E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/99

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

Vladimír Nezmar: Paralelism vývoje vědeckého a politického.

Že vědecké nebo filosofické myšlení může míti vliv na politiku, jest věc známá a, tuším, nepopíraná. Stačí uvésti za příklad výnam filosofie Rousseauovy pro politiku francouzskou neb vliv, kterým působil rozvoj věd přírodních na utváření národohospodářských a v dalších důsledcích i politických rozměrů Evropy. A naopak: také politika má vliv na vědecké myšlení, znám jest blahodárný účinek svobodných řízení politických na rozvoj věd i zdržování tohoto rozvoje zřízeními despotickými a politickými zmatky a třenicemi.

Něco jiného však, než uznati tento obapolný vliv, jest tvrditi, že by byla jakási paralelnost mezi vývojem vědeckým a politickým. Není takové tvrzení více než paradoxní, hodnota jeho více než problematická? Jaká podobnost může býti mezi myšlením a dějstvím politickým, mezi poměrem ideí v lidském duchu a poměrem lidí v lidské společnosti? Zdá se, že tyto otázky jsou již odpověďmi a sice odpověďmi, které vylučují veškeru pochybnost, - přece však bylo by ukvapené považovati je za více, než čím opravdu jsou: výraz nedůvěry, která však není ještě vyvrácením. Paralelism mezi vývojem vědeckým a politickým, nebo zvolíme raději šiřší, vhodnější pojetí: mezi vývojem rozumového myšlení a vývojem společenské organisace vskutku existuje, ukázati to jest úkolem tohoto pojednání.

*

Počněme vědou.

Všeobecná zásada, že vše, co vzniká, jest predeterminováno tím, co tu již bylo - jinak řečeno: že není absolutního vzniku - , platí též o vědě a vědeckém myšlení. Stáří tohoto myšlení (trváme-li na přesném významu přívlastku "vědecký") není značné: sotva několi století, ba věk některých věd a vědeckých odvětví mohli bychom měřiti sotva desítkami let z čeho vzniklo myšlení vědecké? Jest něčím absolutně novým? Nějakým zcela zvláštním druhem poznání a myšlení, objevivším se na světě z čista jasna bez předchozích příprav? Otázky skoro zbytečné, každý dnes ví, že věda jest jen pozdní článek ve vývoji obecného, populárního myšlení. Stopujeme-li výsledky v jejich příčinách, dojdeme ve snaze dopátrat se prvních zárodkův a spolu předchůdcův toho, co dnes zveme vědou, až k myšlení prvotního člověka, mohli bychom ( se stanoviska evoluční psychologie) jíti ještě dále, ale netřeba, zůstaneme při tomto východisku.

Jaké byly tedy počátky lidského myšlení? To je vskutku nesadno říci, když počátky lidstva a tudíž i počátky jeho myšlení a vědění ztrácejí se nám v hustě zamlžených dálkách dob předhistorických. Ale docela neproniknutelný přece nejsou tyto temnoty zahalující počátky vývoje lidského myšlení, nebo co jiného mohlo na počátku býti než ojedinělé - přesněji : nedostatečně koordinované poznatky a vjemy? Věda je vyšší vývoj obecného poznání, jest, jak zní definice, soustavou přesných poznatků. Na počátku tedy jsou vagní, nekoordinované zkušenosti, vjemy, dojmy, stavy vědomí, v nichž známé tři stránky: předmětně- představová, citová a snahová splývají, nejsouce diferencovány, jež nevyvolávají řady vzpomínek, nepodněcují úvah, neboli, jak můžeme též říci: vybíjejí se jen minimální měrou do vědomí, za to tím větší snaží se vybíti reflexem, činem. Avšak stopy těchto dojmů nezůstávají přece v lidském duchu neuspořádány, netrčí nečinně vedle sebe, aby na sebe nepůsobily, nepřetvořovaly se navzájem. Nemohou na sebe nepůsobiti, nemohou se nepřetvořovati, neboť jako všude, uplatňuje se i ve vědomí člověkově tendence k vyrovnání, k rovnováze, k ujednocení. Co jmenujeme snahou po jednotném názoru světovém, jakož i to, co nazýváme asociací představ, apercepcí atd. jsou jen různá pojmenování některých stránek této ujednocovací tendence. Jiným známým dokladem téže tendence po ujednocení duševního obsahu jest lidská řeč- nejen tím, že tvoří soustavu podivuhodně uspořádanou, jak ukazuje jazykozpyt a gramatika všech jazyků, ale také tím, že jednotlivá slova, z nichž se skládá, nejsou (a byla-li původně, nezůstávají) symboly jedinečných zkušeností, nýbrž symboly pojmů, které byly utvořeny z velikého počtu podobných zkušeností vzájemných jich na sebe působením, vyrovnáváním, vědomou i nevědomou abstrakcí. Jinak by nebylo možno užívati téhož slova (např. člověk, bratr - bílý, studený, dobrý - pochybovati, viděti atd. na označení různých jedinečných jevů, že se tak vskutku děje, jest vysvětlitelno jedině tím, že slova označují pojmové znaky obsahům těchto jednotlivin společné, tedy z nich vyabstrahované.

Jaké byly původní výsledky této ujednocovací tendence, neboli jak vypadal názor světový prehistorického člověka - když ovšem k takovému jednotnému názoru dospěl, neboť, že se to nestalo hned, ani rychle, jest na jevě - těžko říci, a kdybychom to i říci dovedli, sotva bychom byli s to takový názor pochopiti, vmysliti se v něj,leč velmi nedokonale, neboť náš způsob nazírací, čili, dovoleno -li tak říci, psychická struktura dnešního člověka jistě není docela rovna oné našeho předka, od něhož nás dělí mezera mnoha tisíciletí. Jak nesnadno jest nám ve věku dospělém vmysliti se ve světový názor vlastního našeho dětství! Obyčejně selže každé úsilí v tomto směru, nevyhnutelně tím těžší jest vmysliti se ve světový názor našich prapředkův a pochopiti jej - jen tušiti jeho povahu můžeme. Z analogií a dohadův, jakož i ze skrovných zpráv o prvních počátcích historie lidstva usuzujeme, že názor ten byl zabarven mythicky, nábožensky. Náboženský mythus, neboli náboženství, pokud jest mythem, jets prvým světovým názorem člověka, toho jména hodným.

