E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/99

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

Dr.Em.Rádl: Lamarck a jeho následníci.

Jean Baptiste Antoine Pierre de Monet, později jménem rytíř z Lamarcků (1744-1829) jsa důstojníkem byl raněn, načež opustil vojenskou kariéru, studoval lékařství a vedle toho botaniku a meteorologii. Později se věnoval výhradně botanice, r. 1778 uveřejnil trojsvazkové dílo "Flore francaise", které se objevilo v právě příznivou dobu: nadšení pro botaniku stalo se vlivem Rousseauovým módním. Od r. 1799 do 1810 vydával Lamarck každoročně almanach s proroctvím o povětrnosti, která však ne právě se osvědčovala. Roku 1793 stal se profesorem v Jardin de plantes pro obor zvířat bezobratlých, zároveň s ním byl jmenován jiný známý naturfilosof Geoffroy St. Hilaire profesorem pro obor obratlovců. Teď teprv, když mu bylo 49 let, začal Lamarck studovat zoologii. Celý svůj život probojoval Lamarck s nepříznivými podmínkami životními, v pozdějších letech svého života oslepl.

Svým vědeckým směrem byl Lamarck systematik a fysiolog, nikoli morfolog, jest velmi důležito míti hned předem tuto věc na paměti, ponměvadž bychom jinak nepochopili jeho nepatrný vliv na jeho současníky, kteří přemýšleli hlavně o morfologických otázkách. Za druhé jest třeba dbáti toho, že Lamarck byl autodidakt, zvlášť ve věcech theorie, tím si vysvětlíme, jak mohl rozvinouti tak nečasovou nauku.

Význam Lamarckův byl z agitačních důvodů většinou velmi falešně oceněn, důležité elementy jeho nauky byly vypuštěny a za to jiné, kterých Lamarck neznal, přidány, jak se vůbec hodilo těm, kteří chtěli učiniti z Lamarcka genia a předchůdce Darwina. Vůbec má osud Lamarckovy nauky mnoho podobností s osudem, jaký potkal nauku C.F. Wolffa o epigenetické podstatě vývoje. Také Wolffova theorie vpadla do doby, kdy ještě hlavy byly plny myšlenek na preformaci, také forma Wolffovy práce zarážela, spis byl přehlédnut a teprv po půl století oceněn, ale pak zase velmi často křivě posouzen, jen aby se mohl velice oslaviti.

Hlavní momenty filosofie Lamarckovy jsou: historické pojetí organismů, představa o silách fylogenii ženoucích, theorie o podstatě klasifikace, zvláštní fysiologie a psychologie.

Problém Lamarckův. Aby bylo, lze tyto elementy naturfilosofie Lamarckovy náležitě pochopiti, podáváme nejprve krátký přehled stavu biologického bádání v době, kdy Lamarck působil. Od doby Descartesovy a ještě více od doby Lebnicovy, vyvíjela se biologie pod vlivem racionalismu a vliv ten obrážel se v rozvoji morfologie (jakési organické geometrie) v naukách o jednotnosti plánu, dle něhož jsou všechny organismy stavěny, a konečně v rozvoji německé tzv. naturfilosofie. Myšlenka, že organismy tvoří plynou řadu bytostí dokonalejších a dokonalejších byla za doby Lamarckovy všeobecně známa a uznávána, k jejímu rozšíření přispěla hlavně filosofie Leibnicova, která ve větě té viděla jednu ze svých hlavních thesí. Otázka, proč organismy takovou řadu tvoří, neměla pro racionalisty smyslu, Bonnet, věrný následovník Leibnicův, kdesi klade si takovou otázku a odpovídá na ni metafysikou: poněvadž prý monady tvoří takovou řadu. Odpověď, kterou dali Lamarck a Darwin, protože organismy vznikly jedny z druhých, by asi sotva napadla některému racionalistovi, poněvadž totiž není racionálním výkladem, nýbrž pouze empirickým, neboť nevím - li odjinud (ze zkušenosti), že synové jsou otcům podobni, nepodává mi ona věta výkladu, nýbrž pouze nové faktum.

