E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/98

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

Arne Novák: Paul de Lagarde a jeho filosofie národnostní.

Jméno Paula de Lagarde ozývá se v přítomné době v Německu často a hlučně a to i tam, kde nemluví se zpravidla ani o filosofech národnostních, ani o politických myslitelích: ve vřavě a zmatku veřejné diskuse denní o otázkách aktivní politiky, v bouřlivém křížení se protilehlých názorů parlamentních stran v nevykvašené změti nedostatečně formulovaných mínění o smyslu a cíli národního i státního celku německého. V této chvíli, kdy jméno stává se heslem, nositel jeho všeobecným symbolem, nastává historii vděčná, ač nikoliv snadná úloha vyložiti, co na této ostře vyhraněné osobnosti jest rysem typickým a co jest jedinečným, bezprostředním majetkem zvláštní té individuality.

Vyšetření to bylo by tuším kusé a jednostranné, kdyby, jak pravidelně se děje, byl Paul de Lagarde osamocován jako politický a národnostní filosof a kdyby nebylo stejnoměrně přihlíženo k jeho osobnosti, pokud ji odhaluje činnost učenecká a umění spisovatelské a kdyby posléze byly pominuty kořeny jeho životního osudu, jeho osobní povahy. Jen tak lze si vysvětliti mnohý neobyčejný sklon k jeho myšlení, jen tak padne světlo na paradoxní a temný rys mnohého z jeho svérázných názorů.

Ponuré, dusivé ovzduší obklopuje celý život Paula de Lagarde (1827-1891), který jest jako myslitel i jako učenec inspirován nepřátelskými srážkami s národním a vědeckým okolím a jenž rád myslí v bouřlivých výbuších nahromaděného hněvu a nastřádaného odporu. Velký, tmavý, děsivý mrak leží na neutěšeném jeho dětství a jinošství: přemítavý, hrdý a ironický hoch stojí nepřátelsky proti svému otci, berlínskému gymnasijnímu profesoru a doktoru Wilhelmu Botticherovi.

Nelaskavá tvrdost, neznající ani ve chvílích spokojenosti slova něžné pochvaly, svrchovaná přísnost, kladoucí mladistvému intelektu příliš těžké požadavky, dráždila a urážela neústupné mladé srdce, zklamané úplně ve své touze po pochopení a sblížení, otravovala mu otcovský dům, jejž Paul de Lagarde na prahu jinošství opustil na dobro, odhazuje navždy i jméno, které připomínalo bytost otcovu. Pak bojuje mladý filolog, oddaný klasickému studiu a orientalistice,dvojí těžký vnitřně související boj: boj o život, zakupovaný, vysilující a často i ponižující prací vychovatelskou a boj nerozhodnosti mezi profesí učeneckou a školskou. Začátkem padesátých let Paul de Lagarde habilituje se v Halle, vykoná studijní cesty do Londýna a Paříže, ale pak zříká se svojí venia legendi a strádá dlouhá léta podle pode jhem činnosti středoškolské v Halle a v Berlíně. Trpěl tu mnoho: byl přetížen prací, jejíž plán zavrhoval a později ostře a výmluvně odsoudil, byl preterován a odstrkován, což jeho krajní ctižádost zvláštně bolestně podráždilo, byl vzdalován od prací svého zájmu a svého srdce a strádal nad to neutěšeným veřejným

stavem. R. 1866 situace se poněkud rozjasnila, opustiv Fridrich-Werderovo gymnasium v Berlíně, odešel jako soukromý učenec do Schleusingen. Po třech letech povolán byl na stolici východních řečí do Gottink a stal se tak nástupcem slavných orientalistů Ewalda a Michaelise. Dvaadvacet roků, které tam prožil v horlivé práci, nebyla léta vnitřního klidu: stoje stále v úporné polemice proti vědeckým odpůrcům, vrhaje do věděckých sporů celou prudkou vášnivost své hrdé povahy, straně se svého vysokoškolského oklí, vystoupiv posléze s nebezpečnou kritikou církve i státu, nedovedl se Paul de Lagarde upokojiti. Poznal sice úctu, jež jest chladným obdivem a maskovaným strachem, ale nepoznal úcty, jež jest oddanou sympathií a přátelskou věrností, poznal resonanci svých politických názorů, ale pravidelně s té strany, odkud si jí neočekával a nežádal - a tak se cítil vždy osamocen. Teprve smrt r. 1891 ukázala, že jeho působnost i jeho sláva zasáhly širokými kruhy svět vědecký i politický.

