E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/97

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

O náladové skepsi.

Napsal Dr. Em. Rádl.

HLAVA PRVNÍ.

Pozorování o stavech duševních a o povahách náladovou skepsí zvlášť vynikajících.

I.

Naše duševní nálada se neustále mění: jeden den máme velikou chuť do práce a svět jest pro naše plány malý; druhý den se dušička naše dívá smutně okolo sebe a všechna radost ze života jest ta tam. Zvláštní jest při tom, že často nepodaří se nám najíti, proč vlastně se nálada naše tak radikálně změnila, někdy sice vidíme, že to jest špatný spánek nebo nedobře pracující žaludek, nebo zas nezdar nějaký; jindy najdeme sice také nějakou příčinu, avšak směšně nepatrnou; příčina tato vyvolá jakous náladu, která se pak delší dobu udržuje sama sebou bez ohledu na onu příčinu; jistě že tu ta příčina má malý asi význam, že slouží jen za nahodilý popud k vyvolání onoho stavu, který by se byl dal také jinou příčinou vyvolati.

Z měnlivých našich duševních nálad zajímati nás bude ta, kterou jedním slovem jest mi těžko plně označiti, kterou však z nedostatku příhodnějšího jména budu v dalším jmenovati náladovou skepsí nebo pochybováním z nálady, ačkoli připomínám hned zde, že tato dvě slova mají sloužiti jen jako pojmenování pro velkou rozmanitost duševních zjevů, které do něho shrnouti chci. Cítíme pod dojmem této nálady neurčitý tlak na prsou, údy jsou jakoby uvolněny a normální jednotnost, svázanost celého našeho organismu schází; každý úd, každý sval jako by pro sebe cítil a se pohyboval; v hlavě jest prázdno, jen tu a tam nějaká osamocená představa vyskočí, dlouho v mysli bez hnutí trčí, pak nepřirozeným jakýms způsobem mizí, pohyb představ jako by nás bolel; jakési světobolné zoufalství se nás zmocňuje; vrháme se na knihu, chtějíce se studiem stavu toho zbaviti, ale písmenka skáčou před očima, nerozumíme obsahu, a jestliže se k porozumění násilím nutíme, zachytíme smysl jedné věty a ten se nám pak dlouho obrací na jazyku, zatím co oči přeběhly už dál mnoho řádek. Odložíme knihu, chytáme druhou a třetí, necháme čtení, ale ani mechanická práce sebe jednodušší naši mysl neurovná. Víme, že by nás procházka uklidnila, ale nemáme síly vyjíti ven. Kavárna se svým po ničem netoužícím životem, hudba, procházka nebo dobrý spánek nás vrátí samým sobě.

Tento podivný duševní stav nepronásleduje každého stejným způsobem a stejnou silou. Pozoruji (na sobě), že zvláště silně se objevuje ve chvílích a dobách, kdy jsme ode vší povinnosti odpoutáni: za dob akademických studií, kdy z vnějška nic nás do práce nežene, nebo o delších prázdninách tato nálada častěji zavítá; nepozoroval jsem však nikdy, že bych ji cítil ve třídě před žáky (ani jako student mezi žáky), anebo při polní práci, anebo vůbec při nějaké práci, kde jakýmkoli způsobem povinnost nějaká důrazně doléhá. Možná také, že v mladších letech častěji se tato nálada dostavuje než později.

Jindy dostává tato nálada trochu mírnější tón a projevuje se jakous nechutí pro všechno, co nás jindy zajímá. Stojíte jako zdrceni nad svojí prací a hlavou lítají neurčité myšlenky jako: co jest do vší práce, a kdybys stokrát tolik pořídil, než vůbec chceš, co do toho do všeho? Vždyť jest všechno tak malicherné, tvůj život trvá několik okamžiků, nač všechny starosti. Co z toho má Newton, Hus, ostatně kdo ví, jestli mají pravdu, a kdyby, zejtra možná řekne svět, že mu ani po tom nic není, ať jest to pravda či nic ... atd. Vyspíte se a druhý den se vážně rozlobíte na posluhovačku pro nějaké pírko na kabátě, nic nedbajíce svých včerejších úvah o marnosti všech věcí světských. Jestliže jest ona nálada ještě mírnější, projevuje se aspoň zvláštní touhou spekulovati o všeobecných věcech: o nekonečnosti a konečnosti prostoru, o náboženství, o smrti, o krásných plánech, jaké jste kdysi měli atp.

Pod vlivem těchto nálad někteří lidé velmi trpí; neboť jakým rozumovým uvažováním se mají přesvědčiti, že jejich práce má smysl, že to stojí za to do něčeho se pustit atp.? Všechny boje rozumu proti takovým skepsím jsou marny, jak z vlastní zkušenosti vím; mně aspoň nezbylo v podobných případech než složit před takovými myšlenkami zbraň a počkat "až to přejde". Vnějších nějakých příčin, které by tyto stavy přivodily, jsem nepozoroval; spíše se mi zdálo, že se bez vnějších popudů periodicky objevují a zase ztrácejí. Nevím, pokud počátky tohoto stavu duševního u všech lidí jsou stejné; na sobě jsem pozoroval nejprve jakýs příjemný stav duševní, představy pěkně bez nucení hlavou proudily, ale už tu bylo cítiti, že rády jdou, kam samy chtějí; ponenáhlu se obor představ zúžuje a zúžuje, obsah mé fantasie jako by se odděloval ode mne a já jako bych stál mimo něj; velmi často při tom nabývaly moje myšlenky formy diskuse mezi mnou a někým jiným, ačkoli i to, co já, i to, co onen jiný říkal, jaksi samo sebou ba proti mé vůli se podávalo. Nepříjemnost se dostavila, jakmile jsem se pokoušel zbaviti se těchto představ; konečně však mysl sama sebou oslábla tak, že i pasivní proud myšlenek byl velmi nepříjemný. Věc byla tím protivnější, že ku konci myšlenky dostávaly onu formu skepse, jakou jsem nahoře uvedl. Jak přišla, tak nepozorovaně nálada zas odešla. Marně se pokouším bohužel dnes zase tyto nálady v sobě v silnějším tonu vyvolati; ve vzpomínce pak vidím jen nečinnou zlost jakous na sebe a na celý svět, marné hledání něčeho, čeho bych se s jistotou mohl zachytit, zkrátka vnitřní rozháranost a marný boj nějakými vývody rozumovými ji odstranit.

Četl jsem a slyšel jsem o podobných stavech duševních, které byly líčeny však jako zápasy duševní, jako boj vědy a náboženství, jako skepse vznikající z rozvrácených společenských poměrů a podobně; bylo mi však brzo samozřejmo, že aspoň tu nespokojenost duševní, kterou sám cítím, nezpůsobila žádná filosofie, ani náboženství, ani společenské nepořádky - věděl jsem té doby hodně málo o všech těch věcech a ještě méně mi opravdově o ně šlo - nýbrž že tyto věci jsou asi původu spíše organického. Ohlížeje pak se po jiných, shledal jsem při poněkud bedlivějším pozorování, že tyto moje nálady duševní jsou zjevem poměrně velmi obyčejným, zvláště mezi mladou inteligencí; přesvědčil jsem se dále, že tyto nálady často velmi se blíží v podstatě asi tomu, co na př. A.Garborg líčí v "Umdlených duších" na Gramovi, anebo Musset na Octavovi ve "Zpovědi dítěte svého věku" a j., ale že u mnou pozorovaných "hrdinů" nedalo se mysliti na nějaké vnější příčiny duševní neurovnanosti, nýbrž že tato jest jakýs pathologický zjev, téhož původ jest hledati hlavně v organisaci duševní někdy přechodní, někdy trvalé; v prvém případě vznikají pomíjející duševní nálady, v druhém celé rozhárané povahy.

Jsou totiž povahy, které po dlouhou dobu svého života, jistě po několik let skoro pořád těmito neveselými náladami trpí. Pořád jsou nejisti před sebou i před jinými, o všem jsou ochotni pochybovat, a třebas viděli falešnost této své neurovnanosti a třebas se sebe více namáhali dostati se z ní ven, nedokážou toho. Tím pak vznikají u nich prudké krise duševní: jednak už z neurčitosti těchto nálad samých, pak ale z marných pokusů těmto náladám odolati. Zřídka se o nich od osob jimi trpících dovíme, neboť zdá se mi, že jest skoro obecnou jejich vlastností, že jimi stížení velice pečlivě je před jinými tají, a strach, aby se duševní jejich stav jiným neprozradil, jest jim velkou příčinou soužení. Aby ráz těchto nálad, které k náladové skepsi vedou, určitěji vynikl, podám v následujícím několik rysů z povah jimi trpících. Věc nese s sebou, že mnohé věci musím přejíti mlčením a že musím se spolehnouti na bystrozrak čtenáře své okolí studujícího, aby doplnil a rozšířil, čeho mně jen dotknouti se jest možno.

II.

N. N. byl každému nápadný tím stavem duševním, o kterém mluvíme. Už na střední škole jevila se jeho neurovnanost tím, že velmi rád četl a zajímal se o to, co mu bylo méně přístupno, nerad ale staral se o školu; jen nadání jeho dovolovalo mu držeti se v čele třídy. V přednáškách na vysokých školách bylo hůř: tu se neukládá, co musíš umět zítra, doma nikdo nekontroluje, co děláš a neděláš, obor přednášek je takřka nekonečný - do toho studia se náš N. nevpravil. Po pětiletém studiu nemohl se pochlubiti leda nějakým koloquiem. A přece studoval N. velmi mnoho, tolik, že jsem od té doby neviděl někoho tak pilně studovat; ale v tom to právě vězelo. N. četl o tom a tom slavném muži, že chodíval spat až o druhé s půlnoci, a hned si umínil, že bude také tak dlouho studovat, a když jsme se tomu ostatní smáli, raději se od nás odstěhoval. Ale ponenáhlu síla prvotního přesvědčení ochabovala a N. začal připouštět, že z mnoha důvodů lépe večer jít spat a ráno si přivstat; toto nové přesvědčení rostlo a rostlo, až konečně od starého systému upustil a nového se chopil. Tak, řeknete, dělají jiní také a jsou při tom úplně normální; pravda, avšak zvláštní bylo, že tyto malicherné věci bral N. s velkou vážností, jako by celý osud jeho na tom závisel, kdy půjde spat; potom bylo to zvláštní, že důvod pro tyto věci nebral nějak z přirozených podmínek (aby je na př. odůvodňoval zvykem, osobní potřebou a pod.), nýbrž čistě z vnějška: že to X tak dělal, že to Y doporučuje a pod.

Ostatně to jsou maličkosti. N. studoval však takto: Profesor jim mimochodem citoval při přednášce velkou monografii Harmsovu o theoriích fysikálních (první svazek Karstenovy encyklopedie fysiky z r. 1869). Náš N. při nejbližší příležitosti si knihu tu v universitní knihovně vypůjčil a nic se neohlížeje na to, má-li to vůbec jaký smysl, s největší horlivostí pustil se do jejího studia první stránkou počínaje. Kniha ta má tuším hodně přes 500 stran a jedná se v ní podrobně o filosofických a vůbec všeobecných problémech fysikálních (o poměru fysiky k jiným vědám, o hypothesách a theoriích, o podstatě měření a vážení a pod.).

N. ovšem neměl vůbec podkladu potřebného k studiu takové knihy; co člověk se naučí na střední škole, nebo co chytí za rok na technice, to nepostačí přece, aby s porozuměním mohl tuto knihu studovat; také vlastně ani nevěděl, co má s tím, co tam četl, dělat; rozhodl, že musí každé řádce v té knize důkladně rozumět a co možná mnoho si vypisovat a dělal to tak několik dní (až ho prý prsty pálily od opisování, říkal); viděl však, že mu jde práce hrozně volně od ruky a nejasně už v něm hlodala pochybnost, stojí-li to za to knihu vůbec studovat; následek byl, že zmírnil pozornost při studiu (říkal, že postačí číst pozorně), ale ani tak mu nešla věc dosti rychle a proto přeskakoval partie, až konečně uvědomiv si dostatečně jasně, že studium takové k ničemu nevede, knihu zcela odhodil, nedokončiv jí. Tím však vylíčil jsem (skombinovav ovšem, co jsem tu a tam mimochodem pozoroval) jen vnější stránku celé věci; daleko vážnější však byly jeho duševní nesnáze, které při studiu té knihy vytrpěl. Nejprve s prudkou horlivostí se na knihu vrhl a byl by nejraději nejedl, nepil a nespal, jen aby ani minutku neztratil; měřil úzkostlivě, co za den prostudoval, a byl velice netrpěliv, jestli ho někdo vyrušil; nahlédli jste však, co studuje, a vyslovili pochybnost, vede-li studium takové knihy k něčemu; on se bránil, ukazoval vám na to a to, jak jest to tam pěkně vyloženo, že jest to kniha důležitá a že se lehce studuje; u sebe však cítil zas až víc než třeba správnost vašich námitek; nutil se sice ještě dále do knihy, ale jeho chuť do studia byla tatam. Ptal se vás, ovšem opatrně, abyste nepozorovali, kam míří, jak vy studujete, číhal na vaše slova, jestli to a to z věcí v oné knize obsažených víte, a jestli náhodou ano, byl hned celý zoufalý, on že tolik času na tu knihu věnoval a vy že to znáte bez práce. Celé dni nedělal pak nic, potom zase se knihy té chopil, nutil se do ní znova, ale marně.

Viděti jest zase jako nahoře, že N. bez vnitřní, bez přirozené potřeby po Harmsovi sáhl, že se dal k němu vésti jen náhodou a jen ad hoc upravenými rozumovými důvody; pochopíme, že umělá jejich konstrukce se shroutila hned, jakmile se někdo přirozeným nějakým argumentem o ně opřel. Zvláštní bylo však, že ona kniha nebyla snad poslední, které se N. uvedeným způsobem chopil, nýbrž podobným nějakým způsobem dostal se při nejbližší příležitosti k jiné, a celý proces málo pozměněn se opakoval znova.

V prvních dobách technického studia nebyl si N. vědom falešného směru svého studia (ostatně skoro všichni takovou éru prodělají), a tehdy s upřímností mladého studenta vyličoval své cíle a proměny svých názorů; později však uvědomil si svoji vnitřní nejasnost (nejspíš teprv tehdy vlastní abnormální stav jeho začal), ale pak už bylo marno jeho namáhání, aby se nějak z toho vybavil. Většina jeho nesnází duševních odehrála se ovšem pouze v úkrytu jeho mysli; jen někdy z jeho řečí, anebo tváře, anebo převratů dalo se hádati, jak jest nesvůj. Mluvil s vámi a vy jste náhodou narazili na věc z jeho oboru, které neznal; byl třebas zrovna v nejrůžovější náladě, ale ta věc dovedla ho hned zdrtit: nebylo s ním dál řeči, a ne že by si byl snad umínil, doma se na tu věc podívati, nýbrž začal se trápit, že ví, že jest všechno marné, že jest to odtud, jak tehdy tu věc povrchně studoval, jeho povrchnost že jest jeho kletbou atd. Dovedl pak dlouho vyhnouti se společnosti a ukrýval se doma se svým vnitřním bojem; věděl to, že jeho zkormoucenost jest vlastně směšná a že při nejmenším k ničemu nevede, ale marno bylo mu věc rozmlouvat. Napadlo mu, že jeho rozháraností vinna jest snad filosofie; skutečně zajímaly ho po studentském způsobu nejrozmanitější "filosofické problémy" a v skutku měl velkou náklonnost ke čtení a uvažování o všeobecnostech. Daleko spíš ho upoutal nějaký revuální článek, nějaké myšlenky o pravé podstatě atomů, o budoucnosti lidstva a účelu vědeckého studia a p. než chemické formulky, pěkný rys a p. Nešlo mu to snad z rozumu, že by všeobecnosti byly důležitější než konkrétní jejich obsah, ale hnala ho za nimi jeho neurčitá povaha. Vida, že tato jeho honba za všeobecnostmi duši jeho neupokojí, usmyslil si, že to jest filosofie, která ho od klidného žití odvádí, a umínil si vyhnout se jí za každou cenu. Usmyslil si, že by mu nejzdravější bylo studovat chemii, a začal tedy pilně chodit do pracovny chemické a vnucoval se do konkrétností; vydržel to ale sotva tři neděle; jednak se mu taková práce přece jen zdála malicherná, jednak necítil se mezi ostatními dost doma, zkrátka nevydržel.

Vedlo by daleko různé pak jeho kolísání a cesty, kterými se namáhal ze sebe se dostati ven, vypočítávati. Krátce tedy uvádím jen ještě některé jeho nápady. Usmyslil si, že povrchnosti své zbaví se tím, když nic nebude číst, všemu jen zpaměti se učit - ovšem dlouho to nevydržel, neboť Národní Listy přece nemohl studovat zpaměti. Nezapomněl ani na studené lázně, ani na Kneippa; napadlo mu (zdá se mi, že to někde četl), že umělý klid, vážná chůze a mlčení ve společnosti přinese také jeho myšlenkám klidu atp.

