E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/97

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

Za prof. dr. J. Durdíkem

I. DURDÍKŮV VÝZNAM LITERÁRNÍ.

Od prof. Ot. Hostinského.

(Předneseno na slavnostní schůzi Filosofické Jednoty.)

Velectěné shromáždění!

Když před pěti měsíci rozlétla se Prahou zpráva o smrti Josefa Durdíka, vynořil se v paměti těch, kdož byli vrstevníky hned prvního vystoupení zesnulého v našem ruchu literárním a vědeckém, obraz horlivé, neúnavné jeho činnosti, která se během tří desítiletí dotýkala větší nebo menší měrou všech téměř stránek našeho kulturního snažení, našeho veřejného života.

Na této činnosti měla ovšem filosofie podíl hlavní. Durdík učinil si akademické působení v oboru tom životním povoláním a po řadu let byl netoliko předním, ale přímo jediným jeho zástupcem mezi námi. Proto "Filosofická Jednota", která kdysi pod jeho egidou vznikla, jejíž přednášky on r. 1881 - v týž poslední den červnový, ve který po jedenadvaceti letech smrt vysvobodila ho z dlouhého, těžkého utrpení - zahájil rozpravou "O methodičnosti ve studiu filosofie" a jejímž protektorem od té doby byl, zajisté v první řadě cítí povinnost věnovati mu vážnou, vděčnou vzpomínku.

Ale s druhé strany zase dílo Durdíkovo bylo tak pestré, tak mnohotvárné i co do předmětů i co do způsobu podání, že na první pohled zdá se býti tříštěním vzácných sil a schopností, a to snad právě na úkor oboru filosofického. Ale zdá se jen; a přestati na zdání tom byl by omyl, jenž památce Durdíkově konečně i ublížiti by mohl. Jakmile jsem tedy převzal čestný úkol promluviti v tomto shromáždění o zvěčnělém starším kolegovi svém, byl jsem si toho vědom, že projev takový, nemůže-li podávati zevrubné kritické ocenění jednotlivých spisů Durdíkových, musí alespoň vytknouti stanovisko, s něhož by se celek působení jeho přehlédnouti dal tak, aby obraz byl úplný a správný, vůdčí myšlenka jasná a tím i ocenění působení toho spravedlivé, zasložené. -

Teprve něco přes tři desítiletí uplynulo od té doby, co Josef Durdík po šestiletém suplování v Litomyšli navrátil se do Prahy; a přece pamětníků oněch dnů ubývá téměř každým dnem a mladší pokolení má namnoze jen docela neurčitou, povrchní představu o tehdejších našich poměrech. Proto budiž mi dovoleno, abych při tomto aktu piety čerpal také ze svých osobních vzpomínek, na základdě blízkých, přátelských styků s ním.

Byla to doba, v níž mnoho z toho, co dnes vidíme kolem sebe, klíčilo teprve a vyhánělo, zapouštějíc kořeny do půdy sotva dobyté. V literatuře "družina Máje" s Nerudou a Hálkem v čele byla ovšem na postupu; ale staré výtky přece jenom neutuchaly a mířily zejména na rozšíření obzoru ve smyslu modernějším, světovějším, jež stotožňováno namnoze s nečeskostí. "Byronism" dosud byl něčím podezřelým. Národní divadlo v květnu 1868 bylo založeno; velkolepá slavnost ta poskytla mocný impuls vážným snahám po zvelebení umění dramatického a při tom arci zcela pochopitelně volalo se stále po kritice. Tou dobou také veřejné přednášky docházely rostoucí obliby, ale hlad obecenstva z veliké části zůstával neukojený: dobré vůle bylo dost, i přednášeči věcně připravení nescházeli, jen že s odbornou způsobilostí nebývala spojena schopnost formální, onen dar ústního přednesu, bez něhož populární výklad sebe obsažnější se neobejded. Rostlo i časopisectvo české a začínala se klásti větší váha na rubriky osvětné, zejména literární; vždyť počalo se i rokovati o nezbytnosti nějaké revue. Vědecká literatura měla v těch nemnohých českých přednáškách na universitě jen malou podporu - ale přece podporu; provedení plné rovnoprávnosti na vysokém učení zdálo se býti pouhou otázkou času, potřeba všestranných příprav k tomu byla tudíž samozřejmá.

Tenkráte ocitl se Durdík v Praze. Byl muž asi třicetiletý (nar. 15. října 1837 v Hořicích), rozsáhlých vědomostí z oboru přírodních věd, mathematiky a filosofie, ale sečtělý i na jiných polích, zejména v krásné literatuře světové, při čemž těžil ze své znalosti moderních jazyků, zvláště angličtiny, u nás tehdy ještě dosti vzácné, i ze svých dávných přátelských styků s básnickým kruhem "Máje". Slovem, mluveným i psaným, vládl tak, jako té doby málo kdo z našich, a vynikal konečně obdivuhodnou pamětí tak pohotovou a tak spolehlivou, že se jen zřídka s podobným zjevem shledáváme.

Měl před sebou široké pole činnosti, všude lákavé, všude slibné. Ale právě proto stál pojednou na rozcestí; mohl voliti mezi prací v užším oboru vědeckém a působením veřejným. Není pochybnosti o tom: přese všechnu vážnost a opravdivost snah svých a bystrost svého myšlení Durdík za mladších let svých povahou i letorou více se hodil za mluvčího, šiřitele a obhájce vyšších kulturních snah vůči velké veřejnosti, než za pracovníka-učence obmezujícího se ovzduším své studovny. Ale na konec nerozhodovala snad jen tato přirozená náklonnost jeho - také jinou pohnutku dlužno zde důrazně vytknouti, věc to, na kterou dnes nesmíme zapomínati, posuzujeme-li skutky tehdejší. Naznačil jsem již, jaký byl všude nedostatek lidí, kteří by s odborným vzděláním, zejména s modernějšími názory spojovali zároveň přednosti řečnické a stylistické a jak právě takových bylo zapotřebí. Poměry byly mocnější než lidé; kdo zdál se před jinými způsobilý pro nějaké místo, pro nějaký výkon, byl k tomu prostě přinucen, řekl bych asentován, a nezbývalo mu, než odstaviti prozatím jinaké své osobní plány a tužby. A kdo chtěl něčím prospěti okamžitě, ať to bylo v kterémkoli oboru, musil netoliko přednášeti, ale i psáti populárně; to byla povinnost jeho, třeba s obětí spojená. Trpěli jsme tím všichni bez rozdílu, pravda, ale někteří tím dobré věci nemálo prospěli - a k těm patřil zajisté před jinými Durdík.