Vědecké dílo de Lagardovo dovede oceniti jen orientalista z povolání, jenž zejména zná dějiny textové kritiky starého i nového zákona. Vyšed ze školy Ruckertovy, která mu přiblížila specifické ovzduší orientu, a ze školy Lachmannovy, kdež poznal objektivní kritiku pramenů i přesnou interpretaci skutečně zjištěných dějnných faktů, položil si de Lagarde veliký a obtížný úkol vydati kritický text bible, se zvláštním zřetelem k jazykovému vzniku literatury starozákonní. Podnik arciť se neuskutečnil, průpravné studie gramatické, hlavně v oboru arménštiny, koptičtiny a syrštiny, podrobný rozbor žalmů a pentateuchu, zkoumání starocírkevního písemnictví syrského a španělského, vše to odvádělo Paula de Lagarde od vlastního plánu. Tři hlavní kořeny sbíhají se v obrovských nesouměrně stavěných dílech orientalisty de Lagarda, "Symmikta", "Mitheilungen" a "Abhandlungen": studium gramatické, kritika textová, zájem o vědy náboženské, který se též projevil hojnými pracemi o Giordanovi Brunovi. V těchto ohromných svazcích o několika tisících stranách jest právě tolik hluboké, odborné učenosti jako osobního, prudkého temperamentu: ona se jeví spoustou poznámek, výkladů, emendací, konjektur, tato podrážděně jízlivým tonem polemickým, prudkými slovy, umíněnou nesmířlivostí, takže de Lagarde nejen methodou, nýbrž i způsobem vystupování představuje se jako dědic školy Karla Lachmanna, jenž uvedl takměř v soustavu onu "rabies philologorum".

Povolání filologické, především orientalistické, prožívané a pojímané s takovým osobním zápalem a přesvědčením, nezůstalo ovšem bez vlivu na filosofickou spekulaci de Lagardovu a dává namnoze nebezpečný klíč k výkladu mnohých rysů jeho filosofie národnostní. Filolog, jehož vlastním posláním jest vždy přesně a jasně lišiti pravé od nepravého, domnění od faktu, tradici od skutečnosti, nestrpí nikde matných frasí, nýbrž spěje při pojetí všech věcí přímo k jádru, vlastní realitě, k zaručenému poznání: v tomto filosofickém a politickém realismu spočívá vzácná a vítězící síla národnostní koncepce de Lagardovy. Filolog, jenž studuje jednotlivé fáse vývoje řeči a národa, má dvojnásobně ostrý smysl pro výklad historického dění vůbec a sloučí- li se se znatelem dějin náboženských a s ktirikem náboženských tradicí, jest zajisté velmi nebezpečným interpretem vývoje křesťanství, čehož orthodoxové, znající příkrý nepoměr zbraní svých a zbraní de Lagardových, nemohli gottinskému orientalistovi odpustiti. Vedle filologických předností jsou tu i filologické předsudky: hebraista, jenž zná tak podrobně židy starověké, připočítává bez přesnějšího rozvažování, všecky vady jejich starých dějin i židům moderním, filolog zkoumá národní zdatnost Maďarů jen s hlediska jazykové povahy jejich atd. Vůbec celá koncepce dějin a celý výklad národnosti u Paula de Lagarde pozrazuje dějepisce školeného na filologii: anthropologický rozbor racy, jejž např. Gobineau staví v popředí veškeré filosofie národnostní, jest úplně pominut, situace evropské politiky skizzuje se bez ohledu na vývoj historicko- politický, reformní a převratné návrhy státní neohlížejí se vůbec na právní povahu státního zřízení, národohospodářské pojetí národních hodnot a cílů trpí oním rousseauovským primitivismem, jejž pěstovali mnozí filologové odddané tělem i duší studiu dávných kulturních period jako např. Jakub Grimm i Karel Mullenhoff.

