E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/98

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

Mudr.Ladislav Jeništa: Nemoc a její psychické důsledky

Nemoc přepadá člověka náhle a způsobuje v duši jeho stav pocitu nezaviněného zla, úzkosti a výčitek, onen výkřik Jobův k Bohu: "Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou. Jaký máš v tom požitek, že mne suzuješ a pohrdáš dílem rukou svých"(X.2.), jest vlastní všemu trpícímu lidstvu,jež pociťuje v neštěstí svém bolestný hrot onoho pohrdání.Stav tento zdravému člověku jest úplně cizí, život, jeho radosti a strasti nedovolují za pravidelného běhu úvahu o tom, že v bránu ctnosti vchází se s vyhaslým okem , bolestmi a utrpením.

Pro těžce nemocného přestává tento svět, jeho zraku otvírá se nová mlhová vidina, plná neznámých úkazů a nerozluštitelných záhad, na které nenalézá odpovědi.

Na straně jedné vidí život, který zdá se mu souladným jitrem, jehož radosti rozplynuly se v těžkou mlhu nejistoty, zapomíná prožitých útrap, a minulost jeví se mu slunečním odleskem, ze kterého zbyla zkrvavělá barva západu, vzpomínky pohybují se v duhovém polokruhu, a přítomnost stává se černým přízrakem.

Nemoc jako organický nesoulad jeví celou řadu duševních odchylek, pokračováním choroby vystupují do popředí změny psychické činnosti i tam,kde nejedná se o porušený systém nervový, choroba připravuje půdu novému duševnímu životu, jevícímu různé nesrovnalosti a rozpory. Abnormitu tuto zaviňuje úbytek energie a jisté plus afektů porušujících duševní rovnováhu stupňováním dráždivosti, nestálostí úsudku, vznikáním tužeb sobeckého rázu, jež nejeví se jako známky duševního vysílení, ale jako skutečná nová přeměna projevů i osobního charakteru.

Nemoc, jakožto přeměna fysiologické funkce těla,jeví dle své podstaty různé symptomy nepříjemného rázu, a právě toto porušení organismu, jehož tíhy nepostřehne normální životní stav, působí ony odchylky od duševního stavu zdravého člověka.Pojmutí a posouzení zevních vlivů i vnitřních impulsů jest u nemocného rázu zcela osobního a není v souladu s obsahem představ,jakmile je posuzuje druhá osoba nezúčastněná na změnách právě probíhajícího pathologického stavu, čím větší u chorého energie projevů, tím na silnější naráží překážky a s určitějším setkává se s odporem.

Z těchto citových protiv vyvinuje se duševní předrážděnost, disharmonie a melancholická skepse, kteréžto stavy přeměňují často nemocného pro okolí nevysvětlitelným způsobem.

Pamatuji se na jeden případ, který po dlouhou dobu byl mi nepochopitelnou záhadou. V přízemním pokoji nemocnice leželi dva souchotináři na smrtelném lůžku. Dosud paprsek naděje ozařoval jejich trudy a bolesti, prokazovali si navzájem něžnou pozornost, a pokud síla stačila, i obapolně službu, dělili se o pokrmy, vyprávěli si a těšili jeden druhého. Pozvolna přiblížil se konec, hovory vystřídali těžké vzdechy a stony umírajících. Prvý trpěl žízní a stále prosil o doušek čerstvé vody, ač na stolku při loži měl jí dostatek. Soudruh jeho vstal náhle s lůžka a třesoucím krokem vyšel na dvůr, odkud s nadlidskou nánahou přivlekl dřevěnou nádobu se zamrzlou vodou, která připravena tam byla k mytí podlah, a postavil ji před umírajícího soudruha se slovy:"Pij a mlč, než umřeš, máš jí dosti." Drsnost tato byla protivou celého minulého jednání tohoto nemocného a způsobena byla pouhou náhlou přeměnou duševního stavu před smrtí, neboť příští den byl pro oba dobou rozloučení a ukončením běd života. Podobné duševní přeměny vyskytují se u těžce nemocných často a jsou výsledkem celkové deprese a psychických změn, vzniklých dlouhou chorobou, trpící dopouští se tu činů, ze kterých mravní "já" není zodpovědno,neboť podstata této přeměny kotví v impulsivní síle nemoci na duši člověka.

