E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/98

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

Jos. C. Král: J.Dastich o Schillerovi.

Dastich zabýval se Schillerem ve dvou spisech, které oba zůstaly rukopisy, a z nichž jeden věnován jhest Schillerovi celý: "Schillers Leistungen in der Philosophie namentlich inder Aesthetik", kdežto v druhém probírají se vedle esthetika Schillera též esthetikové Kant a Herbart: "Grundlegung der Aesthetik als Formwissenschaft durch Kant, Herbart und Schiller". Rukopisy oba chovají se v MUseu králoství Českého. Přítomný článek vztahuje se jen na spis první, který čítá 358 drobně a pěkně psaných stránek, tvořících tři sešity (128-256-358). V rukopise jest dosti škrtáno a opravováno perem, a to jak se dle barvy inkoustu zdá, hned při prvním psaní, namnoze za účelem jasnějšího neb kratšího výrazu. Vedle toho jsou přetřženy celé stránky, tak zejména konec spisu str. 335-358, tužkou asi recensentovou - spis byl totiž předložen jako habilitační práce filosofické fakultě Pražské- , jinak bylo recensentem opraveno jen několik málo chyb, pocházejících většinou z nedopatření. Vedle tohoto opisu zachován jest ještě prvotný koncept a dle něho název zněl původně: "Schiller als Philosoph und Historiker" (jinde psáno Geschichtsschreiber), avšak od názvu toho Dastich upustil, protože naznačoval více, než spis podával, a zvolil místo něho název užší, kryjící se so obsahem práce, která jedná jen o esthetických názorech Schillerových, jak vidno z následujícího rozboru.

Proti všem předchozím auktorům, kteří se zabývali esthetikou Schillerovou, avšak neukázali pro ni správného pochopení, chce ji Dastich nestranně prozkoumati a určiti, jaké vymoženosti měla v zápětí. Schillera pokládá za "otce novější esthetiky" a vytýká na něm tu zvláštní přednost, že spojoval obě oblasti obyčejně rozloučené, oblast filosofické, t.j. vědecké spekulace a oblast poesie. Takovým shledává jej hned od počátku jeho činnosti a ukazuje, že první jeho básnické pokusy, např. báseň Morgengebet am Sonntag z r. 1777, mají za předmět mravní a náboženské, tedy filosofické pochyby. Mládí Schilerovo bylo dle Dasticha pod vlivy Rousseaua a Montesquieua, kteří naň působili ve smyslu Lockeova sensualismu a moderního tehdy ve Francii eudaimonismu. Filosofů současných nečetl, nýbrž mylenky filosofické byly mu známy toliko z tehdejších "anglických a francouzských básníků, kteří jej vedli k filosofii zdravého lidského rozumu" (II.). Tento sensualistický a naturalistický směr byl vhodně doplňován a sesilován odborným studiem lékařským. Než nechybělo ani silného vlivu Plutarchova, vlivu to jiného rázu, který jej nabádal k mravnímu idealismu, dalšímu základnímu prvku jeho bytosti. Filosofický názor Schillerův, jak došel spracování v článcích a pojednáních z doby jeho pobytu v Karlsschule - mimochodem podotýkám, že pojednání "Filosofie fysiologie" pokládal Dastich ještě za ztraceno - nazývá auktor s Zimmermannem "ein keckes System der Naturphilosophie". Z těchto článků, hlavně s disertace, uvádí Dastich některé myšlenky, které objevují se ve všech Schillerových spisech filosofických: ideál čistého lidství, učení o totalitě člověka a o harmonickém vypěstění všech jeho vloh a zvláště názor, že smyslnost jest do jisté míry oprávněna nejen pro jednotlivce, nýbrž i pro celé pokolení lidské, což, jak Dastich ukazuje, jest vzato u jeho vlastního života, a za doklady toho uvádí Loupežníky, Básně na Lauru a jiné básně z Anthologie.

