E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/98

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

Arnošt Bláha:Synthesa jako charakternost.

(Volná kapitola)

Tak vznikla - Bůh ví jak -, snad jako zákon zachování jednotlivce, a tím i jako zákon zachování celku. V ní slunce, voda, země a organické símě spojilo se, tvoříc program nových generací i nových kultur. V ní byl pevný bod rozptýlených živlů, magnetická přítažlivost prvků sobě cizích a neznámých. Na ní zbožní vystavěli nádheru a štěstí svého králoství nebeského, utlačování krásu své republiky, umírající svůj život, zapírání a pohrdání své uznání a svou slávu. Byl jejím prorokem Menenius Agrippa jako Ruskin, prostý tovární dělník, jako nejinteligentnější jeho vůdce. Jedni ji nazvali láskou, jiní samospasitelnou církví, někteří esperantem, ještě jiní náboženstvím humanity atd., ale všichni jednotkou.

Není jen bezobsažným slovem, pouhým, chladným schématem, či plachou fikcí, nýbrž v jejím znamení prodělala se všecka nejnovější vítězství, vybojovaly se všecky moderní zápasy vývoje a pokroku. Nikdy nestárnoucí, z popele vyhaslých kultur a z hrobu mrtvých živočichů jako fénix znova stávajíc a věčně se omlazujíc, radostná a svěží v tisícerých formách jako síla a krása žije a

vládne životem a světem.

Dnes zastavím se na okamžik u jedné její formy, u jednoho projevu její účelné krásy a síly.

Je to charakternost.

Charakternost jest umění velice řídké a dnes bolestně pohřešované. Ztratila jaksi na své ceně a na své hodnotě, snad následkem moderního směru individualistického, snad ani pojem není již dosti jasný a čistý. Ohmatala se, omlela se v ústech a ztratila na svém lesku. A tak se stalo, že se sblížila a zaměnila s důsledností.Jindy zase znamenla totéž jako konservativnost, jako houževnaté lpění na starých zviklaných názorech, na starých rezavících láskách.

Jako modernímu kriticismu, jako modernímu esteticismu, jako modernímu náboženskému formalismu, třem to základním prvkům mravního a světového názoru dnešního inteligenta, chybí základ, mravní základ, chybí to , co tvoří absolutně a objektivně estetickou cenu tohoto názoru, tak i tato charakternost, pojímána jest příliš papírově, theoreticky, suše a učeně. To není jen logika, to jest také estetika, skutečná životní estetika, s pravou, živnou mízou a horkou krví. Chybí tu měřítko, životní smysl, právní podklad. Schází tu jakési sociální všelidské stanovisko. U nás se pohybuje všecko jako začarováno v okruhu malých bolestí, malých vášní, malých náklonností.

Jim slouží všecko. - Mohou to býti ty nejkrásnější ideje, filosofické, literární, sociální atd., které, objektivně vzato, mají cenu "věčných pravd", ale jakmile octnou se v ústech našeho člověka, v jeho programu jsou strženy, znehodnoceny, zmenšeny, setřeny, stávají se efemerními. Neboť nepadly do duší, kde by rostly a působily ve svém smyslu, jako ve svém živlu, nýbrž bývají znásilněny, zneužity k malým, osobním účelům a cílům, poníženy a pokořeny.Ovšem i lev se snad dá zapřáhnouti, aby vláčel poslušně kolovrátek ulicemi moderních měst.- A dělá to reklamu.- A tak i tyto ideje pro reklamu vláčí za sebou dnešním životem řady mravních i ntelektuálních nul. A jak se tyto nuly nafukují a nadýmají! Nosí a odkládají se tyto myšlenky jako toileta, jako pudr, jako paruka, ale nepadají a nezarůstají do duše. A nejsou to jen ideje a názory ať již filosofické, estetické, či náboženské a sociální, jsou to i dojmy, jež se takto přijímají a vyměňují. Visí jen jako lesklé korály na třepení roucha duše. Všecka ta nádhera a krása světa jest člověku jen předmětem hovoru pro jeho konversační hodiny, předmětem pastvy pro jeho oči- nic více.

Moderní extremní individualism. V tom je obsaženo a vyjádřeno všecko. - Jen probůh nežít s nějakým programem - nemít programu. To jest ten pravý program : žít z minuty na minutu, nevázán, svobodný a volný. Míti každou chvíli právo k jakémukoli mínění. Bohémsky, rozmarně a gaminsky prožít to, nad čím jiní promýšlejí celé noci, kvůli čemu jiní utíkají se na poušť, krvácejíce bolestí těžkého řešení.

