E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/98

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

O původu časomíry

Napsal Dr. Oldřich Kramář.

Kap. I. O názorech časových vůbec.

Obecný názor pokládá čas a prostor za samostatné věcnosti. Je to totéž prvotní stanovisko zkušenosti, dle něhož všecko to, co smysly vnímáme, za samostatnou skutečnost jest považováno. Jako však pozorování záhy vedlo k přesvědčení, že smyslové názory podmíněny jsou čidly, tj. ústrojností lidskou, tak i názory časové a prostorové pozbyly své platnosti samostatné a uznáno bylo, že nějak pocházejí z činnosti vědomí. Avšak tu hned potkáváme se s dvěma různými náhledy o podstatě času a prostoru, které po sobě vznikly.

Kant zajisté první tušil, že čas i prostor vznikají z jakési vnitřní nutnosti subjektu vědomí, a proto pronesl náhled, že jsou původními čili a priori danými názory smyslnosti. Avšak tím, že přiřkl vědomí původní názor nekonečného času a prostoru, jednak příliš mnoho předpokládal, jednak příliš málo vysvětlil. Přílišný a nepříslušný jest předpoklad jeho, poněvadž přisuzuje obmezené individualitě lidské názory nekonečné, příliš málo tím ale vysvětleno proto, že nutnost názoru jednoho i druhého v každém případě nijak není objasněna. Mimo to shledáváme, že nekonečný čas a prostor nikterak nejsou hotovými názory, nýbrž pouhými požadavky myšlení čili postuláty. Prosté pozorování sebe sama, ano obecná zkušenost lidská ukazuje zřejmě, že skutečný názor časový u každého člověka podmíněn jest řadou minulého jeho života. Jak daleko sahají upomínky od přítomnosti až do nejútlejšího věku, tak veliký jest názor času, jejž každý člověk má. Doplňování této subjektivní řady časové do minulosti i budoucnosti děje se bezděčným neb vědomým požadavkem, o čem bližšího výkladu není zapotřebí.

Nekonečný čas nám tedy nikdy nemůže býti názorem, nýbrž toliko požadavkem. A totéž platí o názoru prostorovém, jen že požadavek nekonečného prostoru ve smyslu metafysickém ani nemá té platnosti jako požadavek času nekonečného. Příčiny toho jsou na snadě. Požadavek nekonečného času i do minulosti i do budoucnosti proto jest oprávněn, že nesrovnává se s myšlením nepředpojatým předpokládati, že by úkazy světové jednou prostě byly začaly a že jednou naprosto skončí. Co mechanická theorie tepla ve příčině nutného konce světových událostí dovodila, to nutně naráží na skepticism filosofického myslitele, jenž pevné přesvědčení chová, že podstatou světa jest vědomí. Požadavek nekonečného prostoru neopírá se však o žádnou takovou nutnost myšlení, leda jen o prostonárodní stanovisko obecné zkušenosti, která pokládá prostor za opravdovou skutečnost čili věcnost. Blouzniví astronomové, jako Camille Flammarion, dokazují tedy svým tvrzením o nekonečném počtu světů, že ve příčině svého názoru o prostoru nepovznesli se nad stanovisko prostonárodní. Nekonečný prostor jest tedy toliko mathematickou fikcí.

Kantovo tvrzení o původních názorech nekonečného času a prostoru nemůže tedy potřebě genetického výkladu nikterak vyhověti.

Naproti tomu pokusil se Herbart o empirický výklad názorů časových a prostorových bez jakéhokoliv původního čili apriorického podkladu. Jeho pokus naznačuje v té příčině počátek opravdového psychologického bádání. Za základ posloužila mu zajisté ta zkušenost, že představy druží se v řady, a že takovéto řadové spojení i při vzniku svém i při pouhé výbavě upomínkové zahrnuje v sobě vždy názor časový. Vytknutí řady představové jakožto základu představování časového byl tedy rozhodně zdařený nález. Méně zdařilým pokusem bylo, že podnikl Herbart vyložiti i názory prostorové z výbavy navzájem se křižujících řad časových. Jest sice i řadové spojení zde podkladem, avšak nikoli výbava čili evoluce řad.

Avšak jakkoli důmyslný jest pokus Herbartův, nedostačuje naprosto, aby podstatu názorů časových a zejména časomíry vysvětlil. Ušlo zajisté Herbartovi, že jest zde původní činitel, bez jehož působnosti ani názory časové ani prostorové pochopiti nelze. Jeho empirický výklad uvázl na počátku a nepokročil dále k poznání pravého podkladu oněch úkazů. Neboť shledáme později, že ani vytvoření řady, ani evoluce její nedá se pochopiti z nahodilého styku představ, nad to přesná časomíra.

Prve však, než pustíme se do rozboru těchto úkazů, vytkneme všecko to, co pozorování jako danou jistotu ve příčině názorů časových shledává.

1. Pocit jakéhokoliv druhu, ať tělový, ať smyslový, ve smyslu názoru časového znamená přítomnost. Stýká-li se vědomě více pocitů, máme vědomí jich současnosti. Nejprostším příkladem toho jest souzvuk v hudbě, pak rovněž dva názory zrakové, jež v témž obzoru spojujeme, aneb dva pocity chuťové atd. Avšak i různé pocitové obsahy podávají názor současnosti. Na př. zvuk a názor zrakový, místní bolest neb nálada citová a nějaký vjem smyslový atd. Sdružení čili setkání se upomínek s pocity má sice též význam současnosti, avšak upomínky snadno berou na sebe ráz minulosti, jsou-li se stejnorodými pocity v řadovém vědomí sdruženy. Jsou-li však rozdílného původu, pak význam současnosti nijak není rušen. Stýká-li se na př. nějaké myšlení s nahodilými pocity tělovými neb náladami citovými, máme vědomí přesné současnosti.

2. Představa upomínková čili zkrátka upomínka má vzhledem k pocitům stejnorodým po případě význam minulosti, jindy platnost budoucnosti. Na čem tento rozdíl se zakládá, poznáme snadno při tvoření a evoluci řady. Jsou-li stejnorodé pocity ve vědomí tak dány, že vždy pocit stýká se s upomínkou a ten pocit opět jako upomínka s jiným pocitem atd., vzniká řadové spojení pocitů. Je-li tedy A, B, C, D, E, ,,, taková řada, jest pouhá upomínka A spojena s pocitem B, upomínka B s pocitem C, atd. Při tom jest patrno, že při vstoupení pocitu B upomínka A má význam minulosti, při vstoupení C však jest upomínka B bližší, A vzdálenější minulostí, při vstoupení D upomínka C nejbližší, B vzdálenější, A nejvzdálenější minulostí atd.

Dosáhne-li takto tvořící se řada jistého počtu představ, vymizí první člen A úplně z vědomí, při dalším přistupujícím členu vymizí i B z upomínky atd. Zcela prostě jeví se tento úkaz ovšem jen tehdy, děje-li se nastupování členů A, B, C, D, E, ... stejným rytmem. Tento pojem stejného či nestejného rytmu zahrnuje v sobě již další zkušenost časovou, která zralejšímu vědomí lidskému již eo ipso dána jest. Než o tom promluvíme později.

Názor budoucnosti předpokládá však obvyklou, tj. často se opětující řadu, jako na př. časovou řadu, již nazýváme dnem. Naznačuje-li nám opět A, B, C, D, E, ... takovouto řadu stále se opětující, pak jest s pocitem A spojena upomínka B, C, D, atd., zkrátka jest s pocitem A přímo dána upomínka ostatních členů až do jistého následného, a počet těchto upomínek podmíněn jest častější neb méně častou evolucí této řady neb opětovaným znovutvořením jejím. Avšak platnost těchto upomínek s pocitem A spojených není stejná; B jest nejjasnější, C, jest méně jasné atd., až pak při jistém členu upomínky přestávají. To však ve smyslu názorů časových znamená toto. Ve přítomnosti A jest B nejbližší budoucností, C vzdálenější, D ještě vzdálenější atd. Genetický rozdíl minulosti a budoucnosti jest tedy tento. Minulostí jeví se v časové řadě upomínka, která zbyla po skutečnosti, tj. po pocitu, který se již uskutečnil, budoucností však upomínka, která dle známého pravidla evoluce má se uskutečniti. Proto jest minulost vždy přímo daným názorem časovým, budoucnost však předpokládá pravidelné aneb aspoň časté opětování tytéž řady. A známo jest, že slyšíce poprvé neb hrajíce hudební skladbu, na každém místě jejím spojujeme více méně jasnou upomínku předcházejícího tónového spojení s právě přítomným, avšak abychom mohli očekávati následující, k tomu jest zapotřebí, aby nám skladba byla obvyklejší. Než takovýto příklad jest toliko malicherný u porovnání se základním a nejdůležitějším názorem časovým, jenž nám vůbec dán jest, s názorem dne.

3. Den jest ustálený názor čili pojem časový odtud pocházející, že jistí členové vědomí pravidelně se opětují. To však jsou jednak pocity smyslové, tj. úkazy přírodní a jiné z našich činností vyplývající, jednak pravidelně se opětující orgánové nálady. Po probuzení z ranního spánku počíná se u každého člověka dle jeho věku, pohlaví, stavu, bydliště a podnebí a jiných okolností vytvořovati řada vědomých obsahů života, a tato řada více méně každým novým dnem se opětuje a končí večer usnutím. Kromě přírodních úkazů, které arci dle roční doby a nahodilejších změn počasí mohou býti poněkud rozdílné, avšak vždycky jsou velevýznamné, zaujímají pravidelné činnosti celou dobu dne. Mimo to jest ponenáhlé střídání orgánové nálady od probuzení až do usnutí tak význačnou řadou pozvolna se měnících členů, že ve vědomí osobnosti každého dne snad nejdůležitější místo zaujímají. Suma všeho toho, co pravidelně se opětuje, naznačuje nám názor čili pojem dne. Vedle těchto pravidelně se opětujících členů jsou také nahodilejší členové, kteří však k pojmu dne ničím nepřispívají a dle větší menší své významnosti obvyklou podstatu dne toliko pozměňují. Při názoru dne jeví se nám nejpatrněji význam přítomnosti a budoucnosti. Co předem názoru přítomnosti se tkne, jest každý člen denní řady vyjádřen netoliko určitými pocity ze sféry smyslové, nýbrž především a nejvýznamněji příslušnou orgánovou náladou, která se tou měrou pravidelně opětuje, jak jsme živi pravidelně a zdrávi. Každá odchylka od pravidelného průběhu činností a pravidelného střídání orgánových nálad pociťuje se jako změna. Zejména pak změny ve střídání pravidelných nálad proto jsou důležity, že pociťujeme je jako změnu subjektivní hodnoty osobnosti. K objasnění několika případů. Po probuzení jinak cítíme se, než když již déle bdíme, po přijetí pokrmu ranního jinak než před tím, v pravidelném proudu práce jinak než při jejím početí; když pozvolna hlad se dostavuje, jinak než když usedáme ke stolu, jinak, když od práce unaveni jsme a s čilými silami ji počínáme; jinak, když po obvyklém obědě pociťujeme mírnou ospalost, a když dopoledne zcela svěží jsme. Atd.

Tyto příklady dostačí asi, aby ukázaly, jak důležitými činiteli jsou orgánové nálady při základním pojmu časovém, při názoru dne. Vedle těchto pak pravidelně opětující se střídání úkazů přírodních a našich činností určuje podstatu dne. Již zde možno poukázati k tomu, kterak zcela chybný pokus školy Herbartovské to byl odvozovati tak zvanou prázdnou řadu časovou ze vzájemného zatemňování rozličných řad ve vědomí se stýkajících. Prázdná řada časová v tom smyslu, jak tam byla stanovena, jest logické non-ens, zkrátka neexistuje a jest nemožna. Také ji nikterak k výkladu úkazů časových není zapotřebí, a pomůcka, již poskytuje, jest v pravém smyslu chudičká a nedostatečná.

Třeba jest důtklivě na to upozorniti, že naše názory časové, předem pojem dne, nejsou nikdy prázdnými řadami ve smyslu školy Herbartovské, nýbrž vždy jsou tvořeny určitými a jasně vědomými členy, mezi nimiž pak temnější orgánové vědomí a jeho střídání zaujímá velmi význačné místo. To jsme zcela zřejmě poznali již při názoru dne. Avšak totéž shledáme při názoru měsíce a roku. Vzhledem pak k názoru přítomnosti, o němž právě jsme mluvili, třeba ještě na to upozorniti, že jest přítomnost vždy vyjádřena obzvláště náladou orgánovou, která v pravém slova smyslu její podstatu určuje, neboť vyjadřuje především podstatu osobnosti. Obsahy myšlenkové neb vjemy smyslové stávají se toliko bližším určením této nálady a osobnosti. Sledujeme-li průběh dne, pozorujeme nepochybně, že tato nálada neustále plynule se pozměňuje tak, že od probuzení až do usnutí máme velikou řadu plynule do sebe přecházejících členů vědomí orgánového základního, kteréž vyjadřuje ubývání latentní energie; k němuž přidružují se pak nahodilejší změny, subjektivně přiostřené city. Subjektivní hodnoty osobnosti skládá se tedy z těchto dvou činitelů.

Důležitost oné základní řady orgánových nálad nejlépe z toho vysvítá, že změny její jednak podmiňují možnost empirických obsahů vědom, jednak zamezují; prvé probuzením ze spánku, druhé opětným nastáním reakce spánkové.

Názor minulosti a budoucnosti jest pak při názoru dne také dán v nejpůvodnější a nejdůležitější formě. Každá doba dne zahrnuje v sobě spolu upomínku předešlé doby téhož dne se všemi členy jako bližší a vzdálenější minulost. Každá doba rovněž spojena jest s upomínkami, jež naznačují očekávání poledne, odpoledne, večera a atd., jest to jen následek toho, že řada dne jest nám tak známá a běžná, že snadnou evolucí dovedeme celý obvyklý průběh dne sobě vytknouti.

4. Podobného významu jako den jest i měsíc a rok, avšak jisto jest, že pojmy tyto jsou nesnadnější, poněvadž zahrnují delší řadu úkazů. Kterak zejména názor čili pojem roku jest nesnadný, toho dokladem jsou nám dějiny časopočtu. I při těchto dvou názorech shledáváme řadu úkazů čili změn, při nichž kromě nápadných vjemů přírodních také nálady orgánové mají podstatné místo. Názor měsíce vyjádřen jest postupnou řadou změn od nového, tj. neviditelného měsíce až po opětné jeho zmizení. Nejnápadnější úkazy při tom jsou tyto: ponenáhlé přibývání až do úplňku a ubývání až do zmizení, a pak stálé postupování měsíce na východ, s nímž spolu celkové opozdívání se jeho východu jest spojeno. Jak významné tyto úkazy byly národům surovějším, když již počaly pozorovati zjevy nebeské, toho dokladem jsou nám mythy národů a vůbec kulturní dějiny. Stanovení pak této doby od zmizení měsíce až do opětného zmizení příslušným počtem dní, jenž vyjadřuje synodický měsíc, tj. 29 dní 12 hod. 44 min. 2,9 vteřin, bylo prvním základem časopočtu. Ovšem bylo toto přesné číslo teprve později zdokonaleným pozorováním astronomickým zjištěno, avšak dosti záhy bylo seznámeno, že ta doba činí více než 29 a méně než 30 dní. Do ostatních podrobností významu více astronomického než psychologického nebudeme se pouštěti. Avšak na to třeba upozorniti, že řada těch změn průvodce naší země, měsíce, jest a byla obzvláště u surovějších národů provázena významným střídáním citových nálad. Než poněvadž číselné ustanovení doby měsíce dle dní jest v pokročilém životě občanském nejdůležitějším zřetelem, proto netřeba přihlížeti k oněm střídavým náladám. Podobná řada změn stanoví pojem roku. Předem jsou to nápadné úkazy výšky slunce nad obzorem v poledne, která na sebe upoutala pozornost; s tím pak nestejná doba východu a nestejné trvání světlosti denní. Bedlivějšímu pozorování ale obzvláště nápadno bylo postupování slunce na východ, tak že stále a stále jeho místo mezi stálicemi se mění. K těmto závažným úkazům druží se změny teploty a ročních počasí se vším střídáním vzrůstu rostlinstva a důležitými výsledky pro člověka i ostatní živočišstvo. K tomu druží se posléze řada střídavých nálad, která se pravidelně s malými toliko obměnami každoročně opakuje. Ostatní věci pomineme, ježto jsou významu více astronomického než psychologického. Avšak to třeba vytknouti, že pojem roku a měsíce není naprosto žádnou řadou prázdnou, nýbrž řadou jasně vytčených a vědomých členů. Při obou názorech opětuje se zase význam přítomnosti, minulosti a budoucnosti, a zvláštní významností vyniká v té příčině opět rok, méně měsíc. Pojem přítomnosti jest kromě příslušné každému okamžiku dne orgánové nálady určen jemnější podstatou nálady počasové, která dle ročních dob jest velmi nestejná. Majíce tedy na zřeteli pojem roku, myslíme arci především na číslo 365 a jedné čtvrtiny dne, avšak to jest toliko význam číselný čili astronomický. Daleko závažnější jest nám vystřídání patrných úkazů přírodních a s nimi spojených činností lidských a nálad se střídajících.

Kromě těchto základních pojmů časových, dne, měsíce a roku, máme ještě ovšem ještě jiné závažné pojmy časové, jednak významu astronomického, jednak geologického, jednak dějepisného atd. Avšak ačkoliv pojmy tyto důležité jsou a taktéž přesnou řadou změn se vyznačují, přece přímá jich důležitost psychologická jest menší. Toliko k jedné věci poukázati třeba, že názory časové lidského věku, jako dětství, jinošství, zralost, stáří a kmetství, jsou kromě rozdílů ze života intelektuálního vyplývajících nápadně také rozlišeny podstatou orgánového vědomí.

Nutno tedy jako všeobecnou stránku názorů časových vytknouti to, že kromě empirických obsahů vědomí podmíněny jsou řadou střídavých a zákonitě se měnících nálad orgánových. A to je stěžejný bod, na němž visí veškera psychologická theorie času. Nedbá-li se tohoto důležitého zřetele, jest výklad časových názorů již předem pochybný a nesprávný. Ne pocity a vjemy smyslové jsou základem času, nýbrž stále a zákonitě se měnící nálada orgánová; onyno dávají názorům časovým toliko objektivní význam dějů zevních.

5. Každá řada pevně sestrojená, tj. častým opětováním ustálená, někdy snadno, někdy méně snadno se vybavuje. Tato evoluce jest všeobecně známým úkazem, tedy nezvratnou zkušeností. Jaké nesnáze však evoluce sama psychologickému výkladu poskytuje, to prozatím zde pomineme. Herbart, jenž sestrojení a evoluci řady velmi důvtipně vzal za základ theorie časové, nebyl si těchto nesnází nikterak vědom, přestávaje na tom, že jest to jistota zkušenosti. Evoluce jest však postupné vynikání členů řady k takové jasnosti, jaká dle ostatních podmínek vědomí vůbec možná jest. Máme-li řadu A, B, C, D, E, ..., může první člen A sám býti skutečností smyslovou, tj. přítomností ve svrchu naznačeném smyslu, aneb jest pouhou upomínkou, jinými představami vybavenou. Jakmile tedy člen A stane se dostatečně jasnou představou, vybavují se po případě ostatní členové, a sice tak, že A ustupuje z nejjasnějšího uvědomění a B největší možné jasnosti dochází, pak opět B ustupuje a C dospívá plného možného uvědomění atd. Od prosté evoluce upomínkové nutno však rozeznávati uskutečnění řady, tj. převedení pouhých upomínek ve platnost pocitů. To stává se buď zevními podmínkami, buď naší vlastní činností. Zevními podmínkami uskutečňuje se na př. průběh dne neb měsíce neb roku atd., jejž na počátku čili při prvním členu jako řadu upomínek prostou evolucí vybavujeme. Podobného druhu uskutečnění děje se při jízdě po železnici, když řada stanic nám dobře známá a tedy předem vybavená postupně se uplatňuje.

Avšak při evoluci řad jest nám dvou důležitých úkazů vzpomínati, totiž že orgánová nálada po případě usnadňuje a zrychluje výbavu, po případě ztěžuje aneb zcela znemožňuje. Opět to závažný pokyn pro psychologickou theorii času, že orgánové vědomí jest skutečným základem názorů časových. pro první případ jest velmi instruktivním příkladem toto: Jisté doby dne, vyznačené obzvláštními náladami, a rovněž jisté doby roční vybavují snadno řady právě v těchto dobách sestrojené. Odtud plynou četné zajímavé zkušenosti. Známo jest, že doba večerní před spaním snadno vybavuje ranní snění netoliko dní předešlých, nýbrž i z dob vzdálenějších. Tak pozoroval pisatel, že někdy sny z rozmanitých dob minulých v oné naznačené době s velikou jasností ve vědomí se objevují. Příčina toho jest snadno pochopitelna. Orgánová nálada doby večerní vyznačena jest jako přechodní doba z vědomí bdělého ku spaní. Přirozeně podobá se tato doba množstvím latentní energie orgánové či správněji řečeno, jistým přebytkem únavy té době spánkové, kdy po bezvědomí a prvním temném snění zvolna nastupuje pokročilé vědomí snové. Podobnost nálady orgánové má však za následek výbavu příslušných řad, za nálady právě tak neb podobně utvářené se sestrojivších, tj. snů. Podobně vybavuje nálada vzmáhajícího se hladu před polednem celou řadu představ, která s požíváním pokrmů jest spojena. Totéž děje se v každé době roční, když zevními příčinami jisté nálady docházejí uplatnění. Tak na počátku jara vybavujeme si předem již ponenáhlý vzrůst a rozkvět rostlinstva se všemi úkazy jej provázejícími. Jiný příklad poučný jest ten, že naše paměť tehdy jest nejbystřejší, když nálada orgánová dostatečnou přípravou jest k výbavě přizpůsobena. Proto jest z rána po probuzení paměť chabá a nespolehlivá, duševní práce nedaří se, pokud nedostaví se potřebná čilost.

Opačné příklady, mimo právě naznačenou ranní rozespalost, jsou taktéž četné. Každá odchylka od pravidelné střední nálady buď chorobným stavem neb vášní zamezuje výbavu. Říkáváme v prvém případě, že hlava jest tupa. Ale také vášnivé naladění zamezuje vybavení toho, co by k uvědomění mělo přijíti" Vášně zaslepují, odnímají střízlivost a zavádějí k nesprávnému jednání. Avšak kromě těchto případů máme některé velevýznamné, jež průběhu životního vědomí dávají určitou tvářnost. Jest to známou zkušeností, že vědomí snové nesouvisejí s předcházejícím bdělým životem. Tomu však se musí rozuměti takto. Sny berou ovšem látku svou z předešlého života, avšak děje, jež sen v každém případě sestrojuje, nejsou nikterak pokračováním toho, co jsme zažili za předešlého dne nebo vůbec za doby minulé. Látka vědomí jest tedy celkem táž, avšak subjektivního, tj. vědomého spojení s předcházejícím životem není. Jednáme sice ve snu zhusta s osobami nám blízkými, shledáváme se třeba i na obvyklých nám místech, avšak průběh dějů jest od obvyklého života rozdílný. Ba dosti časté jsou případy snů, kdy ociťujeme se v okolnostech života zcela různých. Poněvadž tento předmět jest pro pochopení časové podstaty našeho vědomí tak závažný, třeba u něho déle setrvati.