Na první pohled překvapí náhlé a vášnivé vmíšení se tohoto filologa z povolání i z přesvědčení do vřavy denních otázek a záhada, proč vybíjel Paul de Lagarde svoji potřebu živého času právě na poli politiky, tlačí se neodvratně na mysl. Poznali jsem Paula de Lagarde jako muže vnitřní vášnivosti, s níž se vrhal na dno každé otázky, každé práce, tak pozoroval i veřejný život a tak byl jeho nesprávností a zvráceností urážen, vzněcován a rozhorlován. Chtěl zakročiti, napraviti, pomoci, malá výzva společnosti stačila, aby vstoupil do politické veřejnosti. Pohlíží na aktuální události zprvu se svého odborného hlediska a ze své životní zkušenosti, pak činí další závěry, přihlíží k obecnější souvislosti, až dospívá k samému churavému bodu doby a národa. Když poví, co má na srdci, zmlká, dalek jsa ve své vážnosti toho, činiti z politického reformování povolání a živnost.

Léta ukáží, že jeho úvahy nebyly zcela "nečasové" a že mimoděk vykřikl úzkost svojí doby, prohlíží, reviduje, doplňuje svoje úvahy, přihlíží k potřebám přítomné chvíle a vykonav tak povinnost nikoliv vůči veřejnosti, nýbrž spíše vůči vnitřnímu svému hlasu, odkládá znovu politické své politické úvahy a filosofická jich zdůvodňování. Paul de Lagarde nalezl sám krásný a případný výraz inspiraci svojí publicistické činnosti: "Jest tomu už pár hezkých let, co jsem se se svou třídou provázel k hrobu jednoho svého milého žáka a chlapcova otce, jenž odmítl průvod duchovního, až u hřbitovní brány byl požádán, abych u hrobu promluvil několik slov útěchy. Nemyslil ani neřekl jsem tu něco špatného, leč přece cítil jsem stud ve své duši, nad tím co jsem myslil a mluvil i kdo jsem byl, abych se směl odvážit slov o věčných věcech po nebesy božími, před šeřícím se a drsným jarem? Jako tehdy, ba ještě vážněji a smutněji jest mně vždy u srdce, kdykoliv odhodlám se mluviti o vlasteneckých událostech. Tehdy padlo každé slovo na dobrou půdu, kéž by se právě tak i teď stalo. Kdož by se směl odvážiti otevříti ústa o svatých věcech, kdyby jen dokonalý směl o nich mluviti?"

Z podobné nálady a z podobných podnětů vznikly de Lagardovy publicistické stati obsahu politického, náboženského a pedagogického, které shrnuty byly poprvé r. 1874 ve svazku "Politische Aufsatze", otištěném a rozšéřeném roku 1878 a r. 1891 značně pod titulem "Deutsche Schriften", vlastním a jediném to politickém odkazu de Lagardově.

Hned po přečtení několika odstavců zmocní se Paul de Lagarde

pozornosti a obrazivosti čtenáře, jenž záhy pozná, že těmto úvahám a zvolna. Není to spisovatel, kdož se k němu obrací, nýbrž kazatel a karatel veliké rethorické síly a vášně. "Deutsche Schriften" mají mnoho z z Carlyleových proslulých "Latter days pamhlets:" jejich takřka starozákonní, prorocké path, jejich hrozné a temné výhledy všeobecné blízské katastr národní i dějinné, onen základní motiv "solvet saeclum", jež přijal Carlyle z náboženské rhetoriky velkých puritánských kazatelů. Tento sloh u Carlylea, horlivého obdivovatele a čtenáře bible jest právě tak inspirován starým zákonem jako u de Lagarda, který bibli studoval a analysoval vědecky. Máme přímo dosvědčeno, jak se de Lagarde obdivoval starozákonním prorokům, v nichž viděl vlastní tvůrce monotheismu i národnostní ikdeje židovské, zdaž mohli zůstati při tomto obdivu, tak určitě motivovaném, úplně bez vlivu na jeho sloh? Ostatně podrážděný,rozhněvaný, hlučný sloh , jímž de Lagarde vykládal i útočil, kritisoval i navrhoval, poučoval a ironisoval, byl vlastním výrazem úzkosti doby, v níž žil. V době, kdy de Lagarde psal první svoje politické úvahy, vedli podobným abruptním, obzíravým, kritickým, mužným stilem krajního subjektivismu úporné své polemiky proti běžnému pojetí života, tragiky a poesie, tak vynikající literáti jako Otto Ludwig (ve svých studiích o Shakespearovi) a Fridrich Hebbel (v dennících), v době, kdy de Lagarde dospěl své výše jako politický publicista, jal se Nietzsche také v tomto slohu vášnivém, prudkém, ostře řezaném "filosofovati kladivem", jak svědčí nejen jeho "nečasové úvahy", nýbrž všechna díla stvořená do roku 1879.

