E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/97

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

Politická filosofie.

Úvaha o spise Stewarta Chamberlaina: Základy XIX. století.

Píše Dr. Bohdan Klineberger.

Kultura jest pojem tak složitý, že podstatu její nelze určiti bez rozkladu v živly, z nichž syntheticky vznikla; jenže rozklad nemožno po způsobu chemickém provésti stejně objektivně: lučavkou jest subjektivní bystroum, pročež rozklad vždy zůstává stížen subjektivismem. Subjektivism v rozboru kulturních dějin do jisté míry jest přirozeným důsledkem, výtkou může býti činěn jen tenkráte, když auktor rozklady své za čistě objektivní prohlašuje, ač podstatu myšlení znaje věděti musí, že nelze myšlení sprostiti vší subjektivnosti.

Chamberlaina nelze ušetřiti výtky subjektivismu a subjektivní lučavkou, kterou rozklad kultury provádí, jest politika. Jeho filosofie je prosycena politikou. Co Ch. podává, jest politika filosofie nebo třeba filosofie politiky, politiky germánské, a tím jest všeobecná charakteristika díla dána. Evropská kultura jest tu germánskou, kultura germánská jest kultura světová; z toho následuje: Germánstvo jest světem, svět Germánstvem.

Základy kultury germánské - v to vyznívá konečný úsudek - jsou základy kultury vůbec. Politická tendence jest tu až příliš dotěrná. Národové evropští vřazeni hromadně v plémě germánské a tento tric - jinak to zváti nelze - proveden způsobem vědecky velice zjednodušeným, pojmem Germánstva v širším smyslu, ve který zahrnuti národové keltičtí a slovanští vedle germánských v užším smyslu. Nemá-li toto pojmenování býti víc než hračka, musí mít podstatu věcnou. "Každá spekulace - řečeno na str. 703 - o původu lidí naráží na problém, který především jen ve fantasii myšlenky existuje, aniž zjištěn zkušeností, a proto patří před forum metafysické, aby byl zkoumán co do přípustnosti" a to zní jako poznání, že pojem plemenné jednoty, jak tu vystavěn, jest představou fantasie. Skutečností, které by oprávňovaly předpoklad "plemenné jednoty germánské" v širším smyslu, neuvedeno aspoň žádných. Stačí rozhlédnout se po politickém světě evropském, aby byl poznán opak. Proč nepoužito výrazu "indoevropské", "arijské" plémě, což by běžné představě lépe bylo odpovídalo? "Tak jest - praví se na str. 707 - pojem "Indoevropan" nebo "Arijec" přípustný a výhodný, když jej stavíme na základě bezpečných, správně prozkoumaných nepopíratelných skutečností života Indů, Iranců, Helenů, Římanů a Germánů; tím neopouštíme ani na okamžik půdu skutečnosti" a přec na celé čáře staví Germánstvo proti Římanům a Helenům. Nemůže vydáváno býti za jednotu, co životně (národně) není jednotou, a otázka jest, zdali jednotnost kultury a civilisace v Evropě lze vůbec odvozovati z jednoty plemenné. Jest to alespoň hypothesa, která by vyžadovala důkladného důkazu; zde postavena co these bez důkazu. Ale připustí-li se i totožnost plemenná, jakým právem prohlášena za germánskou? "Nesmí se - doznává na str. 710 - slovo "Germánstvo" bráti v obyčejném úzkém smyslu; toto tříštění odporuje skutečnostem" a přec činí úsudek: "poznává-li se však jasná původní totožnost (!) národů ze severní Evropy vyšlých ... jest ihned pochopitelno, že to, co zoveme dnes evropskou kulturou, v pravdě není evropské, nýbrž specificky germánské". Konkluse svědčí, že vědecká objektivnost nahražena zde politicky přemrštěnou fantasií. Stejným právem mohl by učenec jiný říci: "vše, co se zove evropskou kulturou, jest specificky románské nebo slovanské". - Patrna tu libovůle, s jakou užito slova "Germánstvo" za všeobecný pojem, jen aby byl sestrojen nový pojem, pojem "Germánstvo" v širším smyslu. Proč? Za vyšším účelem, aby mohlo býti tvrzeno: národové keltičtí a slovanští co částice kmene germánského žijí kulturou germánskou pro kulturu germánskou. Vědecká tato představa - bez věcného podkladu - jest výplod politické fantasie za účelem vyšší aspirace politické, jak straší dnes v hlavách politiků Germánstva, velkých a malých, představa politického umění, které obětován vědecký objektivní rozum. Již pojem "jednota kultury a civilisace" jest chybný předpoklad. Jest mnoho jednotného v kultuře a civilisaci - ale k jednotě úplné patří také cit a právě jednota citu schází a pokud té se nedostává, nelze vůbec mluvit o jednotě. "Od prvopočátku - praví na str. 726 - až na dnešní den vidíme, jak Germáni celé kmeny a národy zabíjejí anebo ponenáhlu zásadnou demoralisací vraždí, aby učinili místo sami pro sebe." - tato historická pravda šklebně si posměch tropí z pojmu jednoty plemenné a kulturní a vrhá ostré světlo na cíl, jenž v hlubinách duše germánské dříme. Nelze mluviti o jednotě, kde od jakživa byl boj na život o národní individualitu. Je-li kultura a civilisace pojem jednotný následkem totožnosti původu, bude tak i v budoucnosti a zvýší se snad ještě více, aniž třeba zabíjení národních individualit; není-li kultura jednotnou dnes, jest to - důsledně k thesi auktorově - důkazem kmenové netotožnosti a v tom případě nesmí být jednoty kulturní dosaženo zničením národních individualit ve prospěch Germánstva. Historickou nepravdou jest proto tvrzení (str. 728): "My Germáni se ovšem během času vyvinuli v nejvýš charakteristické různě národní individuality; mimo to jsme obklopeni všelikými polobratry (!), nicméně tvoříme tak pevnou jednotu ... že civilisace a kultura nemůže být vydávána za něco zvláštního, autonomního." Civilisace a kultura obsáhá celý život; ale jednotu všestrannou v životě národů evropských není viděti. Jedině v idei abstraktní jest jednotou. Již v idei náboženské nevykazuje jednotu, ač by právě v té měla býti hotovou skutečností. Jednota kultury a civilisace obmezena na abstraktní ideu a s jistým obmezením na abstrakci náboženskou, abstrakci, nikoliv náboženský cit.