Jen hodně pohodlně, egoisticky a snadně. - Jen příliš na sebe nezapomínat. - Vidíte to v l art pour l artismu, ve filosofickém individualismu, ve společenském egoistickém centralismu atd. Všude jsou to jen malé vášně a lásky, které rozhodují. - Jednotka jest střed. - Já má právo vyžít se, jít za svojí touhou cestou jakoukoliv. Díváme se s ptačí perspektivy na vše, s ptačí perspektivy naší národní malosti, našeho krátkého kulturního rozvoje, našeho krátkého historického sebevědomí, našeho slaboučkého a žebráckého hmotného, hospodářského postavení. Vidíme se stále jako celek, ne jako část. Vidíme jen sebe a ne všecky, kteří jsou okolo, a svůj vztah k nim.

Moderní člověk je smutně sám, truchlivě svobodný a samostatný. Čili jinými slovy, je málo sociálního vědomí, sociální pospolitosti, schopnosti k oběti. Jen aby to moc nebolelo. Všeobecný zájem jen potud, pokud jde souběžně s našimi zájmy, úcta k jiným, jen pokud se tím zvyšuje naše vlastní, láska k jiným jen pokud z ruky a kapsy neubývá, ustupujeme, jen abychom se tím pevněji a šíře mohli rozkročiti a snadněji bližního vytisknouti zpátky, upřímnost jen neškodnou, lacinou a trhovou, lásku k pravdě jako k vepřové pečeni, pokud chutná, ke kráse, pokud drářdí a lehtá, pokud na tom záleží naše renomé atd.

Vidíte všude ten úzký pruh, ty malé vášně, ty přízemní touhy. Neumíme se povznést na výši všeobecných zájmů, všelidských potřeb, aby tyto daly směr síle naší vůle, aby tyto zajaly láskou naše srdce, aby tyto podmiňovaly naši práci.

Ovšem - kde je pravda?

"Na čem záleží, je mé štěstí -" řeknou někteří.

Mají pravdu ti zbrklí, přepjatí, nadšení mladí lidé, kteří prý mají vidění prorocká, nebo stáří s tou svou omrzelostí a smutkem vysloužilých, životem udřených koní?

Je hrozno v té bezradnosti - a řady Hackenschmiedů rostou dál a dál. Jsou svobodni a mají pravdu? Či spíše ti spoutaní ohledy, láskou, obětí, povinností, úřadem, mravním názorem?

Ale i ti Hackenschmiedové mají malý obzor malého národa. Epidemie svobody jakékoli zuří kolcem století 19. a začátkem století 20. Bude ještě mnoho postižených, bude ještě mnoho mořských nemocí, než si plavci zvyknou na to moře nedávno objevené.

Tito onemocněli, že vyjeli odvážně na moře. Jiní se dusí doma ve svém vzduchu nevětraném dlouhá desítiletí, v duchamornách malých českých lidí bez rozhledu s maloučkými a uzoučkými obzory venkovských policajtů. Podívejte se jen, najdete jich celé listiny v samosprávných i státních úřadech. A nejsou to jen jednotlivci, jsou to i celé strany a spolky, které se tak dusí a tak jsou nemocni.A oni vládnou : Jsou - li majitelé hostinců a hotelů, brání a na odpor se stavějí zřizování drah (neboť mají styky s poslanci), protože by jim ubylo cestujících, kteří přespávají. Jsou - li to strany, řekněme klerikální, a mají - li svého chráněnce,brání budování reálých škol, poněvadž zřízením školy reálné padla by možnost zřízení chlapecké měšťanky, pro niž byl jejich chráněnec předurčen za ředitele, atd.

I tito Hackenschmidové. i tito Lhotští purkmistři a maloměstské strany pracují jen pro sebe, žijí jen pro sebe, pro svoji lásku a spokojenost. Svět je pro ně, a všecko je pro ně. Vidí život zmítaný jen chudičkými vlnami lidského pohodlí, sebou spokojeni, sebou nasyceni. Sedí ve své cele zamřížované a stmívající se, za tím co nad nimi letí mraky dějin a připravuje se budoucnost.

Schází vyšší význam, vyšší pojetí života jednotlivcova a jeho účelu a vztahu, jeho práce a myšlenek, účelu stran a národa jako celku a při tom přece ještě jako části.

Zmatek života, názorů a citů. Nesprávně se zařazuje - to jest to všecko. Není správného vztahování, není správné synthesy. Odtud tolik vratkosti, nestálosti, kolísání a bezpáteřnosti v našem dnešním životě.

Toto nesprávné zařazování, tato chybná synthesa jest vinou starých, dnes přežilých tradic, kterých prý se máme věrně držeti. Ukáži to na příkladech později. Odkud tyto rozpory a nedůslednosti? Ale někdy jest to jen zdánlivé, chyba jen domnělá aneb jen nepatrná.

