžeme nevidět, jak byly ostatní kultury v tomto směru deficitní doslova převálcovány. Je snad lepšího důkazu než vítězství v boji o přežití? Pro dnešního člověka zřejmě nikoli. Vždyť dnes už se neptáme, zda je Bůh, nýbrž: je víra v Boha evolučně výhodná?

Kvantifikace

Snad v té spoustě slov nezapadla úvodní myšlenka, jak bytostně souvisí evidentní poznání s rozumem (logem). Možná však není tak zřejmé, proč kladu evidentní poznání do souvislosti s matematikou. Matematika se totiž týká kvantit, a existuje lepší půda pro evidenci než kvantity? Hovor o kvalitách k souhlasu dojít nemusí (zvlášť není-li k němu vůle), naopak na počtech se shodneme. Kvantity evidujeme – a spory o ně jsou proto zcela jiné povahy. Na stole leží knihy. Jsou hodnotné, nebo je to brak? V tom shodu nalézt nemusíme. Ale je jich tam deset, nebo patnáct? O to se nelze dlouho přít, jsme-li poctiví. Vždyť to je evidentní!

Objevujeme tak sféru, v níž se můžeme všichni setkat. Sféru, kde je možná rozumná řeč. Kde nemusíme marnit síly braním ohledu na kulturní, sociální, duchovní odlišnosti. Oblast, kde jsme si všichni rovni. Není tedy záslužné, snažit se ji co nejvíce rozšířit? Není snad správné, zbavit se tíživého balastu vztahů a závazků?

Ačkoli je tato snaha dobře míněna, má podivné důsledky, dovádí-li se do extrémů. Když jsem již nedokázal sledovat, kolik komu co dlužím a jaké mám ke komu závazky, zavedl jsem si sešit příjmů a výdajů – pečlivou evidenci. Vím přesně, kolik a za co jsem kdy přesně přijal či vydal. Dobrá, ale jak zaúčtuji, že mi kamarád půjčil dvě koruny do automatu? Měl bych mu je vrátit, to by požadovala evidence, ale to je společensky nepřípustné. On touto ”půjčkou” pouze utužuje přátelství, dává mi tím najevo, že doufá v jeho pokračování a že očekává mou pomoc, pokud on bude v nouzi. Lze toto kvantifikovat?

Dnešní představy antropologie o vzniku peněz vypovídají o tom, že platidla pocházejí nikoli z běžné směny, nýbrž ze směny daru. To je směny, která nemá za cíl výměnu zboží, nýbrž vznik vztahů a závazků, udržení společenské soudržnosti, posílení vlastní prestiže, postavení ve společenské hierarchii. Archaické společnosti úlohu sítě vzájemných vztahů nepodceňovaly. Věděly, že jsou tmelem, který udrží rovnováhu a předejde násilí.

Dnes se peníze používají opačně. Jejich cílem je předcházení vzniku jakéhokoli osobního vztahu. Prodavačka v potravinách mi dá housku, já za ni zaplatím, tím jsme vyrovnáni a víc spolu nemáme nic do činění. Když dám ale jinému dárek, činím jej svým dlužníkem, navazuji určitý vztah. Proto z koupených dárků odlepujeme cenovky – jde o vztah, ne o peníze.

Závěr

Úporná lidská snaha o dosažení jistoty má dnes za výsledek pravý opak. Nestačila nám spolehlivost, chtěli jsme mít všechno evidentní, a tedy (v užším slova smyslu) kvantifikovatelné. Dnešní společnost, založená na přesných počtech, se zdánlivě dokáže obejít bez vztahů – člověka k člověku, člověka k přírodě, člověka ke světu, člověka k sobě samému. Tato společnost se atomisuje. Připomíná věk Ducha, který prorokoval Ioachym da Fiore, v němž nastává čas ”všeobecného mništství” – každý je v jistém smyslu sám, i pravdu nazírá sám, společný svět spočívá jen v intelektuálním náhledu nutných, věčných pravd…

Jenže svou budoucnost vypočítat nedokážeme. Svět je v tomto ohledu tak nejistý, že je nutné se o něco s důvěrou opřít, chceme-li svůj život ustát. Každý člověk potřebuje ukotvení a dnešní zmatená doba je jen výrazem stavu, kdy jsme tradiční vazby důvěrnosti jednu po druhé strhali, aniž bychom je nahradili něčím spolehlivějším. Evidence funguje jen do té doby, dokud je podložena (třebas nethematisovanou) důvěrou. Chce však být silnější než svůj základ; když si pod sebou podřízne větev, nemůže se divit, že padá.