E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/98

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

Dr.Josef Kratochvíl: Noeticko-theologická záhada ve filosofii Platonově.

Platon narodil se v Athenách v době největšího rozkvětu státu athénského r. 429 př. Kr. ze vznešené královské a kněžské rodiny Kodrovy a Solonovy. Aristokraticko-kněžský ten původ byl asi příčinou jednak náboženskosti jeho, jednak nadšenosti pro vše vznešené a pohrdavosti vším názkým a vulgárním. Neobyčejně jsa nadán a láskou naplněn pro studium, již v útlém mládí pilně se zabýval básnictvím a malířstvím, čehož jasné stopy možno nalézti v pozdějších jeho spisech. Vedle toho, jak dovídáme se z Aristotela (Met. I.6.), počal již tehdy hloubati o záhadách mudroslovných veden jsa učitelem Kratylem, žákem Herakleitovým, že obzvláštní zajisté pozornost věnoval zajímavému, ale ovšem temnému systému Herakleitovu, netřeba pochybovati. Ve 20. roce věku svého stal se žákem Sokratovým, u něhož zůstal po osm let - až do tragické smrti Sokratovy. Jak horoucím byl ctitelem mistra svého, svědčí přiznání, že za největší štěstí pokládá, že narodil se v době Sokratově. Ovšem Platon byl také ze všech žáků Sokratových jediný, který plně prohloubil a pronikl nauku mistrovu, pochopil velikost jeho ideálů a myšlenky jeho propracoval, v systém uvedl a rozšířil. Že snad Sokrates střízlivým svým uvažováním zmírňoval poněkud poetický vzlet Platonův, nebylo tomuto jistě na škodu.

Nemožno pochybovati, že Platon již v této době studoval i jiné systémy filosofické, zvláště zajisté systém Pythagorův, eleatů a mladší školy ionské. Cestami pak, jež konal po smrti Sokratově po Řecku, Egyptě, Itálii a Sicilii, prohloubil a rozšířil své vědomosti. Na Sicilii seznámil se s tyranem Dionysiem, jenž si ho oblíbil a ke dvoru povolal. Brzo však uražen byv prostomyslnou srdečností Platonovou, pohrdl jeho radami a prodal jej do otroctví. Filosof Annikeris ze školy Antisthenovy prý ho koupil a obdařil svobodou. Smutná ta zkušenost přivedla jej k názoru později vyslovenému, že ve státech vládnouti mají jen lidé moudří a ctnostní. Ve 40. roce věku otevřel v Athenách filosofickou školu v gymnasiu přítele svého Akadema (odtud název "akademie"). Tam v rozkošných zahradách, jež dobře se hodily k učení jeho o sjednocení krásy a pravdy, shromáždil kolem sebe značný počet jinochů a mužů, kteří nadšeně naslouchali učení velikého mistra, často opakujícího, že nejkrásnějším úkolem člověka jest - poznání pravdy. Přerušiv jen dvakráte ještě, cestou k tyranu Dionysiu ml. na Sicilii, učitelskou svou působnost, zemřel ve věku 81 let, právě prý, jak sděluje Cicero, když spisoval.

Život i spisy Platonovy dokazují krásnou harmonii rozumu a fantasic, vznešenosti a prostoty karakteru, jemmnost srdce vedle přísné rozvahy rozumu. Lze souhlasiti s otcem dějepisu řecké filosofie, Ed. Zellerem, jenž praví, že Platon byl člověkem přímo ideálním. Celý starověk také chválil jednohlasně jeho ctnosti. Mnoho zajisté praví stručná ona karakteristika starověká: xalós ňv Pláton xát loxvqós.

I.

Nástin Platonovy dialektiky.

Platon vycházel z učení Sokratova. nauka o poznání, tedy naše noetika, byla i jemu základem celé filosofie. Proto dle vzoru Sokratova žádal, aby filosofie řídila myšlení, pronikala celý život člověka. Mravnost měla míti podklad vědecký. Starý onen nápis věštírny delfské :"Poznej sama sebe!" byl mu podobně jako Sokratovi východištěm filosofického hloubání. Pravdu viděl ve vztahu mezi rozumem a věcmi poznatelnými, kriteriem pak pro ni byla mu evidence, jež tedy má býti cílem veškerého bádání a zkoumání. V "Theaitetu" podal nám obšírněji noetické své názory.

