E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/97

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

Synthesa.

Volná kapitola.

In. Arnošt Bláha

Náleží mezi "Stavitele Chrámu". Byla hybnou silou dějin, slávou jednotlivců a podzimem myšlenkových úrod. Byla silou, která spojovala rozptýlené prvky v celky nově objevených pravd, v systemy zákonníků morálních a filosofických systemů. Byla svorností pro rozhněvané, příbuzenstvím pro cizince, láskou pro poznávající se.

Žel, že toto spojování, toto splývání, toto sbližování se nebylo vždy odůvodněno vnitřní souvislostí a hlubokou, neodvolatelnou příčinností. Často náhodná zevnější podoba stačila ke tvoření kombinací a ke vzniku nových nešťastně založených celků. Jediné slovo rozhodlo o tom, zdali sluší cizí mínění přijati, jediný čin o tom, zda možno neznámého přátelsky uvítati.

Myslím, že se to dá říci nejpřiléhavěji slovy: neanalytická synthesa. -

T.j. neuvažovalo se o tom slově, o tom činu ve vztahu k povaze a k celkové situaci, za níž bylo promluveno, či v níž byl čin vykonán, nýbrž ve vztahu k tehdejší náladě či situaci poslouchajícího, pozorujícího. To slovo, ten čin mohl býti stejným členem dvou různých psychologických řad. Stejný začátek mohl vésti k různým koncům, stejné slovo mohlo vybaviti různé následující řady představ, stejný čin mohl vyvolati různé vzpomínky. Ale jeho pravá příčinná souvislost pozorovateli unikla, a zůstalo pouze příbuzenství, jež pozorovatel mu sám dal.

V tom spočívá vina synthesy chvatné. Z téhož středu může se rozbíhati celá řada čar. Vzpomeňte na polemiky.

Ovšem těm, kteří takto stavějí, brzy se ztratí půda pod nohama, totiž tato zevnější podoba nejde s nimi, nýbrž ztrácí se tím více, čím více se od ní vzdalují, vysiluje, vyčerpává se - neprovází jich, jako záruka jisté cesty. Tu jest již patrno jejich pochybení. Ale oni ve svém nadšení toho nepozorují. A chybí-li logická souvislost, nahradí ji fantasie. "Ano, to slovo musilo míti tento význam, ne jiný ...." "To on tím jistě tohle myslil ...." "A tohle udělal jistě z těch a těch důvodů ...."

Tací lidé posuzují slovo, čin, dle své povahy, ne dle povahy a specifických okolností, v jakých se nalézá mluvící či jednající. (O tom jsem ostatně mluvil již jinde.) Ale tak tomu musí býti, neboť z jejich povah to tak nutně vyplývá - oni by tak také mluvili a jednali.

Určitý zevnější projev, ať to již slovo či skutek, jim stačí, aby si nakreslili celou povahu člověka a domyslili všecky možnosti, za jakých to vše se mohlo udáti. Totiž to znamená: Já bych takto jednal z těch a oněch důvodů, tedy i tento člověk ze stejných důvodů tak jednal. Nebo: X takto jednal, a byl to člověk podlý, bezcharakterní. - Tedy?

Měřítkem jest zkušenost, ať již vlastní, ať cizí.

Stejné slovo, stejný čin může dáti podnět k vytržení slova toho, či skutku toho z povahy jednajícího a k podložení skutku toho povahou pozorujícího, neb vůbec povahou cizí, která také tak jednala, - třebas za různých okolností. Ale tak daleko již tito ukvapení synthetikové nemyslí. Jejich radostí jest dělati romány a klepy.

Domysl nahrazuje vědění, fantasie a cit přirozenou nutnost a logickou příčinnost. Proto přílišní synthetikové jsou i převážně citoví, jsou impresionisty, ať již v kritice, malířství, literatuře či životě.

