E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/97

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

Ke sporu o asociaci podobností.

Napsal JUDr. J. Stěhule.

Je naší zkušeností, že po sobě následují podobné představy, vzpomínky.¹⁾ Buď po vjemu vynoří se vzpomínka jemu podobná, nebo za vzpomínkou jednou následuje jiná, jí podobná. Do nejnovější doby vykládal se jev ten tak, že podobnost je tu asociační příčinou, nebo jak Hume dí: "podobnost je jedním z asociačních principů, jenž způsobuje, že ideje se spojují".

I v nejnovější literatuře uznává se fakt výše vytčený, ale popírá se, že podobnost je tu asociační příčinou, nebo vůbec projevem nějaké zvláštní neznámé příčiny asociační. Je tedy sporný výklad faktu asociace podobnostní, čili vnitřní.

Námitky proti asociaci vnitřní jsou jednak psychologické, jednak psychofysiologické. Psychologické znějí: "Asociace podobností mají význam jen formální. Spojení, jež formálně jsou spojení podobností, jsou vskutku asociace styčností. Podobnostní asociace můžeme považovat za formy, jichž příčinu dlužno hledat ve styčnosti." Psychofysiologické znějí: "Asociace podobností vymyká se porozumění psychofysiologickému. Pro asociace tu nemožno mysliti si nějaké korelátní děje fysiologické, kdežto pro asociaci styčností ano."

Chci dokázati, že asociací vnější nelze vysvětlovat asociaci vnitřní.

Psychofysiologické úvahy v oboru asociace představ jsou vlastně úvahy vzniklé z psychologických potřeb, a od odpůrců asociace vnitřní nejsou správně promyšleny. Fysiologie nedává nám pro asociaci představ nijakého světla a nemůže myšlení psychologické býti určováno konstrukcemi majícími ráz pouhých domněnek.

*

Nám jde o to dokázat, že ty dvě formy asociace představ nelze navzájem na sebe svésti, speciálně, že asociaci vnitřní nelze svésti na vnější. Tu musíme najít, čím se psychologicky rozlišují. Takový znak rozlišující lze zjistiti a vyvésti z něho psychologický důkaz pro asociaci vnitřní.

Při asociaci vnitřní poprvé ve vědomí spojují a dostávají se ve styk intelektuální elementy, jež doposud před tím ve vědomí sppolu nebyly. Vidím nad viaduktem zelené světlo signálové a vzpomínám na zelené světlo signálu viděné kdysi na trati v horské krajině. Dnes poprvé ve vědomí setkaly se spolu tyto dva obrazy zelených světel.²⁾

Při asociaci vnější však tomu jinak. Vzpomínka na signálové zelené světlo viděné kdysi v horské krajině nezůstala osamocena. Spolu s ní vynořila se celá vzpomínková skupina: signálový aparát, trať v údolí, červené světlo lokomotivy, hukot vlaku, na protějších stráních černé skvrny lesů, šumění horské bystřiny dole v rokli. Setkává se tu celá řada vzpomínek. Jako vzpomínky setkávají se také poprvé ve vědomí - ale už minule byly pospolu ve vědomí vjemy, jež zobrazovaly totéž, co dnešní vzpomínky. Tomu spojení duševních stavů, jež dnešní vzpomínání nám předvádí, předcházela už právě taková asociace vjemů. Tomu tak při asociaci vnitřní není. Jí nepředcházel ve vědomí nijaký děj asociační, který by dnešní asociací vnitřní byl opakován, t.j. který by obsahoval nějakou vnitřní asociaci duševních stavů, které by jaksi in originali představovaly totéž, co duševní stavy, jež dnešní asociaci vnitřní skládají, představovaly by jaksi in copia. Při asociaci vnější je tomu tak. Jí předchází asociace vjemová obsahující stavy, jež představují totéž, co dnešní vzpomínky styčností k sobě se družící.

Asociace představ styčností znamená tedy reprodukci minulé styčnosti buď vjemové nebo představové. Představy vyvolávají jedna druhou styčností jen tehdy, když už před tím někdy vjemy nebo vzpomínky, totéž, co dnešní představy zobrazující, byly současně nebo po sobě ve vědomí. Asociace představ styčností předpokládá tedy jisté minulé dění duševní: asociace vjemové nebo představové. Předpokládá už minulou asociativní styčnost mezi vjemy nebo představami uskutečněnou - je jen jejím opakováním, tak jako představování, vzpomínání je - jak říkáme - reprodukcí vjímání nebo minulého vzpomínání. Asociace představ styčnosti tvoří se sice teprve při představování, ale jen tehdy a do té míry, kdy a pokud předcházela před ní styčnost při vjímání nebo minulém vzpomínání.

Při takovémto vymezení asociace vnější shledáme, že všechny asociace představ nelze jí vysvětliti. Jakou asociací může se připojit k vjemu vzpomínka, nebo k vzpomínce jedné vzdálená jiná, náležející jiné zkušenosti, s prvou soumezně se neudavší? Zde asociační spojení nemůže se utvořit styčností, poněvadž minule posud ve vědomí spolu nebyly stavy, jež znamenaly totéž, co dnešní, jež k sobě se asociují. Nutná minulá styčnost mezi nimi se neutvořila.

Vjem a vzpomínka, nebo vzpomínky z více nesoumezně zažitých zkušeností jsou poprvé k sobě psychicky vztaženy a nemohou se spojovat styčností, neboť asociace představ styčností předpokládá již minulý poměr asociace styčností, t.j. minulou jednu zkušenost. Tedy, kde asociují se jevy intelektuální, znamenající dvě zkušenosti, které soumezně před tím ve vědomí se neobjevily, neděje se tak asociací styčností. Spojování dvou zkušeností je, když se přechází ze vjímání k představování (představování se zavádí) a z představování jedné zkušenosti do jiné s první soumezně nezažité (představování jedné zkušenosti se přetrhuje a převádí do druhé). Ani jedno ani druhé neděje se styčností. Asociace představ nezavádí se ani nepřevádí do jiné vrstvy zkušenostní styčností. Asociace představ styčností je vždy prostředkována jinou formou asociační.

Asociace představ styčností za oba členy musí mít vzpomínky, a to vzpomínky znamenající jednu zkušenost. Uskutečňuje se až mezi představami, pokud tyto jsou upomínkami na jednu souvislou zkušenost.

To je psychologický výklad asociace představ styčností, t.j. výklad získaný sebepozorováním. Psychologie nemůže dáti jiného výkladu, než popis jevů a vytčení vztahů, jež mezi jevy nastávají. Proto je tento výklad vymezující asociaci představ styčností postačitelný.

Jaká je to tedy asociace, kterou připojuje se vzpomínka k vjemu nebo k jiné vzpomínce, k níž netvořila před tím jednu zkušenost? Asociace styčností to není. Odpůrcové vnitřní asociace uznávají však jen dvě formy asociace reproduktivní, mezi kterými může býti spor: vnitřní a vnější.

Vnitřní neuznávají jen z toho důvodu, že prý tu jde o asociaci vnější. Dokázali jsme ale, že tvrzení jejich vyvrací psychologická analysa asociace vnější. Zbývá tedy pro zavádění a převádění asociace reproduktivní - asociace vnitřní.

Toto vymezení asociace vnější není získáno výhradně a contrario asociace vnitřní, nýbrž analysou a pozorováním jí s vnímáním. Jestli na základěd svého vymezení docházíme k závěru, že jsou asociace představ, které nemají rázu asociace vnější, nepokládáme tím za dokázáno, co se teprve má dokázati.