Uvažme především, na čem zakládá se vědomá souvislost našeho života. Jednotlivé dni od sebe jsou odděleny dobou bezvědomí a následující dobou vědomí snového, a přece činí suma jednotlivých dní souvislou řadu bez mezer a vědomých skoků. Empirickou příčinu toho pouhým pozorováním snadno nalézáme. Probouzejíce se ráno ze spánku setkáváme se ihned s upomínkami toho, co jsme předešlého večera zažili neb konali. To nejpatrněji pozorovati lze u lidí činných a rázných. Sotva z rána se probudí. již dostavují se snahy a starosti života, kteréž nedovolují, aby oddávali se nečinnému lenošení na loži. Upomínky předešlého večera a dne navazují se tedy na dobu ranního probuzení, a tím zjednána jest vědomá souvislost celého života.

Naproti tomu jest vědomí snové od bdělého čili skutečného života vědomě odděleno. Tento úkaz jest psychologicky tak závažný, že třeba si ho bedlivě povšimnouti. Pozorujeme-li svoje sny, shledáváme, že první doba snění od skutečného života jest nápadně rozdílna; z pravidla vytvářejí se obrazy temné, ano zhusta příšerné, jež s naším skutečným životem nemají nižádné podobnosti a spíše děsivým vidinám melancholika se podobají. O příčině jich nebudeme zde uvažovati. V pokročilejší době spánku nastává snění skutečnému životu bližší, v němž i činnosti rozumové pozvolna docházejí uplatnění. Nejvýš zajímavo při tom jest, že každý sen vytváří lživou minulost, což jest opět jen dokladem toho, že děje snové z pravidla nejsou pokračováním skutečného života. Jen řídké výminky jsou, kdy sen přímo navazuje na skutečný život, a do děje se nejspíše při krátkém snění denním, když z únavy na krátko usínáme. Kterak orgánová nálada snová vytvořuje onu lživou minulost, jíž každé snění se vyznačuje, není dosti zřejmo. A poněvadž tato látka přímo nesouvisí s právě vytčeným zde úkolem, nebudeme se jí nyní zanášeti, nýbrž ponecháme ji pozdější kapitole. Avšak věc sama jest jista. Než o jedné věci již zde zmíniti se třeba, poněvadž objasňuje základy theorie času. Jako jednotlivé řady dní podobností orgánových nálad splývají v jednu celkovou řadu životní, tak i vědomé řady snové z rozličných dob života mohou podobností nálad sestrojiti se ve vědomou souvislost. Odtud snad pochází onen úkaz, že mnohdy ve snu máme to vědomí, že jsme podobné věci již viděli aneb podobné děje zažili. Obdobné úkazy poskytuje šílenost, o čem později promluvíme.

Úplná rozdílnost orgánových nálad jest tedy příčinou, že ony výtvory snové nenavazují na skutečnost. Opravdu tedy možno říci, že řada časová ve snu se tvořící jest prostě oddělena od minulého průběhu našeho života, jest to zcela jiný individuální život než byl skutečný. Ranní snění však, které vyplývá již z nálady skutečnému životu blízké, není úplně odděleno od následné souvislosti životní. Proto ráno vzpomínáme posledního snění, a proto doba večerní, předspánková, snadno vybavuje upomínky minulých snů. Temné snění po tvrdém spánku nastávající jest však z pravidla od ranního vědomí zcela odděleno, a jen tehdy zbývají po něm slabé upomínky, když jsme se po děsném snu probudili. I tu jest příčina toho patrná. Probudivše se po děsném snu zůstáváme nějakou dobu beze spánku, a to dostačí, aby nálada orgánová spolu s upomínkou předešlého snu mohla vejíti ve styk s náladou ranní po probuzení. Že však vědomí po tvrdém spánku se objevující, ať snové, ať skutečné, z pravidla odděleno bývá od denního vědomí , poznáváme i z jiné zkušenosti. Probudíme-li v noci mladého člověka, zvláště věku dětskému ještě bližšího, dovede se zhusta rychle tak vzpamatovati, že na otázky mu kladené dává rozumné a souvislé odpovědi. Avšak po ranním probuzení nemá o tom ani tušení. Sem spadají i všechny případy vědomí spánkového, které zařaďují se mezi úkazy prozírání čili jasného vidění, ovšem pokud jsou zaručeny.

Opět jiný zajímavý případ přerušené souvislosti vědomí následkem náhlé změny orgánové nálady jest tento: Lidé omdlevše, po probuzení ze své mdloby nemají žádné upomínky na dobu omdlení předcházející; jen pozvolna vracejí se jim představy minulé, a souvislost zůstává vždycky kusá. Zkrátka, zde jest opravdové přerušení vědomí, poněvadž není té možnosti navázání, která nastává při každém ranním probuzení. Totéž děje se při křečech epileptických. Epileptik po probuzení ze svého záchvatu má souvislost vědomí úplně přerušenu, a jen ponenáhlu dostavují se vzdálenější upomínky, ale mezera ve vědomí zůstává. Podobného rázu jsou též některé případy náhlého usnutí za dne, na př. z přílišného vedra. Pisatel několik takových případů sám na sobě pozoroval, a podobné případy zajisté nejsou mezi lidmi neznámy. Usne-li člověk z přílišné únavy náhle, pak jest po probuzení v prvních okamžicích souvislost vědomí úplně přerušena. A tato mezera trvá potud, až okolní předměty pozvolna vybaví upomínky předešlé. Tak stává se, že člověk z takového náhlého usnutí se probudiv jest v úplném nevědomí o tom, co se dálo, neví, jaká jest doba denní, zdali ráno či večer, a kterak do těch okolností se dostal.

Podobného významu jest dále též náhlé probuzení ze tvrdého spánku; i tu jest po nějakou dobu vědomá souvislost života úplně přerušena.

Nejzávažnějším případem však jsou ony stavy šílenství, kdy střídá se chorobná nálada náhle s obvyklou zdravou. Takový člověk žije v pravém smyslu slova dvojím životem, zdravým a šíleným, neboť doby jednoho i druhého způsobu seřaďují se ve dvě v sobě souvislá, ale od sebe oddělená vědomí, právě tak jako jednotlivé dni splývají v celek života.

Kromě těchto případů jsou ještě některé méně nápadné. Studujeme-li ráno po probuzení bez dostatečného osvěžení, tedy před požitím teplého pokrmu, bývá nezřídka výbava řad utvořených pro pozdější denní vědomí valně znesnadněna aneb zcela znemožněna. Majíce později odpoledne neb v jiné době tyto řady vybaviti, shledáváme, že se výbava nijak nedaří, ba nastává někdy úplné zapomenutí. Takové stesky možno někdy slyšeti od studujících, kteří ráno časně studovali, a každý člověk ráno pracující může tyto zkušenosti potvrditi. Co při nedostatečné čilosti se pracuje, jest více méně nedobytno paměti v pokročilejší době dne, když úplná čilost nastala.

Posléze i náhle vznikající prudké vášnivé city způsobují náhlou změnu orgánového vědomí. Co zažili jsme před vznikem takového citu, to zaniká v zapomenutí.

Z těchto zkušeností lze poznati, jakou důležitost má orgánová nálada vůbec a mají všecky rychlé změny pro sestrojení souvislosti časové. Lze odvoditi se vší jistotou tyto tři věty:

Podmínkou souvislosti časové jest souvislá orgánová nálada, mírnými aneb nepozorovatelnými změnami v denním vývoji postupující; čím pravidelněji, čím střízlivěji a klidněji se mění, tím jasnější a nezkalenější jest názor souvislosti časové. Úplně rozdílné nálady však roztrhují souvislost vědomí, jako na př. jest sen od minulosti oddělen.

Náhlé změny orgánové nálady zamezují souvislost časovou a přerušují tedy též souvislost vědomí. Čím náhlejší jest změna, tím větší mezera ve vědomí nastává, jako při omdlení, náhlých záchvatech šílenství a při opětovném jich dostavování se, při záchvatech epileptických, ano též při náhlém usnutí a náhlém probuzení.

Řada, za jisté orgánové nálady se vytvořivší a s touto náladou úzce spojená, nesnadno vybavuje se za orgánové nálady zcela rozdílné. Z toho přímo následuje, že každá řada musí býti vyproštěna z úzké souvislosti s jistou náladou orgánovou, má-li výbava její býti možna za každých okolností. To však děje se tím, že řada v nejrozdílnějších náladách orgánových, tedy na př. v rozdílných dobách dne, opět a opět se sestrojuje. Jen tak stane se nezvratným majetkem intelektuálním.

6. Dosud měli jsme na zřeteli toliko souvislost časovou aneb její přerušení. Avšak k tomu druží se další významné úkazy, nevědomá totiž časomíra, jež všecky děje vědomí provází. Při každém jakémkoli ději, ať jest složený z prvků rozeznatelných, ať není složený a ve vědomí jako jednoduchý se jeví, máme více méně jasný názor jeho trvání. Rozeznáváme kratší nebo delší trvání tónu neb jiného zvuku, pocitu chuťového neb čichového, nebo místního pocitu tělového neb svalové námahy atd. Jsou-li děje složeny z prvků patrně rozeznatelných, jest názor délky časové čili trvání sice zřetelnější, avšak není touto smyslnou rozmanitostí nikterak podmíněn. Opětuje-li se na př. týž tón C vícekrát za sebou, máme zajisté jasnější vědomí té doby, než když tón C nepřetržitě trvá tutéž objektivní dobu. Avšak v jednom i druhém případě máme názor trvání. Proč v případě rozmanitosti jest názor trvání zřetelnější, dá se snadno pochopiti. Pozornost jest upjatější a nevědomý názor míry dochází zřejmějšího uplatnění. Že však rozmanitosti nikterak není zapotřebí, to dosvědčují nám četné zkušenosti. Hudebník rozděluje nějakou dobu přesně ve dvě neb tři neb čtyry neb šest neb osm neb dvanáct neb šestnáct částí atd., ano i neobvyklý rytmus pětičlenný může se prováděti přesně. Rozumí se samo sebou, že hudebník této přesnosti cvikem se naučí. I při jiných činnostech pozorujeme přesné rozdělování času, a rytmické dělení při různých činnostech jest vůbec všeobecně známým úkazem. Jak přesně vytříbí se časomíra u astronoma, toho důkazem jest, že při poledníkovém pozorování průchodu hvězd dělívá se vteřina na deset částí, jež astronom cvikem přesně dovede odměřovati.

Tato přesná subjektivní časomíra jest tedy nezvratnou zkušeností, avšak otázka, odkud pochází, není tak snadná. Se vší jistotou možno tvrditi, že z obsahů smyslových naprosto nepochází, nýbrž že jest zde činitel, jenž přímému pozorování se zatajuje a jehož toliko nepřímo dohádati se možno. To je příčina, proč pisatel již ve svém spisu o "nevědomých představách" se vší rozhodností tvrdí, že původ této časomíry není empirický, to jest z látky smyslové pocházející. Tomuto výroku bylo nesprávně porozuměno, tak jakoby pisatel tvrdil, že přesná časomíra jest již a priori hotově dána. Naopak pisatel na mnohých místech k tomu poukazuje, že tato časomíra ponenáhlu se teprv vycvičí. A ve spisu "Hypothese der Seele" byly v různých kapitolách tyto předměty tak zevrubně rozebrány, že pochybnosti o tomto předmětu ani býti nemůže. Co však vycvičiti se má, musí míti nějaké pevné základy.

Původ času a časomíry jest tedy rozhodně apriorický a vzhledem k empirické látce smyslové opravdu transcendentní. Že původ její v názorech smyslových, pocitech a jich upomínkách, spočívati nemůže, to taktéž pisatel ve zmíněných spisech jasně odůvodnil a bude o tomto předmětu později ještě zevrubně promluveno.

Shledali jsme prve, že orgánové vědomí jest základem časových názorů a také tvoření řad, aspoň do té míry, že zjednává neb zamezuje souvislost časovou a že výbavu řad buď usnadňuje aneb naopak ztěžuje a znemožňuje. Postupem rozborných úvah seznáme ale dále, že orgánová nálada nejen usnadňuje neb ztěžuje, nýbrž že jest opravdu jediným základem názorů časových. Ona jedině způsobuje, že představy druží se k sobě ve spojení řadové. Shledáme taktéž, že tento apriorický podklad všech názorů časových spolu jest příčinou časomíry, ježto měření a čítání času z něho přímo následuje.

Předeslavše zde stručné naznačení výsledků pisatelem dříve již zjištěných, zakončíme tuto všeobecnou úvahu krátkým znázorněním podstaty času a prostoru. Nutno zmíniti se o obou úkazech, poněvadž podstatou k sobě náležejí a z též podstaty organismu původ svůj berou.

Čas i prostor nejsou nikterak nahodilé výtvory vědomí, jak Herbart se domníval a jak onen neoprávněný empirism, jenž štítí se bedlivějším pozorováním hlouběji zasáhnouti do problémů psychologických, dosud snad se domnívá. Oba tyto úkazy jsou naopak s vědomím tak úzce spojeny, že toto bez nich ani mysliti se nedá. Rozumí se ovšem s vědomím původním čili orgánovým, kteréž samo sebou jest již názorem časovým a prostorovým. Názory časové a prostorové, ze sféry smyslů odvozené, vznikají toliko na základě původního názoru časového a prostorového, jenž v orgánovém vědomí nutně jest obsažen.

Kap. II. Kritika řadové theorie.

Základ řadové theorie, již Herbart k odvození názorů časových a prostorových vytvořil, dá se nejsnadněji znázorniti následujícím vzorcem:

A B C D E F

/ / / / /

A1 B1 C1 D1 E1

/ / / /

A2 B2 C2 D2

/ / /

A3 B3 C3

/ /

A4 B4

/

A5

Tento vzorek naznačuje nám, že pocit B se zbytkem A1, pocit C se zbytkem B1 A2, pocit D se zbytky C1 B2 A3, pocit E se zbytky D1 C2 B3 A4, pocit F se zbytky E1 D2 C3 B4 A5 se spojil. Dejme tomu, že následující zbytek A6 již rovná se nulle, pak pocit G, jenž by po F nastupoval, nezastihuje více žádné upomínky pocitu A; pak jest řada vzhledem k prvnímu členu A ukončena, což neznamená nic jiného, než že člen A ovládá toliko členy B C D E F. To však dalšímu sestrojení řady nepřekáží, poněvadž členové G H atd. připojují se k ostatním členům.

Vzorec řadového tvoření takto naznačený vyjadřuje povšechně možnost výbavy řady a spolu i názoru minulosti a budoucnosti, jak již prve o tom zmínka se stala. Avšak sledujeme-li tuto theorii do všech podrobností, setkáváme se s nesnázemi, které nasvědčují tomu, že k vysvětlení názorů časových nedostačuje. Závažná námitka naskýtá se ihned, máme-li na zřeteli časové řady ze samých stejných členů složené. Takovéto řady jsou psychologickým základem čítání. Kdykoliv čítáme, máme před sebou řadu přesně stejných aneb aspoň velmi blízce podobných členů. Na př. řadu stejných zvuků, rytmicky tj. po stejných dobách následujících, neb řadu předmětů stejných, na př. sloupořadí, neb řadu oken, neb stromořadí atd. Nebudeme zde celou theorii čítání rozebírati, toliko základy její naznačíme. Kdykoli tedy čítati máme, třeba jest nám takovéto řady, a není-li již sama sebou dána, sestrojíme ji. Přirozeně dané řady k čítání jsou prsty u rukou a u nohou, které člověku v prvních dobách lidské kultury byly jediným návodem ku čítání. Odtud pochopíme původ vigesimální soustavy čítání, kteráž v mnohých jazycích dosud se zachovala. Tak počítají Eskymáci po 20, a číslovka 20 naznačuje asi tolik, jako "celý člověk", tj. prsty na rukou i na nohou sčítané. Národové iberští taktéž úplně vyvinuli soustavu vigesimální, jak to vidíme v jazyku baskickém. Možno, že od nich přijali Keltové tento způsob počítání, který v nepatrných stopách zachoval se i v nynější frančtině. Též kaukazské jazyky vytvořily soustavu vigesimální. To jest toliko vedlejší poznámkou, abychom poukázali k důležitosti těchto původně člověku daných stejných řad. Kde však takových řad není, tam člověk již čítati se naučivší řady si sestrojuje. Tak na př. čítajíce peníze, klademe je jednotlivě do řady po desíti a čítáme takto napřed jedničky a pak desítky atd. Nutno tedy k tomu zřetel míti, že čítání vždy a všude předpokládá řady stejných členů, které rytmicky, tj. ve stejných vzdálenostech následují.

Toto předpokládajíce, tažme se nyní, kterak možno, aby onen vzorec řadový byl také prostě přenesen na řady stejnočlenné. Onen vzorec nabývá tím této formy?

a a a a a a ...

a1 a1 a1 a1 a1

a2 a2 a2 a2

a3 a3 a3

a4 a4

a5

Setkáváme se zde s otázkou velikého psychologického dosahu, a sice touto:

Kterak může táž představ čili týž pocit vícekráte býti dán, tak aby jednotlivé tyto případy téže kvality jako rozdílné případy byly rozeznávány, a aby upomínka jednoho se skutečným pocitem druhého případu mohla býti sdružena a přece od něho rozeznávána.

Nutno především konstatovati, že tyto případy jsou nesmírně časté; jeden příklad však dostačí místo mnohých. Slyšíme více stejných tónů za sebou, ve stejných neb rozdílných vzdálenostech časových, na př. tón C, a rozeznáváme přesně tyto rozdílné případy jako rozdílné a spojujeme vždy pocit s upomínkou předcházejícího členu, ano i se vzdálenějšími upomínkami těchto členů stejné kvality. Co platí o tomto případě, platí ve všech obdobných.

Věc tedy sama sebou nezvratně jest jista, avšak pochopení této možnosti není tak snadné. Uvažme především, že na stanovisku monadické psychologie Herbartovy pochopení této možnosti jest prostě vyloučeno. Je-li totiž představa neb pocit, jak Herbart za to má, jednoduchou energií jednoduché bytosti, pak jest možnost rozličných případů čili exemplářů též představy naprosto nepochopitelna. Neboť kdykoli naskytne se podmínka zevní, tuto kvalitu představovou kladoucí, jest to vždy táž energie, táž představa, a nově vznikající jest toliko obnovením čili vybavením staré. Tedy jest také naprosto nepochopitelno, jak by pocit v novém případě vzniklý mohl býti rozeznáván od upomínky dřívějšího případu. Jinaké ovšem jeví se nám okolnosti na nynějším stanovisku psychologie, kdy předpokládáme, že podmínkou pocitů jsou děje chemické, pravidelně rytmicky se vybavující. Ježto středisko každého čidla jest mnohobuněčné, opětují se ovšem tytéž děje buď ve všech neb aspoň mnohých buňkách. Poněvadž pak pocity mohou co do síly býti velmi rozdílné - což právě při pocitech sluchových jeví se ve vší ryzosti a nezkalenosti - dá se rozdílná síla též kvality nejjednodušeji asi takto vyložiti. Působí-li slabý podnět fysický, rozšíří se jeho působnost jen na malý počet buněk, v nichž ony děje chemické se vybaví. V ostatních pak buňkách nedojde ke skutečné výbavě dějů chemických, toliko nedostatečné náběhy k nim nastávají. Čím silnější pak fysický podnět jest, tím větší počet buněk bude účasten oněch pochodů chemických pocitotvorných.

Tyto věc zdá se býti velmi prosta a důsledná a nevzbuzuje žádných pochybností. Tyto však ihned nastanou, uvažujeme-li možnost přesného oddělování více případů téhož pocitu, jak toho právě vytčený náš předmět vyžaduje. Dejme tomu tedy, že tón C vícekráte za sebou se opětuje a naznačme si za příčinou zřetelnosti jednotlivé případy číslicemi, tedy c1 c2 c3 atd.

Nastává nejprve otázka, zdali rozlišování těchto po sobě nastupujících stejných tonů lze snad tím odůvodniti, že by tón C1, v jedné části příslušné buňkoviny, tón C2 v jiné části byl vybaven atd. Tento předpoklad sám sebou jest velice pravdě nepodobný, neboť nedá se mysliti, z jakých příčin by při opětovaném vzniku téhož tónu výbava chemických dějů jednou v těch, po druhé v oněch buňkách díti se měla. K tomu pak ještě jiná nesnáz přistupuje, která možnost tuto vyvrací. Týž tón může se po sobě střídati v nejrůznějších silách, pianissimo a v nejsilnějším fortissimu, a případ stejně se opětující síly jest zajisté jen jediným z možných případů. Zde naznačená možnost velmi rozdílných sil téhož tónu jest věc tak prostě známa, že každý na klavíru neb harmoniu o ní přesvědčiti se může. Zkrátka není pravdě podobno, že by vytvoření téhož tónu v rozličných případech rozličným částem buňkoviny bylo ponecháno.

Předně jest patrno, že střídání slabého a silného tónu za sebou již vylučuje vědomé oddělování týchž kvalit, poněvadž, kdyby i při slabém tónu jen malá část buněk byla účastna děje chemického, přece zajisté při silném tónu velká část jich do onoho pochodu bude zabrána. Tím však by předpokládané odloučení bylo učiněno velmi pochybným. Mimo to však jest oddělování stejných kvalit, i kdyby při opětném znění téhož tónu rozličné částky buňkoviny byly děje účastny, proto velice pravdě nepodobno, poněvadž vzájemné spojení buněk činí oddělování téhož děje nemožným.

Ježto ale ono oddělování jest nepopiratelnou skutečností, nutno hledati příčinu jeho jinde. A tu naskytá se jediná možnost tato. Předpokládáme-li právem, že postupem smyslových, svalových a rozumových činností latentní energie všech těchto středisek stále se zmenšuje, pak jest patrno, že jednotné vědomí orgánové, které všecky tyto stavy zahrnuje v jeden celek uvědomění právě stávající čilosti, již v každém okamžiku v sobě pociťujeme, naznačuje onen postup ubývající energie od největší čilosti až do patrné únavy. Poněvadž pak onyno všechny činnosti stále se střídají, děje se postup nepatrnými plynulými přechody a naznačuje tedy řadu souvislou plynulou, jejížto členové vědomí našemu sice nejsou přímo patrni, přece však nicméně působí.

V této plynule postupující řadě tedy jediný možný prostředek, aby stejní členové číselné řady mohli býti rozeznáváni. Pravdě tedy velice podobá se, že věc takto se má. Tón C1 splývá s jistým stavem onoho orgánového vědomí, tón C2 s jiným stavem atd. Řada stejných tónů aneb jiných stejných pocitů tím tedy může býti rozlišena jako opravdová řada rozeznatelných členů, že jednotlivé stejné tóny skládají se do jiné řady, která s touto současně a zákonitě postupem denního vývoje se vytvořuje. Již úvaha o jediném středisku samém, zde sluchovním, vede k témuž přesvědčení. Dejme tomu, že by před tvořením řady stejných tónů ono středisko mělo jisté kvantum latentní energie. Jisto jest, že výbavou pocitů sluchových tato energie se stále zmenšuje, což nejpatrněji pozorujeme z únavy sluchu, když delší dobu slyšíme zvuky. Avšak patrně pozorovatelná únava zajisté naznačuje již vysoký stupeň zmenšení latentní energie čili čilosti čidla. I když tedy nepozorujeme ještě únavy, přece této energie bude stále ubývati. Ubývá-li jí však již tu, když rozdílné tóny se střídají, jako na př. při hudební skladbě, tím více bude jí ubývati, následují-li po sobě stále stejné tóny. I to jest opět významná psychologická jistota, že vykonávání téže činnosti více unavuje než střídání rozličných. Proto střídáme vůbec činnosti, aby totéž středisko nebylo příliš rychle vyčerpáno. Kdo na př. nese břímě, překládá je z jedné ruky do druhé, aneb nese je jednou na levém, jednou na pravém rameni atd. Z toho všeho následuje, že vědomí latentní energie, tedy orgánové vědomí střediska, bude patrně se měniti, opětuje-li se stále týž pocit, jako zde týž tón. Ať bychom tedy za podklad brali vlastní středisko příslušných pocitů, ať soustředěné nějak orgánové vědomí celku, vždy docházíme téhož výsledku, že vytvořuje se patrná řada ubývající latentní energie.

