E-LOGOS
ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/97
ISSN 1211-0442
-----------------------------------------------------------
Národní
uvědomění.
Napsal V. Jos. Dušek.
Jsou otázky, které dějepisci naší doby ukládají za povinnost, aby se nespokojoval s pouhým pragmatismem fakt a jich správným výkladem posloupnosti a prostoupnosti, nýbrž nutí ho, aby zejména pečlivě všímal si oněch nauk filosofických, které vykládají nám teoreticky to, co v historii nabývá skutečného provedení. Neboť psychologie živého člověka poučuje nás nezbytně o tom, jak rozuměti máme oněm hnutím a pohnutkám mysli, jež jakoby petrifikovány jeví se nám v zrcadle dějin. Kdo pak chce vniknouti ve smysl staletých převratů jednotlivých tříd, vrstev a všeho národa, tenť zajisté musí soudnost svou a úsudek svůj vzdělati v soudobé sociologii, neboť jedině tato cesta uchrání ho oněch omylů a neoprávněných teorií, jimiž starší školy historické vykládaly dějiny. Kde dříve zasahovali bohové se svou prozřetelností, osud svou slepotou, náhoda svou nezodpovědností - tam dnes stojí příčinnost prosaické spojitosti, zákonnost se svou nezvratností a nutnost posloupnosti. Jako dříve historik musil dějiny národa takřka zindividualisovati, t. j. rozdrobiti je v mosaikové podobizny vynikajících činitelů, tak dnes musí dějepisec dějiny socialisovati, t. j. individua nahraditi davem, portréty historickým obrazem. V tomto smysle historik jest oprávněn předpokládati ducha, který sjednocuje mysli celých davů, jest oprávněn mluviti o psychologii davu a vysvětlovati celou řadu událostí pouze se stanoviska tohoto. Že nemusí v tomto novém způsobu historického studia zmizeti individuum úplně, jak někteří hlasové odpůrců nových směrů mínili, rozumí se samo sebou; neboť i na historickém obraze - snad je dovoleno toto srovnání - jsou v popředí osoby zvláště význačné, třeba že obraz dal by se i bez nich namalovati stejně výrazně: jsouť jaksi pečetí pověřující děj, nikoli však dějem samým. A jako mínění jednotlivcovo může býti velmi vážné, ale samo o sobě není tím, co tvoří dějiny, tak ani sebevědomí jednotlivcovo nemění proudu dějin; teprve když mínění takové přejde v dav a stane se jeho majetkem - řekněmež třeba heslem - při čemž musí přizpůsobiti se duševní úrovni davu a tudíž ztratiti vše, co je dříve činilo individuálným, stává se rovněž sebevědomí jednotlivcovo dějinným faktorem teprve ve své všeobecné formě, když přejde v dav, t. j. socialisuje se.
Sociální sebevědomí pak předpokládá jistý mechanism, který jest jakýmsi nástrojem toho, že se myšlenka jednotlivcova stává myšlenkou davu, t. j. soukromá myšlenka stává se obecnou. Čím je tento mechanism dokonalejší, tím větší rychlostí dovede pracovati, sevšeobecňování myšlenek děje se hbitěji, a tím i dav rychleji stoupá ve své úrovni. Naopak čím je nedokonalejší, tím obtížněji prodírá se myšlenka individuální všeomožnými překážkami do davu, sevšeobecnění její se stěžuje nebo znemožňuje, a tím se zabraňuje i praktickému využitkování její pokrokové stránky. Proto může býti velmi různý poměr mezi skutečností a sociálním vědomím. Společenské sebevědomí podléhá jako sociální jev zákonnému výkladu; historik musí učiniti je předmětem svého rozboru a vysvětlit je. Leč tento požadavek stojí úplně napříč obvyklému posud výkladu "národního sebevědomí". Národní sebevědomí jest - dle takového výkladu - a priori vloženo do duše poznávajícího se (či probouzejícího se) národa, jím řídily se všecky otázky života národního, ono bylo třeba i nevědomou vzpruhou všech počinů zdánlivě instinktivních.