Rozhodl se tedy brzo pro činnost veřejnou všemi směry; neboť prohlédnuv situaci byl si jist, že úspěchy ho neminou, a v tom také se neklamal. Přednášel populárně v nejrozličnějších spolcích o nejrozličnějších thematech, psal populární články a kritiky do časopisů všeho druhu - a málo kdo z té doby může se pochlubiti jako Durdík, že tolik jeho populárních přednášek, třeba jen příležitostných, vyšlo tiskem, čtlo se mnohá léta a namnoze posud se čte. Ale ono rozhodnutí Durdíkovo neznamenalo nikterak vzdání se dráhy akademické; ba naopak on uspíšil všechny přípravy k ní, aby měl pevnou půdu pod sebou a ruce volné. Habilitoval se na základě německého spisu "Leibnitz und Newton" (1869) a na podzim r. 1870 začal přednášeti o filosofii na universitě. Od té doby - za třicet let - vystřídalo se mu mezi posluchačstvem mnoho vrstev: žáci jeho odcházeli jako učitelé na střední školy a brzo posílali na universitu zase své žáky ... i stalo se během věcí docela přirozeným, že z těch, kdož na gymnasiích našich nyní přednášejí filosofickou propedeutiku, ovšem kromě nejstarších, všichni bývali kdysi posluchači Durdíkovými.

R. 1870 ostatně Durdík ještě před nastoupením docentury vydal příruční knihu "Dějepisný nástin filosofie novověké". Předmluva její začíná: "Ač o dějepise filosofie na žádném učilišti po česku se nevykládá, přece dosti podivno jest, že posud o tomto předmětě zvláštního díla ve své literatuře nemáme." To bylo ovšem do slova pravda, v okamžiku totiž, kdy autor předmluvu tu napsal. V březnu 1870 byl zemřel první český profesor filosofie na universitě Karlo-Ferdinandově, Josef Dastich, věkem sice o dva roky starší než Durdík, ale v studiích o rok mladší, a stolice takto uprázdněná stala se nyní cílem tužeb Durdíkových. Spis právě uvedený, jenž skutečně byl první českou knihou filosoficko-historickou, dokazuje, že původce jeho dobře si byl vědom naléhavé potřeby literární, ale dokazuje také, že nelekal se žádných obtíží. Běželo především o požadavky jazykové, o názvosloví filosofické a filosofickou fraseologii. Před Durdíkem zajisté již i jiní leccos vykonali, jako Dastich ve svých spisech o psychologii, logice a ethice; ale to všechno ještě nestačilo, zejména tam ne, kde vylíčiti se měl historický vývoj filosofie a tudíž podány býti musily šíře cizí názory nejrozmanitější, netoliko vlastní myšlenky auktorovy, jimž slovní výraz arci snadněji se přizpůsobuje. Co Durdík na poli tom vykonal, obecně je známo; i myslím, že nikterak nekřivdí se památce zásluh Dastichových, nazývá-li se Durdík vlastním tvůrcem našeho slohu filosofického.

Tyto odborné práce s akademickým povoláním jeho související nedovedly však Durdíka odciziti snahám popularisačním; byl již v proudu a nechal se jím i dále unášeti, po několik nejbližších let skoro výhradně. Pravou sensaci způsobila v zimě 1869-70 řada výkladů jeho o Byronovi v obvyklých nedělních přednáškách, jež literární odbor Umělecké besedy poskytoval obecenstvu dosti pestrému, ale také velmi vděčnému. Durdík byl přednášeč plný života a temperamentu, čilý jako rtuť, energický a přesvědčivě důrazný, s druhé strany zase hladký, elegantní - slovem přednášeč skvělý, efektní, jenž neměl soka. Úspch byl takový, že v létě 1870 přednášky ty vydal jako knihu nadepsanou "O poesii a povaze Lorda Byrona". To byl v tehdejších poměrech literární čin. Dotknutá již nechuť k "Byronismu" v českém obecenstvu zakládala se na předsudcích a ty zase plynuly z neznalosti věci. Bylo to asi tak, jako v současném ruchu hudebním, jenž zvířen byl sporem o Wagnera a jeho směr. Nastala potřeba zaplašiti pochybnosti a obavy, které překážely stykům s uměním světovým - a k tomu kniha o Byronovi přispěla znamenitě.

Durdík velkého britského básníka vylíčil a posoudil nejen se strany esthetické, ale podal také výklad historický, ukázal, jak a čím se stal Byron moderním, tak že ovládl evropské literatury XIX. století, ukázal především, jaké bylo ovzduší jeho poesie, kterak odpovídá myšlenkovému proudu, filosofickému směru své doby. Byla to první toho druhu studie česká. A spisovatel ilustroval ji hojnými citáty z děl Byronových, které svědčily o jeho překladatelském talentu právě tak, jako zčeštění "Parisiny" již předtím uveřejněné; zvláštní péči věnoval lahodnosti verše - vždyť v lahodě a jemnosti umělecké vůbec spatřoval jeden z podstatných rysů básnění Byronova. Rok na to pak vyšel Durdíkův překlad "Kaina" jakožto první číslo "Poesie světové", při jejíž kolébce v Umělecké besedě ovšem on stál v první řadě. O tom, jak blahodárně působil svého času tento literární podnik, netřeba šířiti slov.

Menší, velmi pěknou studii věnoval Durdík svému záhy zesnulému příteli Rudolfu Mayerovi; objevila se nejprve v "Máji", almanachu to Umělecké besedy, a rok na to (1873) jako úvod k básním Mayerovým, jež Durdík sebral a vydal. Nebýti tohoto aktu piety, kolik lidí by dnes znalo jméno onoho zajímavého, sympathického básníka?

Je pochopitelno, že hledáno bylo i Durdíkovo péro kritické. Psal do rozličných časopisů o nových zjevech literárních a divadelních, zejména do "Světozora", ale ne příliš často, nýbrž jen tenkráte, když jakákoliv zvláštní vnitřní nebo zevnější příčina budila jeho zájem na projevu kritickém. Do všedních, recensentských kolejí v denníku některém arci se nedostal - ale to dodávalo občasným kritikám jeho váhy tím větší, tak že i zde zaujal postavení dominující. Během tří desítiletí sice leccos se změnilo v názorech literárních a uměleckých vůbec; ale již to, že výběr posudků, jejž Durdík r. 1874 vydal ve formě knihy "Kritika" nadepsané, dnes ještě čtenáře zajímati může z důvodu nejednoho, znamená úspěch u nás do oněch dob nebývalý. Své stanovisko objasnil zevrubně statí "Obrana kritiky" (původně ve feuilletonu "Pokroku" uveřejněnou), jíž kniha se uzavírá; a jak otevřeně uměl soud svůj pronášeti, beze všech ohledů k stykům osobním nebo k mínění veřejnému, o tom svědčí kritiky na př. Hálkových básní "V přírodě" nebo prvního sešitu "Osvěty".

