E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/98

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

Em.Rádl: O vitalistické nauce Leibnicově a Stahlově.

Stav bilogických theorií v druhé polovici 17. století byl takový: Aristoteles, ten Aristoteles, který býval jedinou autoritou filosofům dob předchozích, byl odmítán a, což horší jest, bylo mu málo rozuměno, názory přírodovědeckých přívrženců jeho - byly to hluboce založené názory, názory např. Will. Harveyho, F.A. Caesalpina, F. Glissona - byly jako nemoderní přehlíženy, vitalistická biologie Aristotelova, jejíž základním pojmem byla činorodá duše, která v sobě jako možnost obsahuje vše, co rozvinutý organism ve skutečnosti, tato biologie byla jako školácká zavrhována, a místo ní začal o uznání s církví i s vědou zápasiti novoplatonism a jeho nástupce a možná že nějaký levoboček, mechanism.

Známí Giordano Bruno (1548-1600), Thomas Campanella (1568-1639), Hieronymus Cardanus (1501-1576), Joh. Kepler (1571-1630) nadšeni byli ideami o duši světa, o živém vesmíru, který jest veliký organism, jako jsou jeho části malé organismy, o vývoji k dokonalejším formám, za jakým vše se žene, ideami vůbec, které vyrůstajíce v duších plných mystiky a fantasie, na kterých středověké názory ještě příliš patrné stopy nechaly, obsáhnouti chtěly všechna tajemství přírody - vesmír, nekonečnost, duši, život, brzo hrubými matematickými formulemi, brzo matnými analogiemi.

Nejhlouběji z nich se ponořil do biologické naturfilosofie i životem i názory svými fantastický Th.B. Paracelsus (1493-1541). Život, biologie, mysticky pochopeny, jsou Paracelsovi východištěm jeho fantasií: ve vesmíru vidí obrovského živočicha, a živočich jest mu malým vesmírem. Živé tělo jest proto živé, že jest ovládáno zvláštním duchovním principem, kterýžto princip neboli archaeus má moc nemocem vzdorovati, a proto léčení má záležeti v podpoře archea v jeho boji proti škůdcům těla. Učení Paracelsovo archaeu přijal stejně originální a mystický van Hlemont starší (1578-1644) a žáci Helmontovi přenesli je na vitalistu Stahla. Tím způsobem z novoplatonismu, z jeho myšlenky o oduševnění vesmíru vyrostl vitalism.

Z novoplatonismu vyrostl však i druhý směr, mechanistický. Zmínil jsem se o Keplerovi, originálním mystiku, astronomovi a fysikovi. Vůdčí ideou byla Keplerovi platonská myšlenka světové harmonie, myšlenka, že ve vesmíru vše dohromady organicky souvisí. Kepler věřil, že se harmonický vztah zjevů vesmírových dá vyjádřiti čísly,a tudíž a priori soudil, že musí se najíti nějaký algebraický nebo geometrický vztah mezi vzdálenostmi oběžnic a dobou jejich oběhu kolem slunce. Jako jiní mystikové oné doby i Kepler věřil, že vesmír jest obrovské zvíře, a věřil, že duchové pohánějí planety, v tom však jest jeho pokrok nad mystiky a ovšem i nad Aristotela, že nepřemýšlí už o podstatě světa, nýbrž o vztazích, o číselných vztazích jeho elementů, tedy nikoli o kvalitách, nýbrž o kvantitách.

Další krok učinil Keplerův současník Galilei (1564-1641), který důsledně hledal matematické - tedy kvantitavní poměry fysikálních zjevů, věřil, že jen tak daleko přírodu poznáváme, pokud jí můžeme měřit, kvality že jsou poznání nepřístupny.

