E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/99

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

Fr. Krejčí: Arnošt Haeckel.

O A. Haeckelovi jsem mínění svoje pronesl již ve Filosofii přítomnosti a nemám, proč bych je měnil. Že se k tomu thématu vracím, jest mně podnětem české vydání Haeckelova spisu Záhady světa, vlastně přijetí, jež se mu s jedné strany dostalo, jež svědčí o všem jiném, jenom ne o objektivním posuzování, a pak spis Wilhelm Bolsche: E.H. Ein Lebensbild 3.Aufl., v němž je mnoho nového materiálu k posouzení povahy a činnosti tohoto myslitele.

Arnošt Haeckel je ze současných positivistů německých jedním z nejvýznamějších zjevů ne proto. že by byl filosoficky rovnocenný s Comtem nebo Spencerem, nýbrž pro jiné vlastnosti, které jej činí zjevem významným a pozoruhodným, především pro svou popularitu. Popularita není ovšem důkazem vnitřní hodnoty spisovatele jakéhokoli oboru, největší mužové myslitelé, propagátoři nových ideí, tvrdí charakterové pevné vůle, bezohledně razící cestu pokroku, bývají hodně nepopulární, ba odo davu nenáviděni, od zástupců veřejného mínění potíráni - volají na ně: ukřižujte je, zrádci jsou na svaté věci, teprv když vykrváceli se za svou ideu, pochopuje se jejich význam a potomstvo vděčíc jejich památce, napravuje čím prohřešili se současníci z neporozumění na jejich osobách. Ale popularita jest vždy známkou toho, co vře v širokých vrstvách, ideí, které se ujímají a tvoří myšlenkový kvas společesnkých převratů. Podle toho, co se stane populárním, poszuzjeme intelektuální a mravní výši vrstev, o nichž z děl současných spisovatelů a myslitelů souditi nelze. A jsou-li ty ideje, které vzbudí ohlas ve veřejnosti, pokrokové, mravně ušlechtilé, má ten, kdo o jejich rozšíření se přičinil svými spisy zásluhu stejnou, jakoten, kdo myšlenkami svými předbíhá přítomnost a ukazuje cíl cesty v daleké budoucnosti. A tak se to má s popularitou Haecklovou. Popularita jeho je důkazem, že positivistický duch se šíří, že smysl pro vědeckou pravdu roste a že důsledky toho počínají se uplatňovati v životě společenském - což si jen možno přáti. Haeckel nepopulární byl by jedním z mnohých filosofujících přírodozpytců, jichž význam přestává za školní stěnou. Haeckel populární znamená veličinu, s níž nutno v dějinách kulturních a v dějinách filosof. myšlení počítati, a že dovedl býti populárním, jest jeho předností, jeho popularita není nadarmo.

O jeho popularitě svědčí přečetná vydání některých jeho spisů, o čemž sám se zmiňuje v závěrečné úvaze k Záhadám světa, právě v českém překladě vydaným. Knihy té vyšlo 8. vyd. v 16000 výtiscích, angl. překladu rozebráno 30.000 exemplářů v 3 měsících, německého laciného vyd. 100.000 výt. (Bolsche 216), a přeložena byla do 12 jazyků i českého.

O významu myšlenek jím šířených neklamné svědectví dává úžasné množství polemických spisů a článků novinářských a to se strany hlavně přívrženců církevního názoru křesťanského a filosofů idealistických. Haeckel je vedle Nietzsche nejvíc napadán zbraněmi všeho druhu i takovými, které ve slušné polemice nejsou dovoleny, zlostně a vášnivě, hrubě a nespravedlivě. A na takovém zjevu jistě něco je, sic by se jím nerozčilovali.

Theologové hájí svou vlastní kůži, když ze všech sil se vzpírají důsledkům evolučního principu, bůh, jehož jsou sluhy a jehož autoritou opírají svoje učení, duše nesmrtelná s nebem a peklem, odměnami a tresty, jichž jsou zvěstovatelé, zjevení, zázraky jsou ohroženy. Vždyť Haeckel napsal, že pověsti a legendy bible jsou básnické výtvory důležitého významu ethického. "Vděčíme jim za hojnost vytvarů přeskvostných lidského ducha a našemu srdci jest tento ideální svět nevyčerpatelným zdrojem pohnutí a útěchy uprostřed našeho nedokonalého reálného života. Avšak tytéž ideální výtvory skrvají v sobě nejvyšší nebezpečí, jsou-li prohlašovány za reálné pravdy, od jichž uznávání závisí blaženost a zatracení, a jsou-li činěny podkladem nebo dokonce předpokladem vědy, potom se tato řítí neodvratně po šikmé ploše mystiky do náruče pověry a stává se nepřítelkyní čistého rozumu na život a na smrt. Úplně zhoubny jsou tyto ideální výtvory básnické, jsou-li vykládány jako nadpřirozené zjevení a zneužívány praktickým rozumem k politickým a světským účelům. Potom vzniká ona zhoubná převaha moci duchovní nad světskou, ona nezkrotitelná panovačnost církve, které vykořisťují stát výhradně pro své záměry. Čím výše a osobitěji zvedá se jednotná organisace církve, tím nebezpečnější stává se kulturnímu, jí ohroženému státu." - Takového odpůrce, hlásí-li se k němu četní vyznavači - musí theologové potírati za každou cenu.