Plyne z toho, že nelze jednotu kulturní odvozovat z jednoty kmenové; jednota kulturní jest dílem idey při kmenové netotožnosti národů, jinými slovy: idea rozdíly kmenové národů evropských přehražuje, utvářejíc jednotu nad kmenovou (národní) různorodostí. Idea jest silou, která rozdíly kmenové zaceluje, vytvářejíc jednotu ideovou. Byla-li prapůvodně totožnost plemenná, nastalo roztříštění v individuality tak záhy, že vedlo k vzniku národnosti - to jest historický fakt; a druhým historickým faktem jest, že není mezi nimi jednoty životní podnes. K tomu se druží třetí fakt, že jednota počala ideou abstraktní, náboženskou. Rozdíly národnostní vyvažují známky shodnosti - jsou-li jaké - tak že rozhodují jsouce dynamickou silou ve vývinu společnosti evropské. Z toho plyne, že, co v kultuře shodného jest, nevyvinulo se na základě fysické podstaty kmenové, nýbrž čistě ideově. V tom případě jest - konečný výsledek - zbytečno sestrojovat pojem jednotného Germánstva, neboť i bez toho pojmu dojde lidstvo pokračujícím vývojem svého cíle - úplné jednoty v kultuře a civilisaci. Za to by ale nebylo možno docíliti politické jednoty národů keltických a slovanských pod pojmem Germánstva. Nebo co znamená jiného rčení (str. 730): "rovněž hmoždíme se s jednotlivými orgány Germánstva, t.j. jeho národy, a přehlížíme při tom, že zde jedno jednotné jest". Jedno jednotné, tím jest širší Germánstvo, v němž aby utonuli národové keltičtí a slovanští, žádá za účelem jednoty vyšší, jednoty v kultuře a civilisaci. "Kde byli Germáni - praví na str. 726 - nejukrutnější ... tam položili tím nejbezpečnější základ pro nejvyšší mravnost." Mluva jest jasná, mluva fantasticky přehnaného, výbojného pangermanismu, jak zvedá hlavu v politice praktické, a filosof zde tlumočí hlas politika. Jets, co v předu vytknuto, politická filosofie, jejíž výslednice vyznívá v pomysl: Vy dílečkové "širšího" Germánstva, jsouce původem Germáni, máte vyšší cíl státi se Germány také národně-politicky; vaše dobrovolné odnárodnění jest jen návrat do lůna společného kmene. Vyznívá za druhé ve výslednici: širší Germánstvo má právo své dílečné orgány vssáti v sebe národně-politicky. Kulturní jednota má vzejít ze sjednocení všech národů pod širší Germánstvo! Filosofii tuto přednáší p. Ch. s tak opravdovým a vážně povýšeným hlasem, že se diviti jest vážné masce filosofa; ale takovou filosofii musí odmítnouti nejen "pokrevenci" a okolní "strýčkové" Germánů, nýbrž věda v zájmu vědy. Vědecké toto břídilství svým postranním účelem působí hůře než politická bezohlednost, jsouc vědeckým lapáním nevědeckých snílků.

Jednoty kulturní bude, bude-li vůbec, dosaženo ideově. Kde tu začíná věda a kde politika, nesnadno říci; snad nebude Ch-ovi ukřivděno, řekne-li se, že věda zde vůbec nezačala, věda byla ubita fantasií. "Ohledy jsou zločinem na sobě samém - str. 721 - nejsvětější povinnost Germána jest, sloužiti Germánstvu." jest konečný výsledek této politiky rasovní. "Kde byli Germáni nejukrutnější, tam položili tím právě nejbezpečnější základ pro nejvyšší mravnost" - apotheose rasy germánské - pokud o theorii řeč býti může - dán nátěr vědecký, aby politika rasy dostala jakés takés oprávnění, a končí katechismem germánského nacionalismu.

Nemůže býti jinak, než že takovéto theoretisování se ocitá v nesrovnalosti s uznanými pojmy, především pojmem křesťanství a lidskosti. "Pojem "lidství" není nic jiného, než výpomoc jazyková, kterou, co na člověku jest charakteristickým, totiž jeho osobnost, smyto." Ovšem, kde Germánství politicky neobmezené má býti vším, tam musí lidství být ničím z toho důvodu, poněvadž germánské jest lidským. Lidství má stejné oprávnění jako rasa, a dokonce větší, jsouc souborem přívlastků všem lidským tvorům společných, které nejsou snad vedlejší, nýbrž podstatou lidské bytosti - a thesi tuto musí uznati i paradoxisté - podstatou, která zůstává věčnou a trvalou ve změně všeho osobitého. Podstata tato vztahuje se na tělo i na ducha, t.j. jest tělesná i duševní. Tvrditi: "toto lidství, o kterém bylo tolik filosofováno, trpí neduhem těžkým, že ho vůbec není," jest proto tolik, co tvrditi, že není člověka. Člověk jest a jest dříve, než stane se bytostí osobitě germánskou: jest fysicky, fysiologicky a psychicky. Není člověka! Tomu-li tak, jak se s tím srovnává, co praví na str. 648: "Co nás pojilo, bylo přec větší a mohutnější, než co nás dělilo; byl to zjev Ježíše Krista."

Uznává tedy přec něco, co pojí lidstvo při všech význačnostech národnostních! Ano, uznává člověctví, jak se zjevilo v božské bytosti Ježíše Krista. Zde viděti nedůslednost vědeckou a nedůslednost jest jediná ctnost, kterou příkré rasovosti páně Ch-ově lze vytýkati, tak že se zdá, jako by šlo mu spíše o oslnění rhetorickým krasořečnictvím, než o důslednost vědeckou.