Mnoho se u nás mluví, debatuje, ostře a výstředně, směle a neobyčejně, blýskáme se vší možnou nejnovější moderností a nejodvážnější přepjatostí, jak to žádá naše bohémské postavení, styk s lidmi obeznámenými s velikými problémy života - ale v průměrném životě, v životě mimo řečniště a časopis,není po oné smělosti, výstřednosti a novosti ani stopy. Dále jdou tito moderní a smělí cestou všech počestných lidí, a děti své vychovávájí v duchu moudrých zásad prostředníků, a kdo by je neslyšel promluviti, pokládal by je za docela krotké občany, tak jako naopak ten, kdo nezná jejich života, pokládá je za ty nejsilnější odbojníky a průkpníky nových směrů, za lidi vzácné síly a kvality. Život a názory se rozešly. Brunetiére v "L Art et la Morale" (str. 38) píše: " C est alors qu on voit naitre, l indifférence au contenu: l indifferenza del contenuto. L harmonieuse unité de la vie, telle que Dante l avait jadis concue, l accord de l intelligence et de l action, est rompu. L homme de lettres désormais n est plus obligé d avoir une opinion et encore moins d y conformer sa vil. L idie n est pour lui gu un théme souvent fourni du dehors et son unique offaire est de le developper. Son cerveau n est gu un repertoire de phrases, de sentences, d élégances, des cadences et des harmonies bourdonnent dans son oreille, ce sont autant de formes vides de toutes espéces de contenu."

To jsou smutné závěry intelektualismu, vítězství rozumu, člověk jest to, co mluví, ne to, co jedná, dnešního člověka můžete slyšeti, ne viděti, stačí vám k tomu jen sluch, ne zrak a srdce. Pak se vám jeví moderní, pokročilý, nový.

Životem svým vleče se ve starých formách žití a jeho myšlenky letí daleko napřed.Neříká, že to jest vždycky jeho vina. Bývá často též stržen tím obrovským proudem šosáctví, prostřednosti a nápodobení, jenž zaplavuje celou zemi.

Nové myšlenky jako vlašťovky se u nás ukazují, a naši básníci je vítají svými zpěvy, zapadlí sami až po krk do sněhu věčné naší zimy.

Duše není jen fotografická dílna, odkud se vrací pouze mrtvý obraz, mrtvý otisk toho, co se v ní obráží.

Duše jest pole, kde semeno roste do nových úrod a stonásobného užitku.

Ale toto pole musí býti připraveno. Každé bylině se nedaří na každém poli. Pole musí býti připraveno. Tak i duše. Co se zaselo, má vyklíčiti. Každá idea má přejíti jako energie do vůle, a v činu se vrátit jako plod do stodoly života zevnějšího. Stálá přeměna energie a nic se neztrácí.

Kde tohoto připravení není, tam se vývoj přerušuje, a cit rozsévačův jets bolest a nespokojenost.

Myšlenkově žijeme rychle a nezbývá času na orání. Odtud nepřipravení a odtud fakt, že ideje rozešly se s životem. - Neurodilo se.

A podivné mízy, kypící v hlubinách duše volají a touží k jaru. A mezi nimi a semenem zvenčí přicházejícím jsou vrstvy kamení, v nichž se nerodí.

Žízeň duše stále palčivá, ale nic nevyhovuje, nic neodpovídá, nic neutišuje.

A tak se přijímají názory a přes noc odhazují, opouštějí.

" To není to pravé-" říká se.

A člověk se mění stále.

Stále ztrácí, stále nabývá a přijímá, a přece ničeho nezískává.

A místo orání hází stále nové kamení, místo dobrého semene, rodí se stále hloží.

Neboť duše naše musí býti zkypřena pluhy věčných pravd, ne všednodenních zájmů, zryta prsty všelidské lásky, ne jen špendlíčky osobních prospěchů.

I toto pole zrodí jen dobré osení, neboť špatné a nedobré símě v něm zanikne, udusí se, nevzroste, nemajíc své půdy, své vláhy, svého slunce.

A proto u nás tolik bezpáteřnosti, že není těchto zoraných duší, které by vracely dobré ideje ve způsobu činů, činů směřujících k utváření lepší formy příštího života.

Není mravního základu.

Všimněme si některých stránek dnešního života.

Naše práce. Tak se o ní mluví, jako by ideálem člověka bylo: nic nedělat. Neboť při volbě stavu byla tím vedlejším, podružným, tím něčím, nač se nemyslí. Myslilo se na výhody stavu, společenské postavení, služné atd. Práce byla přítěží, nutným zlem toho stavu. Odtud ty nářky, naše omluvy a výmluvy. Není radostí, jest nutnou, dotěrnou, neodbytnou povinností, závažím.