K jistému poznání pravdy a vědění pravému nestačí pouze poznání vulgární, neboť lid prostý výroky své o věcech čerpá jedině z poznání smyslového neb nanejvýš ze zkušenosti, jež ovem není než častější poznání smyslové. Ve smyslech pouze však není vědy , vždyť tu smysly nikdy by se nemohly mýliti, což ovšem nikdo nemůže potvrditi. Nad to při poznání smyslovém totéž různě se může jeviti, což při pravém vědění nesmí býti. Poznání smyslové tedy jen jakousi pravděpodobnost poskytuje, nikoli však jistotu. Ačkoli (hlavně asi vlivem Herakleitova) dosti naukou touto připustil sofistům, přece hned rozhodně popíral, že by stačila k poznání pravdy sofistická skepse neb čirý subjektivism. Kdyby mělo býti pravdou, mínění Protagorovo, že člověk sám v sobě má kriterium pravdy, pak by vlastně totéž mohlo býti pravdou i klamem. ba nebylo by pravdy vůbec, ježto vždy různí různě o téže věci soudí, podobně vymizel by rozdíl mezi věděním a něvědomostí, rozumem a nesmyslností, ctností a hříchem, pak by vše jen, dle Hrakleitovského pávta qei, plynulo a o každé věci bylo by možno tvrditi opak (Cf. Theaitet, 170.-172, 177-187).

Nelze tedy pochybovati o možnosti jistého poznání. Jak již Sokrates učíval,jest pravé, jisté ono poznání2 v nezměnných bytnostech věcí - v pojmech všeobecných. Ka nabytí jich přispívá výmětr a roztřídění: definice, aby člověk hledě na jednu ideu, shromáždil rozptýlená individua a definuje jednotlivá jasnější je učinil, - rotzřídění, aby zase rodový pojem všeobecný na druhy roztřídil (Faidros, 265 d). V definici tedy nutnopodati pravou bytnost, nikoli však různé vlastnosti a zvláštnosti věcí , při výměru však třeba začíti od známého a všeobecně uznaného, nalezenou pak definici zkoumati, zda všecky důsledky z ní odvozené jsou pravdivé. K pochopení pojmů všeobecných ještě jasnějšímu přispívá roztřídění na druhy: tím totiž poznám všecky jiné pojmy, jež jsou v prvém obsaženy, poznám jejich podřazenost a vzájemný poměr. Že postup takový jest výborný, nelze pochybovati. Platon sám v Politeji praví: "Takové vymezování a třídění nejen miluji, nýbrž i toho, jenž chápe, co jest to, býti jednotou a mnohostí zároveň, následuji jako nějaké božstvo. Ty pak,kdož to dovedou,jmenují dialektiky." Jinde praví, že definice a divise jsou dar boží, po němž byměla toužiti mládež. To jest ta pravá touha a láska, jež sluší filosofu! K té však třeba očištění jak mravního, t.j. ovládání vášní, tak rozumového,t.j. rozlišení idejí od fantasmat...

Methoda jeho tedy byla sjednocení indukce a dedukce, analyse a synthese, částečnosti i všeobecnosti, pokusu i hloubání, reality a ideality, zkrátka snaha realisovati poznání. Příkladem toho jsou téměř všecky dialogy" v soudech částečných, nejasných, spletitých hledá pojem všeobecný, vyhraňuje, co k němu náleží.