Zvláštní byly hovory s N. Neměl žádného koníčka, nic se mu trvale nelíbilo, k ničemu necítil trvale odpor (ačkoli se na kratší dobu do všech těchto věcí dovedl dobře vemluviti). Nejraději hádával se o širokých thématech: o materialismu a jiných ismech, o potřebě hlubšího vzdělání, o náboženství a o jiných podobných věcech, o kterých může mluviti každý, kdo má myšlenky dost pružné, avšak hovory ty nemajíce ani věcného důvodu, ani účelu, ani obsahu jen rozrušovaly fantasii. Ptáte se, jaké tedy měl aspoň názory o těchto všeobecnostech; neboť není třeba mnoho o nějaké věci vědět a přece možno míti o ní rozumný náhled. V tom však právě to vězelo, že N. nedovedl svého úsudku míti. Byl proto celý zoufalý a několikrát si v důvěrných chvílích velmi na to stěžoval, že ne a ne, aby něco jistě věděl anebo aspoň věřil. Víra mu scházela, ale ne snad víra v tu neb onu věc, nýbrž scházel mu jakoby sám orgán pro víru. Bylo by třeba reprodukovati jeho zvláštní argumentaci o nějaké věci, aby neurčitost jeho vymizela, to však nedovedu. Začal třeba hájit emancipaci a já se jí posmíval. Ačkoli jsem vlastně žádných důvodů proti ní uvésti nedovedl, lekal se zrovna každé mé námitky, rozpřádal o ní hovor a na konec nebylo ani mně ani jemu jasno, o čem vlastně mluvíme.

Pozoruhodna byla opatrnost, s jakou své duševní stavy před jinými tajil. Při svém zvláštním způsobu života, při svých rozervaných projevech nedovedl ovšem na venek zůstati lhostejným, a ostatní jsme brzo jeho nepokoj duševní dobře znali, třebas jsme jej, jak bývá, různě posuzovali. Nebylo také možno, aby N. nevěděl, že známe jeho duševní pozadí. Přes to však ukrýval svoji rozháranost před jinými úzkostlivě a lekal se každé maličkosti, která by ho mohla dle jeho domnění prozradit; ať se mluvilo o čemkoli, nikdy jsme nebyli jisti, že věc nebude vztahovati na sebe a že mu tím neublížíme; neřekl nic, odešel nepozorovaně a byl zdrcen. Nerad ukazoval, co studuje, aby jiní z toho se o něm ničeho nedomýšleli, anebo se všelijak "rozumně" vymlouval. Vůbec hleděl svoji normálnost dávat co možná na jevo.

Bylo by opakování týchž věcí, kdybych měl dále psáti o N. Stále a stále se ukazovalo totéž, že mu schází jednotící princip, který ovládá normálního člověka, jistota, kterou věříme to a odmítáme ono, tvrdost, která nepovolí každému vnějšímu dojmu. Povětří, soudruzi a žaludek byli pány jeho a zmítali jím brzo sem, brzo tam, nevšímajíce si jeho duševních útrap. Jinak byl však N. normální člověk, bystrý, mravný, umělecky vzdělaný, tělesně (pokud vím) zdráv a také v jeho rodině nepronikala zvlášť nějaká abnormálnost (což ovšem vím jen z doslechu a nelze mi tedy na to větší váhy klást).

Čteme často v moderní literatuře, že filosofie světská, nebo že věda, anebo vůbec něco podobného člověka neuspokojuje a že následkem toho vzniká neurovnanost duševní. Tento výklad se na N. naprosto nehodil. Jak to s vědou bylo, viděli jsme nahoře; co se filosofie (filosofických systémů) týče, nepamatuji se, že by byl se zvláštním zdravým zájmem některého filosofa pročetl. Načal sice různé filosofy, ale nevěděl o nich celkem než velké všeobecnosti. Zvláště však nebylo viděti, že by byl snad nějak se pozastavoval nad nějakým učením filosofickým, hltal jedno jako druhé, ale vše šlo jen jeho fantasií, ne vůlí. Také s náboženstvím bylo podobně. Že ty věci nejsou tak, jak jim to vykládal katecheta, o tom se nedověděl teprv na technice, náboženství přestalo míti pro něho význam už dávno a dávno - jaké tedy teď krise náboženské? Ne, že by byl o náboženství nemluvil, ale náboženské věci byly pouze materiálem pro jeho fantasii, nic víc.

Vylíčené stavy duševní tkvěly u N. v povaze, nevznikaly následkem nesrovnalosti jeho úsudků s jeho pozorováním. Jestliže tedy v této pathologické duševní disposici N. pochyboval o jakékoli věci: o náboženství, o významu vědy, o ceně života, o správnosti té a té nauky, nechtěli bychom jistě jeho pochybnosti odstraniti napravením nějaké chyby v logické stavbě jeho myšlenek, nýbrž cestou nepřímou: lékař (v nejširším slova smyslu) jest tu na místě. Ovšem, možná, že ona neurovnanost vůbec se léčiti nedá, buď si pomůže organism sám, anebo ta nemoc nezmizí.

III.

P. byl na vnějšek zcela jiná povaha než N. Byl drsný, prudký a velmi umíněný; měkkým povahám rázu N-ova byl by se leda vysmál. Intencí vědeckých té doby, ve které jsem ho blíže poznal, neměl anebo jich aspoň nedával znáti. Za to však by se byl velmi rád nějak uplatnil ve společnosti; avšak v tom, jak to dělal, podobal se úplně předešlému. Umínil si, že bude choditi do určité společnosti a chodil tam, kdyby všichni křičeli, že jest to společnost pro něho nevhodná; ale jen na venek byl tak samostatný, uvnitř ho ta věc hrozně trápila, že do té společnosti musí - představíte si, jak milým společníkem za takových okolností byl. Byl příliš inteligentní a myslivý, aby jej hra nějaká zvlášť upoutala, přes to se do ní nutil, a sebe i jiné přesvědčoval, že tak musí být. Brzo bylo znáti, že se marně snaží míti o jakékoli malichernosti své přesvědčení, ale aby tu vnitřní nejistotu nějak zakryl, vyjadřoval se tak určitě, měl každý úsudek tak pohotově, že to každého překvapilo. Cítili jste, že se jeho úsudek k věci nehodí, nebo že neodpovídá tomu, co by člověk jeho rázu o věci měl souditi, vůbec viděli jste jeho nemístnost, jestli jste však něco namítali, buď nějakou tvrdou odpovědí zarazil hovor, anebo námitku připustil a obrátil hned docela svůj úsudek, třebas na zcela opačný, ale zas takový unáhlený. Při pozornějším sledování viděli jste pak, jak za jeho řečmi, za jeho úsilovnou snahou po hovoru co možná rozumném, za jeho nápadným podceňováním všeho, co nějak subjektivních stránek života se týkalo, za jeho nápadnou mlčenlivostí o vlastních duševních stavech, jak za tím vším vězí pečlivě tajená nejistota, marné úsilí vyrovnati se jiným klidným lidem, marná snaha býti tím, čemu říkají rozumný člověk. U sebe pak vyváděl, aby se z nejasnosti své dostal, prapodivné věci; on, mladý a zdravý člověk má se vyhýbat světu, když jiní beztrestně užívají? Násilím se vehnal do nějaké noční krčmy a násilím se vpravoval do jejího ovzduší - dál však jeho energie nestačila, organism byl silnější.

Konečně odejel P. na cizí universitu, udávaje za důvod úzkoprsost pražských poměrů, ač věru nevím, proč a jak jeho právě tížila. Zdá se mi však, že viděl, že tak dále mezi námi žíti nemůže a nechtěje před námi obrátiti, odejel pryč. Dost divnou náhodou dověděl jsem se o jeho chování na oné universitě. I tam byl svojí neurovnaností nápadný, ale byl zase daleko blíž tomu způsobu života, jaký jsem u N. popsal; nedbale se šatil a horečně studoval, ačkoli občas ustával a okolí svému se ztratil, brzo se však zase k práci vracel. Podařilo se mu tuším i veřejně se uplatniti - jak jest s jeho duševním stavem, nevím.

Viděti jest, že P-a držela táž nejistota duševní, tatáž hluboko zakořeněná nemožnost klidně v něco věřiti nebo nevěřiti, velké úsilí do této víry se nějak vpraviti a konečně tajení svých stavů duševních před jinými. A přece obzor duševní byl u obou povah do velké míry různý, charakter nestejný a také energie různá. Nepřipustil bych ani zdaleka domněnku, že u P. to byly filosofické nebo náboženské úvahy, hledání smyslu života, nespokojenost s okolím atp., co ho do jeho krisí přivádělo. Filosofických věcí vůbec nečetl, náboženství u něho žádný význam nemělo, a jeho nesnáze duševní byly, chcete-li to tak posuzovati, mnohem malichernější než nesnáze toho, jehož ideály by se o svět odrážely.

I na to mohu uvésti příklad, že vylíčená neurovnanost duševní k sebevraždě může přivésti; bohužel, některé okolnosti nutí mne jen velice povrchní věci z tohoto případu uvésti. R. byla velmi zajímavá povaha; byl hodně starší než předešlí a všeobecně vážený muž; divili se jeho širokému vzdělání věcnému a zvláště také esthetickému, platil k tomu za velmi zámožného občana a najednou takovým způsobem okolí své překvapil, a to z důvodů naprosto netušených. Tu teprv se začali rozpomínat na něho podrobněji. Byl prý vůbec "divný člověk". Když jste s ním mluvili, bylo třeba největší opatrnosti, abyste nenarazili na něco, co by R. mohl vztahovat na sebe; dovedl i v nejnevinnějších věcech viděti narážky. Aby své neklidné povaze nějak vyhověl, krmil se nejvybranějšími požitky duševními: zařídil si s luxusem vědeckou pracovnu (s jeho životním povoláním docela nesouvisející), ovšem že v praktickém ohledu nedostatečnou, neboť scházela mu zapracovanost. Studoval jeden přesně ohraničený obor přírodní vědy a považovali jej v něm za odborníka (pochybuji, že právem). Založil si na své potřeby nepoměrně velikou knihovnu, a veliká různorodost knih odborných i neodborných ukazovala, že nemohl všechny pročísti, že jimi jen svou mysl omamoval.¹⁾ Daleko víc ještě pěstoval různé obory sportovní a nejvíc esthetické, ač i tu za vším byla jeho neklidnost patrna. Bohužel, není mi možno tyto věci podrobněji rozbírati a úplně musím přejíti mlčením jiné význačné projevy jeho života, na nichž jeho vnitřní rozbouřenost se projevovala. Co u něho tento nepřirozený stav duševní vzbudilo a živilo, těžko mi rozhodovati; nejspíš ještě možno říci, že "byl už takový". Ovšem bylo v jeho okolí leccos, co člověku bere klid denního života, ale to si připravil, pokud vidím, sám svojí povahou. Jeho přílišná citlivost, strach před odkrytím vlastního neklidného nitra nutily ho, aby se uzavíral do sebe, aby hrál dvojí úlohu, jednu falešnou na venek a druhou plnou nejistot dovnitř, a na venek se mu dost dobře dařilo, ač pochopíte, zač takový život stál. Když pak toho došel, že nebylo vyhnutí a musil se svojí vnitřní rozháraností na venek, raději násilím se od toho divadla odtrhl.

Připomíním, že v jeho knihovně bylo poměrně velmi málo filosofických spisů,²⁾ nevím, že by se byl o ni vůbec zajímal, a také otázka náboženská nikterak nepronikala. Ovšem věda mu nestačila, umění mu nestačilo, politika ho neuspokojila, soukromý život ho klamal, nikde nenašel klidu; nebyly však to otázky, nebyl to nerozřešený problém života, který ho dohnal k násilnému konci, nýbrž byla to povaha.

IV.

Mohl bych uvádět ještě po řadě další příklady, ale nedovedl bych než pořád popisovat vnější, hodně bezvýznamné projevy, a čtenář, který si povah lidských nevšímal, a který z uvedeného si představu o původu toho, co nazývám náladovou skepsí, nezjednal, by z dalšího také nezmoudřel. Rozhlédneme-li se však pozorně kolem sebe, najdeme veliké množství takových povah a nálad v nejrozmanitějším utváření. Tu přijde někdo ke mně, že chce dělat tu a tu vědeckou práci a radí se se mnou jak: mluví velmi rozumně, ale když se rozpovídá, ztratí vládu nad uměle klidným proudem představ, proklouzne mu nějaká poznámka, která najednou ukáže, jak si pracování vědecké vymyslil jen proto, aby jeho neklidná mysl se něčeho věcného zachytila. Anebo potkám večer známého, člověka nanejvýš jemné povahy, s kuchařkou; poznám ho a on pozná mne, ale mlčíme oba; za nějaký čas ve slabé chvíli aspoň naznačí, co to bylo: nemá energie, sám v sebe nevěří, ale přece musí si dokázat, že má pevnou vůli - a tak si to dokazoval. Slyšíte hrubé vtipy od lidí povahy očividně jemné, vidíte určitost tam, kde pochybujete, že možno jest bezpečně se rozhodnouti a zase pochybnost, kde věc jest docela průhledná atp.

Ráz všech takto se projevujících nálad jest, že jsou to povšechně stavy duševní, nebo dokonce povahy, vynikající nesjednoceností snažení, nepřirozeností v jednání, prudkými krisemi duševními pro často zdánlivě malicherné vnější příčiny a všeobecnou skeptičností; k tomu připojuje se často vědomí o falešnosti těchto stavů a strach, aby se někdo jiný o nich nedověděl. Zdá se, že tyto stavy zvláště mladším, inteligentním lidem jsou vlastní, a že z neznámých příčin vznikše, zase neznámo jak, odcházejí s pokročilejším věkem; zdá se, že organism náš, dospěv určitého stupně rozvoje, stává se k duševní rozháranosti velmi náchylným, a že malé podněty k vyvolání jejímu stačí.

Řekl jsem, že stavy ony jsou charakterisovány vedle jiných věcí všeobecnou skeptičností, ne pochybováním o určitých věcech, ne zkormoucením duševním nad tím, že nedovedeme určitý problém zodpovědět, nýbrž pochybování to jest jen jako příznakem nesrovnalostí hlubších. Tuto skeptičnost, vzniklou z takovýchto nálad, jmenuji náladovou skepsí. Jest tedy náladová skepse pochybování plynoucí ne z rozumově cítěné nesrovnalosti nějakých domněnek, nýbrž jest to příznak abnormálního stavu duševního, kdy z příčin v organisaci duševní ležících, schází nám normální víra v samozřejmost určitých poznatků a domněnek, nebo v přirozenost našeho chtění a jednání.

Rozdíl skepse náladové a skepse rozumové vynikne na příkladech. Hoch má být do zítřka hotov s početní úlohou a neví si rady: počítá a počítá a ne se dopočítat. Nechá práce, zase začne, zase odloží tužku, přestane na delší chvíli, něco mu při tom napadne, začne na novo, vidí, že jest to zas falešné, pláče zlostí - co tu nesnází, problémů, pochybností projde jeho hlavou - ale chce pořád vypočítat úlohu, která má být zítra hotova. Při nejistotě z nálady jinak: mám počítat, nemám počítat - vnutím se do práce, ale pořád jako bych měl pozor vlastně na něco jiného než na to, co počítám; napadne mi nejprve vymýšlet nějaký zvláštní způsob počítání, a mysl moje odbočuje tím způsobem od vytčeného směru; nedopočítávám se ničeho, třebas bych pracoval velmi dlouho a zdánlivě velmi upjatě, neboť nepočítám to, co diktuje úloha, nýbrž co právě nadhazuje má fantasie, konečně odkládám věc s nějakou útěchou, že si nějak pomohu bez této úlohy. Takovým a podobným způsobem projevuje se hodně elementárně ovšem skeptická nálada. Nebo srovnejte člověka, který má důvod pochybovati o věrnosti přítele, a který se hledí přesvědčiti a přesvědčiv se jedná, a naopak člověka žárlivce, kterého povaha nutí k pochybování a vede k vyhledávání důvodů, ale i po jejich nalezení (nebo nenalezení) nenásleduje žádný čin. Také náladová pochybnost může uváděti důvody, také důvody správné, avšak patrně jest ta správnost a nesprávnost důvodů vedlejší věc, pochybování samo o sobě hlavní. Také jest možné, že rozumové důvody vzbudí pochybnost náladovou; naopak, věřím-li pevně v nějakou věc, a vírou mojí otřese silný nějaký argument, hne to někdy celým stavem duševním, a následek může být všeobecná skeptičnost, pochybování z nálady, ale pak onen argument není logickým důvodem pochybování, nýbrž psychologickou příčinou, a rozdíl mezi oběma jest patrný.