Pomalu, nesmírně pomalu roste lidský rozum, bylo jistě třeba nesmírně dlouhé doby, nežli člověk přestal býti pouhým pasivním přijímatelem hrubých dojmů, hříčkou působících naň vlivů vnějších a naučil se sám z vlastní inciativy pořádati své zkušenosti, zpracovávati je, vybírati, voliti - či jinými slovy: nežli se z pouhého smyslového a reflexového živočicha stal živočichem rozumným. Teprve paralelně s tímto vývojem světový názor stává se výkladem světa, výkladem ovšem ještě hrubým, neumělým - - , ale jest v němž již možno slyšeti žvatlání lidského rozumu probouzejícího se, k životu se hlásícího. Náboženství - můžeme říci - jest první filosofií, náboženství a filosofie jest na tomto stupni jedno a totéž.

Nejznatelněji se jeví tato identita náboženství a filosofie u národů již pokročilejších v theologii. Theologie - která celkem odpovídá náboženskému mythu - není jen vírou a docela pasivně přejatou tradicí, nýbrž chce býti též osobním výkladem a kritickým zpracováním oné tradice, t.j. původního mythu. dalším pokrokem jest oddělení filosofie, t.j. subjektivistního, rozumového názoru světového od náboženství. názoru to tradičního, ale toto oddělení, které se ostatně uskutečňuje velmi pozvolna, není hned ještě rozvodem. Nikoliv, poměr filosofie k náboženství a k theologii je z prvu docela přátelský. Jest to poměr dítěte k matce, až děcko povyroste, bude matce pomáhati: stane se služkou - ancilla theologiae.

Všimněme si ppovahy této dcery náboženství, služky theologie, budoucí matky a královny věd , jak se utvářela v křesťanském středověku a na samých počátcích doby nové - tedy popředně filosofie scholastické a cartesiánské. Jejím východiskem a normou jsou dogmata náboženská, později vrozené principy, její methoda jest tedy dogmatická, apriorná a deduktivní. Všecek důraz spočívá na dogmatu nebo obecné zásadě, jednotlivá zkušenost, vjem nemá významu. Až nápadná jest v této příčině nevážnost, kterou projevují filosofové starší doby - mezi nimi i tací, kteří zahajují již nové období a ohlašují tak pokrok k vyšším útvarům ve filosofii, např. Descartes - ke smyslové zkušenosti, tím větší jest arci jejich víra ve všeobecné zásady.

Vjem - tj. právě fakt oné zkušenosti- takto znehodnocený musí se přizpůsobiti axiomatu neb jest jím přizpůsoben - velmi často jest toto přizpůsobení vlastně zkomolením.

Ale již Baco z Verulamu (1561-1626) - a ani ten nebyl prvý- staví se proti této methodě: dospívá k poznání prostičké pravdy, která nám se již zdá samozřejmou, že vědění se musí opírati o fakta, o empirii, že jednotlivý konkrétní poznatek musí býti východiskem vědeckého postupu, nikoli všeobecná zásada. Ukazuje záludy (idola) dogmatických a deduktivních method a požaduje methodu induktivní.

Tímto požadavkem razí Baco cestu vědě a uspěšuje její emancipaci od filsofie. Věda - popředně jest to věda přírodní - stanouc se empirickou a induktivnou, shledá záhy meze, které jí dosud byly vyměřeny, těsnými, odloučí se od filosofie a bude se dále vyvíjeti vedle ní a později i proti ní. Toto odloučení není arci také dílem okamžiku a není hned dokonalé, filosofické a z části též theologické zřetele podržují dlouho ještě místo ve vědě - jsou tedy emancipace vědy od filosofie a růst její jen polovné: poměr namnoze shodný s oním, v jaký filosofie sama již dříve vstoupila k náboženství a theologii, a v němž dosud trvá.

Filosofie zatím nepřestává býti dogmatickou, ale vymaňuje se čím dále tím více z područí a vlivu theologie. Zárodky této emancipace můžeme docela dobře pozorovati již ve scholastice, zejména u myslitelů směru nominalistického, nejrozhodnější však krok činí tu Descartes, který východiskem a normou filosofie na místě dogmatu činí vlastní subjekt, autonomní kritický rozum. Descartes sám se sice nestaví proti náboženství a theologii, naopak, vyznává se býti věřícím katolíkem a činí si z filosofie jakýsi můstek k víře, ale staví svou filosofii a zejména princip její mimo náboženství, mimo dogma: tím právě zasloužil si názvu zakladatele novodobé filosofie. Filosofie, mohli bychom říci mluvou Hegelovou, našla sebe samu, stojí na vlastních nohou. Není již služkou, je samostatnou paní - královnou. A stává se záhy sokyní theologie a sice sokyni vítěznou.

Ale postavení této vítězky nikterak není pevné. Empirism, indukce podkopávají základy její vážnosti. Nejjistěji vedené rány vycházejí z Anglie. Locke (1632-1704) obrací se proti nativismu (nauce o vrozených pojmech a zásadách) a vyslovuje větu, že všecko poznání má původ svůj ve smyslové zkušenosti (omnis cognitio incipit a sensu). Ještě zžíravější kritiku provádí na čelných všeobecných pojmech a zásadách jeho krajan Hume (1711-1776), u něhož filosofie končí tím, čím u Cartesia začala: skepsí. Jestliže však tito Angličané zachovávají při podkopnické práci svých dobře mířených ran loyální klid, povaze jejich národa vlastní, Francouzi jsou vášnivější prudší: Lockeův empirism mění se na půdě francouzské v sensualism a končí materialismem, hrobem filosofie. Hmota pohřbila myšlenku, ideál. Není bez zajímavosti, že tento hrob nalézá se na téže půdě, na které Cartesiovým: Cogito, ergo sum novověká filosofie se zrodila. Ostatně smrt jest jen zdánlivá francouzská filosofie vstává záhy z hrobu a ve formě Comteova positivismu nabývá významu světového. Méně ohrožována jest filosofie V Německu Kant (1724-1804) potírá sice dogmatism svých předchůdců svými kritikami, ale sám bezděčně dává podnět ke vzniku celého roje soustav dogmatických.