Sloh Paula de Lagarde uchvacuje silou a krásou, jeť slohem učence a básníka zároveň. Učenci náleží přesná logika a pevná komposice vět, namnoze rozvětvených a rozpředených do složitých a umělých period, pevné ovládání a důsledné provádění obrazů, bohatá zásoba přesně vypozorovaných vztahů věcných, paradigmatická jasnost, nevyhybající se ani suchému výčtu důležitých jednotlivostí, ani pedantickému dělení v paragrafy. Básník naopak, jemuž vděčíme i za svazeček veršů, jež mají spíše charakterní než esthetickou krásu, vtiskl slohu svoje ostré a jasné vidění věcí, situací scenérií, svůj smysl pro plastiku epitheta a obrazu, svoji zálibu pro krajinu pochmurné, přísné, severské, osamělých borových lesů v chudém písčitém kraji a bělavých mořských břehů omývaných plavými vlnami divokého příboje. Ježto však Lagarde sleduje při slohu zpravidla rhetorické cíle, nepíše pouze nikdy pro oko, nýbrž též pro ucho, jak později s takovým důrazem žádal Nietzsche: výsledný dojem těchto statí jest vždy přece dojem mohutných výkonů řečnických. Kritik Leo Berg přirovnal sloh de Lagardův případně ke slohu velikého ruského dramatika Heinricha von Kleist: jest tu totéž severské ovzduší jasné a čiré, jež nad tryskajícími hlubokými zdroji vášnivého života se klene, co obraz, to mocná představa, co perioda, to projev prudkého citu, nikde prázdné slovo, nikde fráse.

Je- li sloh de Lagardův velkolepým sloučením prvků básnických a učeneckých, jest methoda jeho spekulace svérázným spojením filosofického idealismu a vědeckého realismu. Idealism cílů se tu jednotí s realismem prostředků, dosažení vysokých met budoucích činí se odvislým od uvědomělého a pronikavého přilnutí k pravdě přítomnosti. Tento realism de Lagarde opět a opět zdůrazňoval, ba pojímal je přímo nábožensky: "Nepokládám náboženství v jádře za nic jiného než za smysl pro realitu, ovšem pro pravou, věčnou realitu: nad Německem leží však tak hustá mlha náboženských, filosofických, politických a sociálních frásí a zvyklostí, tak že jen velmi cvičené zraky samy mohou jí prohlédnouti obrysy věcí a že veliká většina bude tyto věci teprve cítiti, až se o ně udeří, to jest, až božím soudem bude upomenuta na Boha." Tato výzva, již v Anglii opakoval Carlyle úsečnou formulí "back to reality", byla v době de Lagardově hlasem nejlepších myslitelů: básníci emancipovali literaturu od mrtvého, neplodného epigonského idealismu konvenčních figur, konvenčích kontrastů, konvenčních látek, Bismarck poněkud násilně, ale neohroženě a důsledně, vychovával národ pro "reální politiku", stojící v diametrálním odporu jak i k naivnímu velkoněmectví válek za osvobození, tak k provinciálnímu junkerskému prušáctví. V jádře jest však tento realism, který u Paula de Lagarde srovnává tak zákonně s jeho povoláním filologickým, účelnou a promyšlenou výchovou k novému idelismu, jenž nevidí schillerovsky ideál nad věcmi, nýbrž ve věcech, který nehledá a nenalézá Boha jen v kostele od devíti do jedenácti, nýbrž vždy a všude a jenž nepokládá ideálnost za mlsek, nýbrž za vezdejší chléb.