Rozdíl mezi pochybováním z rozumu a z nálady neleží tedy ve správnosti nebo nesprávnosti argumentace; neboť při náladovém může být argumentace správná, při rozumovém nesprávná, i naopak; spíše jest rozdíl v tom, jak hledíme na smysl pochybování: při pochybování náladovém jsou důvody spíše jen pro foro externo, jakoby jen omluvy, nebo jako uvědomělý projev toho pochybování; u skepse věcné celá průkaznost leží v důvodech. Avšak i při skepsi z rozumu může se státi, že pochybujeme, a neumíme udati, proč; v tom případě však chybu hledáme, a jsme jisti, že ji najdeme. Rozdíl mezi obojím druhem skepse nevězí také v obsahu toho, o čem pochybujeme. I rozum i nálada může pochybovat o drobném nějakém faktíčku i o nejvšeobecnějších tvrzeních. Mohu z rozumu pochybovat o správnosti toho, o čem jsem se před chvílí sám přesvědčil, mohu pochybovat o nekonečnosti prostoru, o smyslu života lidského, a o tom všem mohu pochybovat i z nálady: zase však obsah pochybování z rozumu jest přesně určen anebo aspoň se přesně určiti dá, kdežto obsah pochybování z nálady jest neurčitý. Nesmíme se dáti mýliti tím, že skeptik z nálady si obsah svého pochybování přesně definuje; přihlédneme-li blíže, vidíme, že ta definice jest zase jen pro foro externo, že se jí však ve skutečnosti nedrží; nesmíme zkrátka hleděti toho, jestli si kdo věc definuje či nic, nýbrž jestli se jednotnost v jeho skepsi dá najíti. Pochybuji-li z rozumu o spolehlivosti přítele, dovedou jiní z mého jednání tuto pochybnost vypozorovati, říci zde začala, tento průběh měla a takto skončila; bude je zajímati obsah mého pochybování; pochybuji-li z nálady, nebude možno pozorovateli obsah mé skepse od mé povahy odděliti jakožto samostatné faktum, nýbrž moje povaha to bude, která bude výhradným předmětem jeho pozorování.

Ačkoli tedy obsah pochybování z nálady může být velmi rozmanitý, přece s rázem nálady souvisí, že obyčejněji věci méně přesně určitelné mu poskytují látku. Řidčeji bude skeptik z nálady pochybovati o správnosti nějaké mathematické rovnice, nějakého prostého vědeckého data, obyčejněji o hypothesách, o prostoru, o náboženství, o životě v dobách předhistorických a budoucích a pod., neboť obsah těchto záhad jest sám sebou hodně neurčitý.

Jako už v theorii jest těžko odlišiti skepsi z nálady od skepse rozumové, tak ještě daleko obtížnější jest to v praxi. V obyčejném životě rozeznáme je sice ještě poměrně snadno, ale jinak jest, kde se pochybnost odnáší na vědecké, filosofické nebo ethické problémy. Tu pak jest nám potřebí znáti dobře obor, na který se pochybování nějaké odnáší, a posouditi dobře důvody, kterými pochybnost opírá; méně zkušenému bude imponovati pochybnost (anebo zas falešná jistota), kde zkušený najde jen neurčitost a nepřesnost. Jest k tomu dále potřebí býti sám sobě jasný a nehověti náladám, sic jinak nás náladová skepse cizí snadno strhne s sebou svou příbuzností s naším duševním stavem. Ve skutečnosti méně častěji se setkáme s čistou skepsí náladovou, nýbrž často najdeme rozum a náladu pomíšeny dohromady, jedno zastřeno druhým (třebas úmyslně) a pak ovšem jest velmi obtížno říci, co patří na účet rozumu a co na účet nálady. Zdravý instinkt nás tu musí vésti.

Jisto jest, že náladové pochybování není zdravý stav duševní, neboť kdykoli se objeví, hledíme se ho zbavit. Poněvadž příčiny jeho netkví v rozumu, nýbrž v povaze nebo náladě, nebudeme proti němu bojovat rozumem, nýbrž budeme působiti přímo na povahu nebo na náladu. Pochybnosti něčí o nějakých věcech posoudíme jen podle jejich rozumové stránky; pozorně si však všimneme jejich náladovosti, kterouž jako nelogický, cizí, falešný element odloučíme; možná, že po odstranění jejím sama pochybnost se odstraní anebo aspoň dostane jiný ráz. Pozorujeme-li své vlastní stavy duševní a jejich kolísání, pozorujeme-li povahy svého okolí, shledáme náladovosti veliké množství, a to nás povede k domněnce, že i v literatuře tato náladovost často projeviti se musí, což nás přiměje k opatrnosti tím větší.

HLAVA DRUHÁ.

Náladová skepse v krásné literatuře.

Uvedl jsem v první kapitole typické příklady náladové skepse z obyčejného života; zkusím nyní porozhlednouti se po krásné literatuře a v ní hledati vylíčení stavů duševních, které se dají označiti jako náladová skepse. Ovšem věc jest spojena s dosti velkými překážkami: každý spisovatel, líče svého hrdinu, má chtě nechtě o něm určité theorie, a ty zabarvují jeho líčení skutečnosti tím víc, že má spisovatel v rukou úplnou volnost toho, jak dalece se chce vzdáliti od konkrétního případu, který mu materiál k líčení podal. Vedle toho působí v našem zvláštním případě také ta věc, že pravý pathologický kořen náladové skepse se nechce vidět, a že se pro ni hledají příčiny vznešené nějaké - nespokojení s náboženstvím, s vědou, se svým okolím, nešťastná láska a pod., při čemž se šmahem dělá ta chyba, že tato nespokojenost, která jest jen projevem náladové skepse, její vlastnosti, se staví časově před ni, jako její předchozí příčina.

Povah a stavů vylíčených jako náladová skepse najdeme v krásné literatuře spoustu, a daleko nestačím na to, abych je všechny vyjmenoval; postačí uvésti typické příklady, čtenář zkušenější než já už si sám doplní, co jsem přehlédl.

I. GOETHE: Utrpení mladého Werthera.

Děj tohoto románu jest velmi prostý: Werther, velmi vzdělaný a velice citlivý jinoch, zamiluje se do dívky, zadané už jinému; podléhá víc a víc žalosti nad tímto neštěstím, nemaje síly z něho se nějakým rázným krokem vybaviti, až konečně se zastřelí. Jak tento obsah románu našel Goethe ve svém okolí, jak jeho formu (dopisy Wertherovy) a subjektivnost vzal od Rousseaua a od Richardsona, jak tento román na tehdejší společnost působil, o tom vedlo by daleko zde mluviti; v literatuře o Wertherovi jest o tom více nebo méně podrobně mluveno.³⁾ Pro nás jest důležité, že stavy Wertherovy Goethe sám prožil, že tedy líčí z velké části sebe - jest to tedy do velké míry zpověď jinocha jeho rázu.

Zkusím uvésti z Werthera místa, která jeho náladovost charakterisují, ačkoli nezbývá mi než předpokládati, že čtenář Werthera zná, neboť to náladové ovzduší, ve kterém se románový děj pohybuje, sem přenésti nedovedu. Werther⁴⁾ líčí svůj duševní stav asi takto. Jeho nálady se mění velmi náhle ze zármutku do hýření, ze sladké melancholie do zhoubné vášně (str. 20), přepadají ho pesimistické myšlenky o tom, jak život lidský jest pouhý sen, jak úzký jest obor lidského chtění a jednání, každá jistota že jest jen resignace; vzpomínaje na to, uzavírá se Werther do sebe, atu vše splývá před jeho smysly a zrak jeho bloudí snivě v nekonečnu (23). Rozdíl mezi sebou a svým šťastnějším sokem vystihuje tak: jeho (sokův, Albertův) klidný vnějšek odráží se velice živě od neklidu Wertherovy povahy, kterýžto neklid nedovede zakrýti. "Moje činné síly," píše, "zvrhly se v neklidnou nedbalost, nemohu zahálet, ale také ne něco dělat. Moje představivost jest hrozně slabá, žádný smysl pro přírodu, a knihy se mi protiví ... často si přeju být ráno nádenníkem, jen abych měl z rána, když se probudím, nějakou vyhlídku do nastávajícího dne, nějakou touhu, nějakou naději" (60). Naříká na Boha, proč mu dával tolik darů, proč si polovic nenechal a místo druhé polovice mu nedal sebedůvěru a spokojenost. Hledá si pro svůj neklid výklad: naše fantasie sestrojuje si, podporována jsouc v tom hojnými básněmi, řadu bytostí, z nichž my sami jsme nejhorší, každý jiný lepší. Vidouce, že nám to ono schází, a jiný že právě tu vlastnost má, přidáváme mu k ní hned všechny ostatní dobré vlastnosti a ještě jakous ideálnou spokojenost - a tak si z něho uměle sestrojujeme šťastlivce (67). Werther přiznává se, že někdy mnoho pije (90). Přemýšlí, zda by mu nepomohlo náboženství, ctí je a jistě jest náboženství mnohému oporou a občerstvením, ale ne každému a snad ani jemu ne (91). Harmonie duše Wertherovy byla konečně úplně zničena, vnitřní horkost a prudkost, která všemi silami jeho organismem sem tam zmítala, nechávala jej nakonec v protivné únavě (98). O svém stavu praví Werther: "Není to úzkost, není to touha, jest to vnitřní neznámé zuření, které hrozí rozervati moji hruď, které mi škrtí hrdlo (103)." Konečně sebevražda.

Je-li možno, aby něco jiného než pathologický stav duševní takovéto nálady vyvolalo? Že Goethe je pověsil na nešťastnou lásku - na něčem je zachytiti musil, sic by byl vůbec nemohl o nich psát. Goethe sám cítil nezdravost tohoto románu. Jako stařec řekl kdysi, že jen jednou podruhé Werthera četl: "Jest mi úzko při tom a bojím se, že procítím znova ten pathologický stav, z něhož ta kniha vzešla."⁵⁾ Z vlastních úst Goethových víme, že v době, kdy v něm bouřil Werther, byl blízek sebevraždě (anebo, raději bych řekl, myslil si to o sobě).

Utrpení Wertherovo tím vyniká nad jiná líčení podobného druhu, že jest bez tendence - nemyslím aspoň, že by někdo chtěl Wertherovy duševní stavy sváděti na jeho nešťastnou lásku. Teprve v starších letech začal Goethe vymýšleti si nějaký výklad pro své Wertherovské duševní stavy. Vykládá dost nejasně, že střídání vnějších věcí (dne a noci, povětří a pod.) způsobuje radost ze života, střídání morálních pohnutek v duši omrzelost - to ovšem jest slabý výkjlad. Uvádí též měnlivost lásky, přízně a náklonnosti, vědomí vlastních chyb, dále vliv tehdejší melancholické anglické literatury a nespokojenost se šosáckým živobytím, což jsou už věcnější argumenty, ale patrně na výklad náladovosti - o tu běží - nestačí. Rozhodně jest Goethe pravdě daleko blíž než moderní autoři, kteří ve sporech mezi vědou a náboženstvím a pod. původ těchto stavů hledají.

Také mnozí jiní pokoušeli se hledati původ náladové skepse vylíčené ve Wertherovi, a výklady jejich jsou podobného rázu jako Goethovy. Všechny poráží faktum, že Goethe nebyl sám, který náladovou skepsi prožil. Správněji vystihuje příčiny Goethovy náladové skepse Möbius (1. c.), který považuje taedium vitae (Faustgefühle") za zjev, který se vyskytuje u mládeže všech dob a nejrůznějších národů. Uvádí, nevím jakým právem, za příklad Buddhu, který v mládí kázal své učení, že nic netrvá a popřel život; uvádí dále Schopenhauera s jeho pesimismem, který rovněž v mladých letech napsal 4. knihu Welt als Wille und Vorstellung. Upozorňuje správně dále, že kdyby melancholický názor životní pocházel z pesimistického názoru na život, že by tato melancholie trvala celý život, ano že by se i zostřila, kdežto ve skutečnosti tomu tak není; v theorii zůstaneme pesimisty, ale citovým pesimistou jest ten jinoch. Dle Möbia nedá se dobře omrzelost života u mládeže vyložiti. Něco organického hledá v té věci, což i Goethe cítil, který psychickou stránku tohoto duševního stavu chce přenechati lékaři. Möbius však chybuje tím, že se domnívá, že jen vynikající lidé náladovou skepsi prodělají, a pak hodně fantastickou domněnkou, že náladová skepse souvisí úzce s jednostranným vývojem mozku, že jest to projev té abnormity, kterou genius prožívá, takřka geniovi vlastní mladická nemoc. Taková domněnka ovšem nestojí ani za vážnou diskusi.

V novější době, kdy se pod dojmem náladové skepse mnoho píše, odvolávají se mnohem raději na Fausta než na Werthera, a chápu proč; Faust není podán jako osoba pathologická, tak jako Werther, za Fausta ve své duši se nemusím stydět a mohu jím svého Werthera zakrýt. Vznik Fausta, jeho základní myšlenka sahá do doby, kdy Goethe prožíval Werthera. Avšak vypracování jeho dálo se v dobách, kdy Goethe měl už náladovou skepsi dávno za sebou a kdy už mohl o ní theoretisovat. Goethe znal svoje nálady z mládí a těch užil jako materiálu pro báseň - odtud přílišná rozumovost Fausta. Werther jest život, to jsou ty nálady, Faust jest theorie o nich.

II. MUSSET: Zpověď dítěte svého věku

Obsah zpovědi jest také velice prostý: jinoch 21letý líčí svůj rozháraný duševní i vnější život, zklamán milenkou dá se do hýření, nemůže si na ně zvyknout, zamiluje se podruhé, ale trápí sebe i svoji milenku žárlivostí. Náladová skepse jest zvláště v první části pěkně vylíčena, v druhé jest mnoho vnějšího. Podám zase některé příklady náladové skepse Octava, hrdiny Zpovědi.

Ve velmi fantastickém úvodu líčí Octave, jak vznikla jeho náladová skepse, kterou jmenuje "nemoc století", dávaje jí tím ovšem hodně vznešenější ráz. Ve válkách Císařství, mezitím co manželé a bratří bojovali v Německu, přiváděly znepokojené matky na svět generaci ohnivou, bledou, nervosní... Tento obraz Octave dále rozvádí; zajisté že to jest jen básnický obraz, a že by bylo marno dovolávati se nějakých fysiologických zkušeností pro domněnku, že vnějšími příčinami způsobené rozčilení matčino má vliv na nervosnost dětí; jest to, řekněme, licence básnická, k jejímuž významu pro náladovou skepsi se ještě vrátíme. Takovým způsobem tedy dle Octava vznikla nová, nervosní generace, zhýralá, nevědomá svých cílů, tělesně i duševně nezdravá. I vnější neurovnaný život, život bez velkých a strhujících ideálů přispíval k té rozháranosti. U Octava se "nemoc století" projevila najednou, když objevil, že jest ve své lásce klamán. Svůj život po té líčí asi tak: Studoval (medicinu a práva, nemoha se pro určité z nich rozhodnouti) dobře sice, ale povrchně. Žil jedině své lásce, a když mu ta byla vzata, přišel o smysl svého života. Jako rozháraný Werther s klidným Albertem, tak se srovnává Octave s člověkem s upravenou existencí, "který má, jakmile ráno vstane, určité věci vyříditi, návštěvy v určité hodiny, práci v určitou dobu" - takového člověka zájmy jsou jako vojáci v šiku; koule jednoho smete, sousedi se těsněji srazí k sobě, a není ničeho znát. Toho ovšem u Octava nebylo. Má v duši zvláštní náklonnost hloubat o všem, co se mu přihodí, i o sebe menších událostech a dáti jim jakýsi důsledný a normální důvod. Hltá "s hořkostí a bezmezným smutkem" romány z doby Ludvíka XV., "pravé katechismy světáctví". činil vše možné, aby se povyrazil a vyhojil. Nejprve se chtěl od společnosti osamostatnit: začal horlivě studovat, ale nevydržel; cítil, že samota, místo aby ho vyhojila, zaváděla ho tím více - změnil tedy systém. Pěstoval honbu a šerm do únavy - nic platno; začal pít a přivedl si děvče domů. Druhý den se z opovržení nad sebou chtěl zastřelit. Neudělal toho, dal se na hýření se svými přáteli -, ale i to ho klamalo; očekával něco originálního, ale ve skutečnosti to bylo hrozně nudné. Dělal se před jinými blaseovaným, ač byl zároveň pln přání, a jeho exaltovaná obraznost ho unášela za všechny hranice ... jeho jedinou rozkoší bylo konečně zdáti se co nejvíce nepřirozeným. Druhá část románu vyplněna jest novými a novými obrazy žárlivosti a lásky Octavovy k nové milence. Pozoruhodno ještě jest, že román nekončí uklidněním Octavovým - nevíme, jak s ním bylo dál.