"Královna věd" má tedy co dělat, aby se udržela, ale udržuje se přece. Udržuje se, ale prestyž její slábne, co zatím vážnost method induktivních a tudíž také empirických věd stoupá. Filosofie, která vědy odchovala, která se jimi dala posluhovati a později je trochu (někdy hodně) mistrovala, jest nyní sama jimi mistrována, ano jen jakoby mezi nimi trpěna. Mnozí vědci vidí v ní sice královnu, ale královnu na pensi, a ve filosofování hříčku většinou neškodnou, ale někdy také škodnou. Ještě před nedávnem bylo možno slýchati podobné názory v debatách vedených o "filosofování" mezi přírodovědci (u nás např. spor Mareš - Raýman) i mezi historiky (proti filosofickému směru Lamprechtovu). S touto nevážností k filosofii souvisí též nevážnost k její methodě, tj. k methodě deduktivní.

Avšak tato nevážnost není nikterak sdílena všeobecně - spíše se zdá býti vyjímkou, stále hlasněji na všech stranách se ozývající touha a volání po jednotném názoru světovém tomu alespoň nasvědčuje.

* *

*

Přejděme k politice.

Jako přívlastku "vědecký" můžeme užíti o vývoji myšlení teprv od doby poměrně nedávné, tak také přívlastku ůpolitickýů nelze užíti o celém společesnkém vývoji lidstva. O politice možno mluviti teprv ve státu, to jest však útvar poměrně mladý. Než sledovali-li jsme vývoj vědecký až k jeho zřídlům, totiž k povaze myšlení člověka primitivního, jest záhodno, abychom učinili tak též s vývojem politickým.

Otázka, u které se takovým způsobem ocitáme, zní : jaké byly počátky společesnké organisace? Zodpověděti tuto otázku jest nesnadno i snadno dle toho, jak se k ní postavíme. Jaké byly prvopočátky politických zřízení, státu, obce atd., kdo poví s určitostí? Ale něco přece víme, něco směšně prostého: že na počátku politického vývoje byli lidé, jedničky lidské.

Tito lidé nežijí však vedle sebe tak lhostějně, tak nečinně, aby se navzájem nestýkali a mnoha způsoby na sebe nepůsobili. Nemohou na sebe nepůsobiti, neboť tendence k rovnováze, k vyrovnání, k ujednocení, nepřipouštějíc žádné vyjímky uplatňuje se i v tomto případě. Jeví se tu jakožto tendence spolčovací, neboli jakožto snaha utvořiti společnost. Společnost - to znamená pokojné soužití bez srážek a harmonii činností či spíše součinnost, kde jeden pracuje pro všechny a všichni pro každého. Že vskutku existuje tendence k těmto cílům směřující, že kdekoliv se stýká jakýkoliv počet lidí dosud nesdružených, vždy směřují k tomu, aby se sdružili, aby utvořili společnost (nepravím, že by výsledku tohoto vždy bylo opravdu dosahováno), jest věc tak známá, že by zbytečno bylo o ní více se šířiti.

Nesnadno jest však říci, jaké byly původní výsledky této spolčovací tendence, neboli jao vypadala prvopočáteční společnost, jistě nebyl ráz její všude stejný. Nic však není tak na snadě, nic přirozenějšího než souditi, že nejpůvodnějším pojítkem společesnkým postránce objektivní bylo přirozené pouto rodové, pouto rodového pokrevního příbuzenství. Rodina a z ní povstalý rod (při čemž ovšem nesmíme mysliti hned na některou z dnešních forem rodiny) zdá se býti nejstarším útvarem společenským.

Jaké však bylo prvotní subjektivní pojítko společenské? Jest nejvýš pravděpodobně, že pojítkem takovým bylo společné náboženství. Všecky důvody, které mluví pro to, že podstatnou roli v uvtáření náboženství hrál kult předkův, opodstatňují též závěr, že pojítko rodové bylo po stránce psychické provázeno pojetím náboženským. Kult předkův a všechny s ním více nebo méně souvislé tradice náboženské připoutávají každou žijící generaci ku pokolením již zašlým a jsou takto časovým pojítkem zaručujícím kontinuitu a soudržnost po sobě následujících generací, zároveň však spojují v jednotu i všechny současně žijící členy téže generace společnými středisky kultu a společnými náboženskými názory. V pozoruhodném, nedávno uveřejněném článku, jednajícím o významu náboženství v sociálním vývoji, píše Ch. Renel: "Kult jest sociálním pojítkem všech jednotlivců, kteří pocházejí od společného předka ať společného (kult rodiný) ať předpokládaného (kult klanový, kmenový)". A dále: "Primitivnímu stavu společesnkému odpovídá vždy nějaká forma náboženská, která jest jeho výrazem anebo symbolem. Ona jest, zvláště u národů mladých, jakoby duší společenského těla a způsobuje soudržnost a trvání." Z této příčiny "zmocniti se lstí nebo násilím bohů některého národa a učiniti je svými, znamená vůbec tolik, jako přivtěliti si tento národ, - zničiti je značí zničiti jaksi životní sílu tohoto národa a zůstaviti z něho jenom jedince isolované a zbavené síly."

Bylo jistě zapotřebí hodně dlouhé periody časové nežli se vyvine onen útvar společnosti, jejž by bylo možno, alespoň laxním užitím slova, pojmenovati státem.

Stát a národ neboli společnost občanská a společnost rodová splývají s počátku v jedno. Avšak tato společnost rodová jest, jak jsme právě pověděli zároveň společností náboženskou, organisace rodová a organisace náboženská splývají v jedno a dle toho, co právě bylo řečeno o původním poměru státu a národa, splývá s nimi v jedno též organisace politická. Hlava rodiny je knězem rodiny, předkové stávají se rodinnými i národními bůžky, náčelník státu je spolu s nejvyšším knězem. Národ, stát, církev jsou tedy původně jedno a totéž. Ve mnohých státech lze postřehnouti ještě dnes stopy tohoto spojení: hlavy jejich, nejsou - li pokládány přímo za pozemská božstva, jako tomu bylo v starém Peru (Inka), v Číně nebo dosud v Tibetu (Dalai lama), jsou obestřeny jistě nimbem náboženským (srv. přívlastek: z milosti boží, katolické učení o vladařích jakožto zástupcích božích) a někdy bývají hlavami církví (např. v Rusku), čím dále jdeme do minulosti, tím výraznějším a užším jeví se toto spojení.

