Podtrhnul jsem si kdysi výrok jednoho z moderních kritiků našich - Jiřího Karáska. Zní takto: “H.G. Schauer vystoupil v české literatuře v době, kdy nebylo v ní ubožšího genru nad kritiku. Kritické hodnocení děl obmezovalo se jen na to, že kritik zkoumal jakost rýmů, plynulost rythmův a pátral po germanismech. Tak podřízenou úlohu hrála tehdejší kritika ... Schauerem přišel do kritiky duch s novými hledisky kritickými. Vůči kritice čistě filologické, jak se posud v Čechách pěstovala, akcentoval myšlenku, která zarážela tam, kde se kritika dosud pohybovala na půdě reklamy neb opotřebovaných frasí.”

Nenamítám nic proti velebení kritických zásluh Schauerových, naopak principy jeho reální kritiky, pokud je mohl ve svém mládí rozvinouti, jsou mi osobně daleko milejší nežli např. čistě dojmová a zcela subjektivní měřítka mnohých stoupenců mladé kritiky, přišlé po Schauerovi, ale zaráží mne paušální odsouzení kritiky před Schauerem. Ze slov Karáskových, kdyby obsahovala plnou pravdu, vyplývalo by, že celá naše kritika před Schauerem byla čistě filologická, posuzující plody krásné literatury jediné a výhradně pod zorným úhlem grammatiky a metriky. Byly u nás zajisté - jako jinde - případy takové pohodlné kritiky, ale právě naše nejlepší kritika v době před Schauerem byla nikoliv filologická, nýbrž esthetická. To je obecně známo a známi jsou také přední zástupcové této kritiky - Jos. Durdík a Ot. Hostinský.

Význam i ráz kritiky Durdíkovy pěkně byl vystižen studií Jar. Kampra v “Sborníku Durdíkově”. Zde budiž alespoň několika slovy vzpomenuto kritické činnosti Ot.Hostinského, ovšem jen pokud se vztahovala na určité směry literární a na básnická díla sama.

Theorie umění básnického dotýkají se četné rozpravy Hostinského, ale bezprostřední vztah k soudobým směrům literárním měly zvláště dva jeho články “Výlet do říše romantiky” (Květy 1881) a “O realismu uměleckém” (t.1890).

Rozprava “Výlet do říše romantiky” měla hlavně dvojí účel. Předně stanoviti podstatu a vlastní pojem toho, čemu se nyní říká “romantika”, “romantické” a rozličně bývá vykládáno, za druhé odmítnouti názor formální esthetiky, že romantické je něco méně dokonalého než klassické. V příčině první vysvětluje se způsobem názorným a induktivním, že podstata dojmu romantického zakládá se především na kontrastu a dissonanci členů různorodých a to jak v obsahu uměleckých děl, tak i v jejich formě zevnější. V příčině druhé se dokazuje, že romantika jest také estheticky oprávněným živlem uměleckým a nikterak nevylučuje onu výši uměleckého tvoření a všeobecnou platnost forem, kterou klasičností nazýváme. Proto nelze říci, žeby moderní snaha zachovati to, co je v romantivce krásného a cenného, znamenala reakci uměleckou nebo úpadek vkusu, jak se zdálo mnohým esthetikům vášnivě zamilovaným do antiky.

Celou otázku realismu Hostinský ve své rozpravě uvádí na jednoduchou formuli sporu mezi krásou a pravdou. Dosud bylo zvykem prohlašovati, že nejvyšším zákonem umění jest krása; a kdykoliv pravda jí odporuje a překáží, umělec má prý straniti kráse, nikoliv vpravdě. Ale stanovisko toto není oprávněno. Pravda umělecká jest právě tak prvkem esthetickým, činitelem krásna, jako úhlednost linií a tvarů, harmonie barev a zvuků aj. Proto všecka poplašná hesla, že realismem ruší se krása, že nastává konec umění, jsou přehnaná. Netřeba se zarážeti, když seznáme případy, v nichž snaha po dokonalé pravdivosti a věrnosti obrazu třeba i výlučně ovládá tvoření umělcovo. Pravda jakožto “rušitelka krásy” nebude zajisté ničím horším, nežli krása jakožto “rušitelka pravdy”. Vyvrátiv všecky námitky proti realismu a objasniv jeho podstatu, určuje pak poměr jeho k idealismu takto. Tvoření idealistické a realistické stejně jest oprávněno, otázka, kdy má umělec užíti toho či onoho způsobu řešena býti musí podle zvláštních podmínek a okolností každého jednotlivého úkolu uměleckého. Ze všech činitelů, kteří při tom mohou rozhodovati, nejdůležitější je vlastní povaha předmětu zobrazeného. Skutečným zjevům přítomným svědčí především pojetí a provedení realistcké, kdežto náboženství, legenda, báje, allegorie k plné platnosti docházejí jen cestou idealismu. Dějiny jakožto svět sice reální, ale již v minulosti náležející, jednak realistický chtí býti vylíčeny, jednak k pravému realismu se vzpírají, a tudíž víceméně jen kombinacím a kompromisům obou principů jsou přístupny.