Síla tato není jednotnou , ale výslednicí mnohých složek, různýchčinitelů a stále přeměňujících se momentů, přece však jako hlavní pramen udati lze několik vlivuplných změn zanechávajících charakteristické odchylky a určité psychologické rysy v povaze těžce nemocného člověka, jež individuálních odstínů doznávají jen okolím a podstatou nemoci.

Okolí nemocného hraje v psychologii jeho roli důležitou a dodává jjí určitého zabarvení, člověk zabývající se stále sám se sebou, lne k němu a hledí si je připoutati ku svému osamocení, pocit závislosti činí ho zevním vlivům přístupnějším, a celkový stav nutí ho, aby dovolával se soucitu a přátelství, vědomí oslabeného vlastního já hledá právě v něm podpůrné náhrady.

Nemocný, obklopený okolím, přeplněným soustrastí, stává se sobecky přecitlivělým, kdežto u těch, kteří v chorobě jsou úplně opuštěni, dostavuje se postupně jakási hypnotická netečnost přecházející v úplnou skepsi a apathii k zevnějšímu světu, a nebýti výrazu utrpení ve tváři, zdálo by se, že se jedná o narkotický druh klidu, kterýžto stav pravidelně u nemocných obklopených okolím, sledujícím každý pohyb brvy a tep jich srdce nenastává, a nastal -li, bývá to v pokročilém stavu choroby jako předzvěst smrti.

Jak těžkým psychologickým problémem je stav nemocného, dokazuje následující případ:

Na konci malé vsi v bývalé panské rybárně ležela stará dělnice trpící pokročilou plicní chorobou. Navštívil jsem ji několikráte a vždy ležela ve stejné poloze se skrčenými koleny, levou rukou opřena o hranu postewle a pravou tiskla spuchřelou přikrývku k ústům, oči měla polozavřeny a šedivým temenem hlavy narážela o dřevěnou stěnu chaloupky odbobně s rytmem dýchání.

K výživě stačilo jí trochu mléka a něco polévky, jež nosili jí ze dvora.Po půlročním trvání choroby přijela k ní z Vídně dcera, která ze svých úspor a ještě bohatšího zdroje dětinné lásky prokazovala matce nejněžnější pozornost a nejšetrnější službu.

Navštívil jsem znova stařenu, choroba se nezhoršila, ale ona bědovala:" Mám u sebe hodnou dceru, obsluhuje mě... já jen vymejšlím,jest mi však hůře, dřív byla jsem jako ve snu, ale teď tolik trpím... dech bolesti...dušnost..."

Za tři neděle dcera odjela.

Jel jsem vsí a zastavím se v rybárně. Stařenka skrčená narážela běloučkou hlavou o stěnu beze vzdechu, spokojený výraz ve tváři bránil mi, bych rušil její klid, odešel jsem tiše, a babička neměla snad od té doby hosta, až po třech měsících přišla poslední návštěva-smrt.

Podobné případy nejsou nahodilým důkazem, psychologická analysa svědčí pro zvláštní druh skepse, která pozvolným vývojem stává se obrněním proti bolestivým pocitům a sensibilním impelsům těžké choroby. Okolí zdá se tato opuštěnost zvláštní útrapou, ve skutečnosti však jest tomu snad jen v počátku, během doby stává se samota určitým druhům nemocných nutností a ulehčením tíže běd.

Opakem vlivu okolí u nemocných vyskytuje se často melancholická přecitlivělost, ve které nachází chory úlevy a zapomenutí.Stálé vymýšlení nových a nových potřeb, úzkostlivé dbání lékařských předpisů, jako by na každé lžíci léku a určité době braní prášku spočíval život, ukolébává nemocného v blažený stav vědomí, že všichni ti kolem s ním trpí a rádi by mu pomohli.