I. Psychologické námitky proti asociaci vnitřní.

1. Tento přechod od vjemu k vzpomínce a od vzpomínky jedné k vzdálenější jiné lze dle zastanců theorie styčnosti vysvětlit asociací vnější. Dle nich zelené světlo signálu dnes viděné nevyvolá nejprve vzpomínku na zelené světlo distančního signálu na horské trati a tato zase další vzpomínky, nýbrž přímo dnešní vjem zeleného světla vyvolá obraz jedoucího vlaku. "Když představa (vjem) daná smysly se spojuje s jinými představami, jež dříve s ní současně byly aneb bezprostředně za ní následovaly, je tu asociace styčnosti. Schéma A+(b+c+...).³⁾" "Kdysi byly pospolu ve vědomí vjemy A a B. Dnes znovu objeví se vjem A. To má v zápětí, že objeví se vzpomínka na vjem B, představa b. Obě podmínky jsou nutny, ale spolu dostačí, aby způsobily reprodukci b, a není tedy nutno přijímati mezi členy: reprodukci vjemu A jako vzpomínku a.⁴⁾" "Okolnost, že A a B byly pospolu, musí způsobit něco v duši, nebo v mozku nebo v obojím, co umožňuje, aby opětné vystoupení vjemu A přivedlo s sebou představu b.⁵⁾"

Theorie styčnostní⁶⁾ uznává tedy, že mezi vjemem A a vzpomínkou b je jakýsi vztah, že se neasociuje k vjemu vzpomínka jakákoli, nýbrž jen ten úlomek minulé zkušenosti (A, B), která obsahovala aspoň jeden element stejný s nějakým elementem vjemu. Dle theorie podobnostní ten element stejný minulé zkušenosti, jež skrze něj je reprodukce schopna, se dnes reprodukuje, asociuje k stejnému elementu vjemu a prostředkuje další asociaci ostatních elementů. Theorie styčnostní to popírá a tvrdí, že ten element stejný (a) se nereprodukuje, nýbrž až další elementy b c d ... s elemenetem a kdysi soumezně do vědomí přijaté. Ten stejný element minulé zkušenosti se nereprodukuje, poněvadž prý jest již ve vjemu obsažen. Tak dí Münsterberg: "onen element jedné představy nevyvolá stejný s ním element druhé, nýbrž je psychologicky jeden a týž; jako element dřívější představy přichází nám jen tím na vědomí, že k němu ostatní části její asociujeme".⁷⁾

To není správné. Elementy dnešního vjemu tvoří zcela jinou zkušenost duševní než elementy minulých vjemů neb představ, a elementy různých zkušeností sbližují se asociací. Pak ovšem splývají, ježto jsou stejné - ale splynutí to předpokládá asociační děj. Stejný element minulé zkušenosti reprodukuje se právě jako ostatní její elementy a druží se k stejnému elementu vjemu nového asociací stejností. Jinak si ani reprodukci minulé zkušenosti a přidružení se její k vjemu mysliti nelze. Ony ostatní elementy vzpomínkové přidružiti se mohly jen k elementu stejností k vjemu se přidruživšímu. K vjemu přímo soumezností se připojit nemohly, když před tím s ním soumezně ve vědomí nebyly a býti nemohly, neboť vjem je stav poprvé ve zkušenosti duševní se vyskytující. Řekl jsem již, že soumeznost jako asociační činitel reprodukce předpokládá soumeznost při předcházejícím vjímání nebo při předcházející reprodukci. Jiného činitele při reproduktivní asociaci než styčnost a neuznávanou podobnost (stejnost) nelze si mysliti. Musí tedy právě tyto stejné elementy býti asociativně činnými a prostředkovati spojení různých, posud ve vědomí spolu se neobjevivších zkušeností. Jest vůbec nemyslitelno připustit reprodukci všech elementů nějaké představy a jen ne toho elementu, který s elementem představy, k níž asociace se děje, je stejný. Jakmile shledáváme, že se reprodukuje úryvek minulé zkušenosti, nemůžeme libovolně vyloučit reprodukci jednoho elementu poukazem, že reprodukce jeho je zbytečná, poněvadž týž element již prý ve vjemu, k němuž asociace se děje, je obsažen. Ukázal jsem, že to není správné. Zbývá tedy theorii styčnostní tvrzení, že vůbec element stejný se nereprodukuje a není ve vjemu obsažen. To by byla absurdní psychická pravidelnost.

Theorie styčnostní vychází z faktu, že ten stejný element reprodukovaný nepozorujeme,⁸⁾ že splývá se stejným elementem vjemu nebo vzpomínky. Fakt ten nesmí se vykládat tak, že se reprodukce stejného vjemu neuskutečnila. Nepostřehujeme sebepozorováním všech dějů duševních, jež se uskutečňují.⁹⁾ Sebepozorování je užší kruh než duševní dění. Proto také nemožno dokázat existenci asociace vnitřní experimentálně, jak dokazují neshody v pokusech o "mittelbare Association", ač celkový jich výsledek mluví pro asociaci vnitřní.¹⁰⁾

Musíme tedy na vnitřní asociaci souditi z povahy reprodukce samé, t.j. z poměru jejích elementů k elementům komplexu duševního, k nimž asociace se děje. Je psychologicky nutno postulovati, že se reprodukuje také ten element z úryvku minulé zkušenosti, jenž jest stejný s jistým elemenetm vjemu, když se vůbec jen takový úlomek reprodukuje, jenž ten stejný element obsahuje. Na přítomnosti toho elementu v minulé zkušenosti závisí celá reprodukce jistého trsu vzpomínek, a právě on by se neměl reprodukovati? Jest-li pak se reprodukuje, jen on je asociativně činným mezi vjemem a reprodukcí, poněvadž asociace styčnosti je zde vyloučena.

Lze však proti theorii styčnostní ještě dále namítnouti, že původ její není v psychologickém pozorování splývání stejných elementů, nýbrž v nesprávní interpretaci Wundtovy theorie asociační. Wundt považuje představy (Sinnes- und Erinnerungs-Vorstellungen) za komplexní stavy skládající se z elementů (Sinnes- und Erinnerungs-Elemente, Empfindungen). Tyto celky jako takové se k sobě neasociují, nýbrž jen elementy různých celků (vjemů a vzpomínek). Naopak jsou samy produktem asociace svých elementů. Představy, které mají některé elementy stejné a jiné odlišné, zdají se podobnými a odtud názor o asociaci podobností. Této však není. Je jen asociace stejných elementů a takových [vzpomínkových] elementů, které před tím již [jako vjemové nebo vzpomínkové] ve vědomí se stýkaly. Dojem, jenž budí vzpomínky, budí nejprve elementy stejné. K těmto druží se elementy kdysi soumezné. [Vzpomínkový element s dojmem stejný a tímto vyvolaný byl před tím ve vědomí spolu s jinými elementy, tyto nyní jsou jím vyvolány a vyvolávají se navzájem styčností.] Asociace reproduktivní zavádí se tedy asociací stejností a šíří se soumezností. Těchto stejných elementů při asociaci my nerozlišujeme, ony se nám nejeví jako samostatné stavy duševní, nýbrž splývají (verschmelzen); proto kvalitativní obsah původní představy splynutím v ní reprodukovaného elementu se nezmění, jen intensita původní představy¹¹⁾ se tím sesílí a zejména také účinek její na apercepci. - Wundt tedy nepopírá asociace vnitřní: princip, že se spojují intelektuální elementy též dle svých stránek kvalitativních, zůstává.

Wundt však byl nesprávně pochopen:

a) popření asociace podobností přijato jako popření principu aociace dle kvalitativních znaků¹²⁾ a jeho výklad, že stejné elementy splývají, pochopen tak, jako by splývání to vylučovalo asociační děj, jakoby ten se vůbec tu neuskutenil,

b) jeho názor, že vjem (Wahrnehmung, Sinnesvorstellung) obsahuje vedle pocitů také vzpomínkové elementy, vyložen tak, že vzpomínkový element je již v pocitu obsažen a nedruží se k němu asociací. Ale Wundt sám praví, že vjem utvořen je asociací pocitů a elementů vzpomínkových.

Z tohoto mylného výkladu Wundtovy theorie vznikla styčnostní theorie Lehmannem a Münsterbergem representovaná.¹³⁾

2. Jiný pokus theorie styčnostní je vyložit asociaci vnitřní rozšířením pojmu asociace vnější. Münsterberg dí: "Vnitřní asociace lze rovněž svésti na vnější; ano, ať se vytvořily jakékoli vnitřní vztahy mezi podobnými představami, bez výjimky souvisejí spolu také vnějším stykem, a jest tedy spojení v obou způsobech asociačních totožné. Nesmíme ovšem podmínky vnější asociace omezovati libovolně na to, když obě představy v téže podobě již před tím spolu byly spojeny. Tatáž asociace je tu též, když nějaký element oběma představám je společný; element, jenž nyní jest v libovolném spojení, vyvolává představu s tímto spojením nikdy dříve nesvázanou, poněvadž jest také v této jako faktor obsažen, s ostatními elementy jejími tedy dříve ve spojení vstoupil". (Beiträge I. 127.) "Dvě podobné představy jako takové nikdy ve vědomí nebyly pospolu, ale s druhé strany není proč nazývati je podobnými, nemají-li jistých společných elementů, elementů, které nyní v skutku v jedné představě s jednou skupinou, v druhé představě s druhou skupinou pocitů ve vnější souvislosti simultaneity jsou. Vnitřní příbuznost lze tedy pro účely psychofysiky přeměnit (auflösen) ve styčnostní asociaci součástek představových." (Grundzüge der Psychologie I. 495.)