Z jednotlivých genrů básnických Hostinský podrobněji se zabýval zvláště podstatou dramata, jehož theorii věnoval dvě další studie “Darwin a drama” (Lumír 1873) a “Epos a drama” (Květy 1881).

Rozprava “Darwin a drama” co nejtěsněji souvisí se základní myšlenkou Hostinského odpoutati moderní esthetiku od nejrůznějších soustav theoreticko - filosofických a metafysických, postaviti ji na vlastní, samostatné nohy a přizpůsobiti methodu její methodě přírodních věd. Jest to takřka drobnou ilustrací a praktickou ukázkou zásad, jež hlásal v rozpravě “Slovo o krasovědě”. K tomu cíli vybral si drama jakožto komplikovaný útvar umělecký, aby jeho theorii podepřel o dvě hlavní zásady darwinismu: přirozený výběr o boj o život. Vysvětliv, jak látka a motivy dramata, komposice a výsledný dojem jeho s těmato dvěma činiteli biologickými se stýkají, končí svou úvahu slovy: “Přesvědčili jsme se, že cesta, na niž jsme vkročili, nevede do esthetického pekla, do čirého zapírání vší krásy a všeho ideálu, že theorie, která na látku dramata hledí okem “Darwinismu” nemusí výsledky býti o nic horší, nežli kterákoli jiná, že se naopak takovouto theorií každý vážný požadavek dramatiky, pokud se tkne člověka jakožto předmětu uměleckého díla, zcela dobře vysvětliti a odůvodniti může.”

Uplnou theorii dramata se stanoviska své exaktní esthetiky Hostinský rozvinul teprve v obšírnější studii “Epos a drama”. Práce tato je zajímavá svou methodou i výsledky. Methodicky podává pěknou ukázku, jak exaktní esthetika z daných prostředků uměleckých může odvozovati pravidla slohu. Proto vyšetřují se nejdříve umělecké prostředky, kterými se dílo dramatické ve skutek uvádí, a všeliké jiné okolnosti a poměry, za kterých se to děje, a na základě toho vykládají se teprve pravidla dramatické komposice. Zároveň s theorií dramata objasňuje se i theorie epiky jakožto druhu básnického, který co do látky s dramatem nejvíce se stýká, ale způsobem, jakým tuto látku líčí, od něho podstatně se rozlišuje.

Že Hostinský svým článkem “Glosy ke sporu o Rukopisy” (Athenaeum 1886) účinně zasáhl do boje rukopisného, jest s dodatek známo. Dříve již účastnil se také řešení sporné otázky o české prosodii v článku “Několik slov o české prosodii” (Květy 1870) a v pojednání “ České deklamaci hudební” (Rozpravy hudební č.2). Dospěl tu k zajímavým výsledkům, jež byly způsobilé, aby zmatkům prosodickým učinily konec (srv. J.Král, Listy fil. 1896,172).

Všecky uvedené studie, mající přímý neb nepřímý vztah k literatuře, přinášely vždy něco nového, regulovaly u nás literární vkus a přispívaly platně k náležitému hodnocení děl básnických. Tím, že byly založeny na základě přesně vědeckém, názorně a logicky se rozvájely, měly také velikou sílu přesvědčivosti. Proto mají

Z esthetických názorů uložených v rozpravách o theorii umění básnického vyplývají také hlavní principy literární kritiky Hostinského. Z empirické methody, která tvoří podstatu jeho esthetiky, přiorzeně následuje, že také jeho kritika nemohla býti jiná než empirická. Tím jako kritik podstatně se liší od Jos.Durdíka, jehož kritika byla převahou dogmatická.

