E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/99

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

Dr.Adamík:

O citu životním a jeho poruchách.

S normální, zdaravou funkcí mozku a ústrojů vegetativních je spojen jistý cit slasti. To jest onen cit, který nás poučuje o vlastní existenci, čili o všeobecném průběhu životního procesu. Tento cit zoveme "citem životním". V tomto citu životním má každé individuum praktické měřítko svého života. Cit tento projevuje se slastí neb bolestí, které jsou však vázány na náš bezprostřední, organický stav.

Jsme-li zdrávi, to jest pracuje-li správně žaludek a jsou-li i ostatní funkce jiných orgánů správné, je-li svalová soustava svěží a neporušená a konečně i soustava nervová, hlavně mozek svěží a neporušen, pociťujeme v sobě jistý cit blaha, svěžesti, síly. -

Opačně vznikne-li jakákoliv porucha funkcí organických, např. špatné trávení, únava tělesná, hlavně však předráždění neb vysílení nervstva, nespavost, únava mozku (z nejrůznějších příčin), ozývá se v nás silný cit nelibosti, trapný stav duševní, který ukazuje na porušení celkového životního procesu. Tento cit ukazuje, že harmonie celková byla porušena. Cit tento životní je citem organickým, udává náladu, celkový stav našeho organismu. - Ale jeho důležitost jest ještě větší, než se obyčejně za to má. Tento organický cíl životní je osou našeho celého reálního duševního já. Cit ten tvoří pevné jádro naší osobnosti; on jest to, který přes všechny převraty a změny udržuje jednotu našeho života. Jest často nejasný, nevstupuje do vědomí, ale jeho síla projevuje celým životem. Než o tom až níže. - Především sledujme, jak se jeví cit životní za fysiologických a pathologických změn života.

Poněvadž nálada životní nebývá vždy jasná u některých lidí ani dosti intensivní, neuvědomuje si mnoho lidí v normálním stavu svůj cit životní. Teprve za zvláštních poměrů, kdy vystupuje intensivně a ještě více při porušení jeho za nemoci cítí trapný jeho stav. Leží to snad již v povaze lidské, že bolest vždy silněji je cítěna, poněvadž rozrušuje a ohrožuje naše já, než velmi intensivní slast; a také terminologie bolesti je nepoměrně bohatší ve svých výrazech než terminologie slasti.-

Za normálních poměrů dostavuje se velmi libý cit životní např. po jídle, který se projevuje u některých lidí zpěvem, jindy smíchem, veselostí atd. Je to důkazem, že cit životní se zvýšil posílením organismu. - Podobně může působiti studená koupel, kterou koloběh krve se zvýší a pochody životní se posílí. - Rovněž sporty a tělocvik, provádějí-li se rozumně, zvšují náš cit libosti ze života. - Jiný činitel, který působí elementárně na naše organické já, je např, jarní doba. Naše osobnost jakoby jím obživovala, plesá v něm a cítí svůj život zmocněný a obohacený. -

Ještě za jiných okolností pociťujeme mocněji cit životní, a to např. při převratech náhlých: Ozdravujeme-li se z těžké nemoci, připadá nám život velmi krásný, líbeznější, jak nikdy před tím. Podobně i tehdy, ustane-li prudká bolest, trvající několik dnů, pociťujeme v mezidobí klidném silný cit libosti. - Možno říci, že zdraví a mládí již samo o sobě dává silný cit radosti ze života, ovšem kde není dedičného zatížení neb jiných škodlivých vlivů tělesných.

