E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/98

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

Josef Tvrdý:

Asociace citů.

Asociace citů je dosud otázkou velmi spornou. Kdežto asociační zákony představ, byť v některých jednotlivostech se psychologové rozcházeli, v celkovém schématě jsou jisty a všemi přijímány, asociace citů jest od některých psychologů popírána vůbec.

U nás Krejčí ("Zákon asociační" str. 63) pojednav všeobecně o zákonech sdružování představ, byl nucem zaujmouti stanovisko k asociaci citů. Docela správně uznává, že děj psychický, který nazýváme citem, lze obnoviti, a tudíž platí o něm zákony asociační. Jen že povaha citů není tak objektivní - jsouť vázány na subjektivní stav organismu a mysli - pročež asociace takového druhu jsou zajisté celkem řídké.že však něco je řídké, že nevyskytuje se často, nemůže nám býti pohnutkou, abychom popírali to vůbec.

Ponechaje stranou vlastní problém zákona asociačního, budu se držeti schematu uvedeného Krejčím v uvedené knize. Ovšem vzhledem ku zvláštní povaze předmětu si je částečně přizpůsobím jinak.

a)Zákon sdruženosti.

Mohu mít dva city najednou? Nemohu, poněvadž city, setkají- li se ve vědomí současně, ztrácejí svoji samostatnost. Jsou- li oba stejnorodé, kupř. oba příjemné, splývají v jeden cit, který jest potom intensivnější. Pěkný doklad toho druhu podává z Fechnera Hofler ("Psychologie" str. 456). V básni, kterou slyšíme v cizí řeči, krásný dojem vzbuzuje v nás verš, rytmus, rým, ačkoli obsahu nerozumíme. Tento dojem jest příjemnější sice než pouhé sestavení slov bez ladu a skladu, ale příjemnost jeho není tak veliká , aby mohl amíti sama o sobě značnější esthetickou scénu. Naopak zase básně pozbývají ceny, jsouce psány prosou (Goethe, Ifigenie.). Z daného příkladu viděti, že cit příjemný, který vzbuzuje prosodické vystrojené básně,a cit spojený s obsahem, ač samy o sobě samostatně mohou vystupovati, přece, když přijdou současně do vědomí, splývají v jeden cit větší intensity.

Taktéž tomu jest při věcech nepříjemných. Melancholikové, jak uvádí Kraepelin ve své "Psychiatrii", jsou takřka necitelni pro bolest fysickou a odtud jejich snadný sklon k sebevraždě. To lze jedině vysvětliti tím, že bolest fysická vedle totálního citu bolestného ve vědomí nemůže se uplatniti, ale splývá s ním v jeden.Vzrůst intensity je zde nepatrný, poněvadž původní nálada citová u melancholiků má nadmorální stupěň intensity.

Opačné city nemohou také obstáti ve vědomí samostatně. Je- li jeden z nich příliš intensivní, takže celou pozornost ne sebe obrátí, bývá opačným citem modifikován.Známé jsou příklady, že bolesti hledí se zmírniti nějakým uměle vyvolaným citem rozkoše. Jsme- li stíženi intensivní bolestí, rádi saháme k zábavné knize, abychom na bolest zapomněli. Je-li však cit ve vědomí méně intensivní, bývá citem do vědomí vstupujícím z vědomí vypuzen. Oba city následují za sebou, ale žádné souvislosti nemají a rušivě na sebe nepůsobí. Sedíte ve společnosti, mírně se bavíte a tu náhle zpozorujete nenávistný pohled určitého člena společnosti. Při pohledu okamžitě citu nepříjemného nepocítíte , o malé zdání později se dostaví.To jest asi diferenční doba, nežli jeden cit zmizí a druhý ovládne pozornost. Později vzpomenu-li si na onu společnost, vybaví se mi onen cit nepříjemný jedině tehdy, vybaví - li se mi zároveň nenávistný pohled, který cit vyvolal.