K objasnění ještě toto: Schopnost rozeznávati stejné pocity má své meze. Následují-li příliš rychle za sebou, splývají v jeden tón, a řada rozeznatelných členů přestává býti řadou, splývajíc v jedno nepřetržité vědomí. To krásně pozorujeme při srovnávání velmi hlubokých a vyšších tónů, zvláště při harmoniu. Velmi hluboké tóny pedálové při tomto nástroji patrně skládají se z jednotlivých nárazů zvukových, jež zřetelně dovedeme rozeznati. Postupujeme-li ale ve stupnici výše, mizí tato rozeznatelnost stále více, až posléze tóny jsou nepřetržitým jednolitým pocitem. Rozeznávání těchto jednotlivých nárazů jest tedy také jen případem onoho problému psychologického, jejž máme před sebou.

Co tedy znamená, že týž pocit a netoliko stále se opětuje, nýbrž s rozličnými zbytky též kvality (jak Herbart se domníval) se spojuje? - Opětuje-li se týž pocit, musí nutně splývati v jeden v upomínce, není-li něco dáno, co by pocity stejné kvality a jich upomínky dovedlo od sebe oddělovati. Bez nějakého řadového podkladu nedovedeme tedy nikterak pochopiti ustálení takovéto řady a možnost čítání. Zkrátka, poznáváme z možnosti stejnočlenných řad, že musí býti ve vědomí dána nějaká řad a priorická, tj. vzhledem k nahodilým vjemům smyslovým původní a trvalá čili nezměnitelná. Takovou řadou ale jest jedině plynule postupující řada orgánového vědomí. Řada číselná vzniká tedy tím, že stejné pocity druží se ku členům této původní řady ve stejné vzdálenosti; neboť takováto rytmickost stejnočlenných řad jest přímým a původním podnětem ku čítání. Mimo onu původní řadu orgánového vědomí nemáme však žádného prostředku, jímž bychom možnost řady stejnočlenné pochopili. Že však takováto původní řada orgánového vědomí skutečně dána jest, ovšem s vývojem člověka spolu se také vyvíjející, to bylo právě naznačeno a ještě později o tom promluvíme.

Jestliže však řady stejnočlenné opírají se o vědomí orgánové, jest nejvýš pravdě podobno, že vůbec všecky řady tímto způsobem vznikají. Nad to shledali jsme již dříve, že orgánové vědomí buď podporuje neb zamezuje výbavu řad; co jiného může to znamenati, než že při tvoření řad vůbec vcházejí jednotliví členové, ať nestejné, ať stejné kvality, do nejužšího styku s danou řadou, orgánového vědomí.

Avšak shledáváme ještě další nedostatky oné theorie řadové. Dle intencí Herbartových měla ona theorie řadová vyložiti vznik názoru časového, avšak zkušenost zřejmě ukazuje, že při tvoření každé takové řady již hotový názor časový dán jest a že onen výklad obtížen jest na všech stranách nezbytnými kruhy logickými. Chtějíce vyložiti vznik takovéto řady A B C D E ..., nutně všude již předpokládáme hotový názor časový. Pravíme totiž: Nejprve vstupuje do vědomí pocit A, a přestávaje býti pocitem , rychle mizí v zapomenutí. Prve než úplně se zapomene, vstupuje do vědomí pocit B a sdružuje se s jakýmsi zbytkem pocitu A, či správněji řečeno, s upomínkou A, více méně jasnou. Říkáváme také zkrátka, že po A nastupuje B, po B C, atd. Ano i když naznačujeme rychlé klesání upomínky v zapomenutí, stále opíráme se o hotový již názor časový. Přímé pozorování každého tvoření se řady potvrzuje nezvratně tuto jistotu, že pojímáme členy tvořící se řady jako následné po sobě, a to dotvrzuje nám upomínka do nejvzdálenějších dob dětství, pokud ještě vůbec v upomínce jsou zahrnuty. Ano pozorujíce děti, když se učí nazpaměť, vidíme zřejmě, kterak s plným vědomím následnosti spojují členy, aby si je vštípily. Kdo tedy názory časové z nahodilé řadotvorby vysvětliti se pokouší, nezbytně zaplétá se v logický kruh, neboť všude již předpokládá hotový čas.

Ještě nápadněji však vyniká tento kruh myšlení, když máme na zřeteli řadu, která nesestrojuje se prostým stejnodobým rytmem. Takové řady nejnázorněji podávají nám prosté melodie písní národních a vůbec skladeb hudebních. Melodie stejnodobým rytmem postupující jsou téměř výminkou, obyčejně střídají se déle trvající tóny s jinými tóny kratší doby. Avšak poučuje nás pozorování malých dětí, ještě věku nemluvněte zcela blízkých, že všímají si těchto nestejných dob a při napodobení melodií je taktéž napodobují. Ovšem ne s takovou přesností jako člověk dospělejší, ale často tutéž melodii slyšíce, konečně si ji přesně osvojují. Kterak lze pochopiti tuto možnost, kdyby názory časové o takovou řadotvorbu se opíraly a tedy teprv z těchto řad vznikaly?

Avšak ještě jeden závažný argument se naskytuje, který ukazuje, že již u malých dítek nutno předpokládati, že mají více méně jasné vědomí nestejného trvání, tedy kratších i delších dob. Dítky libují si v stejnokroku, a zejména chlapci takto bavívají se. Odkud tato libost ve stejnodobém čili rytmickém kráčení, není-li vědomí této stejnodobosti s kročeji samými dáno, ano nepobádá-li podnět vykračování sám již k této stejnodobosti? - Zajisté smršťování svalů jest spojeno s více méně jasným uvědoměním doby, již zaujímá. Krok tedy sám zahrnuje v sobě vědomí svého trvání. I jinak možno pozorovati, že dítky při svých živých a rozpustilých pohybech zachovávají stejnodobost. Skákajíce neb rukama živě rozmachujíce, neb hlavu s jedné strany na druhou kloníce, konají to rytmicky. I pohyby v reji čili v kruhu, jež nejvíce u malých dívek pozorujeme, vyznačeny jsou rytmičností, a jak známo, jest obzvláště ženské pohlaví vyznačeno živým podnětem ku konání rytmických pohybů tance. Taktéž známo jest, že malé děti rády poslouchají pořekadla, jež vznikají nápadnou stejnodobou rytmičností, a že i nemluvňata bývají chlácholena rytmickými po sobě následujícími zvuky neb údery.

Nedostačují-li všecky tyto úkazy, aby přesvědčily nás, že názory časové jsou jinakého původu než nahodilé vjemy smyslové, jichž střídání jest většinou nepravidelné a tudíž k vytvoření rytmických řad nezpůsobilé?

Avšak uvažme ještě dále přesněji, jaký význam má delší neb kratší trvání nějakého pocitu. Dítě i dospělejší a dospělý člověk má patrné vědomí rozdílného trvání, třebas v útlejším věku dětském nebylo tak přesné, jako později. Než uvažme význam trvání zcela všeobecně. Nějaký zvuk, na př. C, může trvati vteřinu, dvě, tři. čtyry, pět vteřin atd., aneb půl vteřiny, čtvrt a ještě kratší dobu. Jisto jest, že déle trvající doby nedovedeme již přesně odhadovati, ani ve věku dospělém, a že třeba jest, abychom čítali, což děje se, jak známo tím, že v určitém rytmu, třeba vteřinovém neb kratším, vyslovujeme čísla 1, 2, 3, 4 atd.

Ať jest měrná doba jakákoliv, kratší neb delší, jen když čítání se děje rytmicky, máme vždy zcela přesný pojem o trvání zvuku neb jiného pocitu. A tak lze pozorovati, že již poněkud větší dítky měří trvání něčeho hlasitým počítáním. Při všech těchto úkazech naskytuje se nám však fundamentální otázka, co jest toto trvání pocitu, a kterak je poznáváme a po případě od jiného trvání rozlišujeme. Ve smyslu fysickém a chemickém řekneme ovšem, že pochod skladu a rozkladu buďto vícekrát nebo méněkráte se opakuje. Avšak počet těchto skladů a rozkladů jest tak veliký, již při tónech, že nelze ani pomýšleti na to, aby odtud bráno bylo měřítko trvání. Ostatně o této věci ještě později promluvíme. Avšak zde jedině o to jde, že nějaký prostředek, empirickému vědomí nevědomý čili polovědomý, dán býti musí, aby možnost rozeznání doby byla pochopitelna. Neboť kvalita pocitu sama o tom ničeho nepovídá. Také jsou zajisté případy, kdy vědomí trvání valně jest zatemněno, tak že měření doby vůbec se neděje, aneb děje-li se, jest nesprávné. Tak stává se v polospánku.

Jisto tedy jest, že měření doby čili trvání děje se nějakým nám nevědomým způsobem, avšak zkušenost spolu ukazuje, že cvikem a vytříbenou pozorností stává se ono odměřování téměř matematicky přesným. Příkladem toho jest především vycvičený hudebník, pak astronom při pozorování rovného výstupu hvězd, a neméně i obratní řemeslníci v rozmanitých činnostech.

Konečný výsledek této úvahy jest tedy ten, že ona míra časová, ono odměřování dob kratších a delších, jest opravdu již od nejútlejšího věku člověku dáno, že však se zbystřuje a zdokonaluje a zejména při bedlivé pozornosti přesně se vykonává. Není tedy pochybnosti, že jest zde činitel, jehož podstat však nespočívá ve vjemech smyslových. Ovšem ale říci nutno, že vjemy smyslové dávají onomu původnímu názoru časovému střídavé a spolu jasné obsahy.

V oné theorii řadové jest jako základní názor obsaženo přesvědčení, že počet členů v řadě se vyskytujících, jest mírou délky časové čili trvání. Zajisté jest tento požadavek myšlení metafysicky oprávněn a jedině takto dovedeme vůbec pochopiti, co jest délka časová. Avšak nikterak nevyhovuje tento požadavek myšlení, máme-li na zřeteli střídání stejnorodých pocitů smyslových. O tom nás nezvratně přesvědčí krátká úvaha. Mysleme si řadu tónů čili stupnici od C' až ku C'' a nazpět. Každému z těchto tónů můžeme dáti trvání celého taktu čtyřčtvrtního, neb polovinu neb čtvrtinu neb osminu neb šestnáctinu této doby. Postup stupnice nahoru a nazpět trvá tedy velmi nestejné doby, ačkoliv počet pocitů čili tónů jest týž. Můžeme dále místo jednoho tónu položiti dva, tři, čtyři, osm stejně znějících a takto stupnici provésti, že ony dva, tři, čtyři, atd. stejně znějící tóny zaujímají tutéž dobu, jako v prvém případě souvisle znějící jeden tón. Doba trvání celé stupnice bude opět táž, ačkoliv počet členů jest dvakrát, třikrát, čtyřikrát, osmkrát větší. Avšak můžeme pronesení oné stupnice ještě jinak modifikovati. Můžeme každému tónu dát trvání na př. poloviny taktu, neb čtvrtiny taktu, neb osminy a ostatní dobu pausovati. Doba bude se shodovati s některým z dříve uvedených případů, a přece jsou podmínky pronesení zcela rozdílné od dřívějších. Všecky tyto tak prosté příklady ukazují nám zřejmě, že doba trvání není vyjádřena počtem střídajících se členů tj. tónů, nýbrž něčím zcela jiným. Trvání jest v jedněch případech vyplněno celými tóny neb půltóny atd., v jiných opět krátce trvajícími tóny a následujícími paussami.

Mimo to pozorujeme, že počet týchž členů stejnodobě dle objektivní časomíry, totiž dle hodin se vystřídajících, může nám subjektivně znamenati kratší neb delší dobu. Jedeme-li na př. po dráze známou cestou, jejíž stanice a střídání míst a krajin nám jsou zcela známy, bude přece subjektivní doba trvání celé cesty velmi nestejná dle toho, s jakou citovou náladou onu cestu konáme. Konáme-li ji zcela klidně, nebude se nám zdáti delší než jindy, když jsme jí taktéž klidně projížděli. Máme-li však na zřeteli nějaké důležité jednání, bude cesta očekáváním a netrpělivostí prodloužena. Zkrátka, možno pronést všeobecnou větu zkušenosti, že táž řada členů může znamenati subjektivně delší neb kratší dobu dle toho, jaká nálada toto střídání provází.

Kdo jest klidně a odměřeně živ, tomu plyne den za dnem obvyklou mírou subjektivní, v níž spočívá veliký zdroj uspokojení. Je-li však takový člověk někdy okolnostmi přinucen, aby od pravidelnosti své se odchýlil a neobvyklými věcmi se zanášeje z obvyklého kruhu myšlení zcela vybočil, pak bude doba takto prožitá zdáti se mu neobyčejně dlouhou. Ba známy jsou případy, kdy lidé v nebezpečenství a úzkosti se ocitnuvše za několik vteřin prožili zdánlivě dlouhou dobu života. I sny poskytují příklady tohoto druhu. V čem tedy spočívá příčiny, že nějaký počet střídajících se členů někdy krátkou, někdy dlouhou dobu znamená, a že nutně tedy nastávají neshody mezi mírou subjektivní a objektivní čili hodinovou? Zkušenost zcela nepochybně odpovídá k této otázce, že city více méně závažné a úsilí duševní neb svalové, obvyklou neb neobyčejnou měrou provozované, určují subjektivní délku trvání.

Tedy nikoli v počtu střídajících se smyslových obsahů, nýbrž v orgánové náladě spočívá ona míra časová.

Obrátíme se nyní k jinému předmětu, jenž nám nedostatečnost oné theorie řadové opět s jiné stránky ukáže. Jest to výbava čili evoluce řady. Tato zkušenost jest tak běžná, že Herbart nerozpakoval se o ní opírati celou theorii časovou. Avšak přihlížíme-li bedlivěji k výbavě samé, shledáváme nenadálé obtíže. Dle onoho vzorce řadového jest pocit A jako zbytek A1 spojen s plným pocitem B, jako zbytek A2 s plným pocitem C a se zbytkem B1, jako zbytek A3 s pocitem D a se zbytky C1 B2, jako zbytek A4 s pocitem E a se zbytky D1 C2 B3 atd. V tomto rozčlánkování a sestrojení řady má spočívati podnět k výbavě. Při tom však Herbart a jeho stoupenci zapomněli na velmi závažnou věc. Jestliže podnět k výbavě dán jest tím, že A objeví se nahodilými příčinami jako pocit ve vědomí, pak, jak známo, děje se výbava čili evoluce řady, nejsou-li nějaké překážky v orgánové náladě samé. Avšak již tu shledáváme se s neshodami. Pocit A přestávaje býti pocitem a sklesnuv na zbytek A1 (dle názoru Herbartova) měl by vybaviti pocit B v plné platnosti pocitové, pocit B přestávaje býti pocitem a sklesnuv na zbytek B1 měl by vybaviti taktéž pocit C atd. Avšak jak zkušenost ukazuje, neděje se tak nikdy, nýbrž, vybavuje-li pocit A nahodilými příčinami zjednaný onu řadu, děje se to vždy jen v upomínkách. Také možno pozorovati, že s prvním členem vybavuje se zhusta jen upomínka několika členů, a evoluce, jenž by dle předpokladu Herbartova vždycky nastati měla, neděje se. Ovšem připomíná se ve výkladech Herbartovské školy, že evoluce zprvu daří se nesnadně, a že teprv postupem výbavy několika členů další evoluce se usnadňuje. Avšak předmět není tak snadný a prostý, jak ona theorie jej předpokládá.

Pravili jsme již prve, že za pravidelných okolností neděje se evoluce, nýbrž toliko výbava několika členů. To třeba příklady dovoditi. Ačkoliv nám žádná řada není tak známá a běžná jako řada dne, přece v každé době dne máme toliko představu několika členů následných. Po ranním probuzení na př., když jsme již dostatečně vystřízlivěli, představu, že vstaneme, ustrojíme se a umyjeme; pak teprv, když aspoň jeden z těchto členů byl uskutečněn, dostaví se členové další, na př. že budeme konati před snídáním nějakou práci obvyklou a potom že posnídáme.

Jiný zajímavý příklad taktéž poučuje nás, že i pevně sestrojené řady představ vzdorují výbavě, i když jeden člen počáteční jest dán, neb více členů jakýmkoli příčinami bylo vybaveno. Na tom z velké části zakládá se nespolehlivost paměti, i když vědomosti dobře jsou ustáleny. Ne jakoby výbava vůbec byla nemožna, avšak musí přistoupiti jisté podněty, aby mohla nastati. Položíme-li někomu neočekávanou otázku, je zhusta zaražen a nedovede správně zodpověděti, i když týká se to oboru jeho vědomostí. Tak zejména přicházívá se učitelům, že otázkami svých žáků bývají v rozpaky uvedeni, ačkoli věci jim jsou zcela známé. Věc jest patrně ta, že výbava sama sebou jest nesnadna, nepřistoupil-li napřed podnět subjektivní. Tento podnět ale jest příslušná nálada, čili jak říkáme, zájem. Objektivně ovšem spočívá zájem ve výbavě představ apercipujících, subjektivně však zakládá se na náladě, která nezbytně přistoupiti musí, má-li apercepce a tím též výbava řady se dařiti. Z toho poznáváme potřebu přípravy každému řečníku a učiteli, jenž o jakémkoli předmětu volně má přednášeti. Po předběžné důkladné přípravě dostaví se ona nálada velmi rychle. Nepředcházela-li však příslušná příprava, pak trvá to nějakou dobu, než apercipující představy spolu s náladou ze své netečnosti se vybaví. Wieland ilustroval tuto známou neobratnost učených lidí pěkně ve svém románu "Geschichte des weisen Danischmend", kde nám žertovně vypravuje, kterak tento filosof nikdy si nedovedl vzpomenout, když byl tázán od svého pána a vladaře, šacha Gebala; kdežto zchytralý kancléř onoho na každou otázku svého pána měl jakoukoliv odpověď s patra pohotově. To jest spolu příčina, proč volná přednáška učitele věd je spojena s velikým úsilím a proto pedagogicky nepraktická, o čem pisatel na více místech obšírněji promluvil.

Naproti těmto příkladům nesnadné výbavy řad připomeneme opět případy, kdy děje se výbava s neobyčejnou snadností. Známé a oblíbené popěvky neb melodie z oper a jiných skladeb bezděčně vybavují se zhusta, zcela bez našeho přičinění. Ba hudebník obdařený dobrou hudební pamětí často jest takovými výbavami přímo trýzněn a nedovede se jich zbaviti leč největším úsilím, neboť vtírají se mu do každé práce a ruší jeho pozornost. Pisatel může v té příčině ze své zkušenosti příklady uvésti. Zhusta z rána po probuzení, neb v jinou dobu denní objeví se z nenadání úryvek z té neb oné skladby a provází jej, pokud usilovně pozornost k nějaké práci neobrátil. A tato zkušenost známa jest všem lidem hudby. znalým. Co jest příčinou této snadné výbavy, ano toho nepřetržitého opětování tetéž řady? - Jest to nálada, jež nahodilými činiteli ústrojnými byvše probuzena, shoduje se s náladou jisté skladby neb části její. Pokud tato nálada vlivem vážnějších příčin neustoupí, pokud trvá ona stále opětovaná výbavy. I to jest lidem odedávna známo, a taktéž Wieland vypravuje ve své "Geschichte der Abderiten", kterak po provozování jistého dramatu Euripidova celé Abdery prozpěvovaly doma i po ulicích jakýsi popěvek o božské moci Erotově.

Touž snadností výbavy vyznačují se význačná místa básnická, vynikající buď vzletnou krásou myšlenek neb žertovným proslovením nějaké myšlenky. Odtud známá zkušenost, že vzdělaní lidé, kteří mnoho a bedlivě četli, mívají pohotově citáty z básníků i prosaistů, když příhodná příležitost probuzuje příslušnou náladu. Daly by se i jiné příklady tohoto druhu uvésti. Lidé v nesnadných okolnostech života bezděčně pronášívají a pronášívali jisté formule modliteb k odvrácení nebezpečenství směřující. Také vědomosti snadno se vybavují, když průběhem přednášky v učiteli živý zájem byl probuzen, aneb když jakákoliv nahodilá příčina zájem podněcuje. Atd.

Tyto příklady jednoho i druhého způsobu budou asi dostatečným dokladem k tomu, že výbava není podmíněna toliko pevným sestrojením představ v řady. Ba zkušenost ukazuje nám dva zcela opačné případy, a sice:

1. Že nejpevněji sestrojená řada nedochází výbavy, pokud příslušná nálada, jež při sestrojení jí byla probuzena, se neuplatňuje.

2. Že živá nálada přímo řady sestrojuje, i když před tím ty které představy nebyly spojeny. Na tom právě zakládá se tvorba umělecká i vynalézavost v oboru vědeckém i v činnostech praktických.

Kdyby pevné sestrojení řady bylo dostatečnou k výbavě, pak by zajisté výbava vždy díti se musela, když by první členové řady jasně byli uvědoměni. Ale tomu není tak. Z toho patrně následuje, že při řadotvorbě rozhoduje jiný činitel, jenž spolu i podmiňuje objektivní styky a spojení představ, tedy sestrojení řady. Jest to zkrátka orgánová nálada. Již svrchu pravili jsme, že různost nálady ztěžuje aneb zamezuje výbavu. K tomu budiž uveden ještě známý příklad z obecné zkušenosti. Často konáme nějaké předsevzetí, že v tu a v tu dobu to neb ono učiníme. Avšak když doba ta nastane, nedojde k splnění toho, poněvadž spojení představ se nevybaví. Hlavní překážkou jest, že doba, kdy ona řada uskutečniti se měla, náladou zcela se různí. Proto nutno anticipovati všecky okolnosti té doby a k nim připojiti zamyšlenou řadu, má-li výbava skutečně nastati. Proto na př. mnoho lidí má dobré předsevzetí, protože nálada hned po probuzení značně se liší od nálady předešlého večera, a teprv když rozespalost pominula, nastává shoda orgánových nálad a tím spolu navázání k posledním členům předešlého vědomí denního.

Naproti oné zapomínavosti naskýtá se opět jiný případ, a to opačný u lidí činných a svá předsevzetí s úzkostlivou nervosností plnících.