Zkušenosti, jichž jednak sám nabyl jako spisovatel a řečník, jednak získal pozorováním jiných, zejména herců, obrátily zájem Durdíkův tak mocně k esthetické stránce mluveného slova, že vznikla r. 1873 "Kallilogie", již auktor sám později nazval "příspěvkem k esthetice mluvy a přednesu". Je to kniha zvláštní a právě proto zajímavá; nazval bych ji spisem specificky "Durdíkovským". Tím chci říci, že tenkráte nikdo jiný by ji byl nenapsal v této formě, ba že nikdo jiný by ani na potřebu takové knihy nebyl pomyslil; a přece byla živým příznakem své doby, odpovídala skutečné potřebě časové - závěrečné reflexe o divaddelním umění a jeho významu pro nás nejlépe o tom svědčí, že je "Kallilogie" jakýmsi doplňkem Durdíkovy činnosti kritické. Přiznávám se, že proto je mi kniha ta zvláště sympathická přes všeliké zvláštnosti a zvláštnůstky svoje, které však na druhé straně zase jsou mnohonásobně vyváženy hojnými pozorováními a pokyny podnes ještě cennými.

Ale těmito literárními a příbuznými snahami pracovní síla Durdíkova nikterak nebyla vyčerpána: vydal učebnici "Psychologie" pro gymnasia (1871), pak populární výklady "O snu" (1872), "O letorách" a "Karakter" (1873), rok na to konečně sebral své články a přednášky o thématech přírodovědeckých jednající v knihu s názvem (O pokroku přírodních věd".

Léta 1874 nadešel v životě Durdíkově důležitý obrat dlouho žádaný a očekávaný: stal se mimořádným profesorem universitním, dosáhla tedy, po čem toužil, stolice Dastichovou smrtí uprázdněné. Nešlo to ovšem hladce, ba ani ne cestou obvyklou; čtyřmi žádostmi sám se domáhati musil profesury a byl nakonec ministerstvem přímo jmenován, nenaleznuv ve sboru profesorském dostatečné podpory. Poslední svou žádost dal i vytisknouti; je to zajímavý dokument k dějinám našeho usilování o českou universitu a budiž zde podotknuto, že v něm Durdík k ministerstvu mluví s neobvyklou otevřeností a rázností, s plným sebevědomím se hláse o své právo. Po dalších šesti letech, 1880, tedy ještě na společné, nerozdělené universitě, stal se profesorem řádným.

V době jmenování svého vydával Durdík právě nejobjemnější svou knihu, na které si také nejvíce zakládal: "Všeobecnou aesthetiku". První sešit její vyšel 1874 na začátku léta, dokončena pak byla 1875 na jaře. Plán pojal velký: po tomto prvním, úvodním svazku, jenž vzrostl na více než 700 stránek, měly následovati tři další, obsahující esthetiku básnictví, výtvarných umění a hudby (oba tyto poslední díly měli jsme napsati Tyrš a já); ale došlo jen na "Poetiku", a to ne celou: r. 1881 uveřejnil Durdík její první, všeobecnou část, a na tom přestal. Tím je druhá doba Durdíkova působení 1874-1881 ohraničena a zároveň označena jakožto doba práce na poli esthetickém, ovšem mnohem soustředěnější, než před tím, v periodě první, věnované literatuře, psychologii a dějinám filosofie. Neboť kromě některých drobnějších spisků a článků, z části příležitostních, v době mezi "Aesthetikou" a "Poetikou" vydal jen jednu větší knihu "Rozpravy filosofické" (1876), jakožto pendant k starší "O pokroku přírodních věd".

Ostatně i "Všeobecná aesthetika" i "Poetika" jsou důsledným pokračováním na dráze kdysi literárními studiemi a kritikami nastoupené: jsou spisy populární, obracející se k čtenářským kruhům nejširším. Zejména "Všeobecná aesthetika" musí takto býti posuzována, neboť spisem takovým chtěla býti. Nazval jsem ji hned r. 1874, po vyjití prvního sešitu, v předběžném referátě svém knihou populární a opakoval to i po jejím dokončení; Durdík nejen že proti tomu se neohradil, nýbrž naopak úplně to schvaloval, uváděje mi v soukromém listě i své důvody pro tuto formu populární, totiž novost jak esthetického písemnictví českého vůbec, tak směru svého formalistického zvlášť, jenž na všech stranách, mezi umělci i v obecenstvu narážel na předsudky a nedorozumění. A v zmíněné již přednášce "O methodičnosti ve studiu filosofie" praví, ač jinými slovy, vlastně totéž, an vykládá, proč dříve než o jiné disciplině filosofické právě o esthetice napsal větší dílo: "že esthetika mezi všemi naukami sama jest nejpěknější, že je schopna znamenitého rozšíření a že důsledně u nás měla a má posud úlohu k filosofii lákati kruhy dosud netečné a jiné nauky do literatury uvádět". Nelze upříti, že v tomto smyslu "Všeobecná aestehtika" skutečně svému úkolu dostála.

Toto druhé období Durdíkova působení končí rokem, v němž poprvé zahájeny byly hry v Národním divadle, a přípravami k otevření české university počíná období třetí. Živý zájem, jejž ode dávna měl na umění dramatickém, uvedl Durdíka nejen do divadelního družstva, jeho místopředsedou také po několik let byl, nýbrž i na dráhu dramatického spisovatele. Uveřejnil dvě tragédie: "Stanislava a Ludmilu" (1881) censura nepřipustila na jeviště, "Karthaginka" však provedena roku 1883 v Novém českém divadle. Veřejného života našeho účastnil se konečně i na kolbišti politickém; nejednou zasáhl do denních otázek články časopiseckými a svého času byl i poslancem na sněmu království Českého.