V biologii tento názor provedli Descartes (1596-1649), G.A. Borelli (1608-1679), F. Hoffmann (1690-1742), Th. Willis (1621-1675). Heslem stalo se jim, že živé tělo jest stroj, a změny na něm že jsou pouze změny strojové. Descartes např. srovnával živé tělo s automatem hnaným vodou a rozvádí toto srovnání i v podrobnostech: kolečka a páky automatu jsou svaly, místo vody je v těle jemná tekutina- spiritus- , která pramení z krve v srdci a vede se do mozku, mozek jest hlavní reservoir této jemné látky a odtud se rozvádí trubičkami- nervy- do svalstva, zvláštní klapky, vedoucí z mozku do nervů, řídí prý běh její tam, kde jest pohybu potřebí.

Jestliže opravdu tělo jest takovýto automat a život mechanický jeho běh, pak ovšem jest duše v těle zbytečna, skutečně také Descartes zvířata měl za pouhé bezduché stroje a jen člověku - nedosti důsledně- přivtělil ( to slovo se pro jeho názor hodí) duši, sedící v mozku jako myš v pasti.

Mechanický směr Descartův měl velmi mnoho přívrženců a platil za vědecký par excellence nejen za doby Descartovy, nýbrž i dlouho a dlouho potom a platí za přísně vědecký i dnes s tím v podstatě nepatrným rozdílem, že dnes už nelíčí se tělo jako nějaký jednoduchý hydraulický stroj, nýbrž spíše jako složitá továrna, kde zdrojem pohybu jsou různé chemické, elektrické, tepelné a mechanické síly.

Takové tedy byly naturfilosofické proudy v biologii v druhé polovici 17. století. Na jedné straně novoplatonikové, poskribovaní jako alchymisti, fantasti a mystikové, proti nim stáli a vítězili mechanikové, kteří na obdiv stavěli svojí modernost, vědeckost a experimentální podklad svých nauk - a na těchto směrech, z nich i proti nim vyrostly spekulace Leibnicovy a Stahlovy.

Promluvím nejprve o Leibnicovi.Leibnic, hlava velice pohyblivá a originální, začal aristotelovskou scholastikou, pak se vrhl na učení Descartovo, " na atomy a prázdný prostor", jak o sobě praví, a nespokojen ani tím utvořil si filosofii vlastní, která má v sobě z Aristotela a z novoplatoniků svůj biologický element a z Descarta svůj element matematicko- fysikální. Rozsahem i konkrétním obsahem jsou matematické a fysikální práce Leibnicovy nepoměrně důležitější prací biologických - Leibnic byl praktický matematik a fysik, kdežto z biologických spisů má vědeckou cenu pouze jeho geologicko- paleontologické pojednání "Protogaea", v němž přemýšlí o původu hor, hornin, nerostů a zkamenělin, kdežto jinak se biologické názory jeho vyskytují jen porůznu v jeho spisech, přes to však jest základní myšlenka filosofie Leibnicovy biologická, myšlenka totiž, že nikoli mrtvý stroj jest podstatou přírody, nýbrž energie živého těla. V životě pak vidí Liebnic po výtce snahu, pud po činnosti, po vývoji, po rozvíjení toho, co jest dosud nevyvinuto, zajímá jej síla vajíčka, která je žene do vývoje v zárodek a v dospělý organism, zajímá jej duševní život, kde v člověku neujasněné představy rostou z temných hlubin nevědomých představ a vedou člověka k činům, přemýšlí o otázce vznikání organismů, vůbec o živé, pohyblivé přírodě.

Všechno žije ve světě Lebnicově: jsou ovšem i mrtvé, anorganické hmoty, "neboť život jest vlastností pouze organisovaných těl. Avšak (dle mého systému) není takového kousku hmoty, v němž by nebylo nekonečné množství organiských a oživených těl, a to, myslím, jsou nejen živočichové a rostliny, nýbrž snad i jiné druhy bytostí, nám zcela neznámé." Na jiném místě přirovnává Liebnic neživou hmotu k rybníku: tak jest plna živých zárodků, jako jest rybník plný ryb.