Po té přistupuje Dastich k tomu, aby nastínil poměr Schillerův ke Kantovi. Ke studiu Kanta byl Schiller odkázán hlavně svým přítelem Kornerem a prvním popularisatorem učení Kantova, jenským profesorem Karlem Leonh. Reinholdem, pisatelem známých "Briefe iber die kantische Philosophie" (1786-87), obrátil se nejdříve k menším jeho článkům z filosofie dějin a potom, poněvadž chtěl seznati zákony tvorby básnické a umělecké vůbec, aby učinil sobě uměleckost přirození a aby svou fantasii, kterou filosofie a kritika ze začátku poutala opět učinil svobodnou, k části esthetické, ač myšlenky Kantovy byly mu známy již dříve z rozmluv jeho soustolovníků, kteří byli Kantovci a mezi něž patřil vedle zmíněného Reinholda též zvláště na Schillera vlivný dr. Erhard. Jakožto vnitřní důvod, proč Schiller vrhl se tak horlivě na studium Kanta, uvádí Dastich ony vyjmenované ideje, jež však způsobily zároveň, že nikdy Schiller nestal se naprostým přívržencem Kantovým, zvláště že nemohl souhlasiti s jeho mravním rigorismem a absolutním racionalismem. Kydž pak viděl, že se dají jeho ideje, a Dastich jmenuje tu především názor na umění jakožto na prostředníka mezi smysly a duchem, vyvoditi ze systému Kantova, věnoval se se zápalem jeho studiu. Přednášky o tragickém umění, jak je měl na universitě, jsou ještě bez vlivu Kantova, avšak, jak je vydal jako články: "Uber den Grund des Vergnugens an tragischen Gegenstanden" a "Uber die tragische Kunst" jsou již pod vlivem Kantovým, avšak ještě prosty jeho "Formelsprache". Místo umluvené esthetické korespondence s Kornerem (dle vzoru uskutečněné dříve filosofické) chtěl napsati dialog "Kallias oder uber die Schonheit", ale nedošlo k tomu, a máme pouze základní myšlenky zachovány v dopisech ke Kornerovi, a to dle datování Dastichova (dle vydání z r. 1874) ze dne 8. - 18., 23. února a z přílohy k 20. červnu 1793, jak to zove Dastich, neb jak nověji a správněji se tato poslední část datuje, ze dne 28. února 1793.Dastich vykládá obsah těchto listů, stejně jako spisů pozdějších, obšírně, ponechávaje postup i slovní výrazy Schillerovy. Podání názorů Schillerových jest správné, netřeba tedy jich zde uváděti a stačí odkázati ke spisům Schillerovým samotným neb k pracím o Schillerovi. Pro nás má význam hlavně to, jak Dastich posuzuje a oceňuje Schillera. Jmenované dopisy probírají se na str. 44-128.