Lamarck byl první mezi biology, který se pokusil jasně a důsledně vyložiti gradaci zvířat (tak se tehdy vyjadřovalo faktum, že zvířata tvoří řadu od méně dokonalých k dokonalejším) pomocí methody empirické. Ptá se v úvodu k "Philosophie zoologique": "jak pak bychom mohli opravdu pochopiti zvláštní stupnici, která se nachází v složení organisace zvířat, projdeme - li jí od nejdokonalejších mezi nimi k nejméně dokonalým, kdybychom nezkoušeli, na čem as závisí tak positivní a nápadné faktum, které mi tak mnoho důkazů dotvrzuje?" A na tuto otázku odpovídá: "Nemám - li mysliti, že příroda vytvořila různá oživená těla jednoho po druhém, pokračujíc od jednoduššího k složitějšímu?" Někteří přírodozpytci tvrdí, praví Lamarck dále, že se organismy dají seřaditi ve vzestupnou řadu, jiní to popírají. Jisto jest jen tolik, že jen velké skupiny zvířat a důležité jejich orgány tvoří řadu, kdežto méně důležité orgány, podrobeny jsouce vlivu okolí, mění se od jednoho druhu k druhému. Tuto věc vykládá Lamarck geneticky: "Kdyby příčina, která se snaží stavbu organismů víc a více komplikovati, působila sama na formu zvířecích orgánů, byla by rostoucí složitost organisace, přecházíme - li od nižšího organismu k vyššímu, všude velmi pravidelná. Ale tak tomu není. Příroda jest k tomu vedena, aby podřizovala své operace vlivům okolností, jaké právě působí, a tyto okolnosti způsobují, že výsledky činnosti přírody varirují na všechny strany. To jest zvláštní příčina, která tu a tam v průběhu stupnice zvířat způsobuje, že vidíme odchylky často tak bizarní, které nám postup přírody ukazují. Za příklad uvádí Lamarck: hmyzi jsou proto jiným skupinám zvířat nepodobni, poněvadž jsou jediní z bezobratlých, kteří lítají ve zduchu, a tak jest viděti, "že zvláštní okolnosti a zvyky u nich vzbudily specifické výsledky". "Jest vskutku patrno", praví Lamarck na jiném místě, "že jest ten stav, v němž všechna zvířata vidíme, jednak produktem rostoucí složitosti organisace, která se snaží utvořiti pravidelnou stupnici, a jednak produktem vlivu mnoha různých příčin, které se stále snaží zrušiti pravidelnost gradace."

O silách způsobujících vývoj. Mimo Darwina a jeho věrné žáky předpokládali všichni naturfilosofové, že jest nějaká síla, která podmiňuje jak embryonální, tak fylogenetický vývoj. Vskutku jest také nemožno rozvinouti důslednou theorii vývojovou a nepřijmouti působení takové síly. Také Lamarck se silou toho druhu počítá, ačkoli ovšem i tu, jako ve švech důležitých částech své filosofie, jest nedůsledný a dělá kompromisy - nejasnost jeho pak dává dnešním jeho vykladačům vítanou příležitost mlčeti o jeho hypothese zvláštní fylogenetické síly. Lamarck rozeznává určitě vývoj nižších od vývoje vyšších organismů.

A) Vznik nižších organismů. Lamarck tvrdí, že příčinou vývoje nižších organismů jest pohyb fluid (t.j. tekutin, plynů, elektřiny, tepelného fluida atp.), kterýžto pohyb se v těle urychluje, vedle toho vnější příčiny komplikují účinky oněch fluid. Fluida ta přijímají organismy ze svého okolí a berou odtud sílu pro pohyb.Nejrpve vzniká jakés buněčné pletivo - nikoli v našem smyslu, neboť o buňkách se tehdy ještě nevědělo, nýbrž malý shluk rosolovité hmoty. Takto upravené buněčné pletivo jest útvar, z něhož je celý živočich vystavěn a z něhož různé orgány se vyvinuly, a sice tím, že pohyb fluid protlačil si uvnitř živé hmoty nové dráhy a dal podnět ke komplikaci starých a vzniku nových orgánů. Vypočítávaje rozdíly mezi organismy a anorganismy, uvádí Lamarck, že anorganismy jsou nepohyblivé, kdežto organismy pohybují se zvláštní sobě silou (force particuliere), která v organismu působí stálé napětí, tonus neboli organismus, zvláště neviditelná fluida, teplo, elektřina, magnetismus aj. organismus udržují. Tepelné fluidum (le calorique) nejspíš udržuje organismus měkkých částí živého těla, elektrické fluidum jest nejspíš příčinou organických pohybů a jednání zvířat.

Lamarck srovnává oplození se spontánní generací, při oplození rozpíná prý jakýs oplodňující výpar savým expansivním pohybem části k sobě lnoucí, při spontánní generaci vnikají z okolí jemná fluida do rosolovité, spontánně vzniklé hmoty, zveličují její pory a proměňují ji v buňky, " a tak toto malé tělo není než masa pletiva buněčného, do něhož mohou vnikati různé tekutiny a v něm se pohybovati". Tento výklad Lamarckův jest velmi blízký úvahám o embryonálním vývoji organismů, jaké uveřejnil 1759 C.F. Wolff, tak blízký, že jest přímý vliv Wollfův na Lamarcka velmi pravděpodobný. C.F. Wolff učil, že v organismu - ve vajíčku resp. v semeni jest zvláštní síla - vis essentialis - která působí expansivně uvnitř vajíčka, rozšiřuje jeho vnitřní elementy a tak tvoří dospělý organismus. Také dle wolffa vzniká buněčné plezivo tím, že expansí této vis essentialis jest vitalistická. (Wolff byl přívržencem vitalismu Stahlova), kdežto Lamarck obchází tuto konsekvenci a myslí, že vystačí s hypothesou o tlaku fysikálních "fluid".