Stávají však ještě jiné vlivy fysiologické, které působí, že cítění životní se obohacuje a sesiluje. - To jest např. doba pohlavního probuzení. V této době s rozvojem pohlavních žláz budí se i nové touhy, ideální touhy a snahy. Ty u mnohých lidí bývají plýtké, krátkého trvání a ustupují později všední prose, u mnohých však dají popudy k vyšším snahám a udrží se po další život. Je to období životní, které znamená mnoho pro život a nemělo by se podceňovati. - I zde nalézáme opět, že jsou to vlivy organické, které probouzejí cítění pohlavní, city lásky a které současně působí zvýšení citu životního. -

Fysiologickou cestou působí též na cit životní některé prostředky umělé, působící přímo na nervový systém, respektive mozek. Je to, jak známo, alkohol, též kofein, kokain, morfium a jiné. Užívání těchto narkotických prostředků leží mnohem hlouběji v povaze lidské, než si např. mnozí antialkoholisté myslí. U všech národů pozorujeme jisté prostředky opojné a to znamená, že člověk vždy se snažil sesíliti životní cítění; že se snažil jednak utlumiti jisté starosti, boly života, jednak přivoditi si uměle jisté opojení, příjemné vzrušení mysli. Jednou to je kofein, jindy alkohol, jindy kokka, které mu přivodily štastnou, bezstarostnou náladu mysli. -

Tyto umělé prostředky působí přímo na mozek, na organickou tkáň a přivádějí podrážděním mozku vzrušení citové. Dokazují opět závislost našich citů na organismu.

Takovým se tedy jeví cit životní ve své odvislosti od pochodů fysiologických.

Tento cit životní, který jest výrazem zdraví a normálních životních pochodů - tvoří však zároveň i základ naší osobnosti, našeho "reálného já". - Vedle měnlivých, přechozích stavů duševních jest v naší duši jisté pevné jádro, které zachovává při všech těch změnách a v celém vývoji osobnosti jistou pevnost,neměnlivost, a toto jádro, toto na reálné já je tvořeno tímto citem životním a jistými snahami, tužbami. - Ono tvoří vlastní osobnost člověka. Bez něho je nemožno si mysliti správný rozvoj duševní. Na tomto základě se vyvíjí pak veškero cítění vyšší, city mravní, náboženské, esthetické, intelektuální. Cítění životní prodělává průběhem dalšího vývoje životního mnoho změn a převratů, ale při tom musí býti vždy zachována jeho jednota. Nepravíme, že cítění životní, které je jádrem naší osobnosti, je snad neměnné; právě naopak mění se často a mnoho vlivem životních poměrů, ale změny musejí býti pozvolné a motivované, nemá-li utrpěti naše osobnost. Často dochází ku značným převratům v naší osobnosti, např. při pohlavním probuzení nebo při velkých duševních krisích a přece nemusí osobnost doznati rozkladu. Záleží zde právě na zdolnosti našeho organického já. - To budiž zvláště připomenuto, že se jedná zde o vývoj našeho reálného já, že se jedná o osobnost cítící a jednající, která je v nás organicky založena. Proto též vlivy, které působí na její rozvoj neb zánik, musejí býti rázu praktického.

V dalším vývoji citovém pozorujeme, že city vyšší (mravní, estehtické, atd.) jsou doprovázeny vždy jistým cílem životním a tak nutně přispívají ku sesílení a rozvoji tohoto. každé silnější hnutí mravní, nebo cit umělecký neb náboženský atd. nalézá silný ohlas v našem cítění životním: cítíme se buď povznesení nebo skleslí, dojatí, posilnění ap. - Kdo dobře vyciťuje, rozpozná onen specifický cit např. esthetický a pak ohlas cítění životního, který vyjadřuje, reaguje náš životní cit. - Stala se již shora zmínka, jak působí city lásky,jak obohacují cítění životní. Jich vliv právě proto, že budí velmi silné, intensivní cítění životní, že obohacuje naše já, plodí velká úsilí životní. - Neméně působí uměnit a zvláště umění hudební.