Kde zjev Kristův brán za světlý bod, tam není místa pro popírání člověčenstva a rasovní bezohlednost. Buď jedno anebo druhé: theorie rasovní ubíjí křesťanství. Uvidíme hned, jak nevědecky se Ch. vyvléká z odporu svého. Buď jest rasa posledním účelem bytí a napotom jest pojem "člověk" rušivou představou; ale v tom případě jest zjev Kristův představou neméně rušivou; anebo má pojem "člověk" přec účel vedle pojmu "rasa", a v tom případě musí oba pojmy být uvedeny v soulad: podstata "rasa" musí podstatou "člověk" dostati korekturu. "Člověk" jest a proto jest také "člověctví" v člověku - i rasovním - utajeno jako síla představy, která jej nutká k uskutečňování idey člověctví. Tato síla představy tkví v člověku alespoň prozatím ve formě víry náboženské, když ne plně vědomého přesvědčení. Víru tuto má Ch., může-li se věřit jeho dithyrambům v III. a VII. kap., a proto poráží sám sebe ve své tak úchvatně řečnicky pronášené theorii rasovní. Člověk s člověctvím zjevuje se právě v jednotě kultury a civilisace a k tomu výsledku byl by musil také Ch. dospěti, kdyby nebyl zaslepen předpojatou myšlenkou, že jednota kultury jest totožna s totožností rasovní. Rasovní theorie, jak ji před Ch. dávno hlásali politikové němečtí, jest znacionalisování křesťanství po způsobu starožidovské vyvolenosti - křesťanství germánské pro Germány - a to stojí v čirém odporu s křesťanstvím: předně ponevadž se příčí křesťanství na jednu rasu stavěti; za druhé poněvadž rasa jedna není vyvolena nad ostatní, a proto není oprávněna ničiti samostatné bytosti národní. Naopak, má-li odpor býti srovnán, musí být uznáno, že bytost rasy jest podřízena bytosti "člověk" souhlasně dle víry, která učí, že idea božského v člověku stojí nad hmotností rasovního přívlastku. Kristus proměnil rasu v člověctví ideou, germánské křesťanství chce člověctví opět obmeziti na rasu. Ch. hájí germánské křesťanství jako hájí Germánstvo co vyvolence celého světa. Co jest však podstata t.zv. germánské rasy? sluší se konečně ptáti. Vysvětlení na tuto otázku Ch. nedává. "Jest to - praví (str. 271) - prostě soubor vší skutečnosti" a skutečností rozumí zvláštnosti povahy, intelektu (hrdinství, věrnost n. př.). "A poněvadž rasa není pouhé slovo, nýbrž ústrojný živý tvor, plyne z toho bez všeho, že nezůstává nikdy státi: zušlechťuje se nebo zrůdňuje." Z toho a ze rčení (str. 293) "daleko toho, aby tvoření se rasy mezi našimi národy ubývalo, přibývá ho každodenně více", lze učiniti si jakýsi pojem a ten zní asi tak, že rasa jest tvar lidový, přiměřeným křížením a výběrem zušlechtěný. "Nikoliv tedy z rasovosti k nerasovosti jest normální zdravý pochod vývojový pro člověčenstvo, naopak z nerasovosti ku vždy ostřejšímu vytříbení rasy." To jest vše, co lze nalézti pro pojem rasy, a z toho jest patrno: Ch. neuznává určitého pojmu rasy; jeho zjev rasy jest podstata (Wesen) stále proměnlivá, poněvadž živá a ústrojná. To ale není pojem v obvyklém smyslu slova "rasa", nýbrž pojem nový se starým pojmenováním. Novotvaru rasovnímu dáno staré pojmenování, ale to není rasa v obvyklém smyslu, poněvadž podstata novotvaru rasovního jest proměněná rasa, a tudíž něco od původní rasy odlišného. Zkrátka, slova "rasa" užito nesprávně a neprávem: novotvar "rasa" jest spíše povahovou a fysickou sloučeninou různých, třeba příbuzných živlů národnostních, kterou nazývá rasou na označení tvaru zušlechtěného. Hříčkou slova sestrojuje nauku, která zůstává hříčkou slovní. "Z nerasovosti k rasovosti" - takového vývoje není. Nebo co nazývá "nerasovost", jest právě čistoplemennost (jen čistoplemennost jest rasou), co nazývá "rasovost", jest promíšení plemenné a tudíž nerasovost dle podstaty, ač nerasovost - právě následkem toho - zušlechtěná. Jinak by se musilo uznati, že plemenné skřížení má za výsledek čistou rasu či rasu vůbec.

Pojem rasovosti, jak jej Ch. uznává, znamená plemenné (krevní) promísení s účinkem zušlechtění - tedy dle obecného významu slova "nerasovost". Z nerasovosti k rasovosti znamená dle toho správně: čistoplemennost vede krevním křížením k plemennosti mísené, ale zušlechtěné; čili: rasa zušlechťuje se křížením přiměřeným. Skutečnost jest, že národnost vzniklá křížením jest zušlechtěna; ale tím právě ztratila rasu původní, vznikla rasa nová, která se starými nemá nic společného, leda jen jméno národnosti jedné. Neprávem se mluví o rase v tomto novotvaru; jest to tak chybné, jako by chybno bylo chemickou sloučeninu několika prvků označiti názvem prvku jednoho: sloučenina není jedním ani druhým prvkem výhradně, jest obojím, ale při tom novým. Angličan je novotvar z dvou nebo tří kmenů; dle rasy tudíž žádným z nich výhradně, nýbrž právě tvarem novým; podobně Francouz nebo Prus. Říká-li se "rasa", jest to jméno na označení síly, nic jiného.

Při tom zapomněl Ch. na moment národa. Spávně praví: "Národ jest politický útvar, který připravuje podmínky pro tvoření rasy," avšak důsledek z toho nevyvodil. "Pevný národní svaz ... znamená společné vzpomínky, společné naděje a společnou duševní potravu; upevňuje krevní svazek a nutká vždy úžeji a úžeji jej uzavříti."

Z toho následuje, že zušlechtění čili rasovost jen v kruhu národa národem se děje, vsáváním cizí krve v sebe. Krev se mění v národě; ale národ - s původním jménem a útvarem společenským - zůstává živý, netknutý; to znamená: národ pohlcuje cizí kmen v sebe, zušlechťuje se krevně, jak se všeobecně říká. Rasa se mění, národ zůstává; jeden nebo druhý kmen ztrácí v něm svou individualitu. Dle toho lze dva druhy zušlechťování rasy rozeznávati: zušlechtění za vzniku novotvaru národního, za jaký lze počítat Angličany, Italy, Španěly, Rumuny atd., a zušlechtění z absorbcí kmene národem silnějším, za jaký lze považovat Rusy, namnoze Němce baltické, kde národ jeden vsákl v sebe krev kmenů cizích, dav jim svou národnost (přenárodnění, odnárodnění). Neodpovídá proto skutečnému vývoji, mluví-li Ch. o rase, kde má mluviti o národnosti a národě. Vytvořila se a vytvořuje národnost prostředím národa z původních ras, ale národnost pozbývá rasy (= krevní čistoty).

