E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/99

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

J.Mikš: Sergěj Nikolajevič Trubeckoj.

Kníže Sergěj Nikolajevič Trubeckoj pochází z velmi starého rodu knížecího, jenž nejdnou hrál přední úlohu v dějinách Rusi. Vnuk Gediminův, kníže Dmitrij Olgerdovič Brjanský, Černigovský a Trubčevský, byl zabit v bitvě na řece Vorsklě r. 1399, potomci jeho, knížata Trubčevští neb Trubečtí, zachovali sice svůj úděl až do počátku XVI. století, ale pak už (r. 1562) neodolali a stali se poddanými, poton i věrnými sluhy velikých knížat moskevských. Z pozdějších osudů jejich rodného hnízda Trubecka neb Trubčeska, nyní malého města v Orlovské gubernii na řece Desně, známo jest, že přecházel z ruky do ruky, náležel Litvě, Moskvě, Polsku, pak opět Moskvě, hájil též samozvance proti moskevským carům a později v století XVII. byl pevnou baštou proti útokům Poláků as krymských Tatarů. Stejně měnivy byly osudy jeho pánů, jak o tom vypravují podrobněji knihy: "Les princes Troubetzkoi" (1887, 2.sv.) i Skazanija o rodě kňjazej Trubeckich (1891). Rodu Trubeckých bylo několik větví, avšak rodovým náčelníkem všech nyní žijících Trubeckých jest bojárin Jurij Petrovič, jenž zemřel roku 1679. Nás nejvíce zajímá onen Nikolaj Nikitič Trubeckoj (1744-1821), jenž jsa důvěrným přítelem prvého ruského novináře, osvícence Novikova zároveň s ním náležel k předním členům spolku Martinistů. Netrpěl sice tak mnoho za své přesvědčení jako přítel Novikov, jenž krutě byl vězněn v Schlusselburské pevnosti, právě nedávno zrušené, a hmotně zničen císařovnou Kateřinou, než přece Pavlem I. poslán r. 1796 do vyhnanství na statek ve Voronězské gubernii.Tedy už v červáncích ruské svobody vystupují Trubečtí v popředí, jak ještě lépe se přesvědčujeme z pohnutého života dekabristy knížete Sergěje Petroviče Trubeckého (1790-1860), svobodného zednáře v zednářské lóži Tří ctností, člena tajného spolku "Jednota spásy" (sojuz spasenija), z kterého posléze vzniklo spiknutí, jehož účelem bylo zříditi na Rusi republiku neb konstituční monarchii.Trubeckoj měl býti diktátorem a byl tak jmenován, pokud členové prosincového spiknutí v hroznou noc i den 14. a 15. (28.) prosince z roku 1825, nebyli zatknuti. Sergěj Petrovič byl přivezen do Zimního paláce, kde k němu vyšel cár Nikolaj a děl, ukazuje na čelo Trubeckého: "Co bylo v této hlavě, když jste se s vaším příjmím súčastnil se také věci? Plukovníku gardy! kníže Trubeckoj! jak vám nebylo hanba býti ve spolku s takou chamradí? Váš osud bude hrozný." "Chamraď" sestávala z nejlepších a nejušlechtilejších synů tehdejší Rusi a zajisté garda tehdejší byla nezměrně výše gardy nynější, kde marně bychom hledali druhého Muravjeva Apostola, Odojevského, Obolenského, Bestuževa, Volkonského, Pestela, Rylějeva aj. Většina z nich náležela k nejstarším rodům šlechtickým. Patero z nich bylo oběšeno, většina šla do Sibiře, kam je provázely většinou jich ženy, které tak znamenitě oslavil básní Někrasov. Trubeckoj byl odsouzen k smrti, ale dána mu milost, i poslán do Sibiře, kde zůstal až do smrti cára Nikolaje I. Žena jeho zemřela dříve (1854), jsouc tam ctěna obyvatelstvem za svou dobrotu jako světice. Dva roky po smrti tohot vzdáleného příbuzného dekabristy narodil se náš kníže Sergěj Nikolajevič Trubeckoj na panství svého otce v Kalužské gubernii. O soukromém životě, o jeho dětských, chlapeckých a jinošských letech víme velmi málo. Sergěj Nikolajevič vynikal velkou skromností a až do poslední doby jen zřídka dával příležitost o sobě mluviti. Nyní ovšem, až poněkud se ztiší bouře na Rusi, zajisté nám mnoho sdělí jeho nejbližší přátelé, žáci a stoupenci. Časopis "Otázky psychologie" slibuje věnovati celou knížku v době nejbližší. Přestávám tedy zde pouze na sdělení, že studoval gymnasium v Kaluze, filosofii v Moskvě, s jejíž universitou na vždy bude spojena jeho sláva jako docenta, profesora, posléze prvního rektora "samosprávné" university. Jsa asi o desetiletí mladší svých soudruhů Grota a Vladimíra Solovjeva, zvláště s velkou láskou přilnul k tomuto a navždy zůstal jeho nejvěrnějším a nejlepším stoupencem a přítelem. Známo jest, že Solovjev na statku Trubeckého pod Moskvou vydechl svou šlechetnou duši. Trubeckoj věnoval zesnulému příteli nejlepší vzpomínky ve Většníku Evropy (1900), stejně výtečné, jako skvělé karakteristiky, kterými o rok dříve zvěčnil Solovjev památku filosofů Moskevských Troického, Grota, zesnulých r. 1899. Jak víme, Troickij, horlivý stoupenec anglického empirismu založil r. 1885 v Moskvě Psychologickou společnost, z které později, hlavně přičiněním Grotovým, byl dán podnět k založení měsíčníku Vorposy psychologii i filosofii, jenž právě ukončiuje šestnáctý rok svého trvání. Úzké názory Troického, jenž nešel dále toho, co utkvělo v jeho positivním umu za prvých let filosofického studia, ovšem málo se líbyli idealistům nové moskevské školy, kteří se s ním nemálo zlobili. Mínil zajisté Troickij, že positivism Milův a Bainův jest posledním slovem filosofického myšlení, v porovnání s kterým kritický idealism Kantův jest ubohým zpracováním Reidovy filosofie scholastickou formou. Tato filosofie byla na Rusi oblíbena zvláště v sedmdesátých a osmdesátých letech a Troickij zajisté se nenadál že, zakládaje Psychologickou Společnost, tím orvírá brány nenáviděnému německému idealismu, jenž ovšem přijal na půdě ruského mysticismu zvláštní formu. Zápas onen dál se právě v onu dobu, kdy Trubeckoj studoval filosofii na Moskevské universitě. R. 1889 se tak habilitoval jakožto soukromý docent a připravoval svou disertaci "Metafysika v starém Řecku". kterou obhájil r. 1889 a tiskem uveřejnil r. 1900, čím dosáhl hodnosti magistra filosofie. VI. Solovjev ve svém rozboru tohoto spisu ukazuje, že jest to v Rusku první samostatná a vynikající práce o řecké filosofii. Psali sice před ním Orest Novickij dosti dobrou kompilaci, zvěčnělý profesor Vladislavlev svými slovy podrobně sdělil obsah Plotinových Enneád, Jurkovič dal znamenitou přednášku o filosofii Platonově a Kantově a posléze Katkov sám považoval svůj Nástin starého období řecké filosofie (1853) za práci bezvýznamnou.