A přece, na čem záleží jest: zkrásnit práci, přesadit ji na pole vědomé radosti a účelné, úmyslné žádosti člověka. Dnes není práce, dnes jest jen výdělek. Staré, české otroctví nezmizelo, poddanství dosud nebylo zrušeno, máme je v moderní formě. Tradice nevymřela, žijeme stále v jejím vleku, díváme se na svoji povinnost svobodně volenou tak jako se dívali staří sedláci na svoji službu a práci na panském.

Jest třeba správného zařazení prvků, správné synthesy - zkrásní tím moderní názor.

Tato nechuť k práci šíří se jako morová nákaza i do nových generací - a tak jdou děti naše do života s nechutí k práci, s touhou jen, aby se pěkně a teple uhnízdily, ne aby pracovaly, ale aby seděly v teple - i za cenu své cti a své charakternosti.

Ale tato nechuť k práci má ještě jiný pramen.

Je to dnešní nemravný, protekční systém. Každý ví, jak draze se kupuje dnešní postavení, kus chleba, kolika prosbami, poníženími, pokornostmi, atd. A když má člověk, co žádal, a co si přál, teprve poznává, jak draze koupil. Kde jest jeho idealism, čest, neodvislost, atd.? Vše prokupčeno, a za to kus nejistého chleba. Hnus pojímá z té koupě, a člověk lehce ztrativší počíná nenáviděti těžce a draze koupené. Kde jest jeho mládí, předsevzetí, úmysly, odvaha, vážnost, úcta ..? Na stole leží jmenovací dekret - a chleba hořkne v ústech.

Odkud to, že tyto úřady a hodnosti pokládáme za ,ilost, za almužnu, o niž žebráme a pro niž tolik obětujeme?

Jest to zase nesprávné zařazování,nesprávné stanovisko názoru na dnešní, moderní stát. To přece dnes již není poměr tyrana a otroka, prácedárce a zaměstnaného. Těch deset tisíc vysokých, to jsou přece jen naši funkcionáři, placení z našich peněz. Mezi nimi a námi není poměr almužny neb milosti, nanejvýše výměny.Přinášíme svou sílu, své nadání, vzdělání, podnikavost, bezpčnost, čas atd. A dáváme o 60 procent více, než přijímáme. Odkud to vědomí podrobenosti, ta potřeba žebroty a prošení? Duch minulých absolutistických vlád straší ještě mezi námi - vlády tu formálně nejsou, ale jejich tradice tu žijí dál, svírajíce naší svobodu, dusíce náš zápal, z dobrovolnosti naší dělajíce povinnost, z naší lásky nucenou úctu.

Jest potřebí nové synthesy.

Společenská etiketa. - Z dobrovolné poslušnosti stalo se souverénní poddanství. Káže uctivost či úctu - dobrá - ale - Zase ale! Komu náleží úcta? Jistě jen tomu, kdo ji zasluhuje. Ale vedle této oprávněné úcty, jež má svůj dobrý důvod ve vnitřní a mravní ceně člověka, vypěstila se pod týmž slovem nová úcta, vlastně nový nezpůsob, jakýsi ubohý, společenský nemrav. Cítíte hnus a odpor, ale musíte smeknout svůj klobouk - všecko se ve vás vzpírá, ale musíte se usmívat. Jinak vám tato etiketa řekne přímo do očí, že jste neotesanci a nemotorové. Stačí stav, společenské postavení, peníze atd., aby člověk zasloužil si vaší úcty. Jsme již příliš nasáklí touto falší, jsme příliš ve vleku těchto sociálních nectností, poněvadž jinak musili bychom míti tolik taktu a tolik úcty sami k sobě, že bychom při nejmenším ignorovali podobné ničemy, jimž společesnká etiketa dovolila sednouti si k témuž stolu. Ale ovšem, nám záleží na tom nepohněvati si ani tyto ničemy, neboť zanjí snad naše tajné hříchy. A tak celá jejich rozpínavost a drzost spočívá jednak ve zbabělosti druhých, jednak v tom, že jsou mezi sobě rovnými.

Ten jest smysl naší etikety.

A kde se v těchto starých formách, v těchto starých kolejích pomaloučku, pohodlně a sousedsky jezdí, prosím, neodvažujte se tvrditi, že se má jezditi jinak.

Maloměstský, slaďoučký, usmívavý mír.