Celou dialektickou záhadu Platonovu v novejším filosofickém názvosloví představuji si asi takto: Dvojí jest způsob poznání: prvý smyslné vnímání a představování, druhý - myšlení a poznání. Smyslové počitky a vjemy - barvy, tony, chuti apod. - jsou jednoduché, od jiných objektů rozdílné, trvají pouze krátkou dobu, zanikajíce neb v jiné se měníce. Výroky o nich jsou dočasné, t.j. pro okamžik výpovědi, jsou subjektivní i individuální. Smyslové ústroje naše podrobeny jsou změnám, které pozměňují i psychický účinek popudu. tak může na ústroj chuťový dočasně učinkovati potrvávající počitek předchozí, jenž spojí se s účinkem popudu následnéjho a tím jej mění neb kalí. Ústroj nervový může býti v té chvíli znaven a tak méně citliv ke druhému popudu téhož druhu apod. - Objekty však myšlení jsou stálé, nezměněnné, cokoliv o nich vyslovuješ, platí vždy a všude. Jsou tedy i objektivní i všeobecné, t.j. ač různé od jednotlivých smyslových počitků a představ, přece se stálým k nim vztahem. Všecky stromy např. jednotlivě smysly vnímané, jen proto se nazývají "stromy", ježto obsaženy jsou v jediném pojmu "strom". Jako pak pojmy jsou nadřazeny vjemům a představám, o kterých je vypovídáme, tak jsou i nadřazeny a podřazeny mezi sebou.

Tyto psychologicko-logické poměry Platon zajisté dobře znal a důkladnou pozornost jim věnoval mistrem svého Sokrata. Nového ovšem ještě nebylo v té nauce pranic. Jako každý člověk počíná své nazírání a hloubání o přírodě způsobem realistickým (tzv. naivně realistický názor světový), tak také činili antičtí filosofové. Realistický názor světový byl tak v nich zakořeněn, že nikomu ani nenapadlo hledati snad předměty vědeckého zkoumání ne v reálnu - skutečných věcech, nýbrž v pouhých pojmech jako takových, tedy v ideálnu (tzv. idealistický názor světový). Ani Platon nepochyboval, že naše vědění se vztahuje na předměty skutečně existující, nikoliv snad na pouhé subjektivní formy rozumové, o nichž bychom mohli nanejvýš něco individuálního vysloviti, ne však na nich vědu založiti.

Ovšem zde Platon se nezastavil jako jeho předchůdce a učitel Sokrates, nýbrž pokročil dále otázkou: Co asi a kde jest trvalé bytí? Odpověď pak, jistě asi vlivem učení Eleatů, zněla: Pojmy a jejich vztahy jsou adekvátní odlesk v našem nitru bytostí a vztahů zrovna takových mimo nás. Jak rozsáhlé a jak uspořádané jest vědění v řádu poznávacím, takové jest i řádu bytném. Zkrátka řečeno: Platon ontologisoval logické, realisoval poznání. Řád poznávací má v řádu bytném úplně stejný reální korelát a jest logický neboli ideální jeho obraz v nás. V tom jest základ celé dialektiky Paltonovy, v tom rozřešení oné noetické záhady. Druhou pak otázku, kde jest ono nezměnné, trvalé bytí, jež nám označují pojmy, vlivem Herakleitova pávra qei zodpověděl Platon, že ve věcech smyslných, jež stále se mění a mizejí, býti nemůže, že tedy jest od nich oddělené, pro sebe existující. Nazval pak skutečné to býti eidos, ideou. Dialektika pak ve vlastním slova smyslu jest věda o ideách, věda jež učí nás chápati pravou podstatu věcí. "Nezdá se ti, že vrcholem všech věd jest dialektika..."? táže se Platon, nepochybuje, že odpověď bude "Ovšem, že tak soudím!" Kolik jest tedy pojmů více věcem společných, tolik jest i idejí. Ideje takové jsou např. idea bytí, pravdy, dobra, krásy, člověka, koně, prachu, velikosti, jednoty, rychlosti, podobnosti, teploty, špatnosti, jednání, nebytí atd.