Ačkoli jsem nepodal než hrubá slova z líčení duševních stavů Octavových, při čemž mi náladový nádech utíká pod rukou, přece si čtenář i z uvedeného utvoří obraz o tom, v čem náladová skepse Octavova záležela. Jsou to tytéž stavy, jaké líčí Werther, a jaké jsem v první hlavě uvedl, a to až do velikých podrobností velicě věrně líčené - ačkoli ovšem někde trochu přibarvené. Domníval bych se na př., že to čtení lecjakých románů bylo ve skutečnosti důležitějším než Octave líčí, myslil bych dále, že Octave s přílišnou jistotou tvrdí, že "nemoc století" ho poprvé přepadla, když byl oklamán od své milenky, také se mi zdá, že Octave dává větší úlohu svému rozumu (na úkor nálad), než bylo ve skutečnosti - ale to jsou podrobnosti. Chyba jest, že Musset podává svoji individuální nemoc za nemoc století, a že pro ni uvádí důvody, které nedají se zkušeností opřít. Tím, že dělá z náladové skepse specifickou nemoc devatenáctého století, tím svádí čtenáře, který jest ochoten v tyto domněnky věřiti, k tomu, aby docela falešně posuzoval jeho rozháranost. Jistě že z dřívějších století tolik líčení této "nemoci" nemáme, z toho však neplyne, že by tehdy jí nebylo bývalo. Určité směry literární (Rousseau, Goethe, Byron), upozornivše na tuto stránku duše lidské, uvedli ji do literatury - zdali také do života, to jest jiná otázka. Nechci tvrditi, že v nových dobách se náladová skepse nevyskytuje častěji, ale aby o tom vůbec byla možna diskuse, k tomu by bylo teprv potřebí srovnávacího materiálu, a toho bohužel není.

III.

Vedlo by daleko a přesahovalo by moje síly, abych měl vypočísti všechna moderní líčení náladové skepse. Povím tedy zkrátka ještě, kde jinde jsem ji našel pozoruhodně vylíčenu. Velmi pěkné vypsání tohoto abnormálního duševního stavu jest v Umdlených duších Garborgových.⁶⁾ Duševní bouře, skleslost na mysli, marné a usilovné snažení dostati se ven ze sebe, chytání se všeho možného - přátel, ženy, cest, alkoholu, nočních krčem, všeobecná pochybovačnost: o věrnosti své milenky, o ceně rodinného života, o náboženství, o vědě, o vlastenectví - tajení tohoto stavu duševního, myšlenky na sebevraždu, všechny tyto příznaky náladové skepse najdete v Umdlených duších názorně vylíčeny. Ale vedle těchto velikých předností má kniha tu chybu, a to svoji tendenci: Garborg dává své náladové skepsi určitý rozumový výklad, a snadno poznáte, že výklad ten jest uměle, ex post do románu vložen. Všimněte si jen, jak podivně pochybuje o vědě. Postaví tam jako jejího representanta Jonathana, člověka na všechny strany omrzeného a nesympatického; za to kněz protestantský i katolický jsou tam velmi sympaticky vylíčeni. Teď si představte, že by se byl s Gramem místo Jonathana setkal nějaký sympatický ctitel vědy a nějací nesympatičtí kněží - doufám, že možnost takové kombinace připustíte. Román by pak s nepatrnými změnami byl týž - ale tendence by byla zcela obrácená; z toho viděti, že náladové skepse dá se užíti jako zbraně na všechny strany - vždycky falešně. Kdyby byl psal Garborg svůj román za dob sv. Augustina s nadšenými chvalozpěvy na katolického pána Boha a posměchem na Manichejské, kdyby jej psal za dob Voltairových, byl by namaloval Jonathana jako jesuitu a pod. Gram jest nemocen, musí na něco naříkat; naříká tedy na to, co jest mu nejblíž. Jak jest tendence do Umdlených duší ex post vložena, vidíte z toho, jak zcela nedostatečně jest motivován návrat Gramův do církve. Kdybyste vytrhli poslední listy románu, nikdo neuhodne, jak Gram skončí. Já bych aspoň kladl na význam jeho návratu do církve takový důraz, jako na jeho sebevraždu anebo na to, že by se Gram oženil - anebo, nebudete-li mi míti za zlé, že se jednou ráno Gram probudí a uvidí, že to všechno byl nesmysl, a že už je mu dobře.

Také v románech Tolstého⁷⁾ jsou vylíčeny povahy trpící náladovou skepsí. Typický jest v té příčině Pierre ve Vojně a míru, muž marně a marně sebe hledající; čtenář na něm vidí, ten že docela jinak končí než Werther a než Gram. Také Levin v Anně Karenině jest trochu, ač méně skeptikem z nálady. Pěkně, ač ovšem jen vnějšně vylíčeným náladovým skeptikem jest také Turgeněvův Rudin. I v Dostojevském se shledáte s náladovou skepsí; Ivan v Bratrech Karamazových jest taková povaha: uzavírá se do sebe, píše vědecké pojednání, jehož tendenci i kněží i liberálové si ve svůj prospěch vykládají, v kterém sám si o věci není jasný; viděti u něho samou logiku, rozum, důslednost za každou cenu, vedoucí až ke schvalování vraždy - ale za tím rozumem docela vzadu viděti strach z toho ze všeho, nejistotu a vědomí, že to, co mluví a jak jedná, jest falešné.

Zdá se, že i původ Zpovědi sv. Augustina jest náladová skepse, kterou tento svatý v mládí prožil, a obrácení na víru že vykonalo u něho to, co u Werthera sebevražda, u Pierra žena a děti. Bohužel, je psána Zpověď tak, že aspoň při tom studiu, jaké jsem jí mohl věnovati, není věc dost určita. Celá tato kniha jest totiž neustálou variací na thema "Cor nostrum inquietum est - donec requiescat in te, Domine". Sv. Augustin líčí ovšem jen vnějšek (ne duševní stránku) své rozháranosti v mládí, a podav nějaký její obraz, hned vyznává, že to bylo proto, že nevěřil v Boha. Toto neustálé ukazování na Boha ruší obraz jeho duševních stavů, takže náladovost jest méně zřetelna. Vyjádřil bych věc tak, že "Cor nostrum inquietum est" jest faktem, které sv. Augustin prožil a které líčí - "donec requiescat in te, Domine" jest jeho theorie, kterou si to faktum vykládá.

Bojím se, že někteří čtenáři sprásknou ruce a řeknou: Ale to pak jest všechno náladová skepse, všechny myšlenky jen poněkud exaltované, každá trochu všeobecnější úvaha, každý citově přibarvený projev! Není tomu tak. Srovnejte ku př. Aljošu a Ivana v Bratrech Karamazových, jistotu duševní, s jakou v životě jde onen a zoufalý boj tohoto - a přece navenek Aljoša žije daleko romantičtěji než náladový skeptik Ivan; jako řeholník se zamiluje do nemocného děvčete, přátelí se při tom s Grušenkou, kamarádí s malými dětmi atd. Jeho jistota netkví snad v tom, že by měl určité představy o všem. Pozoruhodné jest, jak on, kněz Boží, praví atheistovi Ivanovi: "Snad ani já sám nevěřím" - ale to jest jiné slovo než od Ivana. Kdybyste rozvedli, co vyjadřoval těmi slovy Aljoša, bylo by to: Můj stav této chvíle jest takový, že nenacházím v sobě, co nazýváme věřením - tedy prosté konstatování fakta (třebas procítěné), kdežto tatáž slova u Ivana znamenala by, že nechce věřit, ne však celou svojí bytostí nechce, nýbrž jen z umělého vzteku jakéhos. A tak jest tomu i v podobných jiných případech. Ne vznešenost a všeobecnost myšlenky, ani její citovost nerozhoduje o její náladovosti, nýbrž její zvláštní psychologické zabarvení.

HLAVA TŘETÍ.

Různá oceňování náladové skepse; o náladové skepsi v širším smysle.

I.

Jest mi nyní ukázati, jak pozorovatelé mimo náladovou skepsi stojící o ní uvažovali. Bohužel, nacházím v psychiatrické literatuře málo, co by bylo zde uvésti - ač-li ovšem jsem nějaký důležitý spis nepřehlédl. Od psychiatrů, pokud vidím, zaznamenávají se jen jednotlivé příznaky našich zmíněných stavů, a zvláště o melancholii se tu mnoho mluví; avšak melancholie, jak viděti jest z mého popisu náladové skepse, jest jen také projevem této skepse, která ve skutečnosti má podklad daleko širší. Podobně slova skepticism, pesimism, nedostatek vůle a p. nevystihují věc, jsouce jednak příliš málo svým obsahem vymezena, jednak zachycujíce jen některé stránky náladové skepse.

Aspoň zmíniti se musím o pokusech, vyložiti náladovou skepsi jako "degeneraci duševní"; činím tak jen proto, aby se povrchně posuzujícímu čtenáři neuzdálo mne s těmito pokusy nějak sbližovati. M.Nordau⁸⁾ v knize místy sice vtipné, rázu však spíše žurnalistického než vědeckého, pokusil se moderní, literární a uměleckou tvorbu z velké části označiti jako produkty duševně chorých existencí. Věc sama není protimyslná, naopak jest přirozeeno, že různé aberantní nápady v literárních a uměleckých produktech se vyskytující souvisejí s myslí více nebo méně mimořádně naladěnou - avšak od nezdravých nálad k nezdravému organismu může a také jest v nejmnožších případech velmi daleko; čtu-li s porozuměním nějaký dekadentní výrobek, jest moje nálada duševní v tu chvíli abnormální, proto mohu být však ještě zdravý člověk, zrovna jako herec představující vraha, třeba sebe více vmyslil se do své úlohy, není proto ještě organicky disponován k vraždě. Souvislost mezi abnormálními stavy duševními a mezi abnormální organisací jest zkrátka mnohem složitější, než jak Nordau et consortes předpokládají. Nordau dále chybuje v tom (ostatně ta věc souvisí s předešlou), že přehlíží jednotný ráz výtvorů oněch lidí, že jejich práce dohromady něco dá, že se o tom dají psát esthetické a p. studie. Jistě se dají najíti u Nordauových "degenerovaných" (Nordau k nim počítá na př. mezi jinými i Tolstého) známky ukazující na abnormální stavy duševní, a bylo by velmi záslužnou prací tyto známky prostudovat a ukázat ty pathologické známky, které jsou specifické pro moderní umělecké produkty, sestrojit jakýsi pojem pathologické nálady duševní v umění; práce taková by ovšem neměla výsledků sensačních, bylo by k ní potřeba víc než průměrných medicinských zkušeností, trochu žurnalistického vtipu a neštítivosti před paradoxními slovy. Abych nezabíhal: individuálnost toho, co jmenuji náladovou skepsí, Nordauovi docela unikla, poněvadž mu nešlo o to objeviti nějaké nové stránky lidské duše, nýbrž pouze o to aplikovati velice elementárným způsobem pojmy lékařské na literární produkty. Také Lombroso jen docela mimochodem náladové skepse se dotýká a jmenuje ji zkrátka šílenstvím.⁹⁾ Praví totiž: "Rousseau ve Zpovědi, v Rozmluvách a ve Snech, rovněž Musset ve Zpovědi a Hoffmann v knize Kreisler líčí velmi obšírně jen sebe samy a svoje vlastní šílenství atd." O tom, jak Moebius Werthera posuzuje, zmínil jsem se při Goethovi.

Ve velice pěkné psychologické studii o geniálním tvoření narazil H.Türck¹⁰⁾ také na nejistotu duševní, na náladovou skepsi, která nás někdy přepadá; avšak jen narazil, neboť co podrobněji rozbírá jako "hluboký smutek z nedokonalosti a slabosti lidské povahy", jest něco docela jiného; jsou to ty známé pocity, jaké máme poslouchajíce krásnou hudbu, anebo prožívajíce jiné dílo umělecké; jest v těch pocitech sice také jakás bolestivost, ale spíše radostná a jistě docela normální, protože se jí můžeme velice snadno zbavit.

II.

O zjevech náladové skepse psal také prof. Masaryk. Nejprve v knize o sebevraždě¹¹⁾ připomíná Werthera: "Křesťanstvi zmizelo, ale málokteří nahradili je něčím jiným. Následek tohoto stavu bylo brzo nezdravé vyhýbání životu, které se ovšem nejprve v poesii ukázalo. Goethův Werther jest první velkolepý výraz této nálady. Goethe sám pomůže si z melancholie a ve Faustovi udělá z polovičatosti jakési náboženství..." Viděti, že se tu udává za příčinu Wertherovských stavů nedostatek náboženství. Šíře mluví o téže věci v článku "Moderní člověk a náboženství"¹²⁾, kde upozorňuje nejprve na pesimism v literatuře a filosofii, na rozčilené tvorby naturalistické, dekadentní a symbolistické, mnohé spory a boje vědecké, filosofické a theologické, různé sociální soustavy směřující za reformou celého sociálního zřízení a jednotlivých činitelův atd. Podrobněji mluví pak o Garborgových Umdlených duších, o Mussetově Rollovi a Zpovědi, o Goethově Faustovi a o novějších filosofech, Humeovi, Kantovi, Spencerovi (o Wertherovi se jen mimochodem zmiňuje). Na rozborech těchto spisovatelů a filosofů má býti v onom pojednání ukázána jednak pochybovačnost novějších básníků a filosofů, jednak jejich marný odpor proti náboženství.

Co se nejprve hořeního názoru Masarykova o Wertherovi týče, dá se proti němu uvésti, že Werther sám necítí nějaký svůj rozpor s náboženstvím - ať toto už definujeme jakkoli široce, ačkoli o upřímnosti a věrnosti v líčení jeho duševních stavů není pochybnosti. Ovšem jest velice možno, že si Werther, vlastně Goethe nerozuměl, že si nebyl vědom pravé příčiny svých rozháraných nálad. Ale i z literatury, kterou Werther vyvolal (z kritik Werthera a z napodobenin různých a p.¹³⁾), jest viděti, že nepůsobila nenábožnost románu, nýbrž jednak citlivůstkářsky podaná nešťastná láska, jednak sebevražda - tedy to nezdravé ovzduší románu; sebevražda Wertherova ovšem mnohé, zvláště kněží, urážela. Nebouřili však proti nenábožnosti, nýbrž proti násilnému řešení duševního stavu Wertherova.¹⁴⁾ I tu se dá říci, že ti, kteří si jen citlivůstkářství z Werthera vybrali, nejsou rozhodující pro posouzení pravé tendence románu, avšak už to postačí, že nenábožnost románu tak do očí nebila a zvláště že nebyla uvědomělá. Pozoruhodné faktum, které Masaryk sám uvádí, jest dále, že Goethe se Wertherovských nálad zbavil bez pomoci náboženství - nota bene, později nikdy už Wertherovstvím netrpěl -, což nám dovolí připustiti, že i v jiných případech analogické vyváznutí z nich jest možné; posouditi, zdali jest Goethovo "překonání skepse" méně dokonalé než pomocí nábožnosti, zůstane do velké míry závislo na subjektivním přesvědčení.

Tím nemá býti řečeno, že nábožnost neodstraní náladové skepse; ano, vmyslíme-li se do povah, jako jest Werther, Gram, Octave, anebo i do stavů duševních, jaké jsem v první kapitole popsal, jistě jest velmi pravděpodobna domněnka, že by rozháranost těchto povah a nálad ihned zmizela, kdyby ti lidé stali se opravdivě, živě nábožnými; z toho však ještě nenásleduje, že by jen nábožnost (a nic jiného) mohlo je vrátiti normálnímu životu; stejným právem dalo by se tvrditi, že by náladová skepse u nich přestala, kdyby našli sdílného přítele anebo kdyby se zdravě zamilovali.

Většího významu, než tyto věci, o kterých jest těžko s bezpečností něco tvrditi, jest to faktum, že Masaryk v onom pojednání o náboženství vědomě spojil náladovou a rozumovou skepsi v jedno; pokud vím, jest to pokus ojedinělý, a Masaryk musil užíti hodně umělých prostředků, aby tyto dva způsoby pochybování udržel pohromadě. Rozdíl mezi náladovou a rozumovou skepsí vidí Masaryk velmi dobře, třebas jej vytýká zvláštním způsobem. Praví na př., že "sto ultraradikálních rebelantů-titanů nedá ani jediné části Humea", mysle oněmi lidmi jako Faust, Gram a p. Upozorňuje dále na klid Humeův (který při své skepsi stloustl), dále: "Mussetova skepse jest jiného genru než Humeova. Je hlubší, otrávila srdce, Humeova skepse jest vyšší - sídlí v mozku. Musset je z rodu Pascalů. Pascalové skepsí umírají, Humeovi skepse nepřekážela v komfortu..." Ačkoli Masaryk tyto rozdíly vidí, přece přemýšlí v jednom dechu o skepsi Gramově, Mussetově a Humeově, hledá původ náladové skepse v neukojení rozumových požadavků, ve falešnosti rozumových systémů. "Vědecký a filosofický intelektualism, zejména, jak se podává v positivismu (,s Comtem to nejde'), přivádí člověka svým neharmonickým diletantismem k zoufání..." tak shrnuje Masaryk charakteristiku skepse Gramovy. Jinými slovy, Masaryk podává věc tak, jako by Gram byl zkoušel zaříditi svůj život dle vědeckého intelektualismu atd., ale nahlédl, že to nejde, že takový život vede k zoufalství - t. j. Gram se líčí jako skeptik z rozumu, ze zkušenosti. Uvážíme-li však význam Masarykem uváděného fakta, jednak totiž, že duševní stavy Gramovy jsou delirantní fantasie, jednak zase, že v normálním stavu duševním všechnu skepsi omezujeme pouze na rozum (nedávajíce se ovládati náladami), a konečně, že Garborg ani v románu U maminky, ani v Umdlených duších neukázal, že by to bývala byla skutečně rozumová skepse, t. j. rozumové nahlédnutí, že to s Comtem nejde, nevyhneme se závěru, že výrony Gramových duševních stavů jsou jakožto argumenty pro rozum docela stejně bezvýznamny, jako sny anebo řeči notorického blázna. Na Grama působí filosofie jen jako vnější dráždidlo, Gramovy úvahy, jeho skepse závisejí jen vnějšně na argumentech této filosofie, daleko víc na vlastní duševní konstituci, t. j. na náladě, s jakou se filosofování oddává.