Ovšem bylo by nesprávné, kdybychom při stanovení této původní totožnosti společenství rodového (kmenového), náboženského a státu měli na mysli stát v dnešním běžném významu Giddings, ethnická s národním svým kultem jest z pravidla jen jakýmsi embryem státu - stát v dnešním obecném smyslu značí již další stupeň jejího vývoje a po většině spadá vznik jeho do doby, kdy národ se stal podmanitelem, a kdy následkem míšení vítězného obyvatelstva s přemoženým společenské složení i zřízení se stává mnohotvárnějším, složitějším - jak podrobněji vykládá Giddings ve IV. hlavě svých Základů sociologie, jedná se o sdružení demogenním. Podmanitelský kmen podržuje převahu ve státu a s ním zároveň jeho kult, i organisace politická nese známky původní organisace rodové a kmenové, avšak ponenáhlu ten ráz se stírá, ráz ethnický, abychom mluvili s Giddingsem, ustupuje rázu demotickému. Rozrůzňování organisace politické od organisace náboženské bývá jinou stránkou téhož procesu.

Ale toto rozrůzňování není hned znepřátelením. Naopak: stát a církev žijí dosti dlouho docela svorně, a jsou-li mezi nimi nějaká tření, nepadají na váhu proti všemu tomu, co je víže v jednotu, dokladů k tomu podávají dosti dějiny evropské, které jsou v této příčině nejpoučnější již proto, že politický vývoj právě tak jako myšlenkový vykazují tu největší rozmanitost složek a stupňů. Nač zejména sluší obrátiti pozornost v této příčině, jest podřízení státu církvi, papež nazývá panovníky svými syny, udílí jim otcovská napomenutí a rady, rozhoduje o korunách, rozdílí je, rozsuzuje jako nejvyšší instance o sporných záležitostech států atd. Státy považují se za dcery církve a jistě není pouhopouhou metaforou toto označení poměru obou mocí.

Povšimněme si, prve než pokročíme dále, jistého důležitého znaku v organisaci státní. Jako v chaosu dojmů apozůstalých po nich stop v lidském vědomí udržují jednotu poměrně nečetná obecnější hlediska nebo principy, jichž souhrn právě tvoří jednotný aneb jednotnému se blížící názor světový (náboženství, filosofii atd.), tak ve státě, který by jakožto agregát statisícův a milionův jednotlivcův byl jinak chaosem, zaručuje jednotu vláda, v jejíž čele stojí panovník.

Bývá to vláda feudální, oligarchie náčelníků několika rodův, mezi nimiž panovník jest brzy primus inter pares, brzy popžívá moci téměř absolutní, centralisační tendence, což jest pouze jiný název tendence po usjednocení všech příslušníkův státních, jest přízniva neomezené vládě jednoho. Všecka moc v tomto státě pochází s hora. Převalná většina obyvatelstva jsou podaní, kteří, jsou právě poddanými, podřizujícími se dobrovolně nebo nedobrovolně vůli vládce, která je zákonem a požívá, s počátku alespoň, prestyže náboženského, vrchnost sluší poslouchati pro boha, neboť není vrchnost leč od boha. Jedině tímto jednak dobrovolným, jednak nedobrovolným podřizováním se poddaným rozkazům vrchnosti zaručováno jest společenské soužití a součinnost, ačkoli ne právě v míře ideálně dokonalé. Jest to jakási extense individua nebo několika individuí, totiž extense indivudální vůle (panovníkovy a vrchnosti) po veškerenstvu státních příslušníkův. Proto bývá anarchie pro takovéto státy osudna, jako ztráta královny pro roj včel, panovník je skutečným representantem státu, a dí-li Ludvík XIV. : stát jsem já, nelze ve výroku tom spatřovati jen tak docela prázdnou frási abnormálně zvýšeného sebevědomí, nýbrž zcela případné označení povahy politického života ve státě absolutistickém. Z té příčiny také dějiny států, zejména ve středověku a na počátku doby nové, bývají z veliké části jen dějinami panovnických rodů.

Tento ráz, kolísající mezi monarchií feudální a absolutní, podržuje vláda státův evropských po celý středověk a po značnou část novověku, v některých státech dodnes. Jak bylo již naznačeno, jest to zprvu zároveň vláda theokratická. Rozkazův autority je nutno dbáti, poněvadž všechna moc jest od boha, ostatně panovník sám se podřizuje autoritě církevně - náboženské, papeži, a způsob nabývání titulu a moci panovnické jest jistým druhem svěcení.

Než tato podřízenost není stálá. Dochází k zápasům mezi církevní a světskou mocí, a zápasy ty jsou čím dál tím vážnější, dorůstající "dcery" počínají míti vlastní vůli a nechtějí se tudíž ve všem a naprosto podřizovati "matce". Nejurputnější a nejdelší zápasy takové byly vedeny od Němců, od císařů svaté říše, od týchž císařů, kteří do nedávna poskytovali církvi a papežství nejúčinější podpory, ačkoliv nemůžeme říci, že by byly boje ty skončily vítězstvím světských panovníků, poněvadž spíše náčelnictví svaté římské říše jimi pozbývá znenáhla původního svého významu, stávajíc se takřka pouhým čestným titulem, přece vedly k částečné aspoň emancipaci severních zemí, zejména německých, které přestaly býti jednotným státem a rozpadly se na drobné částečky, z područí církevního a k jich osamostatnění. Tento proces byl však nenáhlý - reformace a politické děje ji provázející byly jen dovršením toho, co po staletí bylo připravováno. Pozoruhodno jest, že nejdříve, a jak se zdá, i nejsnáze postavili se na vlastní nohy králové francoužští, tedy králové téhož národa, jehož filosofie se Descartesem nejdříve a bez rozpaků vymanila z područí theologie. A také to zasluhuje pozornosti, že hrdé slovo: stát jsem já, vyřkl panovník rovněž tohoto národa, jehož nejčelnější za oné doby filosof zbudoval celou svou filosofii, taktéž na tom Já (cogito, ergo sum) a dal zároveň neúplnější výraz methodě deduktivní. A ještě: to filosofické Já Descartesovo jest ještě hodně theologické (nejpodstatnější část jeho obsahu, vrozená idea o bohu stává se oporou celé filosofické soustavy) - také stát - já Ludvíkův jest ještě hodně theokratický, jak lze seznati mimo jiné i z účelu, jaký sledoval Ludvík XIV. při podpoře gallikanismu, t.j. snah po národní a státní církvi.