Proti tomu uvádím:

a) V představě vyvolané není faktorem element nové dnešní představy vyvolávající (kterou Münsterberg nazývá "libovolné spojení"). V představě vyvolané je pouze element již minule, při jejím prvním vzniku, nebo dalším přeměňování se, její součást tvořící, stejný s nějakým elementem představy dnešní. Ony dvě skupiny nemají společných elementů - nýbrž mohou mít jen stejné (a dle theorie podobnostní musí mít, mají-li jedna druhou vyvolat). Nazýváme skupiny ty podobnými ne proto, že mají jisté společné elementy, ale poněvadž mají stejné elementy.

Každá skupina má své elementy, jež jsou k sobě navzájem v poměru styčnosti, současné neb následné zažitosti. Styčnost je uvnitř jedné každé skupiny a je asociačním činitelem jen mezi elementy jedné každé skupiny (představy), styčnost není ale mezi elementy obou těch různých představ (ani mezi jejich stejnými elementy), a není asociačním činitelem mezi elementy obou těch různě zažitých skupin. Ty stejné elementy obou skupin se spojují jen asociací vnitřní. Styčnost mezi oběma skupinami nastává až po provedení asociace stejných elementů. Tu elementy stejné asociací mezi nimi nastavší stanou se styčnými. Posud ve vědomí se nesetkaly a předchozí setkání se intelektuálních elementů je předpoklad reproduktivní asociace styčností.

b) Reproduktivní asociaci styčností nutno omezit jen na ten případ, kdy představy jako vjemy nebo vzpomínky ve styčném poměru před tím byly. Vymezení to není libovolné, jak jsem ukázal v úvodu, a proto nelze pojem této asociace libovolně rozšiřovati. Münsterberg tak učinil, tím že nesprávně stotožňuje stejné elementy skupiny vyvolávající a vyvolávané. Zůstává tedy vždy poznání, že jedna forma asociace nestačí pro vysvětlení asociačních dějů: máme případy, kdy asociované elementy před tím nikdy spolu ve vědomí nebyly. Münsterberg správně pochopil, že k výkladu těchto případů asociací vnější nestačí posavadní pojem asociace vnější, nýbrž že nutno ho rozšířiti. Všimnul si, že styčnost reproduktivní předpokládá již nějakou minulou styčnost, a že jsou asociace, kde předchozí styčnosti elementů dnes asociovaných nebylo.

*

3. Lehmann ve své studii činí ještě jiné námitky proti asociaci vnitřní. Praví: "Zastanci theorie podobnostní tvrdí, že vjem A může vyvolati představu b jen prostřednictvím představy a(n), která s dřívějším vjemem B byla společně ve vědomí jakožto vjem A(n).¹⁴⁾ Není to A nově vznikající, které s B bylo společně, nýbrž dřívější A (A(n)). Jen pokud A může toto A(n) reprodukovati, může také, ale nepřímo jen skrz a(n), jako člen prostřední, vyvolati b(n). Ale to je nesprávné: A a a(n) se od sebe neliší než tím, že A je způsobeno vnějším podnětem a a(n) příčinou psychickou, ne fysickou. a(n) nebylo nikdy s B spolu ve vědomí právě ne jako v okamžiku nynějším vznikající představa (vjem) A. A(n) bylo současně s B, ale A(n) je stav podobný stavu a(n), jen v jiném okamžiku se naskytající. Jak máme tomu rozuměti, že A může vyvolati b jen skrze reprodukci bývalé A-představy, když A(n) právě tak jako A nikdy s B nebylo současně. A a a(n) jsou v poměru zcela stejném k B, neb označují tentýž stav v témž momentu, pouze vyvoláno je A vjemem, a(n) neznámým působením A. [roz. minulého A.] Nemůže-li tedy A reprodukovati b, jak by mohlo to a(n)?"¹⁵⁾

Námitky Lehmannovy jsou nesprávné:

a) a(n) nebylo ovšem s B spolu ve vědomí. a(n) vzniká dnes jako vzpomínka na A, B je minulý vjem (který by Lehmann měl označiti též jako B(n)). Nejde ale o současnost a(n) s B(n), nýbrž A(n) (vjemu, jehož produkcí je a(n)) s B(n). Ta kdysi byla, a ta je podmínkou reproduktivní asociace styčností. Může tedy vzpomínka a(n) vybavit b(n) styčností, neboť vjemy A(n) a B(n), na něž ony upomínají, byly spolu ve vědomí.

b) Dnešní vjem A a reprodukce a(n) (vzpomínka vjemu A(n)) nejsou v stejném poměru k B(n). A a a(n) není jeden a týž stav.¹⁶⁾ Dnešní vjem A, jako stav nový, nemohl do té chvíle přijít v poměr s bývalým vjemem B(n). a(n) jako vzpomínka je v jiném poměru k B(n), poněvadž vjem A(n), na který ona upomíná, byl v poměru styčnosti k B(n) a dnes nejde o poměr a(n) k B(n), ale o poměr a(n) k b(n), o schopnost vyvolati další vzpomínku, založenou na poměru minulém A(n) k B(n). Lehmann chce říci: a(n) je dnes stav nový jako A. Jestli A nemůže pro novost svou vyvolat b, nemůže to ani a(n). Pak by ale dle Lehmanna asociace styčnosti vůbec byla nemožnou. Dle toho by vyvolané b(n) nemohlo vybavit c(n), toto ne d(n) atd. Neboť to je vždy tak, že a(n), b(n) vyvolané už vzpomínky, nebyly jakožto stavy nové s B(n), C(n) minulými vjemy - spolu ve vědomí. Vzpomínka je stav nový, který jako vzpomínka posud nebyl, a vjem minulý zase není teď. Ani v minulosti ani dnes nesetkaly se spolu a nemohou se setkati. Ale schopnost jednoho stavu vyvolat druhý je tu založena na minulé styčnosti vjemů A(n), B(n), C(n). Reprodukce je ten zjev, že elementy, které kdysi byly spolu (nebo jsou stejné), když jeden z nich je vyvolán, jím se vyvolají. Pro vnitřní asociaci jde z toho, že reprodukční schopnost vzhledem k b(n) má jen a(n), ne nový vjem A, že reprodukční schopnost a(n) a A není stejná.

4. Lehmann svoji theorii styčnostní formuluje tak, že "představa¹⁷⁾ A reprodukuje představu b stejně, jako každý člen v řadě příčin může vyvolati jistý účinek, jakmile jen ostatní podmínky (v tomto případě, že A a B byly pospolu) jsou splněny".

Vjem A a vzpomínka b nejsou členy jedné řady příčin, ani členy jednoho poměru. Bývalé vjemy A(n) a B(n) byly u poměru současnosti nebo následu, ale dnešní vjem A není s nimi v nijakém poměru, než že je podoben jednomu z nich. Lehmann stotožňuje dnešní vjem A s minulým vjemem A a proto myslí, že A a b jsou členy jedné řady příčin.

5. Lehmann ve studii "Ueber das Wiedererkennen" na str. 105. Ph. St. V. namítá proti theorii podobnostní, že "je udržována jistým mylným nazíráním psychologickým. Myslíme si představy jako reálné veličiny, hladké atomy, vyzbrojené háčky, tak že se k sobě mohou připoutat, když současně ve vědomí se objevují, aby pak společně zapadly v kout, kde mohou ležet, až je jiná představa uchopí a vytáhne. Tu lze říci, že představa A nutně skrze své mezičleny musí se připojit k představě a(n), která zase jest připojena k b, aby tuto přivedla k objevení se. To je hrubý smyslný názor."

Tato námitka vzešla také z nesprávného pochopení Wundtových názorů o "představách". Ty jsou u něho složité duševní stavy, z elementů se skládající. Tyto elementy v nich ustavičně se vyměňují" jedny odpadají, nové přibývají. Proto "představa" není nic stálého, není to objekt, ale měnitelný proces. (Phys. Psych. III. 559. 560.) Ale Wundt také řekl, že asociace neděje se mezi těmito pomíjitelnými a měnícími se celky jako takovými, nýbrž mezi jich elementy. Proto popřel asociaci podobností, ale nahradil ji asociací stejností. A na elementy musíme se dívat jako na něco stálého, neměnícího se a proto Wundt mezi nimi uznal asociaci stejností za možnou. Lehmann neprávem generalisoval Wundtovy námitky proti asociaci podobností na vnitřní asociaci vůbec. Wundtovy námitky platí jen při jeho lišení komplexních a elementárních duševních stavů.