Vlastní definice idejí svých Palton sice nikde nepodal, ale dosti jasný možno si učiniti o nich názor, všimneme-li si vlastností, jež jim připisuje. Ideje jsou nezměnné: Idea krásy např., jak praví Platon v Symposiu "jest vždy, nevzniká ani nezaniká, nevětší se ani neumenšuje, není krásou jen z části, z části pak nikolik ... jest sama v sobě". Ideje jsou to, co jest skutečně jsou dokonalosti v sobě substitující, nikoli však ve věcech jiných jako subjektech. Ideje, jež značí nějakou dokonalost (simpliciter simplicem), obsahují ji v stupni nejvyšším: krása sama není zde snad krásou, jinde ošklivostí, neb z části jen krásou, z části nikoli ... zanikají-li neb vznikají věci krásné, nic se tím kráse samé neubírá ani nepřidává. Vztažně k věcem jednotlivým jsou ideje uovades, t.j. jednoty, jež zahrnují v sobě množství věcí jednotlivých, jsou paqadeíyuata, t.j. vzory věcí jednotlivých. Nepoznáváme je snad očima neb vůbec některým smyslem, nýbrž jedině rozumem. Mezi sebou jsou ideje ladně uspořádány, tak ře poznáním jedné snadno jest i druhé odvoditi: tvoří pak v sobě věcný, rozumový organism. Daleko vzdálené věcí smyslných jsou v kraji pomyšleném.

Platon mnoho síly a umění věnoval tomu, aby učení své o ideách též obhájil, odůvodnil a dokázal. Důkazy jeho jsou jednak logické, jež upomínají na Sokrata, jednak z nedostatečnosti poznání smyslového čerpané. Nemíním tu uváděti všech, nýbrž upozorňuji pouze na dva, jež zdají se mi nejpřesnějšími. Věda, praví v Politeji, jakožto poznání nezměnné, nutně žádá i předmět nezměnný, stálý, nehmotný, čirý, nutno tedy, by předmět onen byl rozdílný od věcí smyslných, jež stále se mění, nově vznikají a zase zanikají. Nutno tedy přesně rozlišovati to, co jest trvalé , odo toho, co vzniká a mizí. Podobně formuluje i druhý svůj důkaz: Věda a mínění jsou dva různé druhy poznání podstatně od sebe rozlišené, pročež i předměty jejich jsou rozlišené, různé.

Přihlížíme-li k historickému původu platonské ideologie, poznáváme jasně, že celá ta nauka není než "plod sjednocení filosofie sokratovské s filosofií předsokratovskou" (Zeller). Jasně vyslovil to již Aristoteles (Met. I.6.): "... Ježto Platon v mládí svém poznal nejprve učení Kratylovo a Herakleitovo - že totiž vše smyslné stále se mění a plyne, že není v něm vědy, - přijal učení to i později. Když pak Sokrates, celou ostatní přírodu zanedbávaje, stále jen se zabýval záhadami mravními, v nichž hlěděl nalézti pojmy všeobecně platné, a když prvý mysl obrátil k definici, chvále jej proto, soudil, že tak tomu jest i při všech věcech jiných, jen ne ovšem při smyslných, neboť nemožná jest společná definice věcí smyslných, když tyto stále se mění. Jmenoval pak pojmy takové ideje věcí a učil, že věci smyslné existují vedle nich a dle nich mají i svá jména .." Aristoteles mluví tu ovšem pouze o sloučení učení Sokratova s Herakleitovým, ale, jak již výše jsem upozornil,patrný jest v platonské ideologii i vliv elejských názorů i pythagorejských částečně. Učil - li Herakleitos, že věci smyslné sice existují, ale stále se mění, Platon připojil, že mimo měnivé věci smyslné jsou i věci nezměnné, trvalé, ovšem smysly nevnímatelné. Elejští tvrdili: Věci smyslné jsou jen pouhý klam, neexistují, bytí skutečné jest jiné. Platon: Ovšem, že mimo věci smyslné jsou i jiné věci skutečné, ale ovšem i smyslné věci existující jako nedokonalý obraz těchto bytí neměnných...