Vzdalte se, vy rušitelé. Neboť pro nás mír neznamená odpočinek bojovníků po vítězství, klid lidí, kteří se zdokonalili, zlepšili a v tomto zlepšení pokojně pracují dále, pro nás mír znamená, abyste nehýbali tím společenským bahnem, abyste nezrušili to kouzlo zarytých nepřátel, vlídně a pokrytecky se na sebe usmívajících. Jest měkko sědeti v tomto bahně a pohybovati se v něm zvolna a uctivě, aby se člověk neunavil. Nám se tak dobře žije v tom starém míru - nechte nás tak sladce hnít. Nechte nás psát, neboť jsme mnoho jedli a pili.

Naše časopisy. - Ani tu není vážného vědomí zodpovědnosti, pravého vědomí účelu. A tak se zvrhly na pouhou hradbu několika jednotlivců, několika - sit venia verbo - uličníků, kteří tu veřejně na sebe plivají a za vlasy se tahají. A tak my se necháme urážet, tupit , my neprotestujeme, nevypovídáme, ničeho nenamítáme. Ovšem my víme, že časopis má býti poučný, výchovný atd. Ale nenmí - li, co na tom? I v nás neúnavně a dotěrně ozývají se vášně politických stran, i my cítíme se více klerikály, radikály, mladočechy, realisty atd. než lidmi a Čechy. A tak jen odebírejme a plaťme dál a nechme se urážeti dál.

Tyto časopisy nepřipravují dobrou půdu. I ony jsou plemeništěm malých zhoubných vášní. Není to tak snadné a malicherné - správná synthesa.Týž názor, týž fakt může míti různé výsledky na poli zdravého nacionalismu a na poli přepjatého šovinismu.

Správná synthesa uvádí vše na pravou míru, dává všemu pravou řeč, pravý smysl. Ona uváží všecky okolnosti - ona učiní pravý výběr, ona vezme v úvahu vzdělání, rod i majetek, a k takovému oceňování bude i připravovat, učit.

Naučí vystoupit nad minutová vzplanutí a jednání, náklonnosti a lásky.

Tím je dáno i stanovisko kritiky i umění. Ne tendence kazatelská, ale spontanní účel člověka - umělce jako prorockého hlasu lidstva, jako nejvyšší a nejdokonalejší jednotky společnosti, jako všemohoucí síly, která stvořila kus věčné pravdy a krásy a tedy i mravnosti.

Obecenstvo není měřítkem, neboť ono může býti nízké - a není vyloučena žádná výstřednost, neboť tato výstřednost může býti ne v umění, ale v hlase obecenstva, neboť ta výstřednost může býti voláním z budoucnosti. Umění nesoudí denníkový referát, ale ono stojí před soudem budoucnosti. Tu jest jeho nejvyšší instance. Ono jsouc ve věčnosti a přicházejíc z věčnosti, stojí nad časem, a s toho stanoviska musí je posuzovati kritika i umělec sám.

Ale dnes často, bohužel tak často, platí o umělcích ( a i o časopisech) slova Fénelonova: " Vous faites du miel et votre coeur est amer." A tak tento med nechává na konec hořkou chuť. Neboť není dostatečného vědomí sociální zodpovědnosti. A tak se stane, že náhle někde vypukne smích, smích škodolibý a ješitný, a neznali byste příliš naše poměry, kdybyste nevěděli, že škodolibý a ješitný smích vzniká u nás tenkráte , když někdo klopýtne. A poněvadž život literární či politický jest jevištěm, jež má mnoho obecenstva, ať již odborného , ať již diletantského, ale vždycky zvědavého, propuká často ten palčivý smích. A kdo dobře pozoruje, poznává, že první ironický potlesk ozve se obyčejně z loží odborníků. Tam vidíte kukátka a skřipce a za nimi široké a zvědavé oči. Tam vidíte vítězné pohledy a radostná gesta. A obecenstvo jako při představeních, kde přítomen jest dvůr, čeká na tento potlesk hladově a nedočkavě. Tím jest dána i volba soudního tribunálu a důležitost jeho vztahu k obecenstvu.

Ovšem dnes zdá se skoro nemožným tento ideální tribunál a toto ideální obecenstvo.Ale čas dělá zázraky,a někdo se musí začít učit. Naučíme - li se my dívati se s tohoto stanoviska, děti názory naše budou dědit tak přirozeně, jako my dědíme staré bludy.

Správná synthesa má též svůj význam sociální. I tu jsou ještě zbytky starých tradic, z doby šlechtických vlád, zevnějších rodových či materiálních předností. Ale vítězí stanovisko humanitní. Člověk platí svou vnitřní hodnotou, ne zevnějšími, nahodilými či dědičnými přednostmi. Kastovnictví padá, a nová láska platí ne formě , ale obsahu. A v tom smyslu půjde vpřed i nová synthesa, v tom smyslu musí býti též posuzován jednotlivec -zvláště od mocných.