Život pak dle Leibnice, toť síla , energie, činnost, uskutečňování snah a cílů, nikoli vnější síly, které by postrakovaly organism, jako tomu bylo u Descarta, nýbrž živí tvorové mají svou individuální, vnitřní sílu, a činnost jejich, jejich rozvoj je projevem té síly. "Pojem síly neboli virtuální změny", - praví Leibnic- "pro jejíž rozbor jsem založil zvláštní vědu, dynamiku, přispívá velmi mnoho k tomu, abychom pochopili pravý pojem substance.Neboť činná síla jest něco jiného než pouhá mohutnost (potentia), o jaké se ve školách jedná, poněvadž činná mohutnost scholastická neboli schopnost nic jiného není než bezprostřední možnost něco způsobiti, která však potřebuje k tomu z vnějška nějakého probuzení a, abych tak řekl, popudu, aby v činnost věšla. Naproti tomu moje činnná síla obsahuje v sobě jakous působnost neboli entelecheia a jest něco prostředního mezi schopností působiti a působením samým. Obsahuje snahu a samu sebe vede k činnosti, nepotřebujíc pomoci, jen překážky třeba odstraniti."

Viděti odkud má Leibnic svůj pojem síly, jest to ta síla, kterou v sobě cítí člověk, jest to životná síla, o živé síle mluví Leibnic, a jméno toto udrželo se ku podivu nikoli v biologii, nýbrž ve fysice.

Od takto pochopené síly jest malý krok k nauce o vývoji. Leibnic pořád a pořád vrací se k myšlence vývoje, vývoje ovšem, který má málo společného s tím, co se dnes vývojem nazývá. Vývoj (evolutio) znamená Leibnicovi předně protivu ku vzniku ( z něčeho jiného) a jest to dále rozvoj síly, nikoli proměna tvaru, a není to konečně historický vývoj, není to posloupnost, nýbrž jest to rozvoj, diferenciace, jest to rozvinutí něčeho, co už tu bylo, ale zavinuto. Jestliže tedy Leibnic tvrdí, že všechny organismy se vyvíjejí, tvrdí tím v jistém smyslu pravý opak toho, co se dnes těmi slovy myslívá. Posuďme slova Leibnicova: " Filosofové lámali si velice hlavu původem forem, entelechií neboli duší ( v dnešní terminologii řekli bychom původem druhů). Avšak v dnešní době"- praví Leibnic- "ukázala přesná pozorování na rostlinách, hmyzech i vyšších zvířatech, že přírodní, organická těla nevznikají nikdy z chaosu nebo z hnijících látek, nýbrž vždycky ze zárodků, v nichž bezpochyby hotová forma byla již preformována."

A jinde praví: "Ostatně, vraťme se k obyčejným formám neboli k materiálním duším: ta doba života, kterou jim přiznávají místo té, kterou udělili atomům, mohla by vésti k domněnce, zdali snad tyto duše z jednoho těla se nestěhují do druhého, což by byla metempsychosa, asi tak, jako někteří filosofové věřili ve sdílení pohybů a druhových vlastností. Avšak tato hypothesa jest zdaleka podstaty věcí. Není takového přecházení, a v této věci přišla mi na pomoc transformační nauka pánů Swammerdama, Malpighiho a Leeuwenhoeka, nejlepších to pozorovatelů naší doby, kteří moji domněnku důvody opřeli, že totiž ani zvíře ani kterákoli jiná organisovaná substance nepočíná tam, kde se nám tak zdá, a že její zdánlivý vznik není než vývoj a jakýs vzrůst."

Tedy živočichové nepovstávají (ani proměnou z jiných se nepřetvořují), nýbrž vyvíjejí se, t.j. rostou ze zárodků, které už tu dříve byly. Tak důsledně držel Leibnic tuto myšlenku vývoje, že ani narození ani smrt, změny přece tak radikální, nebyly mu hranicí vývoje: aby vývoj i přes tyto meze rozšířil, popřel krátce narození i smrt, narození není vznik, nýbrž vývoj ze zárodku, který už tady dříve byl, jest to rozvíjení organismu, a smrt zase není konec života, nýbrž jakési zavinutí, zakuklení. Hrubé části těla se rozpadnou, ale esence životní zůstane jako zavinutý zárodek, schopný budoucně jednou nového života. Proto jest každý živočich nesmrtelný: nejen druh, ale každé individuum trvají věčně.