Jakmile otázka universitní blížila se rozřešení svému ve smyslu samostatného vysokého učení českého, nastávaly Durdíkovi opět nové úkoly. Že k drobnějším krokům průpravným patřilo i založení "Filosofické Jednoty", bylo již poznamenáno. Nejdůležitější rozhodnutí učinil však Durdík tím, že se znova obrátil k dějinám filosofie, jimiž zabýval se před nastoupením docentury. Návratem tedy k snahám a směrům starším zaokrouhlil své životní dílo. Arci hned nedošlo na pokračování první knihy z r. 1870, která od Descartesa sáhala až ke Kantovi; ale na celé řadě drobnějších rozprav jeví se nyní obnovený sklon k dějinám filosofie. Po "Rozpravách filosofických", v nichž byla již stať o J.Stuartu Millovi, jako ve sbírce "O pokroku přírodních věd" o Darwinovi, pojednal po různu: o Štítném, Leibnitzovi, Kantovi, Herbartovi, Bolzanovi, Schopenhauerovi, Hartmannovi, opět o Darwinovi, o Palackém. Po r. 1887, v němž vyšly "Dějiny filosofie nejnovější", t.j. Kantem počínající, přidružili se k těmto myslitelům ještě Komenský, Descartes, Helmholtz a j., nehledě k četným článkům filosoficko-historickým, jež psány byly pro Ottův Slovník naučný. Mezi tím (1892) vydána byla první část "Dějepisného nástinu filosofie řecké". Je pravda, že Durdíkovy tři spisy o dějinách filosofie - poslední nad to dosud neukončený - vyšly během dlouhé doby 22 let; ale mohl-li jsem dříve konstatovati, že "Dějepisný nástin filosofie novověké" byl 1870 prvním toho druhu dílem v naší literatuře vůbec, musím nyní poukázati důrazně i k tomu, že Durdíkovy knihy podnes zůstaly jedinými původními filosoficko-historickými rukovětmi českými.

Cokoliv ještě dále psal a publikoval Durdík - články v časopisech a o sobě vydané menší spisy - zde uváděti nemohu. Připomínám jen, že v oboru svém nejoblíbenějším, esthetickém, naposled do sporných otázek denních zasáhl statí "O naturalismu" r. 1891 (v "Osvětě"), a že svou bohatou činnost literární zakončil dvěma příležitostnými projevy roku 1898: Úvodem pro Památník Českou Akademií k panovnickému jubileu císařovu vydaný a nekrologem Roberta Zimmermanna jakožto přespolního člena téže Akademie. -

Jméno Zimmermannovo uvádí nám na mysl otázku po filosofickém směru Durdíkově: zde mohu ovšem jenom nejstručnějšími slovy načrtnouti odpověď k otázce té.

Z velkých myslitelů nejvíce a nejtrvaleji působili na světový názor Durdíkův Leibnitz, Newton, Kant, Herbart, Darwin. Herbart však měl vliv tak mocný a tak mnohostranný, že Durdík, jako před ním Dastich, mohl býti pokládán za nejrozhodnějšího představitele Herbartismu v české obci vědecké. Kdekoliv naskytla se k tomu příležitost, šířil a hájil Herbartovy zásady s opravdovým, vřelým zájmem. Ptáme-li se, jak do proudu toho se dostal, musíme především uvážiti běh jeho studií. Na vlastní filosofování připravoval se mathematikou a přírodními vědami; proto všude hleděl nalézati i sjednávati styky i dohodu mezi těmito obory a filosofií. Již habilitační spis jeho v této příčině je významný: sympathie s monadismem Leibnitzovým měla býti v souhlas uvedena s názory Newtonovými - to neznamená jen pokus o synthesu dvou filosofických myšlenek, nýbrž zároveň i pokus o shodu mezi výtěžky filosofické spekulace na jedné straně a přírodovědeckého bádání na straně druhé.

Je patrno, co lákalo a poutalo Durdíka jakožto mathematika a přírodozpytce k Herbartovi; sám nejlépe naznačuje to nemnohými slovy ve svých "Dějinách nejnovější filosofie": "Proti tomuto enthusiasmu a rozmachům fantasie (rozumějme pokantovských směrů idealistických) Herbart klade vždy důraz na střízlivé myšlení, na trpělivé zpytování přírody i společnosti. Oni horovali, kdežto Herbartovi šlo o vědění, jež chtěl míti přesným, důkladným a spolehlivým" (str. 273). Při tom zajisté si vzpomeneme, že škola Herbartova jeho filosofii kdysi oficiálně nazývala "exaktní". A máme-li na mysli, že Durdík s největší zálibou pěstoval psychologii a esthetiku, uvážíme dále, že Herbart onu zakládal netoliko na metafysice, ale zároveň na zkušenosti a mathematice, tuto pak (i s ethikou) na bezprostřední evidenci hodnotního soudu, jejž v této příčině stavěl do jedné řady s axiomaty logickými a geometrickými.

Tím zajisté vysvětleno je mnoho; ale myslím, že nikoli vše. Ještě zcela jiné, čistě osobní kouzlo zaujalo Durdíka trvale pro směr Herbartův: vliv Roberta Zimmermanna, jenž jako akademický učitel uvedl ho ve studium filosofie. V dotčeném již nekrologu klade se váha též na Zimmermannovo "živé slovo, které mělo všechny přednosti řečnické. Kdo jeho přednášku poslechl, více ji z mysli nevypudil; jeho slovo bylo poučné a v nejlepším smyslu slova zábavné. Odtud jeho mocnost a jiný úspěch, tak že osobním zakročením svým Zimmermann přívržence pro své nauky a náhledy získávati uměl... Co se týče českých jeho krajanů, osvědčovala se jeho laskavost vždy způsobem účinným... Na prvním místě mezi nimi stojí jeho věrný žák, dávno zesnulý Dastich, jemuž byl Zimmermann od počátku přítelem, rádcem i protektorem; za jeho přímluvy Dastich byl do světa vědeckého uveden a profesorem na universitě pražské se stal. Tím se Zimmermann zavděčil literatuře a příchylnost svou k svým krajanům osvědčil." Uvádím tyto řádky (z Almanachu České Akademie, IX., 1899, str. 128 n.), abych vlastními jeho slovy illustroval Durdíkův poměr k Zimmermannovi, a k tomu dodal, že podobně, jako o Dastichovi, také o něm lze říci: Durdík zůstal vždy jeho vděčným žákem, nadšeným ctitelem a přesvědčeným následovatelem.