Než všechny city nepříspívají stejeně k dalšímu vývoji citu životního. City umělecké např. cit životní sesilují, obohacují, ale netvoří ho. Nedotýkají se našeho jednajícího já, praktického,neprobouzejí touhy, žádosti.. - Je však cit, který stojí s cítěním životním v bezprostředním vztahu a který určuje další jeho vývoj a běh. To jest cit mravní. Kdežto v cítění životním jsme se dosud řídili jen svými organickými potřebami, šli za svými tužbami udávanými osobním cítěním - vzniká v nás vlivem citu mravního potřeba rozšířiti tento svůj cit s ohledem na skutky a city bližního. Individuum přestává se cítiti samo, cítí se jako jedno mezi mnohými a svůj bol neb radost neurčuje pouze dle svých potřeb a zálib, nýbrž s ohledem na ostatní individua, na celek. - Všechny skutky naše pro bližního dotýkají se nás velmi silně, poněvadž cítíme vzájemnou odvislost od sebe a vidíme i své blaho osobní závislé na blahu bližního. - Tím cit životní doznává značného rozšíření; těšíme se ze štěstí druhých a trpíme jejich neštěstím. My však též cítíme cenu takového jednání: naše osobní zájmy jsou často malé a omezené a nemohou uspokojovati, kdežto v práci pro celek nalézáme vždy dosti velkých zájmů. A proto se v dalším vývoji pozvedá naše činnost k zájmům a citům neinteresovaným: milujeme práci pro ni samu, vzdělání pro jeho cenu vnitřní, bližního z čisté lásky atd. -

Jaký má význam cítění mravní pro naši reální osobnost? Jistě velký. S tímto cítěním a jednáním mravním je spojen silný rozvoj naší osobnosti. Tím, že věnujeme své síly jiným lidem neb velkým snahám, že přemáháme překážky, nastává silný rozvoj citu, který jinak by byl chudý a omezený. Naše osobnost zprvu úzká, omezená, nabývá bohatosti a též síly. Jí se otvírají nové horizonty působení a její cit stává se i pro ni zdrojem nových, vysokých slastí. Jako organický cit životní udává zdravý rozvoj sil a funkcí, tak znamená cit mravní rozvoj sil, ale ne čistě osobních, nýbrž se vztahem k jiným individuím, ku celku. Proto nemůže býti zásadního rozporu mezi cítěním životním a cítěním mravním. - Cítění mravní však cit životní povznáší, obohacuje, rozšiřuje. -

Ale i opačně mravní cítění je určováno naším organickým cítěním. - Jsou lidé organicky založení k tomu, aby se pro druhé obětovali, sebe zapírali, lidé citliví, kteří zapomínají na sebe a žijí jen pro druhé. Těm jest mravní život takřka organickou potřebou. A jiní opět puzeni organickou silou vytvořují si morálnu silných, která nezná obětavosti, která odsuzuje slabost a hlásá jen sílu a moc. - Jest organický pesimism, který má i svou pesimistickou morálku, a jsou churaví, které vede jen utrpení k morálce. - Životní cit, který je výrazem našich organických stavů, podvědomě, ale silně určuje vývoj celé naší osobnosti a má i při vytváření mravního názoru důležitou roli. Jak cítím život svůj a život v celku, tak budu cítiti i poměr k bližnímu a formulovati si mravní názor. Kořeny svými kotví mravní názory v našem organickém založení a proto jsou tak různé, odlišné, poněvadž i naše organické založení je různé. - Tak dochází i u některých lidí ku rozporům mezi cítěním životním a mravním. Cítění životní organické nesnáší omezení, je často nezkrotné, bouřlivé; hledá jen uplatnění svých tužeb; naproti tomu mravní cit žádá omezení, obětavosti, někdy sebezapření. Zde může dojíti ku konfliktům, které se trapně pociťují. - Ale zásadního rozdílu mezi oběma není a nemůže býti, má-li býti mravní rozvoj naší osobnosti jen rozvojem dalšího životního, organického. -

Tolik ku pochopení citu životního. Sledujme jej nyní dále, jednak na cestě pathologické, jednak v jeho poruchách psychologických.