Krok ku předu proti Kantovi, který tvrdil, žre není objektivního principu krásy, vidí Dastich u Schillera v tom, že uznával možnost takového "vědeckého principu" a že hleděl jej najíti. Schiller chtěl jej dokázati a priori, z čistého rozumu, nepřibíraje ku pomoci zkušenost, v čemž viděl kolísavou půdu Kantova názoru, avšak, jak soudí náš filosof, nemožně, neboť "nedá se a priori prokázati, ds jakými afekty jest spojen cit esthetický" (47). Proti Kantovu subjektivnímu stanovisku zaujal Schiller "smyslnoobjektivní" (sinnlich-objectiv), než toto nemohlo ho přivésti k větě, že krása spočívá ve formě, jež dá se pak vysvětliti jen snahou jeho smířiti smysly a rozum.Schiller tedy nepodal, míní Dastich, objektivně platného vysvětlení pojmu krásy, dospěl však k větě, že ta forma jest krásná, jež se vysvětluje sama sebou. Toto zdůrazňování formy (55, 81 aj.) považuje Dastich za pokrok proti Kantovi, protože se tím přiblížil jedině pravé esthetice, esthetice formální. Slova forma užívá však Schiler dle auktora v různém významu, jednak ve smyslu Kantově, jednak v estheticky správnějším významu o míře a vztazích, ač i zde nejasně a ještě ne úplně ve smyslu formalismu.Proto jest jeho odpověď jen "předběžná", která očekává "dokonatele" (Vollender) (82), "Schillerovi zbývalo učiniti ještě jen krok, aby našel pojem formy samé v určitých poměrech přinášejících s sebou soud o nepodmíněné hodnotě neb nehodnotě, ve kterých skutečně konec konců vysvětlující příčina každé krásy spočívá". Toliko "velmi tíživý vliv" Kantův uzabránil mu učiniti tento krok.(83). Ostatně toto zdůrazňování formy jest Schillerovi vlastní a nachází se porůznu v četných básních (např. Die Kunstler, Die Gotter Griechenlands, Das Ideal und das Leben atd.) Také tam, kde mluví Schiller o přirozenosti a technice, jest Dastichovi, ač těmto pojmům vytýká neurčitost, opíraje se o slova Danzelova, blíže k formalistickému pojímání. Krása spočívá (jak to zní na onom místě) v souladu vniřní podstaty s formou (102). Tento soulad jest dle Dasticha jen "určitý poměr mezi vnitřkem věci a jejím vnějším zjevem". A tento poměr rovněž jako soulad částí s celkem jsou jen jednotlivé případy různých formových poměrů, i "bylo potřebí jen posledního rozhodného slova", aby Schiller došel jasného toho seznání.Než Schiller byl ještě příliš Kantovým žákem.

Rozdíl, který Schiller činí mezi krásným a dokonalým, shledává Dastich také důležitým pro formální esthetiku, protože vyžadovaná harmonie a soulad vnější technické formy s přirozeností a ideou toho, co má býti spodobeno, jest také jen "formální poměr" a patří dle toho též k formě v esthetickém smyslu.

Poznámkou, že jako obsah vůbec, tak ani obsah mravní (ve smyslu Kantově) nepřispívá ničím ke kráse díla, opustil prý Schiller "půdu Kantova mravního principu". Ovšem tato první roztržka, jakož i aplikace pojmu krásy na mravnost, stala se , jak soudí dastich, jen s příliš velkou obezřelostí a dokonána byla teprve ve spise pozdějším. Uzavírá pak auktor, že tam, kde mluví Schiller o umění jako umělec, mluví bez obalu, určitě a beze všeho rozporu, kde však mluví jako theoretik, že mluví neurčitě a často si odporuje, avšak i tu vždy, dodává s Danzelem, duchaplně a bystře.

Kdežto dosud hlavním pramenem byla auktorovi korespondence Schillerova s Kornerem, přechází nyní ke pisům vlastním, a to nejprve k dílu, jež považuje za vrchol filosofické činnosti Schillerovy, k "Briefe uber asthetische Erziehung des Menschen". Podávaje jeho vůdčí myšlenky (str. 131-251) počíná si vylíčeným způsobem a nachází jen zřídka příležitost k nějaké poznámce, jež se týká většinou poměru Schillerova ke Kantovi neb k formální esthetice. I zde ukazuje neshodu mezi Schillerovými vlastními názory uměleckými a názory nesoucími stopu u vlivu Kantova. (186,187). Principální rozluku obou vidí Dastich v Schillerově názoru na povinnost.Kantův strohý rigorism vylučoval z jednání mravního veškeren vliv náklonnosti, kdežto Schiller považuje povinnost doprovázenou pocitem radosti za mravně rovnocennou. Auktor cituje též známý epigram:

"Redlich erfull ich die Pflicht, doch thu ich es leider mit Neigung Und so wurmt es mich oft, dass ich nicht tugendhaft bin."