Zimmermann získal tedy Durdíka zajisté pro směr Herbartův - ale ještě více pro sebe. To ukazuje se nejlépe tam, kde Zimmermann odchýlil se od Herbarta, t.j. v esthetice: zde Durdík dal Zimmermannovi přednost. Alespoň stručně chci to načrtnouti. Kdysi, ještě za života Herbartova, když učiněn byl Griepenkerlem pokus, známou onu pětici ideí ethických, která se stala úhelným kamenem Herbartovy praktické filosofie, aplikovati na esthetiku veškerou, Herbart sám vlídně sice, ale velmi rozhodně proti tomu se ohradil. Vždyť sám vždy hlásal, že každý obor krásna má své vlastní prvky, jeden více jich, druhý méně, že někde, jako v hudbě, ode dávna prvky ty (intervaly) známe, kdežto jinde zase, jako v básnictví, řada jejich zatím jest a zůstane asi dlouho ještě nepřehledná a nedohledná, ač mezi nimi, vedle mnohých jiných prvků, ovšem také ony praktické idey se vyskytnou, nejednou důrazně varoval před uváděním jedněch na druhé a na otázku, mohou-li se ostatní části esthetiky utvářeti dle obrazu praktické filosofie, výslovně dal odpověď zápornou. Navzdor tomu však Zimmermann Griepenkerlův pokus obnovil a ovšem nepoměrně důsledněji a v každém ohledu skvěleji provedl, tak že se oněch pět ideí praktických (dokonalost, volnost, dobrota, právo, odplata) zobecněním povýšilo na pětici forem esthetických vůbec (velikost, význačnost, soulad, správnost, vyrovnávající závěr). Nebylo to sice přísně ve smyslu Herbartově, ale Durdík tento základní názor Zimmermannův přijal za svůj, spatřuje v něm pokrok a zdokonalení esthetiky Herbartovské - jen v podrobnosti, totiž v sestavení praktických ideí s formami esthetickými sám zase od Zimmermanna se odchýlil, klada proti dobrotivosti ne soulad, nýbrž význačnost, soulad pak proti volnosti.

Proto bez odporu dlužno říci o Durdíkovi, že sice také v esthetice zůstal Herbartovcem, jako jím zůstal Zimmermann: byliť oba formalisté. Ale chceme-li rozeznávati mezi Herbartem a Zimmermannem - a zdá se mi, že rozeznávati musíme - nazveme Durdíka jakožto esthetika ne přísného Herbartovce, nýbrž Zimmermannovce.

I v jiných ještě otázkách, mimo tuto zásadní, byl Durdík pod neodolatelným vlivem svého akademického učitele. Tak zejména stavěl s Zimmermannem proti klasickému krásnu, se všech stran dokonalému, krásno romantické, jakožto jednostranné a tudíž nedokonalé, a tím v mnohých otázkách uměleckých stával se rozhodným konservativcem. Za živých hudebních sporů v letech sedmdesátých na př. odmítal Wagnerovo hudební drama právě tak, jako Lisztovu symfonickou báseň a polemisoval ostře proti nim, kdykoliv otázek těch se dotýkal; při tom opíral se také o Hanslicka, jehož velice si vážil a jenž mu byl ovšem vyšší autoritou aesthetickou, nežli oba jmenovaní mistři "novoromantikové".

Tomu, co právě řečeno, neodporuje spis "O poesii a povaze Lorda Byrona". Byron, básník samého začátku XIX. století byl Durdíkovi - právem - klasikem, jehož epochální význam dávno prokázal se vlivem na všechny téměř literatury evropské, zejména na polskou a ruskou nám blízké, a konečně i na naši českou, třeba v menším poněkud dosahu.

Zajímavé naproti tomu jest, že Durdík v oboru myšlení a bádání vědeckého zastával se pokroku, kde mohl; ano, byly doby, kdy u zástupců starších názorů, kteří tehdy měli u nás vrch, podezřelý byl z přílišného pokrokářství, zejména jako přívrženec učení Darwinova. Není ostatně nesnadno vysvětliti si to a srovnati. V umění byly dle jeho přesvědčení základní formy krásna dány již předchozím vývojem historickým; odchylovati nebo odvraceti se od těchto esthetických ideí není třeba, ba není ani možno, jen přizpůsobovati je musíme vždy novým poměrům a požadavkům. V oboru vědeckém však takový pevný, navždy zabezpečený zisk jen potud se poskytuje, pokud běží o bádání v nejvlastnějším slova toho smyslu exaktní; jinak ideální pravda vědecká leží daleko před námi, my se jí jen přibližujeme a proto statečně musíme kráčeti v před.

Leccos Durdík nedokončil, a dokončil-li, neuveřejnil. Nejvíce asi litovati sluší toho, že nevyšla německá kniha o Kantovi a Darwinovi, o níž mnoho pracoval již v letech sedmdesátých; dle všeho mohla by snahy jeho právě s této strany osvětliti, a to asi jemu na prospěch. -

Jako snad každý z nás, kdo do veřejného ruchu se odvážil, také Durdík musil podstoupiti mnohý krušný zápas, zkusiti mnohé zklamání. Jaký div tedy, že také o něho se pokoušela trpkost života, bohužel ne bez úspěchu. Ti, kdož dle vlastního názoru porovnávati mohou rozličné doby v jeho činnosti zde jen v nejhrubších rysech zachycené, dosvědčí mi zajisté, že doba jeho nejskvělejší byla právě první, na začátku let sedmdesátých, v tom totiž smyslu, že tenkráte práce jeho na všech polích byla nejsvěžejší a také nejúspěšnější; stálť uprostřed kulturního života českého a dominoval v něm k nemalému užitku našich tehdejších snah. Měl-li bych si proto, po způsobu malíře nebo sochaře, z přirozeného vývoje Durdíkova vybrati ten konkrétní profil, který by literární podobizně jeho nejlépe svědčil, zvolil bych bez váhání obraz činnosti, jejž poskytuje tato první jeho doba: my pamětníci nemůžeme si ji bez Durdíka ani představiti. I přál bych si tudíž, aby především tato jeho podoba utkvěla v mysli také těch, kteří ho poznali teprve později a aby našla i zasloužené čestné místo v dějinách české práce kulturní.

______________________________________________________________________

II. PŘÍSPĚVKY K DURDÍKOVÝM NÁZORŮM FILOSOFICKÝM.

Napsal F. Čáda.