Poněvadž předmět k objasnění věci poslouží, naznačíme jeho podstatu. Kdo má nějaké předsevzetí, buďto chce něco vykonati aneb něco zameziti. K prvému i druhému sestrojuje dle zkušenosti řadu, jež uskutečniti se musí, aby zamýšlený účel došel splnění. Poslední člen sestrojené řady, na př. A, B, C, D, E, F, naznačuje účel, ostatní členové předcházející jsou prostředky. Se sestrojením každé takové řady jest tedy nutně spojena jasná výbava její, která podmíněna jest upjatou pozorností k věci obrácenou. Možno-li řadu uskutečniti ihned, a nejsou-li žádné fysické překážky, uskutečňuje se člen po členu a tím posléze i člen F, zamýšlený účel. Jinak tomu jest, leží-li mezi možným uskutečněním řady a přítomností nějaká doba, tedy taktéž řada, která napřed uskutečniti se musí, než nastane možnost uskutečnění oné řady. Naznačme tuto mezi uskutečnění se vkládající řadu značkami 1, 2, 3, 4, 5; tedy připojujeme k poslednímu členu 5 onu řadu A, B, C, D, E, F. Při tom třeba k tomu zřetel míti, že jest značný rozdíl mezi myšlenou řadou a jejím uskutečněním. Připojujeme tedy zamýšlenou řadu k poslednímu členu 5, avšak přítomná nálada liší se od té, jež uskutečněním předchozí řady 1, 2, 3, 4, 5 ve vědomí nastane. Příčiny toho jsou rozmanité, jednak přirozený postup orgánového vědomí průběhem dne, jednak nálada uskutečněním oněch členů, od 1 do 5, s fysiologickou nutností vybavená. Proto tedy říci všeobecně třeba, že v mysli představené okolnosti k uskutečnění řady A, B, C, D? E, atd. jsou jinaké, než jak průběh řady 1, 2 atd. je vytváří. Proto lidé ve svých předsevzetích tak mnohým klamům vědomým i nevědomým jsou vydáni. Uskutečněním členu 5 nastávající nálada může přímo příčiti se původní náladě, z níž sestrojení řady A, B, C, D, vyplývalo. Pak vůbec nedojde k tomu, aby předsevzetí bylo splněno, i když vědomí plně zachovalo onu řadu. Příklady jsou na snadě. Člověk lehkomyslný na př. má předsevzetí po uplynutí doby 1 - 5 něco vykonati, a jeho předsevzetí jest na tu dobu upřímně míněno, avšak průběh oné doby tolik nových dojmů způsobil, že ono předsevzetí zdá se mu zbytečným, aneb aspoň ne tak nutným, a proto vědomě a dobrovolně od něho upouští.

Jiný případ opět jest ten, že s uskutečněním členu 5 nastala tak různá nálada, že zprvu připojená řada A, B, C, ..., ani uvědomění nedochází; pak jest splnění předsevzetí týmž činem vyloučeno. V tom případě říkáme, že jsme zapomněli, a je to věc právě tak častá, jako případ prve naznačený.

Má-li být uskutečnění řad zamýšlené zabezpečeno, musíme předem náladu průběhem řady 1 - 5 dle zkušenosti anticipovati. To neznamená nic jiného, než že nutno uvažovati předem všecky možné případy a jich následky a tedy spolu i nezbytné citové nálady, jež s nimi jsou kladeny. Učiníme-li tak, pak nastane-li člen 5, bude spolu kladena předcházející nálada s předsevzetím spojená a překážka uskutečnění řady A, B, C, ..., budou aspoň částečně odstraněny. Jde-li na př. o to, aby něco zamezeno bylo, pak uvažujeme a máme předem uvažovati všecka pokušení, která mohou nastati. Piják na př. má dobré předsevzetí, že ve společnosti přátel, jíž nemůže neb nechce se vyhnouti, bude nápoje střídmě požívati. Avšak veselá a rozbujnělá nálada snadno zvrátí všecky dobré úmysly. Chce-li tedy takový člověk býti poctivým sám k sobě, uvažuje předem tyto možné okolnosti a přivádí je v pevný styk se svým dobrým úmyslem.

Jinak je tomu u lidí úzkostlivě přesných v plnění svých předsevzetí a vůbec u lidí povahy dráždivé čili nervosní. Nemohou-li uskutečnění svého předsevzetí provésti ihned, provází živá představa jeho a stálý nepokoj onu řadu, která uskutečnění předchází, a tím se stává, že po uplynutí jí mysl k vyplnění předsevzetí jest dokonale připravena. Ba shledáváme mezi lehkomyslným a úzkostlivým člověkem úplnou protivu všeho počínání a cítění. Prvý pro zábavu, která mu před plněním předsevzetí kyne, zapomíná úplně na předsevzetí a zhusta buď zcela je odloží aneb lehkomyslně odbude. Úzkostlivý člověk naopak nedovede se nikdy cele oddati radosti a zábavě, ví-li, že po ní následují vážné povinnosti, vůbec plnění nějakého předsevzetí. Lehkomyslný pro zábavu nedospěje vůbec k tomu, aby své předsevzetí splnil, vážný a úzkostlivý pro předsevzetí nedovede se bezstarostně oddati zábavě.

Rozdíl obou případů spočívá jedině v rozdílnosti nálad, které v době možného uskutečnění řady A, B, C, ..., nastávají. Tyto příklady naznačují asi s dostatek, že objektivní sestrojení řady není jediným činitelem při výbavě čili evoluci. Nepravíme ovšem nikterak, že pevné spojení obsahů představ mezi sebou není důležitou podmínkou možné výbavy, nýbrž tvrdíme toliko, že sebe pevnější objektivní spojení nedostačuje, nepřistupují-li k tomu činitelé subjektivní, příslušné nálady. Ano, zkušenost dotvrzuje i posléze, že pevné spojení představ při tvoření řady při sebe lepším úmyslu nedaří se, je-li orgánová nálada tomu nepřízniva.

Aby nevzniklo nedorozumění, třeba rozeznávati zde dva činitele: pravidelný postup orgánového vědomí průběhem dne a nahodilejší nálady stykem představ způsobené. Prvý jest podmínkou časomíry, nahodilejší nálady však buď usnadňují, buď znesnadňují i tvoření řad i výbavu jejich. V příčině časomíry nutno tedy předpokládati, že pravidelný postup orgánového vědomí zahrnuje v sobě a priorickou řadu s velkým počtem význačných členů, kteréž jsou podkladem nevědomého čítání, čili měření. Avšak shledáme rovněž, že tato a priorická řada jest a priorickým podkladem pro všecku empirickou řadotvorbu, a že spolu i při výbavě nezbytně spolupůsobí. Zvláštní subjektivní nálady při tom toliko spolupůsobí, buď příznivě, buď nepříznivě.

Kap. III. Odvození theorie času z pravidelného postupu orgánového vědomí.

Každý organism , nejnižší i nejvyšší, vyznačen jest střídáním funkcí, s nimiž střídavé fase orgánového vědomí dány jsou. O tom promluvil pisatel již v pojednání o citech, avšak zde přihlédnouti nám jest k tomuto střídání za účelem jiným, závažným, abychom totiž pochopili, kterak toto střídání jest biologickým základem všech názorů časových a časomíry. Jako organismy, počínaje od nejnižších k nejvyšším, ukazují velmi nestejnou složitost a odtud pochodící zřejmé neb nezřejmé oddělování funkcí a vytvořování příslušných ústrojů, tak možno již předem souditi, že i názory časové a časomíra budou prostě subjektivního významu toho kterého druhu živočišstva dle pokročilého aneb prvotního stupně vývoje. Vědomí lidské, jež bádání psychologickému jest jediným východištěm, pokud jde o opravdové řešení problémů, ukazuje nám, že každé individuum lidské má vědomí času prožitého, časovou řadu od přítomnosti počínaje nazpět až k prvním začátkům ustáleného vědomí. Čím složitější vůbec organism jest, tím z pravidla také delší jest objektivní doba života, přihlížíme-li totiž k přirozenému zakončení bez násilného přerušení úkonů životních. A nehledíme-li ani k délce přirozeně končícího života, nýbrž máme-li toliko vědomí minulosti na zřeteli, která v každém okamžiku života činí pozadí jeho, můžeme s týmž právem říci, že poměrně dle složitosti organismů bude na obdobném stupni vývoje vědomí této minulosti objektivně buď kratší neb delší. Z této objektivnosti délky souditi o příslušné subjektivné délce čili krátkosti života nejsme však nikterak oprávněni. Totiž nebylo by správno souditi, že subjektivní vědomí minulého života, pokud je u živočichů předpokládati můžeme, jest podmíněno objektivní délkou života. Zkrátka nedá se mysliti, že by živočich dle poměru s lidským životem krátce žijící, pokládal svůj život za kratičký dle míry života lidského. Že tomu tak býti nemůže, o tom přesvědčí nás tato úvaha. Tážeme-li se, na čem zakládá se vědomí časové vyvíjejícího se individua lidského, shledáváme nutně, že jest to vývoj sám. Při tom ovšem nutno pominouti zcela vývoj embryový, poněvadž vědomí jeho od vývoje poembryového jest prahem odděleno. Ale i počátek poembryového vývoje nutno vyloučiti z vědomí délky života, poněvadž opravdu upomínka tak daleko nesahá. Poembryový vývoj děje se ve věku nemluvném a dětském prudce, tak že nápadně liší se od pozdějšího vývoje klidnějšího. Počítáme-li asi od pátého neb šestého roku postup života a vývoje tou měrou za vědomý, že v pozdějších dobách ještě v upomínce jest zahrnut, tedy máme před sebou vědomou řadu zvolna postupujících stupňů vývoje ústrojového a spolu intelektuálního. Shledáváme dále, že kromě vývoje činností rozumových u člověka přední význam přísluší ponenáhlému vývoji pohlavnímu, jeho stupňům předběžným, zralosti a následným stupňům sestupujícím. Zkušenost ukazuje všeobecně, že tento vývoj, jejž člověk má společný s ostatními živočichy, kromě boje o život a vývoje činností intelektuálních určuje především podstatu života, a to s malými rozdíly u obou pohlaví stejně. Jest tedy patrno, že přirozený vývoj pohlavní a přirozený úkon plození jest to, co dává životu lidskému celkový význam časový.

Tato celá řada životní jest však u člověka zřejmě rozdělena jednotlivými dny, jež činí takřka články v tomto souvislém řetězu života. Nezbytná potřeba spánku, jejž u všech poněkud výše složitých organismů předpokládati nutno, způsobuje tedy, že celá řada života rozčlánkována jest ve členy celkem sobě velmi podobné.

Doba dne jest tedy u člověka, a podobně zajisté u poněkud vyšších organismů, základním prvkem životního vědomí časového. Tyto řady dnové jsou sobě velmi podobné, neboť vývoj děje se zvolna a ponenáhlu. Kdežto pak celá řada životní má význam psychický, časový toliko při souborném přehlížení života a při očekávání budoucnosti, jest doba dne tím psychickým činitelem, jenž opravdu veškeré naše názory časové a časomíru zakládá a ovládá. Než o tom prozatím dosti.

Pravili jsme prve, že individuální vývoj pohlavní určuje vědomí délky života, a můžeme k tomu dodati, že dosažený stupeň tohoto vývoje spolu podstatně označuje v každé době povahu přítomnosti. Jinaké zajisté jest vědomí přítomnosti ve věku dětském, jinošském, mužském a stařeckém. Co dodává každé této přítomnosti zvláštního významu jest, právě dosažený stupeň vědomí orgánového. Každá doba života cítí se tím, čím jest, totiž béře vědomí své orgánové z dosaženého stupně vývoje a nemá žádného vědomí krátkosti života, tak nutno klásti u všech živočichů. Dle obdoby s člověkem nutno tedy předpokládati, že vědomí časové každého individua dvojpohlavních živočichů podmíněno jest stupněm pohlavního vývoje, a že jest ve svém způsobu právě tak ucelené bez nějakého vědomí krátkosti, jako vědomí lidské. Z toho lze souditi, že celkové vědomí živočicha na jistém stupni vývoje stojícího jest jakousi ucelenou veličinou, která nedovoluje žádného srovnávání ve příčině délky čili krátkosti s životem lidským. Jediným měřítkem jeho jest vlastní jeho vývoj sám. Možno tedy vším právem říci, že dle psychického čili subjektivního měřítka, kteréž u ostatních živočichů jedinou platnost má, jest délka života na každém stupni vývoje subjektivně stejnou veličinou časovou, neboť měřítko objektivní jest odvozené a přísluší toliko srovnávací činnosti lidské. Živočichům samým jest však objektivní míra neznáma. Možno tedy také jinak ještě říci, že každý živočich jest subjektivně stejně starý, nalézá-li se na obdobném stupni vývoje životního. A podobná úvaha platí zajisté i u ostatních živočichů nedvojpohlavních. - Této úvahy zapotřebí bylo, abychom ukázali, že význam času jest prostě biologický a proto subjektivní, na vývoji samém spočívající.

Avšak skutečnost orgánového vědomí, jeho zřejmost, jevící se bedlivému pozorování psychologa, ba i každého obyčejného pozorovatele, aspoň ve věku zralejším, jest dosud mnohým lidem, ano i psychologům, věcí problematickou, o jejíž skutečnosti pochybují. Je to arci známkou velmi nedostatečného sebepozorování. Proto chceme věc ještě s jiného stanoviska objasniti, aby, pokud možno, i pochybovatelům stala se zřejmou.

Orgánové vědomí ničím jiným není než sebecitem v nejrozsáhlejším slova smyslu. Že však každý sebecítí, v každém okamžiku má vědomí většího či menšího zdaru a významu svého tělesného života, kdož o tom může pochybovati, či není naopak slepou zatvrzelostí, uzavírá-li se někdo tomuto úkazu tak zřejmému a patrnému? - Tento sebecit není nikterak totožný s tím, co podávají mi smysly, co vidím, slyším, chutnám atd., nýbrž vyplývá z ústrojnosti samé. Nejpatrnější částí sebecitu jest vždy vědomí dýchání, prostorný sebecit povrchu těla a jeho dutin, zdravotní stav orgánů vegetativních, celkový stav svalstva, je-li čilé či unavené, a taktéž stav čidel, stav lačnosti čili nasycenosti atd. Mimo tyto běžné stránky orgánového vědomí jsou jemnější, jež povrchnímu pozorování méně jsou patrny, jako na př. tlukot srdce, jasnost hlavy, jak říká se prostonárodně, než naopak tupost, stav vědomí pohlavního, jeho lhostejnost neb vzbuzený zájem. Kromě toho jeví se ale nápadnější změny, jež zasahají především do rytmu dýchacího, srdečního a oběhu krve, avšak též do ostatních úkonů. Tyto více méně nápadné změny nazýváme city. Onyno však trvalejší stavy orgánového vědomí buď pravidelné či výminečné, nazýváme celkovými náladami. Takovými náladami jsou čilost a naopak ochablost, vědomí tělesné síly a naopak slabosti, mysl povznesená a naopak sklíčenost atd. Kdo neuznává skutečnost orgánového vědomí, ten musí popříti také skutečnost toho, že jsme si vědomi dýchání pravidelného či zrychleného, nepravidelného neb zrychleného rytmu srdečního, lačnosti a hladu, nasycenosti a přesycenosti, tuposti hlavy aneb naopak její vyjasněnosti, schopnosti svých svalů a naopak únavy, podrážděnosti k smíchu neb hněvu neb naladěnosti k veselosti atd. A přece jsou tyto věci tak zřejmé a známé; a psycholog, jenž skutečnost orgánové vědomí popírá, musí se tedy přece tázati" Odkud vědomí lačnosti a hladu, nasycenosti a přesycenosti, nálady k dávení, patrného podnětu k vymítání trusu a moče atd.? Že tyto úkazy, v ekonomii našeho života tak důležité, nejsou nahodilé, že odkudsi pocházeti musí, to zajisté každému nepředpojatému pozorovateli a mysliteli bude zřejmo, není-li zaujat předsudky. Abychom tedy vyhnuli se rozvláčnosti a celou věc stručně vyjádřili, řekneme takto: orgánové vědomí jest souhrnem všeho toho, co cítíme bezděčně a nevědomky ve příčině buď pravidelného, buď nějak pozměněného neb porušeného průběhu všech svých úkonů. Že toto, co cítíme v každé době života, opravdu něčím jest, že jest to důležitým základem psychologického zkoumání, kdo o tomu bude ještě pochybovati?

Avšak tento tak důležitý sebecit jest kromě nahodilých změn, churavostí, únavou, rozčilením a jinými činiteli způsobených, podroben ponenáhlému přetvořování, jímž právě označuje se postup věků lidských od útlého dětství až do smrti. Jak jsme již pravili, cítí se jinak dítě než chlapec, opět jinak jinoch a zralý muž; a stařec opět vyznačuje se jinou podstatou svého sebecitu. Mimo to pozorujeme ti zajímavou věc, že pozornost a uvědomění tohoto sebecitu zbystřuje se s postupným vývojem člověka. V dětském věku člověk teprv nápadnějších změn při churavosti a nevolnosti je si vědom, jinošský věk již bedlivěji sleduje svůj sebecit, a nejbystřejší pozornost bývá k němu obrácena ve věku pokročilém a stařeckém. Také lidé slabšího a křehčího složení a rovněž hypochondrové a lidé hysteričtí, zvláště ženy, s neobyčejnou bedlivostí sledují každinkou změnu svého sebecitu. Odtud pochází úzkostlivost a neustálé obavy před onemocněním u lidí takových. Zejména jsou poučnou látkou psychologovi ve příčině podstaty sebecitu úkazy rozsáhlou měrou při hysterických ženách pozorované. Zkušenosti ukazují, že neustálá upjatá pozornost takových žen na svůj stav způsobuje všeliké chorobné úkazy jejich sebecitu, které mizejí ihned, jakmile pozornost jejich jinam jest obrácena. Tyto úkazy jsou bohatým zdrojem poučení ne toliko pro lékaře, nýbrž stejnou měrou psychologovi. Avšak do podrobností nelze nám pouštěti se. Toliko poukazujeme v té příčině na Strümpellovu Pathologii, zvláště sv. II.

Jestliže tedy chorobné stavy sebecitu úzkostlivosti a upjatou pozorností zveličují se a vůbec pozměňují, co jiného nutno z toho souditi, než že jest tento sebecit čili všeobecná orgánová nálada velice závažným psychickým činitelem? - Daly by se k tomu ještě jiné doklady z obecné zkušenosti uvésti, než to, co bylo pověděno, dokonale dostačí tomu, kdo zřejmou pravdou chce se dáti přesvědčiti. Orgánové vědomí jest tedy nezvratnou psychologickou jistotou, a jisto rovněž jest, že průběhem vývoje povlovným změnám jest podrobeno. Avšak, jak svrchu již řečeno, má tento postupný vývoj význam toliko pro celkový životní názor časový. Pro obecné úkazy časové a zejména časomíru daleko závažnější jest denní vývoj vědomí orgánového.

Chceme zprvu především opět znázorniti, kterak denní střídání sebecitu jest veledůležitým činitelem psychologickým. Kdo ignoruje orgánové vědomí, tomu především spánek, jakožto přirozená reakce organismu zůstane úkazem naprosto nepochopitelným. Kdo tedy v psychologii ignorovati chce význam orgánového vědomí, ten musí také ignorovati spánek a pokládati za jediný úkol psychologické vědy probírati úkazy smyslové. Že by však taková psychologie byla brzy v koncích, jest patrno, neboť změny vědomí orgánového zasahují neustále rušivě do průběhu vědomí smyslového. Toho dokladem není nám toliko spánek se všemi úkazy průvodními, nýbrž obzvláště pravidelné výtvory obrazotvorné a choroby duševní. Kdo tedy z úmyslu ignorovati chce orgánové vědomí, musí také ignorovati onyno výtvory a choroby duševní a jich existenci popírati, aneb aspoň tvrditi, že zkoumání psychologického základu těchto úkazů není předmětem psychologie; což však jest contradictio in adiecto. Kdo tedy ignoruje vědomí orgánové, tomu právě nejzávažnější problémy psychologické unikají a stávají se zbytečnými. Vědecké zkoumání však nesmí ignorovati důležité úkazy, jinak jest od počátku na nesprávné cestě, a jeho snahy zabíhají do všední povrchnosti a neúrodnosti.

Důležitý úkaz spánku jest tak přesvědčivým důkazem, že vedle smyslového vědomí stále působí jiný činitel, že opravdu těžko jest pochopitelno, kterak psycholog může to ignorovati. Platí-li všeobecná zásada zkušenosti, že obsahy vědomí navzájem buď se podporují aneb ruší, tedy znamenitý úkaz spánku vede přímo k nezvratné jistotě, že to, co při spánku působí, jest činitel do oboru vědomí spolu náležející. Neboť kdo chtěl by připouštěti možnost, že do vědomí rušivě zasahá něco, co jest mimo vědomí, ten již předem zaplétá se do nesnází a sporů. Ostatně netřeba ani těchto všeobecných úvah. Zkušenost přímo ukazuje, že onoho činitele, jenž při nastávajícím spánku rušivě do vědomí zasahá a posléze je úplně odstraňuje a zahlazuje, jsme si patrně vědomi. Jest to praobyčejný úkaz ospalosti. Kdo tedy chce ignorovati orgánové vědomí, ten musí také popírati, že ospalost něčím skutečným jest. Ježto ale popírání této jistoty jest absurdní, následuje také, že popírání čili ignorování orgánového vědomí jest absurdní. Nebudeme zde rozebírati zajímavé úkazy spánku, neboť to odvrátilo by nás od předmětu. Spokojíme se s povšechnou poznámkou, že ten činitel, jenž tak nápadně v našem vědomí jako ospalost se projevuje, provádí úplnou reakci, jež končí nevědomím. Když toto nevědomí delší neb kratší dobu dle potřeby potrvalo, ustupuje zvolna ona reakce rušivá a empirickému vědomí smyslovému pozvolna průchod se dává. Opět podotýkáme, že ten, kdo působnost orgánového vědomí ignoruje a popírá, zcela odnímá si možnost pochopiti podstatu snění. Neboť jako vlivem ospalosti a jeho reakcí vědomí mizí, tak opět vědomí pozvolna nastupuje, když oné reakce není již zapotřebí. Avšak ona reakce ustupuje pozvolna, a když většinou ustoupila, nastává bdělost. Je-li člověk zdráv, mizí rychle poslední zbytky rozespalosti a nastává čilost. Jak nápadné protivy jsou tyto stavy, ospalost před spánkem nastupující, spánek sám a posléze ranní čilost, to opět jest každému člověku i nepsychologu velmi dobře známo. Kdo tedy neuznává orgánového vědomí a jeho důležité působnosti jako činitele psychického, ten musí také popírati onen nápadný rozdíl mezi ospalostí a čilostí, aneb aspoň vytáčeti se nedostatečnou omluvou, že psychologii po tomto rozdílu nic není. Něco takového tvrditi jest však taktéž absurdní.

Pozorujíce tedy přirozený průběh dne, shledáváme především dvě závažné protivy v našem vědomí, ospalost a čilost. Sledujeme-li však zevrubněji podstatu těchto dvou úkaz§, shledáváme, že oba dotýkají se stejnou měrou všech úkonů vědomých, tj. všech smyslů i činností svalových i rozumových. Čilost tedy patrně něčím jest, a poněvadž není ani dojmem smyslovým, ani činností svalovou, ani rozumovou, jest něčím, co ve vědomí vedle oněch empiricky dobře známých činností jest obsaženo. Zkrátka, kdo není předpojat a neuzavírá se zřejmé pravdě do očí bijící, ten uzná beze všeho, že čilost jest také jakýmsi vědomím. Toto vědomí pak nazváno orgánovým, poněvadž pozorování ukazuje, že souvisí jak s činností ústrojů vegetativních a smyslových, tak s činnostmi svalovými a rozumovými. Pozorujeme-li blíže význam čilosti, přesvědčujeme se dále, že jest to jen souborný název, jenž zahrnuje jednotlivé stavy čidel a svalů a činností rozumových atd. Čilost všeobecně takto nazvaná skládá se tedy především z čilosti čidla zrakového a sluchového, pak též z čilosti ostatních čidel, pak z čilosti všech svalů, posléze z čilosti těch činitelů, jež umožňují činnosti rozumové, nehledíme-li ani k ústrojům vegetativním. Tatáž úvaha platí o ospalosti. Tato jest také souborným názvem, a tedy opravdu sumou jednotlivých stavů ospalosti čili neschopnosti, i zahrnuje tedy v sobě neschopnost čidla zrakového a sluchového a rovněž čidel ostatních, pak neschopnost aneb zmenšenou schopnost veškerého svalstva kosterního, a posléze neschopnost těch činitelů, jež umožňují a podmiňují činnosti intelektuální.