Naproti skepsi Wertherově, Gramově atd. jest Humeova skepse řadou logicky souvisejících úvah rozumného člověka; čtouce jeho knihy, máme radost, že se něco dovídáme, nabádáni jsme k souhlasu anebo k odporu, vůbec k rozvážnému přemýšlení, k činnosti rozumové - po případě se nad jeho knihami také nudíme, zrovna jako čteme-li nějaké pojednání, třebas mathematické. Čteme-li však Umdlené duše, bylo by docela nesmyslno říkat: "to jest pravda, to není pravda" o tom, co líčí Gram, nýbrž tam musíme hledět vpraviti svoji náladu do toho rozbouření, jaké prožívá Gram, a pak rozhodujeme, zdali jsou stavy duševní Gramovy kresleny věrně anebo nepřirozeně, a to jest docela něco jiného než otázka, má-li Gram pravdu či nic.

Vezměme na př. silná slova románu, kde Gram zoufá nad lidskou vědou. Rozčilenou hlavou letí mu myšlenky. Jest Bůh? To nevíme. - Je duše? Nevíme. Potrváme či zemřeme - nevíme... Co tedy víme? Nevíme - atd. Čtenář ať si přečte v románu celý ten odstavec, uvidí, jak se zkormoutí jeho nadšení pro vědu. Nechá-li však náladovost těchto vět stranou a čte-li je pouze jako "zajímavé úvahy", hned mu napadne: Sokrates říkal: Já vím, že nic nevím, atd., anebo Newton skromně říkal o sobě, že sbírá jen skořápky na břehu nekonečného moře, a ještě jiní duchaplní lidé jinak myšlenku o naší veliké nevědomosti pověděli, a bylo jim při tom na duši docela dobře, ačkoli nikdo nebude se domnívati, že Gram hlouběji nahlédl omezenost lidského rozumu než některý z těchto lidí. Rozumově vzato, jsou slova Gramova docela triviální; ovšem že jsou umělecky velmi dobře na náladovost vypočítána.

Krátce, náladovou skepsi nelze bráti rozumově, nýbrž zase jen náladově; naopak zase rozumovou skepsi nesmíme posuzovati náladově. Aby rozumovou skepsi Humeovu náladové skepsi přiblížil, Masaryk zkusil podati ji jako náladovou; ovšem šlo to dosti ztěžka ze solidního Humea udělat pendant ke Gramovi - pouze skřivená ústa našel Masaryk na obrazu Gramově, a aby toto málo něčím doplnil, líčí své dojmy, své nálady při pohledu na obraz Humeův. Zajisté že tento způsob výkladu nálady velice působí, jen že to neodpovídá vědeckosti filosofie Humeovy. Tedy: Masaryk líčí náladovou skepsi Gramovu (a Mussetovu a j.) jako skepsi rozumovou a do rozumové skepse Humeovy (a Kantovy, Spencerovy atd.) vkládá zase elementy náladové; tím hledí tuto dvojí skepsi vylíčiti jako jednu skepsi vůbec, a to nepokládám za správné.

Zdá se mi dále, že Masaryk dovolává se daleko víc nálady než rozumu takovouto větou¹⁵⁾: "Otázka otázek pro moderního člověka myslícího: který názor na svět udrží a učiní mne objektivním, udrží rovnováhu mezi mnou, subjektem, a osudem, objektem? ..." a podobné jiné věty. Nemám sice dostatečné zkušenosti lidí, abych mohl popříti, že jest to otázka otázek moderního člověka, ale tolik vidím a myslím, že nahlédne každý, kdo se pokusí vpraviti se do smyslu a tendence této otázky, že tak, jak je Masarykem položena, jest to otázka z nálady a ne z rozumu, neboť pokud jsme ve své míře,, otázka tohoto druhu nám buďto vůbec nenapadne, anebo má pro nás smysl pouze jako "zajímavá otázka", t. j. uvažujíce o této otázce, jsme asi v tom stavu duševním, jako když uvažujeme na př. o tom, je-li mezi sluncem a Merkurem ještě nějaká planeta. Musím přenechat pokusu čtenářovu, aby se na sobě samém přesvědčil o tomto dvojím a zcela rozdílném rázu své mysli při uvažování o hoření Masarykově otázce. Nejsem-li ve své míře, může ovšem ona otázka pro mne dostati barvu náladové skepse, a tu mi zase nezbývá, chci-li vůbec o ní přemýšlet, než počkat, až se duševní rovnováha vrátí.

Tato úvaha o zmíněné otázce otázek zdá se snad drsná nebo šosácká, ale - račte zkoumati sami na sobě. Někdo by mohl namítat: X. byl zmítán prudkou skepsí, kterou tu jmenuji náladovou; vtom se mu dostala do rukou kniha (řekněme evangelium), a našemu X. bylo najednou dobře; skepse zmizela; zdaliž tu jednoduchá, srozumitelná, všechny otázky zodpovídající řešení, jaká tato kniha podává, neukojila jeho skepsi, nepřinesla mu lék, který tak dlouho hledal? V tomto případě, jak nás velice elementární úvaha přesvědčí, působila ta kniha skutečně jako lék, ale beze vší metafory, ta kniha nepůsobila na soudnost, nýbrž na celou duševní konstituci, kniha ta zkrátka působila psychologicky, ne logicky. Ovšem i potom, když už jest X. vyrovnán, může kniha ta na něho působit, ale pak už "neřeší" jeho skepsi (náladovou), nýbrž, jestli vůbec nějakou, tedy rozumovou.

Ačkoli se poněkud odchyluji od svého cíle vylíčiti náladovou skepsi v různých jejich formách, chci se ještě u některých slov Masarykových zdržeti. V různých variantech vyslovuje Masaryk ve svých spisech požadavek míti cíl docela jasný a určitý, míti filosofický základ života, žádá promysliti věc až do konce, nebo že, "dnes, kdo myslí, donikati musí k principiím - úryvkovitého konání a myšlení máme dost, více než snášíme," vytýká, že "nadšení jest sice vítáno, ale to veliké, ty veliké cíle musí stanovit rozum ... jsem pro rozum, aby nám určoval prostředky vedoucí k našemu konečnému cíli." Abych navázal na poslední větu: rozum zajisté, pokud to slovo znamená asi to, co máme na mysli ve slovech "mějte rozum přece", anebo ve slovech "rozumný (rozvážný) člověk", "rozumné slovo" a p.ř; avšak uvedené věty Masarykovy ukazují, že tím myslí spíše rozumový systém, logicky spořádané úvahy, nejen býti rozumný, nýbrž býti si té své rozumnosti vědom. Bojím se, že tyto požadavky, třebas z části oprávněny byly, žádají přece příliš mnoho a proto velmi snadno svádějí k náladovému pochopení života, třebas rád přiznám, že se dají i nenáladově pochopit. Postavme naproti nim jiný, jistě velice správný výrok Masarykův, že totiž "osudy své u míře velmi skrovné sami spravujeme a řídíme, že postaveni byvše ve svět, po celý život jaksi slepě, maní kráčíme drahou osudem nám vykázanou ... nejúsilovnějším hloubáním nevnikáme do tajemství světa: věcí poznáváme jen povrch, k jádru jejich nikde nedonikajíce..."¹⁶⁾ Snáší se s tím, že musíme promysliti věci do konce? A dejme tomu, že si skonstruuji nějaký smysl života, jakou praktickou cenu smím přikládat této své konstrukci, sebe opatrnější, když mám ny mysli právě citovaný výrok Masarykův o slepotě, s jakou jdeme světem? Jestliže idee jen z části určují běh mého života, zdali pak jej neženu do nepřirozených směrů, nutě jej jíti jen dle ideí?

Běží tu patrně o dvojí věc. Život lidský může být harmonicky spořádán, může být ucelený lépe než nejkrásnější filosofie, a majitel toho života si toho může být poměrně hodně málo vědom, a naopak někdo si může pořád předpisovat takový a takový způsob života, a přece zůstane jeho život rozháraný - snad právě proto. Podobně skladatel si nemusí být vědom zákonitosti svých duševních stavů, které mu umožňují složiti jednolitý umělecký produkt.

Řekl jsem nahoře, že se ony požadavky Masarykovy po rozumovosti našeho života dají i nenáladově pochopit. Asi tak: jako se žádá na inteligentním člověku, aby věděl něco z anatomie svého těla, tak jest i slušno na něm žádati, aby sám sobě trochu rozuměl - čím víc, tím líp. Při tom však způsob, jakým si rozumím, jest pořád jen theorie, kdežto skutečný život jest faktum; i nesmím té theorii dáti větší význam, než jaký zasluhuje jakožto theorie více nebo méně pravděpodobná. Zdá se mi však, že hoření slova Masarykova o promyšlení našeho života a p. žádají víc.

Dokonce nepřirozeně oceňuje se dnes náladová skepse od směrů, kterých se jen dotknouti chci. Rozčilenost, nepřirozenost v jednání a myšlení, tu nářek na nespokojenost s vědou nebo dokonce s Vědou, tu zas nezdravé přeceňování, popularisování vědy, očekávání bůh ví jaké spásy od "filosofie", kteréžto slovo se pojímá v nejneurčitějším významu, nezdravé opíjení populárně podanými (třebas ne tuze srozumitelnými) hypothesami o různých všeobecnostech a p. vydávají se za něco normálního, za něco, co člověka šlechtí, co musíte znát a chválit. Těžko jest o těch věcech podrobněji mluvit: materiál jest příliš obsáhlý, a pak musil bych zastávati různé these, kterých bych dnes beztoho neubránil a které se časem podají samy.

III.

Úvahy posledního odstavce vedou nás k tomu pojem náladové skepse rozšířiti. V prvních dvou kapitolách označovali jsme náladovou skepsí očividně nenormální duševní stavy, u některých lidí v jistých dobách vystupující, a vlastnosti těchto nálad jsme tam uvedli. Charakteristické pro ně jest, že jimi postižený se jim marně vzpírá, ve své vůli nenajde prostředku, aby se uklidnil, třebas se o to pokoušel. Naproti těmto stavům duševním zřetelně pathologickým chci jmenovati náladovou skepsí v širším smyslu ten stav duševní, do kterého se vpravíme o své vůli, sledujíce cizí líčení těchto nálad; tak na př. čtu-li dlouhé řeči Ivanovy v Dostojevského Bratrech Karamazových a vpravím se tak do duševního stavu Ivanova, že ho sám při čtení prožívám, tedy jsem tu chvíli sám zaujat náladovou skepsí. Rozdíl od vlastní náladové skepse je v tom, že jest v mé moci se z těchto nezdravých nálad vybaviti anebo zase do nich se vžíti, ovšem jen do jisté míry, neboť jednak může mne náladovost tak rozrušit, že normální síly mé duše mi odeprou poslušnost, a já se vůbec nedovedu ze své vůle do normálního stavu vrátit, jednak může zase býti můj stav duševní někdy takový, že bych se marně pokoušel do náladové skepse se vmysliti. Z tohoto objasnění jest viděti, že náladová skepse vlastní není přesnými hranicemi od této oddělena, a v praxi rozlišování jest ovšem tím obtížnější; přes to jsou rozdíly mezi oběma zřejmy. Mluvě v posledním odstavci o Masarykovi, dotkl jsem se několikrát této všeobecnější formy náladové skepse.

Hranice, kde přestává náladová skepse, a kde začíná už rozumová, jest také těžko přesně udati, neboť bez nálad nejsme nikdy: jednak náš všeobecný duševní stav, jednak i vnější momenty (povětří, hlad, vliv obecných hesel, politiky a filosofie a p.) působí na naše myšlení a jednání. I dalo by se proti celé mojí úvaze s jakýms oprávněním namítati, že normálního stavu duševního vůbec nemáme, že to, co bych za něj chtěl považovat, možná jest jen nálada, a že ve zkušenosti nemám vůbec prostředků, kterými bych normálnost duševního stavu poznal. Skutečně docházejí někteří k větám, že vratkost činitelů nás ovládajících ukazuje na pouhou rlativnost platnosti našich závěrů, které by za jiných okolností jinak dopadly. Ovšem, tyto nauky o relativnosti našich poznatků nedovolávají se tak měnlivosti nálad, nýbrž spíše změn v názorech lidových, avšak zajisté že velikou měrou i nálady tu spolu působí. Nemysleme přímo na náladovou skepsi, vezměme za příklad působení nálad vůbec; tu nám nejobyčejnější zkušenost ukazuje, že na př. velké války, boje politické, vzrušení náboženská a p., kteréžto věci měly tak veliké následky, byly nepoměrně více věcí nálad než rozumu.

Jestliže tedy věci tak se mají, jestliže náladovost dovede tak nás strhnout, že naprosto si nejsme vědomi svého nenormálního stavu, jaký tu má vůbec smysl mluvit o pathologičnosti náladové skepse, a jaký má smysl odmítat náladově skeptické úvahy, když nemohu dáti záruky, že to moje odmítání není samo náladově zbarveno? Ta otázka jest velmi zajímavá a nedá se tak snadno odbýti; nevím, jak čtenáři následující výklad postačí.

Pozorujeme-li měnlivost svých nálad, shledáme, že dosti snadno rozeznáváme stavy, které jmenujeme normálními, od nenormálních, že v prvních jsme si jisti sami sebou, jsme jaksi doma, v druhých i při zdánlivé pevnosti necítíme tu vnitřní všestrannou přesvědčenost, nýbrž jakýsi více méně vědomý strach leží na dně duše, že to, co teď myslíme nebo děláme, není pravda. Ta přesvědčenost, jakou v normálním duševním stavu máme, dá se velice těžko popsat, musím odkázat čtenáře na jeho osobní zkušenost. Faktum tedy jest předně, že lidé (které jmenujeme normálními) mají vnitřní schopnost normální stavy od abnormálních rozeznávat. Způsob, jakým člověk této schopnosti dochází, jest těžko udati; někteří snad by se raději zkušenosti dovolávali, že se totiž průběhem doby normální duševní stav jakožto nejčastěji se přiházející upevní, jiní budou aspoň první podklad své schopnosti hledati v duševní konstituci samé. K tomu třeba dodati, že tato schopnost není u všech lidí stejně vyvinuta, a že také duševní rovnováha není stejná,, že u tohoto ještě normální náladou jest, co bychom u onoho za exaltovanost pokládali. Za druhé: Že v duši zůstává něco pevného, co se i při změnách duševních nálad jen málo mění a okolo čeho nálady kolísají; to jest viděti z toho, že se u člověka vyvíjí charakter, který by nebyl možný, kdyby nebylo ať už v rozmanitosti vnějšího působení, ať ve vnitřní konstituci duševní něco jednotného.

I domnívám se, že jednak ona vnitřní jistota, jednak faktum, že se u člověka vyvíjí jednolitý charakter, jest dostatečným důvodem proti domněnce, že jsme pouhou hříčkou nálad a sugescí. Třebas sebe více mé osobní nálady kolísaly, nepřemetávají se jen maní sem a tam, nýbrž vázány jsou pořád mojí osobností, kolísají kolem určité rovnováhy, která jest mým charakterem.

To však také, myslím, jest jediná cesta, kterou se můžeme vyhnouti nahoře uvedené námitce o naprosté relativnosti nálad; kdo by v sobě té víry, nebo spíše bych řekl, samozřejmé jistoty necítil, a kdo by ve svém jednání nějaké společné rysy neobjevil, ten by ovšem o sobě anebo o tom, na kom by tyto dvě věci pozoroval, mohl rozhodnouti, že jeho nálady jsou úplně nezákonité; zřejmě jsou však takové případy jen výjimkou.

Tomuto poněkud obtížnému výkladu nemohl jsem se vyhnouti, chtěje nějak odůvodniti následující požadavek, který ostatně již z výkladu předešlých odstavců vyplývá: poněvadž nálady, rušíce rovnováhu duševní, zbavují náš rozum střízlivosti, jest možno se jen na takový úsudek spoléhati, který jest proveden a podán co možná nenáladově, řekl bych: naivně. Poněkud školácky lze tento požadavek vysloviti také tak: v každé větě jest jen tolik pravdy, na kolik jí uvěříš, rozumíš-li jí pouze jako oznamovací větě. Že jest spolehlivost takovýchto závěrů poměrně největší, plyne z toho, že závěry ty odpovídají našemu normálnímu, tedy nejpřirozenějšímu průměrnému stavu duševnímu a jsou tedy samy aspoň poměrně nejpříznivější.