Prvním průkoníkem tedy řecké metafysiky na Rusi jeví se býti Trubeckoj. Zvláště upozorňuje Solovjev na pozoruhodné kapitoly o metafysice v náboženství starých Řeků a o učení Pythagorově, hlavu o Sokratovi by měl čísti každý vzdělanec ruský. V díle Trubeckého řecká metafysika jako plod svobodné tvůrčí síly, samostatné a pokrokové vedoucí k osvobození lidské osobnosti slaví své vítězství. Cesta k pravdě, k absolutnímu, kladnému ideálu jest cesta svobody. Postupný rozvoj myšlenky ve vědomí tohoto ideálu jest jejím progresivním osvobozením", dí spisovatel v předmluvě k svému dílu, které zajisté před třiceti lety u pokrokové části ruské společnosti vyvolalo by smích a úšklebky, jak o tom svědčí zlověstná stať Pisarevova o filosofu Platonově. Zajisté tedy přičiněním idealistů, zvláště Moskevské školy, nemálo zmohutněla a vyspěla ruská společnost. zatím se stal Sergěj Nikolajevič zároveň s Lopatinem redaktorem Voprosů, kde uveřejňuje celou řadu článků přípravných k svému hlavnímu dílu.

Jsou to hlavně články Základové idealismu (Ochoby idealisma), O přírodě lidského vědomí, Determinism a mravní svoboda a jiné drobné poznámky a polemiky.

Mimo to (r. 1894) vystupuje proti K.N. Leontjevu v článcícj Zklamaný slavjanofil a Odpory naší kultury (1894), v Ruské mysli uveřejňuje skvělý publicistický nástin Citlivý a chladnokrevný, jakož i stati Universita a studentstvo (1897) a Renan a jeho filosofie (1898). R. 1900 po smrti svého přítele věnoval mu, jak už výše řečeno, tklivou vzpomínku v 9. čísle Věštníku Evropy "Smrt Vladimíra Sergějeviče Solovjeva". Některé články publicistické uveřejnil v Petrohradských Vědomostech kn. Uchtomského Háje všudy a všem kultury a pokroku (viz jeho polemiku s kn. Certelevem), nemohl Sergěj Nikolajevič nepozorovati, jak ne znenáhla, ale ryhle klesá střední a vyšší vzdělání na Rusi, jak už druhé desetiletí ničí se ona škola, kterou tak pracně a zajisté ne-li s úplným, alespoň částečným zdarem zbudovali hlavně Leontjev, Katkov a Tolstoj, bývalý ministr vyučování, bete noire ruského pokrokového novinářství. D.A. Tolstoj totiž hodlaje zříditi dle vzorů západních, hlavně německých, střední školu na základech logické průpravy k vyššímu, vědeckému vzdělání s neopatrnou přímostí se vyjádřil, že taková škola bude zároveň nejlepší záštitou před zbrklými politickými theoriemi, kterým tak snadně se poddávají hlavy slabé, blouznivé, myšlení neschopné. Tato správná myšlenka připravila na Rusi klacisismu těžké nesnáze, špatné učení, bezduchý formalism, což se podmiňovalo nemístným, ba směšným šetřením státních peněz (učitel, aby mohl býti živ, musí dávati třicet a více hodin týdně), nejistota a věčné kolísání veřejných poměrů dokonaly dílo: dnes má Rusko střední školu demoralisovanou, či spíše žádnou, boj směšný, kdyby nebyl býval tak smutný, vzdálil ze školy vše, co nejvíce přispívalo k duchovnímu rozvoji a ponecháno to, co sice může dáti jakýsi povrchní nátěr vzdělanosti, ale neodvratně vede k prázdnému diletantismu a duševní lenosti, hlavně lenosti myšlení a vzniklému z ní nezralému blouznění. Trubeckoj viděl toto nebezpečí, hájil všemi silami klacisismu, zvláště řečtiny, ale neuhájil.