Z počátků takových, jak jsme dle lamarcka vylíčili, vznikly podobným způsobem vyšší formy. Zvířata paprskovitě stavěná (hvězdice, ježovky ap.) vznikla ku příkladu dle Lamarcka z organismu původně kulatého tím, že jemná fluida okolí, vnikajíce zažívací dutinou do těla zcela přirozeně způsobila svojí expansí od středu k povrchu těla, tlakem opět a opět vznikajícím paprskovitou stavbu.

Tyto myšlenky shrnuje Lamarck takto: Příroda tvoří pomocí tepla, světla, elektřiny a vlhka spontánní nebo přímé generace na začátku každé z obou organických říší, na kterém se vyskytují nejjednodušší útvary. Ostatně Lamarck nevylučuje možnost, že také některé vyšší organismy vznikjaí spontánně, jako jsou cizopasní červi, houby, plísně, lišejníky ap.

Síla, které fylogenii způsobuje, není,jak Lamarck opět a opět ujišťuje, žádná zvláštní vitální síla. nýbrž životní jevy jsou zjevy pouze fysikální, materialista Cabanis se uvádí jako autorita pro toto tvrzení. Jinde však Lamarck tvrdí zase, že jest jakás všude působící činnost, která míří ke stálému ničení všech věcí, ale vedle toho jest v přírodě všude "zvláštní příčina, mocná a stále činná, která dovede tvořiti kombinace, množiti a rozčleňovati je, a která se stále snaží vystrojiti je novými vlastnostmi (sucharger de principes)". Myšlenky, které Lamarck k tomuto pojmu činné síly v přírodě připojuje, jsou sice poněkud nejasny, ale zdá se, že Lamarck jimi chce tvrditi, že ona činná síla jest sice všude v přírodě rozptýlená, ale že se projevuje jen v organismech a skrze ně, tak že všechny složitější útvary v přírodě vznikají působením této síly a eo ipso působením organismů. Cituji doslova: Tato síla..... "prend sa source dans un orde des choses essentiels a l existence de la vie". "Aussi je le repete, cette force singuliere qui prend sa source dans la causseexcitatrice des mouvements organiques et qui, dans le corps organisés, fait exister la vie et produit tant de phénoménes admirables, n est pas le résultat des lois patriculiéres, mais celui des circonstances et dun ordre de choses et d action qui lui donnent le pouvoir de produire de pareils effets". Upozorniv dále na to, že vápenec a jiné horniny jsou organického původu, pokračuje: Jest asi také velmi pravděpodobno, tvrdíme - li, že živá těla jsou prvním zdrojem, z něhož všechny známé složené věci původ svůj vzaly.

Ať už jest síla, o jaké tu Lamarck mluví, jakéhokoli původu, jisto jest, že v takovou sílu věří, že dává organismu vzniknouti působením této síly, a že z této síly, která jest totéž, co jiní auktoři jmenují životní silou, odvozuje všechny pohyby a formální změny.

Při této příležitosti vzpoměňme, že Lamarck ještě neznal rozdílu mezi potenciální a aktuální energií a že se proto zaplétá do nemožností. Neboť je-li každá energie jen aktuální, pak není možné její hromadění v organismu, pak jest možný jen její rozptyl po celém světě. Jiní auktoři unikli této konsekvenci tím, že věřili ve zvláštní vitální sílu, která má moc přemoci síly fysikální, Lamarck ale nechce věřiti v nějaké nadfysikální agens, ačkoli jeho účinky přijímá. Myslí, že stačí tlak fluid na stěny organismu, aby tento rostl a se diferencoval: ale jak to, že tato fluida tlačí jen z vnitřka na venek, a proč netlačila na organism z vnějška, odkud přece přišla? To, že energie může býti do těla přijata jen jako (potenciální) napjetí, které teprv v těle na příslušném místě a v příslušnou dobu se uvolní, toho Lamarck neznal.

B) Vznik vyšších organismů. Úkoly, které má u nižších živočichů všeobecná ženoucí síla v přírodě, o které jsem právě vykládal, přejímá u vyšších organismů "vnitřní cit" (sentiment intérieur). Přechod mezi oběma těmito činiteli líčí Lamarck takto: Kydž už složení těla u organismů bylo dosti pokročilé, tak že činné fluidum ve zvířeti už bylo velmi oživeno (tres-animalisé), začala se z krve anebo tekutiny krvi příbuzné vylučovati substance nervová a ukládala se v těle nejprve v isolovaných skupinách, potom jako celé pásmo nervové a kolem ní tvořil se zvláštní obal. Z krve vznikalo stále do nervů jemné fluidum, které v nejjednodušším případě dávalo pak podnět k pohybům, později i k vzbuzení pocitů, dokonalá soustava nervová slouží pohybům svalovým, pocitům, citům a inteligenci.