Všichni přílišní synthetikové prvky poznání rychle přijímají, roztřiďují, rovnají, zařazují. Tato rychlost zaviní často, že mnohé nesprávně bylo zařazeno. Jsou netrpěliví, vášniví a prudcí. Rychle se připravují k boji a nemají času prohlédnouti nabídnutou zbraň. Tázáni jsouce, odpovídají rychle a to znamená, že často neodpovídají dobře. Příčinnost jejich duševních kombinací jest náhodná a vratká. Soudí-li, soudí ukvapeně, úsudky jejich jsou předčasnými. Rychle odsuzují, a jsou-li temperamentnější, jsou-li to lidé vládnoucí pěstí, ukvapují se náhlou surovostí, vyvolanou slovem špatně pochopeným, rychle a špatně syntheticky zařazeným. V takých okamžicích i vraždí, těžce toho pozdě litujíce a sami sebe udávajíce. A naopak příjemným zevnějškem, sladkou řečí, lichotnými slovy svededni a nadšeni jsouce ukvapují se v náhlé důvěrnosti, lásce, dobročinnosti, pozdě prohlédajíce za nastrčenou, nalíčenou masku. Ale často ani to je nepoučí pro budoucnost, neboť příště dají se zase unésti tím, čemu se jinak dosti nesprávně říká: instinktivnost jednání.

O nich neplatí: Dvakrát měř a jednou řež. Oni střílejí nemířivše.

Podobnost arie z Traviatty "Vzdálená Tvá otčina" s naší: "Jen ještě dále pojď" vyvolá v nich celou hroznou historii plagiátu. Návštěva docela obyčejného Lady z městské rady pařížské nutí je ke kombinacím politickým dalekosáhlých důsledků.

Válka rusko-japonská cestou této logiky končí smutným, papírovým vlastenectvím a komickými vojenskými manévry na pražských ulicích. -

Sem náleží ti, jež japonská kniha Makura no Soci počítá do řady věcí nenávidění hodných: "Nenáviděti sluší lidi, kteří když vypravujete něco, vskočí vám do řeči svým: Ah, to já znám, a začnou vypravovati něco docela jiného." - Sem náležejí ti, kteří na maličkém detailu námitky stavějí závratné vlastné nové theorie, tak že ten, proti němuž jsou namířeny, udiven říká: Ale tohle přece nebyl smysl mých slov, to já nechtěl říci svým dílem. A tak nepochopení díla uměleckého nebývá často vinou nejasnosti umělcovy, ale někdy též vinou nechápání neb špatného chápání kritikova.

Mohli bychom sem započítati i rychlé chápání a prohlédání situací i zdánlivě spletitých u žen, nač již s mnoha míst bylo poukázáno. Žena rychleji se vpraví do určitých poměrů, správněji řečeno, rychleji a snadněji si je asimiluje než muž. Muž déle váhá, kde žena ihned je rozhodnuta, mužovi tajemství zůstává nerozřešeno, kde žena často jedním slovem, jedním koketním pohybem, neb pohledem vrhá do něho ostré světlo poznání. Muž namáhavě přelézá, kde žena rychle se a lehce přehoupne. Žena rychle porozumí, kde muž často dlouho přemýšlí. Ale to neznamená, porozumí-li rychle, že porozumí správně. To znamená často nepochopiti smysl věci, nýbrž dáti jí smysl subjektivně odůvodněný. Žena synthetisuje rychle na základě povrchních známek a projevů, kde muž tvoří úsudek často teprve po dlouhém analytickém zkoumání jádra. Závěry obou mohou se shodovati, ale často se neshodují. Či snad by příčinou toho byl praktický duch ženy, jehož zásluhou žena diplomaticky proklouzne, kde muž narazí tvrdostí svého přesvědčení či umíněností a vzdorovitostí svých předsudků a své předpojatosti? Ale vidíte to často, že žena obratně urovnává slovem léčivě proneseným, skutkem v čas a dle situace vhod vykonaným, kde muž vázne a kazí mnohé svým přímým odporem neb svým váháním a přepjatým snad zkoumáním. Či snad za rozumářem a snílkem kráčí žena jako praktický korektor, jako zasvěcená do tajemství života, - vlastně jako tušící pravou cestu života, a jen tak oba mají utvořiti tu pravou velkou Synthesu?

Kdož to rozsoudí?