Není třeba po výstižné přednášce prof. Hostinského, v prvním čísle letošního ročníku "České Mysli" uveřejněné, abych tuto povšechnými rysy objasňoval význam zesnulého prof. Durdíka jako filosofa vůbec a speciální význam jeho pro dějiny české filosofie. Chci toliko pro toho, kdo bude jednou podrobněji obírati se filosofickými názory Durdíkovými, z pozdního stadia vývoje jeho filosofického, podati několik drobností a podrobností, kterými obraz o jeho filosofii i o způsobu pracování v detailech některých se doplní, po případě obraz známý z publikovaných jeho děl se i poněkud pozmění. Pocházejíť následující sdělení jednak z neuveřejněných zápisků zesnulého, jež z pozůstalosti jeho laskavou intervencí prof. dra Petra Durdíka zapůjčila k publikaci choť zesnulého, jednak ze soukromých hovorů a korespondence. I bylo by si velice přáti, aby všichni, kdo mají uchovány dopisy od zesnulého filosofa našeho, učinili je aspoň potud, pokud filosofie se dotýkají, publikací obecně přístupnými.

***

Dosti známo jest, a zvláště ti, kdo Durdíka v poslednějších létech poslouchali anebo s ním se stýkali, snadno dosvědčí, kterak opravdově kladl důraz na své třídění věd a kterak s radostí opět a opět se vracel v pozdním stadiu svého filosofického působení k myšlénce, již r. 1874 "architektonikou věd" vyslovené a zahájené. Ale méně známo jest, že Durdík byl si vědom, že rozdělení věd, jak je provedl, jest umělé; utěšoval se však při tom, že každé rozdělení věd nezbytně buď zůstává nedokonalé anebo nutně operuje dělidlem umělým. To, co ve vzpomenuté rozpravě pověděl: "Snad je k tomu též potřeba geniální hlavy, má-li odkryto býti nějaké nové vyšší stanovisko, s něhož by tato jednota věd, různost i blízkost jich každému patrnou se stala. Snad jsme posud na pravé dělidlo neuhodili," zodpověděl si určitěji pak ke konci života tím, že pokládal jedině nějaké umělé třídění věd za schopno provésti co možná přesně a úplně tento úkol. Naproti tomu ve dvou věcech vytrval úplně na dřívějším svém mínění: jednak v přesvědčení o nesnadnosti celého úkolu, jednak v podkladě - noetickém celého třídění. V první příčině nejen ústně často opětoval, ale již v uvedené době napsal: "Rozdělení věd jest záhada filosofická, a nechť málokdo uvědomí si velké obtíže její, nicméně ony trvají přec a ukazují se patrněji, čím hloub kdo vniká v jádro věci. Rozdělení má býti úplné, totiž vyčerpávati celý rozsah děliva, a spolu vésti k náležitému roztřídění; má konečně samo tvořiti soustavu, v níž by každá jednotlivá věda na stanovisku pravém umístěná svůj poměr k jiným vědám a souvislost svého zvláštního oboru s celekm projevovala." A pokud druhé věci se tkne, patrno, kdo prohlédne si rozdělení věd Durdíkovo starší a srovná je s pozdějším oním, že první hlavní rozlišení věd v "zevnovědy" a "nitrovědy" má za základ určité stanovisko noetické, a to stanovisko dualismu noetického, třebas se tak dálo - mlčky, třebas auktor oné klasifikace věd si toho výslovně nepřipomínal.

Ze všech oborů filosofických, které Herbart spracoval, poměrně nejméně se ujala a naopak nejdříve zase ztrácela půdy jeho metafysika. I náš Durdík, jenž jinak horlivý byl stoupenec Herbartovského učení, patrně asi vlivem Herbartovců jiných a pak zásadou Herbarta sama, jenž prohlásil, že každou metafysiku jest pokládati jen za pokus, který nutně vystřídáván jest pokusem jiným, novou nějakou metafysikou, pro metafysiku Herbartovu nejméně se poměrně rozehříval. Ne že by snad ji nebyl vykládával, anebo že by o možnosti a oprávněnosti metafysiky vůbec byl pochyboval; naopak ještě v létech osmdesátých a devadesátých horlivě hájil nutnost metafysiky jak v přednáškách akademických tak ve článcích. Avšak netajil sobě ani posluchačům hypothetičnosti celého řešení Herbartovy metafysiky, jakož ani to, že Herbartova metafysika jest v jádře recepce monadologie Leibnizovy.

A ještě určitěji můžeme poměr Durdíkův k metafysickému učení Herbartovu pochopiti, podotkneme-li, že v této příčině nejvíce snad jevilo se Durdíkovo pozdější nazírání na Herbarta jako žáka a pokračovatele Kantova učení. Jestliže již v ethice zřel v Herbartovi vlastního vzdělavatele myšlenek od Kanta propagovaných a na tu věc hlavní důraz kladl, v metafysice, snad vlivem W.Drobische a i snad Zimmermanna nepřestával mu býti vlastním východiskem Kant. Pozoruhodno jest na př., že přednášku o "Herbartově metafysice" (r. 1883) začal slovy: "Kráčí-li, pánové, někdo neznámou krajinou, ohlíží se nejprve po pevném nějakém bodě, který by mu mohl udávati směr cesty, jímž se béře. Takovýmto orientačním bodem ve filosofii jest - Kant."

Theorie citu Herbartovská, pokud vykládá podstatu a povahu jevů citových, náleží, myslím, k nejslabším partiím psychologie Herbartovské. Lze sice i v této příčině znamenati rozdíly mezi učením Herbarta sama a některých Herbartovců, ale v jádře theorie citů u obou jest podle mého soudu proto pochybena, poněvadž není úplně domyšlena, poněvadž sice vykládá city jako stavy "výslední", t.j. ze vztahů představ se dostavující, ale nepraví, zda-li jsou to stavy duševní toto genere jiné než ony "představy" či zdali opravdu jen z představ se vyvozují. Herbart sám nemluví o věci dosti určitě, a u Herbartovců (na př. Volkmanna) také jen klade se váha, že ze "stoupání" a "klesání" představ, z "napětí mezi nimi" vznikají city jisté. Není, tuším, pochybno, že Herbart věc si myslil intelektualisticky, že chtěl vyvozovati city vskutku z představ; avšak, jak praveno, určitě ani tak ani onak si základní otázky theorie citu nezodpověděl.

Durdík, jda v psychologii hlavně po vzoru Drobische a Volkmanna za Herbartem, také v této otázce věc ponechal fakticky nerozhodnutu, ale jak ve své učebnici "Psychologie" tak i v přednáškách a jiných pojednáních snažil se vyložiti vznik citu z útlaku a uvolňování představ, a jakkoli výslovně toho neřekl, i on potud k intelektualistickému pojímání jevů duševních se klonil, že i jemu byly základními stavy duševními představy a z představ - tedy jevů intelektuálních - teprve odvozoval si city a jevy volní jako stavy výsledné, odvozené, sekundární (při čemž city mu byly "výsledné stavy pasivné", snahy a žádosti "výsledné stavy aktivné").