Filosofové idealističtí nového vydání útočí na Haeckla, že jim nechce uznati jejich bibli, Kanta a že epitheton kritický dává do uvozovek, a neovitalisté mezi nimi jsou rozezleni, že to, čím chtějí pomoci vědě na nohy, Haeckel prohlašuje za pověru vědeckou. "V nejnovější době znova ožilo staré strašidlo mystické životní síly, které, jak se zdálo, bylo zabito. Nejjasnější a nejkonsekventnější vylíčení jeho podal krátce kielský botanik Reinke. Hájí víru v zázraky a theism, mojžíšovské dějiny stvoření a stálost sruhů, nazývá životní síly směrnicemi, nadsilami, dominantami. Jiní předpokládají místo toho ve zcela anthropistickém pojetí "strojního inženýra", který organickou substanci opatřil účelnou organisací, směřující k určitému cíli. Tyto řídké teleologické hypothesy potřebují dnes stejně málo vědeckého vyvrácení, jako naivní, většinou s nimi spojené námitky proti darvinismu." - Po takových komplimentech nemůže s této strany očekávati leč stejný kompliment a toho se mu dostalo plnou měrou.

Haeckel má odvahu pověděti každý důsledek bez ohledu na to, kde bude působiti rušivě a nelibě, nediplomatisuje a nekličkuje, proto tak mnohé popudí. Polemik se neuvaruje nikdo, kdo jde rozhodně a přímo po nové dráze, kdo chce napravovati omyly a nedbá odporu - každý samostatný myslitel, čím více polemik a útoků na něho, tím stoupá více jeho význam, neb i to přispívá k popularisování hájených ideí a jeho popularitě vlastní. Avšak jeden vážný spor nastal Haeckelovi s mužem ve vědě vysoko vynikajícím, slavným Virchowem, jenž proti němu pronesl přísné slovo, které dodalo dovahy tak mnohým jiným menšího řádu k útokům a ketré poškodilo renomé Haecklovo ve světě vědeckém, kde se - ač by to nikdo nevěřil - v některých věcech dá více na auktority než v ostatním světě literárním.

O tom musíme se zmíniti v delší souvislosti, poněvadž spor Virchow - Haeckel znamená spor o právo filosofovati a spor dvojí methody v přírodovědném nazírání na svět, spor positivismu s materialismem uzavírajícím kompromis s vírou. Ve sporu tom Haeckel vyhrál. Ale je třeba znáti celé stanovisko jeho.

Haecklův positivism vyznačuje se tím, že Darvinovu theorii o původu rodů - descendenční - theorii rozlišil na zákon všeobecného vývoje a podobně jako Spencer pokusil se pomocí její podat i positivistický celkový názor na svět. Také on našel v pojmu vývoje kouzelné slovo, jímž domníval se míti prostředek k systematickému spojení vědeckých poznatků a klíč k rozřešení všech záhad filosofických. Byl dosti hlubokým, filosoficky myslícím přírodozpytcem, že rázem postřehl filosofický význam Darwinovy theorie a měl dosti odvahy, aby provedl důsledky z něho i mimo obor věd přírodních. Jak později poznáme, měl více odvahy než filosofické hloubky. Ale to principálnímu stanovisku nevadí. To postřehnutí významu Darwinova učení a to nadšení, s jakým se Haeckel hned na počátku dráhy své v boj za to učení a jeho důsledky vrhnul, má rys geniálnosti. Musíme si však připamatovati, jak to tehdy v Německu s Darwinem stálo. - Theorie, jež nyní je ve všech ústech a stala se podstatnou součástkou vědění každého moderního, pro vědeckou pravdu smysl majícího člověka, theorie ta byla, když Bronn přeložil spis o původu rodů do němčiny, všechno jiné newž uznána. Odborní zoologové, botanikové, geologové velikou většinou pokládali ji za absolutní blbinu. Agassiz, Giebel, Keferstein a mnozí jiní mohli smíchem puknouti jako rozpustilé obecenstvo premiérové, které je od prvního aktu přesvědčeno, že ten kus propadne slavně, a s auktorem si pohrávají jako kočka s myší. Dvojí klatbou byla stižena kniha Darwinova od německého publika: přísní exaktní učenci tvrdili, že theorie jeho je učiněná metafysika, poněvadž hledá vývoj a přemýšlí o velikých otázkách ideálních, a dualističtí metafysikové tvrdili, že je docela prostý empirik nejhoršího rázu, který chce vše velké, ideální se světa vypuditi někilika ubohými přírodními nutnostmi. Starý Schopenhauer pokládal knihu o původu druhů za empirickou slátaninu kramářskou, kterou nadobro povrhoval. Tehdá již byly celé školy přírodospisců, kterým myšlenky Darwinovy platily za nevědeckou mystiku, metafysiku, za filosofii v nejhrůznějším slova toho významu.