Apriorní dogmatickou a deduktivní methodu neboli onu, kterou se stará filosofie vesměs vyznačuje, stavíme, jak z posledních poznámek vysvítá, v obdobu s absolutistickou, po případě oligarchickou formou vlády, s onou totiž formou, kde zákony jsou rozkazy vycházející s hora, od panovníka nebo náčelníkův privilegovaných rodův, a kde lid - poddaní - jsou z veškeré iniciativy ve věcech státních vyloučeni, jsouce právě jen poddanými auktority, s formou tou setkáváme se v různých ovšem variacích ve všech státech křesťanského středověku. Čím jsme ke kladení obdoby takové oprávněni? Vlastně jsme to již naznačili, zde dodáváme jen tolik:

Čím jsou pro politický život ve státě zákony a ústava, zejména pak úprava moci zákonodárné, tím jest pro vědecké myšlení methoda. Ve státech, o jichž povaze jsme se právě zmínili, jest zákon diktátem vladařovým, jeho: sic volo, sic jubeo. Tento diktát jest rázu všeobecného, abstraktního, konkrétní výplně dodává se mu teprve aplikací v životě a jednání poddaných, kteří se jím řídí. Jest tu tedy týž postup od obecného ke zvláštnímu, od abstraktního ke konkrétnímu, jako v sylogismu, jehož návěst má rovněž ráz diktátu. K obdobě této řadí se hned druhá: obdoba jedinečné zkušenosti neboli vjemu, který jsme položili na počátek vývoje vědeckého, s člověkem - jednotlivcem, jenž stál na počátku vývoje politického. Dojmy ony tvořily by chaos, kdyby snaha po rovnováze nevedla ke konečnému uspořádání pod vládou dogmatických principův náboženského a - později - filosofického názoru světového. Také jednotlivci tvořili by chaos a život jejich pospolitý byl by jen hromadění ustavičných srážek, kdyby snaha po uvarování konfliktův a rovnováze společenské uvedla k jich sespolečnění pod vládou zákonů náboženské a státní auktority. Jednotlivý fakt, vjem neplatí ničeho ve filosofii, poddaný neplatí ničeho ve státu. Tam jest vším axiom, zde vůle toho, komu patří auktorita. Tam axiom - lhostejno, zda filosofický nebo poučka náboženská - mistruje a leckdy komolí fakta, zde auktorita mistruje a leckdy utiskuje, ba ničí poddané. Tak axiom jest někdy dogmatem náboženským, jindy bývá nábožensky alespoň zabarven, zde zákon jest někdy pokládán za přímý výraz vůle boží, jindy vymáhá alespoň poslušnost ve jménu božské auktority. Názoru o vrozenosti základních pojmův a zásad odpovídá názor o vrození axiom pokládán za vědomou synthesu zkušeností - zkušenost (smyslová) jest pokládsána za méně cenonu, ne-li bezcennou - zákon nikdy není považován za synthesi vůlí všech příslušníkův státu, jelikož tito jsou misera plebs, na kterou držitelé auktority shlížejí po pravidle s despektem.

Zajímavé pozorování se nyní naskytá : v témže státu, jehož filosofie opět přivádí k vážnosti a platnosti smyslovou zkušenost a s ní indukci, v Anglii, béře absolutní forma vlády nejprve za své, ustupujíc vládě parlamentní, poddaný přestává být nickou ve státě, stává se občanem. A v témže národě, v němž kdysi apriorism a dogmatism slavil triumfy na poli filosofickém, absolutism pak v oboru politickém, a v němž později filosofie nejradikálněji zlomila bývalou svou závislost na theologii a přivedla zároveň střízlivý anglický empirism k nejzazším a nejvýstřednějším důsledkům, sensualismu a materialismu: ve Francii dochází nejradikálnějšího uplatnění nové heslo, jehož neznala doba dřívější : všecka moc pochází z lidu. Absolutní vláda béře za své, to v téže době, kdy byla pochována filsofie.

Neboť pak jako tou dobou, kdy filosofie vítězně dobojovávala svůj zápas o samostatnost s theologií,- ačkoliv trochu theologie podržela v sobě i potom - povstával jí samé nebezpečný sok ve faktu zkušenosti, dobývajícím si uznání, a tím přivezené methodě induktivní, vědě pak, kterou odchovala, počínala filosofická ohrada býti již úzká a vláda apriorních principův obtížná: tak tou dobou, kdy státní auktorka vítězně dobojovávala svůj zápas s autoritou církevní, ačkoliv trochu té církevnosti podržela v sobě i nadál, ba dodnes, povstával jí samé sok stále mocnější a nebezpečnější. Tímto sokem bylo v první řadě měšťanstvo provozující průmysl a obchod. Zprvu byl průmysl obchod provozován pod přísným, možno řícvi iniciativním vlivem a záštitou vrchností a státní auktority, avšak touže měrou, jakou rostly, vymykaly se znenáhla vlivu této auktority, spokojujíce se s pouhou záštitou. Dřívější organisace - původně bratrstva rázu čistě církevnického, pak cechy, povahy již více světské, s trochou samosprávy, ale s nepatrnou přece volností pohybu, podrobené obtížnému poručníkování nadřízených úřadův - stává se průmyslu i obchodu těsnou. Nevíží se již na hranice státu, počínají se vymaňovati z vlivu státní auktority, vyvíjejí se jaksi vedle ní, za blahovolného jejího přihlížení - ale pak i proti ní. Obchodník, průmyslník nemohou již býti pouhými poddanými. Mají své zájmy, které se nejednou střetají se zájmy dosavadních držitelův moci, a jejich sebevědomí přibývá stejnou měrou, jakou roste jejich důležitost ve státě, a jakou si ji uvědomují. Za takových indicií se vyvíjí hnutí, jemuž dá jednou výraz převratné heslo: všecka moc pochází z lidu. Hnutí to bylo inscenováno spisovateli, ale provedeno bylo třetím stavem, stavem průmyslového a obchodního měšťanstva. Jest to hnutí pro vládu parlamentární, anebo - jako ve Francii - republikánskou, čili: pro přeměnu státu absolutistického ve stát demokratický. Zákony nemají býti již výrazem vůle jednotlivcovy, nýbrž výrazem vůle občanstva, není v tom cítiti jakousi ozvěnu sporu induktivní methody s deduktivní, smyslové zkušenosti, dříve tak přezírané,s rozumovým apriorismem? sporu, v němž šlo o to, aby zásady vědecko nebyly tvořeny a priori, ani by nebyly pokládány za zjevené nebo vrozené, nýbrž aby byly indukční synthesou zkušeností? A též v tom je podoba: jako se vzrůstem občanského vědomí klesá vážnost absolutismu a prestyž dosavadních držitelů moci slábne, tak se vzrůstajícím vlivem induktivních method klesá vážnost filosofie, všeobecné pravdy její pozbývají svého kdysi všemocného kouzla a stávají se podežřelými.