Ačkoli myšlenka, že nic nového pod sluncem nevzniká, velice pevně srostla s filosofií Leibnicovou, dají se přece u něho i taková místa najíti, kde ji Leibnic zapomíná a o jakémsi fylogenetickém vývoji uvažuje. "Jest možno," praví např. "že v některé době nebo na některém vesmíru druhy zvířat více proměně podrobeny jsou nebo budou, než jsou dnes u nás, a mnohá zvířata, která cosi kočkovitého v sobě mají, jako lev, tigr nebo rys, byla snad jednou téže rasy a možná je dnes takřka za nové zvláštní skupiny starého druhu kočky pokládati." Také ve svém geologickém spise "Protogaea" připouští, že se možná v geologických dobách druhy zvířat proměnily.

Vitalistický jest dále u Leibnice pojem duše. Descartes oddělil radikálně duši od těla, tělo učinil strojem a duši násilím do mozku vsadil. Leibnic se vrací se svým pojetím duše zase k Aristotelovi. Duše jest mu tolik jako životní síla oragnismu, jako "forma vnořená do látky". Specifická struktura organismu, jeho specifická dráždivost, způsob života, to jsou projevy duše. Leibnic na př. definuje představu takto: "Pokládáme -li každý stav monády za projev síly neboličin, pak pochopitelně jest nám i stav preformace vzíti za činnost, za výraz původní síly. Ve stavu preformace jest, stává před námi, co vývoj postupně uskutečňuje: jest tedy síla, která onen stav způsobuje, taková, která před nás staví, t.j. vis repraesentativa neboli představa.Rozumíme tedy představou sílu vývojovou." Dle této definice lze představy nejen viděti, nýbrž i měřiti a srovnávati: vajíčko, t.j. jeho stav, jest představou dospělého tvora.-

Ačkoli pojal Leibnic organism hodně vitalisticky, neodmítl směr Descartův úplně a hleděl svůj vitalism s jeho mechanistickými výklady smířiti. Předem nepřipouští zvláštních organických (životních) sil, kterých by nebylo ve světě neživém, neodmítá je sice úplně, ale klade je někam do metafysična, na počátek života, vlastní děje životní jsou i Leibnicovi děje pouze mechanické.Píšeť např.: "Také já jsem se vždy domníval, že všechno v živých hmotách děje se mechanicky, třebas bychom nedovedli vždycky jednotlivé mechanismy určitě vyložiti, že však vlastní všeobecné principie mechanismu prýští z nějakého vyššího pramene ..."Opět a opět vrací se k myšlence, že zajisté neprávem Descartes tvrdil, že by zvířata a lidské tělo byla analoga umělých strojů, neboť liší se od nich tím, že jsou v každé své části zase z malých strojů složena, že to jsou stroje nekonečně složité, kdežto kolečko hodin na př. už se neskládá z menších strojů. Třebas však nekonečně složeny, jsou organismy přece jen stroje i Leibnicovi, o zvířatech pak tvrdí: "Zvířata mám za úplné stroje, které však mají čivost (perceptio)." Po mechanickém způsobu pokouší se také vyložiti z prvotního vířivého pohybu nejen tvar země, nýbrž i gravitaci a pružnost, a tyto dvě síly spolu s chemickými vlastnostmi stačí mu k výkladu pohybu svalového.

Leibnic byl tedy základním ponětím vitalista, v provedení myšlenek biologických věren zůstal proudu svého času: názoru mechanistickému.