Jest to zjev vlastní citu životnímu, že v normálním, zdravém stavu zřídka se projevuje s tou intensitou, jasností jako ve stavu chorobném. Bylo již řečeno, že cit tento doznává za působení jistých vlivů značného sesílení, např. po nasycení, v jarní době, vlivem přírody, hudby. Při plném zdraví cítíme cit lehkosti, síly, jistoty, svěžesti, spokojenosti. - Ale mnohem intensivněji se ozývá cit při oslabení životních pochodů: cítíme únavu, slabost, neklid, podráždění atd. -

Nejintensivněji vystupují poruchy citu životního při nemocech mozku a nervstva. -

Je známo, že intensivní bolest nervová neobyčejně skličuje, často působí i taedium vitae a vede k sebevraždě. Tak např. intensivní bolesti dolních končetin při úbytích míchy anebo obličejové neuralgie jsou častou příčinou sebevraždy. Bolesti objevují se v intervalech a jsou značné intensity. Trvají-li déle, skličují značně a stávají se nesnesitelnými. - Při těchto intensivních bolestech pozorujeme právě ten úkaz, že již samo ustání bolesti může být spojeno se silným citem spokojenosti. Pacienti udávají, že po přestání těchto bolestí cítí znova silnou radost ze života. - Ale i nepatrná, slabá bolest, trvá-li ustavičně, může silně deprimovati a státi se trýzní. -

Porušení citu životního však zvláště vystupuje do popředí při chorobách mozkových, hlavně oněch funkcionálních. Někdy je zastíráno jinými chorobnými příznaky, např. bolestmi hlavy, obtížemi srdečními ap. Ale jindy vystupuje do popředí a tvoří hlavní stesk trpícího. - Jak se mění cítění životní při vysílení mozkovém, při tzv. neurasthenii mozkové? Obyčejně se jeví dva význačné rysy této choroby a sice na jedné straně skleslost, únava, deprese životní a na druhé straně zvýšená dráždivost, přecitlivělost. - Zvýšená dráždivost, či přecitlivělost je velmi častá. Je to duševní hyperesthesie: malý, nepatrný dojem působí ohromnou reakci duševní. Malý úder způsobuje leknutí, nepatrný odpor probouzí výbuch hněvu, lehký ruch a šramot je pociťován neobyčejně trapně. Mysl je přepjata a vše ji nesmírně dráždí. Život je pro ni zřídlem samých svízelů a utrpení. - Stejná přecitlivělost může se jeviti i jinde: tak vnímavost pro dojmy smutné je značně zvýšena. Osoby trpící dávají se do pláče při pouhé vzpomínce na smutnou událost; při pohledu na pohřeb; zprávy o úmrtí, nemoci působí na ně velmi smutným dojmem. - Takovým způsobem se někdy stupňuje přecitlivělost a přechází v bolestivost duševní, hyperesthesie přechází v hyperalgesii duševní. S tímto stavem duše spojuje se pak trvalá nevlídná nálada duševní, buď mrzutá neb smutná a skleslá. Cit životní trpí silně; při formách těžších vymizí pak každá radost, každý požitek ze života a život pacientův je chmurnou dráhou plnou bolů a mrzutostí. - Tak pozměňuje vysílení mozkové (neurasthenie) karakter člověka. -

Jindy převládá u této choroby skleslost a únava. tento stav budí ovšem neméně trapný cit životní a sice vede ku chmurnému názoru životnímu, vnáší do duše smutnou, beznadějnou náladu. Tato nálada duševní probouzí pak přirozeně i smutné myšlenky. Pacienti se cítí těžce nemocnými, majíce různé hypochondrické obavy o své zdraví; jsou týráni úzkostmi. Často se odvracejí od společnosti, stávají se samotáři a zahloubávají se do sebepozorování. Samota pak a odloučenost od společnosti působí tím trýznívěji.-

Cit životní nebývá vždy při neurasthenii tak silně porušen; jaou případy též lehké, kdy není takřka dotčen; ale v těžších, typických případech trpí silně jednotlivec. Uvádím zde na doklad výňatek z dopisu takového hypochondrického neurasthenika, který trpěl nespavostí a domníval se, soudě dle své deprese životní, že mu hrozí konec života. Píše: "Velice pochybuji, že by bylo možno na rok život můj prodloužiti... - Nermoutí mne více smrt, ale nejistota, kterak dokonám. Přál bych si jen přiměřeného finále... - Nemohu podobně usouditi, možno-li ještě a jak dlouho žíti. Já počítám ovšem dlouho již, že budoucího měsíce nejsem s to dožíti; nicméně dnes jest již patrno, že v pravdě musím býti připraven ne na rok, leč na dni, a to asi ne mnohé... - Jest vyloučena možnost zoufalosti, ale snad hrozí něco horšího?"