Z toho vyplývá, že city na základě zákona styčnosti asociací tvořiti nemohou.

b) Obraťme se k druhému zákonu, totiž totožnosti. Schéma toto nemá také platnosti pro city. Žádný cit nemůže se v paměti objeviti úplně tak, jak jsem jej kdysi měl, abstrahujeme- li také od seslabení intensity. Každý cit, ať je jakýkoli, zabarvován je vždy subjektivní náladou, která právě při vybavení ve vědomí jest, pročež nemůžeme nikdy říci, že bychom měli cit totožný.

c) Lépe učiníme, shrneme-li případy zdánlivé totožnosti pod schéma sdružování na základě zákona podobnosti.

Asociace citů na základě podobnosti má však mnohem větší rozsah, než obyčejně se myslí. I asociace představ na základě podobnosti má mnohem příznivější podmínky, je-li současně spojena s asociací citů podobných. Spíše se vzpomenu na lidi podobné, jsou -li oba krásní anebo šerední, nežli nemají -li na sobě nic zvláštního.

Než také skutečně vyskytuje se asociace citů podobných bez představ podobných anebo představa s citem spojená vůbec se neobjevuje. Sem také lze zařaditi různé asociace, které bývají pokládány za pouhé asociace představ, zvláště na základě tzv. zákona kontrastu. Zákonu tohoto se stránky představové sotva lze udržeti. Asociace podobného druhu možno uvésti pod růná jiná schémata, některé i pod shcéma asociace citů na základě podobnosti. Obyčejně se uvádívá jako příklad asociace na základě zákona kontrastu následující. Vidím -li člověka neobyčejně velikého, matně vzpomenu si na trpaslíka, kterého jsem kdysi v životě viděl. Tato asociace nedá se uvésti ani na zákon styčnosti ani na zákon podobnosti představ. Proč vzpomenu si na trpaslíka a ne např. na dítě? Zajisté příčinou asociace jest cit údivu, který v nás vůbec vzniká při pohledu na člověka, vynikajícího nad normál obyčejného člověka.

Tímto způsobem lze také vykládati případ, že při libých vůních obletují nás takřka obrazy líbezné, při nelibých děsivé, příšerné , pokořující. Kramář ("O nevědomých představách" II.15) vykládá to vyrušením nevědomých představ. Také Krejčí (1.c) má poněkud odchylný výklad.

Některé z případů falešné paměti, které uvádí Ribot ("Nemoci paměti" na str.150n.), bylo by lze též podřaditi zákonu podobnosti citů. Jsou to totiž případy, kdy neprávem se domníváme, že stav ve vědomí nový již dříve byl ve vědomí, takže, ač poprvé se objevuje, zdá se býti opakováním."Vezměme si na příklad: V cizích končiinách se nám přiházívá, že náhlým ohybem stezky nebo řeky octneme se před krajinou, o níž se nám zdá, že jsem ji pozorovali již někdy dříve." Uvádím tento případ proto, že něco podobného sem sám zažil. Stalo se mi to již tehdy, než jsem ještě znal knihu Ribotovu. Poněvadž byla mi ta věc velmi nápadná, obíral jsem se jí dlouho v myšlenkách a při opětované příležitosti připadl jsem skutečně na spojovací člen. Byl to zvláštní depresivní cit, který v nás vzbuzuje, jsme - li o samotě, mlčenlivá krajina, objatá kol dokola lesy.Klam paměti v tomto případě vysvětluji si tím, že při pohledu na krajinu jsem měl cit, který již dříve jsem míval. Ten cit ovšem nebyl nic nového, poznal jsem, že cit onen jsem již kdysi měl a toto poznání, že jest to děj opakovaný, přenesl jsem na vjem cit doprovázející, na krajinu.