Důslednější ve svém vitalismu, třebas ne tak všestranný, byl Jiří Ernst Stahl (1660-1734), dvorní lékař ve Výmaru a od roku 1716 pruský tělesný lékař v Berlíně. Jsa mužem přísných a pobožných názorů životních nesnesl příliš světového učení Descartovského a pokusil se proti němu postaviti učení nové, které mu bylo božským zjevením vnuknuto.

Chceme - li objasniti, cp jest život, praví Stahl, třeba jest pochopiti jasně rozdíl mezi organismem a mechanismem. Slov mechanism, mechanický stroj, mechanické síly, často se dnes užívá a rozumí se tím obyčejně tvar, velikost, poloha a pohyblivost, někteří se domnívají, že i pohyb na stroji viditelný anebo tendence ku pohybu (nisus motorius) patří k podstatě mechanismu. Nepřipouští se fakt, že by tyto pohyby, anebo sklonost k pohybům v takovém stály k sobě vztahu, že by byly pohyby ty charakterisovány společnou tendencí. "Dnešním názorem jest, že každé těleso jest o sobě mechanické a nejen o sobě, nýbrž že se jen vzhledem k sobě samému pohybuje, nemajíc jiného smyslu, ani takového proč by se vůbec pohybovalo, aniž proč se právě tak, ani jak anebo proč se pohybovati má vzhledem k jinému tělesu. Takové pohyby mají sice také své následky, ale tyto nelze uhodnouti nikdy apriori (t.j. z účele), nýbrž jen aposteriori (z následku).

Od mechanismu se podstatně liší organism: rozdíl mezi oběma jest možno vystihnouti slovy, že na mechanismu pohyby se dějí, v organismu jsou způsobovány (facere - efficere), slovo "způsobovány" znamená, že jednotlivé děje v organismu nemají smysl samy o sobě, nýbrž smysl jim dává teprv cíl, pro který se dějí, a rovněž mají jednotlivé části činného organismu právě v tomto účelu svůj smysl. Přístroje, které jsou k nějakému účelu sestrojeny,nutno obecně nazývati organismy. Tím ovšem se neodmítá mechanické dění v organismu, naopak: "Organism jest vždycky vlastní a nutně mu patří míti mechanické složení, nejen vůbec, ano každé těleso nutně mechanicky sestrojeno jest, svým mechanickým zařízením odpovídati musí."

Tvrdilo se ovšem, že se nemáme pořád ohlížeti po účelích věcí, a toto tvrzení jest správné, mluví - li se o problémech, dalekých pochopení, tak že není naděje vniknouti v tyto problémy,jako jest na př. otázka, za jakým účelem nebeská tělesa tak jsou uspořádána, jak je vidíme, anebo k jakému účelu jsou stvořena nejen tak nesčetná individua, nýbrž jednotlivé druhy hmyzu a proč se denně množí. Ale jsou zjevy, u nichž nikomu nenapadne účel od zjevu oddělovati, jako jsou na př. ústroje organismu : účelem očí jest viděti, svalů pohybovati, jazyka mluviti atd.

Nesprávno jest, tvrdí Stahl, do biologie vnášeti fysiku a chemii, neboť jimi se zastírá pravá podstata biologie. Fysika zvláště už odedávna operujíc s abstraktními pojmy, odvádí snadno od pravého poznání těla a zjevů životních, dnes zase zabývá se nejvšeobecnějšími popisy o hmotě, a tyto abstrakce kryjí se jen s málokterými skutečnými zjevy, pravé a činné příčiny těchto zjevů a důvody, proč se co děje, zůstávají této fysice cizí anebo nedostižné. Dnešní fysika klade dále důraz na hmotu, na hrubý tvar a na vztahy těl, nedbá však pohybů, síly a působení, časových poměrů, intesity těchto pohybů a jejich změn. Právem učili staří, že lékař tam začíná, kde fysik končí, ale toho se dnes nedbá.Fysikové nám nanejvýš mohou říci, jak by vůbec tělo mohlo býti poškozeno, ale to věděti není úlohou lékaře, který musí věděti jakým způsobem tělo poškozeno bývá, a jak je před poškozením chrániti.