V r. 1900 uveřejnil doktorskou disertaci a své hlavní dílo Učení o logosě v jeho historii. Filosoficko-historické zkoumání. Svazek I. Trubeckoj byl horlivý a přesvědčený křesťan, věřící v církevní dogmata. Nebudeme opakovati své mínění o takové filosofii, které jsme vyřkli při posouzení mystické filosofie Solovjevovy, spíše se obmezíme jejím výkladem slovy Sergěje Bulgakova, který se svými soudruhy v tlustém měsíčníku Voprosy žízní (Otázky života) šíří tuto křesťanskou filosofii, pěstuje zároveň dekadentskou literaturu. Trubeckoj při ohromném individuálním rozdílu pokračuje vlastně v díle Vladimíra Solovjeva, totiž slouží křesťanské myšlence, jejímu vtělení ve všech oborech života - ve vědeckém a filosofickém tvoření, v politickém životě, v universitní samosprávě. Solovjev učil universálnímu pojímání všesvětového křesťanství a ve svém životě dal jaksi umělecké vtělení tohoto pojímání. Jakožto filosof utvořil soustavu současné křesťanské filosofie. Solovjev ukázal v ní, jak odvěký rozvoj vědecké a filosofické myšlenky s vnitřní nutností přivádí k uznání pravd křesťanských. Ukázal dále zapomenutou aneb neodhalenou společenskou stránku křesťanství, cíle křesťanské politiky, vysvětluje úlohu křesťanství v tomto oboru jakožto síly organisující, shromažďující lidstvo a zařizující ho na základech rovnosti a svobody. Posléze ve své esthetice, jako ostatně též v metafysice, šel v ústrety apokalyptickým nadějím křesťanství, sotva počínajícím klíčiti v náboženském vědomí. Solovjev uskutečnil nábožensky - filosoficky - společenskou synhesi nebývalé až posud celistvosti, a proto též nebývalé ceny, ve kterém vše jest ozářeno světlem nebeským, v záři jehož není práce ani nízké, ani malicherné samé sebou, ale jest pouze práce Páně a práce běsova. Takovou byla závěť, přijatá bohatě obdařeným žákem od zesnulého učitele. Mezi různorodými dary, kterými požehnán byl žák, na prvé místo musíme postaviti velký a originální filosofický talent, v nynější době z prvých nejen v Rusku, než i v Evropě.

Svůj filosofický dar kníže Trubeckoj nezmařil zbytečným, nikomu nepotřebným mudrováním odtažitého a chabého kabinetního myšlení, nýbrž upotřebil ho k rozřešení nejzákladnějších záhad filosofických, spojených se světem křesťanských ideí. V "Základech idealismu" dal drahocený příspěvek ke gnoseologii ve směru, ukázaném Solovjevem, zároveň ale samostatně klestil cestu přes Kanta a Hegela ku křesťanskému mysticismu. V křesťanské metafysice u Solovjeva přirozeně hlavní úlohu hrá učení o Logu, jehož individuálním vtělením je Kristus. Rozvoj tohoto učení, opět samostatně zpracovaný, byl cílem i základních prací kn. S.N. Trubeckého. Z počátku stopoval historii tohoto pojmu v Metafysice starého Řecka. Mnohem více zevšeobecňující a rozsáhlé studium téže otázky shledáváme ve spise Učení o Logu, kde veliká učenost, síla filosofického myšlení a analysy a krása výkladu soupeři navzájem.

Obě práce podávají jaksi křesťanskou filosofii dějin staré filosofie. Jak i Solovjev, tak i kn. S.N. Trubeckoj ve svých pracích jeví se býti zároveň křesťanským apologetem a zároveň s tím jedním ze zakladatelů ruské filosofické školy idealistického mysticismu aneb spíše mystického idealismu. Jako Solovjev byl i Trubeckoj velkým ctitelem Platona. Solovjev podnikl nový překlad Platonových spisů, překládaje buď sám aneb připojuje úvody k jednoltivým dialogům, bohužel uveřejnil pouze prvý svazek, ve vydání hodlal pokračovati bratr jeho Michail S. Solovjev, ale též záhy zemřel a druhý díl vyšel s redakcí a úvodem kn. Trubeckého.

Mimo tuto poslední poznámku o spisech Platonových uvedli jsme téměř doslovně úsudek Bulgakovův o zásluhách kn. Trubeckého jako filosofa, řídíce se tím, že zároveň v slovích hlavního stoupence nového křesťanského idealismu jest pbsažen nejen hlavní směr a účel toho učení, než i jeho vlastní kritika a odsouzení. Už jsme se vyslovili o tom dříve v Č. M., posuzujíce Solovjeva a Grota. Rozhodně zamítáme učení, které jest vlastně jen oslavou a opodstatněním starých, vrozených a proto zvláště oblíbených předsudků a ohniskem nové poroby lidského ducha s pomocí idealistické filosofie. Uznáváme mnoho velkých předností jako filosofie Solovjevovy, tak i Trubeckého, zíráme na ně často s nadšením a radostí jakožto na šlechetné zkoumatele pravdy, ale to nás nesvede, bychom zavrhli svou třebas velmi chudou kulturu, zbudovanou přesnou logikou a vědeckým výzkumem. Nehorujeme pro vědeckou filosofii, ale pro filosofii jako vědu a jakožto věda nemůže hověti ani našim subjektivním zálibám, ani nejasným, mystickým touhám, jestliže se příčí ohromnému množství vědění a onomu rozvoji myšlení, kterého jsme dosáhli pokrokem tisíciletým. Želíme proto, že v mnohém směru milá nám Moskevská škola neustále vybočuje z mezí, které vytkli filosofii velicí mistři a ještě se tím pyšní jako jakousi plemennou předností.