Ale bývá to obyčejně, že ti, kdož rychle pracují, špatně pracují, a kdo rychle stavějí, nedávají vždy dobrý pozor na materiál. Práce chvatná málo platná.

Čili jinými slovy: Převážní synthetikové nejsou obyčejně schopni rozumné a zdravé analysy. Synthetikové přílišní jedí rychle, a jako žaludek pokrmy do něho naházené nesnadno stravuje, tak i na duši mstí se každá synthesa nekritická, neanalytická. Neboť látka musí býti dříve dokonale spracována, účelně vybrána, rozumně volena se zřetelem na cíl, nežli se jí použije ke stavění, ke tvoření.

Synthesa nesmí býti ukvapená a nesmí býti jednostranná. Vzpomeňte, jak se ta ukvapenost vymstila na křesťanství. Národové donuceni válkami, výboji, patenty, výnosy, diplomatickými obraty, nařízeními přijali křesťanství. Přijali je formálně, protože musili, ale nepřijali ho do krve, do života. A mohlo zvítěziti svojí morální vnitřní silou. Ale těm slepým a nevidoucím, kdož byli v určitých dobách jeho představiteli a jeho hlasateli, zdál se přirozený pokrok příliš pomalým, oni chtěli náhle obrátiti celý svět. A proto posluchači jejich stali se lidé pověrčiví a pokrytci. A násilí a fysická síla, kterou šířili náboženství lásky tito nerozumní a ubozí hlasatelé, stala se rozumným a lidem dobré vůle jakož i všem zlomyslným příčinou k nechuti, odporu, záští. Náboženství dobré bylo zdiskreditováno pro světácké, malicherné a výbojné své hlasatele.

Podobně jest tomu i s volbou stavu. Kdo volí stav ne pro stav, ale pro výhody, jež s ním jsou spojeny, pro důstojnost a zevnější čest, jakou ve stavu dosáhne ne svojí zásluhou, ale zásluhou historické tradice, nasytí se brzo těchto předností, neboť jím upokojil jen svoji malichernou domýšlivost, zištnost, pohodlnost atd., ale jeho srdce lační - lačnělo po něčem více. Proto nespokojenost se stavem - následek nešťastné povrchní synthesy.

Jak se jednostranná synthesa vymstila na národě, pozorujeme v současných dějinách Anglie. Vývoj a pokrok národa neděje se jen po jedné cestě, tak jako dítě nesmí býti vychováno jednostranně, nýbrž po stránce tělesné i duševní, citové, rozumové, volní. Anglie vyvíjela se jednostranně, odbornicky, hospodářsky a vše ostatní zanedbáváno, proto dnes hospodářské vyčerpání země a neblahá perspektiva budoucího opuštění vlasti, budoucího velikého stěhování.

Synthetikové přílišní dále snadno a rychle vidí, ale nevidí do hloubky.

A jako snadno vidí, tak i snadno věří. Vyhovuje-li co jejich škatulkám, jejich představám, jejich názorům, uvěří všemu a dají si vše namluviti, - a tak se neuzavírají ani pomluvám a lžím. Neboť analyse nenaučila je kriticky tříditi, rozeznávati. - Na nepřátelích vidí jen chyby, na přátelích jen přednosti, neboť jejich představa, jejich názor o nepříteli stal se pro ně sítí, jíž loví jen nepřátelské vady a naopak.

A jsou-li to vědátoři, jejich theorie jsou pochybené, jejich materiál sebrán nekriticky, neboť často přijmou vše, jen když to zdánlivě odpovídá jejich předpojatým ideím. Mají větší lásku k theorii vůbec než ke správnosti theorie, k pravdě. Mají často mnoho pravdy, ale nemají celou pravdu. A to, co v jejich řeči, v jejich názoru není pravdou, škodí celému jejich názoru. A tak se stává, že, ač mohli býti věštci, zůstali nepoznáni a nepochopeni, a ač měli mnoho nového, pohřbili to v zátopě zbytečností, jež pokládali za nutné, aby mohli stmeliti svůj nový system, svoji novou theorii, - chtějíce míti za každou cenu svůj system, svoji theorii. Čas je přešel, a když konečně budoucnost po dobách třeba dlouhých přijde k týmž myšlenkám, k týmž objevům, o nichž oni již dávno mluvili, nikdo jich již nevzpomíná.