Z podobných důvodů nelze ani na chemii vystavěti všeobecnou theorii o životě, neboť mezi chemickými a životnímí ději jsou zásadní rozdíly: jednoduché chemické sloučeniny nemají samy o sobě důvodu, proč by se měly po určitém čase rozpadnouti, živá těla však nikdy se neudrží po neomezenou dobu. Příčina, proč chemické sloučeniny se rozkládají, tkví v jednoduchém jich poměru k jiným substancím, které na ně působí. Živá těla však, třebas se jejich chemické substance velmi rychle samy o sobě rozkládaly, vydrží daleko déle, než jak by se pouze z chemické povahy jejich látek souditi dalo. Dále mají chemické pochody v těle jiný smysl než pouze chemický, neboť chemické děje v anorganické přírodě jsou závisly pouze na chemických látkách samých, kdežto v živém těle se děje ty regulují za tím účelem, aby se organism na živu a ve své celosti udržel. Proto také mají pouze živá těla schopnost živiti se - t. j. z látek jiných tvořiti látky podobné stavebním látkám vlastního těla, regenerace ztracených částí těla a množení jest také pouze živým tvorům vlastní, a nejen to, organismy mají dokonce zvláštní pudy, touhy, mají vůli, které je vedou k rozmnožování potomstva.

Avšak ani anatomie není biologu (vlastně lékaři) nutna, jak tak mnozí dokazují, neboť anatomie zná pouze vlastnosti klidného těla, nikoli síly, které jím pohybují. Tak jako by bylo nemožno z rozboru nebo popisu hodinového stroje poznati zákony, kterými se pohyby jeho řídí, anebo poměr v jakém k sobě stojí části tohoto stroje (kolečka, zuby, číslice), anebo pochopiti čas, který se těmi hodinami měří, anebo dokonce poznati, jak se hodiny dělají a spravují, tak nepoznáme z pouhého popisu lidského těla, jakými nemocemi by trpěti mohlo, nebo jakými trpívá.

Duše jest to, která dává tělu život, která mu dává teprv pravý smysl, bez těla nemůže ovšem duše nic konat, nemůže číti a ničeho poznávati bez smyslových orgánů, nemůže svoji vůli provésti beze služby ústrojů tělesných. Proto jest tělo nutné, jest nutné jako prostředek, které cíle duše možny činí. "Poněvadž celé tělo v celé své konstituci k oněm dvěma cílům směřuje a jim slouží, předně, aby vůbec zachováno zůstalo pomocí pochodů životních, za druhé, aby sloužilo smyslovým počitkům, lokomotorickým pohybům a konečně i přemýšlení : tím zřejměji jest z toho viděti, že jest to ten účel, pro který tělo pak se strojeno jest."

To, co celé tělo na živu udržuje, jest něco jiného, něž tělo samo, to jest právě duše: duše ovládá tělo, dává jeho činnosti potřebný směr, urychluje a uvolňuje tu činnost.

Ale jak působí duše, t.j. princip nehmotný na hmotné tělo? Někteří myslili, že prostředníkem mezi tělem a duší jsou velejemné látky, na které prý duše přímo působí, avšak ten názor jest patrně nesprávný,neboť může - li duše působiti na jemnou hmotu, proč by nepůsobila přímo hned na hrubou? Jiní trochu správněji soudili, že jest mezi činností tělesnou a duševní pevný neproměnný poměr - předzjednaná harmonie, avšak to, že zkušenost jest možna a že fantasie matky může působiti na utváření potomka (zhlédnutí), dokazuje, že neí takovéto předzjednané harmonie. Jiní konečně dovolávali se součinnosti různých duší, dříve rozeznávali duši vegetativní a sensitivní a později počet duší ještě rozmnožili (spiritus, archaei), to všechno však jest nesprávné, neboť jest zbytečno věřiti v několik principů činnosti v živém těle.