T.zv. tvoření rasy, které - správně mluveno - je tvořením národnosti, jest podmíněno silou životní (politickou) - to jest známo. Proč to přehlédl Ch.? Z toho důvodu, aby udržel představu, jako by v novotvaru "rasa" pravá byla zachována nezměněna, což mylno jest. Prus nemá, neměl-li v jménu upomínku, v sobě nic, co by slovanství mu připomínalo; v něm není slovanství fakticky žádného. Zachovali poněmčení Čechové v území severních Čech něco z původu slovanského? Kde jest tu soubor vší skutečnosti? Rasa rozplynula se v národnost. Snad jest rasa soubor vlastností zvláštních, avšak dlužno říci, nemáí dostatečné síly, aby zachoval člověka rase. Jest nad vlastnosti mohutnější síla, pod kterou ztrácí svůj význam pro povahu člověka, a tou jest vědomí. "Jen kdo nic neví o ethnografii - čte se na str. 267 - může odvážiti se určité odpovědi na otázku, co jest Arijec." A co jest rasa vůbec, lze dodati. Že jsou typy rasovní, nemůže být popíráno; avšak vedle typů význačných - význačných oku - jest lid bez typu zvláštního, a do toho druhu patří dnes veškeré obyvatelstvo evropské, až na malé výminky. A právě pro typ evropský jde o otázku, má-li rasu, a v čem rasovost jeho záleží. Viděti v něm typ namnoze jednotvárný nebo podobný, ale rozlišný národnostně, a rozlišnost není typová, t.j. neleží v typu rasovním, dána řečí. Pro příklad: Němec severní a typ Čecha. Rozdíl, je-li jaký, vyjadřuje se řečí, ta jest jediným poznatkem původu. Rozlišnost jest zase o něco značnější, smyslově patrnější u národů teritoriálně sobě vzdálenějších; nicméně ani mezi těmi není tak silná, aby mohla brána býti za typickou známku bezpečnou. Typičnost rasovní, t.j. význačnost původu typem samotným znatelná, se ztrácí - to jest pravda, kterou nelze popříti - a ztrácet se bude, až zanikne docela, lze dodati, a v tom leží nerasovost. Naproti tomu nesmí být přehlédnuto jiné: sluší lišiti typ zevní a vnitřní vlastnosti typu rasovního, povahové vlastnosti, nechť rozumu nebo citu. Otázka zní, jaký jest vztah mezi fysickým tvarem typu a jeho povahovými vlastnostmi, zejména v jaké míře se povaha utváří s proměnnou typu fysického. V tom směru vykazuje Ch. nedostatečný názor a pochybený. Lze tvrdit: Vnitřní vlastnosti povahové, zvláště citové, zachovávají se déle než vědomí. Ano, za jistých podmínek i přes typ fysický. Hybnost citová (popudlivost, neohroženost) zůstává dědictvím, i když typ fysicky jest naskrze proměněn. Na základě zkušenosti lze tvrdit, že právě fysická proměna typu za jistých podmínek jest přízniva pro zachování povahových vlastností špatných i dobrých. Tomu-li se dá jméno zachování a zvýšení rasovosti, lze říci: rasovost mísením se sesiluje.

Nicméně i tyto vlastnosti, označeny-li rasovními - a platí to zejména o síle životní jako bezprostředním projevu a účinu citu - nedělají rasu, ač jsou souborem vší skutečnosti a rasu zakládají; ony jsou živou mohutností, ale vždy čímsi fysickým, i když se dotýkají rozumu (ducha); to znamená: rasovní vlastnosti, duševní i citové, tvoří fysickou podstatu v člověku. Oduševněnými se stávají teprve vědomím člověka. Člověk může míti hrdinost Germána, věrnost Germána, obrazotvornost Germána, a přec mohutnosti tyto nebudou germánskými, nepřidruží-li se vědomí germánství. Vědomí rasy je od povahových vlastností rasy nezávislé ve vzniku i v trvání; vědomí rasy podmíněno je stejně jako vědomí vůbec empirií jevů mimotných, vlastní nitro v ně počítaje. Následkem toho lze tvrdit, že rasa, i když zachovala povahové své vlastnosti člověku, založena jest v představě ideou a jest ideou. Jen tak se vysvětlí obyčejný jev, že každému typu, i tomu nejvýznačnějšímu, lze vnuknout ideu rasy docela cizí, tak že psychicky rasa neodpovídá fysickému typu (odnárodnění, přenárodnění). Pro národnosti evropské platí dle toho these: rasa jest vědomím idey rasovní. Teprve, když nabývá vědomí, že jest v něm cosi společného s rasou, nabývá člověk rasovosti; idea dělá jej rasovním - i když jím není. Jen v tom smyslu jest pravdiva these (str. 271): "Přímo přesvědčivým jako nic jiného jest chování (Besitz) rasy ve vlastním vědomí. Kdo vysloveně čisté rase náleží, pociťuje to každodenně." Rasovou svou vlastnost nepociťuje člověk, ani nemá ve vědomí přímo, t.j. z vlastnosti samotné; teprve empiricky o jsoucnosti jich nabývá vědomí, a z toho vědomí má sebevědomí, jako na př. Angličan z vědomí, že Angličan jest. Rasovní (národnostní) sebevědomá nadutost jest jen přívlastkem z vědomí odchovaným a proto pomíjejícím jako vědomí samo.

Chybnost Ch-ových vývodů zaráží. Člověk o rase v sobě neví ničeho, nenabude-li vědomí o ní ze zjevů mimotných, i když povahu rasy v sobě má; vědomí rasy jest aperceptivní. Teprve když se vědomí toto objektivuje, stává se věděním a umožňuje se subjektivně představa o vlastní bytosti; to však není vlastní vědomí či pocit rasy, nýbrž vědomost, jakou jest každá jiná vědomost o vlastní povaze. V Prusu na př., jehož typ jest novotvar Němce a Slovana, mohlo by býti vyvinuto stejně vědomí slovanské jako německé, a je-li vyvinuto vědomí německé, stalo se tak proto, poněvadž bylo mu aperceptivně vnuknuto. Vědomí dává člověku stigma, třeba by povaze neodpovídalo, a jen v tom smyslu jest pravda, že vědomí vytváří rasu. Jako není samovolné vědomí, není ani samovolný pocit rasy; neboť není pocitu bez popudu a vnitřní vlastnosti popudem na vědomí působiti nejsou s to: člověk nemá pudového tušení svého původu; popud pro vědomí rasy musí býti objektivní. Apriorným tedy není vědomí rasy a není-li, jest ideou objektivovanou z jiného souboru vlastností, které se subjektivovaly. Touto ideou jest, co Ch. zahrnuje - str. 263 - jménem "společnost upomínek a víry" a co lépe lze označiti "idea společného původu", objektivovaná pojmem "národnosti".

Národnost jest jediný věcný pozůstatek rasy, pozůstatek čistě ideový a tak i vše, co podstatu národnosti tvoří; idea národnosti jest podstatou národnosti, i když má zvláštní povahové vlastnosti zachované. Všechen obsah, který idea národnosti přibírá, nese se k idei původu; ta jest všeobecným tónem, v němž každá idea dostává stejnou barvitost. A tak sluší popříti, že jest rasa soubor všeho skutečného.

Sám Ch. zdá se tomuto názoru býti blízko; lze tak souditi z místa (str. 503): "Rasy lidské jsou co do způsobu schopností, jakož co do míry svých schopností, velice nestejně nadány, a Germáni patří k druhu nejvýše nadaných, kteří bývají označováni co Arijové. Jest tato jedna rodina lidstva, svyzky krve spojená, sjednocena? Vznikly tyto kmeny skutečně vesměs z jednoho kořene? Nevím, jest mně to lhostejno; žádná příbuznost nevíže tak pevně jako volená příbuznost a v tomto smyslu tvoří indoevropští Arijové bez odporu jednu rodinu." Není to vyvrácení všeho dřívějšího theoretisování? A co jest psychologickou podstatou tohoto voleného příbuzenství (Wahlverwandschaft)? Nelze ji vysvětliti jinak než ideou. DFůkaz historický podává germánská fysis ve křesťanství. Národ může se smísit s cizím plemenem, přejmouti zvláště náboženskou představu jeho, a vznikne-li nové plémě, přec idea s fysis člověka nevejde v soulad.