Vlastí parlementarismu tak jako empirismu jest Anglie. V této zemi utváří se poměr mezi demokracií a monarchií nejklidněji, dochází k jakési synthesi obou principův ve formě vlády konstituční. Jest pravd ovšem, že demokracie anglická není ryzí ani úplná, zůstávajíc, smíme- li tak říci, jaksi aristokratickou, ale za to také privilej panovnické moci a privileje vůbec nemají zde daleko takového významu, jako ve státech jiných. Monarchism jest - zdemokratisován, přeměněn demokracií v monarchism přísně konstituční. Pozoruhodná věc: v téže zemi utváří se také poměr mezi empirickými vědami a spekulací filosofickou nejklidněji a docházítéž k synthesi mezi oběma. Nejjednoduššího a spolu nejvelkolepějšího výrazu dosáhla tao sythesa u H. Spencera, jejž možno čítati mezi vědce - empiriky, mezi filosofy - deduktivisty, ale nalézáme ji též u jiných vědcův anglických: všecky vědy a zvláště přírodní representované jmény Darwina, Huxleye aj. jsou v této zemi více méně filosofické, nejsou to jen snůšky a sestavy fakt, mravenčí pílí sebraných, a obecnějších závěry z nich odvozené, nýbrž proniká tu již světový názor jednotný. Je-li z toho možno činiti anglickému empirismu vědeckému jakousi výtku, že připouští poněkud kvapněji místo obecným hlediskům než by se srovnávalo s přesným pojmem indukce, zkrátka, že příliš filosofuje - jest za to anglická filosofie méně dogmatická a méně aprioristická než kterákoliv filosofie jiná, všímá si ze všech nejvíce fakt a jest proto také ze všech největší měrou vědecká, empirická - positivní.

Je-li Anglie vlastí klidného, chladného uvažování, které postupuje pomalu, ale jistě k cíli, jest Francie zemí radikalismu, přecházejícího nejednou z výstřednosti, příliš netrpělivého, aby mohl jíti k cíli zvolna, v politice vystřídala nejtypičtější absolutism republikou, tak jako ve filosofii zaměnila descartesovský apriorism a nativism sensualismem a materialismem. V čem spočívá obdoba mezi apriorismem nebo nativismem filosofickým s dědičným monarchismem a vládou privilegovaných, pověděli jsme již dříve a objasnili jsme také vztah sensualismu a empirismu k demokracii. V konkrétním případě, jako jest ten, jejž právě probíráme, jde tato doba ještě dále. Sensualism a materialism znamená upjetí pozornosti k faktům vnější, t.j. smyslové zkušenosti, proto vědy přírodní bývají rády materialistické. Neprávem, pozornější reflexe a zvýšená opatrnost ve vyvozování závěrů jsou s to uchrániti je pseudofilosofického zabarvení materialistického. V době předrevoluční kvetl však právě zmíněný směr zdánlivě vědecký, vskutku pseudofilosofický. Byli by se asi podivili stoupenci jeho, tito velebitelé smyslův a odpůrci veškerého dogmatismu, kdyby byli poznali, kolik toho dogmatismu vězí v nich samých a jak málo vědecká - při všem zdání opaku - jest jejich methoda ... Přejdeme-li k politice: byl revoluční demokratism opravdu demokratismem? V theorii ano, v praxi mě k němu tak daleko jako Systeme de la nature k práci opravdu vědecké. Ne že by tu nebylo vůbec pokroku, t.j. přiblížení se k demokracii - pokrok byl (také materialistická věda byla pokrokem proti dřívější převahou spekulativní), ale ne ještě dosažení cíle, ne ještě demokracie dokonalá. Byl to spíše shluk drobných, rychle se střídající a velmi četných ve smyslu tom, že si osoboval neomylnost v rozpoznávání prostředkův obecného blaha a odo ostatních vyžadoval nepodmíněné podřízení svým zásadám, tak jako zmíněná již filosofie, jen napolo empirická, byla spíše shlukem drobných dogmat. - Následovala pak reakce stejně v oboru politickém jako na poli filosofie, nejčelnější její představitelé, Napoleon III. a Cousin, byli si podobni v tom, že, zahrával-li si onen se zásadami demokratickými, zahrával si tento s výtěžky empirických věd, ale u obou bylo to jen zahrávání, které s těží dovedlo zakrýti onde absolutism, hrob demokracie, zde polo theologický dogmatism, hrob methody vědecké. A nebyl Napoleon jakýmsi eklektikem filosofickým? - V době přítomné jest Francie nejblíže ideálu demokracie, předcházejíc v tom příkladem zemím ostatním, než i tato demokracie není docela zbavena rázu, o němž svrchu stala se zmínka, drobných diktatur jednotlivcův a stran, jež ocitly se u vesla vlády anebo o ni usilují, a které se střídají velmi rychle. Věda francouzská je vzorně empirická, ale zároveň nikde se nerojí tak četně a tak rychle se nestřídají nové názory životní, drobné filosofie jepičího trvání.