Stahl rozeznává hlavně dvojí činnost duševní: intelekt a úsudek. Úsudek a pamět zpracovává představitelný (figurabilis) materiál, intelekt má však daleko větší rozsah. Inbtelekt rozeznává ku př. různé zápachy, barvy ,tony, pocity hmatové a p., jeho činnost jest primární, neboť žádným úsudkem,nýbrž přímým pozorováním dojdeme poznání proč tuto barvu od oné rozeznáváme a s touto stotožňujeme, také pamět nám tu nepomůže. Avšak i tehdy, když úsudek tvoříme, který jest odvozený, podléháme nějaké primární, v prvky už nerozložitelné činnosti: tvoříce úsudek nemáme vědomí o tom, co ten úsudek tvoří, ani upomínku, jak toto neznámé úsudek tvořilo a co jej způsobilo. Podobně i v projevech vůle proniká tato rpvotní činnost, chceme - li něco hoditi do určité vzdálenosti, chceme - li dáti pohybu určitou sílu, zvedáme - li nohy přiměřeně ke schodům, po kterých stoupáme atd. všude jest ona prvotní činnost duše účastna.

Duše se nejbezprostředněji projevuje pohybem (t.j. souborem změn v těle). Není správný názor, že tento pohyb, tyto změny pouze na hmotě těla a jejím uspořádání závisejí, tak že všude tam, kde hmota jest náležitě srovnána, už eo ipso správný běh proměn by měl trvati a že by nějakou opravou ve hmotě i pohyb do správného běhu byl uveden. Nesprávná jest tato domněnka, protože změny na živém těle nejsou úměrny proměnám hmotným, nýbrž tvoří dohromady jeden souvislý celek ( duševní zjevy - to jsou takové změny - nejsou úměrny proměnám materiálným, ku př. množství požité potravy).

Duše uskutečňuje své cíle pohybem (činností), pohyb ten jeví se např. v exkrecích a sekrecích, v oběhu krve a ve všech činnostech, které mají za účel zachování zdravého těla a ochranu před úrazem. Hmoty ovšem duše vytvořiti nemůže, může však hmotu z okolí zpracovati, na potřebná místa ukládati a tak svým účelům přizpůsobiti.

Duše ovládá ovšem výživu těla a činnost její jeví se v projevu hladu a ve schopnosti, uměti si najíti vyhovující potravu. Hlad jest vůle duše po potravě, není to jen passivní reakce způsobená viděnou nebo cítěnou potravou, nýbrž jest to činnost z duše aktivně vycházející i tehdy, když není v okolí potravy, která by k hladu dráždila. Duše ovládá i trávení (assimilaci) potravy, při tom třeba rozeznávati ústroje, které zprostředkují přijetí potravy (ruce, zuby, jazyk, žaludek atp.) od trávení vlastního, které není výsledkem činnosti zvláštních orgánů, nýbrž jest elementární vlastností živého těla vůbec.

Duše ovládá i plození a vývoj. Jaký jest konkrétní průběh plození, Stahl ještě nevěděl ale tolik tvrdil, že zárodek nedostává síly, které vývoj jeho pohánějí zvenčí, nýbrž z vnitřka, z duše. Neboť umí - li duše hotové tělo ovládati, jistě umí si také toto tělo sama vystavěti. Udati způsob, jakým to dovede, jest ovšem těžko, že to však možno jest, ukazuje analogie s fantasií: jako si jednonohý ve fantasii může druhou nohu domysliti, tak duše dovede potřebný orgán vytvořiti skutečně. Těžko jest také pochopiti rozmnožování duší, ale i tu je možnost si pomoci. Podstata duše záleží v činnosti projevované pohybem, pohyb pak jest stálé množení, neboť jest v každém následujícím okamžiku jiný a tuto jeho měnivost a množivost možno i na duši přenésti. Pochází duše potomkova od otce či matky, nebo ze spojení duší obou?Stahl se určitě nerozhoduje, ale kloní se k starému názoru, že otec dává dítěti duši, matka tělo. Další vývoj si Stahl představuje tak, že nejprve povstává nervstvo, jakožto bezprostřední nástroj duše a pod jeho vlivem ostatní ústroje.