Prostý mužík si myslí, že Rus svatá - pokálená nyní řekami krve nevinně prolité - má svého zvláštního ruského boha, moskevští filosofové, kráčejíce ve stopách starého, zchátralého slavjanofilstva vymýšlejí pro tohoto boha zvláštní ruskou filosofii.

Všechny tyto úvahy ale nezmenšují naši neobmezenou úctu k zesnulému bohatýrovi, bojovníku za ruské osvobození. Snad by ani bez oné víry, které hájí tak horlivě všemi prostředky filosofickými, byl nenašel v sobě oné velké síly morální, kterou zjevil celé Rusi a celému světu v neohroženém zápase za ruskou svobodu. Jestliže vymýtíme vše, co vadí našemu filosofickému svědomí, zajisté najdeme u kn. Trubeckého stejně jako u jeho velkého učitele tak hojný pramen nejryzejšího idealismu, totiž takovou víru ve věčnou pravdu, a takovou lásku k lidstvu, která nás smiřuje i s nejbizardnějšími názory těchto dvou velikých duchů a velikých lidí. Svou povahou a životem byli skutečnými filosofy a v tom záleží veliká sláva Rusi, že takých skutečných filosofů, činných zápasníků za idey měla celou řadu. Zde jeví se ruská povaha v celé své kráse, hledíce na tyto muže, nevěříme, že by národ ruský mohl v dozírné době zaniknouti.

Už v červáncích svobody v konci osmnáctého století Rus má svého mučedníka - filosofa a sice Radiščeva (1749-1802), jehož Kateřina za jeho Cestu z Petrohradu do Moskvy teprv nyní roku 1905 opět uveřejněnou (drahého vyznání Suvorinova V 100 exemplářích nepočítáme) dala odsouditi k smrti, ale pak ze zvláštní milosti poslala do Sibiře. Tam psal své známé pojednání o nesmrtelnosti duše (O člověku, jeho smrtelnosti a nesmrtelnosti), o kterém jsme svého času pojednali v Č.M. Vnější shoda s kn. trubeckým jest v tom, že i Trubeckoj dva roky před smrtí psal svůj znamenitý a rozsáhlý článek o témž předmětu v "Otázkách psychologie". Radiščev poo návratu do Petrohradu stává se členem komise preo sepsání zákonů, hájí tam své svobodomyslné zásady, ale naraziv na odpor, ba i hrozby uprostřed bezduchých činovníků zoufá si a hyne samovraždou. Podobný konec očekával kn. Trubeckého, jenž též skonal v byrokratické kanceláři ministerstva vyučování v Petrohradě, háje své drahé alma mater a samosprávy ruských universit.

O pokolení později před námi stojí znamenití čtyřicátníci, vesměs idealisté, ale bez mystiky odkojenci německé filosofie a mučedníci za svobodu. Bělinskij, Herzen, Granovskij, Ogarev, Bakumn a mnozí ne tak známí zápasili, trpěli a hynuli. Byli to lidé jiných názorů a jiného směru, - tito slavní zápasníci, leč v jádře svém byli stejní idealisté, jako nejzarputilejší slavjanofilové, kteří též vykonali mnoho pro věc svobody. Vzpomeňmež pouze Schomjakova, bratři Kirějevských, Aksakových, Venevitinova aj. O málo let později v letech padesátých a šedesátých vystupují na kolbiště zápasů politických noví můžové, stoupenci nových učení - materialismu a positivismu, nesmiřitelní nepřátelé filosofického idealismu. Ale hle, opět též tito mužové - prvými mezi nimi jsou Černyševskij, Dobroljubov a Bisarev- zůstávají stejnými praktickými idealisty a obětují život sůvj za své utiskované bratry. Pak kn. Sergěj Trubeckoj pokračuje v díle svých velikých předchůdců konce posledního století (míníme hlavně Dostojevského a Solovjeva), účastní se jako první z předních bojovníků politického zápasu se skvělým úspěchem a hyne jako poslední mučedník z řad filosofických.

Kdyby byly nenastaly na Rusi bouřné doby, kn. Trubeckoj snad by byl sepsal ještě mnoho krásných děl, dokonal svou dráhu jako znamenitý filosof-idealista, ale vzniklé neblahé (či spíše šťastné,) poměry roznítily v tomto rozmyslném i klidném muži veliký zápal vlasteneckého nadšení i postvátného rozhorlení spojeného s neohroženou láskou k občanské svobodě. Bratří Sergěj a Jevgenij Trubečtí byli prvními, kteří se ozvali, ukazujíce nejen na rány, kterými trpí ujařmená a utiskovaná Rus, nýbrž i na spásu z takých zoufalých poměrů. Jevgenij Sergějevič Trubeckoj, profesor Kijevské university, vzbudil pravou bouři svým článkem v týdenníku "Právo",týdenník byl potlačen, po "zločinné" stati horlivě pátráno a Trubeckoj zajisté byl by neunikl trestu, kdyby se byly poměry alespoň dočasně radikálně nezměnily. Bratru statečně přizvukoval Sergěj Nikolajevič a brzo nejen zraky veškeré studující mládeže, nýbrž i všech pokrokových živlů celé Rusi obracely se k němu, jakožto průkopníku svému za politickou svobodu ruské říše.