Zdá se, jako by všecky vznešené touhy duše Platonovy se soustředily ve snaze vytvořiti stkvoucí svět ideálů, jehož magický lesk oslňoval staletí a ovládal. Platon, vida to smutné tápání lidí po pravdě, zatoužil po světě, v němž by vše bylo trvalé, pravdivé, krásné a dobré. Postačila trocha citového nárazu a ideál přijat za skutečný, hotový. Nám, moderním, soudím, touhu Platonovu pochopiti není nesnadno ... Nelze konečně popříti, že učení to vedlo a vede ke zdokonalení vědy i umění, života soukromého i občanského. Ptej se učenců, proč studují? Zda ne proto, že nedosáhli, nepronikli dosud k ideálu vědeckému, jejž mají v mysli? Co chtějí umělci, ne- li naznačiti ideje krásy, jejž mají v mysli své? Člověk pak ctnostný nevychovává se, nepřemáhá a nezapírá ze den ze dne, ježto dosud nedosáhl dokonalosti, kterpou si v mysli představuje? A což ona snaha národů po vzdělanosti, jež září jim před očima stále jasněji, které však přece nedosahují? - Odejmi člověku tajemné ony vzory a odňal jsi mu možnost zdokonalení, odňal jsi mu pružinu k práci, k životu.

V nauce o ideách nejjasněji vystupuje vznešenost a výše filosofie platonské. Ideologie Platonova, ač smíšena s poesií a mythem, přece jen značí mocnou touhu dostoupiti až ke konečným pravzorům, rodovým ideám každé dokonalosti a od nich k dokonalosti absolutní - k Bohu. Zde pak chápeme, co pobádalo Otce církevní, co pobádalo a pobádá dodnes filosofy, by studovali, by hloubali o mudrosloví Platonově. Nezdá se mi přehnáno, co praví Willmann o platonské ideologii v "Gesch. des Idealismus" (I.sv., str. 438 a 439): "An die Ideenlehre ist der Ruhm Platons geknupft, aber manche seiner neueren Verehrer sehen die Ideen im Grunde mehr als Erzeugnisse der Poesie, denn als Ergebnisse der Spekulation an, als erhabene, aber doch phantastische Arabesken, um das Bild der realen Welt gelegt, als am Horizonte der Wirklichkeit verschwebende und verschwimmende Gebilde. In Wahrheit sind die Ideen als das, und Platon ist etensowohl ein Baumeisterwie ein Dichter. Er will ein Haus bauen, in dem der Mensch Wohnen und seine heiligsten Guter, die ihm von Gott in der Urzeit vertrauten Pfander, bergen kann. Die Ideen sind die Jochbalken oder die Kuppel des Baues, dem Himmel nachgebildet und hoch uber dem Alltagsdasein schwebend. Freilich sind sie zu hoch, als dass dieses sich daran emporichten konnte und doch ahmen sie zugleich die Uberwelt nur unvollkommen nach. Aber auch so bleibt seine Lehre der erhabenste der Weisheit der Vorzeit wurdige Gedankenbau, den das Altertum hinterlassen hat, und den das Christentum, mit Verbesserung des Mangelhaften, in seinen ewigen Dom gottgegrundeter Erkenntniss einbauen konnte." - Ovšem přímo tragicky působí, když si uvědomíte resignaci, s jakou v "Parmenidu" hájí svůj ideál, jemuž před tím tolik síly a lásky, tolik enthusiasmu a umění věnoval, učení prý jeho přece jest jen lepší než učení jiných. Když pak v posledním díle svém "Nomoi", při jehož spisování dokonal svůj život, vůbec již o ideálu svém pomlčel, jest to tragika jistě srdcervoucí! Pokládám však zajisté, že mlčel, ne že by sám již nevěřil ve svůj ideál, nýbrž, že nepochopení,neporozumění pro práci svou viděl na všech stranách!

II.

Idea dobra - Bůh.

Mínění, že každému pojmu odpovídá paralelní korelát bytí, přivedlo Platona k tomu, že i ve světě idejí viděl stupňovitost, uspořádanost od méně obecných a obecnějších idejí, od nižších k vyšším. Vrcholem pak celé nádherné stavby byla idea dobra- nejvyšší nejdokonalejší všech idejí, slunce všech. Všecky věci existující jsou dobré, ale ovšem jen proto, že účast mají na substinující ideji dobra, t.j. na dobru jako takovém.