Porozuměti názorům Stahlovým není snadno i pro temnost názorů i pro těžkopádnost (latinské) řeči Stahlovy - jest zvláštní, že výtka těžké srozumitelnosti tak často právě vitalisty stihá.Hlavní myšlenkou Stahlovy soustavy jest jeho pojem duše jakožto principu činnost životní pohánějícího. Tato duše Stahlova jest z části empiristický, z části metafysický pojem, empiristický popud, že činnost její možná ze životních projevů poznat, pokud známe život, potud známe i duši Stahlovu, a metafysický jest ten pojem v té věci, že Stahl, jsa pod vlivem nauk náboženských, duši svoji příliš spiritualisticky pochopil a postavi ji jako protivu těla: duše jest mu princip, který vládne nad tělem, který si tělo spravuje a staví, porušení těla není mu poruchou duše.Pro tuto věc označována byla a jest nauka Stahlova jako "animistická". Leibnic byl v této věci obratnější, u něho duše a síla se od sebe neliší.

Konkrétní vady učení Stahlova jsou, že nepodal konkrétních zákonů činnosti duše, že se spokojil všeobecným, třebas hodně obsáhlým dokazováním, že vůbec duše ta jest a za druhé, že tak zásadně odmítl chemii, fysiku a anatomii ze studia biologie.Vždyť i kdyby měl v tom pravdu, že duše ku svým účelům fysikálních a chemických zákonů a těla pouze jako prostředků užívá, nebylo by lze duši tu jinak než zase konkrétním studiem fysikálních a chemických činností v těle a stavby těla dopátrati se oněch mechanistických biolog ve studium anatomie, chemie a fysiky živého těla zří poslední cíl své vědy, bude vitalista tyto zjevy studovati jako materiál, ze kterého bude souditi o podstatě životních zjevů, v konkrétním provedení tedy oba směry vyjdou na jedno a totéž.

Vliv Stahlův hledati jest hlavně v naukách pathologických. V theoretické biologii působil zvláště na C.F.Wolfa, známého embryologa, a prostřednictvím svých pokračovatelů na X. Bichata, zakladatele histologie a skrze tohoto zase na německou naturfilosofii.

V letech šedesátých až devadesátých předešlého století byl vitalism překonaným stanoviskem, od té doby nabývá zase nových a nových přívrženců. Avšak tento nový vitalism není historicky spojen se směrem vitalistů pozdějších, nýbrž jest dnes formulován jako protiva dnešního mechanismu. Kdežto mechanistický směr lze historicky sledovat bez přerušení až na Descarta a dnešní mechanisté stále se ještě Descarta dovolávají, byl vitalism ve svém historickém vývoji několikrát přerušen. Stahl postavil svo nauku jako protivu nejen mechanismu Descartovu, nýbrž odmítal bez hlubší analysy i vitalism Aristotelův. Přivrženec Stahlův C.F. Wolf byl se svojí vitalistickou embryologií ulmčen (v polovici 18. století), pak se vitalism jen tak tak držel, až znova rozkvetlna začátku 19- stoetí v německé naturfilosofii, po jejím odkvětu upadl vitalism docela dnes zakládá se zase jako nový směr.

Jistě není správno a vitalismu zdrávo, že nehledí udržeti historickou kontinuitu. Studium názorů Stahlových stojí ještě dnes za to, a jak viděti z uvedeného výkladu, mnoho a mnoho z toho, co Stahl tvrdil,opakuje se dnes a podává se dnes jako myšlenka nová - a tak není záruky, že vitalism svými naukami pokročí zásadně ku předu, překonávaje vědomě vady svých předchůdcův a pokračuje vědomě v zdokonalení přijatelných věcí vitalistů starších.