A k tomu nutno dodati, že Darwin s důsledky svého učení, pokud směřovaly proti učení církevnímu nikterak se nevydal na veřejnost.

Zrovna v této době mladý Haeckel (v letech šedesátých) nastupoval úřad učitelský na universitě v Jeně a bylo to odvážné od něho, ježto tím celou kariéru dával v šanc, vystoupiti pro Darwina a pracovati v jeho duchu. Vydal učenou monografii o radiolariích, v níž měl příležitost, přiznati se k Darwinově theorii a svoji práci na doklad této theorie uvésti. A od té doby zůstal jí věren a věnoval veškeren svůj život, utvrzení a řešení její. Jí byla věnována jeho vědecká práce, jí byla věnována popularisační a filosofická. Haeckel poznal, že Darwin znamená nejen přírodovědeckou hypothesu, ale i celý názor na svět, a v tom smyslu jednal. Na jedné straně bojoval proti konservativním zástupcům exaktní vědy, na druhé proti sošáctví ve společnosti a v úřadech, které jsouc za jedno s rovněž konservativními zástupci církve rozhořčovalo se, že Haeckel změnil boj o theorii v boj o boha a nebál se vysloviti přímo, co znamená Darwinova theorie pro názor světový. Rozumí se skoro samo sebou, že tot spojené zpátečnictvo užilo všech prostředků, aby Haeckla z university dostalo - tuto methodu sleduje tato mezinárodní společnost vždy a všude,kde má moc a vliv. V Jeně jej boykotovali i jeho rodinu a denuncovali na nejvyšších místech - Haeckel prohlásil kurátorovi, že je ochoten složiti svůj úřad učitelský. A tu Seebeck dal mu klasickou odpověď: Mein lieber H., sie sind noch jung und sie werden schon noch zu reiferen Lebensanschauungen sich durcharbeiten! Am Ende schaden sie hier weniger als anderswo, und so bleiben sie ruhig hier. A ještě pěknější anekdota vypravuje se o velkovévodovi Karlu Alexandrovi. Když mu jeden rozhorlený theolog přišel na Haeckla žalovat a vyjádřil, že je to s Haecklem skandál, tím arcikacířem a že má složit úřad - ptal se vévoda: "Meinen sie, dass der Mann das Zeug, das er vortragt, wirklich glaubt?" A když theolog přisvědčil, řekl velkovévoda: "Ja, aber dann tut der Mann ja bloss dasselbe, was sie auch thun." - Kýž by všude byli takto smýšlející panovníci. Na štěstí tedy s této strany neměl Haeckel čeho se obávati. Haeckel šel ve směru svém dál. Na sjezdě přírodopisců 1863 již proslovil myšlenku o původu člověka, naznačil postup, jakým se vyvinul z nejnižších organismů, a vylíčil základní myšlenky Darwinovy theorie: variaci, dědění, boj o život, výběr, přizpůsobení. R. 1866 vyšla Generelle Morphologie der Organismen, ve které prosloven byl zákon fylogenický, t.j., že každé individuum prodělává ve svém vývoji zkráceně stadia předchozí. R. 1874 vyšla Anthropogenie, kniha o původu člověka, kterou se teprv Darwinova theorie o původu druhů doceluje. Člověk neliší se ani anatomicky ani fysiologicky od výše vyvinutých zvířat, tudíž má týž původ jako ony. Tudíž také jeho duševnost nespadla s nebe, nýbrž je následkem vývoje. Pozorování nejnižších organismů Haeckla přivedlo k mínění, že i organismy mají duši. V jejich pohybech, výrazech citových, poznal projevy životní, které potřebují se jen stupňovati a zdokonalovati, aby vzniklo to, co nazýváme duševním životem člověka.