Ve většině tzv. fotismů a fonismů lze shledati také mnoho citové asociace na základě podobnosti. Fotismy a fonismy vykládají se různo: buď jako atavism z dob, kdy ještě nebyly náležitě rozlišeny kvality pocitů, hypothesa zajisté velmi odvážná, nebo fysiologicky jako irradiace nervová, značící generaci (Nordau, "Entartung" I. 217), anatomicky tím, že centra smyslu zrakového a sluchového se stýkají. Většina však psychologů pokládá vzhledem k jejich nahodilosti za příčinu jich asociaci. A tu veliká část oněch asociací, poněvadž právě se jedná o pocity, tedy stavy psychicky jednoduché, má pojítkem city. Proč spojují určitou barvu s určitým tónem? Zajisté proto, že oba vyvolávají ve mně podobný cit. Zvláště tehdy hraje velikou úlohu asociace citová, kdy pocity barev pojí se s pocity chuťovými a čichovými. 6e tento výklad jest asi správný, dokazuje užívání fotismů a fonismů jako esthetických efektů v poesii symbolické a dekadentní. Tu skutečně sotva hypothesa jiná je možná.

d) Jak již dříve bylo řečeno, nelze uznati asociace představ na základě zákona kontrastu možné, jsou asociace citové. Vždyť právě cit jest vlastním nositelem kontrastu. Že představy kontrastují, mohu pouze cítiti. Cit jest jediné pojítko mezi nimi. Představy ony mohu srovnati pouze podle toho, jaký cit ve mně vzbuzují.

Podmínky, za nichž určitý cit vyvolává cit jemu opačný, jsou velmi různé a často dosti subjektivní. Známy jsou povahy těkavé nebo sarkastické, u nichž zvláště podléhají city podobným změnám. Báseň počínající nějakým vznešeným citem končí posměchem. Nebo radostný dojem se náhle mění v bolestný. V moderní poesii jsou to zjevy tak obvyklé, že básně, jimiž provívá jednoduchý cit, zdají se nám naivními. Lidé těkavé povahy náhle uprostřed veselosti zachváceni jsou citem nelibým, a vyptáváme - li se jich na příčinu, udati ji nedovedou, až po chvíli jmenují vzpomínky, které ovšem jsou již následky citů. Cit lásk ypohlavní jest obzvláště charakterisován oním střídáním citu nelibého s libým. Člověk zamilovaný vidí např. milenku brzy štastnou po svém boku, brzy nemocnou, umírající nebo v náručí starého ošklivce. Neruda faktu toho užil jako námětu k povídkám "Večerní šplechty" a "Byl darebákem".

Nejvíce asociací citových objevuje se ve snu. Podmiňují např. náhlé změny scenerie a proměny vůbec,jako lidi ve vzířata aj.

Scripturových pokusů v oboru tomto pominul jsem vůbec, poněvadž methoda jeho jest příliš exaktní, takže málokdy připouští aspoň pravděpodobný soud.

Jaké však jsou důvody těch, kdož popírají asociace citové? Storring ("Zur Lehre vom Einfluss der Gefuhle auf die Vorstellungen und ihren Verlauf" str. 47) tvrdí, že ne city samy, ale jejich následky,tzv. pocity orgánové sdružují se s představami a jsou příčinou jich vybavení.

Na uvedeném místě odvolává se Storring na to, že orgánové pocity sexuální vyvolaly v jisté osobě amnestii pro stav normální. Osoba ženská totiž domnívala se býti mužem. Kromě toho silná dráždivost vnějších genitálií v narkose svědčí prý pro periferický původ.

Souditi z poruchy paměti na normální stav vůbec, polkádám za nesprávné, poněvadž chorobný stav, jako je amnesie,právě vymyká se sebepozorování. Vlastní pak pozorování nám ukazuje, že obsah všech orgánových pocitů jest velmi nejasný a silněji hlásí se do vědomí jedině jejich city. Nikdo nepopírá, že by orgánové počitky nemohly družiti se představami. To však nikterak nevylučuje asociace na základě citů, ježto city jsou přece od počitků orgánových něco docela rozdílného.