Nejzajímavější částí celého díla jest v oddíle II. kap. 4. a 5., jednající o "chaosu národů" a "dědicích Germánech". V tom uhodil Ch. na pravdu, že cizinci římské imperium vítězně stékající, Germáni, byli duchem přemoženými; mladistvá rasa překonána duševně rasou stárnoucí, fysicky zlomenou. Co tím dokázáno? Dojista nic jiného, než že při fysické síle rasy jest síla druhá, od první neodvislá, jiným podléhající zákonům. Řím byl překonán fysicky, ale duševnina římská - právo - zůstalo barbarům; v tom duch jich podlehl. Fysis typu římského zanikla proměnou, ale duch římský v právu zůstal živý. Idea jest silou vedle fysické síly rasy. Jaký psychický pochod obsahuje to, co vítězstvím idey se nazývá? Idea neničí podobně jako fysická síla, i nemůže v tom pochod psychický býti stejný. Nazýván-li pochod "omámení ideou" vyvolaný "důvěřivostí barbarského ducha" a vysvětluje-li tak překonání barbarů ideou římskou, není výklad psychologický. Silný typ není důvěřivý - naopak nedůvěřivý a sobecký. Vítězství ideové znamená: přesvědčení zatlačit přesvědčením novým a přesvědčení může být buď jistota anebo víra. Náboženská idea křesťanství nabyla kořene v duchu germánském, znamená: víra zatlačila víru. Víra rozumová zatlačila víru citovou a to byl účinek síly rozumové; v tom překonala síla sílu menší. Nebo i pro říši duše platí zákon relativní síly. Bylo v náboženském duchu cos velikého, co překonalo ducha germánského při vší jeho fysické mohutnosti, a tím byla idea náboženská svou čarovností citovou, kterou vytlačovala citovost idey polytheistické, a zázračností, kterou poutala fantasii. Avšak dodati sluší, idea náboženská sebe mohutnější, bez náležité moci politické jest bezmocnou, a politické moci záhy se idea dovedla domoci. Pro germánského ducha jest to nejpříznivější výklad: podlehl náboženské idei s pomocí politické přemoci. Byly to dvě síly, které jej podmanily: vlastní vnitřní rozumová slabost, vázaná citem a fantasií, a vnější, politická přesila imperia. Tak vznikla a šla před se "infiltrace germánstva" křesťanstvím, jak se dochovalo v římském vládnoucím duchu. Mluví-li se o infiltraci, lze ji připustit jen duchovně beze všeho tělesného čili rasovního účinku: Germánstvo osvojilo si náboženskou ideu cizího ducha, avšak rasa ideou nikterak nebyla dotčena.

Ch. dopouští se proto historické nesprávnosti, tvrdí-li, že mestizové asijští "zkazili" germánského ducha. Duch germánský přejal křesťanství jak bylo, rasa zůstala fysicko-duševně nezměněnou, to jest spíš historicky pravda. Za důkaz může sloužit, že duch germánský podle své fysis křesťanství dále vyvíjel, i rozpor, do kterého upadl s křesťanstvím. Rozpor dokazuje, že fysis germánského ducha nejsouc ideou křesťanskou uzpůsobena, žila a žije ve své původní přirozenosti duševní takřka vedle křesťanství, anebo lépe řečeno, pod slabou skořápkou idey křesťanské. Nemožným by to bylo, kdyby idea křesťanská byla povahu germánskou zkazila.

Nelze uznati za pravdu, že nastala duševní nebo snad tělesná degenerace rasy germánské následkem křesťanství. Pokud by v křesťanství duch semitský hledán býti mohl, jest "infiltrace" povrchně mechanická; duch germánský neutrpěl na své fysis žádného přetvoření; dáno jeho citovosti smyslné a fantasii jen těžké pouto obmezením svobodné vůle a zasypáním pramene čistě rozumové soudnosti. Uvaleno pouto, avšak ani citovost ani soudnost jím nepotlačeny; naopak pod poutem živoří, podloudně a přec s dostatečnou silou, že mohly křesťanství vnutiti svůj vliv.

Semitské křesťanství nepřetvořilo fysis ducha germánského, nejlepším důkazem jest síla toho ducha, s jakou se - s výsledkem - staví na odpor proti semitskému křesťanství či semitismu v křesťanství. Životní síla ducha germánského neseslabena zůstavši, nemá se v tom směru z čeho vybavovat; duch germánský jest upoután mechanicky a formelně ideou cizí; z formy se musí vybavit, pokud to možno jest.

Otázka rasy tvoří stěžejný bod díla Chamberlainova, kolem něhož se krystalizují takřka idey 19tého století a zrcadlí století samo, a proto třeba podrobiti jeho názor důkladnějšímu rozboru. Theorii novou nepodává a nechce vůbec; snahou jeho jest 19. století zachytiti v zrcadle myšlénky jedné, všeobecné, a na základě ní objsanit studium vývoje, v němž století stojí příčinostně ve vztahu s minulostí.

V tom líčení jest kniha mistrně plastickou a plastiku zvyšuje jistota, s kterou všeliké hypothesy dovedl co these vrhnouti v plán, ač vědecká správnost thes namnoze jest pochybná. V tom jest víc umělec než vědec, podléhaje víc fantasii než realnosti historické vědy a filosofie. V které vědě nepodléhá člověk fantasii? Snad jest právě fantasie kapkou zdravou ve vědě. Jisto jest, že práce toho druhu oživuje myšlénkovou činnost víc. Jen nesmí být kapka příliš ostrá! Zde vskutku jest příliš ostrá, politicky ostrá, a to jest, jak v předu vytknuto, hlavní vadou; neboť věda má být vládkyní počtu a tím i politice, nikoliv služkou politiky. To jest, co dílo Ch-ovo činí tendenční prací a prací málo věrohodnou.

Předmluva ku 4tému vydání "Grundlagen des XIX. Jahrhunderts" pod titulem "Dillettantismus, Rasse, Monotheismus, Rom" jest vlastně doslovem, psaným za účelem obrany proti kritice. Je-li vůbec zajímavo viděti auktora v boji s kritikou, jest i tady reakce zajímava, ne tak pro boj sám, jako pro otázku, jak dalece auktor podrobí své dílo očistě po slyšení kritických hlasů. Taková očista bývá zkušebním kamenem pro pevnost idey, a po té stránce pro dílo samo.