Vnitřní cit vzniká ze souboru vnitřních pocitů, které samy o sobě jsou příliš slabé, ale stačí na vzbuzení všeobecného citu. tento cit tvoří "já" vyšších organismů. A konečně jest zdrojem síly, která dovede buditi potřeby a jedná pod vlivem hnutí mysli, a z níž čerpají sílu pohyby a jednání, jí vzbuzené. tento vnitřní cit jest buď vědomý, buď nevědomý.

Z vnitřního citu odvozuje Lamarck také city mravní, "které" nejsou nic jiného než velká citlivost některých individuí, vzbuzená náhlým vynořením myšlenek a ideí, které citlivost tu dráždí. O takových individuích pravíme, že jsou velmi citlivá".

Vnitřní cit nebo vůle působí na fluidum nervové, jehož otřes se šíří podél nervu až do svalu. Dráždí - li se toto fluidum často na téže dráze tělem, vyhladí se dráha v tomto směru a podráždění pak probíhá rychleji. Odtud lze odvozovati náchylnost k určitému jednání, zvyk, čím menší inteligence, tím četnější jsou zvyky.

Také pud souvisí s vnitřním citem: na tento cit totiž působí dvojí příčiny, jednak projevy inteligence, jichž podstatou je vůle k činu a pak "pocity, které budí potřeby dráždící přímo onen vnitřní cit a nutí jej, aby řídil jednání ve směru zdšěděné náklonnosti, ale vůle o tomto jednání neví", a tak tomu jest u pudů.

Shrnu-li nyní obsah toho, co jsem uvedl- čtenář vidí, že Lamarck se nevyjadřuje právě nejzřetelněji, myslím, že mohu Lamarckův názor takto formulovati: Jest jakás příčina, která se snaží stále komplikovati organisaci zvířat. Tato příčina je u nižších organismů neuvědomělá, u vyšších jasně uvědomělá. Nevědomá vnitřní snaha jest zdrojem všeho jednání i pudového i mravního, vůle jest táž snaha, jenže uvědomělá. Jsou-li dány okolím zvláštní podmínky, specialisuje se dle jich rázu snaha k jich dosažení mířící, všeobecná snaha sama o sobě by způsobila stálý vzrůst a stálou komplikaci organisace, tedy jednu řadu důležitějších a složitějších organismů, speciální vnější podmínky způsobily však i speciální modofikace oné snahy a tudy i odchylky od oné jednoduché řady.

Význam potřeb. Lamarck tvrdí: Kdyby všechny organismy žily ku př. jen ve vodě a v témž klimatu, tvořila by soustava jejich jednu stoupající řadu, poruchy v této jednoduché řadě způsobovány jsou rozmanistostí vlivů okolí, jakému organismy podléhají. Za doklad toho uvádí Lamarck vodní savce, u nichž prý jest všeobecně zachován týž plán, jaký počala příroda uskutečňovati v rybách, jenže jest složitější. Za příklad odchylek uvádí ku př. nady, kteří pozbyli nohou, které kdysi měli, poněvadž jich,lezouce po zemi, nepotřebovali. Na jiném místě praví Lamarck, že okolí nepůsobí přímo na organisaci, nýbrž tím, že mění vnější potřeby, mění i jednání: jakmile se taková změna v okolí ustálí, navyknou si organismy nové jednání. Jestliže potřeby životní nutí některý orgán k minimální námaze, mohutní tento orgán, užívá-li se některého ústroje málo anebo vůbec nic, zakrňuje,ztrácí pomalu své schopnosti a mizí koněčně docela. Všechny tyto nové zvláštnosti zvířete se dědí a udržují se v následujících pokoleních, jestliže se týkají obou pohlaví.

O funkci orgánů nerozhoduje jejich tvar a stavba, nýbrž naopak následkem toho, že nefungovaly, zakrněly ve své stavbě zuby velryby a mravenečníka, oči krtka a macaráta. A naproti tomu jest intensivnější užívání příčinou toho, že mají vodní ptáci plovací blánu na nohou, bahňáci dlouhé krky, kopytnatci(poněvadž dlouho stojí) kopyta, dvojkopytníci (bojují hlavou, při čemž krev se hrne do čela) rohy a parohy atd. To ostatně jsou známé věci, neboť dle všeobecné domněnka jest právě tato věc hlavní myšlenkou Lamarckovou. Ale nesmí se jedno zapomínati: užívání a neužívání údů má - dle Lamarcka - jen tehdy smysl pro vznik nových orgánů, věříme-li, že zvíře má vnitřní snahu, přizpůsobiti se okolí, jinak jsou ony pojmy pro výklad vzniku organisace bezcenny.