Okolí vůbec stává se důležitým činitelem pro duševní náladu nemocného, který vždy delším utrpením stává se sobečtějším, a vynucuje u něho zorný úhel,pod kterým chce, aby nazíralo se na jeho bolesti a útrapy.Snaží se přenésti tíhu choroby na ty,kterými jest obklopen, a když to nemožno, vyžaduje soucitu v nejjemnějších odstínech a dle výše pochopení a porozumění řídí se často i jeho nálada, předrážděnost střídá uspokojení, klid roztrpčení a zoufalost ustupuje naději.

V nemenší míře jako okolí působí na duševní stav nemocného druh choroby, jenž ve mnohých případech jest směrodatným celému psychologickému rozvoji a podmiňuje celou řadu odchylek a detailních odstínů, výčet všech stal by se rekapitulací části symptomatologie při pathologických změnách lidského organismu.

Nemoci mozku a míchy mění povahu onemocnělých dle příznaků zcela určitých, nemoce infekční a spojené s velikým vyčerpáním sil mají za následek úplnou apathii bez nejmenších psychologických podrobností, jistá řada chorob vyznačuje se nezměrnou úzkostlivostí spojenou již se zvláštním rysem ve tváři, "facies hippocratica" při onemocnění traktu zažívacího jest této řadě nemocí klasickým dokladem, jinde průběh onemocnění spojen jest se stálou nadějí a doufáním lepší budoucnosti, kterýžto symptom u souchotinářů charakterisuje celý průběh choroby.

Individuální ráz, variace souvisící s tvářností nemoci, různé okolí a sociální postavení nemocných nevylučuje však zcela určitý pochod a konkrétní vliv choroby na duši člověka. Dvě síly citové ovládají nemocného za všech podmínek, ony dodávají náladě jeho určitého charakteru a opakují se pouze ve změnách za všech poměrů, a těmi jsou cit bolesti a strachu.

Pocit radosti a bolesti střídají a doplňují se tvoříce podstatu života, jeho půvaby a rozmanistost. Bolest sama o sobě jest fenomenem nepříjemným, avšak nutným, ona zachovává druhy a uplatňuje lidskou mravní sílu, slova Juvenála, že slza jest nejlepší část lidské bytosti,mají podnes platnost, jas života podmíněn jest stínem bolu a lesk štestí mrakem utrpení.

Bolest je výsledkem nervového dráždění, jedna řada fysiologů (Blix, Goldscheider, Frederico) hájí hypothesu specifických nervů, druzí připisují vodění bolesti drahám sensitivním. Čas pro vyvolání percepce po exitaci jest pro bolest delší než pro dojem sluchový (6krát) a zrakový (4.5 krát).

Vliv bolesti na psychologickou činnost předpokládá stanovení poměru mezi inteligencí a percepcí tohoto pocitu.

U zvířat rozluštením této otázky zanášel se v nové době Normann a Loubert, který dospěl k závěru: "Meme chez les animaux tres superieurs douleur ne parait pas tres forte."

Ku percepci pocitu bolesti v plné jeho síle jest třeba určitého stupně inteligence a vyvolaný dojem není společný svojí intensitou všem živočichům. Člověk zdravý, inteligentní pociťuje bolest v její plnosti, neboť upomínka potrvá dlouho, a život upomínky rozmnožuje sílu tohoto fenomenu (Richet).

Novorozené dítě křičí, když má hlad, ale křičí bez velikého soucitu a projev ten rychle mizí, podobně má se věc u starců, kde energie duševní jest již ochablá. Zde nevysoká bolest oněch stop v té výši, jak tomu jest u zdravého, duševně vyspělého člověka.

Pozorování a zkušenost svými důsledky opravdu potvrzuje, že v psychologii inteligentních, dříve zdravých, nemocných převládá vliv pocitu bolesti, kdežto u dětí, starců a oslabených- cit strachu, tvrzení toto na nepatrné vyjímky stává se pravidlem a podmiňuje základní typy duševního stavu všech těžce nemocných.