Naukou takovcou ovšem Platon daleko převýšil školu elejskou, jež ontologisujíc, podobně jako on, pojmy, došla k závěru, že jest jediné bytí, totiž bytí samo. Platon však naproti tomu dal každému pojmu přívlastek bytí uče, že každá idea obsahem svým tvrdí existence, ale zároveň popírá v sobě existenci jiného bytí. Poslední jest bytí pár excellence, jež ovšem je i dobro pár excellence. Nejvyšší tato idea dobra jest poslední příčina nejen všeho jsoucího, ale i poznaného, ba i poznávání samotného. Platon v "Politei" dokazuje, že nejen poznáváme pomocí onoho nejvyššího dobra věci, nýbrž, že i předměty poznané své bytí a podstatu v onom dobru mají: nikoliv ovšem, že by dobro samo bylo jejich podstatou, nýbrž, že ještě daleko je sílou a vznešeností převyšuje. Idea dobra jest příčinou veškeré krásy a vznešenosti nejen ve světě idejí, nýbrž i světě skutečném. Jest prapříčinou všeho bytí, neboť na jinou příčinu od ní rozlišenou jistě nemohl Platon mysliti : "byl by zajisté musil se o ní zmíniti na místech, kde hleděl naznačiti příčinu věcí a nejvyšší předmět vědy", podotýká Ed. Zeller.

Tuto příčinu všeho bytí, nejvyšší tuto metafysickou dokonalost, tuto ideu dobra ztotožnil Platon s Bohem. Nauka o ideách jest zároveň naukou o Bohu. Bůh jest tedy ono bytí par excellence, ono dobro jako takové, ona příčina všech věcí. Člověk žasne přímo vida neobyčejnou podobnost definice Boha s oním biblickým: "Já jsem, kterýž jsem."

Platon podal také některé důkazy jsoucnosti boží, jež ovšem nejsou všecky stejné ceny. Méně šťastné jsou důkazy z pohybu, příčinnosti a různých stupňů dokonalosti, správnější, ale ne dosti propracované, jsou důkazy: teleologický, morální a historický. Všimněme si stručně jednotlivých a zkoumejme jejich logičnost a oprávněnost.

Důkazu jsoucnosti boží z pohybuužil Platon direktně proti materialistickým svým předchůdcům, "kteří oheň, vodu, zemi a vzduch pokládali za původ všeho" (Nomoi X. 89I e). Pohybuje-li něco jiným a to zase vždy jiným, není-li konečné některé z nich prvý hybatel? Avšak, pohybuje-li se něco od jiného, může býti toto prvcním hybatelem? Zajisté, že nikoliv! Avšak, když to, co samo od sebe se pohybuje, jiné by měnilo a to zase jiné a tak celou řadu jiných, které se mění, přišli jsem k principu veškerého pohybu. Principem pak těch pohybů však jest duše, která sama sebou se pohybuje. Důkaz tento zcela správným nazvali jest přirozeně nemožno.Nedokázal jim Platon nic jiného, než že nejen člověk, nýbrž i všecka tělesa nebeská, jež se pohybují,a vůbec celý svět je oduševněný, což ovšem je zbytečno a nesprávno.Podobně mylné jest mínění, že by duše, sama se pohybujíc, byla prvým hýbatelem, který přece musí býti již nehybný, neměnný. Správně podotýká k tomu důkazu Ed. Zeller, že Platon dokázal jím existenci bohů, jak si je představoval prostý lid.

Druhý důkaz, zase nepřesný, čerpá Platon ze zákona příčinnosti, podává jej ve "Filebovi" 26 a násl. Je- li pak nutno, by to, co se děje, dělo se pro nějakou příčinnu? Ovšem. Předchází tedy vždy příčina učinkující a následuje účinek? atd... Podobnou argumentací dochází Platon ke konklusi, že existuje Rozum, jenž všeho jest ve světě příčinou. "Všichni moudří ve světě souhlasí, že Rozum je vládcem..."

Důkaz z různých stupňů dokonalosti, chápeme- li jej tak, že jen proto, poněvadž jedna věc je dokonalejší než druhá, již mohu konkludovati, že mám ideu oné dokonalosti v stupni nejvyšším a že ona i reálně existuje, jest ovšem nesprávný. Nemohu přece z toho, že o jedné věci pravím, že je dokonalejší než druhá, již uzavírati, že mám ideu oné dokonalosti naprosté, tím méně pak, že onomu pojmu odpovídá skutečné bytí. Správným by ovšem byl důkaz, kdybychom mu rozuměli tak, že z nedostatku nějaké dokonalosti mohu souditi, že ona dokonalost byla tam učiněna a to zajisté od bytosti dokonalost onu mající v stupni nejvyšším. Zdá se, že i Platon podobně soudil, když v "Polit." nazval ideu dobra příčinou všeho krásného a spořádaného.