Tento nový idealism, protestující opětovně energicky proti historickému umrtvujícímu tradicionalismu,má na zřeteli stále vysoké cíle,ale nemíní, že jim jest nevěřen, zabývá- li se do detailů otázkami akutními, jakými jest právě tak stav financí jako reforma theologických fakult, kolonisace jako organisace šůechty, volební právo jako zákon školní. Čtenář a posluchač de Lagardův musí se interesovati o tyto denní věci a běžné zájmy, chce. li sledovati svého vůdce až tam, kde jedná o vlastní filosofii národnostní.

Svému vlastnímu pojetí národnosti předesílá de Lagarde všestrannou a břitkou kritiku dosavadní národnostní filosofie a již tato kritika odhaluje krajní idealism jeho názorů stojících v nejpříkřejším protikladě k naturalistickému materialismu hojných a populárním míněním přijatých racových theoretiků. Bojuje tak, nejmenuje svých odpůrců, proti theoriím, jimiž ve Francii opřel svůj aristokratism Arthur de Gobineau, jež do Německa uváděl Gobineaův osobní přítel Richard Wagner a jež i k nám uvedeny byly prostřednictvím Gobineauova bystrého a důsledného stoupence Gustava Le Bona. Všem těmto myslitelům, pracujícím zvlášťě usilovně o problému kultury, jest národ veličinou anthropologickou, souhrnem fysických znaků, společenstvím masa a krve. Jako odpovídala francouzská kritika filosofická jednostrannému a schematickému výkladu Taineovu o racových jednotkách národů, na nichž jest zbudována kultura dějinná, podrobnou analysou pomíchanosti a nečistoty plemen a národů, ukazuje i de Lagarde pozornou indukcí, že předky domněle původní a ryzí národnosti německé jsou právě tak Keltové, Římané, Slované, Hunové jako ony starobylé kmeny germanské, vyjmenované Tacitem, ba připomíná tu fakt, jejž krajané jeho tak neradi slýchají, že kořeny rodiny Leibnitzovy a Lessingovy sahají mezi Slovany a že Kantovy předky dlužno hledati ve Skotsku, úhrnem pak formuluje svůj názor v té věci slovy "Němectví neleží v krvi, nýbrž v duchu" ("nicht im Geblute, sondern im Gemuthe").

Stejně malým souhlasem daří de Lagarde ryze romantické theorie,které kladou podstatu národnosti výlučně do řeči, jsou ostatně dnes všeobecně překonány. Jejich vlastní půdou byly války za osvobození, tato kolébka německého uvědomění národnostního, a i tehdy byly to pouze hlasy naivní, jež kladly s E. M. Arndtem německou vlast, poplkud "německý jazyk zní a bohu v nebi písně zpívá" ("soweit die deutsche Zunge klingt und Gottt in Himmel Lieder singt"). Pro Paula de Lagarde vysvítá nesprávnost jazykového toho nacionalismu např. již z faktu, že Švýcaři tvoří samostatnou a svébytnou národnost, byť mluvili a psali německým nářečím - a možno dodati, ryzím, bohatým a tvárlivým nářečím, onou alemanštinou, jejímuž básnickému mluvčímu G. Kellerovi všichni tak upřímně obdivujeme.

Odmítnuv takto výměr národnosti racou i jazykem, sestupuje dd Lagarde hluboko k temnému dnu otázky, nikoliv bez rysu jakési mystiky. V úplné shodě s ethnology a archeology, kteří zjistili v společenství nmáboženského kultu vlastní pouto národnostní jednoty starých celků ethnických, přenáší de Lagarde pojem národnosti do oblasti cítění náboženského a ethického. Dle Karla Mullenhoffa, průkopného tvůrce velkolepého fragmentu "Die deutsche Alterthumskunde", pojila každý z oněch velkých kmenů skládajícíhc starověké germánstvo, Istaevony, Ingvaeony, Herminony a Vandilie, společná božstva, společné svatyně a společné kněžstvo, dle de Lagardea spojuje a dělí národy na posud to, co jest náhradou a obdobou starého náboženství. Jednota ideálů, jednota jejich obrany tmelí dle něho národ a proto "Německo není pojem zeměpisný avšak též nikoliv pojem politický, v obyčejném významě slova "politický". Vlast náleží do počtu ethických mocností a proto nemohou její záležitosti býti obstarávány s vládníhí křesla, nýbrž pouze ethickým pathosem jejich dětí. Německo jest souhrn všech německy cítících, německy myslících, německy chtících Němců: každý z nás jest vlastizrádce, nepokládá - li se v tomto náhledu v každém okamžiku svého života za zodpovědna za bytí, za štěstí, za budoucnost své vlasti, každý z nás je hrdina a osvoboditel, činí - li to."