I u nás panuje tuším obecně tento názor a má nejvíce zastanců u historiků i publicistů. Z toho vyvinul se přirozeně jaksi všeobecný typ uvědomělosti, hájený národním sebevědomím, v němž podle zákona o kontrastu obrážel se rozdíl na př. naší národnosti ode všech okolních nám cizích. Tento nacionalism mající, jak z předešlé věty patrno, ráz vnějšího fakta spíše politického, přenáší se i na stránky vnitřní, formulují se z něho vlastnosti, které mají míti rozhodný vliv i ve vnitřním životě veřejném či politickém. Leč jako ve všem, tak i v tomto učení nastoupil pokrok, bystří myslitelé poznali, že se touto hypotesou nevystačí ve všem, a že se zatemňuje výklad v nejednom, a proto usilovnou prací myšlenkovou dokázali, že nelze zůstati pouze při "národním", nýbrž že nutno postoupiti k "sociálnímu" sebevědomí, s jehož hlediska sluší říditi i vnitřní politiku národa a formulovati požadavky doby i stanoviti aktivnější poměr postupu k těmto požadavkům.
Tyto dva odstíny v obsahu "národního" sebevědomí značí nám dva momenty postupu v jeho vývoji. Prvým momentem jest národní vědomí pojato psychologicky a historicky, druhým momentem jest sociální sebevědomí. Prvé poskytuje ochranu zastancům dožitků minulosti, druhé je štítem apoštolů budoucnosti. Při každém z obou kupí se politická strana: první bude konservativní s přirozenými tradicemi, druhá jest opravářsky radikální.
Snadno asi čtenář pochopí, proč v prvé skupině - konservativní - představa o národnosti vedla k domnění, že jest národnost cosi neměnitelného, s masem a krví národa sloučeného. Pokud historikové neodvažovali se vykládati dějiny jinak nežli na základě "historických" fakt, bylo snad takové mínění oprávněno, pragmatism úplně vystačil s tímto dogmatem; ovšem opravdu moderní historik, jemuž nelze držeti se dogmat, nelze spokojiti se s tradicí, ba jemuž nestačí ani "historická" fakta pramenná, na tom výkladě přestati nemůže. Nynější sociologie potvrzuje mínění antropologů a prehistoriků, že "národnost" jest pozdním plodem dějinného života.
Dnes již sotvaby se našel historik, který by se odvážil hledati národnost v přírodovědném pojmu "rasy". Dnes nelze vůbec nalézti čisté rasy, při níž by dalo se naprosto vyloučiti křížení. Ba ani t. zv. prehistorické rasy, které daleko význačněji rozlišeny byly anatomicky a fysiologicky, nezachovaly se až do vytvoření národnictví ve své čistokrevnosti. Dnes mají v tomto smysle nejrůznější národnosti stejné znaky.
Antropologové se značnou pravděpodobností mají za to, že prvotně osídlilo Evropu obyvatelstvo dlouholebé, jež v pozdějších dobách rozraženo bylo klínem vnikajícího dál a dále z Asie obyvatelstva krátkolebého. Dnes jsou dlouholebí nejvíce na severu a jihu Evropy a tvoří zcela různé národnosti. Proto soudobá věda historická právem uznává časový rozdíl národností za anachronism.
Spíše nežli "krev" měla vliv na vytvoření se jednotlivých národností "příroda" (klima, půda a j.). Starší škola vykládala těmito podmínkami přetvoření fysických stránek typu, nynější i tu klade váhu na křížení. Leč ani to nespadá do hranic historie časově nám známé, právě tak jako psychofysiologické rozdíly národů vzniklé vlivy geografickými. Mluvíme-li dnes o "jižním" nebo "severním" temperamentě, nemyslíme na příslušníky určitého národa, nýbrž na rozličné národy osedlé v jistém zeměpisném pruhu (na př.: Španělsko, jižní Francie, Italie atd.).
Co tedy působilo na vytvoření národnosti, nebyla-li to krev a byla-li to příroda jen částečně? Národnost není pojem ani přírodopisný ani antropogeografický, nýbrž jest pojem sociologický.
Namítá se nám otázka: co jest základním znakem sociálního a nesociálního. Spor o to vedený není sice ukončen, ale jest potud omezen, že alespoň jevy specificky sociologické jsou vyloučeny z ostatních věd. Nepodařilo se některým badatelům podřaditi sociální jevy ani čisté mechanice ani biologii. Sociologii dělí pak od psychologie proto nejasná hranice, že se psychologie individua stále nerozlučně poutá s psychologií davu, takže sociální psychologie hrozí pohltiti individuální. Tím ještě nepřistupujeme k tvrzení o "kolektivní duši", ba přes to naopak jest jedině správno, že individuální vědomí jest jediným nositelem kolektivního vědomí, kteréž by zmizelo, kdybychom vyloučili vše, co patří prvému.