Proti námitce Lehmannově lze však ještě všeobecně namítati, že my duševní děje nemůžeme jinak pojímati než jako "objekty", "hmotně", "smyslně".

Je fakt, že zakoušíme vjemy, vzpomínky, známky to vnějších dějů, a že jsou provázeny city, subjektivními to reakcemi na ně. Druhý fakt je, že o vjemech, vzpomínkách a citech reflektujeme. Uvažujeme, v jakých vztazích k sobě jsou. Toto myšlení tvoří obsah psychologie. Sebepozorování je ale něco jiného než zakoušení vjemů, vzpomínek a citů. Sebepozorování jsou jiné děje duševní než vjemy, vzpomínky a city. Ty jsou známkami hmotných dějů a reagují na ně libostí neb nelibostí, ale nemohou pozorovati samy sebe. Jest-li něco ve vědomí, co pozoruje vjemy, vzpomínky a city, nejsou to tyto samy.

Co je sebepozorování, ty zvláštní stavy? Známe je tak, jako známe vjemy, představy a city? Tomu tak není: nemohou být samy sobě objektem, neboť to "my", to vědomí sebe sestává právě z těch stavů reflektujících. Přece ale vyslovujeme svá psychologická pozorování? Psychologická studie je výraz právě takového sebepozorování. Zde jsme u psychologického výkladu sebepozorovací činnosti duševní. Ona se projevuje obrazy vzatými z vjemů - projevuje se představami, jež jsou známkami jevů neduševních. My myslíme o svých vjemech, představách, citech obrazy, jež jsou nám známkami hmotných dějů. Představujeme si je jako hmotné objekty. My jinak o nich myslit nemůžeme. Sebepozorovací děje v podstatě své a pravém zjevu svém ve sféře vědomí odhaliti se nemohou, o sobě samých mlčí - a jiných interpretujících dějů ve vědomí není, než obrazivé vjemy a představy. Když tedy myslíme o vjemech a představách, musíme použíti forem, jež ony samy skytají. Jestli však sebepozorování k pochopování duševních jevů, jež pozoruje, užívá obrazů poskytnutých vjemy a představami, užívá nutně obrazů, jež znázorňují děje hmotné, neboť vjemy jsou známky hmotných jevů. Tyto obrazy však, jež skytá našemu sebepozorování vnímání a vzpomínání, jsou děje duševní, a jestliže sebe pozorujíce, jimi myslíme, neupadáme tím v hmotné pojímání duševních dějů a contr. nějakého duševního; neb jiného materiálu není a on sám je duševní výraz předpokládaných jevů hmotných.

Tím jest dána odpověď Lehmannovi.

Nemůžeme myslit o duševních dějích (vjemech, vzpomínkách a citech) než v "hmotných" obrazech. Jestli sebepozorováním dělíme stavy duševní na elementy a považujeme je za objekty, tedy užíváme sice obrazů, jimiž představujeme si děje hmotné, užíváme ale řeči našich vjemů a představ o dějích hmotných. Nemáme jiné řeči k vyjádření duševních dějů, neboť naše vjemy a představy odnášejí se jen k dějům hmotným. Všechny naše psychologické výrazy a obraty to dosvědčují. Říkáme, že představy se spojují, následují se, mizí, objevují se. City vlní se, stoupají, klesají. To vše jsou výrazy označující hmotné dění. Pomocí vjemů a představ zobrazujeme si, že hmotné jevy skládají se z částic a proto my také analysujíce vjemy a představy mluvíme o elementech a představujeme si je jako objekty, poněvadž si hmotné děje představujeme jako děje mezi částicemi hmotnými.

Výtka objektivování představ theorii podobnostní učiněná je výtkou veškeré terminologii psychologické, zde jednostranně vytknutá.

II. Psychofysiologické námitky proti asociaci vnitřní.

I. Lehmann ve studii "Ueber Wiedererkennen"¹⁸⁾ praví: "Asociace podobností je ve sporu s celým moderním pojetím poměru mezi duchem a tělem, s monistickou theorií. Riehl v díle "Der philosophische Kriticismus" (II. sv. str. 214.) jasně vyložil, "že ve faktu, že se psychické jevy spojují nejen dle současnosti a následu, ale též dle vnitřního příbuzenství, čili podobností, je anomalie k zákonu korespondence vnitra a vnějšku. Kdežto pro prvější asociaci jevů duševních (styčností) bez obtíží můžeme dokázati odpovídající objektivní skutečnosti ve všeobecných vlastnostech mechanismu nervové substance, pokud tento mechanismus všude vede k seřazování pohybu a jeho nacvičení opakováním, nelze pro asociaci vnitřním příbuzenstvím mysliti na mechanickou representaci.¹⁹⁾

"Seřazováním pohybů" myslí Lehmann energetické změny v ústředích nervových způsobené podněty. Tyto jsou řadou dějů. Nervové děje jsou tak seřazováním pohybů a to pohybů jedné řady, neboť za takovou lze považovati podněty, jež společně nebo po sobě působí. Pro asociaci vnější lze nalézti vysvětlení v takovémto seřazování pohybů, neboť subjektivním znamením vnějších dějů a reakce na ně v ústředním nervstvu je asociace vjemová. Asociace vnější pak je úlomkovitou reprodukcí asociací vjemových. Asociace vnitřní znamená však přetržení postupující řady asociací vnějších (neboť se jí spojují dvě nesoumezně zažité zkušenosti) a přesunutí do řady nové a tu myslí Lehmann, že nelze nalézti pro přesunutí to vysvětlení v dějích nervových, jež jsou mu seřazováním pohybů jedné řady, ne přeřazováním řady jedné v jinou. Theorie styčnostní pak, vysvětlujíc přechod od vjemu k vzpomínkám tak, že vjem nemusí vzbudit předem vzpomínku podobnou, odpovídá dle Lehmanna postulátu seřazování pohybů. [Schema A + B + C + d + e + f ne A + B + (C + c) + d + e + f.]

Lehmannův názor na děje nervové je jednostranný. Fysiologický korelát asociace vnitřní nemůže být ovšem seřazováním pohybů jedné řady představující jednu zkušenost, ale děje nervové nemusí se myslit jen jako takovéto seřazování v řadě jedné. Kdyby duševní dění bylo jen vjímáním, byly by nervové koreláty jeho jen takovým seřazováním pohybů, ve kterém by nebylo možno myslit si korelát asociace vnitřní. Ale vnímání se střídá se vzpomínáním a toto je docela jinou psychickou řadou jevů než vnímání a není znamením souběžných dějů objektivních, jako je vnímání. Za organický korelát vzpomínek považujeme (t.j. domýšlíme se) hypotetické stopy, resonance minulých podráždění. Jako přechází vnímání ve vzpomínání a střídají se vzpomínky různých odlehlých zkušeností, tak si myslíme, že přechází podráždění podnětem vzbuzené v podráždění utajené (resonance, stopy). Tento přechod přímého podráždění v utajené dá se vysvětliti jako organický korelát asociace vnitřní.

Podráždění utajené navazuje sice na přímé, ale není pokračováním reakce na současné děje vnější a tedy ne pokračováním seřazování pohybů, jimiž se na podněty reaguje. Je resonancí minulých reakcí na podněty a vyřazením ze seřazování přímých podráždění, je novým seřazováním. Máme tu pak dvě neb více řad nervových procesů, jež se hmotně stýkají, ale nejsou v stejném poměru k podnětům. Nejde tedy podráždění v jedné řadě, jak myslí Lehmann, ač zůstává seřazováním pohybů, neboť i tyto resonance reprodukují seřazení minulých přímých podráždění.

Tím ale padá odpor proti vnitřní asociaci z hlediska psychofysiologického. Seřazování pohybů v ústředích nervových, aby odporovalo asociaci vnitřní, musilo by být seřazováním pohybů řady jedné, představující jednu zkušenost nepřerušovanou. Asociace vnitřní, sama jsouc vymknutím z běžící řady vjemové neb vzpomínkové a přesunutím v jinou vrstvu duševní zkušenosti, vyžaduje jako hmotný korelát pohyb přesunující se z jedné řady, odpovídající zkušenosti jedné, do řady druhé, odpovídající jiné zkušenosti. Toto přesunutí uskutečňuje se dle domněnky o stopách tím, že podráždění přímé budí stopu podráždění minulého. Styk hmotný a seřazování pohybů se tu zachovává,²⁰⁾ ale uvedeny jsou ve styk elementy nervové, představující nesoumezné zkušenosti hmotné: přítomnou a ozvuk minulé. Buzení stop lze si vysvětliti jako hmotný korelát asociace vnitřní, neboť je přeřazením, přesunutím, jako vyžaduje asociace tato, jsouc sama psychickým přesunutím.