Všichni nyní mohli se přesvědčiti, že metafysika neb filosofie, kterou tak okázala opovrhovali zápasníci let šedesátých, není mrtvou doktorinou ptravující, ba ničící živé tvůrčí síly probouzejícího se národa, nýrbž naopak mocným podnětem k rozhodnému zápasu za ideální statky lidstva. Sám Sergěj Nikolajevič tak pohlížel na filosofii. Ke knize problémy idealismu (1902) přispěl dvěma články: " K charakteristice učení Marxa a Engelsa o významu ideí v dějinách" a druhým "Čemu učí dějiyn filosofie?". Uvádíme závěrek této poslední práce: "Působení filosofie neobmezuje se pouze theoretickým oborem. Dějiny ukazují nám ji jakožto velikou a mohutnou duchovní sílu, jakožto jednoho z činitelů všesvětového dějinného rozvoje. A právě tím učí nás tomu, že onen ideál pravdy, kterému slouží filosofie, jest reální tvůrčí síla.Řecká filosofie utvořila onu "helénskou vzdělanost", která se stala vzdělaností všesvětovou, řecká filosofie dal této "vzdělanosti" svou zásadu obecných ideí, učinivších je univesrální, též řecká filosofie první formulovala onen ideál lidstva, všelidského bratrství a všelidské jednoty, kterému později křestanství dalo nábožensky reálně - mystický základ. Řím pak pokusil se dáti praktické uskutečnění ve všesvětovém státě.Takým způsobem "nejnepotřebnější ze všech věd" nejen zjevila lidstvu nový svět duchovních hodnot, než utvořila nový svět všelidské osvěty, ona roznítila uvědomění lidstva a přispěla k jeho duchovnímu sjednocení. A je přirozeno, že v nejvyšším jejím principě, v principě Rozumu, Slova křesťanství našlo formuli k vyjádření svého universálního principu.Dějiny ukazují nám, co dala filosofie křesťanské myšlence, jak posloužila školou myšlenky středověké, jak obrodila a obnovila duchovní síly evropského lidstva, osvobodivši jeho mysl od dogmatických okovů,jak středověké křesťanství odchýlilo se od počátečních čistých pravidel a zkřehlo v dočasných, polo pohanských formách. Veliký duchovní ruch, zahájený v období renesančním, nezastavil se až do našich dnů a nezastaví se, pokud lidstvo bude žíti a mysliti, pokud ideál pravdy bude státi před ním. my pak vidíme, jak světlá a tvůrčí síla tohoto ideálu, působící prostřednictvím souhrnné mysli lidstva, vzniká neustále hlouběji a se šíří, osvěcujíc člověku cestu zkoumání a vědění i cestu rozumně mravní činnosti v oboru osobního a společenského působení." A že to, co zde napsal Trubeckoj, nebyla pouhá slova, dokázal hlavně svým veřejným působením za poslední rok, které ho přivedlo k předčasné mohyle. Japonská vojna se svými hrůzami a palčivou hanbou každému ruskému a slovanskému srdci - byla u konce, tlumený dlouho hněv národní počal se jeviti, děsivé známky se množily, že jsme na prahu revoluce a hle, počátkem června odhodlávají se nejlepší ruští lidé poslati deputaci k samému carovi, aby ho upozornila na hrozící nebezpečí. 5/18. června moskevská deputace "zemstev" a "měst" v Petrohradě dlící obdržela pozvání, aby se představili carovi na letohrádku Alexandria v Petěrgofu. Druhého dne odejeli tam po baltské dráze a třinácte členů delegace byli odvezeni v carských povozích do letohrádku a tak po poledni představeni caru. Hrabě V. Gejden podal jadrnou a důmyslnou adresu a kníže S.N. Trubeckoj jménem zemstva přednesl svou řeč, která se stala svými důsledky historickou. Posud nikdo tak na Rusi s carem nemluvil, ba nikdo ani neočekával, že se někdo tak osmělí mluviti tam, kde ještě nejedn z členů zemstva, ba delegace byl vyhlašován nesvědomitou neb zasvěcenou byrokracií za nebezpečného buřiče. Uvádíme tuto řeč celou: "Vaše císařské Veličenstvo! Dovolte, abychom vyjádřili Vašemu Veličenstvu naše hluboké a upřímné díky za to, že Jste nás přijal po naší žádosti.Porozuměl Jste oněm citům, kterými jsme řídili, a neuvěřil Jste těm, kdo nás líčili - společenské a zemské činitele - div ne jako zrádce trůnu a nepřátele Rusi. Nás sem přivede jediný cit - láska k vlasti a vědomí povinnosti k Vám. Víme, Hosudare, že v tuto chvíli trpíte ze všech nás nejvíce. bylo by nám velmi milo říci Vám slovo útěchy a jestliže se obracíme k V.V. nyní takovou neobyčejnou formou, věřte, že k tomu nás pudí cit povinnosti a vědomí obecného nebezpečí, které jest veliké Hosudare. V nepokojích, zmocnivších se celé říše, nevidíme pouze vzpouru, která sama sebou při normánlích podmínkách nebyla by nebezpečnou, nýbrž všeobecný rozvrat a úplnou desorganisaci, při které státní moc jest odsouzena k nečinnosti.