Giddings1) při své schematičnosti oddělil individuální psychologii jako "nauku o asociaci pojmů" od sociologie, která jest "naukou o asociaci duchů" ovšem pouze in abstracto. I Giddings však ví, že in concreto není druhá bez prvé možná, dokud nenastane rozlišení obecných pojmů od představ pomocí řeči. Proto jest zcela správno, že člověk stal se člověkem teprve, když vývoj jeho stal se výslednicí mohutného vlivu společenského sdružení, t. j. společenský život jest nezbytnou podmínkou vykládající vznik řeči2) a dostižení odpovídajícího tomu stupně psychické dospělosti individua. Tato myšlénka připravuje nám zároveň příhodnou půdu pro rozlišování sociálního a nesociálního.
Sociální sdružení nejen předpokládá, nýbrž i samo podává jisté prostředky psychologické vzájemnosti. A tak psychologická součinnost duchů jeví se nám základním rysem, který vyznačuje novou skupinu jevů t. sociálnou a rozdružuje ji ode všech ostatních.
Mnohým nevyhovovalo toto definování, zdáloť se jim příliš všeobecné a hledali užšího. G.Tarde (Les lois de l'imitation. Paříž 1895) založil svou soustavu na psychické součinnosti - zákony napodobení; uvážíme-li však, že nelze mluviti jen o napodobení, nýbrž míti na mysli kdo a koho napodobí, vidíme, že to je jednostranné. S druhé strany z výsledku psychické činnosti bylo vytčeno jako základní znak "poznání příslušnosti k jednomu a témuž rodu". I tu je patrna subjektivnost tohoto mínění. Stammler (Wirtschaft und Recht, nach der materialistischen Geschichtsauffassung, viz Č.M. I. 444.) obrátil zase pozornost badatelů k účelu sociální součinnosti a sám uznal za jediný takový účel "snahu po stanovení právních norem vzájemných styků". Leč ani tím vlastně nevyčerpává se základ sociálních jevů, nýbrž stanoví se pouze jedna z odchylek psychické součinnosti. Všichni pak shodují se v tom, že pojem psychické součinnosti jest základem všeho jich definování. I.Gumplowicz (Grundzüge der Sociologie, Č.M. I. 119.) byl nucen odděliti jevy psychické (jazyk, náboženství, právo, obyčeje a j.) ve zvláštní skupinu jevů sociálně psychických. S širšího stanoviska měl sem přesunouti z čistě sociálních jevů ještě "sociální skupinu" a "stát".
Všecky tyto definice ani se nevylučují navzájem, ani nejsou chybné, nýbrž trpí jenom neúplností a jednostranností. Pro náš účel t.j. pro objasnění pojmu národnosti jako idey čistě sociální postačuje, vezmeme-li za základ své úvahy onu nejvšeobecnější, která v sobě zahrnuje všecky definice sociálních jevů jako jevů psychické součinnosti. Definice taková zní: národnost jest sociální skupina, která disponuje takovým jediným a nezbytným prostředkem pro nepřetržitou psychickou součinnost jako je řeč, a která vypracovala si trvalou zásobu jednotných psychických návyků, které řídí pravidelnost a opakování jevů této součinnosti. (Miljukov III., 29.)
Z této definice plyne důležitost jazyka pro národnost. Ba lze dokonce i říci: nejsou-li pojmy řeč a národnost totožny, tedy se aspoň navzájem kryjí. Hranice jedné jsou i hranicí druhé. Ani roztroušenost členů jedné řeči v jiných politických skupinách či organisacích nemůže v nich udusiti "rodového vědomí", pokud neztratili jazyka, či jak v obecné mluvě říkáme, "neodnárodnili se". A naopak nemohou mluvící různými jazyky i když obývají jednu zemi splynouti v jednu národnost tak dlouho, dokud jejich řeči nesplynuly v jednu jedinou.
"Jen zrádce mluví dvěma jazyky" - bylo politickou zásadou prvobytných kmenů, kdy ovšem neznámo bylo to, co kultura nazývá mezinárodními styky. Tato formule tak prostá nad jiné ukazuje velký význam řeči pro národ bez ohledu na stupeň kulturního vývoje.
Zápas o "státní řeč" jakožto nejmocnější prostředek splynutí v státní národnost t.j. v národnost státní řeči a zoufalý odpor proti tomu malých národních skupin v rozličných státech evropských podávají jasné svědectví o tom, že až do naší doby těsný svazek mezi řečí a národností není axiomatem pouze v sociologii.