Buzení stopy, má-li odpovídat asociaci vnitřní, musí býti buzením stopy podráždění příbuzného, stejného. Styčnost podráždění a stopy - styčnost nutno postulovati s hlediska hmotného - můžeme si myslit jako buzení stopy příbuzné, jako resonanci příbuzného minulého podráždění, nebo příbuzné resonance jiné, tak že psychickým korelátem této styčnosti musí býti asociace vnitřní. Důkaz tu ovšem provésti nelze, ale psycholog, který opírá své psychologické názory o domněnky fysiologické, jako Lehmann, musí připustit domyšlení jich pomocí další hypothesy o specifické zvláštnosti funkcí nervových.

Lehmann zapomíná, že ani asociace vnější sama nemůže vysvětliti svým psychologickým výkladem. Asociace vnější jsouc částí vzpomínání, předpokládá přechod z vnímání neb z jiné minulé zkušenosti vzpomínkové a hmotný její korelát - stopa - děje se v přiřazené řadě resonancí a předpokládá přeřazení.

Toto přeřazení děje se vzbuzením stopy, resonance příbuzné s vyvolávajícím podrážděním neb stopou. Hmotný korelát přechod takový vyžaduje a nelze tu namítati, že je stopa obsažena již v podráždění, jako namítá Münsterberg, že podobná představa je již obsažena ve stavu vyvolávajícím. Aby byla uvedena v činnost řada korelátů představ, které se spojují asociací vnější, je třeba prostředkujícího korelátu: vzbuzení stopy příbuzné. Jako popírá Lehmann prostředkování podobné vzpomínky, tak i popírá podobnou stopu. Praví:²¹⁾ "Asociace představ nastane, když dvě nebo více představ současným neb sukcesivním vystoupením ve vědomí vyvolaly v dotyčném centru takovou labilitu, že jeden pohyb (opět) nemůže vzniknouti, aniž by jiných za sebou nevyvolal."

Lehmann zapomíná uvésti, že pohyby tu navzájem se vyvolávající, nejsou pohyby jedné řady a že tu jde o buzení stop podrážděním přímým a o seřazení podráždění přímých a nepřímých.

Theorie podobnostní tvrdí, že se tu budí resonance příbuzná a pocit že vyvolává vzpomínku podobnou. Lehmann k vůli své theorii seřazování pohybů, kterou jednostranně vykládá podle způsobu korespondence na podněty, t.j. jako seřazování v jedné řadě bez přeřazování, vylučuje podobné elementy, jak objektivní, tak subjektivní z akce. Schema: A + B + C + d + e + f. Ale právě hmotný korelát tohoto procesu usvědčuje z nesprávnosti. Jak by mohl hmotný korelát pocitu C vzbudit resonanci odpovídající d, ku které není v žádném přímém fysickém poměru, když by napřed nevzbudil resonanci sobě příbuznou c, s kterou je v poměru stejné naladěnosti, která s resonancí d byla kdysi soumezně zažita co podráždění přímé a spojila se s ní jako se spojují podráždění současná?²²⁾ Podle Lehmannova schematu zdá se pak vzpomínání být kontinuativním přechodem z řady vjemové, a zdá se být možným srovnat je s korelátem nervovým, jednostranně pojatým. To je theorie styčnostní, nesprávná se stránky jak subjektivní tak objektivní. Vskutku je tu více řad jak na straně hmotné tak psychické, jichž poměr vzájemného přiřazování odpovídá asociaci vnitřní.

2. Důmyslnější námitka s hlediska psychofysiologického proti asociaci vnitřní učinil Münsterberg.²³⁾ Praví: "Psychofysika vyžaduje, aby psychologický výklad dal se srovnati s fysiologickým, a tu zajisté třeba přesného rozdělení mezi takovými psychologickými asociacemi, při nichž můžeme si mysliti v sobě uzavřenou řadu fysickou, s nimi paralelně jdoucí, a mezi takovými asociacemi, při nichž nemáme podkladu pro takový paralelismus. Každá asociace pouhou podobností vymyká se psychofysickému porozumění. Všeobecné tvrzení, že také ona má fysický děj za podklad, odporuje v tomto neodůvodněném pojetí vší pravděpodobnosti. Každé pozorování dle pravděpodobnosti učí, že když jeden fysický děj z fysických příčin vzbuzuje jiný, a prvnímu odpovídající psychické podráždění vyvolává jiné psychické podráždění, které k prvnímu je v čistě psychickém poměru podobnosti, že pak to druhé psychické podráždění druhému fysickému ději nebude odpovídati. Statisíce fysických možností bylo a právě tak statisíce psychických možností; na obou stranách při výběru postupuje se dle zákonů zcela nesrovnatelných, a nyní má náhodně jedna volená fysická možnost odpovídat jedné volené psychické: to není nijaká vědecká hypothesa. Jsou-li asociace, které mají pouze takové motivy jako podobnost, motivy tedy, o nichž se nedá myslit, že by mohly určovat fysickou kausalitu - nemůže býti řeči o nějakém psychologickém výkladu."

Námitka, že na obou stranách postupuje se dle zákonů zcela nesrovnatelných, a tedy že v daném případě je shoda nepravděpodobná, je námitka Lehmannova. Jde o to, že představa má vyvolat představu podobnou a podráždění resonanci příbuzného podráždění. To lze si mysliti, jak sub I. jsem ukázal.

Také námitka, že podobnost nemůže určovat fysickou kausalitu, může býti takto pojímána a vyvrácena, ale vedle toho má význam hlubší, totiž že nemůžeme pravděpodobněočekávati, že podráždění vzbudí nutně resonanci podráždění, tak jako že nutně spojí s nějakým jiným současným podrážděním.

Ale o to nejde, zda nutně musíme čekat vzbuzení stopy příbuzné, ale o to, je-li více fysických dějů možných, tak že vzbuzení stopy by bylo myslitelným. Neboť jde v celé věci o domněnky a o to, aby obrazy naše o nervových dějích neodporovaly našemu názoru na ně jako seřazování pohybů. Jde tu o možnost a pravidelnost buzení resonancí. Možnost dokázána výše. Nepravidelnost pak nutně musí se postulovati, má-li buzení stop odpovídati nepravidelnému zjevu vzpomínání. Ostatně dnes se má za to, že ke každému dojmu druží se nějaká vzpomínka splývajíc s ním ve vjem, tak že pak vzpomínání je jevem tak všeobecným jako zakoušení dojmů, a lze si pak mysliti, že resonování stop je jevem veskrz pravidelným. To, co nazýváme "vzpomínkami", jsou další řady vzpomínek k vjemu se družících, a s ním se neasimilujících. Při vyvolání vzpomínek je veliká skupina elementů, jež mohou býti vyvolány: totiž všechny stejné elementy; podobně můžeme si myslit resonanci některé z velkého počtu stejných stop. Tyto statisíce možností, jež jsou na obou stranách, nejsou nesrovnatelné²⁴⁾: na psychické straně nemáme výkladu, proč ta která vzpomínka se budí - na fysické lze si mysliti, že závisí to na shodě okolností: výživy, resonančnosti, síly podráždění ostatních a p. Této shodě fysických okolností může odpovídati asociace vnitřní, jež se vyznačuje tím, že vyvolání vzpomínky je náhodné.

Uskutečněním se podmínek stává se vyvolání stopy fysickou nutností, tak že máme možný kausální výklad fysiologického korelátu asociace vnitřní. Stejnost, příbuznost stopy s podrážděním je pak myslitelná fysická příčina, pro kterou může býti vzbuzena. Münsterberg má seřazování pohybu za pravděpodobnější domněnku než buzení stop příbuzností - avšak stojí tu domněnka proti domněnce, a proto nelze také na jedné straně považovati kausální výklad za pravděpodobný a na druhé straně nikoliv.