Tak vypadí cit deprese životní. - V tomto případě se jedná o hypochondrické obavy, vzniklé na basi únavy mozkové. A tato byla přivozena opět déle trvající nespavostí. -

Chorobné stavy, o nichž je zde řeč, jsou založeny organicky, působením škodlivých vlivů na mozek. Vlivy to jsou jednak tělesné, jednak duševní. K tělesným náležejí vlivy, které organism oslabují., jako jsou nemoci celkové, silná krvácení, úrazy, tělesná silná námaha, silný úbytek na váze tělesné, pohlavní výstřednosti, otrava alkoholem a p. K duševním patří všechny silné citové dojmy depresivního rázu, jakou jsou starosti, rozrušení duševní,obavy, nesváry, hlavně ony dlouhého trvání. - Tyto citové otřesy na prvém místě způsobují oslabení a otřesení nervové soustavy; musejí tudíž nezbytně v mozku zanechávati porušení funkcionální, jehož výrazem je pak změna životního cítění, jevící se depresí, smutkem, apathií životní. Zde je opět viděti tu úzkou odvislost citového života od organického. - Tuto závislost dokazuje i léčba. Takový životní cit smutku neb bolestí aneb životní omrzelosti odstraníme často úplně po léčení bromem a studenými koupelemi, tedy léčením čistě fysikálním. Naproti tomo by bylo bezúspěšným chtíti odstraniti takový stav domlouváním, utišováním a jinými pouze psychickými vlivy. Jako je marným žádati, aby neurasthenický člověk ovládal své výbuchy hněvu a předráždění, tak je nemožno dit duševní deprese odstraniti útěchou. I v tom i v onom případě se jedná o organický stav mozkový; tento je základní a z jeho porušení vyplývá změněný stav duševní a s ním změněné cítění životní.

Jiná porucha životního citu je ona, při které dochází ku ztrátě citu. Jsou jisté stavy mozkové, jisté choroby, při kterých nastává ztráta veškerého cítění. Osoby, stižené touto nemocí, bývají rozumově úplně jasné, někdy dosti soudné, ale stěžují si, že necítí nejmenší radosti ze života. - Tak je jim práce, která je kdysi těšila, lhostejnou, manžel dosud milovaný neb vlastní dítě je jim lhostejné; chtějí se modliti, aby nalezli útěchy, ale necítí v sobě žádného citu zbožnosti.. Poněvadž mohou svůj stav bezradostnosti srovnati s dřívějším spokojeným životem, připadá jim tato bezradostnost života krutou. tento stav, který možno nazvati anhedonií, ilustruje jinou poruchu citu, než byla ona u neurasthenie. tam se jednalo o zvýšenou chorobnou citlivost a bolestivost, zde o naprostou ztrátu citu. - Jistý inteligentní pacient mi sděloval, kterak ztratil v tomto svém stavu cit krásna: Vidím, pravil, veškeré normy, linie, barvy jistého předmětu, ale nepociťuji onu celkovou harmonii, nemám vůbec citu krásna, který jsem dříve míval. A podobně i příroda, kterou dříve miloval byla pro něho hluchou. Týž pacient pravil, že cítí jakoby jeho "já" bylo přeměněno, sám sobě prý připadá cizí, jakoby to nebyl on, který mluví, žije. Připadá prý si často jako živá mrtvola, která se pohybuje. - U tohoto byly však i ostatní duševní pochody značně stlumeny, sníženy: tak nestačil duševně na žádnou těžší práci, nebyl s to sledovat složitější rozhovor spolustolovníků; listy musil čísti zvolna a hlasitě, aby jim rozuměl; též v pohlavním cítění byla úplná apathie a bezcitovost. Svého povolání musil se brzy vzdáti pro neschopnost práce. Pacient trpí vedle toho úporným tlakem hlavy a duševní tupostí. Je duševně velmi skleslý a hlavně je znepokojován obavou, že se své choroby nikdy nezbaví. Vznikaly v něm již myšlenky sebevzražedné, ale potlačil je přece silou vůle. - Ona bezcitovost, bezradostnost životní byla i zde význačným rysem celé choroby. - Choroba tato trvala as 2 roky a pozvolna se teprve podala. Pacient opět nabyl síly duševní, schopnosti pracovati a jeho citový život se obnovil. -