Ovšem ukazuje také, že nechybí míst, kde Schiller jeví se i v této věci věrným žákem Kantovým.

Rovněž v tomto spise upozorňuje na Schillerovo zdůrazňování významu formy pro umění, uváděje s Zimmermannem jako doklady recense básní Burgerových a Mathissonových, ač ví, že Schiller dal se momentálně odvésti os toho Kantovým idealismem (225). Také obrací se ostře se Schillerem proti některým kritikům, kteří nedospěvše k "čistému zdání" sklánějí se ještě před látkou (250). V tom, že Schiller oddělil oceňování látky od oceňování formy, vidí trvalou a nepomíjitelnou zýsluhu jeho o esthetiku a umění vůbec, neboť oceňování ono tvoří pravý základ teprve nyní možného vědeckého projednávání obou (227).

Nejasnost a neurčitost vytýká Dastich Schillerovu pojmu "krásná duše", - "krásným duším" přiděluje totiž Schiller vládu v "říši vkusu", t.j. forem, kdežto dříve považoval Schiller krásu za první stupeň do říše ducha pro všechny, v čemž vidí auktor nedůslednost Schillerova myšlení - a činí ho spoluvinna aspoň nepřímo na mystickém pojímání krásy od romantiků, stejně jako zbožňování genia našlo nemalou podporu v jeho básni "An den Genius", která jest z doby pozdější než pojem "krásná duše"(229).

Konče rozbor jmenovaného spisu označuje jako "politování-hodnou a těžko omluvitelnou nedůslednost", že Schiller nesetrval na té výši, které dosáhl v "Listech" a dokazuje to na dvou nejbližších pojednáních: "Uber die nothwendigen Grenzen beim Gebrauche der schonen Formem" a "Uber den moralischen Nutzen der schonen Sitten", ve kterých Schiller přý vrátil se zpět o onen krok, o který dříve popošel nad Kanta, ač nelze to jeho principy odůvodniti. Dastich srovnává začáteční slova prvního pojednání (o škodlivém působení umění a o nutnosti stanoviti mu meze) se začátkem 27. Listu o nemožnosti takového působení a omezuje to určitěji, než Schiller sám činí. na zrůdný a povrchní vkus, vyjímaje ovšem vkus v pravdě esthetický, který jest si vědom, že obsah není nikdy jeho předmětem (259). Podobně jako dříve vytýká s pochvalou oddělené oceňování formy a obsahu a vidí v tom "neklamný zkušební kámen, na kterém lze rozeznati pouhého diletanta od uměleckého genia" (268).

V druhém pojednání (str. 268-293) konstatuje povážlivé kolísání Schillerových názorů o poměru ethiky a esthetiky a vykládá je tím, že v tomto případě měl Schiller na mysli krásu obyčejného druhu, jak jest dána zkušeností, kdežto dříve krásu ideální (269). Schiller měl hleděti spíše k vytříbení vkusu než pouze obviňovati. Proti hlavnímu svému spisu činí zde Schiller Kantovi ústupky. Ba, mluví "kantovštěji" nežli sám Kant, míní Dastich, tvrdí - li že shoda povinnosti a náklonnosti, která se někdy vyžaduje u lidí estheticky vzdělaných, se posléze stanoví jako nutná podmínka a že tak se otravuje mravnost ve svém zřídle (271). Tu pak nesrovnalost, že Schiller požaduje brzy pro krásu samostatnost a povyšuje ji na bohyni, jindy pak činí ji pouze stupněm k mravnosti a snižuje ji na služku, vysvětluje Dastich tím, že Schiller, pozoruje věc se stanoviska uměleckého, viděl, že umění jde jen o formu a že má esthetika tudíž oprávněnou samostatnost, kdežto s hlediska mravního byl nerozhodnut, jsa pod vlivem "vznešeného pojmu kantovské mravnosti", má-li uznati vedle přísně ethické hodnoty ještě nějakou jinou hodnotu. Dastich má za to, že měl zůstati věren svému hledisku uměleckému, t.j. formalistickému a že by tak všechna neurčitost a kolísání odpadly (287). Úzce připojil prý se Schiller ke Kantovi v pojednání "Uber das Erhabene" (str. 294-333), ač i zde uznává Dastich, že rozšířil poněkud učení Kantovo. Než tímto přimknutím ke Kantovi byl nucen popříti namnoze svou dřívější theorii a jen několik málo výkladů, k celku neorganicky přistupujících, ukazuje pisatele "Listů o esthetické výchově člověka" (295). Schiller zaměnil, jak dí auktor, vztahovati se na jeden sice předmět, ale na jeho různé stránky, které ač docela nezávisly na sobě, mohou přece spolu trvati. Schiller měl zůstati při nezávislosti obou a ne věc vykládati tak, jako by krása mohla se tím výše a bohatěji vyvíjeti, čím méně mravní jest předmět líčení (323,324).