Zkušenost ale dále ukazuje, že té čilosti jak čidel jednotlivých, tak i svalů a oněch činitelů intelektuálních průběhem dne tou měrou ubývá, jak činnosti byly provozovány. Zejména ukázalo měření přesně, že čilosti zraku ubývá nápadně rychle. Avšak toto ubývání čilosti jest proto velmi složitým úkazem, že jednotlivé činnosti navzájem se střídají a tím možnost odpočinku jest dána; jinak by čilost organismu byla velmi brzy vyčerpána. Přes to však pozorujeme, že čilosti ubývá, ne sice nepřetržitě postupnou řadou, při jednotlivých činnostech pozorovatelnou, avšak celkem zcela patrně.

Mimo čilost a ospalost pozorujeme ještě třetí stav více výminečný, jest to stav, jenž pisatel nazval přebdělostí. Tento stav, lidem všeobecně známý, jest tak závažný ve své podstatě a svých výsledcích, že jest nám opět nezvratným dokladem o důležité působnosti vědomí orgánového. Přebdělost ale jest nemožnost spánku, ačkoliv únava dosáhla velikého stupně. Ba právě, protože únava překročila jistý stupeň, nastává nesnadnost reakce spánkové. Má-li tedy tato nastati, nesmí býti únava stupňována nad jisté meze, jež individualitou každého člověka jsou určeny. Přebdělost nastává tedy všeobecně tím, že ústroj kterýkoli byl podroben úkonům nesmírným aneb neobvyklým, aneb po případě, že podstata ústroje bylo porušena. Nastává tedy po nemírné činnosti svalové, po nemírném požívání pokrmu a nápoje, po přílišné únavě toho kterého čidla, po výstřednostech pohlavních, po nemírné práci duševní, po neobyčejném vzrušení citovém, při místním poškození některého ústroje, jako při zánětu, posléze při těžkém onemocnění vůbec. Zvláštním odznakem přebdělosti jest, že buď naprosto spánek vylučuje, aneb toliko polospánek připouští. Je-li přebdělost toliko výminečným úkazem, nastává po jisté době polospánku teprv opravdová reakce spánková. Opětuje-li se tento stav často, ohrožuje povážlivě zdraví, a choroby duševní vyznačují se v pokročilejších stádiích nemožností opravdové reakce spánkové. Jak trapný stav to jest, ví každý člověk z vlastní zkušenosti. Ať v době denní bdělosti, ať v době spánku se dostavuje, vždycky vyznačuje se dvěma extrémními úkazy, tj. i neschopností k obvyklým činnostem smyslovým neb rozumovým, neb svalovým, i nemožností reakce spánkové. Jest tedy tak patrným stavem vědomí, že o jeho skutečnosti pochybovati nelze. A jest to dále stav orgánového vědomí ovšem výminečný, jenž sice zhusta původ svůj odvozuje z činností smyslových neb rozumových, neb svalových, avšak s nimi nikterak není totožný. Jest to právě stav vědomí, jenž leží mimo onyno empirické obsahy. Pro objasnění budiž uveden velmi jednoduchý příklad.

Kdo pozoruje před spaním delší dobu teleskopem předměty nebeské neobyčejné světlosti, aneb takové, jež vyžadují velmi soustředěné pozornosti, ten nad obvyklou míru unaví zrak a nemůže usnouti, až onen výstřední stav nemírného úkonu navrátí se v rovnováhu obvyklého orgánového vědomí zrakového. A podobných příkladů lze mnoho uvésti, nám však tento jediný dostačí.

Srovnáváme-li nyní stav čilosti se stavem ospalosti, dospíváme jistého přesvědčení, že prvý naznačuje sumu latentní energie, která spánkem byla získána a veškerou činností denní pozvolna se vyčerpává. Když ona vyčerpanost dosáhla jistého stupně, nastává neschopnost úkonů, a tedy doba, jež k reakci spánkové se chýlí. Avšak známo jest, že onu neschopnost lze neobyčejným úsilím překonati, tak že ústroje násilně udržují ve stavu působnosti. Následek ale jest ona již zmíněná přebdělost. Že čilosti průběhem dne stále ubývá, toho opět jsme si vědomi. Nechť ku práci jakékoli, nezdar námahy a více méně marné usilování jest zřejmým znakem únavy. Ona nechuť sama sebou jest patrným obsahem orgánového vědomí a právě takovou nezvratnou jistotou, jako kterékoli děje smyslové nebo rozumové. Zkrátka, pozorujeme při déle trvající činnosti buď smyslové, buď rozumové, že počáteční čilost zvolna přechází ve stav únavy. Čilost i únava jsou kladné obsahy orgánového vědomí, či správněji kladné podstaty tohoto vědomí samého. Proto nutno střídati činnosti, aneb ode vší činnosti odpočívati, aby potřebná čilost opět se dostavila.

V tomto postupu od jasné čilosti ku větší menší ochablosti únavy jest obsažen nepopíratelný význam časový, jinak řečeno, tento postup sám jest časem čili řadou časovou, která však nabývá objektivních obsahů všemi oněmi činnostmi. že onen postup jest skutečně řadou členů po sobě následujících, o tom nejlépe přesvědčíme se tímto pozorováním. Již svrchu bylo pověděno, že kvalita orgánové nálady dává v každém okamžiku života přítomnosti svůj obzvláštní význam. Ne to jedině, co vidíme, slyšíme, myslíme, cítíme, určuje ráz přítomnosti, nýbrž především onen stupeň čilosti neb únavy, jejž přímo pociťujeme. To je opět taková jistota zkušenosti, jíž naprosto nelze popírati, a kdo odvažuje se toho, dokazuje jen zřejmě, že není pozorovatelem sebe. Také dochází onano jistota potvrzení s jiné strany. Netoliko, že činnosti rozdílné nedaří se stejně v rozdílných dobách dne, poněvadž čilost jest nestejná, nýbrž i citové změny orgánové nálady jsou dle toho rozdílné, na jakém stupni vývoje denní orgánová nálada se nalézá. Odtud jedině pochází známý úkaz, že při celkové čilosti jsme střízlivější, že nepovolujeme tak citům a vášním, jako v době, kdy patrnější únava celé naše vědomí ovládá. Správněji vyjádříme tuto věc takto. V době větší čilosti nenastávají vlivem představových obsahů tak patrné odchylky od průměrné normální nálady orgánové, jako když nastal již stupeň větší, menší únavy. Věc je patrna. Trvalou činností smyslovou neb svalovou neb rozumovou netoliko ubývá čilosti čidel a svalů a oněch činitelů intelektuálních, nýbrž také základní úkony dýchání, činnosti srdeční a oběhu krve a dosazování výživných látek jsou tím neustále dotýkány a rušeny; proto také snadněji nastávati budou živější city, když rytmus oněch základních úkonů jest již poněkud porušen, než pokud jest průměrně pravidelný.

Onyno stupně celkové orgánové nálady jsou tedy právě tak soubornými složenými úkazy, jako orgánová nálada vůbec. Opět podotýkáme s důrazem, že ten, kdo popírati chce vliv a význam orgánového vědomí, musí popírati všeobecně známou jistotu, že činnosti smyslové, svalové a rozumové zasahají rušivě do základních úkonů orgánových. To však popírati jest prostě absurdní. - Tedy jest jisto, že celková nálada orgánová, čili sebecit pozvolna, ale neustále průběhem dne se mění. Zcela populárně vyjádříme to takto: Postupem dne cítíme se nestejně vzhledem k čilosti neb únavě.

Že však denní orgánové nálady opravdu podmiňuje názory časové, to pozorujeme zejména při dvou opačných úkazech. Konáme-li práci snadnou a dobře se dařící, čili co jest totéž, bavíme-li se dobře, neodpovídá názor času, jehož si jsme vědomi, nikterak počtu smyslových obsahů ve vědomí se vystřídavších. Což prostonárodně lze takto naznačiti: Zdá se nám, že krátká doba uplynula, ale objektivně, tj. dle kosmické míry časové uplynula jistá doba, které jsme se nenadáli. K objasnění budiž připomenuto, že u každého člověka postupem zralosti a zkušenosti vyvine se jakási shoda mezi časomírou subjektivní orgánovou a objektivní kosmickou, tak že dosti přesně dovedeme i bez hodin a bez pozorování úkazů nebeských odhadovati prošlou dobu. V onom zmíněném případě však nastává patrná neshoda subjektivní míry s objektivní. V čem spočívá tato neshoda, aneb co jest příčinou, že přes veliký počet vystřídavších se obsahů pocitových a prostě představových doba pošlá zdá se nám býti krátkou? - Obsahy smyslové patrně tuto míru nepodávají, neboť dle zásady, že počet členů řady určuje délku časovou, měla by býti doba s počtem členů úměrně dlouhá. Rovněž tak je patrno, že nemůže tato míra spočívati v žádné jakkolivěk ze smyslových obsahů odvozené řadě, neboť týž důvod by takovou domněnku úplně vyvracel. Tedy spočívá jedině v orgánovém vědomí. A příčinu lze velmi snadno nahlédnouti. Při snadné, hravé práci čili zábavě jest úsilí pozornosti velmi nepatrné, spotřeba latentní energie velmi nepatrná, rušení základních úkonů životních buď žádného není neb děje se v míře velice nepatrné. Co však znamená toto, vyjádříme-li to mluvou psychologickou? - Postup od stupně čilost, jenž před započetím onéno činnosti byl dosažen, velmi nepatrně uchýlil se ve směru k únavě, latentní nahromaděné energie bylo v poměru k obvyklé činnosti nápadně málo spotřebováno. Řada členů v postupu vývoje denního, jež mezi tím se vystřídala, má tedy taktéž nápadně malý počet oproti obvyklým činnostem. Tedy jest doba v pravém slova smyslu, totiž dle subjektivního měřítka orgánového, velmi krátká.

Zcela opačný případ jest, když činnost děje se s neobyčejným úsilím z naší strany, aneb vystřídání obsahů smyslových spojeno jest s nadobyčejným rozruchem. V obou případech zdá se býti doba neobyčejně dlouhá, ačkoliv objektivní doba kosmická jest krátká. Zde tedy nastává opačná neshoda, opačná odchylka od obvyklé shody subjektivní a objektivní časomíry. Takové případy jsou časté. Pracné studium, kde s napjetím vší pozornosti domáháme se styků logických, aneb trapné očekávání něčeho a odtud pocházející netrpělivost, a podobné úkazy. Ve všech takových a jiných případech jest spotřeba latentní energie neobyčejně veliká, ačkoliv nových obsahů buď smyslových buď rozumových jen málo se vystřídalo. Opět nutno podotknouti, že míra časová nemůže tu spočívati ani v řadě vystřídavších se obsahů smyslových neb pojmových, ani v jakékoli řadě z takových obsahů odvozené. Spočívá tedy jedině v řadě orgánového vědomí, která za objektivně krátkou dobu ve směru od čilosti k únavě postoupila o mnoho členů.

Tyto dva úkazy všeobecně známé jsou tak přesvědčivé vzhledem k podstatě časomíry subjektivní, že každá jakákoli námitka o ně se rozbíjí. Avšak tyto dva opačné příklady vedou nás k důležitému důsledku. Jako v jednom případě za objektivně krátkou dobu vystřídá se malý počet členů, v druhém neobyčejně veliký, tak musí býti opět střední míra v postupu ve směru od čilosti k únavě, a tato střední míra jest obvyklou střízlivou časomírou, kteráž u každého člověka dle zkušenosti v souhlas a shodu s objektivní mírou kosmickou, tj. hodinovou bývá uvedena. Tato střední míra pak u každého člověka dle jeho individuality bude rozdílná. Prostonárodní názor vyjadřuje to trefně tím, že rozeznává povahy rychlé a rázné, ale po případě snadněji ochabující, a opět povahy volné, ale vytrvalé.

Naskýtá se nám však nyní jiná závažná otázka, která ovšem netoliko ve příčině subjektivní časomíry, nýbrž i vzhledem ke všem problémům psychologickým jest důležita. Pravili jsme již, že orgánová nálada jest souborným úkazem, jenž zahrnuje stupeň čilosti neb únavy všechněch úkonů v celkovou sumu. Čilost neb únava jednotlivých čidel, svalů, oněch činitelů intelektuálních a posléze všech úkonů prostě vegetativních jest zde zahrnuta v celkovou sumu. Při tom jest pozoruhodno, že jednotlivé členy této celkové nálady přesně lokalisujeme, pokud jen nápadněji ve vědomí vynikají. Víme dobře, co jest to únava zraku, sluchu, čichu atd. a vykazujeme každé této únavě zcela určité místo, rovněž rozeznáváme střední aneb zvolněné neb zrychlené dýchání a taktéž je lokalisujeme. Totéž platí o zrychlené neb nepravidelné činnosti srdeční, a každý dobře ví, co jest to tlukot srdce. Rovněž přesně lokalisujeme lačnost neb přeplněnost, potíže trávení, podněty k vymítění atd., ano lokalisujeme i bezděčně všecko myšlenkové úsilí. Prostí lidé, kteří nemají ani potuchy o psychologii neb anatomii, sahají si bezděčně na čelo, když se rozpomínají. Co však znamená toto sahání jiného, než že lidé mají určité vědomí, že onyno děje myšlenkové v těchto místech se odehrávají? - Je to pradávný v lidském pokolení obyčej, pocházející z dob, kdy lidé ani o mozku, ani o duši, tím méně pak o psychologii nic nevěděli. Zajisté nikdo se neodváží tvrditi, že onen obyčej a spojené s ním temné přesvědčení pochází teprv od té doby, kdy fysiologové na základě pathologických úkazů čelní laloky velkého mozku prohlásili za ústrojí duševní činnosti. Tážeme-li se však, odkud ona lokalisace myšlení a duševních činností do čela pochází, nalézáme pozorováním zcela rozhodnou a určitou odpověď. Čilost rozumových činností cítíme jakožto zvláštní pocit, resp. Náladu v okresu čelním, naopak tupost myšlení jako těžkost v onom okresu, čili jak říkáme, těžkost hlavy.

Tato zřejmá lokalisace částečných obsahů orgánové nálady jest netoliko sama sebou jistou zkušeností empirické psychologie, nýbrž spolu také spojena s nezvratným úkazem, že orgánové vědomí jest závažným činitelem psychickým, jenž do všech úkonů představových patrně zasahá. Avšak přesná lokalisace orgánového vědomí jest dále ještě podnětem k theoretickým úvahám, jež jsou podstatným úkolem psychologie empirické, právě tak jako ve všech empirických vědách úkazy vedou k úvahám theoretickým a k založení stanoviska theoretického. Bez tohoto však byla by každá věda empirická pouhou neladnou sumou jistot bez rozumové souvislosti. Otázka, která nám se naskýtá, jest tato: Orgánové vědomí jest ohlas úkonů a působností chemických, jež dějí se v každém příslušném ústrojí. Úkony každého ústroje dějí se buď pravidelně, aneb s většími, menšími odchylkami od pravidelnosti. Jinak možno říci také, že stav toho kterého ústroje jest buď střední a pravidelný, aneb od klidné pravidelnosti odchylný. To platí netoliko o úkonu dýchacím, srdečním, vasomotorickém, o trávení a vymítání, nýbrž stejně o ústrojí pohlavním, o svalech kosterních a o čidlech. Kdo jednostranně pokládá čidla toliko za výrobce smyslových pocitů, ten dalek jest pravého stanoviska empirické psychologie. Čidla ovšem v normálním stavu zjednávají pocity, při nichž nepozorujeme žádného příměsku jiných obsahů, čili abychom přesněji vyjádřili se, vznik pocitových kvalit není provázen žádným specifickým uvědoměním. Toliko vědomí čilosti čili nerušenosti vjemů smyslových provází působnost jich, ale této čilosti jsme si vědomi spíše jako vlastnosti záporné, totiž nedostatku únavy aneb chorobných afekcí. Avšak jisto jest, že tato čilost jest právě tak positivním obsahem vědomí, jako únava neb jakékoliv chorobné podráždění. Otázka naše zní tedy takto:

Jest každé ono parciální orgánové vědomí toliko obsaženo v příslušném ústrojí buď vegetativním, neb smyslovém, neb svalu, a jsou všecka tato parciální vědomí nějak soustředěna v nějakém středisku?

Velmi pravděpodobná odpověď k této otázce jest ta, že asi soustředěno jest celé orgánové vědomí v nějaké části velkého mozku, a že jedině takto možno jest, aby na jeho základě vytříbil se názor časový a zvláště přesná časomíra.

Tento theoretický předpoklad nalézá hojné opory, uvážíme-li jinou stránku činností duševních, totiž úkony rozumové a myšlení. A poněvadž tento předmět s vytčeným naším úkolem, totiž vyšetřením původu názorů časových a časomíry co nejtěsněji souvisí, proto třeba při něm poněkud setrvati. Bezděčně naskýtá se nám otázka: Odkud pochází rozumová činnost abstrahovací, determinující a sdružovací? - Stará psychologie málo pozastavovala se při otázkách podobného obsahu, ano i Herbart a jeho škola dosah této otázky zcela podceňovali či lépe ignorovali. A kdyby pilné výzkumy pathologické nebyly v té příčině šťastně razily cestu, tkvěla by psychologie dosud v bludišti vší nejistoty a povrchnosti. Herbart předpokládal, že mechanism představ, jenž vede k činnostem především abstrahovacím, pak ale k determinovacím a sdružovacím, rozumí se sám sebou. A tak činí i ti psychologové, kteří dosud se domnívají, že mohou neb smějí ignorovati výsledky srovnávací anatomie a především značné úspěchy zkoumání fysiologického a pathologického, a že přece budou opravdovými psychology.

Jednoduchá otázka zvrátí tuto naivní zaslepenost: Proč tento mechanism, který dle jich domněnky sám sebou se rozumí, neděje se vždycky, a proč obzvláště u některých lidí činnosti rozumové jsou vysoce vytříbeny, u jiných úplně leží ladem? Proč tedy jsou někteří lidé důmyslní a jiní prostými blbci? - Rozumí-li se mechanism představ sám sebou, čili je-li prostým následkem toho, že smyslové názory takové a takové dány jsou, proč nepůsobí u všech lidí stejně, a také u téhož člověka velmi rozdílně dle toho, jak jest k myšlení a duševní činnosti naladěn, aneb zdráv či churav? - Dalo by se přece právem očekávati, že zdravá čidla jsou jedinou a úplně dostatečnou podmínkou onoho mechanismu intelektuálního, je-li domněnka oněch lidí správná. Avšak zkušenost ukazuje nám zjevně, že lidé prostincí a beze všech vyšších schopností rozumových bývají obdařeni velmi zdravými smysly, a rozum přece jest velmi chudičký, kdežto lidé pronikavým a tvořivým rozumem obdařeni často netěší se plné zdravotě smyslů. Nejbystřejší myslitelé a zkoumatelé v kterémkoli oboru vědeckém bývají krátkozrací, ba znamenité hudebníci, jako Beethoven a Smetana, byli později dokonce hluší a přece tvořili hudební skladby. Zdravota smyslů, či abychom přesněji psychologicky se vyjádřili, pouhé dodávání látky smyslové nikterak tedy nedostačuje, aby onen mechanism rozumu a tvořivé obrazotvornosti byl vybaven.

Mnohému čtenáři bude se zdáti, že zbytečně rozvláčně objasňujeme věci, které rozumějí se samy sebou. Nebylo by této rozvláčnosti zapotřebí, kdyby nebylo předsudků, popírajících zjevnou pravdu a patrné zkušenosti.

Zajisté tedy mimo prostou působivost čidlovou musí býti ještě něco jiného dáno, aby onyno činnosti rozumové a obrazotvorné mohli býti vybaveny. Ba, kdybychom chtěli a mohli zde pouštěti se do zevrubného rozboru těchto otázek, dokázali bychom, že ani naše základní pojmy zkušenosti, jež pisatel na jedenáct kategorií rozdělil, nemohli by vzniknouti, kdyby nebylo jistých podmínek, jež mimo pouhé kvality smyslové dány jsou. Než spokojíme se se všeobecnou jistotou, že mimo čidla a jich střediska mozková musí býti ještě něco jiného dáno, mají-li činnosti rozumové vůbec začíti.

K témuž přesvědčení přivádí nás prostinká úvaha ze srovnávací anatomie čerpaná. Nejbližší typy a třídy živočichů, ssavci a ptáci, mají k velikosti těla a váze velmi nepatrné mozky, a přece pozorujeme, že ptáci mají neobyčejně bystrý zrak a daleko vyvinutější prostorové názory než člověk. Smyslové činnosti jsou tedy více méně vyvinuty, a přece veliký mozek nápadně malý. Povážíme-li, že v přírodě všecko děje se na základě příčin a že v tom smyslu není nic bezúčelno, nezbytně tázati se musíme, k čemu asi jest tak nápadně vyvinutý u člověka veliký mozek. Anthropolog, jenž srovnává lebky z dávných dob diluviálních zachované a lebky pozdějších i nynějších surových národů s lebkami nejpokročilejších nynějších, soudí zcela logicky, že vývoj velkého mozku kráčel souměrně s vývojem duševních činností. Pouhý důsledek z takového srovnání velí tedy, abychom uznali, že velký mozek jest, ne-li veskrze, aspoň z velké části ústrojem rozumových činností. Pathologická pozorování však v tomto směru již tak hojné zkušenosti přivodila, že o tom ano pochybnosti býti nemůže. Třebas leckteré výsledky nebyly dostatečně zjištěny, třebas ten neb onen výklad nebyl správný, přece tolik jisto jest, že ony pathologické výzkumy objasňují nám účel onoho nápadně složitého ústroje, velkého mozku. A jestliže anatom Hyrtl ještě domníval se, že mozek jest knihou sedmerým zámkem uzavřenou, nemožno po oněch výzkumech již tak říci, a ona tajuplná kniha víc a více se nám rozevírá. Ignorovati onyno výsledky anatomické jest psychologu tolik, jako zatarasiti se oproti všem bohatým rozhledům, jež přírodní věda psychologii poskytuje. Ignorovati onyno a jiné výzkumy jest tedy psychologovi tolik, jako odsuzovati se k jednostrannosti a nevědomosti.

Příroda tedy vytvořujíc veliký mozek a ponenáhlu jej v lidském pokolení zdokonalujíc, patrně jen napomáhala nezbytné potřebě jednak u ostatních živočichů samých, ale pak obzvláště u člověka.