A tu nutno prohlásiti: očista, které auktor dílo své podrobil v doslovu, ukazuje slabiny díla v celé nahotě, obnažuje je takřka i nevidomému.

Stojí za práci, zastaviti se kriticky nad dodatky, a jest to nutností; dílo, které vyvolalo rozruch tak mohutný a lidstvo takřka zastavuje k přemýšlení, musí být probráno kriticky.

Člověčenstvo jest - jak bylo ukázáno - "doktrina, z hlubin vědomí a priori vymyšlená" (ausgeklügelt), která se "koří zásadě absolutní - intelektuální a morální rovnosti všech lidí na světě"; rasa naproti tomu jest prvotný druh, mající pud, kterým rozlišuje nerovnost lidí dle původu rasovního.

Především: nazývá-li člověčenstvo doktrinou vymyšlenou, popírá nejen - jak již ukázáno - křesťanství v jeho podstatě universálnosti, nýbrž sama Krista, a divně se vyjímá, slyšíme-li - jak bude později ukázáno - z úst týchž apotheosu božství Kristova. Nikoliv, člověčenstvo není doktrina, jest skutečnost, ovšem skutečnost idey, jako každá idea, z rozumu lidského vyšlá, jest již tím skutečností - ideovou, na rozdíl od skutkové.

Sluší tvrditi: rasa jako skutečnost stojí vedle představy člověčenstva a proti ní životně. Život je ovládán skutečností rasovního rozdílu, ale nad životem stojí idea člověčenstva, jakožto cíl v rozum a srdce vrytý. A jsou-li ideje účelem života, jest i tato idea účelem života. A je-li život náš pozemský bojem neodvratné skutečnosti proti ideji, hledě konservovat své jsoucno, jest úkolem života, bojem se vybaviti z boje prostředím harmonie skutečnosti s ideou, musí účelem života býti: skutečnost rasovních rozdílů přepracovati harmonicky dle idey v člověčenstvo. Jinými slovy: minulost a přítomnost stojí v znamení boje nesrovnatelných a nesrovnaných dvou skutečností; budoucnost čeká smíření obou co úkol pozemského života, rozumového a mravního.

Netřeba dokládati, v čm se auktor odchyluje - nerceme: od čistého rozumu - od logiky prosté. Rozdíly rasovní jsou - kdož to může popírat? - jsou, ale nejsou samoúčelem. "Jsou" znamená: jsou dočasně, a pročež sluší položit otázku druhou, budou-li v daleké budoucnosti. "Nejsou samoúčelem" znamená: nejsou, aby zůstaly nezměněnými.

Dle pravdy jest poměr rasy k člověčenstvu takovýto: lišitelné v podstatě člověka rasovního mění se ustavičně ubýváním protiv na prospěch člověčenstva. To není odpor, to jest tendence k harmonii, a není pouhým výmyslem doktriny tato idea.

Tendence této idey a idea sama jest projevem velké idey, přírodu vůbec ovládající: protivy v přírodě se vyrovnávají do rovnováhy. Protivy v přírodě se vyrovnávají, a také protivy ras se vyrovnávají k harmonii. Kdo pochybuje, nechť rozhlédne se po světě evropském a pozná, že zákon tu větším dílem již uskutečněn, a pokud neuskutečněn, stále spěje k uskutečnění.

Auktor přezírá tento poměr ideový, ačkoliv právě na základě své theorie měl k důsledkům takovým dospěti, a tak lze mu činit výtku, že vyvodil důsledky, opačné těm, které vyvoditi leželo na bíledni. Je-li pravda - a není příčiny správnost popírat - že rasa jest útvar "výběrem, smísením a chovem stupňovaný", řečeno tím, že při vší dočasné tvárnosti není nic stálého - tolik musí připustit sám Ch. - a je-li pravda to, musí být pravda, že rozdíly rasovné jsou stav dočasný; za druhé, že v nich samých obsaženy podmínky k přechodu ve stav menší rasovní odchylnosti při nemenší síle intelektu a mravnosti. Proti tomu vyvozuje Ch.: Rozdíly rasovní, které jsou, musí zůstati pro Germanstvo zachovány. (Germanstvo prohlašováno tu za non plus ultra ušlechtilosti - v mravech a rozumu, pro veškerou budoucnost, co země zemí bude!)

Nelogičnost důsledků, do kterých i auktor svou theorii zavádí, není tak zajímavou sama o sobě, jako spíše pro odpory, kterými poráží své vlastní these.

Nelze než jen souhlasiti, prohlašuje-li Ch., že "zachycuje věc od opačného konce", pokládaje za zbytečnou "otázku po původu druhů a ras lidských", a prohlašuje-li dále, že důležitou jest toliko otázka, jak dalece "se výběrem, mísením a chovem docíliti dá zvýšení jistých podstatných povah a všeobecné způsobilosti dělné". Z toho plyne: otázce rasy přikládá důležitost pro přítomnost a budoucnost, hlavně budoucnost. To potvrzuje rčením: "můj zrak musil zůstati utkvělý více na přítomnost a budoucnost než na minulost".

S tohoto hlediska přítomnosti a budoucnosti měla hlavní otázka býti položena takto: Jest útvar rasy v přítomnosti ukončený, anebo sluší předpokládati, že v budoucnosti podléhá dalšímu vývoji? A podléhá-li dalšímu vývoji, jaký útvar rasovní lze očekávati, soudí-li se z předpokladu přítomnosti?

Soudí-li se dle theorie auktorovy, má rasa přítomnosti, poněvadž jest útvar měnlivý, význam jen historický, t.j. skutečností, která jest podkladem pro vývoj v budoucnosti.

Nemá - a to jest důležito - význam jsoucna absolutního. Neboť jsoucno v přítomnosti jest průpravou pro budoucnost.

Nastává otázka: podléhá-li rasa vývoji, podléhá mu ve směru zušlechtění nebo zrůdnění?

Na tu otázku odpověď jistivá nemůže dána býti. Úsilí lidské, pokud do vývoje zasahovati může, musí obráceno býti na proces zušlechťovací, vše ostatní musí ponecháno býti přírodě: společnost státní má jen povinnost, dle svého vědění a zkušeností proces zušlechťovaací podporovati.

V této otázce zpronevěřuje se Ch. svým thesím dvojím způsobem: Předně předpokládá, že jsou rasy lidské, které se nehodí za živel ku smísení rasovnímu, a za druhé ohledně jedné rasy pokládá proces za ukončený, ohledně rasy germánské.

Prvním předpokladem poráží svou thesi, že rasa lidská všeobecně podléhá proměně; druhým předpokladem poráží důsledek, že žádný útvar rasovní nezůstává neměnitelný a na vzdor vší snaze, aby tak bylo.