Naukou o vnitřní vývoj ženoucí síle a o užívání a neužívání údů jakožto tvůrčích silách organisace dotkl se Lamarck nejcitlivějšího bodu každé vývojové theorie, totiž peoblému, jak vznikne ze síly forma. Lamarck jest donucen svojí theorií k domněnce, že potřeby zvířete přesahují jeho tělesné schopnosti, že zvíře více chce, než dovoluje jeho tělesná organisace, a právě tato "nadvůle" - sit venia verbo - má stvořiti dokonalejší, nebo dokonce nový orgán. Uveďme názorný příklad. Lamarck v důsledcích své nauky přizná, že organism, který o světle nic neví, může míti přece vůli, a že tato vůle zrak vytvoří. Možno zvoliti méně drastické příklady, než jest tento, a tím zastříti jádro otázky, ale všechny výklady, které se Lamarckovu podobají, totiž že síla organismu, jeho snaha, jeho vůle, jeho potřeby, že něco nového vytvoří, čeho organism ještě nemá, všechny ty výsledky vedou nakonec k našemu problému:jak to souhlasí s naukou o korelaci mez organisací síly a úkony zvířete, že funkce přece může více vykonati, než jest už organisací dáno, že organisaci může přemoci a předělati - v hořením našem příkladě, jak může zvíře světla, neznající chtíti viděti. Lamarck věří v tuto možnost, vběří v stálou, všem organismům vlastní snahu, jak si duchovní princip, jak si vůle, která aspoň na vyšších stupních vývoje může stvořiti nové struktury.

Jest tu viděti, že Lamarckova víra v snahu, přizpůsobiti se novým podmínkám, vede, je.li důsledně provedena, k vitalismu, k nauce, že síla, funkce organismu jest víc než jeho struktura, že mezi oběma není pouhý paralellism, nýbrž že duševní princip stojí výš než tělesná stavba.

Důslednost není vůbec předností Lamarckovy theorie, a tak možno u něho najíti snadno místa, která odporují tomu výkladu, jaký jsem právě o jeho názorech podal. nahoře citoval jsem z něho místo, dle něhož jen funkce tvoří orgán. Na jiném místě praví však Lamarck:" ... a jest stále pravda, že schopnosti, jaké zvíře z nich (t.j. ze svých orgánů) má, nepovstávají dříve, až teprv, když vznikají ty orgány, jež zvířeti ony schopnosti propůjčují." Tato věta znamená v souvislosti s hořeními výklady: Orgán jest stvořen funkcí, ale přece jest tu dříve než funkce. anebo uvažme tuto větu: Poněvadž zvuk všude proniká .... "má každé zvíře, které jest stavěno dle toho organisačního plánu, jehož podstatnou součástí jest sluch, stále příležitost cvičiti tento orgán všude kdekoli bydlí." Dle tohoto tvrzení musí tu tedy napřed být organisační plán vůbec (tedy něco morfologického, potom i sluchový ústroj a tím jest teprv zvířeti dána možnost cvičiti sluch.

Hume učil, že nedovedeme ze žádné věci uhodnouti (bez zkušenosti) jejích účinků, v našem případě není možno dle Humea uhodnouti, co ze zvířete nějakého kdy bude, neboť není nijaké poznatelné síly v těle, ze které bychom apriori jejích účinků se mohli dohadovati. Lamarck však tvrdí, že jest taková síla, že jest to snaha veškeré přírody po pokroku, vnitřní cit, vůle. Zde jest jádro učení Lamarckova, v theorii totiž, že organism může sám ze sebe vystoupiti, že může míti ať vědomé, ať nevědomé touhy po věcech, kterých ze své zkušenosti nezná. Tato myšlenka vede patrně daleko do metafysiky a blíží se Schopenhauerově nauce o metafysickém významu vůle.

Klasifikace. Lamarck drží se v klasifikaci téhož stanoviska jako Buffon a Bonnet. Systematické rozdělení organismů jest prý jen umělá práce lidská a jen pro lidské účely vymyšlená."Příroda neučinila nic tomu podobného a místo abychom sami sebe šidili tím, že bychom své dílo zaměňovali za její, uznejme že třídy, řády, rody a názvosloví jsou jen námi vymyšlené prostředky, jichž nemůžeme pohřešovati." "Příroda vytvořila pouze individua sobě podobná.

"Ovšem jest zapotřebí, aby byla jednou pro vždy ustanovena pravidla, dle nichž se tvoří třídy a řády, sic nastane zmatek, ale nezapomínejme, že jsou všechny hranice v řadě objektů, které tvoří říši živých bytostí, de facto umělé až na ty, které jsou tvořeny mezerami našeho vědění, jež teprv v příštích časech se podaří vyplniti."

Přirozená soustava má už tedy u Lamarcka ten historický význam, jaký jí později dal Darwin. U L inné - a Cuviera jest přirozená soustava ta soustava pojmů, jakou podává nejpřirozenější přehled živého tvorstva, Lamarckovi jest to system, který vyjadřuje fylogenetický vývoj organismů.