Tážeme-li se ale, jaká jest ona potřeba, již vytvořením velkého mozku bylo poslouženo, nalézáme tutu psychologickou odpověď. Mají-li se díti činnosti abstrahovací, determinovací a sdružovací, musí býti nějak zjednána plynnost, čili snadný styk představ musí býti umožněn. Kdo jako Herbart předpokládá, že monadická duše celou tu spoustu vědomých obsahů v sobě shrnuje, tomu ona záhada zdánlivě neposkytuje nesnází. Neboť všecky pocity a upomínky jsou v monadické duši obsaženy a proto sobě přístupny. Avšak nehledě k nesprávnosti postulátu jednoduché čili monadické duše, není takovýmto předpokladem k objasnění oné záhady nic podáno. Neboť ony svrchu zmíněné otázky opětují se tu stejně. Proč jedni lidé jsou vysoce nadaní, proč jiní nadání středního, proč posléze jiní idioty? Proč člověk v čilé a zdravé náladě schopnější jest správného myšlení, proč v churavosti neb ospalosti atd. méně schopen, proč při vší duševní chorobě některé rozumové činnosti zcela jsou převráceny a znemožněny?

Zde máme vedle sebe dvě závažné a fundamentální otázky psychologické. Jednak možnost styku mezi představami vůbec, jednak zvláštní okolnosti, jež tyto styky buď usnadňují, neb znesnadňují aneb dokonce znemožňují, i když všeobecným podmínkám styku jest vyhověno.

Co všeobecných podmínek styku se tkne, nutno uvážiti jejich psychologický význam. Představy nejsou jednoduchými energiemi duše monadické, nýbrž složité děje chemické. Má-li tedy nastati styk jistých představ, musí býti vybaveny příslušné děje, totiž sklady a rozklady. Nyní uvažme dále, že střediska rozličných čidel jsou a musí býti hmotně od sebe oddělena, jinak by chemické děje jednoho způsobu překážely chemickým dějům druhého. Možno pokládati za nezvratnou jistotu, že pocity zrakové na př. nevznikají v týchž místech, v nichž sluchové, poněvadž chemické podmínky jsou naprosto rozdílné a navzájem by sobě překážely. Kterak tedy má nastati styk představ různých? - Psycholog, jenž domnívá se, že po takových a podobných otázkách mu nic není, ten zapomíná, že ignorováním jich a odpovědí, jež anatomie podává, vydává se v nebezpečenství nesprávného pojímání a stanovení psychologických problémů. Následek, jenž z takového počínání by vyplýval, jest přirozeně tento. Fysiolog na základě pokusů psychofysických, pokusů a pozorování fysiologických a zkušeností pathologických tvoří stanovisko psychologické, zkrátka jest též psychologem, ježto pozorování a výzkumy jeho dotýkají se anatomických podmínek dějů psychických. Psycholog naproti tomu, jenž ignoruje onyno výzkumy aneb platnosti jim upírá, trvá na stanovisku neúrodné šablony a nedospívá vůbec ani k tomu, aby podstatu psychologických problémů poznal. A tak měli bychom vedle sebe dvě různé psychologie, které by navzájem sobě nerozuměly. Můžeme fysiologovi a pathologovi zakázati, aby nezanášel se otázkami psychologickými? - Nikoliv, neboť jeho zkušenosti přímo jej k nim vedou. A to platí stejnou měrou o psychiatrovi, jehožto zkušenosti jsou drahocenným materiálem pro psychologii, neboť dokazují nám, že orgánové vědomí jakožto výraz hmotného složení a jeho pravidelnosti či porušení jest základem a fundamentální podmínkou všech dějů duševních. Co tedy následuje z této dvojstrannosti zkoumání psychologického? - Prostě to, že psycholog par excellence jest zavázán všímati si všech výsledků pokusné fysiologie, pathologie a psychiatrie. Jen tak uvaruje se neúrodné ztrnulosti a obmezenosti. Jinak nebude míti ponětí o tom, v čem slušno hledati problémy psychologické a jak je formovati. - Pisatel dostal před lety do rukou nově vyšlou psychologii od jakéhos německého autora, jenž v úvodu sám se přiznává, že o anatomii nervové soustavy ničeho neví. Jeho "psychologie" také dle toho vypadala. Samé liché škatulkování, samé mlácení slámy, ani zdání o problémech psychologických. A přece poskytovala německá literatura tak hojné, souborné látky.

Mají-li tedy nastati styky mezi představami, musí býti taková úprava dána, aby v jisté části velkého mozku stýkaly se "podněty" ke všem představám, jež vůbec zkušeností dány byly. Pravili jsme, že podněty tam uschovány býti musí, nikoliv hotové představy, neboť představy vyžadují složené děje chemické, kteréžto vedle sebe vybavované v týchž buňkách mozkových nedají se předpokládati, ježto by sobě na vzájem překážely. - Lokalisace rozumových činností v jisté části velkého mozku nesmí se tedy tak pojímati, jako by zde upraveno bylo nějaké skladiště představ, takový předpoklad nedá se vůbec ani mysliti a jest též zbytečný.

Co však onyno podněty jsou, a kterak třeba je mysliti, o tom zde zevrubněji uvažovat nemůžeme. Postačí prostá poznámka, že jsou téže podstaty metafysické, již slušno předpokládati u oněch podnětů, jež obsaženy jsou v oplozeném vajíčku a podmiňují vývoj individua při dostatečné potravě. V onom ústrojí tedy jsou uschovány podněty všech představ zkušeností podaných, a jejich styky podmiňují všecky ony činnosti rozumové, tj. abstrahovací, determinovací a sdružovací. Avšak tento pouhý styk podnětů mezi sebou a vzájemné spojování mezi nimi nedostačovalo by ještě, kdyby nebylo hojného vláknového spojení tohoto střediska rozumových činností se všemi středisky smyslovými atd. Nastane-li tedy v tomto ústrojí nějaký styk různých podnětů, vzniká tímto spojením spolu sesílení dějů molekulových, a to působí jako innervační proud do příslušných středisek smyslových, tak že nastane uvědomění onoho nastalého spojení.

Toto stručné naznačení nám úplně postačí, ježto jest toliko pomůckou k vlastnímu předmětu. Poněvadž pak zkušenosti pathologické tomu nasvědčují, že přední čelní záhyby velkého mozku porušením znemožňují činnosti rozumové, proto vším právem můžeme je pokládati za ústrojí jich. Kdyby zevrubnější zkušenosti pathologické onen názor opravily, nebude zásadně na onom nutném předpokladu psychologickém pranic proměněno. Wundt nazval toto ústrojí orgánem apercepce, a nemáme nižádné příčiny, abychom tento název zavrhovali. Podotýkáme ještě, že všecky základní názory zkušenosti taktéž zde své podněty mají uschovány, a že tyto podněty již dědí se od individua na individuum.

Totéž nutno předpokládati o všech získaných schopnostech a rozumových podnětech, které dědí se od pokolení na pokolení. Jen takto lze pochopiti ponenáhlý vývoj rozumových činností v pokolení lidském a rovněž všecky obdobné úkazy v říši živočišné, jako trvání na obvyklé potravě, stavění brlohů neb hnízda, ano nápadné umělecké činnosti u některých druhů živočichů, a posléze též všecky zvyklosti života vůbec a pohlavního zvláště. Kdyby každé individuum mělo svou obmezenou zkušeností teprv získati zručnosti a obyčeje, nebylo by ani v říši živočišné, ani v pokolení lidském pokroku. Tedy musí býti nějaký prostředek dán, aby výsledky zkušenosti jednotlivého individua mohly přejíti na pokolení jeho. Takovými prostředky jsou ale onyno nevědomé podněty. Kdo tedy popírá možnost těchto a uschování a spolu možnost přenesení a zárodky mužské a ženské, ten uzavírá se jedině možné cestě, aby tyto závažné problémy psychologické mohly býti řešeny. Dědičnost jest ale nezvratnou jistotou, o níž nikterak pochybovati nelze, neboť jest všeobecnou zkušeností.

Nyní obrátíme se k druhému předmětu. Zkušenost nejrozsáhlejší měrou ukazuje, že celkový stav organismu, najmě nervové soustavy, obráží se v duševních činnostech. To však zřejmě praví, že celek orgánového vědomí jest v nejužším styku s činnostmi rozumovými. Dotvrzují to zejména tyto zkušenosti.

1. Nastává-li ospalost, jeví se vliv její především v nesnadnosti činností rozumových, pak teprv šíří vliv svůj na čidla a především zrak. Totéž platí o rozespalosti, která kratičkou dobu trvá ještě nápadněji i po zdravém spánku, slabší měrou však déle, a zvláště pokud člověk neosvěžil se pokrmem.

2. Reakce spánková jevíc vliv svůj na veškeré vědomí a úplně je zahlazujíc, působí na činnosti rozumové a veškeré vědomí i po dobrém spánku, v době snění. Proto jest snění zhusta přímo nesmyslné a šílené, aniž si toho jsme vědomi. Činnosti rozumové jsou tedy vlivem reakce spánkové, i když ustoupila částečně, většinou znemožněny. Naše soudnost jest zcela zatemněna, a vidiny snové podobají se přečasto vidinám šíleného člověka, aniž se soudnost proti tomu ozývá. Teprv když blíží se doba probuzení, probleskuje soudnost a s ní spolu i pochybnost o správnosti toho, co jsme snili. Téhož významu jest i každému pozorovateli snů známá zkušenost, že každý sen vytvořuje více méně lživou minulost, aniž si toho jsme vědomi.

3. Nápadné změny orgánového vědomí místními bolestmi neb celkovým onemocněním jeví vždy neobyčejnou působnost na činnosti rozumové. Paměť jest uslabena, soudnost zatemněna, tvořivá činnost rozumu zastavena.

4. Neobyčejně silné city, jež vášněmi nazýváme, a déle trvající citové vzrušení, tedy stav přebdělosti, jeví rovněž neobyčejný vliv na činnosti rozumové.

5. Duševní choroby jen na tom zakládají se, že vlivem trvalých, nápadně pozměněných nálad činnosti rozumové zprvu ochabují, pak ale v nepravé směry vybočují. Odtud např. utkvělé myšlenky šílenců. Postupuje-li vývoj choroby, rozšiřuje se vliv změněné nálady orgánové tou měrou, že netoliko činnosti rozumové úplně jsou zatlačeny, nýbrž i smyslová činnost ochabena. Tj. stav blbosti.

Tyto závažné zkušenosti dostačují snad, a měly by aspoň dostačiti, aby každého soudného člověka přesvědčily, že orgánové vědomí jest alpha a omega všech činností duševních vůbec, že jest základem tak rozsáhlého významu, že změny jeho buď podmiňují činnosti duševní, buď pozměňují, buď zcela převracejí a zahlazují. Tyto zkušenosti zajisté opravňují nás, abychom soustředěnému orgánovému vědomí vykázali totéž středisko, jež jako nutný postulát pro pochopení rozumových dějů uznáváme. Zkrátka, středisko rozumových činností jest spolu střediskem nálady orgánové, a tím spolu názorů časových a časomíry.

Kap. IV. Zevrubnější výklad psychologické podstaty časomíry.

Uznavajíce orgánovou náladu za podklad názorů časových a časomíry, musíme rozeznávati dvě stránky jeho, kteréž sobě poněkud překážejí. Nápadnější změny nálad jeví se netoliko jako rušitelé činností rozumových, nýbrž i časomíry. Proto známá zkušenost, že déle trvající rozjitřený stav citový netoliko porušuje střízlivé myšlení, nýbrž i znemožňuje časomíru. V tupém zadumání člověk prodlévá zhusta dlouhé doby a není si vědom postupu času, tím méně pak provozuje časomíru. Vždyť právě jest časomíra jednou z nejzávažnějších činností rozumových. Nikoliv tedy nápadné střídání orgánové nálady není podkladem časových názorů, nýbrž pravidelný a střízlivý postup jejího denního vývoje, postup od největší čilosti až do spánkové reakce jest tímto základem. Nápadné vzrušení citové jest právě tak jako choroby tělesné toliko výminečným stavem a jen zamezováním jeho možno jest, aby zdravota a střízlivost duševní byla zachována. Opětují-li se však bouřlivé stavy vášnivé a zvláště déle trvající vášně často, podrývá se tím i zdraví tělesné i duševní.

Jako tedy střízlivý průběh denního života jest pravidelným základem zkušenosti, tak i jen z této pravidelné střízlivosti možno pochopiti vytvoření a ustálení přesné časomíry, již provozujeme.

Abychom však s náležitou důkladností tento předmět objasniti mohli, dovolíme si zprvu fikci, která by naznačovala nejjednodušší případ ustálení časových názorů a časomíry. Mysleme si, ovšem nesplnitelnou, možnost, že by lidské individuum na témž stupni vývoje stále trvalo a průběh denního vědomí dál se zcela pravidelně den co den. Pak měli bychom řadu postupujícího vědomí od čilosti až do úplné únavy a reakce spánkové, která by nikterak neměnila se. Počet členů této řady jest patrně značně veliký, a nebude nám ani možno nějak leč přibližně jej naznačiti. Avšak význačné zkušenosti hudební časomíry a praktického rozdělování vteřiny, jež astronom zvláště dříve pozoroval, také rozeznávání nárazů při hlubokých tónech, dokazuje nám, že objektivní doba vteřiny ještě nějaký počet, deset nebo více členů zahrnovati musí. Neboť kdyby tomu tak nebylo, kterak možno by bylo, abychom vteřinu dělili na nějaký počet přesných členů? - Spokojíme se tedy s tímto předpokladem, že počet postupných stavů normálního orgánového vědomí rozeznatelných za dobu bdělosti jde až do set tisíc. Zde ovšem mohla by nastati pochybnost, zdali jest skutečně možnost dána, abychom tak mnoho členů rozeznávali. Avšak možnost toho potvrzují nám rozličné zkušenosti, jež ukazují, že rozeznávací schopnost málo lišících se kvalit dá se neobyčejně vytříbiti. Poučný příklad poskytuje nám opět srovnávání velikosti či přesněji jasnosti stálic. Laik, jenž vzhůru k hvězdnatému nebi pohlíží jako cizinec do neznámé říše, ovšem nemá o tomto přesném rozeznávání ani potuchy. On stěží dovede rozeznati hvězdu střední první velikosti od velikosti druhé, ačkoliv celkem má ten dojem, že jsou na nebi jasnější a slabší hvězdy. Avšak astronomové, které celé své živobytí srovnáváním jasnosti hvězd se zanášeli, vytříbili schopnost svou tou měrou, že mezi dvěma velikostmi rozeznávají deset stupňů světlosti. Takovýmto vytříbeným pozorovatelem byl např. Argelander, jehož neocenitelné zásluhy astronomické v určení posice a jasnosti stálic spočívají.

Jiný podobný předmět přesného rozeznávání kvalit málo se lišících, jest stanovení stálic bílých, žlutých a červených, a zejména rozličných stupňů červenosti, kteréž při slabších hvězdách jest nesnadné. I tu laik pohlíží zcela netečně, nevida téměř žádných rozdílů.

Opět jiný a velmi poučný příklad jest rozeznávání částí celého tónu. Interval mezi tóny, např. c a d dovede přesně vytříbené ucho hudebníkovo rozděliti na více částí, zkrátka rozezná velmi nepatrnou odchylku od přesné výšky tónu, již určité ladění, např. klavíru, vyžaduje. Že jest to jen výsledkem zbystřené pozornosti, to pozorujeme nejlépe na ladičích, kteří neustálým cvikem v tomto oboru takovou zručnost si získali, že nejmenším odchylkám od žádané výšky tónu dovedou se vyhnouti.

Přirozenou podmínkou takové vytříbenosti jest tedy časté srovnávání příslušných kvalit. Tážeme se však, která řada kvalit jest člověku tak známa, jako každodenně opětující se postup od největší čilosti až do největší únavy?

Že členové této řady patrně a citelně v rozličných dobách dne se liší, ti jest přímo zřejmo. Ano rozdíly v této řadě po krátkých objektivních dobách jsou tak patrné, že o možnosti rozeznání nelze ani pochybovati. Zejména nápadně vynikají tyto rozdíly po probuzení, při opravdové lačnosti, ospalosti a vůbec únavě. Jak jsme svrchu již připomněli, vyznačuje se každý okamžik bdělého života jako přítomnost zvláštního rázu, i když nehledíme ku zvláštní a nahodilé náladě citové, tj. libosti či nelibosti.

Následek stálého opětování této řady jest ten, že jednotlivé stupně ustálí se a mohou býti rozeznány. Ovšem jest toto rozeznání takové, že nepodobá se srovnávání kvalit pocitových, nýbrž jest polovědomé, nicméně však spolehlivé. Neboť známo jest, že rozeznáváme přesně kratičké doby a dovedeme např. vteřinu děliti na více stejných částí, aniž jsme si vědomi, kterak se to děje. Nedostatek uvědomění není tedy nikterak překážkou přesnosti v posuzování a měření. Klademe tedy jako nutný postulát, že tato ustálená řada postupu od největší čilosti až do spánku jest uložena v onom ústrojí rozumových činností, což však nic jiného vyjádřiti nemá, než že den co den znovu se tvoří a tím obvyklou se stává.

Avšak dovolili jsme si fikci, že individuum trvá na témž stupni vývoje a že postup denního života jest zcela pravidelný. Tuto fikci nyní ovšem pustíme, ježto individuum jest ve stálém vývoji a jeden den nepodobá se přesně druhému. Shledáme však, že výsledek přes tyto odchylky jest týž.

Uvažme především, jaký vliv na vývoj této řady latentní energie má a může míti vývoj individua od dětství až do smrti. Předně třeba uvážiti jest, že zásoba latentní energie v dětském věku jest menší a proto rychleji se vyčerpává. tím že vnímání smyslové, činnosti svalové a rozumové počínají teprv se vytvářeti. Proto právě rychle se vyčerpává, a nemluvně většinu dne tráví spánkem. Tou měrou však, jak děje se vývoj, vzrůstá také zásoba latentní energie a nevyčerpává se tak rychle. Dítě přivyká pozvolna bdělému životu, samostatné čili libovolné činnosti smyslové a svalové, činnosti rozumové zvolna se vyvíjejí, a doba bdění se prodlužuje. Pravili jsme svrchu již, že první léta poembryového vývoje jsou příliš rychlým postupem, tak že v upomínce pozdějších let nejsou zahrnuta. Příčina jest pochopitelna. Orgánové vědomí dítěte valně liší se od pozdějších stupňů, a tento rozdíl jest zajisté příčinou, že veškeren život smyslový a rozumový v prvních letech dětství obsažený zanikne úplně v zapomenutí.

Ačkoli velice pravdě se podobá, že názory časové a časomíry již v těchto letech se vytvářejí, přece můžeme teprv k těm dobám zřetel míti, kdy život duševní tou měrou jest sebevědomý, že jest obsažen v řadě životních upomínek. Kterým rokem tato rozhodná sebevědomost a toto jasné připojování v upomínce počíná, nedá se zajisté přesně určiti, avšak do pátého neb šestého roku zasahují upomínky pozdějších let dětství, jinošství i zralého věku. Jisto tedy jest, že ona řada latentní energie čili čilosti zvolna se proměňuje, kvalita orgánového vědomí zvolna béře na sebe jiný ráz. To však na celkové podstatě oné řady ničeho nemění, neboť poněvadž vývoj děje se pozvolna a plynule, proto řada zůstává touž řadou, toliko přibýváním větší dospělosti se prodlužuje. Ono ustalování řady časové počíná tedy již ve věku útlém dětském, a jak jednotliví členové, tak i postup utvrzují se čím dál tím více.

Můžeme si onu plynulou řadu znázorniti následujícím způsobem. Mysleme si od nějakého hlubšího tónu, např. velkého C, řadu tónů plynule postupujících až k tónu c''. Počáteční tón znázorňoval by nám vědomí největší energie, tedy největší čilosti za pravidelných poměrů života. Nejvyšší pak tón onen zbytek, jenž převádí již vědomí do spánkové reakce. Takováto plynulá řada tónů jest rozhodnou řadou časovou, ba jest ještě více než tím, jest spolu názorem prostorovým; než tento význam zde prozatím pomineme. Mysleme si dále, že by tato řada plynulých tónů, dospěvši k nejvyššímu, zase s touž plynulostí postupovala nazpět k tomu nejnižšímu, a jakmile ba tam dospěla, opět plynule postupovala nahoru a bez přestání se takto opakovala. Tento postup plynulé řady, nahoru a dolu bez přetržení neustále se opětující, jest pravým obrazem našeho života, pokud máme na zřeteli vědomí latentní energie čili vědomí čilosti, jejího ubývání a opětovného přibývání spánkem. Setrvejme však z prvu při pozorování této řady. Stálé opětování jí mělo by ten nutný následek, že by členové, ačkoli plynule postupují, tak pevně se ustálily, že bychom je jasně rozeznávali. Celá tato řada byla by netoliko názorem určité doby, nýbrž suma všech členů plynulých a rozeznatelných naznačovala by přesně číselný význam trvání času. Avšak ona by byla též přesnou časomírou pro posuzování každého jiného děje, jenž by mezi tím byl vybavován. Ať by takovýto děj jakkoli dlouho dle objektivní časomíry kosmické trval, vždy byla by to jistá suma rozeznatelných členů oné plynulé řady, která by toto trvání naznačovala, po případě třeba celý postup nahoru, ano i více než toto.

Tato řada plynulých tónů jest dokonalou obdobou oné řady životní denní, již klademe za základ názorů časových a časomíry. Ano i onyno nutné nepravidelnosti, jež jsme svrchu jako nutný následek vývoje individua vytkli, dají se zde přesně znázorniti. Ona řada tónů může především zvolna býti prodlužována; to nám pak naznačuje vzrůstání životní energie při vývoji z útlého dětství do zralosti a kmetství. Avšak i ono ponenáhlé proměňování kvality orgánového vědomí dá se znázorniti. Třeba si toliko mysliti, že by barvitost tónů této řady od jakéhosi počátečního timbru přecházela pozvolna v jiný. Jakoby při této plynulé řadě tónů ničeho neměnilo prodloužení a odchylování timbru na významu časovém i časomíře, tak jest tomu i při onom postupu životní řady od největší energie do spánku a od početí spánku nazpět až do probuzení.

Jediný rozdíl jest tento. Při oné plynulé řadě tónů předpokládáme, že se stejnou jasností postupuje nahoru a sestupuje nazpět, toho však při řadě životní energie úplnou měrou není. Tvrdý spánek zahlazuje spolu i orgánové vědomí, tak že si postupu časového nejsme vědomi. Čím tvrdší jest spánek, čím odchylnější transcendentní vědomí spánkového od bdělého, tím méně jsme si vědomi jeho trvání. Ovšem názor časový zcela nemizí. Probudíme-li se z tvrdého spánku po krátkém temném snění, máme patrně vědomí, že nějaká doba minula, avšak to vědomí jest neurčité a snadno v posuzování délky se klameme. Teprv když po tvrdém spánku následuje poněkud jasnější snění, tu také názory časové nabývají platnosti, a spolu též časomíra. Avšak i tu ještě nejsou tyto názory tak jasné, jako ve stavu bdělém, poněvadž vlivy orgánové, všeliké nahodilé příčiny obrazotvorné, toto vědomí zatemňují. Mimo tento rozdíl však shoduje se stále opětovaná řada životní energie dokonale s onou řadou tónů, tak jak jsme ji posléze stanovili.

Podobá se, že ono srovnání dostatečně poslouží, aby znázornilo význam plynulé řady normálního vědomí životního v jeho postupu od největší čilosti k úplné únavě a nazpět. Toliko zapotřebí jest ještě jedné poznámky. Sama o sobě, tedy ve smyslu metafysickém, jest tato řada nedotknutelna a pevně ustálena, toliko může býti uvědomění její všelikými příčinami zatemněno, a pak ovšem i názory časové, tj. vědomí postupu časového i časomíra jest zatemněna. Má-li vůbec časomíra přesně působiti, nesmí býti ve vědomí obsaženy takové obsahy, které by pozornost od postupu oné řady zcela odvracely. Proto děje se odměřování času tehdy nejpřesněji, když pozornost k tomuto úkonu jest obrácena, jako např. při dodržování určitého rytmu v hudbě a podobných činnostech.