Tvrdívá se ovšem, že jsou pravdy, které jen v abnormálních stavech duševních se dají pochopiti, na př. takové pravdy, které shrnují se pod jmenem mystika, kteréžto pravdy lze prý jen ve zvláštním vytržení mysli přímo nazírati; avšak i když připustíme, že to, co lze zříti u mystickém vytržení mysli, jest jakýmsi druhem poznání, musíme přece uznati, že pro ně platí jiná logická pravidla než pro obyčejné poznávání, což znamená, že, užíváme-li i tu slova pravda, význam toho slova rozšiřujeme za meze, v jakých se ho obyčejně užívá; z důvodů logických bylo by tedy lépe jiný termín než pravda tu voliti.

Konečně by se mohlo nymítati proti mé zásadě o potřebě nenáladového posuzování věcí, že jest to zásada, kterou se přímo doporučuje šosáctví, konservativnost a zamítá liberálnost, a jak jinak by se námitky toho druhu vysloviti daly. Myslím však, že ani tato námitka nedá se právem proti naší zásadě uvésti, ačkoli bohužel z různých důvodů nemohu se o ní dosti rozhovořiti a jen na všeobecnostech musím přestati. Není všechno svobodomyslnost, co se za ni vydává, naopak dnes, kdy toto slovo se heslem stalo, vnucují nám kde jaké bláznovství jako kdo ví jakou moderní vymoženost, a trochu šosáctví v tom případě neuškodí. Toť jsou věci samozřejmé, postačí na ně upozorniti.

Jediná oprávněná námitka proti zásadě nenáladového pochybování jest, jak už jsem se nahoře zmínil, že úplně jisti si nejsme nikdy, že nějaké náladě nepodléháme, že tedy se této střízlivosti pouze více nebo méně blížíme a že následkem toho také přirozenost našich úsudků jest pouze přibližná. Ta věc nás nezarazí, povážíme-li, že má úplnou obdobu v pouhé přibližné pravdivosti všeho našeho vědění. Neboť i tu můžeme většinou své úsudky jen s větší menší pravděpodobností vyslovovati.

HLAVA ČTVRTÁ.

F. Mareš, Idealism a realism v přírodní vědě.

V předešlé kapitole vyložil jsem mezi jiným, co jest to náladová skepse v širším slova smyslu. Řekl jsem, že tím rozumím ten stav duševní, do kterého se vpravíme o své vůli, sledujíce líčení náladové skepse. Zvláštní směr dnešního duševního života otupil tolik smysl pro zdravé uvažování o věcech, že někteří spisovatelé náladovou skepsi považují za něco přirozeného, člověka šlechtícího, namáhají se sami svým myšlenkám dáti formu náladové skepse (třebas se jim to ne vždy povedlo) a dívají se velice svrchu na ty, kteří jejich skeptickým náladám nechtějí rozumět. U nás v Čechách ukázalo se to v mnohých kratších essayích obsahu velmi rozmanitého, ale významu více jen efemerního, ve velkých rozměrech to provedl F.Mareš v knize Idealism a realism v přírodní vědě. Chci se pokusiti tuto věc pokud možno na určitých vlastnostech spisu Marešova dokázati, totiž, že Mareš vědecké a filosofické problémy v této knize probírá asi tím způsobem, jakým uvažujeme o věcech na př. pod dojmem nějaké náladově skeptické básně, anebo abych čtenáři co možná něco konkrétního uvedl na mysl, asi tak, jako jsme jako akademikové se hádali o pánu Bohu, o vlastenectví a bůh ví o čem ještě, při čemž není ta podobnost snad v malé znalosti věci, nebo v povrchnosti, nýbrž v tom zvláštním ovzduší, v tom podivném rozjaření, zkrátka v náladové skepsi.

Důkaz sám spojen jest s mnohými obtížemi, neboť nejde o to ukázati, že ta a ta věc v Marešově knize jest nesprávna, nýbrž mám dokázati náladovost, která jest na správnosti nebo nesprávnosti úsudků nezávislá, mám ukázati zvláštní zabarvení těch úsudků. Poslední kapitola dává nám na ruku prostředek, jak si vésti; zkusíme, zdali klidně přemýšlejíce připíšeme určitým myšlenkám Marešovým ten význam, který on jim připisuje. Budeme dále hledati ty znaky náladové skepse, které jsme v první kapitole uvedli: zálibu ve všeobecnostech, nejasnost v definicích, pochybovačnost a p. Tak jako v předcházejících částech předpokládám i zde, že čtenář knihu Marešovu zná; sic jinak bych musil celé stránky citovati a ještě bych věc nedosti objasnil.

Abych si utvořil úsudek na trochu širším základě položený, četl jsem všechna pojednání Marešova, která jsem vůbec dostal.¹⁷⁾ Názory Marešovy pronesené v Idealismu a realismu byly mnoho kritisovány; nehledě ke kritikám, které mají za svou povinnost míti veřejnou radost nad každým novým potištěným papírem, psal šíře o té knize F.Krejčí v tomto časopise a sice dvakrát chvále knihu vůbec, vytýkaje jí však určité konkrétní věci (zvláště o Kanta a o psychofysiku šlo), dále Masaryk v Naší Době, F.Wald tamtéž, pak B.Raýman v Živě. Z těchto kritik nejvšeobecnější a nejurčitější byla Masarykova, který na náladovost její také zcela určitě ukázal (jmenuje ji "nezdravá mystika"); i jinak podepsal bych všechno, co Masaryk o knize napsal, pokud ovšem mám v těch věcech vlastní úsudek, až na "přírodoševcovinu", o které zvlášť se zmíním.

I.

Idealism a realism v přírodní vědě - víte odjinud, že Mareš je při idealistech, pomyslíte si, že by to mohla být zajímavá kniha. Snad něco takového, jako A.Lange-ho dějiny materialismu? V této známé knize začíná se nejstaršími filosofy a probírají se celé dějiny filosofie a zkouší se, co na kterém filosofu jest materialistického a co ne; zvláště Kantem a moderní přírodovědou se Lange ve své knize mnoho zabývá a má dokonce své zvláštní stanovisko ku Kantově filosofii - zkrátka, jest to velmi poučná kniha - snad jest Marešův spis něco podobného? Přeletíte-li odstavce knihy, skutečně najdete jakousi podobnost: na začátku se mluví o Platonovi, pak o různých filosofech po pořádku dle jejich stáří, potom tuze mnoho o Kantovi a tuze mnoho o přírodní vědě; skutečně, podobnosti jsou. Stálo by věru za to něco takového podniknout; tu se pořád hází idealism sem, idealism tam, zeptejte se však někoho, co to je idealism? Řekne vám, že velice znamenití mužové byli idealisté, od Platona a Pythagory až do Helmholtze, Agassize a j., ale že idealism Platonův jest něco jiného než pythagorův, a ten zas jiný než Helmholtzův, který vzal svůj idealism z Kanta, ale myslí si ty věci trochu jinak než Kant - jistě že by kniha měla velikou cenu, kde by se podrobně ukázalo na každém anebo na některých hlavních filosofech, co na nich bylo idealistického, a kdyby se také na vědeckých systémech ukázalo, co na nich jest idealistické a co materialistické; byl by to pěkný pendant k Langemu. Ale Marešovo dílo nemá tento cíl: totiž, na základě historických a srovnávacích studií upřesnit pojem idealismu a vyložit poměr jeho k tomu, čemu říká Mareš realism, ba zdá se, že mu v tomto smyslu Lange ani nepřišel na mysl.

Ostatně, rádi to Marešovi odpustíte; dal se do práce jako odborník fysiolog, ne jako odborník filosof; ovšem potom jest trochu divné, co chce s Platonem a Spinozou a podobnými lidmi, ale ať. I takové studium jest velice záslužné, vyzpytovat na př., co jest na theoriích o stavbě mozku nebo o činnosti svalů idealistického a co realistického, neboť jest pravděpodobno, že nějaké stopy filosofického přesvědčení zůstanou na takových všeobecnějších theoriích lpět, ačkoli jest nepochybně velmi obtížno, tyto filosofické elementy najít; konečně chcete-li být hodně liberální, možná že i Platon jest v nějakém vztahu k moderní fysiologii - ale Mareš ani takhle si to v té knize nemyslí; jeho kniha jest ještě jinou methodou psána.

To není chyba, nesmíme spisovateli předpisovati, ať si sám vybere cestu, jakou chce jít. Jednu vlastnost musí však tato cesta mít. Píšu-li o idealismu a realismu, zajisté že si tím slovem něco myslím, něco konkrétního, a že budu hledět, abych čtenářům co možná makavě ten idealism a realism v přírodní vědě nakreslil; musím ukázat čtenáři: tohle jest na X filosofu idealistické, tohle není idealistické, vitalism jest to a to učení, pro tyto vlastnosti jest idealistický, pro ony jest materialistický; tak si musím počínat, aby čtenář, čta moji knihu dál a dál, pořád víc a víc se o tom idealismu dovídal, pořád s nových a nových stránek jej viděl. Jak chce spisovatel pojmu idealismu dát konkrétní obsah, chce-li k tomu cíli studovati dějiny filosofie, nebo názory jednoho filosofa, nebo různé theorie vědecké, to jest jeho věcí. Avšak vybere-li si jednu z těchto method, v té musí jíti do takových podrobností, aby věc nakonec nepřestala na všeobecných slovech. Jen krátkým výrazem pro tento požadavek jest, že spisovatel musí psát monografii toho pojmu, o který mu běží - ach, tak obtížnou monografii!

Účel, ze kterým Mareš knihu napsal, dá se krátce tak formulovati, že Mareš sobě a ostatním chce touto knihou dokázati, že způsob jeho dosavadní vědecké práce, řekněme, jeho filosofie, že jsou správny.¹⁸⁾ Ale v líčení knihy nenajdete nikde zřetelně pověděno, v čem dosavadní nazírání nazírání Marešovo záleží, a jak se toto nazírání má k jednotlivým filosofickým systémům, - nemohu bod za bodem tu věc zde dokazovat, mně samému se pokus, formulovati nějak dosavadní názory Marešovy, nepovedl, - ale aspoň pokus byste čekali; naproti tomu na př.: ve Všeobecné fysiologii (v úvodě) doporučuje Mareš vývojové stanovisko nejen pro morfologii, nýbrž i pro fysiologii, a nemýlím-li se, mnozí vážní odborníci naši viděli v této knize přímo nový směr ve fysiologii, právě fysiologii vývojovou. I jest slušno přece hledati v knize, v níž Mareš chce své dosavadní filosofické přesvědčení ospravedlniti, nějaké objasnění, zdali Mareš je ještě tím tehdejším evolucionistou fysiologickým, či nic a proč - v knize však není ani zmínky o tom. Vůbec jest překvapující, jak málo se pokusil Mareš shrnout a rozčlenit v Idealismu své dosavadní výklady. Některé věci tam jsou, ale tak neurčitě podané, že bych se neodvážil tvrditi, že Mareš je z dřívějších svých pojednání převzal.¹⁹⁾

I jinak jest patrna nepromyšlenost v provedení myšlenek vyslovených v Idealismu.

V úvodě²⁰⁾ hájí Mareš stanovisko českého odborníka takto: "nám jest především mysliti vlastním rozumem a pro sebe ... pokud budeme se poháněti před soud ciziny pro schválení naší práce a našeho smýšlení, nedostane se nám ho ..." Nehledě k tomu, že tato slova Marešova nejsou přiléhající odpovědí na námitky, které se mu dělaly, dalo by se proti důsledkům, které by se mohly z Marešových slov odvozovat, mnoho namítati, zvláště proti slovům "a pro sebe", ale dejme tomu, že jest to vedlejší; jistě budete však očekávat, že tato slova Marešova jsou výrazem jeho jednání, že nějak charakterisují jeho stanovisko k otázce, jak a co má psát český odborník, a že tedy v knize nějak českost svého přesvědčení uplatní; mámeť své idealisty i realisty (tyto dokonce vůbec a zvlášť); máme na př. Darwinistu L.Čelakovského, který česky (jen česky) uveřejnil své samostatné názory o vývoji organismů; o poměru duše k tělu psali naši psychologové a měl na př. Tomsa českou řeč; své stanovisko k těmto lidem zaujmout, to přece znamená po česku a pro sebe myslit. Ovšem v Idealismu jest zmínka, ale nic víc než zmínka o některých z nich: o Čelakovském ani slova, o realismu Masarykově několik slov,²¹⁾ z kterých nikdo, kdo by to nevěděl odjinud, ani by se nedověděl, v čem Masarykův realism záleží - ať to kdokoli zkusí - a přece jest kniha Marešova nadepsána také "realism"! Nic neplatí námitka, že ti a ti čeští odborníci nestojí za úvahu; neboť pak předně nesmělo by se češství knihy vytýkat a potom bylo by slušno ukázat aspoň, proč nestojí za úvahu. Já na př. jsem rok před Marešem psal o Purkyni, také o jeho filosofii jsem psal dokonce dvakrát a hleděl jsem své názory odůvodnit; nic by mne bylo nemrzelo, kdyby byl Mareš mi dokázal, že Purkyně nebyl Fichteovec (jak já tvrdím), nýbrž že se "přiblížil dosti patrně k učení Kantovu", jak píše Mareš. Mareš si, bohužel, mojí práce nevšiml, rozhodně se vůbec nepokusil své domnění o Kantovství Purkyňově odůvodnit, podává je tak, jako by se to samo sebou rozumělo. O Purkyni se vůbec dost často v knize píše, ale prosím čtenáře, aby si na př. z dlouhého čtení o idealismu Purkyňově na str. 130 a 131 zkusil udělat nějaký obraz o tom, v čem záležel idealism Purkyňův. Mareš uvádí Purkyňovu úvahu o snu, na které předně nic charakteristického není, a jestli si Mareš myslí, že jest, tedy toho neoznačil, tak že si každý z ní může vybrat, co chce.

Z ohledů vlasteneckých odmítá Mareš Herbartovu filosofii; jest prý "čistě německá bez evropského významu; vyplynula z konfliktu naturfilosofie s přírodní vědou". Proč je čistě německá, se marně ptáte; to přece, že se nedostala za hranice Němec, není důvodem pro její německost, ostatně jak pak nedostala, když, jak Mareš sám píše, u nás v Čechách byli a jsou herbartovci? Druhý důvod přece také nic nepraví o její německosti; Marešova kniha konečně také "vyplynula z konfliktu naturfilosofie s přírodní vědou". Nejen tedy, že není ukázáno němectví Herbartovo, doporučuje Mareš jedním dechem v celé knize Kanta a docela nic mu nevadí frase "všeobecně známo jest", že Kant je německý národní filosof. O Kantovi praví Mareš, že je originál filosofie a že ničí všecky chauvinské nároky.²²⁾ Ba neničí, jak je na př. na Paulsenových názorech vidět;²³⁾ ostatně, kdyby se to už mělo dokazovati, bylo by na to potřebí patrně víc než citovati jednu větu z Kanta, jak to činí Mareš.

Příčina této nápadné nedůslednosti leží v tom: píše úvod, cítil Mareš nemístnost výtky, aby šel své názory hájit před široký svět; místo však, aby si smysl této věci rozložil, své námitky nějak formuloval a propracované podal, brání se v úvodě tím nápadem, který mu fantasie zrovna na mysl přinese, o jeho organickou souvislost s ostatní prací se nestaraje. Zrovna tak je to s němectvím Herbartovým a neněmectvím Kantovým. Viděti jest zároveň, jak myšlenky podávané tím způsobem, jak to činí Mareš, náladově působiti mohou: nadhodí se nějaký nápad, nedomyslí se a přeskočí se na nápad jiný, při čemž se zdá, jakoby ty dva nápady spolu nějak souvisely; čtenář čte a čte, souvislost nevidí, ale ta nedomyšlenost, neurčitost jej svádí k tomu, aby, čemu nerozumí, aspoň "cítil", a brzo jste ve stavu, kdy oči letí přes řádky, hlavou letí ojedinělá slova, tu a tam vyskočí něco jako by nápad, a zase slova a slova, jako sny nemocného člověka.

II.

Dejme tomu, že by někdo přišel k vám na poradu, že si chce učinit svůj úsudek o Kantovi, co že má dělat. Řeknete mu, aby si přečetl nějaké dějiny filosofie. On však odmítne, že nechce cizí úsudek, že chce svůj. Pokrčíte rameny, to že je hrozně těžká věc, že jsou celé směry filosofické, z nichž každý má svůj zvláštní úsudek o Kantovi, řeknete mu, aby se jen porozhlédl po dějinách filosofie pokantovské, a studium všech těch věcí že by mu zabralo hrozně času; vidíte však na něm třebas snaživého jinocha, který to s pracováním myslí do opravdy, a dáte mu tedy jinou radu, na př. aby studoval, co si Kant představoval slovy apriori. Práci že provede tak, že nejprve prostuduje, co to slovo znamenalo před Kantem, pak že co možná podrobně probere místa, která v Kantovi jsou pro apriori nějak význačná, konečně že podá názory vykladačů Kantových; že to jest sice velmi obtížná otázka, ale tím způsobem že myslíte, že si udělá nejsprávnější názor o Kantovi. Kdyby chtěl však něco lehčího, a má-li náhodou odborné vědomosti, třebas fysiologické, ať prostuduje vliv Kantův na fysiologii, ta otázka že stojí za monografické zpracování a že by mohla mít význam i pro theorie fysiologické. Ale váš host se na vás rozhněvá a řekne vám: "Vaše filosofie zdravého rozumu očekává rozluštění principiálných otázek vědecké methody a vědeckého poznání od fakt, a ne (jak váš host očekává) od promyšlení představitelů filosofie a přírodovědy",²⁴⁾ speciálně Kanta. On totiž ten váš host se chystá s Marešem tak na Kanta: sedne si ke Kantovým knihám, bude je co nejpozorněji číst, a co chytrého mu při tom napadne, to napíše, tak že si udělá doopravdy svůj názor o Kantovi.