Lamarck popírá, tak jako Buffon, že pojem druhu má přirozený základ, neboť hranice druhu prý kolísají, sousední druhy nejsou od sebe přesně odděleny a čím hloub vnikáme do poznání druhu, tím určitěji poznáváme neurčitost hranic druhových. Důsledné jest, tvrdí-li pak Lamarck, že skoro žádné druhy nevymřely (jen ty, které člověk vyhubil), nýbrž že zvláště nižší zvířata (zvláště měkkýši) proměnila se v dnešní druhy.

Také u nerostů není dle Lamarcka určitých druhů. Ve spise nazvaném "hydrogeologie" (1802) vykládá, že nevěří v neproměnnost molekulů, že molekuly mohou se měniti "v počtu a poměru vlastností, které je charakterisují.

Badatel Cuvierova směru uvidí v pojmu ssavce něco daného. Pojem, jehož správnost možno kontrolovati zkušeností, který možno opravovati a prohlubovati. Fylogenetikové však mají takový názor za nesmyslný, poněvadž prý pojem ssavce byl utvořen libovolně a nevystihuje nějaké podstaty ssavčí, nýbrž jest prý jen souborem zvířat, která začala zemi obývati v době silurské a trvá do dnes. Lamarck neprohloubil učení Cuvierovo u významu přirozené soustavy, nýbrž zavedl místo něho jiný význam spočívající na jiném filosofickém podkladě. Lamarckova klasifikace stojí, chcete-li, vedle Cuvierovy, nikoli nad ni.

Živočišstvo Lamarck rozdělil takto:

A.Vertebrata 3.Annelida 7.Vermes

B.Avertebrata 4.Crustacea 8.Radiata

1.Mollusca 5.Arachnida 9.Polypi

2.Cirripedia 6.Insecta 10.Infusoria

Tomuto rozdělení dal pak Lamarck následující fylogenetický výklad:

Vermes (vznikli spontanně) Infusoria

│ Polypi

│ Radiata

Annelida Insecta

Cirripedia Arachnida

Mollusca Crustacea

│

│

│

Pisces

Reptilia

│

│

│

Aves

Monotremata Mammalia amphibia

──────────────────────┬────────────────┐

Unguiculata │ │

│ │

Ungulata Cetacea

Lamarckův názor o čase. Ve filosofii Lamarckově začíná míti čas ten význam, jaký mu později připisoval Darwin. U těch auktorů, kteří věřili ve vývoj skokem., že totiž jeden druh náhle, z neznámých vnitřních příčin se promění v jiný, jako se proměňuje kukla v dospělý hmyz, u auktorů, jako byli Geoffroy, Treviranus, Kolliker, nejnověji de Vries, nemá čas zvláštní úlohy při výkladu vzniku nových druhů, právě proto, že vznikají náhle a v neurčitých časových mezerách, v těchto theoriích nejedná se o to, kdy druh vznikl, nýbrž o to, jak.

Ne tak u Lamarcka. Lamarck tvrdí, že dnešní organismy vznikly ponenáhlu za dlouhou dobu, že složitější struktury se ponenáhlu vyvíjely a průběhem dob, že se i funkce orgánů diferencovaly. Ve smyslu Lamarckově by se dalo tvrditi, že délka doby jest mírou pokroku organisace. U Lamarcka jsou místa, která svědčí pro tento názor, ale i jiná, která se mu příčí. Nahoře jsem uvedl Lamarckovu myšlenku, že kdyby všechna zvířata žila za stejných podmínek ve vodě, že by tvořila stoupající řadu. Ale jinde zase odpovídá na otázku, proč zůstaly druhy zvířat neproměněny v Egyptě za tu dlouhou dobu, za kterou jsou odtamtud známy, tak, že prý se za tuto dobu také nezměnilo podnebí v Egyptě - a tu se tedy připisuje změna organisace vlivům klimatu, ne času.

Vznik člověka. Lamarck nechce člověka sice pro jeho inteligenci zařaditi mezi ostatní živočichy, ale rozhoduje se konečně přec i na něho užití svých vývojových myšlenek. Kdyby byl člověk, tak soudí Lamarck, jen zvlášť nadanou rasou organismů, daly by se jeho vlastnosti snadno vyložiti z nových zvyků, které si ponenáhlu osvojil. Kdyby nějaká zvlášť nadaná opice dala se zvláštními okolnostmi k tomu pohnouti, aby přestala lézti po stromech, a kdyby mnoho generací jejich chodilo pak jen po zadních okončinách, povstala by z ní dvounohá opice, která by se vzpřímila, snažít se viděti co možná daleko, a nabyla by tak postavy lidské. Kdyby pak méně užívala spodní čelisti, vzrostl by její lícní úhel, rasa, která by takto vznikla, zatlačila by jiné rasy, anebo by dusila jejich rozvoj, sama by se však množila a i potřeby její by rostly, tím by byl u ní vzbuzen pud po činnosti, a její schopnosti by se zdokonalily. Rozšířila by se po větším okrsku a tím by nabyla nových ideí a touhy, sděliti se o ně s jinými, a to by vedlo nejprve ku vzniku anertikulované řeči. "Tak asi by zněly úvahy, které bychom mohli rozvinouti, kdyby se člověk nelišil, o němž jsme právě uvažovali, jako o zvláště nadané rase zvířat, rázem své organisace od zvířat, a kdyby jeho

původ nebyl jiný než původ zvířat" - tak končí opatrně tuto svoji úvahu o člověku.