Ruský národ nepozbyl vlastenectví, nepozbyl víry v cara a v nezdolnou moc Ruska, ale právě proto nemůže pochopiti naše porážky, naše vnitřní zlořády, cítí se oklamaným a v něm vzniká myšlenka, že cara klamou. A když lid vidí, že car chce dobro, ale děje se zlo, že car ukazuje jedno, ale dělá se zcela něco jiného, že předpisy V.V. se zkomolují a nezřídka je uvádějí v život lidé, kteří sjou zjevnými odpůrci oprav, pak takové přesvědčení v mysli jeho vzrůstá neustále. Hrozné slovo "zráda" jest vyřčeno a lid hledá zrádce rozhodně ve všech - i v generálech, i v rádcích Vašich, i mezi námi i mezi všemi pány vůbec. Toho citu hledí využitkovati různé strany. Jedni štvou lid na poměščíky, jiní na učitele, zemské lékaře, na vzdělané třídy. Různé části obyvatelstva bývají podněcovány proti sobě navzájem.

Neúprosná a krutá nenávist, nahromaděná celými stoletími křivd a útisků, zostřená nouzí a hořem, nespravedlností a těžkými hospodářskými poměry, zvedá se a roste, jest pak tím nebezpečnější, že v počátku odívá se v háv vlastenectví, tím jest nakažlivější, čím lehčeji rozpaluje davy lidové. Hle, děsné nebezpečí, Hosudare, které jsme my lidé žijící v kraji změřili do hloubky v celém jeho významu a o kterém jsme považovali za svou povinnost oznámiti Vašemu císařskému Veličenství. Jedinou spásnou cestou ze všech těcjhto vnitřních svízelů - jest ona, kterou jste ukázal Vy, Hosudare, - totiž svolání vyvolenců národa. Všichni věříme v tuto cestu, zároveň ale jsme si vědomi, že ne každé zastupitelství může sloužiti těm dobrým učelům, které mu ukládáte. Vždyť musí sloužit utvrzení vnitřního pokoje, bědování, ale ne boření, sjednocení, ale ne rozdělení jednotlivých částí obyvatelstva a posléze musí sloužiti "přetvoření státnímu", jak bylo řečeno Vaším Veličenstvím. Nepovažujeme se za splnomocněné, abychom zde mluvili o těch posledních útvarech, v jakých se musí vytvořiti národní zastupitelství, ani o volebním řádu Pakliže dovolíte, Hosudare, můžeme říci pouze, že to,co sjednocuje všechny nás, to též sjednocuje většinu ruských lidí, upřímně si přejících kráčeti po dráze Vámi vytčené.

Jest potřebí, aby všichni Vaši poddaní - stejně a bez rozdílu - cítili se občany ruskými, aby jednotlivé části obyvatelstva a společenské skupiny nebyly vylučovány z národního zastupitelství, - a nestávaly se takto nepřáteli obnoveného zřízení, třeba, aby nebylo lidí bez práva a všeho zbavených. Chtěli bychom, aby všichni Vaši poddaní, třebas by nám byli cizími vírou a krví, viděli v Rusku svou vlast, ve Vás svého Hosudara, aby cítili se syny Ruska a milovali Rusko stejně jako my je milujeme. Národní zastupitelství má sloužiti věcí sjednocení a vnitřního pokoje, proto též nelze si přáti, aby zastupitelství představovalo jednotlivé třídy společenské. Jako ruský car - není carem šlechty, ani carem rolníků, ani kupců, není carem jednotlivých tříd, než carem veškeré Rusi, tak též lidé zvolení vším obyvatelstvem, povolání, aby konali zároveň s Vámi Vaše Hosudarovo dílo, musí sloužiti ne třídním, než obecně státním zájmům. Třídní zastupitelství nezbytně musí míti v zápětí třídní různice tam, kde jich posud nebylo.

Dále národní zastupitelství musí sloužiti věci "státního přetvoření". byrokracie jest všudy, v každém státě. Avšak v obnoveném zřízení musí zaujmouti patřičné jí místo: Nesmí si přivlastňovati Vaše mocnářská práva, musí se státi zodpovědnou. Hle věc, které musí pomoci sbor zvolených zástupců. Toto shromáždění nesmí býti záplatou na starou soustavu byrokratických zřízení. A proto musí býti postaveno samostatně a mezi nimi a Vámi nesmí býti vystavěna nová zeď - nejvyšších byrokratických úřadů v státě. Sám se o tom přesvědčíte, Hosudare, až povoláte národní vyvolence a budete státi před nimi tváří v tvář, jako my nyní před Vámi stojíme.

Posléze nastíněné Vámi opravy tak blízko se týkasjí ruského národa a společnosti, jež nyní povoláváte k účastenství v státní práci, že ruští lidé nejen nemohou, ale nesmějí k nim zůlstati lhostejnými. Pročež třeba jest dáti největší volnost posuzovati státní opravy nejen v prvním shromáždění zvolených, než i nyní v tisku a veřejných shromážděních. Bylo by zhoubným odporem povolávati společenské síly k státoprávnímu dílu a zároveň nedovolovati svobodné posuzování poměrů. To otřáslo by důvěrou v uskutečnění oprav, překáželo by zdárnému jich provedení v životě.

Hosudare, na důvěře musí býti založena obnova Rusi."