Ještě jiná forma poruchy citu životního je v melancholii zastoupená. Zde je cit životní vyjádřen neodůvodněným smutkem. Smutek je základním stavem duše a z něho plynou další stavy duševní. Nemocný se cítí a prohlašuje za duševně chorého; vidí v sobě hlavního viníka a původce své choroby. S jeho smutkem spojuje se dále útlum všech duševních činností: Odpovídá na otázky velmi líně po dlouhých pausách a to suše, je apathický, nemůže se odhodlati k nějakému jednání. Jeho stísněnost a smutek se zračí v celém jeho chování a vzezření: v obličeji smutek, je nakloněn ku pláči a apathický ke všemu i k jídlu. Při tom jest silná náklonnost ku sebevraždě. - jsou četné lehčí formy melancholie, které v životě nebývají pokládány za chorobu, ač j jsou. Při těchto objevuje se lehký smutek a bezradostnost životní.

Ještě jeden stav duševní chci uvésti, který je v bezprostředním spojení s funkcemi organickými a porušuje silné cítění životní. Jsou to tzv. stavy úzkostné. Zvláště jedna skupina sem patří a to jsou ony úzkosti, které se víží na tělesné pocity. Jistý pocit útrobní probudí u pacienta cit úzkosti a tento se pak druhotně spojuje s jistými představami dle toho, kde se pociťuje ona bolest, slabost, parethesie atd. - Tak při pocitech nevole, slabosti celkové, mdlobě dostavují se úzkosti, strach spojený s představou blížící se smrti. - Při paresthesiích v krajině srdeční vznikají podobné trapné city strachu před smrtí. Při pocitech cirkulace v hlavě a při sensacích tlaku v hlavě, zaujetí, tuposti duševní, píchání, vznikají úzkosti spojené s představou hrozící mrtvice nebo duševní choroby. -

Tyto city, spojené s útrobními poruchami, mají vliv bezprostřední na cit životní, a sice depresivní. Proto jsou také tak úporné a děsí pacienta. Dlouho to trvá, než pacient nabude přesvědčení, že tyto city nejsou ještě důkazem nebezpečí a ohrožení života.

Není zde místa ku probírání všech chorob, které porušují cítění životní. Dostačí tyto, aby ukázaly, jak bezprostředně vyplývá cítění z našeho organického založení a jak s jeho porušením, hlavně mozkovým, nastává porušení citu. - Choroby zde uvedené jsou vesměs (až na melancholii) tzv. poruchy funkcionální a již při těchto lehkých chorobách pozorujeme silně porušené životní cítění. Jich význam je proto tak velký, že jsou neobyčejně rozšířeny; ale přes to nebývá chápáno správně, že jde o organickou citovou poruchu. Smutek, omrzelost životní, deprese, apathie k životu se vykládají jen psychickými vlivy a nechápe se, že jsou v takých případech organicky, fysiologicky založeny.

Jest nyní otázka, které jsou to vlivy, které působí na naše životní cítění průběhem našeho života, a jakým způsobem působí. A které vlivy mohou přivoditi otřesy, porušení životního citu ve stavu zdravém?