*

Pokusy přispěti ku vysvětlení asociace vnitřní úvahami psychofysiologickými jdou z nedostatku kausálního výkladu psychologického. Poněvadž ani sebepozorováním ani experimentem nemůžeme zjistit proces asociace vnitřní, ježto při ní je splývání stejných elementů, měli bychom se pokusit o kausální výklad: ukázat, že nutně třeba postulovat takovéto spojení za určitých podmínek. Avšak my nemáme kausálního výkladu psychologického a ani hypothes, které by ukazovaly asociaci vnitřní jako výsledek jiných dějů duševních. Asociaci vnější lze alespoň svésti na jiné děje psychické: na asociaci vjemovou - ovšem ne ve smyslu příčinné nutnosti, poněvadž psychologie nevysvětluje vzpomínání jako residuum vjímání - lze ale přece ukázat na děje duševní předcházející, které ukazují tutéž formu asociační a tentýž obsah vědomí. Při asociaci vnitřní však již vůbec nemáme psychických dějů, které by jí předcházely. Asociaci vnitřní nic právě asociativně nepředchází, tu poprvé ve vědomí jevy tak se spojují. Námitka nedostatku kausálního výkladu asociaci vnitřní činěná je tedy jednostranná: postihuje výklad reprodukce a duševní výklad všechen.²⁵⁾ Nemáme příčinného výkladu reprodukce, nevykládajíce ji jako přeměnu nějaké energie našich dojmů a nevysvětlujeme vůbec psychické jevy jeden druhým, nýbrž omezujeme se na jich popsání, analysu a vysvětlení jich kombinace. Hlavně snažíme se analysou a konstrukcí pochopit, jakou psychickou kombinací sestrojuje se v nás obraz vnějška i vnitřka, tak jak se nám jako hotový podává.

Z nedostatku kausálního psychologického výkladu tedy jde snaha ujasnit si podmiňující děje fysiologické a srovnat psychické s nimi. Tam, kde theorie psychologická odporuje našim znalostem, hypothesám nebo theoriím fysiologickým, považuje se za chybnou. Tak je tomu u theorie asociace vnitřní. Ukázal jsem, že theorie asociace vnitřní neodporuje theorii dějů nervových, zde chci ještě jen poukázati k tomu, že tyto psychofysiologické úvahy nemohou být rozhodujícími pro psychologii.

Faktem je pouze, že centrální děje nervové jsou podmínkou dějů duševních. Bližší povahu vztahu toho neznáme a již názor, že vztah ten si musíme myslit jako paralelismus dějů duševních a nervových je výkladem faktu, kterého nelze dokázati. To dokazují nerozřešená otázka lokalisace, specifických zvláštností nervových elementů a další otázky: vikarisace, víceronásobného zastoupení, centralisace funkcí. Wundt v studii "Gehirn und Seele" str. 117. dí správně: "právě zde, kde nejedná se více o počátky duševního života, které se vymykají kontrole vědomí, musí fysiologie bráti zřetel k psychologické zkušenosti. Vlastní mechanika procesů mozkových je pro nás úplně ještě temna, tak že jsme zde dílem právě odkázáni na poukazy z psychologické zkušenosti." Právě při výkladu reprodukce duševní nemůže psychologie od fysiologie očekávati vysvětlujícího výkaldu. Psychologickému sebepozorování jsou jevy reprodukční přístupny, ale o jich fysiologických podmínkách nevíme ničeho. Domýšlíme se pouze, že odpovídají jim t.zv. utajená podráždění, stopy v ústředí; na existenci a lokalisaci jich soudíme z výkladu laesí mozkových, jenž je psychologický, a z faktu přizpůsobení reakcí živé hmoty na minulá podráždění.

Proto nutno odmítnouti námitky odpůrců asociace vnitřní, které tito na základě psychologických úvah činí. Psychologie námitky ty musí respektovati jen potud, že musí umět ukázat, že ty které theorie psychologické neodporují našim všeobecným názorům o dějích organických, pokud jsou tyto podmínkami dějů duševních, v našem případě, že lze si hypothetické děje nervstva myslit tak, že lze mezi nimi najít korelát associace vnitřní.

Ovšem že, třeba nebyla možna nějaká theorie fysiologická asociace představ, která by pro sebe měla nějaké doklady ze zkušenosti, neustanou konstrukce myšlenkové ve směru tom. Vede k tomu povaha našeho myšlení, jež nutí nás srovnávat a tvořit si obrazy tam, kde neznáme skutečných vztahů mezi jevy. Nutí nás doplňovat fakta domysly, a těžko spokojujeme se vzdáním se výkladu, byť domněnkami, tam, kde tušíme souvislost a vztah, a schází nám doklady, fakty. Takovéto theorie a konstrukce jsou cennou ssoučástí našeho vědeckého myšlení, jsou-li založeny na všeobecných názorech opřených o fakty a neodporují-li tedy těmto. Dále pak musíme si vždy tu býti vědomi, že jde o theorie, a nesmíme chtít fakta dle nich přetvořovat a zneuznávat. V našem případě stojí proti sobě na jedné straně psychický fakt, že daný jev intelektuální upomíná nás na jiný podobný - a na druhé straně fysiologická domněnka o povaze dějů nervových, která připouští také jiný výklad. Dle toho, co výše řečeno, sluší se rozhodnouti, jest-li domněnka ta může vésti k zneuznávání psychické zkušenosti - faktu.²⁶⁾

*

Zastance theorie styčnostní zaráží, že asociace představ má býti založena na dvou principech, z nichž jeden neukazuje se na jevech hmotných. Tyto stýkají se jen v prostoru a čase, nikoliv ale podobností. Zapomínají však, že vzpomínání je jev, který nevykazují jevy hmotné, a může se v něm tedy objevovati princip, který nemá korespondentního v dějích hmotných. Dva principy, kteréo objevují se při asociaci vzpomínek, jsou vysvětlitelny dvojí její funkcí: princip vnitřní asociace tím, že vzpomínání se připojuje k vnímání anebo přeskakuje z jedné vrstvy minulé zkušenosti do druhé. Princip vnější asociace pak tím, že vzpomínání reprodukuje celé komplexy vjemů a vzpomínek. Principy ty nemohou býti redukovány jeden na druhý: reprodukce nevyvíjí se z vnímání a sama také není kontinuativní, je úlomkovitá, vybírá ze zkušenosti minulé nesouvislé úlomky - proto nelze ji svésti na princip asociace vnější - ale rovněž tak pokračuje rozvíjením se minulé zkušenosti, a proto nelze ji celou svésti na princip asociace vnitřní.²⁷⁾

Tím ovšem jen ukázána účelnost dvojí formy asociační, ale není podán příčinný výklad.

Asociace vnitřní je vskutku ojedinělý jev: spojení dle kvalitativních známek - zde působí duševní jevy na sebe svou kvalitou - při hmotných dějích toho neshledáváme. My však musíme v psychologii postupovat ze zkušenosti vnitřní a z úvahy, že duševní děje nemusí napodobovat seřazování dějů objektivních - vždyť řád jevů duševních není pouhou kopií řádu objektivního. Jevy duševní jsou znameními jevů objektivních, ale vedle toho jsou i výkladem znamení těch, a aby ten výklad se uskutečnil, je třeba jistého uspořádání jevů duševních. Nestačí jen receptivní přijetí do vědomí (ostatně už vnímání je spracováním, konstrukcí). A takovým uspořádáním je asociace vnitřní, jež zkušenosti odlehlé k sobě přivádí, jich srovnání umožňuje a tak dává materiál pro myšlení, jež je dalším asociačním útvarem z asociace vnitřní se vyvíjejícím.

Poznámka. Kausální psychologický výklad asociace podobnostní pokusil se podat Dr. K.Deffner (Die Aehnlichkeitsassociation, Zeitschr. f. Psych. u. Phys. d. Sinnesorg. XVIII. 218 až 249). Prý v povaze psychy již je tendence postupovat od podráždění k stejnému podráždění. Tento zákon má prý analogon v zákonu inerce. Je prý to také tendence pohybovat se dále týmž směrem. Tendence k stejnému druhu pohybu je prý spojena s každým psychickým dějem, pokud jiný interes ji neprolomí. - Tento výklad nezůstává již na půdě exaktní zkušenosti. Napřed musí býti asociace vnitřní zjištěna empiricky a pak lze na základě toho faktu soudit na tendenci, ne naopak. Mimo to i asociace vnější dá se pochopit jako tendence pohybovat se týmž směrem. - Poněkud upomíná tento výklad na Höffdingův ve studii "Ueber Wiedererkennen" (Viertelj. f. wiss. Phil. XIV.), kdež na str. 180. a 181. též ukazuje na zvláštní vlastnost vědomí, která se v asociaci vnitřní projevuje a na str. 182.-190. vykládá podobně jako Deffner.

III. Pokusy o novou klasifikaci asociací představ.

Posavadní klasifikace jest v nejnovější době předmětem námitek. Nejsou to jen odpůrci asociace vnitřní, kteří vytýkají klasifikaci té, že je logickou, ne psychologickou.