Ke konci však života, jak mi z rozhovorů s ním i z dopisů jest známo, klonil se více k pojímání citů (i ovšem snah, jevů volních), jakožto samostatných a s představami rovnocenných, souřazených jevů psychických, a dřívější vykládání jich, jakoby vznikaly z jistých poměrů představ, modifikoval si potud, že hájil myšlenky nutnosti jistých vztahů představ, ale vztahy ty pokládal jen za podmínku k objevení se citů, nikoli za původ citů sám. Krátce: ne tedy ze představ, nýbrž za představ, t.j. za jistých vztahů představových že dochází k vyskytnutí se citů, byl názor, k němuž Durdík ku konci života svého víc a více se propracovával, třebas k zřejmému výkladu jeho nebo uveřejnění se již nedostal.

Jak Durdík kladl váhu na pěkný sloh a lahodnost výkladu i u prací vědeckých, obecně jest známo, a nejpádnějším theoretickým toho dokladem jest i jeho "Kallilogie". Při spisování prací svých měl zvyk napsané nahlas si předčítati a přesvědčovati se, zdali kallilogickým pravidlům jest vyhověno. Odtud zvláštní, řekl bych krátce Ciceronský ráz spisů Durdíkových, odtud to, že nejednou prosa jeho lahodnou rhythmickou a jakousi pathetičností povznáší se nad úroveň obvyklých, střízlivých výkladů vědeckých. Kdož by z těch, kdo znali způsob přednesu Durdíkova, živě ho neměl před očima, když čte na př. v předmluvě k "Dějinám filosofie nejnovější" následující věty: "Konečně rázem mohu objasniti s jedné strany povahu svého spisu. Přál bych si, aby čtenáři jeho byli především posluchači moji. K nim jsem ty věci mluvíval, jim vykládal, je na paměti měl podnikaje tuto práci: oni mi nejsnáze porozumějí a vzpomenou si na mnohé dodatky, které vytištěny nejsou, ale živým slovem ku porozumění napomáhaly."

I to snad nebude nezajímavo slyšeti, co kdysi sdílně mi pověděl o způsobu spisování svého. "Když zasednu, pravil, k práci, předem již promyšlené, a počnu na papír přenášeti své myšlénky, pokaždé jistá hudba, jakási melodie táhne mi hlavou a provází mě větu za větou, dokud vůbec píši. Není to snad nějaký motiv hudební, jenž by se byl vybavil, nikoli, jen více méně zpěvný sled tónů, který tvoří mimovolný průvod k slovu myšlenému a psanému."

Nevím, jak tento zjev, psychologicky zajímavý, jest častý. Nicméně dosti podobné případy známy jsou: Schiller na př. vyznává o sobě (v dopise ke Goethovi ze dne 18. září 1796): "U mne s počátku jest cítění bez určitého a jasného předmětu; předmět ten vytváří se mi teprve později. Zvláštní hudební naladění citové (musikalische Gemüthsstimmung) předchází a po něm teprve u mne následuje poetická idea."

Nejen přátelé a posluchači Durdíkovi, i vzdálenější dobře vědí, že zesnulý byl "novator verborum" v dobrém slova smyslu. Potřeba nových výrazů ve filosofickém jazyce českém za jeho doby byla ještě nemalá, zejména povážíme-li, že bylo Durdíkovi při výkladu filosofické soustavy v duchu Herbartovském pomýšleti, jak ten onen specificky Herbartovský termín zčeštiti. Z termínů, které takto utvořil, mnoho jich zcela zdomácnělo, a ptáme-li se, čím se to stalo, padá na váhu nejen to, že z veliké části vhodně a správně byly tvořeny, ale i způsob, jak je Durdík zaváděl, nemálo přispěl k tomu, že se vžily. Durdík - a v tom jest zajímavý rozdíl proti počátkům filosofie u nás - nepřipojoval "slovníčků" a seznamů terminologických ke svým spisům, v nichž by bylo objasnění významů nových aneb méně obvyklých. Žertovně kdysi naznačil, co ve skutečnosti sám prováděl: "Když chcete, aby nějaké slovo nově tvořené se ujalo, napište něco pěkného, něco zajímavého, a v tom slova toho nenápadně a bez velkých výkladů užijte, ale užijte v takové souvislosti, aby mu bylo rozuměno, a pak v postupu dalším klidně slova toho užívejte, jako již zcela známého. Především však třeba - napsati něco pěkného!"

V pozůstalosti literární Durdíkově, co vím, nalezlo se velmi málo - nehledíme-li arci k většímu dílu "Kant und Darwin" a "Metafysice". A není to divné, povážíme-li, že vleklá, zákeřná choroba nedovolovala zesnulému v posledních letech vůbec o něco většího se pokusiti, ba nepřipustila ani jakés takés docelení začatých "Dějin řecké filosofie", takže u prvního sešitu uvázly. Pokud bylo možno shledati, nalezeno jen 11 nepatrně popsaných papírků, z kterých v následujících řádcích doslova otiskujeme aforistické výroky, jež na nich jsou zaznamenány. Úryvkovitě na papír vržené tyto myšlénky jsou jednak skutečné aforismy, jež Durdík obmyslil i zvláštním názvem, "Pryskyrky", a z nichž některé i byly uveřejněny, jenže na tak zapadlém místě, že zajisté jest vhodno znovu je tuto otisknout, jednak byly to poznámky zesnulého, které měly býti propracovány a zařazeny do některé partie z přednášek (o praktické filosofii a pod.). U druhé třídy těchto aforismů také bývá naznačeno záhlaví (které otiskujeme tu v čele aforismů ležatým písmem), jež ukazuje, kam asi pomýšlel vřaditi si je, až by byly rozvedeny, propracovány. Otiskujeme je zde bez jakékoli změny arci, jen pořádek jich učinili jsme podle příbuznosti obsahové a pořadné číslování dodali, aby usnadnilo se eventuální jich citování.

1. Dvojího druhu jsou hesla: jednak jako čerstvé jitro, právě procitlé a k činnosti povzbuzující - paraenesy; druhá jako svatvečer k rozjímání zvoucí, hledající klid a útěchu - konsolace. Sehnaná tresť oněch prvých zní: "Čiň se a žádej!", druhých: "Zmoudři a odříkej se!" Co lepší jest, nelze všeobecně rozhodnouti, ale jissto jest, že duch znamenitější obsahuje obě.