A o poměru k ženě. - Žena hospodyně, kuchařka, dělnice, pradlena, kojná, žena krotká, plachá, poslušná, bojácná, žena jako číše sladkosti pro choutky a náruživosti mužů, pro jejich smyslnost, jako opium jeho pudů - hle toť smutná, zděděná, úporně hájená, zastávaná tradice přítomnosti. Minulost z ní udělala věrného psa domácnosti a "Madchen fur alles." Proto i dvojí morálka. Volná morálka pánů, a rigorósní, sešněrovaná morálka otroků. Žena, toť loutka, hračka, děstká panenka,která mluví a otvírá oči a pohybuje se dle toho, jak ji kde péro zmáčkne ruka mužova. To je tradice. Ale budoucnost mluví jinak. Ta mluví o rovnosti, o ženě vychovatelce, o ženě umělkyni, neboť z její dílny vycházíi muž. Ona mluví o dualismu, o společenství. A jen v tomto smyslu jest možná správná synthesa. I dějiny musí umlknout,kde k slovu konečně přišla přirozenost, tisíciletí zakřikovaná a umlčovaná.

Manželství už není milostí, vykoupením, zaopatřovnou, nýbrž svobodnou volbou. Žena povznáší muže, neboť není jí vhod jako muž každý ničema se zaopatřením, jenž má bůhví jakou minulost. Přirozenosz nahrazuje zvyk a stává se novým zvykem.-

Stanovisko nutného vývoje stává se stanoviskem všech nejmodernějších, nejupřímějších a nejpocitvějších.-

Chybnost špatné synthesy a její osudnost, potřeba nové, správné synthesy jeví se i v dnešní výchově. Je tu mnoho zbytků dob starých, jež měly jiné ideály výchovy, škol středověkých a jesuitských, jež nenávodšly tělo, škol Josefa II atd., jež vychovávaly občany pro potřebu státní, ano i kněze. To musí být odstraněno, nahrazeno novými formami a prostředky, neboť dnešní ideál výchovy je je jiný: ne věřící a bojobník, ne zastánce dogmat, ani slěpě poslušný, sloužící k zájmům absolutistického státu - nýbrž člověk samostatný - krátce člověk. - Škola - hominum officina.

Tyto ideály výchovy jsou již v lepších, inteligentnějších vrstvách národa, tam již zdomácněly, ale nejsou ve výchově - ve škole. Mimo školu neviditělně a neslyšitelně tradují se vše. - Odtud vzniká rozdíl výchovy společenské domácí a školské - dvojakost, jež vede ke kolísání, skepsi a bezcharakternosti.-

Vzpomeňte na otroky na rozcestích - na triviích. - Jaká ideální to byla - poměrně o všem - škola! To už, probůh, sluší pochopiti, že škola není káznicí, polepšovnou. Mimo školu je více volnosti a svobody, a tak se zdá, jako by škola vychovávala k něčemu nenáviděnému. V školách rigorósní kázeň a suverénost, dozor nadutý a domýšlivý při každé malicherné příležitosti, venku uvolněnost všech forem života a následkem zviklané víry, nezažitých socialistických idejí, nejasnosti filosofického programu, nechápání neb špatného chápání umění, lásky k pohodlí životnímu a frásovitého, protistátního vlastenectví.-

Jak to smířiti? Jak to všecko srovnati? Proč se rozhodnouti? Pro tuto vnucovanou kázeň a proto vzdálenou, či pro tuto pohodlnou svobodu - a proto lákavou? Není lásky k oné, není pevnosti v této- a konec konců je ztroskotání, kompromisy, bezcharakternost.

Náboženství se učí dlouhými lekcemi a jeho praktické stránky se zapomíná. - V životě pak není náboženství. - Je to suchá theorie, jíž v životě nic neodpovídá - zábavná pro mladého člověka právě tak, jako latinská gramatika. - Jest to právě tak, jako kdyby se stále mluvilo o krásných obrazech a načrtly se všecky možné theorie jejich konstrukcí a komposicí, - ale nikdy se žádný takový obraz před oči nepostavil, nanejvýše se podotklo, že kdysi takové případy skutečně byly. -

Neboť není náboženství v životě. -

Místo aby se ve školách dávala do rukou silná zbraň a pevná proti pomluvám nevědomých, učí se historickým přehnanostem a lžím ( za účelem bůhví jakým - vždyť se pak každý stejně doví pravdy, a konce bývají ještě horší počátků) - dává se jim do rukou křehká zbraň loyálního pokrytectví, proti níž stane se laciným hrdinou i každý tento nevzdělanec svými zrádcovskými frásemi.