Tak končily předpojaté ideje přílišných synthetiků. Tyto ideje žádaly přílišného asimilování materiálu.

A vyskytla-li se taková předem pojatá idea u romanopisce, znamenalo to konstruování hrdiny jako typu dle určitých thheorií, kriminalistických, frenologických, atavistických, fysiognomických, psychologických atd.

Hlavní věcí byla tato zamilovaná myšlenka či nálada - - -

Této myšlence se obětoval detail. Jen o ni se jednalo. Vyznavačům tohoto náboženství v malbě se řeklo impresionisté, v básnictví vers-libristé a symbolisté, romantikové, exotikové a fantasté, v sochařství se jmenovali Rodin nebo Bílek.

Ovšem tím, že se obětoval detail, nemusilo to býti nikterak na újmu pravému umění. Tato myšlenka, takový názor může někdy růsti do takových rozměrů, že vyplní duši tak, že nelze viděti a souditi leč skrze tento názor, se stanoviska tohoto názoru. - -

Sem náleží každá netolerance. Byli někteří synthetikové, kteří malý impuls uvedl na nepravé cesty, které malá podobnost zmýlila a sklamala. Jí svedeni došli k předčasným neb falešným soudům a závěrům. Ale jsou též synthetikové, kteří docházejí k falešným soudům proto, že nenalezají této opory, této příbuznosti, této podoby v díle, v řeči, v životě. To znamená: Jsou synthetikové, kteří názor svůj učinili soudcem všeho. A dobré a krásné jest jen to, co s názorem tímto se srovnává, co odpovídá jejich požadavkům, jejich pojmům o krásnu a dobru. Na všecko ostatní tisknou pečeť svého: anathema sit.

To jest jiná kategorie přílišných synthetiků. Utvořili si určité přesvědčení, určitý životní názor, a není ničeho, co by do něho mohlo vniknouti, není žádného klínu, jenž by ho mohl rozštěpiti, není ničeho, co by ho mohlo zdokonaliti. S tohoto zorného úhlu pozorují a posuzují vše.

Sem náležejí všichni kritikové dogmatičtí a všichni ti, kdož posuzují dílo se stanoviska určitých vyznání politických a náboženských. Extra ecclesiam non est salus.

A jsou mezi nimi někteří, kteří se jinak dívati nedovedou, a jiní, kteří nechtějí. Tito poslední jsou příliš pohodlní. Jsou to obyčejně diletanti. Bojí se analysy, neboť tuší všude nepřítele, bojí se, že by se musili vzdáti, bojí se, že by musili opustiti svůj názor pracně zhotovený.

Žádá se, aby měl každý přesvědčení, každý svůj názor. I oni přijali takový názor, buď z marnivosti, buď z hněvu, či diktovala jej nutnost neb jiná vášeň, - souvisí to zase s citovosti synthetiků - a jakmile jej jednou přijali, hrdí a nepřesvědčitelní, lpí na něm houževnatě a uznávají jen to, co se jim líbí, co tomuto názoru vyhovuje. Potkáváte je každé chvíle a mluvíte s nimi každého dne. Jsou nepřístupni cizímu důvodu, pyšni jsouce na svoji charakternost a na svoji ubohou důstojnost, neboť nejsou s to, aby rozeznali analyticky pravdu v tom, co vidí a slyší, a co míjí bezúčelně kolem nich.

Jiným slovem se jim také říká lidé konservativní. Názor jejich obyčejně není opřen logikou, nýbrž stojí na tradici, na víře, na sympathii či na jakékoli vášni člověka. Proto i důvody jeho jsou obyčejně citové, a city, nálady, fantasie tvoří z něho jednotný celek.