Avšak v požadavku, který Schiller pronáší na konci spisu, aby obě stránky, ethická i esthetická, které obě jsou v člověku jako zárodky, jimž se však nedostává stejného rozvoje, byly na rovno postaveny ve výchově, vidí dokonání vývoje názorů Schillera jako esthetika a ethika přes četné poruchy a častá kolísání (330,333).

Upozorniv na podobnost myšlenek tohoto spúisu s předchozím v čase "Anmuth und Wurde" (333,334) dotýká se posledního spisu filosofického "Uber naive und sentimentalische Dichtung", jehož základní ideu nachází vyslovenu již v dopisech ke Kornerovi. Spis probírá jen potud, pokud má význam pro všeobecnou esthetiku. I zde nachází Dastich starou protivu krásna a vznešena a lituje, že Schiller nevzdal se tohoto Kantova sestavení obou pojmů, a shrnuje svůj soud o něm v záverečných slovech spisu, jež buďtež zde uvedena jako ukázka slohu auktorova: "Unstreitig waren seine eigenen Ideen mit um so mehr Entschiedenheit hervorgetreten, je mehr er den Schonheitsbegriff abgesondert von allen Nebenbeziehungen ins Auge gefasst hatte, die Trubung, die das Schone an allen Stellen durch das bewundernd auftretende Kant sche Erhabene nothwending erfahren musste, ware bei Seite geblieben und der in Schiller des Dichters und Kunstlers ruhende Begriff, der die Form und auch mur die Form und deren Verhaltnisse der Schonheit als ihr innerstes Wesen zuschreibt, er ware nicht wie eine gluckliche Ahnung des Wahren blos da, wo die Begriffe der Schule schweigen, zur Geltung gelangt, sondern mit aller Kraft und Lebendigkeit des Ausdrucks, mit aller Scharfe und Strenge des Gedankens zur Klarheit einer unerschuttlichen Erkenntniss erhoben, hatte er Schiller nicht nur den Namen des Vaters jener neueren Aesthetik, die seitdem "Eigenthum des gebildeten Publicums" bildet, erworben, sondern an seinen Namen das hohe Verdienst geknupft durch die wissenschaftlich hervorgehobene und gelauterte Trennung der Werthschatzung der Form und des Gehaltes eine neue Grundlage fur den wissenschaftlichen Ausbau der sich selbst zuruckgegebenen, in ihrem Gebiet nun zur gebuhrenden Selbststandigkeit gelangten Aesthetik geboten zu haben." (357/8).

Jak zřejmo z uvedeného obsahu, spis probírá většinu důležitějších článků Schillerových. Básně filosofické jsou citovány jen jako doklady. Z tehdejší literatury o Schillerovi bylo použito téměř všech důležitějších prací o Schillerovi jako filosofu: Hemsen, Schillers Ansichten uber Schonheit und Kunst im Zusammenhange gewurdigt, Rob. Zimmermann, Schillers als Denker a příslušné části v Geschichte der Aesthetik, Drobisch, Uber die Stellung Schiller s zur kantischen Ethik, Tomaschek, Kant und Schiller, Danzel, Gesammelte Aufsatze, Baur, Festrede, momi to použito biografie Hoffmeisterovy, Schwabovy aj.