Zdá se, jako by Ch. chtěl, aby příroda k vůli jedné rase - vyvolené germánské - měla nucena býti zastaviti svůj proces přerodňovací, a tomu aby pomohla výjimkou z pravidla. Bohužel, nejkrásnější theorie nezastaví proces síly přírodní. Procesy přírodní odehrávají se pravidlem zákona, a zde položil Ch. výjimku a to pro Germánstvo. K vůli němu má příroda veškerého lidstva zastaviti svůj věčný proces přerodňovací. Zde najednou přírodní proces postavil - pravý deus ex machina - do moci lidské vůle. V myšlenky se mu sice vloudila otázka: "stojí rasa nějak v moci naší lidské vůle?"; avšak nepozastavil se nad otázkou, aby ji uvedl v souvislost s celkem a vyvodil důsledky pro otázku hlavní. Otázka musí býti zodpověděna: rasa nestojí v moci lidské vůle a, pokud stojí, stojí tak nepatrně, že na přírodním zákonu přerodňování ničeho nemění; nanejvýše prodlužuje proces přerodňovací.

Z toho musí být odvozeno, že útvar rasovní i vrcholné ušlechtilosti co do povahy rozumu a mravnosti nemůže vůlí lidskou obmezen býti tak, aby nepodlehl další proměně v budoucnosti. Kdož může popírati, že by bylo žádoucno, aby člověk rasy nejušlechtilejší zůstal zachován pro věčné časy nezměněný! Příroda pro Germánstvo neučiní výjimku, a proto jest theorie, že rasa germánská jest dokonaným dílem přírody, v němž všechny živly nesourodé zajíti musí jakožto nejvyšším, pochybena.

Zapomíná se, že právě pohlcení živlů cizích zakládá tím více proměnu, proměnu, která jen tenkrát není schopna zůstaviti rodné jméno rasy pod takovou změnou nezměněno.

Minulost zasypalahroby Helenů, lidu rasovně zajisté ušlechtilého aspoň po stránce esthetické; pochovala rasu římského lidu: nezničila, přerodnila obě. O rasách dávné minulosti netřeba ani mluviti; i ty přerodnily se. Kdož může dnes ještě popírati, že v tom vládne železný zákon přírody, ne snad pouhá soudnost státní politiky? Železný zákon přírody nezastavil se; pracuje tajnými svými silami bez přetržení a neúprosně. Neúprosněji než kdy před tím za dávné minulosti - poněvadž soužití lidstva bez rozdílu druhu a rasy jsouc užší, stalo se nutnou nezbytností pro práci kultury. Kultura to jest, která přerodňovací proces uspěšuje; v minulosti dálo se tak politikou, dnes kulturou. Z toho následuje: v každé době jest lid kterékoliv rasy materiálem pro novou rasu přerodněnou.

Vtírá se ovšem otázka, zda-li bude přerodnění míti za následek zušlechtění stoupající anebo klesající. Nemenší důležitosti jest otázka, který národ bude nositelem nové vyšší ušlechtilosti (rasy)? Otázky tyto možno položiti, nikoliv zodpověděti; nanejvýš možno činiti domněnky nebo předpoklady a sbírati látku pro řešení.

Ch. nezabýval se první otázkou, ale dal jistojistou odpověď na otázku druhou, tvrdě: Germánstvo jest povoláno býti nositelem rasy nejušlechtilejší. Tím s pole filosofie anthropologické přeskočil do říše politiky, stanově otázku rasovní budoucnosti Germánstva za thesi, jíž do služeb staví a podřazuje politiku. These jest cílem, a vůle má politikou dopomoci jí k uskutečnění; ale tato these není výsledkem přesvědčení filosofického - neníť vůbec dokázána - jest these politická, sylogism. Stejným právem může každý jiný národ tvrditi o sobě totéž a proč by netvrdil, když netřeba dokazovati, jen tvrditi. Který z nich má pravdu a bude mít pravdu?

Co řečeno, stačí k osvětlení nedůsledností a odvážností auktorových; avšak věc jest příliš důležita, aby nebyla probrána ještě důkladněji.

Jsou rasovní rozdíly silnější a slabší inteligence mravnosti. Avšak pravda-li, že rasa vůbec podléhá změně, nezůstávají ani rasy nižší v stavu nezměněném. Z toho následuje, že hranice mezi rasami nižšími a vyššími má platnost pro přítomnost, nikoliv pro budoucnost, a proto nemáme práva rasovní rozdíly v povaze a zvláštnostech dvou vedle sebe a spolužijících národů považovati za stálé pro věčné časy. Naopak sluší přiznati, že rasovní rozdíly vlivem všemocné síly přerodněním se rozplývají. Zde může vůle lidská politikou zasáhnouti tak dalece, že přerodňování zavede do jistých směrů, nechce-li zůstaviti je náhodě nebo moci. Politika nemůže proces přerodňovací zameziti, může mu dáti určitý směr politickou nápomocí.

Všemohoucnost politické moci v tom směru nelze uznati ani připustiti. Život nedává, myslím, Ch-ovi za pravdu, předpokládá-li opak pro Germánstvo. Tak krutě bezohlednou nemůže býti žádná politika, aby zamezila vnikání cizí krve do žil svého lidu, a to již vždy spojeno s přerodňováním rasovním nikoliv národním, pomalejším nebo rychlejším.

Viděti tu, že Ch. má stále zrak upřený na minulost, nikoliv na budoucnost, jak mluví. Jest to patrné také z toho, že proti své vlastní theorii staví jednu rasu za dokonanou dokonalost, a že staví proti sobě živly rasovní jakožto fysickou a psychickou materii stále od sebe rozdílnou a neucelenou. Je-li rasa pojem stále proměnlivý, jakožto skutečnost výběru plemenného, závisí obsah tohoto pojmu na výsledku výběru plemenného, a rasovní živly jako součástky mají důležitost jen potud, pokud pro novotvar přivozují výsledky zvýšené ušlechtilosti.

S tohoto hlediska nelze žádnou rasu jako součástku vyvíjejícího se novotvaru absolutně podceňovati. Nelze tak činit, poněvadž z minulosti není po ruce tolik materiálu, aby mohly z toho odvozeny býti určité these nebo negace. Pro národy evropské jest otázka rozhodnuta do přítomnosti, ale pro budoucnost nemůže z minulosti činěn býti závěr, pokud na jeviště dějů vystupují nové živly lidové. Tím méně může otázka rozřešena býti všeobecně. Není větší nesrovnalosti, jako mezi rasou bílou a negrovitou, a přec, jak ukazuje míšenectvo Kreolů, jest možný novotvar, v němž odchylnosti odstraněny harmonií. Po té stránce nelze uzavírati úsudek nad osudy ras v severní a jižní Americe, třeba upříti se nedalo, že novotvar, jak v naší přítomnosti se jeví, není vzorem ucelenosti. Zde sluší se kloniti k názoru, že novotvar, v němž součást tvoří nový živel, není u konce svého plného vývoje.