2. [Síla.] Work and despair not: Pracuj a nezoufej! Wir heiszen euch hoffen. - Ani národ ani jednotlivec nesmí zoufati! Jak jinak přemoci svízele než prací?

3. [Do Správnosti.] Pracovat, pracovat - ne si hrát. Výkon pouhý, který něco udělá, jen aby se dálo, není ještě prací. V první řadě musí člověk pracovati jen to, co skutečně za práci jest jmíno, totiž co lidé za práci také uznávají, dávajíce za výsledek toho každou chvíli nějakou jinou cenu, zas výsledek své práce. Jen něco dělat, aby se zdálo - to je bez rozumu. Mudrc toho času užívá raději k svému zotavení.

Zabíjení času! Viz Šimáčkův o tom hlas!

4. Nikdy národ ani jednotlivec zoufati nemá. Work and despair not! Wir heiszen euch hoffen!

Zoufalství je sice možné, ale nemá člověka shroutit, sklátit. Chtít sebe zničit je zbabělství - ale kdyby ani toho nebylo: moudrost to zapovídá. Kdyby však člověka moudrost opustila, zůstává mu náboženství, zejména křesťanské, které sebevraždu zapovídá. Viz jak Schleiermacher z toho kuje argumenty proti trestu smrti.

5. [Do Správnosti či do Síly.] Aby když mu všechno selže, vše se sbortí, neštěstí neočekávané jej potká, aby mu ještě zbylo vědomí: Konal jsem svou povinnost. Ostatní je v rukou Božích. Jen takový může míti důvěru v něco Vyššího.

6. [Správnost.] O vše tyto věci hlavně a výborně postaráno je náboženstvím; ono obsahuje pro lid v nejlepší podobě, ne vědu o mravnosti, ale příkazy její. Ale jest potřebou i pro člověka studovaného, poněvadž jsou okamžiky v životě, kde ho opouští všecka moudrost. Lehké, povrchní, pseudofilosofické vědní mu nevystačí.

Proto jest známkou pravého filosofa: nemluviti nikdy frivolně o náboženství - ano známkou kladnou: Uznávati význam, nezbytnou potřebu náboženství.

7. [Praktická filosofie. Do "Společnosti", kultura.] Náboženství prý jen k vůli mravnosti - aby lidi na uzdě drželo - tedy je to jen policejní instituce... I není pravda! Náboženství je více - je v něm také metafysika. Souhrnný název pro všechno, co nevíme a vědět nebudeme, jest Bůh. - Duchu celému je náboženství potřeba a nejen k vůli mravnosti. Jestiť náboženství dřív nežli filosofie a mravouka, hloub - jest snad "populární metafysika" nebo "metafysika dětí", a - každou jinou metafysiku popíráte! A konečně: aesthetické potřeby!

8. Ničemu se nediviti jest prý znamením ducha zralého; nalézati však čím dále, tím více odivného, jest znamením ducha hlubokého.

9. V ničem není lenost tak pilná jako ve vyhledávání důvodův pro svou vlastní jsoucnost.

10. [Správnost.] Skromnost - skromnost při všem vědění, při vší statečnosti. Není to nic kladně vynikajícího, nýbrž jen výsledek vědomí o nedostatečnosti vší theorie. Shakespeare byl skromný - a každý velký duch přese všechnu chvástavost, která jen zdánlivá jest.

11. [Do Samosvojnosti.] Kdo má malé dary duševní, malé intelektuální síly, ten musí jíti tou obyčejnou šlapanou, širokou cestou. Kdo si chce dovolovat víc, musí také míti výsledků víc - ale beztoho chtít jen požívat plodův - to nejde, totiž vede to k záhubě.

12. [O hanopisech.] V jedné bolavé věci bude zvláště duch sokolský u nás dobře působiti, nejen zaváděti noblessu jakous, přímou, srdečnou a přece jemnou zdvořilost, nýbrž i šířiti odpor proti zákeřnictví všeho druhu. K tomuto sluší klásti zejména anonymní hanopisy jednotlivým osobám soukromně zasílané neb veřejně otištěné. Tu může každý padouch nejzasloužilejšího muže pokáleti v okamžitém rozvášnění podle chuti. Není tak hned důkazu o sprostotě, o podlé povaze, jako anonymní hanopis, toto zneužívání jednoho z nejmilejších darů pokročilé vzdělanosti, péra i pošty. Loupežník v lese, uličník, jenž hulákaje okna vytlouká, jsou pravými reky proti oněm bezejmenným sketám.

13. Jedni tvrdí, že pravým sudidlem pravdy jest souhlas všech, a jsou spokojeni, když několik málo lidí v té věci s nimi souhlasí. Jiní zase, že sudidlem pravdy jest souhlas jen několika vyvolených, však velice se z toho trudí, že nemohou pro tuto nauku svou dobyti souhlasu všech.

14. [Správnost.] Naříkati na společnost? Že se pro tebe nehodí atd. ...? Aj, nejsi-liž sám také členem té společnosti? Chceš-li, aby byla lepší, počni u sebe. Zlepšovati svět - ano, a nejdřív to, co je v moci tvé... Dřív nežli zlepšuješ, udělej aspoň to, co se nyní už žádá.

15. Ne doba požitku jest dobou ideálův, krutá doba potřebuje jich.

16. Viděl jsem hošíka, jak celý udiven a oblažen se dívá na ten svět barevným sklem. Líbil se mu nad míru: není-li však svět vskutku tak krásný, jak se mu sklem tím zdá, máme mu sklo z ruky vyraziti? - Mnozí lidé tak činí předstírajíce, že zjednávají pravdu.

17. Pegasovi vytýkal bezperutý jeho kolega, proč takové cesty podniká, od ostatních ořův se odlučuje a vůbec, proč lítá. Pegasus klidným slovem se omlouvaje děl: "Ale, brachu, k čemu bych měl křídla?" - Tak by mohla zníti odpověď, již by poesie dla jakémusi novému naturalismu.

18. [Do Jazyka. - Do Poetiky. Stylistika.] Bohatost ve formách souvisí se svobodou skladby. Někdy zrovna přemístit opačným směrem možno větu: Svůj záměr na veřejnost nese muž anebo muž nese na veřejnost záměr svůj.

19. I nechte jen, za padesát let bude čeština byť ne světovým, však váženým a velice proslulým, ve své interessantnosti uznaným jazykem. - Musí se státi modou. - Bude modou.