Tak byly položeny základy k budově světového názoru, který vypracován je v Záhadách světa a který je monistický.

Roku 1877 byl sjezd něm. lékařů a přírodozpytců a na něm Haeckel přednášel o dněšní theorii evoluční v poměru k celku věd. (Die heutige Entwickelungstheorie im Verhaltnisse zur Gesammtwissenschaft). Nadšeně líčil účinek, jaký tato theorie musí míti na veškeru kulturu. Pronesl okřídlené slovo, že Darwin je Newtonem přírodovědy. V přesvědčení, že obrat našeho nazírání na svět, způsobený Darwinem, týče se nejen přírodních věd, nýbrž že vztáhnouti se musí i na vědy duchové, žádal, aby této theorii náležitá pozornost byla věnována na školách.

Čtyři dny po něm měl Virchow přednášku: Die Freiheit der Wissenschaft im modernen Staate a vyslovil se proti tomu, aby evoluční theorie byla pojata do škol, poněvadž je to jen domněnka a do školy patří věci jen naprosto zjištěné.To by bylo zcela správné a ani s pedagogického ani s filosofického stanoviska nebylo by proti tomu co namítat. Zcela správné jest také požadování Virchowovo, aby věda nebyla ve svých pracech obmezována žádnou jinou instancí, a když Virchow dodal se vší rozhodností, že s theology a soukromými pravověrci (Privatorthodoxe) žádná diskuse o materialismu není možná, poněvadž oni odmítají podání vědecké jako bezúčelné a poněvadž u nich má cenu jenom to, co je po smrti, a vůči pozemskému životu, že jest pro ně nejlepší holá ignorance, což by znamenalo bankrot vědeckého snažení, tu se k potlesku, jímž tato ostrá slova byla provázena, přidá jistě každý positivista. avšak Virchow šel dále, uznává a žádá, aby uznáno bylo, že přírodověda není v jistých věcech kompetentní, jmenovitě ne v otázce uvědomění. A zase by nebylo proti tomu co namítat, kdyby imkompetenci přírodovědy uznávaje, odkázal tu věc vědě o duševním životě, psychologii. Něž tu čteme v řeči jeho pasus: "proto jsem vždycky tvrdil, že je nesprávno, když chceme fakt vědomí, který ovládá veškeren náš vyšší život, uznati za zvláštní samostatný obor, a když se nechce přiznati potřeba každého jednotlivce, tento fakt v souvislost uvésti s duší samostatnou neodvislou, duchovní silou, a když by nemělo se dovoliti, aby z tohoto důvodu formuloval své náboženské vyznání dle svého vědomí a citu. To jest, myslím, bod, kde přírodověda uzavírá kompromis s panujícími církvemi, uznávajíc, že tu jest obor, vyhražený volnému názoru jednotlivce, ať již si jej konstruuje sám nebo dle tradičních pojmů, kterýž obor každému jinému musí býti posvátným." Stručně řečeno: Virchow praví, že tam, kde je přírodověda nekompetentní, nastoupí víra náboženská ve své právo, jež musí býti každému svaté. Toho stanoviska dlužno se držeti ve škole - Darwinova theorie jest hypothesa překračující kompetenci vědy a neoprávněně - slyšme - neprávněně zasahující v obor vyhražený náboženské víře. Pak ale filosofie je ničím, neboť co s ní vedle vědy a nedotknutelného oboru víry? A tak Virchow smíru své vědy s náboženstvím, který diktován byl mimo jiné ohledy politickými, obětoval beránka filosofii. Die Philosophie wurde gekreuzigt. Und dann nahm der exacte Naturforscher den Hut ab und sagte: Bitte schon, ich fuhle mich nicht kompetent, Philosophie gibts nicht an den Stellen meiner Incompetenz, also setze sich die Kirche in den leeren Stuhl mit einer hoflichen Verbeugung befrusst von mir. (Bolsche 118).

Tento smír Virchowův s náboženstvím znamená vzdání se stanoviska positivistického a je přímo v odporu s požadavkem volného bádání, vylučuje vlastně psychologii z oboru věd exaktních anebo omezuje obor její jakožto vědy tak, že názor na svět cestou vědeckou není možný. Ani pokusiti se o něj nemá filosofie právo, nebo dle podmínek smíru může vystoupiti proti filosofujícímu vědci theolog přísným: Až potud a nic dále, nechceš - li dotknouti se smělou rukou, co je posvátno lidem. Tak volali na Galileiho, tak na Koperníka, tak nyní na Darwina a Haeckla. Snese vědecký duch toto pouto? Nemá snésti, neboť Virchowem nezastavil se jeho postup a celulární pathologií není učiněno zadost snaze zvědět pravdu, a je-li transcedentno nedostupno poznání vědeckému, jest nedostupno poznání vůbec a vědec nemá práva proto připouštěti jiný pramen, nemá práva žádati od nikoho, aby potlačil pochybnosti, aby věřil, když věřiti nemůže.