Bylo by lze souditi, že de Lagarde, jenž takto těsně sdružil jednotu ethického vědomí s jednotou náboženského kultu, jenž vždy otevřeně vyjadřoval plnost a reálnost náboženského svého cítění, jenž v praxi prohlašoval náboženské vyznání Židů za vlastní kámen úrazu veškeré asimilace neb absorpce v jednotné těleso národní, pokusil se alespoň v křesťanství nalézti spojovací princip národnostní. V tom spočívá však jednak jeho modernost, jednak jeho kriticism, že nikdy podobného pokusu neučinil, liše se tím naprosto od ostatních konservativně národnostních theoretiků a politiků. V protikladu k Schleiermacherovi definoval de Lagarde náboženský cit předně jako radost z Boha a z jeho konání, dále jako nejdokonalejší výraz lidské potřeby svobody - pro ztotožnění náboženství a křesťanství arcif tu není místa. Znaje jako historik, filolog, orientalista a patristik zevrubně dějinný vývoj křesťanství, odmítaje na základě podrobného rozboru ideje mravního pořádku a humanity názory, o nichž křesťanství původní ničeho neví, vykládaje obsah protestantismu z velké části jako negativní reakci vůči velké positivní koncepci katolicismu, nemohl de Lagarde rovněž souhlasiti s průměrným názorem konservativní inteligence své doby, jež protestantism považovala za vlastní nábožesnký výrazm příměrný potřebám národa i věku. Veřejné mínění konservativců o možné shodě víry a vědy, naukového poznání a náboženského zjevení pronásledoval neúprosnou kritiku, běžné koketování současných zálib uměleckých s tradicemi církve stíhal jízlivým posměchem jako směs kostela a zábavné místnosti, vědeckému zkoumání v rámci některé z positivních věr upřel vůbec možnost - v těchto tázkách byl konservativní de Lagarde krajním radikálem. Třebas, jako tak mnozí historikové, neskrblil obdivem pro úměrnou a široce založenou stavbu církevního katolictví, nečinil de Lagarde vůbec kompromisů se starými útvary náboženskými, které v jeho očích byly mrtvy: modernisování a upravování starých věr, odčítání nepohodlných dogmat od celistvého obsahu víry - vše to bylo mu směšné a nechutné. I jest de Lagarde spolupracovník nové koncepce náboženské, v níž uplatňuje se souměrně i náboženský cit, svérázně definovaný, i nové vědecké poznání. tedy onen společný kult, sjednocující národ, musí býti teprve stvořen - země nové víry jest země našich dětí. V aktuálních otázkách politických nepřeceňoval de Lagarde náboženských rozdílů nikdy, neboť i jeho spíše nábožensky než racově motivovaná nechuť k židovstvu měla svoje kořeny vlastně mimo oblast víry. Rozporu mezi katolickým jihem a západem Německa na jedné a protestanským severem na druhén straně téměř necítil a filosofuje o budoucnosti Rakouska, pro jehož existenci nenalézal důvodů, pomonul vůbec náboženskou povahu principu jednotícího země tak různorodé.

Jisté neuajsněnosti a roztříštěnosti náboženským názorům de Lagardeovým upříti nelze, vesměs je charakterisuje příležitostnost a násilné podřazováním theoriím a heslům národnostním. Přijav sice od ethnologů theorii o jednotící moci kultů pro starobylé celky národní, nepokusil se provésti ji důsledně pro periody pozdější a nesnažil se nikde sebe stručněji naznačiti náboženskou náplň vůdčích národů evropských. Vydal jako výchovné heslo pro Němce úsilí o nové, positivní živé náboženství, skládaje do něho veliké naděje jako do prostředku zmohutnění ryze německého charakteru, ale nepřihlédl nikde, že podobné úsilí charakterisuje celou kutlurní Evropu - kde tu jest možnost svébytného národně náboženského charakteru?