Předně je zřejmo, že všechny silné city, hlavně prudké, neočekávané, moohu tím, že se dotýkají bolestně našeho já, přivoditi porušení citu životního. Tak úmrtí dítka, rodičů, zrada v lásce, manželství, trpká sklamání, ale i dlouhé, úmorné, starosti mohou přivoditi na dlouhou dobu životní depresi. - Vždyť jsem seznali, že tytéž stavy citové jsou s to, aby u některých lidí se slabším nervovým ústrojím vyvolaly mozkovou únavu. Je tu pochopitelno, jak tyto city působí. Vyvolávají současně změny hlubší v našem mozku a tyto změny se projevují změněným cítěním. - Že tyto city skutečně nepůsobí jen svým účinkem citovým, ale též organickým, je vidno též z toho, že nastává jejich vlivem tělesné sklesnutí, úbytek na váze: funkce tělesné, jako zažívání, spánek, se zhoršují, nastává vůbec útlum činností nejen duševních, ale i tělesných. - Při delším trvání mohou se objeviti znaky již chorobné, jako bolest hlavy, dráždivost mozková ap.

Porušení životního citu může se díti ještě na jiné cestě a sice může vzniknouti všude tam, kde se jedná buď o porušení jednoty duševní neb o nesprávný vývoj naší osobnosti. - Bylo již řečeno, že naše reální já prodělává průběhem života stálé změny a sice, že se vyvíjí od jednoduchého ku složitému útvaru. Při tom však musí se díti změny pozvolna a musí býti motivovány: nové zkušenosti musejí býti asmilovány tak, aby jednota nebyla porušena. A je to právě síla tohoto reálního já, která udržuje duševní jednotu. Kde dochází k porušení jejímu, tam trpí i cit životní a projevuje se trapně. Nesmí se však zapomínati, že se jedná vždy o rozpory praktického rázu.

Z nesprávného vývoje osobnosti mohou vznikati četné vady, disharmonie, které jsou též cítěny velmi trapně v dalším životě. Ty mohou býti velmi rozdílného původu. Tak např. pěstí-li se jednostranné vzdělání rozumové bez soičasné kultury citů, nastává nesrovnalost duševní, disharmonie; není pak v životě často dostatek silných impulsů, vznětů, síly, jaké právě může skytati jen silné cítění, a tím "churaví" opět celá osobnost. - Není-li dosti citu, je život ochuzen o mnohou odměnu, kteerou by ve svém citu nalezl, a takový život je trudný, smutný; a přirozeně nenalézá pak ani naše osobnost direktivy v životě, schází-li silné cítění, a kolísá nerozhodně při volbě, rozhodování se.

A stejná nesrovnalost ve vývoji osobnosti může vzniknouti nedostatkem síly vůle. Jsou lidé velkých vědomostí a jemného citu, ale nedovedou se prakticky orientovati životem, nedovedou uplatniti své schopnosti, nedovedou uskutečniti své záměry. Jsou tací, kdož mají tak málo vlastní síly a iniciativy, že se stávají hříčkou svého okolí anebo jsou zmítáni životem. -

Mezi výchovou rozumovou, jak se obyčejně u nás děje, a výchovou, vývojem osobnosti je vůbec velký rozdíl. Vzdělání naše je většinou theoretické, rozumové, neobyčejně vypěštěné a při tom osobnost sama sobě ponechána, nepěstěná. A přece povaha rozhoduje především o našem životě. Tím musí vzniknouti velký nepoměr v celkovém vývoji a nedostatek harmonie. Tak např. rozum silně předbíhá vývoji povahy: prožívá předčasně ve fantasii bohatství života a při tom probouzí touhy, které nemohou býti ukojeny. A tak často v jedné a téže duši se pojí bohatství rozumu a fantasie s neukojenými touhami v srdci - rozpor, který může býti někdy velmi bolestný.