Pozorujeme- li vliv bolesti na duševní činnost chorých, shledáme, že u lidí duševně vyspělých nastalou citovou disharmonii vyvolává nejintensivnější změny psychické, živost představ spojená s rozvahou sesiluje ostrost dojmů ve mnohem větší míře než u nemocných s oslabenou neb nevyvinutou inteligencí, duch hořečně napjatý působí zvláštní stav předrážděnosti a únavy, kterážto okolnost, jak zjištěno výzkumy Wannodovými, zvyšuje ještě sílu bolesti.

Ne síla bolesti, ale slabost pamatování činí bolest slabší a vliv na psychologii nemocného méně význačnější.

Jak působí bolest na duševní stav člověka? Po dostatečně silné exitaci nastává uvědomění nelibého pocitu s následnou reakcí buď vědomou nebo reflexní, opakuje- li se bolestivý impuls v určitéintensitě, stává se uvědomění toto trvalým a zvyšuje pozornost nemocného, myšlenky jeho soustřeďují se v okruh úzkostlivého pozorování, jež s počátku jest obyčejně rázu subjektivného, chorý věnuje pozornost každé okolnosti zvětšující jeho útrapy, každý pohyb, výdech, úder tepu stává se předmětem kontroly, stav tento přechází pozvolna i na okolí a dává vznik ku náhle objevujícím se pocitům sympatie a antipatie oproti obklopujícímu ho prostředí. Změny tyto jsou u nemocného tak náhle, neočekávané, že mabývají rázu těkavého neklidu a prchavého rozmaru. Disharmonie tato vysvětluje se jen úplnou netečností nemocného k zevním vlivům, jež nedpotýkají se jeho já, a zvýšenou citlivostí ku všem subjektivním impulsům. Vysvětlení, že bolestivé pocity zvyšují tento psychologický stav, podává zkušenost, neboť tato egoistická pozornost vyskytuje se v markantních rysech u chorých,kde nemoc doprovázena bolestmi, a duševní tato podrážděnost stoupá rovnoměrně s jich intensitou.

Stav tento jest psychologická abnormita a nemocný není důsledků svého jednání si vědom, vlastní utrpení staví kol něho hradbu plnou tvrdosti a bezohlednosti, v jejíž bránu i při sebe nežnějším ošetřování nevchází dosti soucitu a pochopení. Dokladem uvádím jeden příklad.

Stařičká matka důstojníka trpěla marasmem, který doprovázen byl velkými bolestmi páteře a kloubů. Znal jsem ji léta ceně si její vzdělanost a něhu obrážející v sobě jihoslovanskou graciesní jemnost, kdo přišel s ní ve styk, tomu mimoděk stala se svojí dobrotou sympatickou. Jinak bylo v nemoci. Lékař, okolí a služebnictvo bylo předmětem měnících se rozmarů a nálady, nejvíce útisků trpěl věrný její sluha, voják Petr. Marně vykládali jsme mu, že nemoc zavinila tento obrat. Celé dny i noci plakal v domnění, že ubližuje své paní, kterou miloval hloubkou svého srdce prostého člověka.Jednoho rána byl ve stáji nalezen oběšený, hrozná událost nedala se zatajiti před nemocnou, ta však při zprávě nepohnula ani brvou, událost naštěstí záhy zpozorována a služebníku život zachráněn.

Petr sloužil opět, a nemocná až do svého skonu týrala ho s despotickou krutostí.

Podobné případy osobní tyranie nemocných nejsou žádnou zvláštností a opakují se s různou intesitou v průběhu každé vleklejší bolestivé choroby.

Zvýšená pozornost nemocného nezabočuje však vždy v tyto koleje, někdy naopak i při největším utrpení vyskytuje se stoická odevzdanost, apatie, avšak zjevy tyto jsou jen vyminečné a právě svým řídkým objevováním potvrzují veliký vliv bolesti na psychologii nemocného člověka.