Německo, v minulosti jen nominálně sjednocené pod vládou císaře, ve skutečnosti bylo rozdrobeno na slušný počet absolutistických státův a státečkův. Nelze přehlédnouti, že totéž Německo je vlastí rovněž slušného počtu filsoofických soustav, vesměs dogmatických, aprioristických, a že z téhož Pruska, ze kterého vyšel popud ke sjednocení filosofickému (Kant), vychází též popud ke sjednocení politickému. Empirism methody indutkivní razí si cestu, nikoliv sice do filosofie - ta vždy zůstává a pravděpodobně zůstane po výtce deduktivní - , ale do jednotlivých věd, které záhy dospívají k nebývalému rozkvětu, filosofie však plyne blaženě nad vědami, které dosud k ní vzhlížejí s respektem. Zůstala-li kde filosofie královnou věd, alespoň královnou co do vážnosti, když ne co do moci - té všude pozbyla a pravděpodobně již nenabude nikdy - , jest to jistě v Německu. A v životě politickém? Vyjma Anglii jest málokde občanské vědomí vyvinuté jako v Německu, ale to není na závadu, aby tento občan, vědomý svých práv, byl spolu loyálním, až poněkud šosácky loyálním mužem, vážícím si svého císaře, krále nebo velkovévody, jako sotva kde jinde. Není i v tom možno pozorovati jistou obdobu s nastíněným právě poměrem věd ku filosofii?

Shledali jsme, že v politickém vývoji se znenáhla váha přesunuje s ústřední auktority směrem dolů, nejprve na jednotlivé privilegované stavy a třídy, pak na další, až konečně přejde na veškero občanstvo, naše doba se svým všeobecným hlasováním, které v některých státech jest zavedeno a v jiných slibně razí si cestu, a s pokročilou samosprávou stojí tu v protivě dosti příkré proti dřívějšku, kdy každý počin vycházel s hůry od ústřední absolutně vládnoucí auktority, která byla zároveň jedinou representantkou státu.

Tomu odpovídá někdejší privilegované postavení filosofie, královny věd. Také ona byla absolutní panovnicí v doméně lidského vědění. Každý počin vycházel od ní, a jako panovník býval zároveň auktoritou náboženskou, ježto býval pokládán buď za boha samého aneb za jeho representanta (predikát "z milosti boží"), tak filosofie splývala v jedno s theologií - pozoruhodno jest, že, kde byl panovník "bohem", jako v Číně např., tam také filosofie byla s theologií úplně jedno (konfucianism). Oddělení světské a duchovní auktority odpovídá odloučení filosofie od theologie, podřaděnosti světské auktority (císaře) duchovní (papeži) služebný poměr filosofie ku theologii: filosofie středověká byla svým původem i veškerou tendencí apologetická, t.j. měla hájiti katolicismu a jeho theologie proti myšlenkovým proudům protichůdným - tak jako světská moc, zejména císařství středověké, bylo svým původem a povahou výkonným, obranným orgánem církve, světským jejím ramenem. Zápasu obou auktorit a konečné emancipaci autority státní a tím způsobené sekularisaci státu odpovídá zápas filosofie s theologií a konečná emancipace neboli též sekularisace lidského vědění. Přesun váhy s ústřední auktority směrem dolů, o němž se již svrchu stala zmínka, má svůj protějšek v přesunu váhy s filosofie, celým svým rázem apriorné a deduktivné, na podřazené jí vědy, v nichž se uplatňuje živel empirický a induktivní, až konečně každý jednotlivý zjev, každý jednotlivý vjem nabývá významu ve vědeckém myšlení, tak jako v moderním státu každý jednotlivý občan.

Stala- li se politickým vývojem, jehož povahu jsme stručně vypsali, ústřední auktorita zbytečnou? Kdysi se zdálo tak, a mnohým dosud se zdá, víme však, že dosud po každé revoluci byla auktorita znovu restaurována. - Neřeklo se podobně o filosofii, že dřívější úlohu svou jakožto královna věd již dohrála? Nebyly i proti ní podnikány "revoluce"? A přece nebyla odstraněna, leda na krátký čas, co však bylo odstraněno nadobro, jest libovolné její zasahování do oborů jiných věd a předpisování jim. - V moderním státu hledíme na ústřední auktoritu jakožto na representantku vůle lidu, privilegia rodová setkávají se s odporem, ve vědě opět jeví se odpor proti apriorismu a deudktivní methodě, a také od filosofie se žádá, aby se spravovala fakty. V něčem se tu i onde požadavky přehánějí: jestliže na jedné straně chtí zbaviti representanty ústřední vlády veškeré vlastní iniciativy a vůle, hledí-li se na ně jako na pouhé vykonavatele vůle cizí, t.j. vůle občanstva - což jest arci dosud jen theorie, které alespoň dnešní skutečnost neodpovídá, - klade se na druhé straně, v oboru vědeckého myšlení, totiž požadavek podobně přehnaný, který hcce učiniti z filosofie jen jakési repertorium všeobecných pouček, vyvozených postupem induktivním ve vědách empirických. Na obou stranách jest podobné nedorozumění, bývaly počiny bývalého absolutního panovníka vskutku tak libovolné a neodvislé z dola, t.j. od vůle a smýšlení ovládaného lidu, jak se nám zdánlivě jeví? Nikoliv naprosto: někdejší, neobmezeným nazývaný vladař, i despoticky vládnoucí, byl nejen vladařem, ale i ovládaným, a tímto nejednou více nežli oním. A jsou v posměch brané dedukce a spekulace filosofů vskutku tak neodvislé od empirie, tak apriorní, za jaké bývají vyhlašovány? Není spíš každá dedukce zkrácenou indukcí, nebo přesněji: nejsou všeobecné zásady, tvořící východisko deduktivního postupu, intuitivní jakousi synthesí mnoha zkušeností?

- A ještě. jsou i v takových státech, v nichž občanská rovnoprávnost jest provedena dokonale, zákony a jednotlivá usnesení skutečně výrazem vůle všeho lidu v doslovném smyslu, tak totiž, že by jednoltivý občan byl brán v potaz o nich - či jsou spíše skutečným výrazem vůle několika, vůlre menšiny z pravidla, a vzhledem ke zbývající většině toliko presumptivním výrazem její vůle?