Než ani ethická stránka nové oblasti, do níž de Lagarde přenáší podstatu národnosti, není úplně promyšlena, desiderata staví se tu vůbec jako dané znaky. Paul de Lagarde rád přisuzuje rysy, jež by si od národní povahy vroucně přál, charakteru již jako evidentní znaky, chětl míti Němce věrnými a pravdivými a tvrdil, že dle věrnosti a pravdivosti se charakter předem pozná - toť pravý circulus vitiosus, naprosto nedůstojný národnostního filosofa a psychologa. Vytknuv však důrazně individualism jako vůdčí rys německého charakteru i jako nejmocnější prostředek nové organisace národní, vykřikl de Lagarde zmužile a v čas samu úzkost doby - jako hlasatel charakterního individualismu v době davové stádnosti, za postupu socialistické organisace, za kulturní nadvlády průměrného juste milieu bude de Lagarde vždy připomínán vděčně. Sám shrnul vnitřní tuto missi pregnantní větou: "V nové epoše našich dějin jest naší hlavní úlohou vychovávati jako možno z nejčetnějších lidí osobnosti, charaktery." Nejsou to pouhá prázdná slova, za nimiž se neskrývá než frázovité pathos - jsme tu v samém ohnisku národnostní filosofie de Lagardovy. Slova, jimiž de Lagarde hlásá potřebu, ba nutnost mohutné a tvůrčí individuality pro národnostní růst a rozvoj, mají nejvyšší temperaturu a nejhlubší pathos jeho nadšení enthuasiastického citu. Zdroj pokroku v dějinách jest jednotlivý člověk. Každý, kdo obdržel dostatek energické životní síly, aby v sobě procítil nadání k harmonické existenci, k živému dílu uměleckému, vstupuje právě tímto citem v protiklad k světu, jenž jej obklopuje, to jest zužuje, omezuje, vlastnímu já odcizuje: prospívá dějinám tím, že čím plněji se vyžívá, stává se středem pro jiné a na širší kruhy rozlévá alespoň silnější neb slabší odlesk svého vnitřního světla, jež nikde než v něm samém nezáří: každý člověk má býti rozmnožení majetku lidstva a kromě toho také způsobovati rozmnožování tohoto majetku. Na rozdíl od francouzských myslitelů Flauberta a Renana, jimž silný tvůrčí jednotlivec jest konsekvencí vědeckého arokratismu, na rozdíl od Nietzscheho, jenž vytváří pojem "nad člověka" ve sféře instinktivní, koncipuje de Lagarde svého "velkého, pevného a čistého člověka" ethicko- nábožensky a charakterně, shoduje se v té příčině s germánskými oběma mysliteli individualistickými s Carlylem a s Kierkegaardem. Kierkegaard formuluje svůj individualism zřejmě jako přirozenou konsekvenci protestanského názoru o bezprostředním poměru věřícího jednotlivce k Bohu, Carlyleovi jsou hrdinové vyslanci a mluvčí Nekonečného a Tajemného, v čemž jest synthesa německé filosofie Fichteovy i Novalisovy, podobně definuje i de Lagarde reka jako "bezprostředního prociťovatele věčné pravdy" a nazývá jej emfaticky "živým, mezi námi se pohybujícím důkazem věčnosti, ba samé jsoucnosti boží". Jmenuje - li příležitostně tohoto velkého muže králem, zdůrazňuje - li jeho poslání vladařské, autorativní, rozhodčí, vyjímá tím v plitickém zaujetí jednu stránku povahy nového toho tvůrčího charakteru, podobně jako skandinávský sever formuloval agitačními ústy Bjornsonovými nový mravní ten typ jako krále, když jim před tím jej theologická polemika Kierkegaardova byla formulovala jako typ nového kněze.