Veškeré tyto nesrovnalosti vnitřní jsou pociťovány velmi trapně, poněvadž zasahují rušivě přímo v naši osobnost a její správný vývoj. Zde trpí, řekl bych, chronicky naše vlastní já nedostatkem vzájemné harmonie a tím i síly. Cit životní reaguje buď depresivně neb bolestně. - Kdežto člověk správně cítící a silné vůle si podmaňuje život rychle a úspěšně, přemáhá snadno jeho protivy, smiřuje v sobě rozpory, necítí bolné nárazy těžce - takový člověk neharmonický snadno trpí: ví mnoho, ale nedovede toho použíti, nedovede se životem orientovati, trpí nárazy života přespříliš, nemá odvahy něco nového provésti, nevěří sobě, podceňuje se atd. - - -

Je-li dále ohrožena jednota duševní, dochází též ku krisím životním. Hlavně se tak děje při mravních konfliktech. Tyto jsou opět rázu praktického. Nejde tu o názory, ale o vlastní poruchu cítění a osobnosti vůbec.

Chci uvésti zvláštní případ, který není řídkým zjevem a sahá právě tak do organických jako mravních poruch. Je to porucha ve vývoji pohlavního pudu, tzv. masturbace. Jisto je, že tato u jistých lidí přivádí silnou depresi duševní, že působí neblaze na cítění životní. - Jak působí takový čin na duševní život člověka a jak tu dochází ku krisi životní? - Obyčejně pozorujeme tento pochod: Jinoch buď sveden příkladem jiných aneb jinou nahodilou okolností pozná rozkoš onanie a oddá se jí, nevěda, že se oddá skutku nepřirozenému a nepravému. Jde za rozkoší a v nevědomosti si nepřipouští nějakých výčitek. Časem však uvědomí si svůj stav. Buď se poučí o nepravosti svého počínání aneb pozná ženu milovanou a s ní cit lásky ap. a tu teprve nahlíží svou chybu a cítí se vinným. - A tu se stává, že u jistých citlivých a mravně založených mladíků dochází k silným výčitkám svědomí, které přivádějí i na delší čas životní depresi. Je pravda, že u jedněch jsou tímto stavem vinny obavy hypochondrické, že si takovým životem podryli své zdraví nebo zavinili chorobu nervovou; ale u jiných vzniká deprese jen z pouhého činu samého a z vědomí něčeho nepravého. - Tato sklíčenost životní zasahá často i do dospělého věku.

Je nyní otázka: působí mravní výčitky tuto krisi, tento stav duševní deprese anebo vysílení tělesné po masturbaci? - Působí jisté obé, i mravní porucha i nervová deprese. Ale to je právě důležité, že mravní cítění trpí obzvláště tehdy, je-li organism oslaben: tu vědomí viny vystupuje trýznivě, dostavuje se lítost nad vlastním jednáním. Že mravní výčitky jsou rozhodující, vysvítá i z toho, že často vzniká silná deprese, i když masturbace nemá zhoubných účinků, např. je-li řídkou. Zde jistě působí porušení mravního citu onu skleslost. -

Je.-li porušen cit životní velmi silně, vzniká taedium vitae, omrzelost životní, jindy odpor k životu. I zde působí zřídka tuto krisi jen mravní vlivy samotny. Ve skutečném životě vidíme, že taedium vitae přivádějí především ony škodliviny, které vysilují nervovou soustavu a mozek, jako je na prvním místě alkohol, nebo nespavost, tělesné vysílení, špatná výživa, pohlavní excesy atd. A mravní vlivy spoluúčinkují. Tu pak vysílení nervové, které je samo doprovázeno citem deprese, sklíčenosti neb melancholie, je ejště podporováno mravními výčitkami a tu se dostavuje neobyčejně trapný nesnesitelný stav duševní, stav omrzelosti, pesimismu. tyto vlivy organické, které působí stále na mozek a udržují v něm vysílení, vedou často až k sebevraždě, ježto je život individua trvale trapným, ba nesnesitelným. -

Mluvívá se často o skepsi rozumové, která může prý přivoditi omrzelost životní. - Než skepse sama o sobě, pokud se pohybuje pouze ve sféře intelektuální, není s to otřásti naší osobností tak, aby z toho vyplynulo trvalé taedium vitae. - Kořeny naší osobnosti leží příliš hluboko, než aby byly rozpory theoretického rázu zviklány.