Či jinými slovy: nejsou tyto zákony a tato usnesení vskutku jen výrazem souhlasu malého poměrně počtu občanův, kdežto souhlas ostatních se prostě jen předpokládá? Jest možno i jen mysliti si stát dosti rozsáhlý, při tom však co nejideálněji zdemokratisovaný, v němž by mohlo býti jinak?Tyto otázky jsou samy již odpověďmi, a k odpověděm těm podivuhodně přiléhají některé stránky methody induktivní. Není ani jediného zákona ani jediné poučky v žádné vědě, které by byly nalezeny indukcí úplnou neboli tzv. koligací. Vždy jsou brána v potaz jen některá fakta, nepatrná menšina fakt, poněvadž se má za to, že co platí o těchto, platí - šetřeno-li určitých kautel - též o zbývajících, a zůstavuje se výhrada ověřiti takto zjednané poučky fakty neznámými anebo známými sice, ale neprozkoumanými. Jinými slovy: výtěžek postupu induktivního podobá se návětši sylogismu tím, že při onom funguje též, ač menší měrou, intuitivní postřeh, takže můžeme plným právem říci, že indukce je z části dedukcí, tak jako tato je zkrácenou indukcí. V tom pak právě záleží obdoba faktu, že ve státě absolutistickém zákon, diktát vůle panovníkovy (analogon návěsti sylogismu) je vždy jakýmsi, intuicí zákonodárcovou zprostředkovaným výrazem souhlasu poddaných, kdežto zákon ve státě parlamentárním a demokratickém (analogon indukce) je vždy z části diktátem, poněvadž je přímým výrazem vůle a souhlasu několika, nikoli všech.

Ještě jedné věci zbývá si povšimnouti. Na počátku vědeckého vývoje byl jednotlivý vjem, neurčitý ještě, nediferencovaný fakt zkušenosti. Shledali jsme, jak v dalším průběhu vývoje světového názoru jest tento fakt zkušenosti více a více podceňován, a jak měrou tím větší jest přikládán význam obecným pojmům a zásadám. Na konci vědeckého vývoje, jak se dá předvídati na základě znaků již dnes známých, objevuje se opět jednotlivý fakt zkušenosti v plné síle a v plném významu. Ale není již zcela roven onomu, který byl na počátku. Tam ten byl divoch v říši vědomí, znenadání do ní se vřítivší a působící v ní chaos - duševní život pračlověkův byl řadou překvapení, a svět se mu sotva mohl jeviti jinak, nežli jako řetěz jakýchsi zázrakův, - tento jest, můžeme říci obrazně, občanem státu dobře spořádaného. Jeho vztahy k jiným faktům, neboli jak říkáme též, jeho vztahy kausalitníjsou rozpoznávány. Srozumitelněji řečeno, cílem vědeckého vývoje a cílem poznání vůbec nejsou všeobecné formule, zásady a zákony, nýbrž to, abychom rozuměli jednotlivým věcem, a to, pokud možno, všem, abychom jasně a určitě rozpoznávati vztahy každé z nich k věcem jiným. Obecné zákony, tak jak je podávají dnešní tzv. abstraktní vědy,např. abstraktní psychologie, biologie, sociologie, fysika td., které bývají někdy též nazývány vědami filosofickými, jsou jen prostředkem, majícím cenu potud, oiokud jich dovedeme užíti při jednotlivých aktech, abychom těmto rozuměli jen tak mají cenu jakožto složky, a sice důležité složky světového názoru, neboť jen tímto způsobem, pokud totiž slouží k porozumění jednotlivým věcem, udržují pořádek ve zkušenosti, která by jinak byla chaosem. Proto jsme pravili,že nakonec vývoje poznání nelze klásti obecnou pravdu, zákon, nýbrž jednotlivý vjem, symbol, věc rozpoznati v zákonných vztazích jejich k věcem jiným.

Na počátku vývoje společenského jest jednoltivec, ale ten pozbývá znenáhla významu, stává se poddaným feudální a státní vrchnosti, ano nejednou se naň pohlíží jako na pouhou věc. Na konci vývoje politického objevuje se však opět jednotlivec v plném významu své osobnosti. Lze tak souditi ze znaků celého dosavadního průběhu společenského vývoje i z dnešního jeho stadia, není zajisté příčiny, proč bychom měli pochybovati o tom, že směr v novodobém státu již dávno se uplatňující, bude i nadále pokračovati a povede v budoucnosti k dokonalé demokratisaci společnosti, čili, což totéž jest ku přesunutí centra s malého počtu privilegovaných jedinců na všeckjy členy společnosti. Nebude již jediného centra, ale bude jich tolik, kolik bude osobností. Osobnost jest tudíž cílem společenského vývoje. Avšak tato osobnost, která jest cílem, není nikterak rovna té, jež byla počátkem. Není jí rovna politicky: na počátku společenského vývoje byly zajisté vztahy člověka k člověku neurčité, zmatené a nestálé, bylo tu mnoho srážek a tření zájmů, takže pospolitý život nemohl býti než velmi nedokonalý a vratký, zde však jsou vztahy určité - tento jednotlivec jest občanem spořádaného státu. A není ani povahově týž, jak seznáme, všimneme-li si jeho vlastností mravních, co mu umožňuje žíti ve společnosti a nebýti jí poddán, žíti jako rovnoprávný mezi rovnoprávnými a svobodný mezi svobodnými, jest mravní charakter, na jehož vyspěstění bylo potřeba vědomí i bezděčné práce všech předchozích generací, práce tisíciletí. Jest to především charakter individualistní, neboli souhrn oněch vlastností, které mu umožňují opírati se o sebe sama a spoléhati na sebe sama a znemožňují otročiti jiným, a zároveň charakter altruistní, čili souhrn vlastností, které mu znemožňují ohrožovati bezpečnost a svobodu jiných a zároveň usnadňují, aby jiným, bližním svým, byl dobrovolně užitečen.

Srovnáme-li, co tuto pověděno o počátku a cíli vývoje politického s tím, co jsme shora poznamenali o počátku a cíli vývoje vědeckého, shledáváme, že období i v tomto případě jest dokonalá.

Obdoba, která zasahuje do takých podrobností, jak tomu jest při obou skupinách jevů v tomto článku probíraných nemůže býti pouhou hříčkou slovní, ani jen tak prostě nahodilá, právě ty podrobnosti dokazují, že význam její je docela věčný, nasvědčují pravdě, ostatně odjinud potvrzované, že zákony vývoje jsou všude stejny i v oborech tak disparátních, jako jsou ony, které jsme probírali.