"Skutky nepřirozené rodí choroby", praví hrdina Shakespearův, nepřirozenost všech kotví ve změněné duševní činnosti, jež postupem choroby mění se stále od názoru zdravého člověka. Nemocný vidí jen svoji chorobu a cítí vlastní utrpení, štěstí cizí jest proň nepříjemným, zevní okolnosti, kterými se denně se zálibou zabýval, stávají se mu odpornými, svět, jeho půvaby a radosti připomínají jemu tíhu ztráty, jas života ozařuje mu jen jeho bídu a malomoc.

Bolest působí pozvolna přeměnu v skeptickou náladu a mlhavý názor o tom, co jiní zovou štěstím,každý nový bolestný záchvěv otřásá vžitými názory a přeměňuje nemocného duševně, citová disharmonie, skepse a sobectví jsou nejzřejmějším příznakem těchto změn, ono "já", čím bídněji tělesně, tím v určitějších rysech vyvstává duševně v pochmurných mlhách choroby.

Nemocný postupem tělesného neduhu ztrácí pozvolna pevnou půdu vžitých názorů, pro něho přestává nepozorovaně reální positivism, a duševní jeho činnost nabývá těkavé neurčité povahy, styky se hmotným světem se uvolňují, mezi okolí a jeho trpný vnitřní život vsunuje se linie neznámých představ a dosud neprožitých pocitů , jakési přenesení v oblast zapomenutí a vytouženého klidu. Styky s okolím i nejbližším stávají se chladnými, pojmy nejintimnější příbuznosti pozbývají své citové hloubky, jediný strážce poutá chorý organism k zevnímu světu a tím jest bolest, tíhou její vlády skepse ustupuje občas citové předrážděnosti a zvýšené reakci, pokud dovoluje tomu zbytek fysických sil.

Nemoc postrádající bolestivých dojmů spojená s nezakaleným vědomím liší se psychologickým obrazem, percepce bolesti jest směrodatnou duševní náladě a projevům jejím u každého nemocného.

Vedle citu bolesti vyvolává u nemocných nejvýznačnější duševní změny cit strachu, jehož impulsivní síla při pokročilějším nebezpečí choroby ovládá všecky nemocné a zaviňuje různé psychické formace, podřízené individuální povaze nemocného.

Následky strachu v nemoci jeví se v nejrozmanitějším obraze, počínají nepatrnými náladovými odchylkami a končí často těžkými duševními poruchami. Těkavost, nepokoj, touha po společnosti, náboženská přecitlivělost, melancholická deprese a ztráta duševní rovnováhy jsou krajními mezníky vlivu strachu na duši nemocného. Proti jeho vládě marný boj rozumových úvah, který bezvýsledně hledá úlevy v okolí a pomoci lékařské, k němuž volá ústy Makbetha:

"Nemůžeš pomoci mysli choré

strast vkořeněnou vyrvat z paměti,

trud vymazati v mozek vepsaný?"

Lékař:

"V tom nemocný si musí pomoct sám."

Makbeth:

"Hoď psům své lektvary."

Strach přepadá nemocného v různém stadiu choroby, u jedněch zahajuje počátek duševní přeměny, i jiných dostavuje se v pokročilejším stavu nemoci, u jedněch převládá, u druhých vliv jeho okolí zastřen - ale síla jeho při nebezpečné chorobě spojené s úplným vědomím otřásá vždy lidskou bytostí.

První známkou jeho bývá neklid, nemocný upadá v citové extrémy, brzy vyhledává samotum brzy touží po společnosti, rád poslouchá, jak jiný podobnou tíži choroby přestál, lichotí mu chvála o jeho zdravotním stavu, když skutečnost přesvědčí ho o beznadějnosti, dostavuje se deprese a trpké rozladění.

Znal jsem nemocného, který trpěl marasmem bál se strachem usnouti a měl opatrovnici, která v krátkých intervalech dotýkala se jeho chodidel pravidelěn každé noci po čvrt roku. Uvědomění a přítomnost druhé osoby působily na nemocného konejšivě, jinak strach vyvolával u něho záchvaty zuřivosti spojené s halucinacemi a končící křečmi. Když jednou unavená ošetřovatelka ho opustila a on marně se jí dovolával, otevřel pracně okno, a pokud síla stačila , volal do ulice "hoří", aby přivábil k sobě kolemjdoucí, a okamžitá tato opuštěnost měla na průběh choroby tak zhoubný vliv, že až do skonu nesměl ani na chvíli býti opuštěn.