Avšak poučné analogie normální řady orgánové s onou plynulou řadou tónů vedou nás ještě k dalším výsledkům. Plynulá řada tónů, jak jsme ji předpokládali, byla by toliko s počátku jasným obsahem vědomí, čím déle by však trvala, tím více stala by se obvyklou do té míry, že by vedle ní ve vědomí jiné děje mohly se vystřídati, aniž by uvědomění jejich onou řadou bylo rušeno. Tj. opět všeobecný úkaz psychologický, jejž v mnohých jiných případech možno sledovati. Trvalé obsahy vědomí stávají se tak obvyklými, že uvědomění jich naproti střídavým a stále nově objevujícím se obsahům valně ustupuje do pozadí, nebývajíc významu subjektivního. Ona plynulá řada tónů byla by tedy takovýmto pozadím vědomí, jež by uvědomění střídavých obsahů nijak nerušilo a při tom přece byl měřítkem postupu časového a tedy časomírou.

Právě totéž má platnost při oné plynulé řadě ubývající latentní energie, uvažujeme-li poměr její k obsahům smyslovým a nahodilým tělovým pocitům vůbec. V době embryového a na počátku poembryového jest tato řada téměř jediným obsahem vědomí, a poněvadž žádnými nápadnými obsahy není zatemňována, zajisté také zřejmějším obsahem vědomí než později. Avšak stálé trvání této řady, zvolna se vyvíjející či lépe řečeno pozměňující postupem vývoje individua, způsobuje, že stane se temným pozadím empirického vědomí. To však nikterak nepřekáží, aby přece naznačovala postup časový a byla přesnou časomírou, když pozornost k ní je obrácena.

Posléze naskytuje se obdoba, která taktéž dovede objasniti nám známý úkaz časový. Onen plynulý postup tónů od nejhlubšího až k nejvyššímu, jak jsme jej předpokládali, není toliko názorem časovým, nýbrž spolu prostorovým. Nechtějíce se zde pouštěti do zevrubnějšího výkladu o vzniku názorů prostorových, připomínáme toliko , že plynulý postup stejnorodých smyslových kvalit jest názorem prostorovým jednoho směru čili délky prostorové. Při stálém opětování oné řady tónů nahoru a nazpět stává se tento názor prostorový zcela jasným výtvorem, o čemž každý pokusem může se přesvědčiti. Při tom třeba k tomu zřetel míti, že význam časový a prostorový tytéž řady naprosto není jedním a týmž úkazem, nýbrž dvěma úkazy, jež zřetelně se rozeznávají. O tom přesvědčuje nás prostá úvaha, že plynulá řada tónů může postupovati rychleji aneb volněji. Při tom bude délka časová kratší neb delší, dle rychlosti postupu, názor prostorový však bude týž. Jest to zcela obdobný případ názoru prostorové délky jako u pocitů svalových, které zároveň jsou i názorem časovým i prostorovým, což každému pozorovateli sebe sama přímo jest zřejmo. Jinaké jsou ovšem názory prostorové, kde není dán postup kvalit plynulých, nýbrž tyto přesně současně ve vědomí jsou obsaženy. To platí o hmatovém sebecitu a plošném názoru zrakovém. Než to zde toliko mimochodem bylo připomenuto, aby nenastalo nějaké nedorozumění.

Při plynulé řadě orgánového vědomí latentní energie máme něco podobného. Postup plynulých kvalit nahoru a nazpět byl by zajisté jasným názorem prostorovým, kdyby ony kvality samy byly zřejmými obsahy vědomí. Poněvadž však jimi nejsou, vytváří se toliko názor celku dne jako celku ukončeného. Náš jazyk náhodou nevytvořil žádného názvu pro toto vědomí celku časového, jenž odtud vyplývá, avšak němčina vytvořila název "Zeitraum", jenž trefně naznačuje ono souhrnné uvědomění uplynulého času. Tento úkaz jest velevýznamný, a proto při něm poněkud setrváme. Mysleme si, že po ranním probuzení počíná se vybavovati ona řada pravidelného vědomí orgánového denního. Mimo tuto řadu vyplňují vědomí rozmanité vjemy smyslové, činnosti svalové a rozumové, které více méně každý sen pravidelně se opětují. Toto opětování spolu s postupe orgánového vědomí jest základem pojmu dne, jak o tom dříve již bylo promluveno. Mysleme si dále jakýkoliv stupeň v postupu oné řady, tedy pozorujeme dva zajímavé úkazy. V každé době dne máme jasné vědomí přešlé doby od probuzení, tedy abychom tak vyjádřili se, máme obraz onoho prostoru časového, jak to německý název trefně vyjadřuje. Avšak smyslové obsahy této až do onoho předpokládaného bodu postouplé řady denní nejsou nikterak jako hotový obraz v onom názoru obsaženy, toliko upomínky nestejné jasnosti a v obmezeném počtu; jsme si nejjasněji vědomi toho, co právě předcházelo, méně jasně dřívějšího atd. Máme tedy sice vědomí přešlé doby jako celku, nikoli však jasné vědomí empirických obsahů. Ovšem ale možno řadu všech těchto obsahů v upomínce vybaviti, když nám něco připomene buď začátek dne, aneb některý vynikající člen z přešlé řady. Tak míváme i večer před usnutím názor minulé denní doby jako hotového celku, avšak jen poslední členy empirických obsahů jsou při tom dány. Podobně máme ráno při probuzení temné vědomí minulé noci, jako celku minulého, avšak spolu jasnou upomínku na minulý večer, o čem také již dříve bylo promluveno. Na tom zakládá se právě souvislé vědomí života a spolu obraz prošlé doby životní od prvých počátků sebevědomého života až do přítomnosti.

Při tom jest pozoruhodno, že jednotlivé řady dní nepomísí se v upomínce, nýbrž řetězovitě k sobě se družíce dávají celek přešlého života jako jednotný názor časový. Pravili jsme již, že empirické obsahy smyslové a rozumové tomuto časovému celku dávají toliko pestrý obsah, který však k vědomí časovému málo přispívá. Známá jest zkušenost, že lidé zapomínají všecky podrobnosti svého života a toliko nejnápadnější a nejvíce vynikající události v paměti zachovávají. Čím bohatší jest duševní život, čím více zaměstnán prací rozumovou, tím více zapomínají se všední neb méně důležité události. Přes to vše má ale každý vědomí svého přešlého života jako celku. Vzhledem k empirickým obsahům čili událostem života jest tedy ona časová řada životní, z jednotlivých orgánových dní denních řetězovitě složená, prázdnou řadou časovou, která jen empirickými obsahy vyplnění dochází. Zde tedy hledati jest význam prázdné řady, kterou Herbartovská psychologie jako nutný požadavek ku pochopení úkazů časových kladla a nesprávně z empirických obsahů smyslových odvoditi se snažila. Sama sebou však ona řada nikterak není prázdná, nýbrž řadou plynulých obsahů.

že však onyno denní řady nemísí se a vedle oné ustálené a základní řady, již jsme si odvodili, se udržují, tj. zase jen zvláštní případ oněch nesčetných úkazů, kde abstrahovací činností vytkne se společný pojem a vedle něho přece individuální pojmy, z nichž jest odvozen, neporušeně trvají a po případě ve vědomí jako upomínky se vybavují. Týž poměr jest při jednotlivých individuálních řadách postupu latentní energie denní a oné z nich odvozené řady, která jest podkladem všeho měření. Tato má se k oněm jako odvozený pojem k původním pojmům individuálním. Z toho všeho již patrno jest, že vytříbení našich názorů časových jest právě tak činností rozumovou, jako všecko ostatní tvoření pojmů. A že názory časové jsou bohatým zdrojem výrobků a úsudků, a že onyno výroky jsou synthetické, o tom zde krátká zmínka dostačí.

Kdykoli tedy máme vědomí trvání nějakého děje, nastává zahrnutí jistého počtu členů oné řady, jak právě v onom ději jest zahrnuta, a ten celkový názor časový jest výrazem trvání. Tento nevědomý číselný výraz stává se přísudkem, jenž se k onomu ději jako podmětu připojuje. A poněvadž jednotlivé tyto řady s příslušnými ději buď současně aneb po sobě ve vědomí se stýkají, nastává možnost srovnání délky časové. K objasnění poslouží tento vzorec:

(----A----)

a b c d e f g h i j k l m .

(--------B----------)

Děj A zahrnuje členy od a až do g, děj B členy od a až do l; máme tedy především vědomí, že děj B trvá déle než děj A, avšak mimo to naučíme se zbystřenou pozorností i přesně odhadovati poměr obou těchto délek časových. To děje se, jsou-li oba děje současny. Nejsou-li současny, pak ovšem nastává méně snadné srovnávání právě se vybavující řady orgánového vědomí s dřívější řadou, buď přímo předcházející aneb i starší. Tu ovšem dějí se omyly ve srovnávání, avšak cvik a pozornost i zde zjednávají velikou přesnost. Aspoň do té míry vytříbí se přesné měření, že stejné doby dovedeme v upomínce zachovati. Toho patrným příkladem jest nám zručný hudebník, jenž při přednesu skladby totéž tempo a tytéž pausy nejen při jednom přednesu, nýbrž při později opětovaných přednesech přesně dovede zachovávati, tedy i trvání celé noty neb tříčtvrteční noty atd. i jako prázdnou dobu v paměti podrží.

Obzvláště pak zajímavo jest, že dovedeme libovolně volené délky časové přesně po sobě opětovati, ano i takovéto jednotky děliti na zlomky. I k tomu nalézáme hojně příkladů netoliko v hudbě, nýbrž i v jiných činnostech. To nelze jinak vysvětliti než tím, že jistý počet členů, ač nevědomě, přece s velikou přesností dovedeme vytknouti a tutéž činnost opětovati. Že takováto přesnost jest výsledkem neustálého cviku od útlého dětství počínaje a spolu též majetkem od mnoha pokolení zděděných, o tom nelze pochybovati. Ona postupující řada latentní energie, ona abstrakcí ustálená řada jest tedy, ačkoliv v poměru k empirickým obsahům zdánlivě nevědomá, přece do té míry vědoma, že se jí a její členů dovedeme libovolně zmocniti. Jak již podotčeno, děje se však přesné měření jen tehdy, když pozornost k tomuto úkonu jest obrácena. Máme sice vždycky vědomí trvání nějakého empirického děje, kteréž nezbytně jej provází, a netřeba k tomu žádné pozornosti; máme-li však prázdné doby odměřovati, tu třeba jest cviku a pozornosti. Tak např., když opětujeme stejné údery po stejných neb polovičních dobách atd.

Tato schopnost, jež právem psychologa budí podiv, jest nám nejpatrnějším dokladem, že jest apriorický činitel dán, který jest základem všech názorů časových. To také právem tušil Kant, avšak zaměstnán jsa otázkami povšechnými nedovedl zbystřiti pozornost k tomu předmětu, aby pravou podstatu jeho vyšetřil. Mimo to také tehdejší stanovisko přírodní vědy bylo badateli psychologickému nedostatečnou pomůckou. Herbart opět sice celkem správně stanovisko nastoupil, avšak neprávem přeceňuje smyslové obsahy a ignoruje zákonitost vědomí orgánového, odchýlil se zcela od jedině správného směru.

Nemohouce zde vyčerpati všecky úkazy časové, přece na důležitou věc chceme upozorniti. Jest to srovnání subjektivní časomíry s objektivní kosmickou, kteréž u každého člověka přivádí shodu mezi oběma měrami, a sice více méně dle cviku a obrácené k tomu pozornosti. Kdo činnosti své dle objektivního času odměřuje, snadno naučí se objektivní délku hodiny neb půlhodiny atd. dosti přesně dle subjektivního měřítka svého vědomí orgánového odhadovati. Proto máme netoliko subjektivní vědomí trvání na konci nějakého děje, nýbrž dovedeme i dobu tuto objektivně naznačiti. Rozumí se, že i zde platí táž podmínka, jako při uvědomění délky časové:je-li vědomí zaujato živými city, pak ani subjektivní míra času, ani objektivní vyjádření její nedochází uplatnění.

Zbývá nám ještě upozorniti na jednu okolnost, kterou pominuli jsme, aby výklad komplikací nebyl stížen. Řada ubývání latentní energie postupuje sice plynulými členy, avšak postup sám nebývá z pravidla nepřetržitý. Již dříve bylo řečeno, že střídáme činnosti, aby únava byla stejnoměrnější, a čilost jednoho čidla neb střediska neb schopnost zvláštní činnosti jeho nebyla náhle vyčerpána aneb dokonce nebyl stav přebdělosti přivoděn. Pokud tedy střídáme činnosti, postupuje sice celková únava organismu, avšak stejnoměrněji. Přes to i střídavá činnost má své meze, a známo jest, že po několikahodinnové práci jakéhokoli způsobu odpočíváme. Mimo to nastupuje pravidelné přijímání pokrmu v obvyklých dobách, které taktéž způsobuje, že pravidelný postup oné řady neděje se nepřetržitě. Těmito věcmi stává se ovšem výklad poněkud složitějším, než podstata jeho tím nikterak není změněna, ježto toliko místo nepřetržitého postupu děje se postup s přestávkami a spolu s dosazováním.

Také třeba uvážiti, že přese všecko střídání práce přece některá činnost více síly vyčerpává, jiná méně. Usilovná pozornost vyčerpává rychleji síly, právě tak jako neobyčejné úsilí svalové. V tom případě tedy ubývá energie životní rychleji, a dříve nastává únava a neschopnost ku práci. Při snadné a vůbec méně namáhavé práci čili zábavě jest spotřeba sil opět velmi nepatrná aneb aspoň menší; postup řady děje se tedy volněji než v prvém případě. Při úplném netečném odpočinku možno obzvláště vším právem souditi, že postup oné řady bude neobyčejně zvolněn. Tím tedy jeví se postup řady životní od největší čilosti po probuzení až do spánku jako řada, která postupuje s nestejnou rychlostí a po případě téměř se zastavuje. Tím však ve příčině subjektivní časomíry není nic změněno. Neboť tato nevyjadřuje nic jiného, než že při nějakém ději prošel jistý počet členů, jenž udává subjektivně délku času. Proto usilovně pracujícímu zdá se býti doba práce dlouhou, naopak tomu, jenž lehkou práci koná, aneb se baví, krátkou. Ve smyslu subjektivní časomíry není tedy onou nepravidelností nic pozměněno, ani porušeno, a také nesprávno jest pokládati tyto případy buď zrychleného nad střední míru postupu neb zvolněného za výminky ve vykonávání časomíry. Neboť výminky to nikoliv nejsou, a nepravidelnost jeví se toliko vzhledem k střední míře obvyklé, aneb k objektivní časomíře kosmické. V té příčině shledáváme zajímavé rozdíly mezi lidmi. Někteří dle povolání svého přivyknou rytmu činnosti, a těm jest každá odchylka velmi nápadná a citelná. Jiní přivykli střídavým činnostem velmi nestejné podstaty co do střídání úsilí, a ti zajisté jsou méně choulostiví. Pokud tedy člověk více méně střední míru úsilí a činností zachovává neb může zachovávati, potud budou onyno odchylky jemu výminkami.

Co pak týče se objektivní časomíry, tu ovšem vždycky nastávají neshody, když dělí se odchylky od středního rytmu, avšak, jak již praveno, jsou to odchylky toliko ve smyslu objektivním, ale podstaty subjektivní časomíry se netýkají. Neboť tato nevyjadřuje nic jiného, než že tolik ze zásoby latentní energie ubylo. Čím neobvyklejší činnosti člověku jest podstupovati, tím delší zdá se doba strávená, a nastávající při tom snadno stav přebdělosti dodává takovýmto dobám ještě zvláštního rázu neobvyklosti a neobyčejnosti. Tedy jen se zřetelem k objektivní časomíře a pravidelné střední míře lze takovéto úkazy pokládati za klamy v posuzování délky časové, samy o sobě jsou holou a nezvratnou zkušeností.

Abychom důrazně ještě vytkli podstatu oněch celkových názorů časových, zvláště pokud minulého života se dotýkají, třeba ještě některé poznámky. Pravili jsme, že onen řetěz denních řad sám sebou určuje podstatu času, jemuž empirické obsahy životní toliko jakési vyplnění poskytují. Že podstata času skutečně jen na onom řetězu denních řad orgánového vědomí se zakládá, toho zajímavým dokladem jsou nám dva známé, ale pro výklad psychologických problémů málo povšimnuté úkazy. Jest to lživá minulost snu a lživá minulost u člověka šíleného.

Co prvého úkazu se tkne, jest tak častý a zřejmě nápadný, že by si ho věru každý psycholog byl měl povšimnouti. Každý poněkud jasnější sen jeví se nám pokračováním nějakého předešlého života, který v temných obrysech jako minulost dán jest. A každý sen celkem jinou minulost životní vytvořuje. Tj. právě to, co nazývá pisatel lživou minulostí snu. Při tom dvě věci poutají naši pozornost:

1. Vědomí předešlého času vůbec, a

2. Vyplnění jeho empirickými obsahy, které neshodují se se skutečným životem, nýbrž více méně od něho se odchylují.

Vědomí času minulého, které po tvrdém spánku v jasnějším snění nastává, není naprosto neobyčejným úkazem, nýbrž nutným následkem toho, že životní řada minulá dochází platnosti, jakmile reakce spánková dostatečně ustoupila, totiž poněkud jasnější snění nastalo. Avšak nejvýš pozoruhodným úkazem jest to, že tento zdánlivě prázdný čas obrazotvornou činností spánkovou dochází povšechného vyplnění rysy více méně určitými. Pravili jsme již dříve, že upomínka do života minulého bývá velice úryvkovitá, a že toliko nápadnější úkazy, brzy ten, brzy onen, dle přítomných podmínek vědomí vynikají. Téhož rázu jest i ona zdánlivá minulost, již každý sen vytvořuje, a která více méně od skutečného života minulého se liší. Ba vyskytují se někdy sny, v nichž osobnost patrně zcela jest přetvořena, tak že zdánlivě se skutečnou minulostí nemá nic společného. Zde naskýtá se tato úvaha.

Kdyby názory časové byly výsledkem empirických obsahů smyslových, pak byl by tento úkaz nepochopitelný. Neboť aby mohl souvislý názor časový vzniknouti, musila by býti dána řada dějů, která by skutečně jako taková se vystřídala. Avšak toho ve snu předpokládati nemůžeme, neboť sen posazuje nás do nějakého dějiště a do jistých styků s osobami, a předběžné děje jako tvořící se neb utvořená řada nejsou dány. Přece ale názor minulého času jest dán, jako ve bdělém stavu. A tento úkaz někdy průběhem noci vícekráte a spolu rozdílně se opětuje, když spánek jest přerušován. Že sen jest výtvorem obrazotvorné činnosti a reflexem orgánového vědomí vegetativních orgánů, tj. ovšem nepochybno, avšak nemožno jest pochopiti, kterak by ona činnost mohla vytvořiti předběžný hotový názor časový, kdyby odjinud již dán nebyl. Kterak ale ono úryvkovité vyplnění lživými obsahy se děje, dá se ze základů obrazotvorných poněkud, ač ne zcela dostatečně pochopiti. Ona prázdná řada minulosti, která objevuje se ve vědomí, jakmile tlak reakce ustoupil, může míti rozličné citové zabarvení vlivem týchž činitelů obrazotvorných, které sen způsobují. Ano možno jest i, že ona řada vybavuje spolu některé nálady citové z minulosti samé, které pak dle stávajících činitelů obrazotvorných berou na sebe ráz objektivních obsahů. Kterak ale tyto obsahy do hotové řady časové se vkládají, není zcela zřejmo.

To, co sen každodenně více méně nápadně vytvořuje, jeví se velikými rozměry ve bdělém stavu šíleného. Když postupem duševní choroby ustálily se nějaké utkvělé myšlenky, pak vytvořuje se také lživá minulost ponenáhlu z počátečních bludných myšlenek a utvrzuje; posléze ve vědomí šílence jako hotová věc jest dána. Zde naskýtají se nám tytéž úvahy jako při lživé minulosti snu. Avšak zde jest věc ještě makavější a přesvědčivější než tam. Neboť přetvoření minulosti děje se zvolna krok za krokem, jako ustálení fixních myšlenek samo. Názor minulosti jest tedy zde skutečně dán ve stavu bdělém, a skutečné jeho obsahy, tj. to, co osobnost skutečně zažila, ponenáhlu se vyhlazuje z paměti a nahrazuje lživými výtvory obrazotvornosti. Zde tedy nikterak není pochybno, co jest předem dáno a co potom doplněno. Předem dána jest prázdná řada minulosti v tom smyslu, jak to naznačeno bylo, a v ní teprv ponenáhlu lživé výtvory se dosazují. Ano shledáváme při tom i druhý zajímavý úkaz, jenž toto stanovisko docela potvrzuje. Šílený mívá střídavé zdravé doby, kdy staré vědomí se zdravou minulostí jasně se uplatňuje, tak že dvě fase života vedle sebe se střídají, fase choromyslná a zdravá. Tu tedy stýkáme se s tím obzvláštním zjevem, že táž prázdná řada minulosti jednou vyplněna jest skutečnými ději, jež osobnost zažila, a pak opět lživými výtvory chorobné obrazotvornosti.

Přesvědčivějšího dokladu nad tento asi není, že názor časový jest skutečně ve své podstatě nezávislý od empirických obsahů; neboť tyto mohou býti dodány buď předešlou zkušeností, buď ustálenou odchylkou orgánového vědomí. Něco podobného shledáváme, srovnáváme-li poměr bdělého vědomí po probuzení ku předcházejícímu vědomí snovému. Tu proměnnou orgánového vědomí v pravidelný stav střízlivosti zapuzují se ony lživé výtvory, minulost naznačující, a pravá minulost dochází svého práva. Mohli bychom též se zmíniti o hypnotických pokusech, při nichž osobnosti také lživá osobnost se lživou minulostí vnuknutím byla podvržena. Avšak jednak nejsou tyto pokusy dostatečně zjištěny, jednak by v nejlepším podávaly právě jen tolik přesvědčivé látky, jako každý sen podává.

Obrátím se nyní k jinému předmětu, jenž s theorií času co nejvíce souvisí; jest to tvoření řad představových. Dříve jsme již některé věci vytkli, které dotvrzují, že tvoření řady a obzvláště výbava její není věcí tak prostou, jak obyčejně za to se má. Někdy tvoří se řady s úžasnou snadností, a rovněž tak snadno se vybavují; jindy opět děje se sestrojení velmi nesnadno, a výbava rovněž jest velmi nesnadná. Svrchu uvedené příklady jsou v tomto směru velmi poučné a dovedou nepředpojatého posuzovatele o tom přesvědčiti, že jest ještě jiný činitel, jenž při tvorbě řady působí, než objektivní obsahy představ. Velmi snadno tvoří se řady, kdy příslušná citová nálada spojování představ usnadňuje, není-li takové nálady, zůstává řada kusá přese všecko úsilí vědomí. To jsou příliš známé zkušenosti. Kdo studuje s jasnou náladou a spolu se soustředěnou pozorností probuzeného zájmu, ten bezděčně tvoří pevně sestrojené řady. Kde této nálady se soustředěnou pozorností spojené není, tam bývá úsilí více méně marné. Nejde zde toliko o provedení apercepce v každém jednotlivém případě, nýbrž i o pevné spojení představ mezi sebou. Proto např. hudební skladba nás dojímající dosti snadno se zapamatuje, naproti tomu suchopárná data vědecká někdy s největším úsilím nutno udržovati ve vědomí, aby v řadu pevně se spojila, a docílené spojení i po opětovaném sestrojení řady nebývá ještě spolehlivé.