A otázka pohlavní. - Škola vede mladého hocha v dobách jeho nejsilnějšího pohlavního zrání, v dobách, kdy se rodí vášně, které často rozhodují pro celý jeho život. - A jak se stará, jak se zajímá o tuto nebezpečnou periodu života svého svěřence? - Ve školách se zakazuje mluviti o čemkoli podobném, studenti nesmějí choditi s mladými dívkami atd. - a přece mnozí v rodinách, kde bydlí, zažijí tolik porodů při nezavřených dveřích a bez záclon i scény těch nejintimnějších aktů. -

A škola, kjež osobuje právo si vésti, mlčí hrozně, tajuplně, strašidelně, při prvním maličkém a nevinnném slovíčku přísně kladouc prsty na ústa. -

Jsem jist, že 90% dnešní mravní schátralosti a mravního indiferentismu jest vinou nešťastně a nedostatečně vedeného pudu pohlavního v mládí. - Jsem si také jist, že až zásluhou školních lékařů, kteří dnes již jsou zaváděni do škol, padně ono svůdné kouzlo tajného klepu, jejž všichni si šeptají, že i přísští generace budou zdravější a mravnější, a že i to čemu dnes říkáme láska, a co by se vlastně mělo jmenovati smyslnost, flirt, vypočítavost neb obchod, že i tato láska, která jest celá ve zracích a která trvá tak dlouho, dokud zapjaté šaty brání jejím pohledům, že tato láska jako sen a pára rozplyne se za několik měsíců po svatbě, aby ustoupila nutnosti a zvyku, že tato láska nalezne vnitřnější a hlubší odpory, poněvadž muž nebude pokládati ženu již jen za pohár rozkoše. -

I to je vše zbytek středověkých školských názorů. Nil humani mihi alienum esse puto - Co je krásy v této přirozenosti! Jen enčistý, faunovský názor mohl ji takto diskreditovati, odstrčiti, zhanobiti.-

A tak, kdežto se ve školách buduje neudržitelný, nepraktický, abstraktní a chladný názor světový, mladý člověk dnešní, jenž 12 let obětuje této škole, neví, jak vysvětlovat to, co mu stojí nejblíže, život. - Rozumím - dobře vysvětlovat, neboť špatně vysvětlovat on dovede.

A tak život je mu tajemstvím, on neví, kam zařazovat fakta, s nimiž se denně setkává a jež denně se mu vnucují. - A když jdo do školy, vezme na sebe pokornou, clownovskou masku, neboť škola to žádá. - On by se chtěl vyvíjeti přirozeně, ale škola má své výnosy, předpisy, nařízení pedagogicko - didakticko- methodické moudrosti. - Sit! A tak si zvyká nositi masku, pokorně mluviti, cudně klopiti oči - což všecko mladý člověk, je - li rozumný, odvrhne, když vyjde ze školy, jako bezcennou přítěž, kterou na něho navěsil starostlivý, copatý školský systém! A šťastný, který to odvrhne! Celá řada jiných, nesamostatnějších se s tou přítěží vleče celým životem, pasivně a směšně. -

Ale ve škole má býti upřímnost a ani jedna chvilka času a života se nemá ztratiti nadarmo. -

Vím a jsem si jist, že příští škola nebude vychovávati k samostatnosti nešťastnými tisícerými dozory a policajstvím, že krásné instituce školních lékařů připraví mladé lidi, aby mohli všecko číst, aby o nich platila slova, sanctis omnia sancta, castic omnia casta. - Přirozenost lidská není zlá, ale v této výchově musí se státi zlou, musí se státi přecitlivělou - ke všemu choulostivému. -

Škola bude svobodou, radostí, volná, přírodní, bez katalogů, známek, censur, karcerů - radostná, lákavá.

Je tu zase jen potřeba správných synthes, pochopení všech účelů a vztahů, vymknutí se z politické výchovy,t.j. z výchovy k účelům státním, církevním atd. Člověk se musí vychovávati vskutku na svobodného samostatného člena společnosti a ne na byrokratickou či církevnickou loutku.

A shrneme - li všecky tyto chyby společesnké výchovy, již representují vlivy právě tak estetické, filosofické, politické jako náboženské, školské, rodinné, sociální atd., přicházíme k příčinám bezcharakternosti a bezpáteřnosti dnešního člověka.

Všechny tyto chyby zaviněny byly špatnou synthesou, lpěním na starých tradicích - proto tolik bezcharakternosti, poněvadž tolik rozporů,a proto tolik rozporů, poněvadž formy dnešního společenského života, chování a jednání byly šity pro jiné doby a jiné poměry. Obsah se změnil, formy zůstaly.

A analysujeme - li ještě dále, poznáváme. že všecky tyto rozpory a chyby zavinily nedostatek vzdělání a pokrokovosti neb zmatek pokrokovosti a konzervatismu.