Napětí v boji jazykovém v Německu, Rakousku, Turecku a j. svědčí o tom, že obě strany - panující a porobovaná - považují tento zápas za neukončený a jsou ochotny ukončiti jej pouze vítězstvím své řeči.
A přece jazyk, tento základní znak národnosti, jeví se jejím nepevným dědictvím. Dvě, tři pokolení stačí, aby jedna národnost splynula s druhou v celek. To se nám děje takřka před očima. Všimněme si celých vesnic v 50. letech kolem Světlé v Dol. Rakousích, ostrova kolem Stříbra atd., jak se poněmčily, zase naopak míst již poněmčených dávno, jak se zase počeštila. Totéž viděti jest v Uhrách, Německu, zvláště hojně v Makedonii, kde Slované a Řekové mění se v Turky, Albánci v Řeky, v Řecku, kde Albánci a Slované se pořečtili atd. Z toho následuje, že jazyk, ačkoli jest nejvýznačnějším znakem národnosti, jest přece jen jevem velice křehkým a měnivým. Za staletých bojů v Evropě mohlo obyvatelstvo mnohokráte změniti jazyk a přece ostati antropologicky nezměněno, z čehož následuje, že nelze hledati žádné analogie mezi jazykem (národností) a plemenem.
To, co jsem řekl o jazyce, platí tím více o ostatních jevech, které nejsou ani prostředkem psychické součinnosti, nýbrž spíše jejím výsledkem. V národním uvědomění tvořívá na př. náboženství zrovna tak podstatnou částku jako řeč. Jest známo, že u národů balkánských má křesťanství velikánský význam národní, kdežto v zemích, kde žijí národně samostatní národové, jest patrna značná lhostejnost k němu. Tak bylo i v dobách minulých. Odkud to? To pochází odtud, že není náboženství ceněno pro svou vnitřní podstatu, nýbrž jen jako symbol sociální soudružnosti vyznavačů. Z toho následuje, že sociální úkol náboženství může býti ohromný, kdežto jeho věroučný význam může býti pranepatrný.
Z těch příčin vidíme při pozorném rozboru, že "národní uvědomění" se vlastně neskládá z reálných vlastností příslušné národnosti. Anatomické, fysiologické a j. reální vlastnosti bývají v jedné národnosti velmi různé a vlastně se jich národnost ani přímo nedotýká. Rozdílů těchto vlastností národní uvědomění neshlazuje, odporů nesrovnává, naopak buduje se bez ohledu na ně a béře při tom stavivo ne z nich, nýbrž ze sebe. Táž psychická součinnost, která tvoří nezbytnou podmínku národního vědomí slouží zároveň k rozšíření pojmu o sobě samém t.j. o rozdílech národního typu. Poněvadž pak proces tohoto tvoření jest vždy stejný, jest i výsledek - pojem zvláštního národního typu - vždy stejný, t.j. nese ráz epochy, která jej vytvořila.
I u nejrozličnějších sociálních skupin jest epocha stejná, pokud sociální uvědomění zkoumá vlastní národní rysy. Poznání individuí svého typu nebývá značné v době kmenového života, protože sociální skupiny jsou drobny a nevýznačny. "Vědomí rodu" jest konečně i u zvířat právě tak jako u primitivních lidí. Ale objektivní vyjádření jeho nejde v době kmenového života nad legendu o původci kmenovém (heros eponymos) nebo o bratřích vůdcích (Čech, Lech a Rus), kteří poznávají národní svou blízkost. Teprve v době sjednocování kmenů nabývá to složité formy, zvláště když při tom vzejde boj a zápas s jinými sociálními skupinami, jež jsou cizí. Nejdůležitější známkou pro poznání různosti jsou řeč a fysické vlastnosti; jest však potřebí velmi mnoho abstraktního myšlení, aby byla poznána souvislost mezi těmito příčinami a národní zvláštností.
Kmenové náboženství bývá prvým takovým národním znakem. Teprve vývojem sociálního uvědomění přistupují k němu ještě jiné. Pod ochranu národního náboženství dává se území, mravní názor kmenový a řád politický i společenský. Tato náboženská ozdoba národních růzností jednotlivých sociálních skupin dává národnímu typu ohromnou sílu rozpínavou: napodobivá síla působí tu na skupiny, které mocně byly přidruženy k mohutné národní skupině. Tu se jeví národní uvědomění faktorem, který dovede uskutečniti svou ideu, i když v cestu se mu stavějí překážky.