Sem spadají i případy samovražd nemocných: strach působí zde na duši tak mocně, že chorý ztrácí úplně rovnováhu a dopouští se zoufalého činu v úplné psychické nepříčetnosti.

Pocit nejistoty a strachu jkao mračno valí se po duševním obzoru, nemocný marně hledá světlejšího bodu, uklidněná hladina zmítána novým příbojem, proti kterému marný všechen odpor. Strach jest u každého nemocného více méně ovládajícím činitelem, pokud týče se jeho nálad a duševního stavu.

Jako nahodile někdy zjeví se ona vnitřní nejistota i u nemocných, kteří se sebezapřením snášejí utrpení a hledí před okolím skrýti tíži jejich, dokazuje následující:

Inteligentní úředník trpící srdeční vadou zdánlivě před okolím stavěl se veselým, maje četnou rodinu, a i v těžké nemoci opatřoval listiny kancelářské podpisem.

Nemoc se zhoršila, ale on ze všech sil vzdoroval, aby snad vnitřním bolem nezarmoutil své nejbližší, podpisy psával namáhavě, trhavým písmem, a poslední jeho podpis zněl "Josef dosud".... jediné toto slůvko bylo obrazem jeho duševní činnosti, kterou hleděl zatajiti před okolím. Co otázek as křížilo se jeho duší, než krátce již před skonem vtělil v papír reflexivní onu odpověď - dosud.

Strach ovládá v těžké nemoci každého člověka, následky na jeho náladu dají se snad různě formovati zevními projevy nemocného, ale zakrývati se nedají, ba i při chorobách, kde nastal stav bezvědomí, jak tomu bývá v horečnatých exaltacích, jeví se jeho stopy v halucinacích a snění.

Smrt bez bázně není vzácným jevem, dějiny dokumentují ji zjevy v pravdě heroickými. Smrtelná choroba, vlekoucí se po delší dobu, není schopna tak obdivuhodného duševního projevu, fysickým oslabováním organismu zatemňuje se i duch a průběhem dlouhé nemoci jeví se duše nemocného jako hladina stojící vody, zelenavý odlesk hlásá na oko klid, ale uvnitř odehrává se tolik desorganizačních pochodů, život mění se v prach, usazující se na dně jako bahno věčného zapomenutí.

Duševní stav nemocného odlišuje se od duše umírajícího, kde po útrapách obyčejně není více bázně, ale blahé očekávání, že ukončena bude trapná pouť věčným snem a zapomenutím.

Nemoc jeví na lidskou duši vliv destruktivní, zatlačuje do pozadí jeho psychickou individualitu, fysický úbytek sil oslabuje i duševní činnost ve smyslu rozumovém, zvyšuje ve projevech citových a hlavní pákou této citové exaltace jest pocit dojmů bolestivých a strach.

Kde není v průběhu choroby impulsů bolestivých, tam nenalezneme ani onoho vysokého stupně duševní předrážděnosti a psychických odchylek. Bolest jest přímým dráždidlem a excitačním momentem těchto abnormit, kdežto pocit strachu jest ku změnám těmto doplňkem, zabarvujícím v různých odstínech a variacích projevy duše nemocného člověka.

Jak již uvedeno, řídí se vliv nemoci na duševní stav různými okolnostmi. Stav choroby, sociální postavení, povaha osobní, časové trvání, věk nemocného a jiné vlivy nejrozmanitějšího druhu tváří pestrý obraz psychického stavu v kaleidoskopických přeměnách, než přes to nepřekážejí všecky tyto nahodilé měnivé zjevy celkové ucelenosti. Hlavní závadou nepřesnosti posudku o duševním stavu nemocného jest subjektivní nazírání na okolí, hrůza přenešením na zdravé vzrůstá i tehdy, když se jedná u nemocného o projevy transcedentního vědomí.