Haeckel hájí proti Virchowovi stanovisko vědy a filosofie a třeba v hypothesách svých zaběhl za mez pravděpodobnosti, v principu má pravdu. Jest sice tomu tak, že vědecké poznání nesahá za zjevy, transcedentno jest vědecky nepoznatelné, ale co se transcedentna týče není přece věda inkompetentní, věda, třeba nemohla positivně zodpověděti některé otázky, přece je kompetentní v tom, aby pověděla, které dopovědi nejosu naprosto možné - má, abych tak řekl moc prohibitivní když ne imperativní. A tuto moc její zabírá Virchow, dává jí v obět smíru s náboženstvím. Podle něho může si o transcedentnu mysliti každý co chce, jen když své tužby, svůj cit uspokojí. naproti tomu Haeckel v principu hájí stanovisko, že i zde věda má své slovo a že to, co by odporovalo věděckému přesvědčení, člověk mysliti si nemá, že Haecklovo stanovisko zvítězí, neboť člověk si nemůže, nedovede nic mysliti, co by odporovalo vědě, neboť to by znamenalo věřiti něčemu, co odporuje pravdě! Tím by byla ohrožená mravnost!

To je podstata sporu Virchow - Haeckel, je vidět, jak je chabá, nedůstojná, povrchní podmínka, za kterou Virchow s vírou uzavírá smír, a jak mužně, přímo, důsledně vede si Haeckel.

Avšak náš souhlas a tato naše chvála platí stanovisku, zásadě, nikoli soustavě filosofické, kterou Haeckel vzdělal na této zásadě. Jako si přejeme z gruntu srdce, aby stanovisko Haeckelovo stalo se obecným, aby se filosofovalo směrem jím naznačeným, a aby se společenské poměry upravily se v duchu positivním, tak nemůžeme souhlasiti se všemi důsledky, které Haeckel z positivního správného stanoviska vyvodil. Od chvály přejdeme ke kritice.

O Haecklově filosofii víme dosud tolik, že je positivista a že z Darwinových vět přírodovědných vyvodil důsledky filosofické. Určitěji poznáme jeho monism z toho, jak formuloval Záhady světa. Emil du Bois Reymond v sedění berlínské akademie věd na počest Leibnice rozeznává sedm záhad světa: I. Podstata hmoty a síly, II. původ pohybu, III. vznik života, IV. (zdánlivě úmyslná) účelnost přírody,V. vznik jednoduchého smyslového počitku a vědomí, VI. rozumové myšlení a původ řeči, VII. svoboda vůle. Z těchto pokládá I., II., V. za zcela transcendentní a nerozřešitelné, tři: III., IV., VI. za obtížné a rozřešitelné, stran VII. je nerozhodný. Formulace tato nemusí býti správná, nejsou ty záhady stejnocenné a daly by se snad redukovati, na jednu - dvě, než na tom nám nezáleží, chci z rozdílu , jaký je mezi přírodopiscem Reymondem a Haecklem v této příčině, charakterisovati stanovisko tohoto.

Haeckel s positivistického stanoviska praví, že všechny tyto záhady jsou rozřešitelny, některé definitivně, jiné pravděpodobně, a to je význačné pro jeho filosofický názor. Důvěřuje rozumu a chce záhady, jichž rozřešení je třeba k úplnému názoru na svět, rozřešit všechny vědecky.

Tři záhady, jež Reymond pokládá za naprosto transcedentní (o podstatě hmoty a síly, původu pohybu vzniku a vědomí) pokládá rozřešeným zákonem kosmologickým čili zákonem "o substanci", jehož odkrytí a upevnění je prý největším činem 19. století. Jest to zákon, jímž spojují se dva nejvyšší zákony přírodní, chemický "o zachování hmoty" a fysikální "o zachování síly", (energie) v jeden (Zákon první: Souhrn hmoty, která naplňuje nekonečný prostor světový, jest neměnný a druhý: Souhrn síly, která jest v nekonečném prostoru činna a která způsobuje všechny jevy, jest neměnný). Podstata světa, substance jest jednota hmoty a síly, materie a energie jako u Spinozy. Všechny síly dají se redukovati na jednu prasílu a všechny změny hmoty na prvky a ty na prahmotu čili prothylu, važitelnou a éther, nevažitelnou. Prasíla není vibrace atomů, nýbrž individuální zhuštění vlastní podstaty, jak to přijímají materialista vogt, zhušťováním nebo stahováním povstávají nekonečně malá centra zhuštění, která sice mohou měniti stupeň zhuštění i objem, ale o sobě a pro sebe jsou stálá - pyknatomy, jež majíce cit a snahu, jsaou oduševněny. Přijetím pyknatomů je pak vysvětlena podstata veškerenstva, je vysvětlen původ pohybu, jenž záleží ve střídání zhuštění a roztažení, jež nález pyknatomům samým sebou, a je vysvětlen původ vědomí, neboť již pyknatomy jsou oduševněny a vědomí lidské je dílem vývoje, jako jím je tělesná schránka člověka.