V tomto zmatku octl se mladý člověk, jenž měl se státi silným, ocelovým a poctivým.Světlo, jež ho mělo vésti, bylo příliš kalné a měnivé. Nedostatek vzdělání, uvědomělé a střízlivé pokrokovosti - to jest ta smutná devisa. Jen zásluhou vzdělání setkávají se všecky strany, směry, všecky vlivy a síly, smiřují se a spojují, aby se staly dobrou půdou silné a zdravé příští generace. -

I nejprostší člověk, jednající poctivě a charakterně, jedná dle zásad vystudovaných. Neboť studium není jen z knih, téř z přírody, polí - kde příroda sama, která se pomalu, nerada a pracně vzdává a podmaňuje, a která důsledně dává kde přijala, učí důslednosti. - Ale aby se tomu kdo od ní naučil, musí státi na stanovisku filosofa - ne užitkáře. - A filosofové jsou i na vsi.

A tak vzdělání ve smyslu "věčných pravd" a věčné krásy, vzdělání stojící nad denním užitkem a sladkostí hodinových vášní, jest polem , na němž se setkávají cesty a lásky všech nových lidí - polem, kde se dobré seje, a místem, kde se otupuje ostří rozdílů a hněvů a lámou hroty nepochopení a nenávisti. - Ono dává pravý takt myšlence. -

Vzděláním tu nerozumím vzdělání pro luxus, pro blýskání se, které si člověk kupuje jako líčidlo a kterým se nestává o nic lepším vnitřně, nýbrž jen zevně oboroušenějším - , nýbrž ono vzdělání jež sebe pojímá za cestu ke kráse života a štěstí duše, jež život pojímá jako umění, umění jako krásu, krásu jako mravnost a mravnost jako přirozenou a nutnou lásku člověka. Nejen saloní střih, přímidla, šněrovačky, fišpany, masáž, paruky, ale duši rozvitou jako květ v těle, jako řecká socha. -

Toto vzdělání nemusí objímati celý svět, může se omeziti na obzor zapomenutého sedláka, ale je vždy účelné, svědomité, upřímné, praktické a s životem přátelské. -

Toto pole dobře rodí, tu všecko nalézá své pravé místo. -

A této správné synthese, tomuto dobrému zařazování ve smylsu vyšších životních účelů a vznešených vztahů, ve smyslu "věčných pravd" , řekněme charakternost. A charakternost pak znamená : vědomé a upřímné zařazování činorodých elementů na pole vůle, za účelem jednotné a vyšší krásy života.

Stará výchova, staré, průměrné vzdělání má v sobě mnoho, v čem novým myšlenkám se těžce dýchá. - Škatulky jsou příliš úzké.-

Staré názory sedí v nás jako macechy, které nepřejí novým dětem. - Běda těm, kdož věří těmto macechám - život letí dál- a tak jejich víra a věrnost není charakterností, ale zatvrzelostí. - Neboť charakternost jest pokroková.-

Ve školách se člověk naučil čísti ve knihách, nezůstal tvrdošíjně u abecedy - ovšem tu ho vedli moudřejší - ale pak již neumí číst v duších, v životě, přírodě, pokroku, zůstává vzdorovitě u své ubohé abecedy -neboť ztratil viditelného vůdce, nikdo ho už nedrží za ruku, a za neviditelnými neumí jít. Tu jest příčina této vzdorovitosti, která v dobré náladě i ve zlosti říká si charakternost.

Charakternost není ztrnulost, klid, nýbrž stálé stavění, rozšiřování, zdokonalování, krásnění, ale stále v jednom smyslu - ve smyslu věčných pravd, jednotné krásy života. -

Tento smysl ztratil se v našich časopisech i školách, nevnikl ještě do našich domácností, do naší společnosti, výchovy, do našeho umění atd. Proto tolik bezcharakternosti.-

Ale čím dále, tím více se jasní ideál člověka, blíže přichází doba, kdy bude člověku přirozeným, ano v této přirozenosti skoro nutným zapomenouti sebe, svých mladých lásek, kdy k sobě samu, ke svému životu vraceti se bude jako k uměleckému dílu,na němž bude pracovati s láskou, vědom si jsa cest i tajných účelů a vztahů všech osudů všehomíra, lidstva i věcí-, blíž a blíže přichází doba, kdy svět bude jednou velikou obrazárnou nejkrásnějších obrazů, nejdokonalejších uměleckých děl, neboť čím dále, tím poznáváme více věčné pravdy a ochotněji a radostněji stoupáme za jejich září, v jejich cestách. -

Půjdeme ještě přes mnohá bojiště - ale dojdeme.