Řeč tuto car vyslechl s velko pozorností a milostivě, též jeho odpověď, jak se zdálo, slibovala nejlepší. Celá Rus jásala, Sergěj Nikolajevič Trubeckoj rázem se stal bohatýrem ruského zápasu za svobodu, jeho jméno heslem. Všechny inteligentní síly Rusi, četná sjednocení ("sojuzy"- hlavní - "sojuz sohuzov" spolek spolků), noviny, dělnické i studentské organisace rozvinuly zimniční činnost. Brzy následovala sprcha. - Bulyginský volební zákon ze 6./19. srpna zkalil radostnou náladu, roznítil revoluční agitaci. Tolikráte zklamaný a zahanbený národ připravoval se k oné "zabastovce" ("zabastovka" = stávka), která tak překvapila celý svět svou silou a svými výsledky. Ale vláda přece v tom kritickém období dala vyšším školám, hlavně tedy universitám, dávno očekávanou samosprávu. Ale zdaž to nebyla jakási ironie? Svobodné university v zemi, kde nebylo ani svobody slova, ani svobody shromažďování. Bylo zcela přirozeným, že univrsity staly se asylem svobody, místem kde se odbývaly veřejné meetingy. Tomu nemohl nikdo zabrániti - ani profesoři, ani studenti - kromě obrněné síly a k té sáhnouti se tehdy vláda neodhodlávala. zatím však v universitách se dály volby rektorů a děkanů, dřívější ministerské kreatury ovšem musely ustoupiti novým lidem, zvoleným sbory profesorskými. Sergěj Nikolajevič Trubeckoj stal se ovšem prvním rektorem samosprávné Moskevské university, což bylo uvítáno jak studentstvem, tak i veškerou Rusí s velikým nadšením. Vláda si pospíšila potvrditi tuto volbu a tedy povrchnímu pozorovateli se zdálo, že vše půjde hladce i dobře. Studenti, kteří už mnoho měsíců nenavštěvovali university, se sjížděli, doufajíce alespoň letos pokročiti dále, aneb absolvovati (jsou tací nešťastníci, kteří při vší píli ijako výteční studenti už sedmý rok i více navštěvují universitu s neustálými, neočekávanými přestávkami). Avšak vlny společenského hnutí se vzedmuly a kn. trubeckému nastaly trudní dnové. Nadšený, třebas i velmi rozvážný a chladnokrevný idealista utkal se s prósou všedního, hrubého života, s fanatismem bezohledného boje jen málo dbaje vysokých cílů universitního vzdělání mocným proudem svým strhoval universitu ve vír revoluce. Marně hájil kn. Trubeckoj svobodu vysokého učení, marně napomínal studenty, za několik dní po otevření university, ve které nyní nepřetržitě se odbývaly politické meetingy, kterých se súčastňovaly všechny vrstvy společenské, sám musil zároveň s profesorským sborem odhodlati se k trpkému a těžkému rozhodnutí, t.j. zavření na nějaký čas university. tento čin vzbudil velkou nevoli mezi studentstvem a v obecenstvu: nikdo sice neopovážil se osočovati a podežřívati zbožňovaného rektora, ale přece nebylo vše v pořádku. Kn. Trubeckoj kormutlivě vysvětloval studentům: "Nyní jsme byli přinuceni zavříti universitu na několik dní, ale, pakliže události, podobné včerejším, budou se opakovati, povede to k nevyhnutelnému zavření university na dlouhou dobu a za nynějšách poměrů bude to zničením university, zničením ruské osvěty a způsobeno to bude nejen činy, namířenými proti universitě, něž taktéž tím, že vy nás nepodporujete v našich snahách a za to odpovíte před ruskou společností." Svou krátkou řeč ukončuje slovy: "Jakožto veřejný činitel podroboval jsem se mnohým výtkám a sice od stran nejrůznějších, jedno však víte, že jsem vždy a všudy hájil nepodmíněné svobody společenských politických schůzek: v tisku, v rozhodnutích oné politické strany, ku které mám čest náležeti, i před tváří samého Hosudara, ale nicméně dím Vám zde nejen jako rektor a profesor, než jako veřejný činitel, že universita nemůže a nemá býti lidovým místem shromáždění jako lidové místo shromáždění nemůže býti universitou a každý pokus, převrátiti universitu v takové místo aneb převrátiti ji v místo lidových meetingů, nutně musí zničiti universitu jakožto takovou. Obracím se k Vašemu zdravému smyslu. Považte, jak mnoho Vám dává universita a nežádejte od nás nemožného. Ještě jednou, pánové, prosím Vás - pomozte universitě a pamatujte, že náleží ruské společnosti, že budete jí zodpovědni."

Naděje bylo málo, že slova idealisty - rektora budou míti účinek. V Petrohradě zatím v ministerstvu konaly se porady o věcech studentních a universitních. V novinách mihla se zpráva, že kn. Sergěj Trubeckoj se stane ministrem vyučování, an generál Glazov, t.č. ministr "národní osvěty", ještě méně vyhovoval, než celá řada jeho neschopných předchůdců. Radostné naděje inteligence bohužel byly trpce zklamány. trubeckoj koncem září, skutečně odjel do Petrohradu a 29. září zavítal do ministerstva vyučování, kde velmi horlivě účastnil se porad, nejevě žádných zvláštních známek únavy neb choroby. Avšak o sedmé hodině večerní počal náhle si plésti řeč, zbledl a za krátkou chvíli byl mrtev. Úžas zmocnil se při zvěsti o smrti kn. Trubeckého celé Rusi (vyjímaje ovšem zpátečnické, neb, jak zde říkají, "černosotěnské" časopisy, ze kterých s takou horlivostí čerpá naše liberální a vlastenecká žurnalistika, úplně se zhanobivší poslední roky svým pojímáním věcí ruských), mnozí se domnívali, že nesešel smrtí přirozenou, ba po panichidě za hlubokého ticha ozval se hlas, jenž žádal, by tělo bylo pitváno. Domněnka ovšem ukázala se lichou, kn. Trubeckému puklo srdce. Proč? Nejlépe odpovídá Sergěj Bulgakov ve svém nekrologu "Ne v kruhu rodinném aneb přátelském zavřel své znavené oči, než v nepřátelské brloze, v táboře oněch, o kterých ještě před třemi čtvrtstoletími básník vyřkl své hněvivé, bičující slovo:

Vy žadnoju tolpoj stojaščie u trona

Svobody, genija a slavy palači

(t.j.: Vy hltavým davem stojící u trůnu Svobody, genia a slávy katové!)

Umřel, háje před těmito katy ruskou svobodu, ruskou slávu, ruského genia. Umřel tím neviditelným, ale hrozně působivým duševním jedem, kterým otráven jest život náš, nejvíce pak srdce nejvíce milující, nejušlechtilejší.

Skutečně dulce et decorum est pro partia mori a patriotickou smrtí, smrtí pro patria vzal svůj konec tento patriotický život. Pakliže vůbec mstr bývá překrásnou, smrt jako apothesa života, ne shasínání, nýbrž zářné jeho prosvětlení, tož se zde udála překrásná smrt. Podivno jest záviděti smrti, ale této smrti budou záviděti mnozí, v jichž srdci živa jest občanská statečnost."

Věru, slova prorocká, - dnes už závidíme. Průvod z chrámu kliniky velkokněžny Heleny v Kiročné ulici na Moskevské nádraží byl velkolepý, pamětníci tvrdí, že pohřby Dostojevského a Trugeněva v porovnání s tímto dalece ustupují do pozadí. Pořádek, udržovaný studentstvem byl ideální, nejvýtečnější ruští mužové, politikové, spisovatelé, umělci ve přečetném počtu odklopovati vdovu s dětmi, ani vysocí hodnostáři nescházeli. Nepřehledné davy lidu pohledem kormutlivým, zachovávajíce posvátné ticho, přerušované krásným, dojemným církevním zpěvem studentů a studentek, provázeli předního "bojovníka za svobodu". "Bojovníku za svobodu" svědčilo ohromné množství věnců, vezené na zvláštním voze a zaslané nejrůznějšími spolky, osobami, stavy, národnostmi rozsáhlé Rusi. -

Též car poslal věnec a tím zajisté se všem zavděčil, alespoň policie pak si nedovolovala překážeti průvodu, jenž se odbýval 2./15. října. Krásné bylo poslední krátké slovo na rozloučenou člena petrohradské dumy pana Falbroka, ve kterém se se zesnulým loučil jako s rytířem svobody, novou obětí byrokracie, slibuje jménem všech zápasiti svorně za svobodu po jeho příkladu. Stejně velkolepý, zvláště ale tklivý svou srdečností byl pohřeb v Moskvě. Nepřehlední zástupové lidu provázeli filosofa - občana na hřbitov Donského monastýra. Též zde profesoři, studentstvo inteligence všecg vrstev společenských zjevila se ve světle nejlepším, nic nerušilo velebnost vážné chvíle, tak zajisté pokud nepochovávali žádného rektora. Nad hrobem bylo předneseno několi řečí, největší dojem učinila řeč soudruha - filosofa L.M. Lopatina: "Zřídka vyskytují se v životě lidé, děl Lopatin, s takou celistvou, s takovou slohovou možno - li tak se vyjádřiti, osobností, s takovou vysokou duševní ušlechtilostí, které bylo nepřístupno vše malicherné, všední, nízké neb špinavé. V tom záležel základní živel jeho bytosti a při tom v jeho povaze spojovaly se hrozné odpory jasného, mocného, originálního umu, tvrdé, ničím neodkupné víry a z druhé strany - ženská měkkost a, dovolím si říci, jakási dětská prostota, radost ze života, nevyčerpatelný humor, často mladičká vnímavost pro vše zábavné. V posledních dnech v našich univrsitníchj poradách, zmořený chorobou, ztrápený duševními mukami, svým úřadem, s tváří umírajícího, klamal nás všechny jasnou krásou své duševní nálady. O jeho dobrotě nebudu mluviti, příliš všem jest zjevna. Kolik lidí zachránil, jak mnohým pomohl, za koli lidí orodoval! Ukážu pouze na naprostý nedostatek jakékoliv marnivosti neb zloby. Byl stejně prostým, stejně srdečným i tehdy, kdy byl horujícím studentem, jen málo komu známým, i když dostihl vysoké slávy a všeobecného uznání. Světlý kráčel uprostřed nás a světlý odešel v onen svět, ve který tak nezvratně, tak jasně, tak živě věřil."

Ano, šťastný život, blažená smrt a - smrt včas. Nedočkal se sice šťastných oněch dvou dnů říjnových,kdy všichni jsme se cítili svobodnými občany od nynějška Svaté Rusi, kdy všichni, věřící i nevěřící, se vděčnou vzpomínkou modlili jsme se za "pokoj duše raba božího bojárina Sergěje", jenž nedočkal se záře svobody, - avšak potom opona chrámová se roztrhla, země se zatřásla a tma, hrozná tma, plná děsných příznaků a krvavých vidění nastala a trvá posud.....