Ale ovšem tento názor jest právě jenom názor. Tato náladovost a citovost jeho se mstí těžce. Oni nemají Nietzschovské upřímnosti, aby, přijde-li nutnost, dovedli svléci svoji kůži, a pokud to jde, přizpůsobí si vše, neboť věci mohou míti mnoho řečí, mnoho významů, aneb lépe řečeno pravý význam řeči určuje právě jen nálada a ne analysa, která ze soudů o částech tvoří harmonický celkový názor (sit venia verbo, pravím-li analysa, neboť to pak vlastně již jest analytická synthesa); tedy ve světle této nálady se vše posuzuje, a tento soud se generalisuje, dělají se všeobecně platné definice. Ale jak jsem řekl, tato náladovost se mstí. Pozorujte takové lidi v jejich jednání, pozorujte je ve společnosti!

Proto se jim stává, že jeden den přepjatě chválí téhož člověka, jehož jindy přepjatě haní. Proto přijmou vše, odpovídá-li to jejich okamžité náladě, hodí-li se to do jejich krámu. A tu se dva extrémy dotýkají. Nevzpomínáte na skeptiky? Oba dva typy se tu blíží sobě, neboť oba nemají kritiky. Ale skeptikové nemají kritiky, která by jim dovolila uznati něco. Jedinou kritikou skeptiků jest: Není možno míti nějaké mínění, neboť my ho nemáme. Jedinou kritikou přílišných synthetiků jest: Není možno míti jiné mínění, než my máme.

Řekl jsem svrchu, že do této kategorie náleží všecka netolerance. Z pověděného jest to zřejmo.

Náleží sem dále veškerý chauvinism, ať již protináboženský, ať již náboženský, ať již politický, či jakýkoliv jiný. Jest to vlastně zase jen předpojatost, která nerozeznává, která nedělá rozdílů.

Tací lidé, ublížil-li jim kněz, budou bojovati a bouřiti se proti náboženství, nechoval-li se k nim dosti slušně strážník, budou tajně mluviti proti vládě, octli-li se v nemilosti u osoby, budou mluviti proti systému, jejž osoba ona representuje. Ani oni nerozeznávají osob od věcí, a dívajíce se klíčovou dírkou do světa, tvrdí, že svět není nic větší, než kolik jest viděti touto klíčovou dírkou.

Titíž jsouce nenávisti plni nenajdou nikde lásky, neboť neznají rozlišování a analytického zkoumání. Svou malichernou duši rozšířili na celý svět; a není vášně kromě vášně, a oni jsou jejími ústy. V tom nad ně daleko vynikají skeptikové, neboť oni hledají pravdu, tito nalezli lež.

V názorech těchto přepjatých konservativců a chauvinů jest mnoho nezdravého. A tak to vidíme denně, není ani jinak možno, neboť i v duševním světě jest větrání nutno. Stávají se malomocnými, zbraň jejich křehkou a slabou a na konec, co z nich zbývá živoucího, jsou jen jejich ústa, zoufale mluvící prázdnotě. Pokrok jde kolem nich dál, čas se pro ně nezastaví. Čím se na ně pamatuje, jest jen to, že škodili dobré věci. Představte si, že by i příroda byla konservativní, a že by tělo, s nímž se člověk narodí, rostlo ne stálým se obnovováním a přibíráním nových prvků, ale dle zákona jakési pružnosti, ty původní začáteční prvky by se protahovaly. Je to směšné. Ale jest cosi obdobného u konservativců; s maličkým, ohmataným a zašlým bohem své předpojaté lásky vlekou se životem, odsuzujíce všecky, kdož se tomuto bohu neklanějí, vynucujíce si úctu hrozbou a hněvem a nesnažíce se srovnati se s požadavky své doby a tak dobýti si vážnosti. Názor životní musí stále býti obnovován a srovnáván dle nejnovějších pokroků života a světa, jinak ztrne a žije jen, než zvětrají ty původní prvky. Jest třeba stále asimilace, stálého rovnání kroku. A není to nic nečestného srovnati svůj krok dle Pravdy.

Ale to již jest vyhraženo duchům, kteří umějí tvořiti z dobrého materiálu, čili duchům, kteří dovedli synthesu sloučiti s analysou.

A to jest ráj, cíl a určení, zaslíbená země i přílišných analytiků i příslušných synthetiků.