Fysiologický ráz úvah Lamarckových. Upozornil jsem na začátku tohoto článku na to, že Lamarck nebyl morfologem, nýbrž systematikem a fysilogem. Začav svoji vědeckou kariéru čistě systematickým (floristickým) spisem o francouzských rostlinách, pracoval později o systematice bezobratlých a materiálu takto sebraného čerpadla potravu jeho přírodní filosofie. Morfologickými problémy se Lamarck nikdy nezabýval.Tvrdí sice ve své Philosophie zoologique, že jest srovnávací studium orgánů principem zoologické filosofie, ale nelze v tom tvrzení viděti víc než ozvěnu tehdy všeobecně rozšířeného morfologického směru v biologii. Překvapující jest ovšem, že v dvojsvazkovém spise Lamarckově - Philosophie zoologique- a také v jiných jeho theoretických prací, které jsou věnovány úvahám o vzniku organisací nenajdeme nic ze srovnávací anatomie, ba ani z embryologie, několik obecných prací vyjímaje, které tam stojí beze vší souvislosti. Výhradně fysiologické úvahy zabírají přes polovinu Filosofie zoologické, ostatně jest systematika, ethologie a psychologie.

Poozoruhodno jest také, že Lamarck se později vzdal onoho rozdělení zvířat, jaké jsme nahoře uvedli a zavedl místo něho jiné, psychologické, dělil pak zvířata na apatyická, sensitivní a inteligentní. Apatická jsou: Infusortia, Polypi, Radiata, Vermes, Epizoa, sensitivní všechny ostatní bezobratlí a inteligentní jsou obratlovci.

Fysiologické úvahy Lamarckovy nejsou ničím zvlášť originální a nejsou nijak nové. Lamarck neprovedl ani jednoho konkrétního fysiologického zkoumání a nevyslovil ani jedné konkrétní nějak upotřebitelné fysiologické theorie. Opírá se jednoduše o Richerandovy Élements de psychologie (1801) ve věčné stránce a v theoriích o Cabanise (1799). Richerand byl vitalista, Cabanis materialista, Lamarckovi se nepodařilo rozdíly jejich názorů nějak smířiti, obojí, i vitalism i materialism leží v jeho spekulacích. Několikrát dokonce píše o zvláštní "force patriculiére", která oprganismy pohybuje (C.F. Wolff, vitalista ji jmenoval "vis essentialis"): také tvrdí po způsobu tejdejších vitalistů, že jest tonus neboli orgasmu pro organismy věcí zvlášť charakteristickou apod.

Jiné práce Lamarckovy. Spekulacemi o původu zvířat zabýval se Lamarck poměrně pozdě, před tím uveřejnil (ve třech vydáních) "Floru francouzskou" (1778), pak několik menších botanických spisů a řadu prací o soustavě měkkýšů, kteréžto práce byly vždycky velmi chváleny, a pak velké dílo o soustavě zvířat bezobratlých (1801), konečně několi paleontologických studií. Lamarck spekuloval také o meteorologii, fysice a chemii, nedošel však u odborníků těchto věd povšímnutí.

Bezprostřední vliv prací lamarckových. Positivní práce Lamarckovy byly hned po uvěřejnění přijaty od odborníků s velkým zájmem, jako systematik byl Lamarck vždycky ve velké vážnosti, pro své theorie však nenašel u součastníků jen malé porozumění, v širších kruzích pak zůstaly theorie ty takřka nepovšimnuty.Jako pokus řešiti morfologické problémy fysiologicky a k tomu ještě fysiologií, která nebyla na výši doby, byl apriori pochyben v době, která sice byla vědecky velmi čilá, ale hlavní důraz kladla na morfologické řešení biologických problémů. Teprve vlivem německé naturfilosofie klesl význam čisté morfologie a dynamický názor se začal uplatňovati a pak i Lamarckova filosofie nabývala více půdy. Avšak pak přijímány byly jeho s větší nebo menší nedůvěrou - jak to činili kupř. Lyell, Huxley a darwin. Teprv darwinismem bylo učení Lamarckovo povzneseno, tímto směrem totiž bylo zavedeno ethologicky- fysiologické řešení biologických problémů na místo morfologického, jak se o to Lamarck pokoušel, od doby vystoupení Darwina rostl pak význam Lamarckův zvláště potom, když kritika odmítajíc některé části učení Darwinova, domnívala se, že v Lamarckovi najde za ně lepší náhradu - tak vznikl tzv. neolamarckismus, o němž dále chci jednati.