Další dvě záhady: o původu života a řeči, Haeckel domnívá se, jsou exaktně rozřešeny theorií vývoje. Poslední záhada o svobodě vůle není naprosto objektem vědeckého vysvětlení, poněvadž jako čiré dogma spočívá jen na klamu a ve skutečnosti neexistuje.

V tomto rozřešení Reymondových záhad jsou všechny slabosti haecklovy filosofie a, bohužel, žádná přednost, leč snad důslednost principu.

Způsob, jakým si Haeckel rozřešení záhad prvních tří představuje, nelze nazvati rozřešením a není positivistický. Positivistické stanovisko žádá uznání, že podstata věci jest nepozantelna a že všechny představy, které si o ní tvoříme, jsou jenom symboly toho co skutečně existuje a ne to existující samo. Hmota, síla, to jsou naše výtvory, existují jen pro nás a říci, že existuje ve skutečnosti jednota hmoty a síly, jest, označiti neznámou veličinu Z součinem X Y, v němž oba činitele jsou neznámí. Jsme začarováni v okruh smyslových dojmů a žádným způsobem myšlení z něho se nedostaneme, i nejvyšší abstrakce, třeba se zdálo, že jimi unikl jsme z toho okruhu, pocházejíc odtud a nejsou ničím mimo něj. Nemůžeme tedy říci, že hmota a síla jsou vlastnosti (atributy) všeobsáhlé božské podstaty světové, universální substance (237), nýrbž jen, že to prasubstance, ta skutečně jsoucí, se nám projevuje skrze smysly jakožto hmota a jakožto síla.

Zpronevěření se positivistickému stanovisku stalo se také přijetím pyknatomů jakožto oduševněných, přitahujících a přitahovaných a přitahování cítících slast, při odpuzování bolest. Záhada vědomí tím ovšem jest rázem rozřešena, když se řekne, že částky podstaty atomy jsou oduševněny, avšak kde je důvod pro to tvrzení? Ze zkušenosti, která je přece - to už nyní víme - poslední instancí positivistického názoru, důvodu není: naopak zkušenost a logický postup na zkušenosti založený přísně zakazují, aby se ponětí duševnosti rozšiřovalo přes obor, kde jest dáno. Zkušenost naše jest tolik, co uvědomění - míti o něčem zkušenost, věděti něco ze zkušenosti, něco dáno míti ve zkušenosti, jest tolik, co uvědomovati si něco, míti o něčem přímo vědomí. A v této zkušenosti a v tom vědomí jest dán rozdíl hmotných a duševních jevů : hmotných jakožto takových, které se dějí mimo nás ve světě vnějším, duševních, jakožto našich vlastních stavů. Patrno, že naše vlastní stavy dány jsou jen nám, každému jednotlivě a že o stavech jiných bytostí jenom soudíme dle analogie vlastního nitra. Kde vidíme tytéž podmínky životní, touž konstrukci tělesnou, tam předpokládáme tytéž stavy, jako u sebe, tam předpokládáme duševnost. Jakmile podmínky jsou poněkud změněny, nemůžeme a nemáme práva souditi, že tam je totéž uvědomění, tytéž stavy jako my máme a nejsou-li takové, nemohou-li býti takové, jako my máme, nevíme naprosto, jaké jsou. Nevíme, zda-li dítě cítí a představuje jako my, nevíme taktéž o zvířatech, jak dalece jejich duševní život odpovídá našemu, aniž možno nějak určiti, kde začíná ve vývoji živočišstva uvědomění, duševnost. Nemůžeme o žádné bytosti ani o člověku v daném okamžiku říci, zda-li cítí, nebo je si sebe vědom (např. ve spánku, v mdlobě, v rozčilení). Jak bychom tedy mohli rozšířiti duševnost i na hmotu vůbec? A to bychom musili, kdyby částky pralátky byly pyknatomy dle představy Haecklovy.