Vím, že by se Mareš ohražoval proti takto makavě podanému výkladu uvedených jeho slov, avšak způsob, jakým Mareš Kanta vykládá, ukazuje, že tak studiu Kanta rozumí. Abych zase uvedl určitý případ: na str. 117 a 118 mluví Mareš o poměru Kantovy nauky o apriornosti prostoru k novým theoriím geometrickým o prostoru. Problém sám záleží v tom: Docela neodvisle na Kantových spekulacích o prostoru přemýšleli někteří geometrové, zvláště Lobačevský, Gauss, Riemann, Bolyai, Beltrami, Helmholtz a později někteří jiní o t. zv. axiomatech geometrie, které vyslovil Euklid. Způsobem, který tu vykládati nelze, došli toho, že Euklidova geometrie, t. j. ta geometrie, které se učíme ve škole, a na kterou pravidelně myslíme, když o geometrii mluvíme, jest jen speciálním případem geometrie všeobecnější a že takových speciálních geometrií jest možno víc; v takové geometrii neeuklidovské na př. neplatí poučka, že úhly v trojúhelníku obsahují 180 anebo platí tam poučka, že se dvě různoběžky nerozbíhají do nekonečna, nýbrž v určitých periodách se znova protínají.²⁵⁾ Helmholtz hleděl tuto novou geometrii nějak srovnati s Kantovým učením a způsob, jakým to učinil, dal by se krátce vyjádřiti tak, že věřil, že prostornost (smysl pro nějaký prostor vůbec) jest apriorní vlastností lidstva, náš konkrétní prostor, o kterém platí Euklidova geometrie, že však jest snad jen výsledkem zkušenosti - třebas podobně, jako schopnost řeči jest nám vrozena, určitá věc však, ku př. čeština naučena, zkušeností nabyta.

Pro toho, kdo vidí v Kantovi něco tak nedostižného, jako Mareš, vyjde z tohoto stavu věcí otázka: Jak to přijde, že se nová geometrie vyvinula neodvisle od Kanta a v jakém poměru jest tato geometrie ku Kantovi? Možná, že se pokusí ukázat, že neeuklidovská geometrie spočívá na nesprávných předpokladech, anebo že rozpor mezi ní a Kantem jest jen vedlejší věcí nebo dokonce, že vůbec rozporu není, anebo si konečně pomyslí, s tou geometrií že je kříž, raději že té věci nechá, o Kantovi že se dá mluvit s mnoha a mnoha jiných stran a to že postačí.

Nějak podobně si bude jistě počínat, kdo si otázku zmíněnou pžedloží. Srovnejte však, co na uvedeném místě píše Mareš: "Kantův důkaz transcendentální ideálnosti prostoru a času zakládá se předně na apriornosti a všeobecné i nutné platnosti mathematických axiomatů; prostor a čas jsou apriorné formy smyslného názoru, ve kterých se nám předměty veškeré možné zkušenosti jeviti musejí, následovně možno apriori sestrojiti věty mathematické o poměrech prostoru a času. Proti tomuto důkazu uvádějí přírodozpytci a filosofové, že geometrické axiomy jsou generalisacemi ze zkušenosti. Helmholtz uznával původně proti Kantovi absolutnou skutečnost prostoru i času; namítal, že bytosti žijící v rovině dospěly by zkušeností k axiomům Euklidovy geometrie; kdyby však žily na ploše kulové, měly by při stejné logické schopnosti zcela jiný systém geometrických axiomů. Euklidova geometrie zakládá se na názoru, nová analytická geometrie zakládá se na počtu a na logických, abstraktních operacích. Lobačevský, Riemann, Beltrami ukázali, že analyticky lze odvoditi hodnoty a vztahy n rozměrného prostoru. Kdyby tedy byl pojem trojrozměrného prostoru myslecí nezbytností, nemohli bychom dospěti k pomyslu²⁶⁾ více než trojrozměrného prostoru. Že si nemůžeme představiti než jen trojrozměrný prostor, pochází odtud, že jakožto obyvatelé trojrozměrného prostoru jsme svou smyslovou organisací omezeni na tento prostor, tak že jest nám naprosto nemožno představit si čtverrozměrný prostor. Tak dovozuje Helmholtz, že jest prostor poznatkem pocházejícím ze zkušenosti, ježto žijeme a pohybujeme se v tomto prostoru. Helmholtz nevyvrátil svými námitkami Kantova učení; že můžeme logicky dospěti k pomyslu nrozměrného prostoru, je právě důkazem, že prostor je transcendentálně ideálný a že tento náš empirický prostor je podmíněn naší smyslností, takže si nemůžeme představiti prostor jiný než trojrozměrný. "Citoval jsem schválně celý odstavec Marešův o této věci; ani před tím ani potom nenacházím už nic, co by tento odstavec doplňovalo." Prosím teď čtenáře, aby si tato slova Marešova hodně pozorně pročetl a hleděl si z nich udělat úsudek o poměru Kanta k neeuklidovské geometrii, speciálně k Helmholtzovi. Jediné, co se doví, jest několik jmen, potom, že Helmholtz s Kantem nesouhlasí, dle úsudku Marešova neprávem. Rozdíl mezi Kantovým a Helmholtzovým názorem jest zúžen na protivu slov logicky dospěti k pomyslu a představiti si, opakuji: slov, ne pojmů, protože se vám ani nevyloží, neznázorní, že mezi pojmy logičnost a představitelnost jsou rozdíly a jaké ty rozdíly jsou.

Populárně vysloveno, udělá tento výklad Marešův na čtenáře, který vůbec si vzpomene u toho místa se pozastavit, dojem ten: Helmholtze přece nelze tak lehce bráti, aby se jeho vědecky (ve dvou spisech) propracovaný názor dal na pěti řádcích odbýti, a smysl tohoto dojmu jest: Helmholtz o Kantovi přemýšlel a myšlenky své pěkně učleněné podal; ty myšlenky mají nějaký obsah a chci-li mluvit o poměru Helmholtze ke Kantovi, musím hledat obsah, smysl slov Kantových a smysl slov Helmholtzových a ne zachytit první nápad, který se mi namane, a ten u Kanta a Helmholtze proti sobě postavit. Čtenář má nahoře citát celý, ať si udělá úsudek sám, zdali jest to, nedím obsah, ale jen pokus o obsah Helmholtzových názorů.

Případ s neeuklidovskou geometrií není snad jediný; uvedl jsem jej pouze za příklad Marešova způsobu výkladu. Na většině místech v knize podobně: místo zřetelných výkladů, určitých myšlenek: takhle to myslím já, takhle X a Y; uvádějí se ze široka reprodukce myšlenek různých auktorů beze vší patrné snahy nějak organicky je vpravit do thématu, o kterém se právě píše. Mareš ovšem může říci, že přenechává bystrosti čtenáře, aby si z těch myšlenek vybral, co patří k věci víc a co méně; ale má-li už takovou důvěru v jeho bystrost, mohl by se také spolehnout na jeho pilnost, a doporučit mu, aby si toho auktora celého přečetl v originále. Ve skutečnosti to dopadne tak, že čtenář bude svoji bystrost na prvních stránkách mnoho a mnoho namáhat, brzo se však unaví a z dalšího pochopí jen slova.

S tímto podivným způsobem výkladu souvisejí ještě některé věci. Stálo by za to počítat, kolikrát se nachází v knize Marešově tento obrat: "Mnozí přírodozpytci učí tak a tak" (to jsou vždycky ti špatní, materialisté a podobní), "ale tu ozývají se hlasy" ... (to zas jsou ti lepší, idealisté). Takhle zní ta frase kritičtěji: Přírodovědecká dogmatika opanovala náš věk; povstali brahmíni vědy, kteří si osobují výhradné právo mluviti ve jménu Jejím. Tak skončila renaissance, obnovení humanismu.²⁷⁾ Hezky jest to řečeno, jenže se z toho člověk málo doví.

Zajímavé jest ostatně tato slova srovnati s jinými, abychom viděli, co jest na nich slovního, a co věcného. V Živě²⁸⁾ připsal Mareš k čímusi referátu o "Rekapitulaci v embryologii", v němž se mluví o tom, že Vogt odmítá Haecklův biogenetický zákon, jakožto prý dogma. Mareš napsal: "To jest boj proti větrným mlýnům, zdá se nám; nikdo vědeckou theorii nepokládá za dogma, za článek víry, jak z pojednání Marshallova zcela jasně na jevo vychází. Vědecká theorie jest pokus rozumu srovnati fakta dle příčin, jest to výzkumný plán... Nazve-li některý přírodozpytec jako zde Haeckel nějakou theorii zákonem, nezmýlí tím přece nikoho, neboť přírodozpytci rozeznávají snadno theorii a fakta. Nenapadne jim proto vytáhnouti proti takovému "zákonu" jako Vogt učinil, aby se potýkali se slovy." - Nejde ani tak o to, jak radikálně změnil Mareš své názory, nýbrž o tu apodiktičnost, všeobecnost, s jakou v hořeních větách tvrdí pravý opak toho, co je v dolejších.

IV.

Vezměme dále některé pojmy, které se zdají býti jaksi podkladem celého filosofování Marešova; najdeme v nich zase tutéž neurčitost, chycení ale nedomyšlení nějakého nápadu. - V proslovu vykládá Mareš, jak on, fysiolog, dostal se k vydání tohoto filosofického spisu, a podává nejprve něco, co snad má být definicí fysiologie, ne sice definice jedním dechem podaná, nýbrž poněkud šíře objasňovaná. Fysiologie prý stýká se s morfologií, fysikou a chemií, majícími dosud názor realistický, pak i s psychologií a filosofií, jejichž názor jest idealistický. Odtud očekávání, že fysiolog stojící uprostřed sporů idealismu a realismu rozřeší souvislost mezi fysickým a psychickým. Uvažujete-li klidně o těchto slovech, napadne vám nejprve vzít naučný slovník a najít si tam definici fysiologie - musím mít přece nějakou určitou představu o fysiologii před sebou, než chci o ní filosofovat. Potom se zarazíte nad slovy, že názor filosofie jest idealistický; chtěli byste namítnout, že, jak známo, jest také filosofie materialistická, ale řeknete si, že snad to Mareš nějak zvlášť myslí a že to teprv dál přijde, - jenže dál nepřijde už nic. Také si nebudete jisti tím, co znamená, že právě fysiolog stojí uprostřed sporů mezi idealismem a realismem, proč ne třebas fysik, nebo mathematik - slova, že fysiologie stýká se s morfologií atd. budou se vám zdáti tuze neurčitá.

Ještě nejasnější jest další odstavec: "Fysiologie stýká se s vědami různé povahy, není vědou odbornou, nýbrž povšechnou a nesnese jednostranně odborného hlediska." Všimněte si nejprve zdánlivé maličkosti, že všechny tři věty jsou souřadné, zvláště že první od druhé jest oddělena pouze čárkou. Jest to maličkost, ale znamená mnoho. Čtenář totiž čte tu větu tak, jakoby tam stálo: protože fysiologie se stýká ... není vědou odbornou a proto nesnese... Zkuste však takhle číst a hned vám napadne, že v předcházejícím nikde nebylo vyloženo, jak se fysiologie stýká s ostatními vědami, tam už se to také předpokládá, zkrátka očekává se od čtenáře, že on nahlíží snadno souvislost mezi tím, že věda související s jinými vědami není odborná. Jenže čtenář to nenahlédne; on čte ty věty, jak jsou vedle sebe, první mu vybaví obraz "stýkání s vědami různé povahy", druhá "neodborná věda" a třetí "nesnese odborného hlediska" a tyhle ty obrazy jdou za sebou s polouvědomělým zdáním jakéhosi vztahu k sobě.

Ale dejme tomu, že čtenář se nad tou větou pozastaví, a bude hledat ve své zkušenosti, zdali je to pravda, že fysiologie není vědou odbornou. Čte dál a najde, že si Mareš těmi slovy představuje tolik: fysiologie není jen fysiologická chemie, nebo fysiologie pohybu nebo fysiologie smyslových orgánů, to jsou jen jednotlivé odbory fysiologie; čiperný čtenář si k tomu hned dodá: zrovna tak jako fysiologická chemie není jen nauka o cukrech nebo jen o chemických látkách v rostlinách, řekněme phytophysiologická chemie a ta zase nejedná jen o škrobu, jen o cukrech a olejích, nýbrž ještě o jiných věcech - čtenář půjde dál a dál a uleknut shledá, že touhle cestou dokáže, že vůbec není žádná odborná věda, neboť žádná věda nejedná, samo sebou se rozumí, jen o jednom zjevu, nýbrž učí o zákonnitosti v mnoha zjevech. Poněvadž však popříti existenci odborných věd jest absurdní, dovtípí se čtenář, že je chyba někde v argumentaci: že nějaká věda jedná o zjevech z různých odborů, to patrně není ještě důvodem pro její neodbornost. Čtenář, pořád ještě čiperný, řekne si: jak pak je to u jiných věd? má snad fysiologie v té věci nějakou přednost před jinými vědami? Na př. mathematika "stýká se" s nejrůznějšími vědami: astronomií, fysikou, chemií, biologií (počet pravděpodobnosti), fysiologií, sociologií (statistika), psychologií (Herbart a Fechner), medicinou (statistika) atd. a přece nikdo nebude tvrdit, že matematika není věda odborná. Vezměme psychologii; stýká se: s matematikou a fysikou (Fechner a Herbart), s astronomií (osobní chyba při měření), s biologií (t. zv. srovnávací psychologie), fysiologií, sociologií, medicinou atd. Vezměte kteroukoli vědu, u každé najdete, že "se stýká s vědami velmi různé povahy".

Definujte fysiologii jakkoli, jest vždycky odbornou vědou a sice o tom odboru, který do definice zahrnete; neodborná věda jest absurdum.

Chyba, kterou tu Mareš dělá, není snad v nesprávném pochopení věci, nýbrž v neurčitosti, v nejasnosti, s jakou se přes théma přenáší. Mareš chtěl říci, že na př. theorie z fysiologické chemie abstrahované nesmějí se jen tak přenášet na př. do fysiologie smyslových orgánů a naopak, nýbrž teprve po kritickém rozboru; tuto myšlenku však, kterou by byl každý za spravedlivou uznal, zastřel nic neznamenajícími úvahami o nikoli odborné, nýbrž povšechné vědě.

V.

Přicházím dále k věcné stránce spisu Marešova, k jeho názoru o smyslu vědecké práce, neboť zdá se mi, že v tom jest pointa toho spisu. Marešovi nelíbí se, abych nejprve věc všeobecně formuloval, takové odborné práce, kterými se nic vysokého nedokazuje; důkaz, že toto zvíře nepatří do rodu A, nýbrž do jiného B, jest mu čímsi, co sice není bezcenné, ale jistě hodně malicherné. Zvláště zdůrazňování toho, čemu říkáme zkušenost, podrobnosti, tiplání maličkostmi zdá se mu pochybeno; člověk, jeho myšlenka jest hlavní: dřív musí člověk myslit, a pak teprv fakta, to jest zásadou Marešovou. Takto tu věc formuluje²⁹⁾: "Badatel tvořící vyhledává určitá, rozmyslem dovozená a předvídaná fakta, za určitým záměrem. Nestaví se před přírodu jako divák, nýbrž přistupuje k ní jako soudce, který nutí svědka, aby odpovídal na určité otázky, kladené za určitým záměrem. Jeho rozmysl stanoví logické nutnosti, všeobecně platné požadavky, které mají býti prokázány zkušeností; stanoví principie vědecké methody, jakým je ku příkladu princip zachování energie..."

V této věci s Marešem souhlasí z části Masaryk. V posudku jeho spisu upozorňuje: "Prof. Mareš chce nám svou knihou povědět, jak se vědecky myslí a co vědecké myšlení je, ovšem vědecké myšlení správné... ukazuje, že správná methoda vědecká, také přírodovědecká, nespočívá v nekritickém, více méně pasivním, nahodilém nalezení nějakého faktu nebo faktičku, nýbrž v uvědomělém faktů hledání. Přírodovědec pravý, přírodozpytec klade přírodě otázky; pravý přírodozpytec také experimentem hledá jen důkaz nebo protidůkaz pro své hypothese, pro své předvídání. Vzorem takového přírodozpytce-myslitele byl na příklad Faraday - a vlastně všichni velcí přírodozpytcové. U nás Purkyně, také Rokytanský. Proti této a takové přírodovědě stojí přírodoševcovina, neúčelné přestávání na jednotlivém faktě, domnění, že ten fakt o sobě bez souvislosti s velkým celkem má význam světový, víra, že nahodilé nalezení jednotlivého faktu již člověka spasí."