Všeobecná charakteristika Lamarckova. V době, kdy se učení Lamarckovo těší tak všeobecné vážnosti, jest těžko chrakterisovati je několika málo slovy, aby mi nebyla vyčítána nespravedlivost. Kdo si chce učiniti svůj úsudek o Lamarckovi, čti jen jeho "Philosophie zoologique" a nedbej chvalořečí o něm. Lamarckovy názory o meteorologii jsou dle všeobecného úsudku bezcenny, o jeho fysikálních a chemických spekulacích praví C. Barus, ženemají jiného významu, než že dokazují, v jak širokém rozsahu se pohybovaly Lamarckovy filosofické tendence, spekulace ty nepodávají vůbec pokusů a jsou provedeny bez matematiky, na pokrok fysiky neměly (dle Barusa) vůbec vlivu. Ne jiný jest úsudek o jeho chemických názorech: Packard uvádí úsudek H.C. Boltona, který praví, že Lamarck pro chemii zůstal úplně bez významu a že se v jejích dějinách neuvádí, polemisoval se zakladatelem moderní chemie Lavoisierem a názory jeho upomínají prý na alchymii.

Neúspěch Lamarckův ve fysice a chemii není ovšem podstatným důvodem proti významu jeho biologických theorií, ale přece nelze se vyhnouti otázce, jak se ty věci hodí k sobě, viděti význam moderní biologie v tom, že své problémy redukuje na fysiku a chemii a Lamarcka za uvedených okolností míti z ajednoho uz jejích zakladatelů. Newton uvedl astronomii pomocí mathematiky na fysikální zákony, ale newton znamená přece něco v mathematice a fysice! Kepler byl fantast a astrolog, ale mezi jeho vírou v duchy, který prý pohánějí planety kolem slunce a mezi jeho vědeckými názory jest vnitřní fylosofický vztah, který však marně byste hledali mezi Lamarckovou "Florou" a jeho naturfilosofií.

Lamarckova "Philosophie zoologique" neobsahuje žádnou theorii, také ne řadu hypothes, nýbrž jest to fantasie: snad tomu tak jest, jak Lamarck praví, snad to jest jinak. V celém díle však nenajdeme ani jednoho důkazu, ani logického, ani positivního, ba ani stopu po pokusu o takový důkaz. Lamarckovi scházela síla, každému theoretikovi nezbytně nutná, síla, shrnouti své názory v jasné všeobecné pojmy, a proto podává jen všeobecná tvrzení, jejichž vztah k skutečnosti jest příliš volný. Nevyčítám Lamarckovi, že založil svoji theorii nedbaje dosti positivních fakt, také to nevytýkám, že jest jeho theorie nesprávná, nýbrž upozorňuji na jeho povrchnost, pojmovou neurčitost a lehkomyslnou hru s pouhými, nedokázatelnými možnostmi.

Z těchto důvodů nesouhlasím s velikou chválou, jakou se v posledních letech Lamarck zahrnuje, všechna tato chvála pochází z mylného přesvědčení, že fylogenetická filosofie jest jedině možnou filosofií v biologii možnou, a protože Lamarck byl první, který se jí přidržel, za druhé pak odtud, že přivrženci fylogenie vidouce darwinism klesati, zachraňuji ji Lamarckem, kterého stavějí proti Darwinovi a velice neprávem nad něho.

Lamarck není jiný ve svých biologických theoriích, než jaký jest v meteorologických, fysikálních a chemických, schází mu první podmínka theoretikova, originalita a jasnost názoru, a místo toho podává se jen diletantism: v theorii byl a zůstal Lamarck diletantem, neboť jen diletant dovede takovým způsobem spojiti vitalism, fysiologii, genetickou filosofii, materialism v jednu theorii, jak to nacházíme ve "Philosophie Zoologique".

Ovšem darwinisté jsou o Lamarckovi jiného názoru. E. Haeckel píše, že kniha Lamarckova jest podivuhodné dílo, které stojí vysoko nad dualistickými snahami tehdejší doby, a řadí tento spis vedle epochálního díla Darwinova, které jest dle něho ovšem prvním dílem na světě. Huxley pak píše. Nerad bych ocenil nízko význam Darwinův v dějinách vědy, ale myslím, že Buffon a Lamarck jej genialitou a plodností převyšuje. Rozhledem a obsahem byli tito dva mužové obři, ačkoli my rádi jejich práce zapomínáme. V. Baer byl jiný muž téhož rázu, Cuvier jiný trošku nižší, a Joh. Muller také jeden.

Hlavní spisy Lamarckovy jsou:

Flore francaise, ou description succincte de toutes les plantes qui croissent naturellement en France, disposées selon une nouvelle méthode d analyse etc. 3. Vls. Paris 1778.

Philosophie zoologique,ou exposition de cónsidérations relatives a l histoire naturelle des animaux. Paris 1809.

Histoire naturelle des animaux sans vertébres.7.Vols. Paris. 1815-1822.