Mimo to shledali jsme, že není každá orgánová nálada výbavě řady přízniva. Proto stává se, že studující, jenž časně ráno přípravu svou koná, zhusta úkol svůj zná nedostatečně, když jest zkoušen. Ostud pocházejí známé stesky: "Ráno jsem to uměl, a teď jsem to zapomněl." Kdyby objektivní spojení obsahu bylo jediným základem tvorby řady, byl by tento úkaz nemožný. A mimo tento příklad dalo by se množství jiných uvést. Z toho všeho jde na jev, že při řadotvorbě podstatně spolupůsobí orgánové vědomí, bez jehož působnosti žádná řada by se neutvořila. Mysleme si tedy opět onu řadu latentní energie od probuzení až do usnutí se všemi nepravidelnostmi postupu, o nichž jsme se zmínili, které však theoretickému stanovisku nikterak nepřekážejí. Dále mysleme si představové obsahy, které po sobě do vědomí vstupují. Řadu orgánového vědomí naznačíme si třeba písmeny a1, a2, a3, a4, a5 atd., představy pak literami A, B, C, D atd. Představa A jest současna s jistým členem oné řady orgánové, dejme tomu s a1, B současné s členem a2, C s členem a3 atd. Předpokládáme zde k vůli jednoduchosti a názornosti, že řada tvoří se rytmicky. Každá představ srůstá tedy s jistým členem řady energie, a poněvadž tato řada plynule postupuje, tedy srůstá spolu i s několika členy následujícími, kteréž všecky jsou jí oporou. Takto splývají jednotlivé představy s několika členy oné řady a tím spolu mezi sebou.

Klademe-li nyní podmínku, že tvoření se řady není rušeno žádnými nepříslušnými činiteli, např. jinými představami se vtírajícími a s nimi sdruženými náladami, pak lze očekávati, že představy pevně mezi sebou srostou. Avšak zde ihned třeba jest povšimnouti si jedné okolnosti, která podstatu tvorby řad teprv náležitě objasňuje. Onino členové orgánové řady zaujímají určité místo v celém postupu orgánového vědomí denního; avšak v rozličných dobách denních jsou tito členové kvalitativně od sebe odchylni, takže např. pozdější členové a20, a21 atd. liší se patrně od členů a1, a2 atd. Čím vzdálenější budou pozdější členové od prvých, tím více budou se lišiti. Z toho ale následuje věc velmi důležitá. Byla-li řada představ utvořena na základě prvních členů řady orgánové, bud výbava její nemožna aneb velmi nesnadna v době pozdější denní, kdy členové řady orgánové jsou docela odchylní. Naproti tomu bude však snadna v téže době, kdy utvořena byla, není-li jiných nahodilých překážek.

Odtud pochází onen známý úkaz, že upomínky družívají se k příslušným dobám denním, a že každá doba denní způsobuje jisté výbavy představ, které v jiné doby méně snadno se vybavují.

Opětuje-li se tvoření řady v tutéž dobu, má to dvojí následek. Předně srůstají představy pevněji s příslušnými člena řady orgánové a mezi sebou, a tím výbava jejich v tuto právě dobu velmi jest usnadněna. Odtud jen pochází onen úkaz, že to, co každodenně v určité doby se opakuje, ihned ve vědomí se vybavuje, jakmile doba příslušná nastává aneb se blíží. Avšak mimo to má to ještě následek jiný. Zjednaná opětovaným sestrojením řady nálada citová a těsnější spojení mezi představami samými způsobuje, že i v jinou dobu výbava řady stává se možnou a snadnější. Tím vyprosťuje se řada ze závislosti na jistých kvalitách orgánového vědomí a způsobuje se, že řada kdykoli může se vybaviti. Ještě snadněji však dosáhne se toho, sestrojuje-li se řada v rozličných dobách dne. Jedním neb druhým způsobem zjedná se možnost, aby řada představ spojila se s kterýmikoli členy oné řady denní. Příklad věc objasní.

Svrchu již uvedli jsme známou zkušenost, že to, co v časné ranní době se studuje, snadno zapomíná se v době dopolední neb jiné. Opětuje-li se ale tatáž látka, nastane pevnější srůstání a tím možnost pamatování i za jiné doby. Psychologickým činitelem při tom jest citová nálada, která častým opětováním řady přistupuje a při naskytující se výbavě tuto usnadňuje. Čím patrnější jest tato nálada, tj. čím obvyklejší a známější věc, tím více usnadní se výbava, když příležitostně počáteční členové stanou se vědomými. Je-li řada všeobecně obvyklá, je-li to tedy činnost, která opětuje se v kteroukoli dobu denní, stává se výbava její tím snadnější, poněvadž ze závislosti na určitých členech orgánové řady zcela byla vyproštěna. To platí o všech činnostech, které opětují se zhusta a v kterékoli doby, např. obratné pohyby řemeslníků, umělců atd., ale i vědomosti dají se tímto způsobem ustáliti častým opětováním v kterékoli době. Z toho nahlédnouti lze, že přesné dodržování určitého rozvrhu, kdy táž práce připadá vždy téže době, není právě praktické.

Avšak ačkoliv takovýmto častým sestrojováním v různých dobách dne řada vyprosťuje se z přímé závislosti na určitých členech, přece zcela ze závislosti na orgánovém vědomí vůbec vyprostiti se nemůže. To lze souditi z toho, že výbava i snadná a bez vší námahy se dějící podmíněna jest určitým rytmem a nesnadno svůj rytmus mění. Při tom máme na zřeteli toliko výbavu v upomínce, když totiž nějakou řadu upomínek vybavujeme, ale spolu neuskutečňujeme. Rozdíl obou případů jest patrný. Mohu si např. řadu jistých jmen toliko v mysli uvědomiti, aneb je ve skutečnosti hlasitě pronésti. To v psychologickém smyslu není nikterak totožné, neb v druhém případě kromě výbavy upomínek nastává ještě výbavy rozmanitých pohybů, jež po sobě uskutečniti třeba. Že toto uskutečnění vyžaduje určité doby, aby mohlo býti provedeno, jest patrno, avšak i pouhá výbava upomínek jest vázána na určitý rytmus, ve kterém původně představy srostly. Kterak při tom súčastněno jest vědomí orgánové, poznáváme již prostě z toho, že bezděčně každou řadu i v pouhé upomínce i v uskutečnění smyslovými pocity pronášíme rytmicky, a sice týmž rytmem, jenž původně podán byl.

Sestrojuje-li se řada představ opětně, zvláště v rozličných dobách denních, zjednává se tedy možnost, aby při potomní výbavě představy spolu s citovou náladou byly přeneseny na ty členy orgánové řady, jež právě platnost mají. Výbavu řady tedy nutno mysliti takto. Jako původně srostly představy s určitými členy řady časoměrné, tak při výbavě vystoupení každé představy podmíněno jest opět tímto příslušným členem oné řady. Odtud pochopíme nejsnadněji, proč výbava má svůj přesný rytmus a proč nelze libovolně výbavu urychliti. To platí přímo, když řada v téže době se vybavuje, kdy byla opět sestrojována. Vyprostí-li se ale řada z této přímé závislosti, pak přenáší ji příslušná nálada do té části řady orgánové, ve které právě výbava započíná, a rytmické podmínky výbavy jsou opět zcela obdobné. Tak souditi jest z toho, že řada vybavuje se obyčejně s určitým rytmem, neboť v představách samých žádné podmínky rytmu nejsou dány.

Rozumí se, že výbava vůbec jenom tehdy nastati může, když příslušná řadě nálada citová spolu se reprodukuje. Jinak výbava nenastane. Odtud opět známý úkaz, že uvádí nás do nesnází neočekávaná otázka, i když týká se předmětů nám známých. Začáteční představa příslušné řady, jež se vybaviti má, jest sice dána, po případě i více členů jest dáno, avšak výbava další se nedaří, pokud příslušná nálada citová, obvyklý tomu předmětu zájem není probuzen. Objektivní děj apercepce a subjektivní zájem jsou nerozdílné věci, jež spolu nastupují a působí.

Kterak děje se ono přenášení řady představové na kterékoliv členy řady časoměrné vlivem citové nálady, to přímo nahlédnouti není nám možno, poněvadž pozorovati se nedá. Snad zevrubnější sledování obdobných případů věc budoucně objasní. že však věc sama jest netoliko pravdě podobna, nýbrž téměř jista, lze souditi z toho, že podobné přenesení představ do časoměrné řady děje se v oněch dvou případech lživé minulosti ve snu i v šílenství. Že citová nálada i jinak sestrojuje řady s určitým rytmem, tedy představy do oné časoměrné řady vkládá, to vidíme opět především při hudební obrazotvornosti. Každý základní nápěv hudební sklady jest výsledkem toho, že jakási nálada jedním rázem sestrojuje řadu představ, ale této řadě dává spolu přesné časové umístění a vyměření. Onen případ při výbavě řady v kterékoli době není tedy nikterak ojedinělý. Nejspíše spočívá příčina v tom, že každá citová nálada, ať kdykoli a jakkoli vzniká, nutně spadá do právě platné části řady orgánové a tím rytmu jejího stává se účastna, i když jej částečně přetvořuje.

Citové nálady při tvořících se řadách vybavené jsou velmi rozdílné co do podstaty a síly, buď mírný souhlas, neb radost a uspokojení, neb nepokoj a pochybnosti, neb rozhodný žal a zármutek, neb toliko zvýšený zájem, jenž i poněkud radosti se podobá, neb podiv a úžas, neb dokonce hrůza, neb ošklivost atd. Čím nápadnější jest nálada řadu provázející, tím snadněji se vybavuje řada, když nahodile některý její člen jest vybaven. Takového rázu jsou upomínky na hrozné neb významné neb radostné události, jež jsme zažili aneb o nichž jsme jakkoli se dověděli, a podobné. V takovýchto případech jest přímo patrno, že cit jest tím činitelem, jenž výbavu zjednává, neboť výbava stále se opětuje potud, pokud cit nebyl utišen. Téhož rázu jsou bezděčné výbavy hudebních skladeb neb básnických míst atd. Dle oprávněné analogie tedy souditi lze, že i všude jinde, tj. při jakékoli řadě cit jest činitelem vybavovacím, i když nikterak není nápadný. Takovým citem jest např. cit obvyklosti a známosti, jenž dostavuje se ihned, když náhodou vybavena byla představa ustálená a s jinými představami pevně sdružená. Kde však takovéto citové nálady není, aneb odchylné nálady vědomí ovládají, tam výbava se nedostavuje. Přihlížíme-li ale k podstatě každého citu, shledáváme, že jest větší menší odchylkou od pravidelného střízlivého průběhu úkonů vegetativních. Každá nálada souvisí proto co nejúžeji s celkovým orgánovým vědomím, tedy také s onou časotvornou a časoměrnou řadou. Vybaví-li se však nějaká taková nálada s jistou tvorbou řad spojená, pak zajisté vybavuje se spolu onen stupeň orgánové řady, na němž ona řada spolu s citovou náladou byla vytvořena. Tj. tak jisto, že o tom nijak nelze pochybovati. Dejme tedy tomu, že nahodilými příčinami byly některé představy řady a spolu i citová nálada vybaveny. Tato citová nálada jednak náleží do minulého vědomí orgánového, v němž vznik svůj vzala, jednak do přítomné nálady orgánové, tj. do toho stupně časotvorné řady, na němž vlivem oněch nahodile vybavených představ znova se tvoří. Tato citová nálada však vybavuje onu řadu i s jejím rytmem v minulém vědomí orgánovém. Tedy dá se pochopiti, že tento rytmus přenáší čili vkládá se nutně do přítomného vědomí orgánového, a že podmínky výbavy jsou celkem tytéž, jako byly při původním tvoření. Rytmus řady v minulém a od přítomného rozdílném orgánovém vědomí přenáší se do přítomného, a tím tedy přenesení výbavy v určitém rytmu pochopiti lze.

Trvalé zachovávání rytmu při výbavě řady jen tehdy se pozmění aneb může pozměniti, totiž zrychliti, je-li řada příliš obvyklá, tak že nálada s ní spojená tím taktéž jest sesílena. To však děje se jen ponenáhlu a při řadách, jež se velmi často opětují a vybavují.

Jest patrno, že výbava řady vůbec není úkazem tak prostým a snadným, jak na první pohled se zdá. Kromě řad stále se opětujících a jiných, při nichž vynikající nálada spolu působí, děje se výbava vůbec nesnadno. To nejlépe ví každý řečník a učitel, že bez usilovně soustředěné pozornosti nelze souvisle a plynně vybavovati řady. Usilovně a vědomě upjatá pozornost však jest po stránce subjektivní toliko sesílená nálada. Teprv když takto počatá výbava byla dostatečně podporována, děje se další výbava snadněji a bez námahy, řečník přechází do živého proudu mluvení. Avšak i tj. možno jen tu, jsou-li celkové poměry orgánové ve stavu pravidelném, tedy nepřekáží-li nějaká od normální odchylná orgánová nálada.

Podavše takto theorii časových názorů a časomíry povšechnými rysy, chceme na konec psychologické základy její stručně naznačiti a objasniti. Jestiť ona theorie výsledkem pozorování úkazů přímo daných a spočívá tedy na správných základech empirických. Ovšem nejsou všecky podrobnosti úkazů dosud jasně pochopitelny. Pozorované úkazy jsou však tyto:

1. V kvalitách smyslových není ničeho, co by mělo významu trvání aneb následnosti, máme-li na zřeteli kvality samy o sobě. Sice jest každý pocit výsledkem rychle opětujících se dějů chemických, avšak až k nim vědomí naše nesahá.

Mimo to pozorujeme, že pro všecky děje smyslové i svalové i orgánové, např. dýchání neb rytmus srdeční neb trvání jakýchkoli tělových pocitů, i pro rozumové činnosti jest jedna společná časomíra. Patrně tedy nemůže spočívati v žádném z těchto činitelů. Chemické děje, na jichž výbavě zakládají se především pocity zrakové a sluchové, vystřídají se s velmi nestejnou rychlostí, avšak i rychlost zhušťování ústředí při vznikání zvuků a tónů jest tak velká, že rozeznávací schopnost vědomí daleko nedostačuje k tomu, aby tento rytmus mohl býti rozeznán. Tím méně pak rytmus dějů aetherových při pocitech zrakových. Rytmus dýchání jest sice velice zřejmý, avšak příliš volný, než aby mohl býti základem časomíry, a totéž platí o rytmu srdečním. Jasné vědomí jednotné časomíry nedovoluje však, abychom rozličné časomíry stanovili.

2. Pozorování nezvratně poučuje nás, že každý děj smyslový i jakýkoli jiný, zkrátka veškeré děje empirické již do hotového názoru časového se vkládají. Odvozovati názor časový čili řadu časovou ze smyslových vjemů jest tedy patrným kruhem myšlení. Řečená prázdná řada časová, kterou pro výklad úkazů časových a časomíry klásti jest, nemůže tedy pocházeti z pocitů smyslových.

3. Přesné odměřování dob, které v patrných začátcích v útlém dětském věku zjištěno jest a cvikem stále se zdokonaluje, jest zřejmým důkazem, že ona řada časová přede vší empirickou látkou vědomí již dána jest. Tomu nasvědčuje obzvláště zkušenost, že již děti nejútlejšího věku, mají-li vůbec něco hudebního nadání, všímají si rytmu melodického a jej dosti přesně zachovávají. Hudební nadání neodlišuje však člověka od jiných lidí nehudebních než jedině tím, že cit pro přesný rytmus dříve a snadněji se vyvine než u oněch. Proto např. vypravuje se o J. Haydenovi, že jako maličký chlapec provázel hudební produkce rodinné tím, že dvě dřeva, housle a smyčec nahražující, v přesném rytmu o sebe třel, tak jak toho skladba vyžadovala. U jiných lidí vyvíjí se přesné odměřování dob sice méně snadno než u hudebníka, avšak ukazují nám všeliké činnosti řemeslné a jiné, že i u nich cvikem a příležitostí odměřování a dělení krátkých dob znamenitě se vytříbí. Poučným příkladem jest rozdělování vteřiny při průchodních pozorováních astronomických.

4. Již povrchní pozorování ukazuje, že tvoření a výbava řad podmíněny jsou vědomím orgánovým, kteréž buď je usnadňuje neb dokonce znemožňuje. Zejména pak každému bedlivému pozorovateli zjevno jest, že každá doba denní mé bezděčné své řadové výbavy, které v jiné době denní buď vůbec nenastávají, aneb nesnadněji se dějí. Podobné úkazy podávají i specifické nálady ročních dob, jež také vyznačeny jsou bezděčnými a sobě právě příslušnými výbavami. Z toho všeho nezbytně souditi jest, že vědomí orgánové vůbec jest v nejužším styku s tvorbou řad.

5. Nutno však rozeznávati nahodilé nálady citové od základního středního vědomí orgánového, jež každodenně tvoří řadu sestupnou a postupnou a pozvolna s vývojem člověka se přetvořuje. Onyno nahodilejší nálady sice zasahují mocně do sestrojování a vybavování řad, avšak nahodilost jejich prostě vylučuje domněnku, že by na nich názory časové zakládati se mohly.

Zcela jinak má se to s onou pravidelnou řadou, která naznačuje největší čilost a plynulé ubývání jí až do spánku. Tato řada zcela vyhovuje požadavkům, jež nutno klásti na základní řadu časovou a časomíru. Neboť jest především nezávislá na nahodilých vjemech smyslových a kladena podstatou organismu samého. Význam pak této řady jest, ačkoliv naznačuje ubývání latentní energie, veskrze kladný, a nikoliv záporný. Toho pádným dokladem jsou nám opěr dvě krajní protivy v této řadě obsažené, největší čilost po zdravém spánku a ona únava a neschopnost ke všem činnostem smyslovým, svalovým a rozumovým, již nazýváme ospalostí. Oba tito krajní členové, jasná čilost a ospalost, jsou však, ač podstatou zcela rozdílní, tedy přece veskrze kladné a zcela patrné obsahy vědomí.

Postup této řady neděje se sice ani vždy stejně, ani nepřetržitě, neboť nastávají přestávky odpočinkem, ano i krátkým denním spánkem, avšak tím na plynulosti této řady nic není měněno, toliko jest postup členů buď rychlejší, buď volnější, buď i zcela se zastaví. Ano možno i říci, že odpočinkem a krátkým spánkem spotřebovaná energie částečně se dosazuje, avšak plynulá podstata řady zůstává přece táž.

6. Poněvadž však tyto řad denního sestupu a zpátečního výstupu ve spánku jednak nahodilými příčinami poněkud se pozměňují, jednak také s vývojem člověka zvolna se přetvořují, proto stanovili jsme požadavek, že nevědomou abstrahovací činností vytvořuje se normální řada sestupu a výstupu, která jest opravdovým základem časomíry. Ku znázornění toho volili jsme obdobnou řadu plynulého postupu tónů od jakéhos nejhlubšího k nejvyššímu a nazpět, kterýžto pochod by bez přestání se opětoval. Obdoba takovéto řady objasňuje nám velmi vhodně to, co ona normální řada orgánového vědomí zastati má, což netřeba zde opětovati7. Mimo to shledali jsme, že jednotlivé řady denní druží se v celek životní řady časové, která jako nezměnitelné pozadí života ve vědomí trvá, pokud není zabráno střídavými ději pozornost poutajícími, tj. pokud nejsme tak zabráni do přítomnosti, abychom zcela zapomněli na minulost. Toto nezměnitelné pozadí života jeví se nám jako hotový celek časový, takřka jako časový prostor, což německý název "Zeitraum" trefně znázorňuje. Avšak netoliko tento celek jest hotovým názorem časovým, nýbrž každý počet denní řady se vystřídavší jest takovým hotovým celkem a naznačuje nám trvání nějakého děje. Z toho pak vyplývají výsledné úkazy přesného odměřování dob kratších a delších a rozdělování jich, zkrátka to, co v užším smyslu sluje časomírou.

8. Mimo to shledali jsme dva závažné úkazy, jež plnou měrou potvrzují nezávislost názorů časových na jakýchkoli dějích empirických, a to jednak pravidelný úkaz snový, lživou minulost, již každý sen dle stávajících poměrů orgánových vytvořuje, a pak výminečný úkaz pozměněné osobnosti v pokročilém šílenství, která pocházejíc z pozměněných základů orgánových jeví se jako lživá, totiž od skutečné minulosti odchýlená minulost. Tyto dva úkazy naznačují nám zřejmě, že zdánlivě prázdná řada života a jednotlivých jeho dob může býti vlivem nahodilých, a buď transitorických neb trvalých činitelů vyplněna rozdílnými obsahy vědomí. Nejnápadnějším úkazem při tom jest střídání zdravých a šílených dob u choromyslného, kdy patrně táž řada životní střídavě buď skutečnými, buď lživými obsahy jest vyplněna.

9. Posléze vyplývá z toho všeho, že výbava představových řad nikterak není základem názorů časových . a vůbec k nim ani nepřispívá, leč jen tím, že dodává jim v upomínce minulosti jasných obsahů.

Závěrkem chceme tuto psychologickou theorii časovou doplniti důsledky metafysickými, jež jako nutný doplněk samy se naskytují. Vědomí časové jest prostým výsledkem podstaty organismu samé, tj. každý organismus od nejnižšího počínaje až do nejvyššího jest sám sebou vědomím času, poněvadž u každého i nejnižšího střídají se rozličné fáse úkonů a střídá se u vyšších denně největší latentní energie a největší únavou a napotomním klidem, jenž onuno opět dosazuje. Poněvadž pak každý živočich se vyvíjí, má spolu vědomí časového celého minulo života. Pokud a jakou měrou toto vědomí u nižších a vyšších živočichů platnost má, nedovedeme ovšem nikterak říci, pravdě se podobá, že bude vědomí minulosti u nich méně jasné než u člověka, poněvadž boj o život a jeho potřeby jest nesnadnější. Avšak přes to ukazuje pozorování živočichů, že rozumová činnost u nich neméně působí než u člověka a zkušenost životní za následek má; ano některé úkazy, jako zvláště péče samice o budoucí plod, nepochybně dotvrzují, že vědomí budoucnosti u nich vyvíjí se stejně jasně jako u člověka, ano v některých případech snad ještě jasněji a důtklivěji.

Kdyby nebylo vývoje, nebylo by též vědomí minulosti. Kdyby živočich na témž stupni od počátku až do konce trval - což samo sebou se vylučuje - byl by život zcela pohřížen v potřebách neb rozkoších a nesnázích života, a nebylo by ani širšího názoru minulosti ani budoucnosti, aneb nemohly by povznésti se názory tyto nad nejskrovnější úlomky toho, co předcházelo, a skrovné a obmezené očekávání toho, co následovati má. Neboť pak byly by základem všech názorů časových toliko řada denní, stále stejně se opětující.

Co platí o názorech časových, platí stejně o názorech prostorových. I vědomí prostoru jest nezbytným následkem sestrojení organismu, a proto lze se vší jistotou pronésti závěrečnou větu metafysickou, že každé vědomí jest eo ipso časem a prostorem.