Poznámku třeba učiniti o pořádku, va jakém články jsou probírány. Dastich sám myslil, že je probírá v pořádku chronologickém a tu našel arci mnoho nedůsledností mezi "Listy" a články, jež uvádí jako pozdější. Než jeho chronologie spisů Schillerových jets nesprávná. Články "Uber die nothwendigen Grenzen" atd. (jenž mnohdy rozděluje se ve dva), "Uber den moralischen Nutzen" atd. a článek "Uber das Erhabene" povstaly dříve než "Listy", třebas že poslední článek byl uveřejněn teprve 1801. V starších vydáních súpisů Schillerových otiskují se teprve za "Listy" a Dastich bral asi tento pořádek za chronologický. Než tento omyl přihodil se, co se týká spisu "Uber das Erhabene", i Hemsenovi (v. Berger: Die Entwicklung von Schillers Aesthetik, 252 pozn. I), a sám Zimmermann má týž pořad spisů v Dějinách esthetiky. Dastich sám vytýká podobnost názorů článků "Uber das Erhabene" s názory článku "Anmuth und Wurde", pojednání to z nejdůležitějších pro Schillera v době silného vlivu Kantova, avšak blíže si toho nevšiml, aby snad zkoumal chronologii jejich. Tím odpadají četné a těžké výtky nedůslednosti činěné Dastichem Schillerovi.

Nebude snad nemístno zmíniti se ještě o tom, jak Dastich zařazuje Schillera historicky. Za jeho východisko stanoví Kanta a určuje poměr Schillerův k němu pouze v hlavních rysech, ač přece ne tak všeobecně, jako určil vlivy Schillerova mládí, a vidí v Schillerovi předchůdce esthetiky formální. Poněvadž sám uznává formalism za jedině správný, má v něm kriterium a hodnotící princip názorů Schillerových i stačí mu jen konstatovati, pokud se Schiller přiblížil tomuto směru, aniž vidí nutným rozbírati podrobněji názory Schillerovy. Naskytá se však otázka, zaujímá-li Dastich stanovisko čistě Herbartovo či stanovisko Zimmermannovo, tedy případ podobný Durdíkovu (v. Hostincký, Za prof. dr. J. DFurdíkem, Česká Mysl, IV.). Ta okolnost, že často cituje obě pojednání Zimmermannova a že se s nimi shoduje, jakož i osobní jeho poměr k Zimmermannovi- tento byl také asi recensentem jeho, neboť spis byl předložen r. 1861 prevděpodobně dříve, než ještě Zimmermann odešel do Vídně (také r. 1861) - svědčí pro Zimmermanna, než ze spisu našeho nelze toho seznati, poněvadž tam blíže svého stanoviska neozřemuje. Více světla do toho vnese asi druhý, nahoře jmenovaný rukopis. Rovněž by snad bylo prospěšno, a aspoň vždy zajímavo, srovnati s Dastichovým soudem o Schillerovi mínění jiného českého Herbartovce, G.A. Lindnera, který napsal též pojednání o esthetice Schillerově do programu gymnasia Celjského, jež mi však bylo nepřístupno. Dastich činí tedy ze Schillera předchůdce esthetiky formální a nepřipouští, aby byl pojímán jinak, z kteréžto příčiny ostře polemisuje proti Hemsenovi (str. 55 a jinde), který z něho zase činí předchůdce Schellingova.

Na konec lze ještě podoknouti, že Dastich na základě tohoto spisu dostal veniam legendi a stal se tak prvním českým profesorem filosofie na universitě Pražské.