Podnět k námitkám těm dal Wundt, jenž první vytknul, že klasifikace asociací je od Aristotela, a ten že při ní byl veden ne úvahami psychologickými, ale logickými. Wundt ale sám toto rozdělení podržel a podepřel je svou theorií psychologickou i fysiologickou.

Leč i tu námitka Wundtova stala se heslem pokusů o novou klasifikaci a námitek proti posavadní. Tak ku př. Johannes Orth²⁸⁾ uvádí, že "rozdělovacím důvodem posavadních klasifikací jsou logické poměry asociovaných psychických útvarů, a tak že se došlo vždy k nějakému logickému schematu, v nějž jednotlivé asociace při rozmanitosti asociovaných představ často ne bez násilí mohou býti zařazeny".

Jaké je nejlepší dělidlo asociací?

Ježto asociace je děj, tedy to, jež ukazuje utváření se asociačního děje. Tento postup asociačního proudu jeví se formami, jež jsou projevy neznámých činitelů psychických, kteří proud ten vybavují a utvářejí a proto jsou formy ty zároveň dobrými dělidly, ukazujíce dynamickou stránku děje asociačního a změny její, jakož i způsob, jak se projevuje neznámá působící příčina. Při asociaci jeví se i jiné znaky, ale ze znaků těch nepoznáme dějový postup asociace. Posavadní rozdělení nám nejlépe znázorňuje, jak reprodukční děj se začíná, jak postupuje a mění směr - ukazuje mechaniku jeho. Rozdělení to není logickým, poněvadž nejsou jeho vodítkem logické zákony myšlení, ani pojmy, jež jsou v logice vyanalysovány z formální stránky myšlení.²⁹⁾

Nejnovější klasifikační pokusy všímají si jiných znaků asociačního děje, ale nevystihují právě jeho dynamickou stránku.

Práce tyto podávají se z experimentů: zde vynikají jisté stránky, které sebepozorování unikají, poněvadž vedle toho, že osoba pokusná pozoruje děje na sobě, pozoruje experimentátor ještě i dobu trvání jednotlivé asociace a ježto opakuje jistý jev, objevuje různé podružné stránky. Tak Mayer a Orth³⁰⁾ rozdělují asociace v asociace bez vsunutých stavů vědomí a se vsunutými stavy.

Ossoba na slovo k ní zvolané odpoví slovem, které jí napadne. Dle toho, jestli ji mezi tím něco jiného nenapadne, nebo napadne, roztřídil Mayer asociace. Vidět, že to zcela vedlejší znak. Práce takové pochybeny jsou tím, že nevystihují celý asociační děj, nýbrž začátek a konec. Není možno, aby slovo odpověděné bylo prvým stavem za slovem zvolaným následovavším, vyjma, že by to bylo slovo podobné. Obyčejně osoba nepozoruje, co ji mezi tím napadlo; jak Mayer ukazuje, trvají aociace bez mezičlenů kratší dobu. - Lepší jsou pokusy, kde osoba po slovu zvolaném má napsat, co ji napadlo (Aschaffenburg: Experimentelle Studien über Associationen). Ostatně ani tyto experimentální práce nemluví proti asociaci vnitřní. Dle Trautscholdta (Experimentelle Untersuchungen über die Association der Vorstellungen. Phil. Stud. I.) reagoval on sám v 27%, Wundt v 52% případů asociací vnitřních.³¹⁾ Pokusy Scriptureovy rovněž ukazují klasické případy asociace vnitřní. - Studie Claparćdova (Essai d'une nouvelle classification des Associations d'idées. Arch. de psych. I. 3.) třídí asociace dle hodnoty, jakou ta která asociace pro vědomí má. Je to vlastně rozdělení dle stupně vědomí a vůle, jež tu kterou asociaci provázejí. Také tento pokus klasifikační nevyvrací posavadní klasifikace.

______________________________________________________________________

POZNÁMKY:

¹⁾ Pojmu "představa" užito zde ve smyslu "Erinnerungsvorstellung", "Erinnerung". Wundtovu "Sinnesvorstellung" překládám slovem "vjem". Souhlasím s Wundtovým rozdělením asociací na asociace stejností a styčností (viz: Bemerkungen zur Associationslehre Ph. St. VII.). Užívám též jeho výrazu: asociace vnitřní k označení té asociace, kterou jedni považují za asociaci podobností, druzí za asociaci stejností (Grundzüge der physiol. Psychologie III. 562.). Asociací vnější míněna asociace styčností.

²⁾ Stejně tak tomu, když mne vzpomínka upomene na jinou podobnou. V řadě vzpomínek vynoří se mi obraz modré hladiny Vltavy za jasného dne letního s Petřína viděné. Vzpomínám, že jsem tak jasnou modrou hladinu viděl i jindy s Letné za jarního dne. Obrazy těch modrých ploch nebyly posud spolu ve vědomí. Vjemy modrých hladin byly zažity nesoumezně. Dnes poprvé setkaly se asociací, kterou nazýváme vnitřní.

³⁾ Lehmann: Ueber Wiedererkennen. Phil. Stud. V. 98. - Veliká písmena znamenají vjem, malá vzpomínku, představu.

⁴⁾ V téže studii str. 103.

⁵⁾ V téže studii str. 107.

⁶⁾ Theorií styčnostní nazývám domněnku, že přechod od vjemu k reprodukci a stejně tak od vzpomínky jedné ke vzdálené jiné děje se asociací vnější, styčností.

⁷⁾ Beiträge zur experimentellen Psychologie I. 128. Věta zní v originále: "jenes Element der einen Vorstellung ruft das ihm gleiche der anderen nicht hervor, sondern es ist psychologisch eines und dasselbe; als Element der früheren Vorstellung kommt es uns nur dadurch zum Bewusstsein, dass wir andere Theile derselben hinzuassoiiren." - Podobně Külpe: Psychologie 195., 196.

⁸⁾ Lehmann: Cit. studie str. 102.: pod asociace nedá se zjistit sebepozorováním.obnostní

⁹⁾ Příklad: Vidím skupinu bříz v parku. Vzpomínám na březový lesík. Obdivovali jsme se s přítelem bělosti kory a průsvitnosti listí v jarním odpoledním slunci. Vzpomínky na břízy vystupují ve vědomí jasně, a obrazy jsou samostatné, a přece nepostihuji, které elementy prostředkovaly asociaci. Ty elementy splývají; teprve celkové obrazy, jež obsahují mnoho rozličných elementů, jež ustavičně ve vědomí se vyměňují, vynikají jako konkrétní představy. Tedy i tam, kde jsme si podobnosti vědomi, kde srovnáváme, nepostřehujeme asociujících se elementů, stejných, nejen tam, kde nezajímá nás podobnost nového dojmu a minulé zkušenosti, nýbrž, kde zájem odnáší se k dalším vzpomínkám. Viz Höffding: Psychologie: 167.; Vierteljahrschrift f. wiss. Phil. XIV. 43. 44.

¹⁰⁾ Scripture: Ueber den associativen Verlauf der Vorstellungen. Phil. Stud. VII. 76.-84.; Cordes: Experimentelle Studien über Associationen, Phil. Stud. XVII. 30.-77.; Howe: The American Journal of Psychology VI. 239.-241; Titchener: Mind. N. S. I. 226., 227. II. 235.; Smith: Zur Frage der mittelbaren Association.; J.Orth: Kritik der Associationseinteilungen. Zeitschr. für Pädag. Psychologie III. 109.; Ein Beispiel der Association durch unbewusste Mittelglieder. Sind die Mittelglieder einer mittelbaren Association bewusst oder unbewusst? Phil. Stud. X. 323., 328. Ein weiteres Beispiel von Association durch eine Geruchsempfindung als unbewusstes Mittelglied. Zeitschr. für Psychologie der Sinnesorgane XII. 60., 61. Wundt: Bemerkungen zur Associationslehre. Phil. Stud. VII. 360., 361.

¹¹⁾ Pro svou theorii použil toho Lehmann str. 106 cit. studie.

¹²⁾ Lehmann dovolává se Wundta v tomto smyslu na str. 154 cit. studie.

¹³⁾ Rovněž ji zastávají: Lipps, Külpe, James, Mary Calkins. Wundt však i v posl. vydání své Fysiologické psychologie III. díl str. 558-561 uznává vedle vnější asociace i asociaci vnitřní: asociaci stejných elementů. Podrobně podán sporný problem v "Bemerkung zur Associationslehre", zejména str. 339.