Další vývoj národního uvědomění, pokud se nám jeví jako hospodářská, politická, náboženská a j. evoluce, závisí na historickém prostředí, v němž a jímž uplatňují se rozličné vlivy vědomě i nevědomě a způsobují změny, jež vzhledem k prvotnímu stavu jeho vždy jsou pokrokem. Přihlédneme-li však od národního k sociálnímu vědomí, vidíme, že všecko, co zadržuje proces národní vzdělanosti a prodlužuje dobu bojů s tím spojených, všecko, co překáží rozčlenění se jisté národnosti v sociální skupiny uvnitř, všecko, co překáží psychické výměně myšlenek a názorů vyvolaných takovýmto rozčleněním - že to všecko může zastaviti vývoj sociálního uvědomění, jehož bylo dosaženo při národním sjednocení a náboženském utužení.
K dokonalému vývoji sociálního uvědomění lze vytknouti tyto podmínky: a) seslabení vojenské činnosti národů; b) jistý stupeň různosti vnitřních zájmů a dostatečné lidnatosti, aby mohly jednotlivé skupiny rychle vyměňovati své myšlénky; c) jistý stupeň klidné psychologické součinnosti se sousedními národnostmi. Jen tak připomínám tu mimochodem, bývá poznání sousedů prvním popudem k změnám uvnitř určité národnosti, jednak že se uvědomí slabé stránky národního, jednak že se přímo přejímá novotné jako lepší a vyvinutější. To má za následek, že se doba velikášství zaměňuje dobou autokritiky.
Jest přirozeno, že se tu pozornost kruhů interesovanějších pro změny obrací od zevnějšího boje k vnitřním řádům společenským. A poněvadž se tento proces začíná vždy dříve, nežli jest vnější boj ukončen, a poněvadž i jiné podmínky nebývají kritickému hnutí příznivy - budí jeho objevení se odpor a delší nebo kratší zápas, z něhož plyne užitek těm kterým stranám. V nejlepším případě nastává změna tradicí udržovaného systému společenských poměrů a nahrazuje se systémem založeným na uvědomělé volbě většiny. Aby však se došlo k tak zdárnému konci, je třeba značného stupně rychlosti a pravidelnosti psychické součinnosti jednotlivců téže národnosti. Řeč jako prostředek tu nestačí, nýbrž jest třeba občasných schůzí, na nichž se rozbírají politické otázky. Ale i tu při vší vyvinuté komunikaci a hojném užívání tohoto prostředku, jsou meze, jež není mu možno překročiti. Jest to prostor a čas, které kladou tu často nezdolné překážky, je to nemožnost udržení klidné rozvahy při vznětlivějším předmětu rokování, jest tu rychlý postup nových myšlenek, jež posluchačstvo nemůže s onou volností uvažovati, aby v jich obsah a jádro proniklo. Jen tím vysvětlujeme si, že i vzdělané posluchačstvo dovede s dvěma různými náhledy vysloviti souhlas.
Daleko schopnějším prostředkem pro národní autokritiku je tudíž tisk. Starobylý tento prostředek vzal na se docela novou formu z potřeb sociálně psychologické součinnosti. Jako náměstí sloužilo v dřívějších dobách kritice veřejných otázek - tak dnes tomu účelu slouží tisk. Jako řeč je nezbytný prostředek pro národní uvědomění, tak je nezbytný tisk pro veřejné mínění. Letáky německé reformace ničím nejsou, srovnáme-li je s dnešními novinami. Veřejné mínění a tisk jsou v nerozlučném spojení, jeden jest tvůrcem a živitelem druhého. Odtud ohromný význam, ale zároveň zodpovědnost denního tisku. Bohužel, že velmi často národní uvědomění bývá jím sváděno s pravé cesty, právě tak, jako nebývá upevňováno a očisťováno od výstřelků na veřejných schůzích.
Z toho všeho je patrno, že národní uvědomění opřeno jsouc o řeč a jiné prostředky nabývá svého významu v uvědomění sociálním. Na těchto základech spočívá výborná kniha Miljukova Obrazy z dějin ruské vzdělanosti III. díl (Petr. 1903).
______________________________________________________________________
POZNÁMKY:
1) F.H.Giddings: Základy sociologie. Praha 1900 (Laichtrův výbor); tamže literatura.
2) Dr. Em. Kovář: O původu řeči. Praha 1898; tamže literatura.