Nelze vůbec z nedostatku materiálu usuzovat s naprostou určitostí, které živly pro rasu jsou dobré a jaké povahy býti musí, aby byly uznány za dobré; Ch. tvrdí opak, ač změny všeobecné neuvedl. Zkrátka, není-li všeobecného abstraktního pojmu pro rasu, jako Ch. rádi přiznáváme, není žádné všeobecnosti ani pro živly, z nichž jako následný jev rasa se vytvořila - tolik jest jisto.

Není-li žádné všeobecnosti pro živly, z nichž rasa se vytváří, nemohou - to jest důsledek logický - zvláštní živly býti připuštěny, zvláštní rasy býti odstraňovány z výběru politikou; politika rasovního výběru založena jsouc na domněnkách nemá žádného oprávnění. Germánstvo nemá práva svou vyvýšenost stavěti proti inferioritě, a vůbec žádná rasa, pokud míšení plemenné jest nutností, aby nutnost uměle odvrátila. Jaký výsledek bude míti plemenné míšení černé rasy s bílou, lze jen tušiti z nedokonaných ukázek; jaký výsledek bude míti v nedaleké budoucnosti plemenné míšení plemene žlutého s bílým, o tom sotva anthropologie má tušení. Nemáť anthropologie dodnes jasného úsudku o novotvaru s plemenem semitským, zvláště židovským, ačkoliv jsou obě sociálně tak blízky.

Auktor v doslovu svou theorii neposunul do světla jasnějšího ani nezvýšil přesvědčení o správnosti; naopak slabiny své filosofie obmezil jen více a zjevil nedůslednosti.

Zvláště v otázcce náboženské formuluje ji protivou monotheismu arijského proti monotheismu semitskému, ačkoliv měl říci: židovskému - pokud ji uvádí ve spojení s otázkou rasy.

Stručně lze proti thesím postaviti protithese:

Co arijským monotheismem nazývá, má jméno monotheismu; právem jest to pantheism. "V pudu všech Pragermánů leželo, že bohatý svět božského všude a v nejrozmanitějších tvarech pociťovaného uváděli na jednotné a jako jediné chápali."

V tomto názoru vykázáno bytosti Kristově přední první místo - "V něm stalo se božské člověkem" - ale božství Kristovo musí zmizeti v božství kosmickém. Jak může bytost Kristova vpravena býti v pantheistické božství, nemá-li upadnouti na roveň bezpočetných jevů kosmického božství? "Nikdy nebylo života schopné novoty docíleno zničením starého, nýbrž vždy jen přetvořením." Jak může podle této věty, jejíž pravdu sluší plně uznati, vytrženo býti 12. až 14. století z historie ducha evropského lidstva, aby navázalo na to, čím v 18. století nebo později skončilo - na polytheism? Kde má být nalezena souvislost mezi oběma konci? Vývoj takový znamenal by převrat v pantheism, alespoň pokud monotheism za konec vývoje náboženského jest uznáván. Přerod takový odporuje přirozenému vývoji, poněvadž také logickému myšlení. Nesrovnává se však - a to jest význačné, což zvláště na váhu padá, s auktorovou theorií rasovní. Především po stránce rasy semitské, zvláště židovské. Přiznává-li "Židé jsou převahou národ syrský ovšem se silným příměskem semitským, ale také indogermánským", sluší monotheism jimi vyvinutý považovati za myšlenkový tvar náboženské idey novorasou spracované.

Po stránce rasy indogermánské se to též nesrovnává s theorií. I když se židovský monotheism vsákl v ducha rasy indogermánské - a to připustit možno - jest otázka, zda přirozený vývoj ideový by nebyl zakončil také monotheismem ve vývoji rasy.

Monotheism t.zv. arijský, - který jest pouhým filosofématem nejsa ničím skutečným - liší se od skutečného semitského útvaru. Ideu dlužno vůbec odlišovati od tvaru konkretního, kterým se projevuje, a tohoto rozlišování nedostává se filosofii Ch-ově. Ačkoliv obsah představový tvoří podstatu idey, od tvaru konkretního, kterýmž vystupuje smyslově v zjev fysický, jest neodlučitelný jakkoliv myšlenkově lišitelný, poněvadž tvar jako prostředek poznávací se přenáší na podstatu samu. Tvar podléhá s rasou změně, představový obsah jen potud, pokud s tvarem byl záměnou ztenčen. Neboť hranice mezi obsahem a tvarem idey není určitá a stálá, a vývoj udává se se změnou tvaru právě také v tom, že hranice podle změny se přesouvá na úkor buď toho neb onoho.

Idea se přenáší - dovoleno-li podobenství - podobně fluidu, tvar představy se vytváří a uzpůsobuje celkovému tvaru myšlení vlastního.

V tom dopouští se Ch. chyby: Předpokládá, jako by idea - monotheism - vyklíčiti mohla a musila samorostle, znovu z ducha indogermánského; neuznává přenášení idey z myšlení rasy jedné v myšlení rasy druhé, ačkoliv jsoucnost takového musil a mohl viděti všude v jiných oborech, a nerozeznává, že to, co myšlence rasy jest vlastní, jest vlastně tvar konkretní.

Místo aby připustil, že monotheism, nechť vznikl v myšlení kterékoliv rasy, když jedinkrát vnikl v myšlení rasy jiné - bez ohledu, jakým způsobem - podléhá v tvaru přirozenému vývoji, předpokládá proměnu idey samy.

Monotheism ovládl myšlení všech ras, ale rasa vtiskla mu tvar svého myšlení, a odtud se vyvíjí přirozeně. V jakém směru? - to jest otázka, a jest otázka, zdali vůle vědomím může vývoj zavésti v určitý směr.

Nové se vyvíjí ze starého přetvořováním nikoliv zničením. Monotheism, jak v myšlení indogermánském dnes skutečně se jeví vyvinutým, jest také staré, a to nelze zničit, lze jen přetvořit ve směru vědomí dokonalejšího.

Otázku náboženskou nerozřešil Chamberlain šťastně ze spojení s otázkou rasovní, a nelze ani říci, že položil správné základy svému řešení. Dopadlo v duchu moderně všegermánským zvaného, t.j. v duchu politickém, a takové řešení vede na bezcestí politické zaslepenosti, kdyby stokrát bylo ujišťováno o opaku. Politika - a k tomu politika dne - také přes příliš křičí z filosofie páně Ch-ovy, a možno bez ukřivdění dáti mu titul "filosofického apoštola politického všegermánství". Z každého řádku lze vycítiti, že žije na půdě středoevropské vsál v sebe její ovzduší.