¹⁴⁾ Index (n) označuje u vzpomínky neurčitou minulou dobu, kdy vznikl stav, jehož ona je reprodukcí.

¹⁵⁾ Cit. studie str. 104.

¹⁶⁾ Vyloženo již sub 1.

¹⁷⁾ Zde ve smyslu Wundtovy Sinnesvorstellung, Wahrnehmung - str. 108 cit. studie.

¹⁸⁾ Str. 154. 155.

¹⁹⁾ Podávám v poznámce celý úryvek z Riehlova spisu i s poznámkami Lehmannovými. "Následkem toho Riehl nazývá spojení podobnostní asociacemi psychickými v protivě k spojením styčnostním, která mohou býti vysvětlena fysiologicky. A aby se dostal z této anomalie, utíká se k jednotící funkci vědomí." Psychická asociace (t.j. podobnostní) je jejím účinkem. Lehmann správně namítá, že toto vysvětlení Riehlovo neuspokojuje, "poněvadž je vlastně velmi široké: obsahuje právě tak dobře asociaci styčnostní jako podobnostní. Kdybychom tak málo věděli o povaze nervového systému, že bychom nebyli s to asociace styčností vysvětliti fysiologicky, nic by nám nebránilo také tyto počítati k "jednotící funkci" vědomí. Veškeré spojení mezi představami může na konec býti pojato jen jako výsledek jednotící působnosti a zdá se mi býti nejvýš povážlivým, dva tak příbuzné zjevy, jako vnitřní a vnější asociace, od sebe odděliti a pro každou z nich dát zcela různá vysvětlení. Je-li jeden zjev účinkem jednotící snahy vědomí, proč není i druhý takovým účinkem? a žádá-li se fysiologický výklad pro jeden, je správné žádat jej i pro druhý. Jest však, jak Riehl zřejmě nahlédl, nemožno provésti tu fysiologický výklad a proto utíká se k jednotící funkci, která bohužel má tu chybu, že je příliš široká, tak že vše dovede vysvětliti."

²⁰⁾ Tento hmotný styk mezi podrážděním a resonancemi lze si myslit dvojím způsobem: Buď si myslíme, že podráždění jisté kvality a resonance příbuzného podráždění ukládají se v ústředí vedle sebe a tak se stýkají. Názor tento předpokládá okalisaci dějů nervových. Nebo, a to lépe, můžeme si je představovat tak, že je vcentrech prostředí, jež prostředkuje styk mezi podrážděními a stopami, asi tak, jako vzduch prostředkuje chvění znějící ladičky, k jiné, jež by, do chvění jsouc uvedena, týž tón vydávala. Toto prostředí nemá ovšem psychologického korelátu. Tento názor nepředpokládá lokalisaci podráždění; podráždění jisté kvality nemusí býti vždy vedeno na určité místo v ústředí, aby stopa minulého příbuuzného podráždění mohla jím býti buzena, neboť prostředkuje tu prostředí mezi podrážděním a příbuznými stopami. Lze si pak myslit celé ústředí nervové spojené v jeden celek seřazujících se podráždění a seřazených stop. Podráždění vzbudí resonanci stopy příbuzného podráždění, tato rozechvěti může buď jinou stopu příbuznou, nebo stopy soumezné, poněvadž soumezná podráždění se spojují. Fysiologická theorie zde podaná liší se od Wundtovy (Phys. Psych. III. 565-567) a Höffdingovy na Wundtově založené. (Vierteljahrs. XIV. 188, 189; XIII. 431-435, Psychologie 163.) Proti Höffdingově theorii činí správné námitky Lehmann v studii: Kritische und experimentelle Studien über das Wiedererkennen. Phil. Stud. VII. 181-184.

²¹⁾ Str. 156 cit. stud.

²²⁾ Podobně Höffding: Ueber Wiedererkennen. Viertelj. f. w. Phil. XIV. 42, 43; "že disposice stejná musí být víc vzbuzena než druhá, lze soudit z toho, že stejnorodé představy spojují se rychleji než nestejnorodé, a že asimilační proces probíhá rychleji než komplikační".

²³⁾ Beiträge I. 124.

²⁴⁾ Příklad: Dojem světelný přítomný předcházelo statisíce dojmů světelných. Přítomný upomene na některý z nich. Podráždění hmotné podmiňující dojem světelný opakovalo se nesčíslněkráte, a lze si myslit, že nervový aparát je tak zařízen, že podráždění, když vzbudí některou stopu, vzbudí stopu příbuzného podráždění.

²⁵⁾ Nedostatek kausálního výkladu vytýká asociaci vnitřní A. Allin: "Jest nanejvýše pochybno, zda tak zvaná theorie podobnostní jest vskutku theorií, čili vysvětlením skutečnosti. Lze se ptáti, zda nepodává pouze popsání jistých jevů na místě jich vysvětlení. Frase, že spojení se uskutečňuje jen pro podobnost, nedává nijakého vysvětlení jevů. Vždy ještě zbývá otázka: proč má nějaká představa následovati za představou jí podobnou? "Ueber das Grundprincip der Association", str. 52.

²⁶⁾ Z toho vyplývá moje stanovisko psychofysiologické v této otázce: Nebuduji na fysiologických theoriích psychologii asociace vnitřní, pouze poukazuji vůči fysiologickým domněnkám proti asociaci té činěným, že je myslitelna vysvětlující domněnka, jež neodporuje našemu pojetí dějů nervových, aniž bych ale jí dokazoval a o ni opíral svoji zkušenost vnitřní.

²⁷⁾ Jako činí Spencer: Principles of Psychology § 120.

²⁸⁾ Kritik der Associationseintheilungen, Zeitschrift für pädag. Psychologie III. ročník.

²⁹⁾ Aristoteles ovšem, jak Wundt (Bemerkungen, Phil. Stud. VII. 329, 330) upozornil, měl při třídění asociací hledisko logického rozdělení čtyř základních vlastností hmoty seřazených dle kontrastů. Rozdělil totiž hmotné jevy dle kontrastů na : studené - horké, vlhké - suché. Podobně (dle Wundta) i duševní jevy na: podobné - nepodobné (asociace podobností a kontrastem), současné - nesoučasné (asociace současností a následem). Moderní psychologie (dle W.) redukovala principy ty na dva: podobnost a soumeznost, ale kořenem rozdělení byla stará logika Řeků a ne psychologické pozorování, a to přeneslo se i do nové literatury. - Proti tomu namítám: byť i Aristoteles vměstnal klasifikaci asociační v logické kategorie, a řídil se dle pojmu, jenž se týká formální stránky myšlení, přece pokud jde o podobnost a styčnost, východiskem bylo pozorování psychologické. Ostatně první, kdo asociace klasifikuje, je Platon (ve Faidónu a jiných dialozích), jenž třídí dle podobnosti a styčnosti a nemá nijaká logická hlediska. Wundt sám ostatně podržel posavadní rozdělení v principu - poněvadž princip ten je psychologický; získaný sebepozorováním. Pouze asociaci podobností nahradil asociací stejností, uváděje, že asociují se k sobě jen elementy stejné, nebo součassně dříve do vědomí přijaté, tak že stavy podobné jsou utvořeny obojí touto asociací a jsou celým komplexem jevů, ne jevy jednoduchými. Neasociují se tedy k sobě celky jako takové a zejména ne asociací podobností. Tuto můžeme považovati jen za asociaci formální, kterou vyjadřujeme resultát tohoto dvojího děje. (Bemerkungen 341.) Princip asociace představ soumezností ukazuje na minulé soubytí vjemů neb představ, princip asociace stejností na vlastnosti představ samých. Proto W. užil názvu vnější a vnitřní asociace. (Phys. Psych. III. str. 562.) - Další literatura k dějinám klasifikace: Höffding: Viertelj. f. wis. Phil. XIII. 421.-424., Lehmann: Phil. Stud. V. 97., 98.

³⁰⁾ Zur Qualitativen Untersuchung der Association. Zeitschr. f. Psych. u. Phys. d. Sinnesorg. XXVI. 1-13.

³¹⁾ Podobně práce F. Schmidta: Experimentelle Untersuchungen zur Associationslehre. Zeitschr. f. Psych. u. Phys. d. Sinnesorg. XXVIII. 65-95. Rovněž studie M. Calkinsové; A suggested Classification of Cases of Association (Phil. Review. I.) a později práce její: "Association. An Essay Analytic and Experimental" (v Psychological Review, Monograph Supplement 1896.) opírá se o posavadní klasifikaci.