Vývojová theorie nevede k tomuto důsledku. Podle ní duševní život vyvíjí se z neduševního, jako organismy z anorganismu. Snad se podaří ukázati podmínky, za kterých se život organický vyvinul z neorganického dění a za kterých duševní z neduševního, avšak není třeba souditi, že to neduševní, které vědomému životu předchází, je také něco duševního! A nesmíme to předpokládati, neboť pak by rozdíl duševního a neduševního, duševního a hmotného byl úplně odstraněn, jako to činí materialism. Když máme vycházeti ze zkušenosti, musíme se jí držeti a je-li z ní patrno, že duševní a hmotné jsou pojmy sebe naprosto vylučující (co je hmotné, není duševní a naopak), pak nesmíme žádnou hypothesou přes tento rozdíl se přesunouti. Nesrovnalost duševního a hmotného jest principální, fundamentální poznatek positivistický a nutno s ním počítati jako s druhým poznatkem, že poznání naše je omezeno na jevy. Haeckel svým rozřešením zaběhl v materialism a ačkoli se proti tomu brání, není to nic platno: chyba je v základě a nedá se vymluviti. (Viz Filosofii přítomnosti str. 224).

Že by pak záhada vědomí vývojovou theorií mohla býti odstraněna, to je všech dobře míněných klamů positivistických největší. Ta záhada jest navždy nerozřešitelna,tak jako záhada jsoucna, neboť každé řešení jejich předpokládá obě dvě. Někde se musí naše zvídání zastaviti, všechno nebude lze nikdy vysvětliti, něco bude se vždy předpokládati, aybchom vůbec mohli mysliti, záhady poznávati a je řešiti. Že něco jest, existuje, že vědomí se vyskytuje, jsou věci, jež možno pouze konstatovati. Monistický názor tím netrpí, dvojakost jevů jakožto duševních a hmotných - fenomenální dualism splývá u člověka, u individua sebe uvědomujícího v jednotu: totéž individuum samému sobě jeví se hmotným (a sice svým tělem) i duševním (svými stavy), tedy splývá v jednotu psychofysického individua - a to poukazuje na jednu substanci, ale s výslovným obmezením, že ta jedna substance není ani hmota ani duše ani hmota + duše, nýbrž neznámé, neurčitelné monon, nám jinak nepoznatelné, než uvědoměním si toho, co v nás chce a se snaží přirozenou nutností.

Ve svých odpovědech, vyjma správný názor o svobodě vůle, jde Haeckel za tyto hranice positivistického nazírání na svět a to činí jeho filosofický názor, v celku vzato, dobrodružnějším než snese duch zvyklý klidně logicky a exaktně vědecky mysliti. Má příliš odvahy a více než hloubky. Nezbytně zaplete se ve spory a dává svým odpůrcům dpo ruky zbraň proti sobě a ty útočíce na jeho upřílišenosti, nedbají toho, co je dobrým a zdravým jádrem jeho monismu. Nejhůře pochodí Haeckel u psychologů, poněvadž v důsledku svého předpokladu o oduševněném atomu nechává duševní život zaniknouti ve fysiologii. On netuší, "jak zpronevěřuje se čistě positivistickému stanovisku, když bojuje proti fenomenálnímu paralelismu jako metafysickému! ačkoli právě tento paralelism je nejempiričtější a jedině správný se stanoviska positivistického, čehož nepřímým důkazem je, že stejně proti němu útočí antipodi materialistů, ultrametafysičtí idealisté a dualisté. Vyčítati paralelistům metafysiku a dualism jest bohužel povrchnost, z kteréž výtky Haeckla očistiti nemůžeme. A to je příčinou také prudkých a nehezkých slov, která Paulsen pronesl o Haecklovi a která sloužívají za moto k invektivám podnikovým zase od lidí, kteří ani Haecklovi ani Paulsenovi nerozumějí, kteří mají strach z jeho popularity.