Předmětem jeho kritických úvah bylo především drama, jemuž jako divadelní referent Pokroku (1872 - 4), Lumíra (1873), Nár.Listů (1881-2) věnoval dlouhou řadu rozborů. V duchu své theorie posuzoval při každém dramatě básnickou hodnotu, umění herecké i scénickou úpravu. Na básnickou stránku dramata kladl však největší důraz, připomínaje při každé příležitosti, že předním požadavkem každého dramata jest, aby bylo především - básní. Proto ostře odsuzoval takové práce, v nichž poetická stránka ustupovala zřetelům jiným. Odtud jeho stálý odpor a boj proti všedním fraškám a burleskám, jež se snažil vypuditi z českého divadla.

Posuzovaná dramata dávala mu často příležitost objasňovati neb řešiti rozmanité otázky uměleckého tvoření. Spor mezi pravdou historickou a krásou uměleckou zajímal ho např. při Vlčkových “Lipanech”. Výklad jeho nepozbyl své zajímavosti a zasluhuje, aby zde byl připomenut. “Bylo by lépe”, vykládá se tu, “kdyby umění přestalo býti v oné přílišné závislosti od měnivých výsledků historického bádání, kdyby jen tenkráte, když od dějin získati může, těsně k nim přilnulo, všude tam pak, kde historická pravda na úkor jest vážným interesům čistě uměleckým, těmto přednost dalo před onou, ač neobrátí - li se raději k látce jiné, příznivější.” Hostinský nezavrhuje z principu snah historické látky vůbec, nýbrž nesouhlasí se způsobem, jakým se nyní s látkami těmi obyčejně nakládá. Připouští rád, že látky dějinné z rozmanitých příčin mimo umění sice ležících, ale proto přece dosti vážných, vždy velevítané budou velkému obecenstvu, ale nevidí v úplném podrobování se diktátům historické pravdy vrchol činnosti umělecké. “Ten spíše hledám tam, kde básník sám si tvoří charaktery, situace, děj, nežli tam, kde si je vypůjčuje odjinud více méně hotové a tudíž v rámci historického umění samotného považuji za nejdůležitější ony stránky, v nichž se jeví především vlastní tvoření umělecké, a ne pouhé sebe virtuosnější zobrazování historie, která ostatně i svou nezbytnou přítěží prósy stává se básníkům nezřídka nebezpečnou”. Applikuje pak názory tyto na drama Vlčkovo dokládá: “Kdyby Prokop Veliký byl tak postaven do plného světla historie, aby přišel k dokonalé platnosti, jak v tradicích národních žije, třeba zde onde proti pravdě historické, bylo by vyváženo všecko, co jinak by se proti Vlčkově hře namítati mohlo”.

Nelze tu jíti po stopách jednotlivých jeho kritik, jen všeobecně budiž poznamenáno, že rozbory dramat “Žebráci” od Staňkovského, “Dvé krásných očí” od Zákrejse, “Lipany” od Vlčka, “Nerovné manželství” od Pinkasa, “Drahomíra” od Vrchlického, “Stará historie” od Zeyera, “Karthaginka” od Durdíka aj. mají trvalou cenu literární. Jakou váhu měl vůbec hlas Hostinského ve věcech divadelních, o tom svědčí nejlépe ten fakt, že program repertoirní, jejž navrhl ve známém článku “Slovo o našem národním divadle” (Osvěta 1883), byl přijat také od tehdejší správy Národního divadla. A dokud se jím řiditel Šubrt řídil, zdokonaloval se též umělecký směr našeho divadla....

Kritický činnost Hostinského vztahovala se také na jiné druhy básnické. Četné jeho úvahy o nových básnických sbírkách a publikacích rozptýleny jsou po různu v časopisech. Básně B.Jandy, R.Mayera, Šmilovského, Krajníka, Staška, Pokorného, “Lesní kvítí” od Heyduka, “Ze Šumavy” od Krásnohorské,