Také z pořádku ve světě a y existence zákona mravního, dokazoval Platon jsoucnost boží. "Zda říci můžeš, že vesmír řídí nerozumná, náhodná, nějaká moc, neb naopak, jak již soudili naši předkové, podivuhodná moudrost a rozumnost? ... Říci, že Rozum řídí svět, sluší zajisté tomu, kdo pozoruje pohyb světa, slunce, měsíce, hvězd, kdo vidí uspořádanost vesmíru..." (Srov. Filebos 28. Podobně i ve "Sofistovi".) V "Zákonech" a "Státu" podává Platon vedle morálního důkazu i důkaz historický, že totiž všichni, Řekové i barbaři, jak ve štěstí, tak v neštěstí, veřili v božství.

Ze všech těchto důkazů, spíše bych řekl náběhů k důkazům, patrno, jak učenlivým byl žákem Sokratovým. Nepokládal, podobně jako učitel jeho Sokrates, za věc hlavní dokázati theoreticky jsoucnost boží, nýbrž raději prakticky tak žíti, by každému bylo zjevno, že v Boha věří. Ale i pokud theoreticky byly podány, vyplynuly z noetického podkladu platonské filosofie. Je-li mezi světem idejí a skutečným paralelnost a odpovídá-li pořádku světa idejí uspořádanost v řádu bytném, žádá obojí řád příčinu toho a Platon přichází k pojmu Boha jako rozumného ředitele.

Přes to, že důkazy jsoucnosti boží jsou dosti nepropracované a chabé, přece vyšinul se Platon k ideji Boha neobyčejně vznešené a dokonalé. Při všem, co o božství vypovídá, prozírá ona s Bohem stotožněná idea dobra, nejvyšší to metafysická a ethická dokonalost, vrchol všech idejí, pramen všeho bytí i poznání. Srovnej tu místa, jež jsem výše uvedl z "Polit.", kde Platon mluví o příčině všeho bytí. Ovšem konseknentní nebyl, když na jiných místech mluví i o jiných idejích a o duši jako odo sebe jsoucí.

Jako nade všemi ideami jako příčina všehoi bytí stojí idea dobra, tak nade všemi "bohy",t.j. hvězdami, jež nazýval tak Platon v širším smyslu, jest jediný věčný Bůh, původce a otec všech věcí. (Srov. zvl. Fileba 22, Timai 28,29, Politeji 269). Oproti mythickým názorům na bohy, tvrdí, že Bůh je neměnný, ježto sama dokonalost ani jiným nemůže býti měněna, ani sama se měniti, neboť tím zajisté jen méně dokonalejší by se stávala. (Srov. Politeii II. 381, kde výslovně neměnitelnost boží Platon snaží se dokázati). Hlavním atributem Boha jest dobrota, jež tvoří vlastní jeho podstatu, z toho vyplývá, že Bůh nejen je příčinou veškerého dobra, nýbrž že ani zlo od něho pocházeti nemůže. "Příčina dobra jest jedině Bůh, zla ovšem příčiny jsou nejrůznější," praví Platon v Politeii. Přesných důkazů této záhady však nepodal, jen poněkud světla vrhají na ni některé názory a výroky Platonovy o duši lidské: Uznávalť preexistenci duše v říši idejí. Tam poznala duše pravé bytí, spojením s tělem jako by upadla v hluboký spánek, v němž obrazy idejí si neuvědomuje. Teprve indukcí přichází zase k uvědomění si jich. Tu ovšem se ptáme, kdy tedy může býti duše zlá? Platon ovšem uznává sokratovský princip, že nikdo není dobrovolně zlý (Tim. 43), ale ve Faidonu četem, že duše hned po smrti odchází k Bohu, ježto "od těla se odděluje a ničeho z něho nepřijímá, neboť dobrovolně ničeho s ním neměla v životě společného, nýbrž jen mu unikala..." Z jiných míst možno poznati, že Platon myslil také na rozhodování duše pro dobro neb zlo již i v životě dřívějším. Z toho pak možno souditi, že duše pro zlo se rozhodnuvší také zlé tělo dostala.Bůh o vše nejlépe se stará, nejen o věci velké, nýbrž i nepatrné. "Myslíš", čteme v "Zákonech", že "Bůh nejmoudřejší, jenž chce a může se o vše starati, malé věci zanedbává?" Bůh nikdy nenechává bez pomoci toho, jenž po ctnosti touží a k božství přiblížiti se snaží. (Polit. X. 613). Starati se může, ježto je vševědoucí a nejmoudřejší. "Nelze přece pochybovati, že by bohové nevěděli, čeho každému člověka třeba!" Při tom Bůh jest i spravedlivý, neboť trestá zločin a odměňuje ctnost. Zlí, kterým v tomto světě dobře se daří, trpěti budou v životě posmrtném. Ovšem již i sama ctnost jest ctnostnému odměnou a sama nepravost trestem. Na mnoha místech chválí Platon božskou dokonalost, jež nezná ani stínu nedokonalosti, chválí i boží, jež na vše se vztahuje a vše, co v sobě jest možné, může. (Srov. Tim. 41).