Podobnou výtku nedůslednosti a snad i povrchnosti nutno pro jeho ponětí smíru mezi náboženstvím a vědou. Monism svůj považuje a prohlašuje za smír mezi náboženstvím a vědou - a naznačil to v řeči altenburgské: "Monism jako páska mezi náboženstvím a vědou", která měla veliký úsoěch. Ale smír ten je vázán na posmínku: "Když se postavíme na stanovisko, že náboženství jest samostatným, na vědě neodvislým oborem duševního života, neméně cenným a nezbytným něž věda." Zdali však se máme nebo můžeme nebo musíme na toto stanovisko postaviti, to Haeckel nepovídá a to je něco, co může při celé jeho filosofii disgustovati. Mnoho vážených přírodozpytců pokládá náboženství za překonanou věc, avšak většina vzdělanců setrvává v přesvědčení, že náboženství je oborem duševního života stejně cenným jako věda. "Postavíme-li se na toto stanovisko - - " Tak je postup myšlenkový v 18. kap. Záhad: ale tak ležerně se ve vážné věci, jako je spor vědy s náboženstvím, mluviti nemá. Co Haeckel chce, to vidíme - lidu, jenž nemůže býti dosavadním způsobem nábožným, dáti náhradu náboženstvím novým, positivistickým - a to svým monismem. Než co je tu otázek, co pochybností, co přání a tužeb - např. ta jediná : co je náboženství? a to všechno Haeckel nechává stranou a propaguje náboženství nové: něco, co v podstatě nepojal a nevysvětlil, zavádí je bez odůvodnění, leč bychom za důvod chtěli považovati poukaz na neobyčejný úspěch řeči altenburgské. Haeckel uspokojuje ty, kdo chtějí míti náboženství, ale nepřesvědčuje pochybovače, neuspokojuje exaktního myslitele a filosofa, jdoucího myšlence na kořen, vůbec toho, kdo chce při všem věděti: proč?

Náboženství monismu zbožně uctívá trojici pravdy, dobra krásy. Bohyně pravdy bytuje v chrámu přírody, v zeleném lese, modrém moři, na ledovcovitých výšinách horských - nikoli v temných kobkách kláštěrů, v žalářích, konviktů a vůní kadidla prosycených křesťanských chrámech. Cestami, jimiž se blížíme k této bohyni, jsaou láskyplné zkoumání přírody a jejích zákonů, pozorování nekonečně velikého světa hvězdného teleskopem, nekonečně malého světa mikroskopem -nikoli nesmyslné pobožnosti a bezmyšlenkovité motlidby. Drahocenné plody, které nám dává bohyně pravdy jsou nádherné plody se stromu poznání a neocenitelný zisk jasného názoru na svět - avšak nikoli víra v zázraky a obludné představy věčného života. Monistická ethika shledává ideál dobra v rovnováze egoismu a altruismu. Kult nahražen bude uměnami. monism budí smysl pro krásu přírody a vyvolává novou formu výtvarného umění v souvislosti s přírodou. Žasnoucí podiv, s nímž pozorujeme hvězdné nebe a mikroskopický život v kapce vodní, úcta, s níž vyšetřujeme podivuhodné působení energie v pohnuté hmotě, zbožnost, s níž ctíme platnost všeobsáhlého zákona o substanci ve vesmíru - to všechno jsou součásti našeho citového života, které spadají pod pojem přirozeného náboženství. Ačkoli však člověk nalézá svůj chrám ve vznešené přírodě samé, bude odpovídati potřebám mnoha lidí, aby byly tak krásně vyzdobené temply a uzavřené domy pobožnosti. Tak jako od 16. stol. musil papism postoupiti četné chrámy reformaci, tak přejde v 20. století veliká jich část v ruce svobodných obcí monismu.

V tomto vyznání víry a desateru monistického náboženství obsaženy jsou praktické důsledky positivistického stanoviska a nevím, co by proti nim se mohlo namítati, konečně také - chce-ki to kdo zváti náboženstvím, zvi si to, avšak mezi náboženstvím tradičním a tímto ministickým je taková mezera, že problém náboženský tím docela není rozřešen.

Haeckel mohl svůj smír s náboženstvím provésti, aniž byl nucen podržeti název náboženství, a bylo by to positivičtější. Než o tom nechci se šířit, více v brožuře o Smetanovi.

Vezmeme-li nyní to, co bylo o Haecklovi řečeno, v celku, vypadne náš konečný soud v ten smysl, že Haeckel stojí na správném stanovisku positivistickém, ale že mu při budování názoru na svět nezůstává věren, ne že by si odjinud, z jiných systémů myšlenky vypůjčoval, ale že přesné vědecké důsledky neváhá doplniti vědeckou fantasií. Potřeba světového názoru a snaha domoci se ho na základě vědeckém vedla k jednostrannému rozšíření myšlenky, která sice jest důležitým článkem v positivistickém nazírání na svět, ale ze které nelze logicky přesně bez vzdutí vědecké fantasie vyvoditi důsledky stačící na všechny záhady nutné k filosofickému systému. Haeckel upřílišil význam darwinovy theorie a k filosofické výši všeobecného zákona vývoje se nepovznesl jako Spencer. Haeckel je snahou německý Spencer, ale v meritorním obsahu své filosofie jest daleko za Spencerem. Opakuji a končím s tím úsudkem o Haecklovi, je více odvážný než hluboký filosof - zrovna jak to u velké většiny přírodozpytců pozorujeme. Ale knihu "Záhady světa" přál bych si viděti v rukou co nejvíce.