Vedle tohoto vlivu, spočívajícího v nepřesnosti úsudku, má okolí i přímý vliv na duševní stav nemocného. Tam, kde obklopen jest chorý četnými pozorovateli, kde každý jeho pohyb je sledován starostmi a obavou, docházejí jeho projevy zvýšené kontroly, a duševní život jeví se zde v pestrých odchylkách, oproti nemocnému, který větší část času tráví o samotě, k čemuž přidružuje se ještě vliv postavení sociálního, neboť denní lopota a bída nenaučila ho vážiti si života, a nemoc rozmnožila jen útrapu, tak že touha po brzkém konci stává se jeho jediným přáním, jevícím se ve všech jeho duševních projevech.

U nemocných prvého druhu jeví se snaha připoutati k svému osamocení okolí, a tím i psychologický pochod jest rozmanitější, prosycený náladovými změnami oproti těm, u kterých lopota života udusila i cenu života.

Ještě jeden důležitý činitel vystupuje v mlhavé prostředí duševního stavu nemocných, který, byť nestával se ve všech projevech směrodatným, přece pozměňuje v principu i v důležitých podrobnostech náladu nemocných a tím jest náboženství. Tradicionální jeho vžití zanechává stopy v psychickém životě nemocných a často ovládá většinu duševních projevů v psychologii chorých.

Procítěné pojmutí náboženské ideje bývá nemocnému úlevou, a uklidněný stoicism jest jeho výrazem. Než neshledáváme se často s tímto pravdivým vžitím těchto čistých představ, a náboženství povrchním pojmutím, stává se nemocnému zdrojem neklidu a vnitřního rozporu, pasivní dřívější netečnost, jež nedostoupila výše negace, stává se zdrojem úvah, a to, co utlumeno životem, jeho radostmi a strastí, vystupuje jako aktuální otázka - sesláblý organism s ochablou duševní energií nucen filosofovati, a již tato okolnost stačí ku zvýšení vnitřního nesouladu a vznikajícího předráždění, melancholie, fantastických halucinací a skepse.

Jakým jest konec duševního života nemocného před smrtí?

Chorý buď umírá náhle v plné duševní činnosti, nebo,a to u vetšiny případů, jedná se o nenáhlé mizení psychologických funkcí sa pozvolnou ztrátu vědomí.Fysiologicky jeví se pochod tento jako únava a vyčerpání zároveň, rozkladové produkty se hromadí, a reastituce živé hmoty se neděje, živost vystřídána malátností, náladové odstíny pozbývajícího charakteristického zabarvení, a celkový stav jeví ráz narkotického klidu, ba i poslední excitační moment, bolest, pozvolna pozbývá své síly .... olej dohořel, a poslední zákmit světelný, opakující se s ubývající intensitou, jest hranicí věčné tmy a zapomenutí.

Vleklý průběh nemoci jest nejen fysicky, ale i duševně přípravou rozkladu , psychický obzor nemocného se stále úží, styky se zevním světem, okolím se uvolňují, nemocný jest poutníkem, jejž vlastní únava zbavila pozornosti na cíl cesty a zevnější prostředí, úbytek životní síly způsobuje, že zápas mezi láskou k životu a tušením neodvratného konce odehrává se již po skončené duševní krisi beze zvláštních psychických afektů a přeměn duševní činnosti.

Projevy duševní energie pozbývají účelného systemisování a jeví se jako neuvědomělé reflektorické ozvěny zevních nahodilých impulsů, nemocný se modlí po návštěvě kněze, uvažuje o materiálních věcech po projednání poslední vůle, vzpomíná mládí, když navštívili ho staří přátelé, povrchnost těchto náladových projevů charakterisuje jejich těkavost a rychlá měnivost. Duševní činnost jeví obdobný pochod,jaký odehrává se s tělesným organismem, únava a malátnost jest předzvěstí smrti, která u duše i těla není procesem ohraničeným, nýbrž pozvolným přechodem, hasnutím, kde světlo a stín splynulo u věčný klid.