Inndividualism svůj dovršuje de Lagarde aristokratismem, úsilí o nového reka sdružuje s úsilím o novou šlechtu, postup to, jenž dá se vyčísti i z posledních fásí filosofie Comteovy a Renanovy, s tím arciť rozdílem, že místo francouzské maximy o světovládě filosofického rozumu nastupuje u něho germánský požadavek světovlády ethického charakteru. Požadavkem tím ovšem padá v jádře stará aristokracie rodová a úřednická, pro niž má de Lagarde zásobu nemilostivých sarkasmů dobře namířených zejména proti kamarille německých junkerů, ale de Lagarde nezavírá přece zraků před nejlepšími, řídkými živly v staré šlechtě a pomýšlí užíti jich při organisaci německé aristokracie, pro kterouž vypracoval zvláštní, detailní návrh. Radikalism jeho postupu mísí se tu zajímavě s konservatismem některých zálib. Jako pronikavý kulturní filosof Victor von Hehn byl i de Lagarde konservativcem jen z odporu proti povrchní a plané průměrnosti nivelisujícího liberalismu, jako on zamiloval si několik hlavních rysů minulosti z nechuti proti maloduchosti a krátkozrakosti přítomných dnů. Rozcházeje se se svou dobou a se svými vrstevníky, kteřín pracovali a mluvili veřejně pro rovnost celé společnosti, pro obšťastnění a uspokojení davů v názorech základních, prohlašoval se de Lagarde za konservativce, ač upozorňoval vždy, že jest si dobře vědom etymologie hesla od latinského předmětného slovesa "conservare", k němuž sám klade předmět naprosto jiný, než ostatní konservativci.

K individualismu, aristokratismu přidružuje de Lagarde požadavek nové, účelné a svébytné výchovy: jako Fichte obrozuje i on svůj domov souměrně školou, náboženstvím a národností - a tu praktický pedagog pracuje podrobné návrhy pro reformu učební, založenou předem na principu bezprostředního působení učitele na žáka a tíhnoucí k abstraktnímu a vznešenému cíli výchovy, ke zbožnosti bez jakékoli konfese. Ztrácí - li se v zevrubných úvahách o reformě škol povšechný zřetel národnostní filosofie de Lagardeovy, mizí tu také její neurčitost a abstraktnost, dotýkaje se pevné půdy aktuálních zájmů a otázek, jakými jsou např. zrušení tříd, snížení učebního kvanta, reforma fakult bohosloveckých, projevuje de Lagarde vzácnou vlohu pedagogického kritika, jenž může býti oceněn jen pedagogickým odborníkem.

Paul de Lagarde vůbec neváhal nikdy ani okamžik, měl - li vyměniti národnostní filosofii za národnostní praxi politickou, mnohému čtenáři mohly by se zdáti všecky jeho národnostně filosofické theorie pouhou dekorační argumentací zcela časových publicistických projevů. Byl by to úsudek ukvapený, nelze však upříti, že de Lagarde příliš jednostranně užil svých všeobecných ideí pouze pro politiku svého národa a své říše, neprohlédaje, že jejich všeobecná průkaznost a platnost vysvitly by teprve, kdyby bez násilí daly se aplikovati na všecky národní celky v Evropě. Formou, jakou nám podávají "Deutsche Schriften", jsme poučeni sice, že zde Lagardeova národnostně filosofického theoretisování dá se dovoditi jeho krajní, nesmířitelný a výbojný antisemitism, snažíme se uvěřiti, že z těchto úvah mohou čerpati svoje argumenty pruští politikové, přemýšlející o vnitřní kolonisaci mezi Slovany i o rozvolnění svazků zajišťujících politickou jednotu Rakouska, nenabýváme však naprosto přesvědčení všeobecné hodnoty filosofických těch názorů o podstatě a smyslu národnosti vůbec.

S trpkostí konstatujeme tu opětně rys společný dnešnímu intelektuálnímu Německu, které tak vděčně recipovalo duševní práci de Lagardeovu: ideová ryzost a všeobecná platnost historických a kulturních ideí cení se níže než jejich aktuální prospěšnost a národně politická časovost, filosofie a dějepisectví sestupují do veřejné areny a vrhají svá těžká slova do rozvášněného, špatně chápajícího davu, kulturní svědomí naprosto se nebrání osudnému sdružení slov philosophia et historia ancillae rerum politicarum.