Jak vysoké a vznešené mínění o Bohu měl Platon, vyvsítá též jasně z nenávisti, jakou choval proti anthropomorfickým a anthropopatickým názorům o Bohu, jež rozšířeny byly mezi prostým lidem, a jež Bohu připisovaly tělesnost, různé vady lidské,jako svárlivost, závist apod., pod trpkou ironií stíhal ty, kdož hlásali, že Boha možno získati a uchlícholiti obětí. - S tím shodují se i ethické názory Platonovy o poměru a povinnostech člověka k Bohu. Ve Faidonu napomíná, aby člověk toužil po osvobození duše od těla. Dobré čeká zajisté odměna v životě budoucím, neboť neopustí bohové toho, kdo snaží se býti spravedlivým. (Polit. X. 611). Ovšem zlí naproti tomu trestu neuniknou, největší jejich trest již v tomto životě je, že ani nechápou, jak nešťastný žijí život. Důsledek toho je, že nutno se varovati zla, což nejsnazší je tím, když snažíme se ze všech sil státi se podobnými Bohu (Theailet 176).

Zbývá ještě nějak přesněji definovati nábožesnký systém Platonův. Nejsprávnější zdá se mi, nazveme-li systém jeho:

polopantheismem a dualismem. (Aug. Conti). Čirým monotheismem neb úplným takřka křesťanstvím jej nazývati jest jistě výstřednost, přehnanost. Dualismem nazývám jeho učení proto, že rozlišuje mezi Bohem na jedné , a věčnou látkou na druhé straně, polopantheismem,ježto stotožňuje konečné inteligence s Bohem, což dokazuje, že Platon nazývá ideou i duši lidskou, ve Faidonu pak stanoví, že duše nemají počátku ani konce,opakuje, že duše lidská žila již před spojením s tělem zvláštní vznešený život, dokazuje konečně i nesmrtelnost její z toho, že nepočala, což ovšem jest spletení pojmů věčnosti s nesmrtelností. - Konečně zmizela by i ona výše zmíněná záhada smíšením obou protivných názorů o ideách. I ten, kdo tvrdí, že Platonovy ideje jsou oddělené od boha, i ten, kdo myslí, že jsou jen v mysli boží, může zajisté uznati návrh sprostředkující, že jsou sice rozlišené od Boha, ne však oddělené, podobně jako naše poznání jest sice rozlišené od rozumu, ne však oddělené.

Všecky metafysické a ethické názory Platonovy nauky o Bohu vyplývají z oné ideje dobra. "Idea dobra jest to, jejímž užitím přišel Platon k oné vznešené theologii i k onomu očištění víry lidové, jímž tak důležité místo zaujímá v dějinách náboženství.