Také F.Wald souhlasí (v Naší Době, 1901) s Marešem v tom, že myšlenka jest to, co dává faktu smysl: "Jakýkoli fakt v theorii neumístěný, a kdyby třeba desetkráte za sebou byl objeven, zapadne zase bez užitku, dokud se nedostaví myšlenka, která jej uvede v platnost. Odtud snahy provésti novou revisi v registratuře fakt, v theoriích. I káže prof. Mareš, že v přírodních vědách třeba ducha obroditi hlubším filosofickým nazíráním, a jest práv, neboť na základě názorů běžných neudělá ze známých fakt nikdo nic jiného, než co již jest."

Naproti tomu s Marešem velice nesouhlasí prof. Raýman (v Živě, 1901) a hájí tento názor: "Chemik si vysoce váží fakt; jemu jsou správně vyměřená, vypozorovaná fakta vším... Tažením vůči vysoké hodnotě fakt ztrácí přírodovědecký realista vše, idealista ničeho." Svoji myšlenku pak znázorňuje Raýman (v odpovědi na "přírodoševcovinu" Masarykovu) příkladem, který ovšem jen jako velice populární znázornění snad má smysl.

Upozorňuji nejprve na to, že ani Masaryk ani Wald nepřijímají dosti zřetelně názoru Marešova, že napřed jest myšlenka a pak faktum, aspoň jest to u Masaryka mnohem opatrněji vyjádřeno a u Walda dokonce už jinak formulováno (že fakt má smysl jen v theorii). Za to Raýman staví se na opačný konec než Mareš: fakt je mu vším.

To, co praví Mareš, prostě není pravda, a každý se sám na sobě o tom může přesvědčit, ovšem také naprosto není pravda, co praví Raýman (jak dobře na to upozornil Wald), ale i Masarykův a Waldův výrok jest jednostranný. Masaryk uvádí Purkyni jako muže, který přírodě kladl otázky; bylo by jistě velmi těžko význačný nějaký určitý případ toho z vědeckého pracování Purkyňova uvésti. Právě naopak: kladení otázek přírodě bylo velmi slabou stránkou Purkyňovou. Ta věc je u Purkyně přímo zarážející a několikrát jsem ve své studii o něm na to upozornil. Napsal jsem tehdy³⁰⁾: "Purkyně neužíval svých objevů k tomu, aby na jich základě pomocí široké indukce a logicky správných důkazů potvrdil nebo vyvrátil anebo pravděpodobnou učinil nějakou filosofickou thesi; žádná jeho práce není řešením nějakého filosofického problému v tom smyslu, že by si byl kladl otázky a na ně pomocí nějakého logického aparátu odpovědi hledal; učených vět stavěných tak jako: protože jest a a poněvadž jest b a poněvadž není c, tedy jest d, takové věty jsou u Purkyně velmi vzácné. Jeho mysl nedala si sice ujíti žádný důležitý zjev, který se jí při rozmanitých studiích podával, ale nenamáhala se na základě obsáhlé uvědomělé indukce propracovati svá pozorování v nějaký souvislý systém; častěji to už o Purkyni řečeno bylo, že totiž neprodléval dlouho u problému jednoho, nýbrž vyhledav jeho nové a zajímavé stránky, ponechával jeho podrobnější zpracování jiným a sám zatím novými otázkami jinam unášeti se dával. Mohl bych tuto stránku povahy Purkyňovy ještě jinak označiti; pokus nebo pozorování nebylo mu prostředkem k důkazu nějaké všeobecné theorie, nýbrž byly mu samy cílem; odtud rozmanitost a vnitřní nesouvislost jeho vědeckých prací." Dobře, že jsem tu studii tehdy uveřejnil, mohu ji aspoň dnes citovati.

Vezměme jiného velikého přírodozpytce a zároveň nepochybného filosofa, Joh. Müllera. Ten píše v přednášce o potřebě filosofického rozhledu ve fysiologii³¹⁾: "Die Beobachtung schlicht, unverdrossen, flessig, aufrichtig, ohne vorgefasste Meinung; - der Versuch künstlich, ungeduldig, emsig, abspringend, leidenschaftlich, unzuverlässig. Není to chvála pasivního oddání se přírodě a hana předpojatých myšlenek? A přece byl Joh. Müller daleko aktivnější k vědeckým problémům než Purkyně. A nebylo by těžko u většiny velkých přírodozpytců ukázati, jak cítili svoji malomoc před silou faktů - ostatně, vždyť jest to přece tak samozřejmé, že svět okolo nás a také naše věda o něm není jen nějaký fantóm, že jest to také něco pro sebe.

Rozvážíme-li beze všech theorií, jak se vědecky pracuje, najdeme tolik: až do jisté míry jest pravda, že vědec jest pánem svého thématu, že jde vědomě za určitým cílem, jak žádá Mareš; avšak vedle vědce jest i materiál, který ho takřka nese; až do jisté míry tento materiál sám se seskupuje v určité jednotky, které vědec nachází už hotovy; stane se, že chcete řešit tenhle problém a provádění jeho vás zanese docela a docela jinam; nemyslím jen, že řešení dopadne jinak, než jste čekali, nýbrž na řešení vůbec zapomenete a jdete dlouho a dlouho už za jiným cílem, než si vůbec uvědomíte, že jste na jiné cestě. Nejen pozorovatel, ale i materiál má sílu, a každý by byl nerozuma, aby se jí k vůli nějakému koníčku nepoddal. Někdo jest logičtější, jde více za rozumem; jiný jest, řekl bych, věcnější, jde více za materiálem; ani onen ani tento nejsou už pro svou methodu lepší; jestliže ten první, ten, který jest důslednější, důsledně provede nějaký velkolepý plán, všechna čest; za to může ten druhý najít nové věci, které plán prvního učiní zbytečným; a jestli vrhnouti se do proudu myšlenek a spolehnuti na svůj vtip spojeno jest s nebezpečím, že sice ulovíme tu a tam nějakou myšlenku, které však dohromady nejsou ničím, tedy nutiti přírodu, aby odpovídala na moje otázky, přináší nebezpečí, že budu přírodu nutit tuze moc, a vyjde z toho sice logicky velmi důsledně stavěné pojednání, věcně ale nesmysl.

To jsou věci, jak se objeví každému, kdo se klidně na způsob vědeckého pracování podívá; že to s Kantem nesouhlasí, jest možné, ale pravda to je. Proto také bych nechtěl vůbec raditi, buďto aby každý šel napřed s principiemi svého úsudku, anebo aby se pustil do práce, však že už něco z toho vyjde. Obojího jest potřebí, někdo potřebuje víc prvního, někdo víc druhého směru; začne-li se však násilím řídit dle jednoho, vyjde z toho nepřirozenost se všemi jejími následky. V skutku také nepocházejí ševcovské výrobky jen z dílny těch přírodu nenutících; i mezi těmi otázky kladoucími jest ševců dost, i u nás v Čechách; a slovo přírodoševcovina opravdu šťastně jest i pro ně voleno: jejich methoda svádí snadno k tomu, před čím známé latinské přísloví ševce zrazuje. Někteří totiž myslí, že už proto, že píšou o všeobecných věcech, ve kterých slova jako věda, theorie, Kant často přicházejí, ve kterých ale hrozně málo na tom záleží, kolik má moucha noh, že už proto jsou lepší, než nějací mravenečkáři, ale to jest mýlka; neškodí snad to tu výslovně napsat.

Po tomto širokém rozkladu o způsobu vědeckého pracování vrátím se zase k Marešovi. Mezi Marešem a Masarykem jest tu totiž důležitý rozdíl: Masaryk svou theorii o samostatnosti badatele naproti okolí důsledně provádí, jak jest viděti z toho, jaký důraz vědomě klade na kritiku, kdežto nikdo se neodváží říci, že "Idealism a realism" jest nějaké vědomé kladení otázek ať už přírodě nebo Kantovi nebo čemukoli jinému ba naopak, tam právě schází to vědomé držení myšlenky, ta osobní pevnost, s kterou by jasný plán pronikl celou knihu - a očividný nesoulad mezi Marešovou thesí a jejím provedením, to jest zase známkou náladového ducha jeho díla.³²⁾

VI.

Promluvím ještě jen o jedné známce Marešovy náladové skepse, totiž o jeho učení o poměru mezi vírou a vědou. Mareš praví totiž, že "úkolem vědy není a nemůže býti poznání ani vypátrání podstaty a základu života; neboť úkolem vědy jest sloužiti životu". A dále: "Život sám je tvůrcem hodnot, cena positivní vědy řídí se dle její služby životu." Nebo: "Poznávání lidské je právě určeno pro potřeby života, ne pro vypátrání pravé skutečnosti." Masaryk dobře vytýká těmto myšlenkám Marešovým, že i věda jest projevem života; kdo vědecky pracuje, ten přece tou svojí prací žije, věda jest kusem jeho života, ne jen pomocnicí k ulehčení živobytí. Nejpovrchnější nahlédnutí do dějin vědy, nebo řekněme faktum samo, že Mareš svou knihu uveřejnil, nebo že vůbec vědecky pracuje, nám ukazuje, že věda jest také něco samostatného, něco, co má nejen prakticky, nýbrž i samo o sobě smysl; ovšem že má věda svojí praktickou stránkou bližší vztah k živobytí než umění, avšak když cítím svůj zájem na tom, co znamenají milióny miliónů mil od nás vzdálené hvězdy, nebo jak podivně jsou sestrojeny tisíciny milimetru malé bytosti - vůbec pro věci, jejichž praktické ceny docela nevidím - to že nemá smysl než potud, pokud to slouží životu? Mareš sám má přesvědčení jiné, třebas i neuvědomělé, sic jinak by se musil přece aspoň pokusit na př. ukázat, co jeho Kant znamená pro potřeby životní.

Mareš ukazuje na planost "pouhých vědců", kteří "pěstují vědu pro vědu, sbírají fakta pro fakta, v domnění, že budují základy příštího vědeckého poznání pravdy," ti se prý sklamou; "jejich pilná, neunavná čínská práce, která jest sama sobě cílem, nejsouc potřebna k ničemu, leda jako zábavná hra, zůstane planou, neutvoří-li nic..." A dál se mluví o tomto tvoření, ale tak neurčitě, že jest mi o tom těžko psat; nemohu zde také všechno z toho citovat, čtenář ať nahlédne do originálu.³³⁾ Jsou tu postaveni proti sobě vědcové "pěstující vědu pro vědu" a vědcové "tvořící". Z počátku se zdá, že těmito tvořícími vědci myslí se lidé praktických povolání - souviselo by to aspoň s tvrzením Marešovým, že účel vědy jest sloužiti praktickému životu; také uvádí Mareš výslovně, že technik a lékař (tedy praktikové) jsou lidé tvořící, o nichž ale najednou dále praví, že "seskupují positivná vědecká fakta jakožto determinující příčiny v takové kombinace, že uskutečňují určité záměry". Tato slova najednou přenášejí celý problém na pole docela jiné: to přece není jedno, praktická potřeba životní a uskutečňování určitých záměrů? Vybočení z původního myšlenkového chodu vás zarazí ještě víc, když dále čtete, že Volta, Ampere, Faraday, Mayer, Pasteur ... "poznali štěstí z tvořící práce". To jsou ti lékaři a technikové! A "poznali štěstí z tvořivé práce", to jest praktická potřeba životní?

Upozorniv na Voltu atd. jako na pravé, tvořící badatele, praví najednou: "je-li pravda v dosahu člověka, dosáhne jí spíše tvořící než věřící. Umění vykonalo pro poznání pravdy mnohem víc než věda vůbec může..." Rozmyslíte-li si první náramně učeně vypadající větu, poznáte, že vlastně se v ní pouze slovo věřící opisuje několika slovy: věřící jest ten, který nehledá pravdy - kdyby hledal, nebyl by přece věřící, a nehledaje pravdy z pochopitelných důvodů jí nenajde. V druhé větě zastavíte se nad slovem umění;³⁴⁾ to připouští zde dvojí výklad: z předchozího by šlo, že to slovo tu znamená tolik asi jako tvoření, a ovšem pochopíte velmi snadno, že tvoření vykonalo pro poznání pravdy víc než (netvořící, pasivní) věda (t. j. vědění); méně snadno pochopíte, proč to Mareš zvlášť vytýká; anebo to slovo umění znamená skutečně umění, ale pak to slovo neznamená zase než umělecké tvoření, což se zase neshoduje s tím, co Mareš nahoře napsal o Voltovi, Amperovi a j., v uměleckém tvoření, jak známo, méně vynikajících lidech.

Slovo umění neznamená na uvedeném místě však ani umělecké tvoření ani tvoření vůbec, slovo to nekryje se tu vůbec se žádným určitým pojmem. Marešovi se tu stalo, nač jsem v předešlém už několikrát upozornil: Marešovi tanula na mysli věc, kterou každý rád uzná, že totiž nesamostatní odborníci jsou horší než samostatní, ale nepokusil se tuto myšlenku nějak si uvědomit, dáti jí nějaký konkrétní obsah, říci (aspoň sobě): tenhle odborník jest v tomhle nesamostatný, tohle jest na něm samostatné, nýbrž místo toho položí vedle sebe lékaře, Voltu, umění a tvoření a čtenář, ten ovšem vycítí, že nějaká souvislost tu je, že ku př. tvořivost umělecká a pojmotvornost vědecká jsou si v něčem podobny, ale vycítí to zrovna asi tak, jako se nadchneme nám nesrozumitelnou řečí nějakého ohnivého řečníka: cítíme cosi povznášejícího, chytáme jednotlivá slova, kterým náhodou rozumíme - výsledek jest však, že unaveni za chvíli řečníka necháme mluvit a myslíme na cos jiného.

VII.

Vyložil jsem v tomto oddílu poněkud podrobněji, co myslím, že jest náladově skeptického na knize Marešově; ovšem vybral jsem jen některé příklady; dalo by se i na jiných totéž ukázati - ku příkladu na tom, co si Mareš představuje slovem idealism, nebo, co vlastně to jest "skutečno", o kterém pořád píše; začal jsem také s těmito věcmi, bohužel bylo to příliš těžké a nevděčné, a tak se musí čtenář spokojit s uvedeným. Shrnu nyní na konec, proč Marešovu knihu považuji za náladově skeptickou a co z toho odvozuji.

Ukázal jsem nejprve, že Marešova kniha není nějakým monografickým, systematickým zpracováním určitých pojmů, zvláště, že se Mareš nesnaží ve své knize určitěji a určitěji povědět, co jest to idealism a co realism, nýbrž tato slova slouží mu jen k tomu, aby na ně nejneurčitějším způsobem navázal různé filosofy a odborníky. Následek toho jest, že si z knihy odnášíte pouze dojem, že Mareš soudí, idealism že je lepší než realism, a že o tom mnoho píše. Také není jeho kniha uvědomělým souhrnem dosavadní jeho literární činnosti, naopak bylo by velmi obtížno z knihy se s určitostí dovědět, co Mareš soudí o věcech, které dříve za důležité považoval (ku př. jeho bývalé evolucionistické stanovisko ve fysiologii). These, které jsou v knize obsaženy, jsou pouze nahozeny jako okamžité nápady, nejsou důsledně provedeny (češství a němectví). Místo pokusů určitě a stručně formulovat stanovisko nějakého auktora v nějaké věci, podávány jsou ve formě citátů poměrně dlouhé věty z auktorů, při čemž často není dostatečně označeno, co si máme jako zvlášť důležité z citátu toho vybrat. Ačkoli se tolik o fysiologii mluví, není vůbec určitě pověděno, co jest to fysiologie; aspoň kdyby byl Mareš nějak svůj poměr k příslušné části v Masrykově logice vyložil! Mareš tvrdí, že badatel má stát samostatně proti svému materiálu, ale (nehledě k věcné nesprávnosti, jakou jeho formulace s sebou nese) sám se dokonce dle toho neřídí - kniha je pravým opakem toho.

Všechny uvedené věci se dají jen tím vyložiti, co jsem už několikrát připomněl: Mareš nepracoval tu knihu s pojmy určitými, plnými, které, abych tak řekl, celého člověka pronikají, a každý jde z duše, jest organickou částí našeho individuálního názoru, nýbrž ty věci, o kterých píše, prošly jen jeho fantasií, jsou to jen chvilkové dojmy, a pochybování Marešovo, ať už je to pochybování o realismu nebo o idealismu, o skutečnu, o ceně vědy vůbec nebo o ceně tvoření, toto pochybování není z rozumu, nýbrž z nálady. Následkem toho menšího významu jsou námitky proti jednotlivým tvrzením Marešovým, správné jest tuto náladovost knize vytknouti jakožto základní pochybení, na němž všechna ostatní více nebo méně jsou závislá. Pochybování Marešova o skutečnu atd. nemohou býti důvodem pro skepsi z rozumu.

ZÁVĚR.

Účelem pojednání o náladové skepsi bylo na materiálu co možná určitém ukázati, že třeba rozeznávati dvojí skepsi, náladovou a rozumovou; skepsi náladovou jsem popsal; ukázal jsem nejprve subjektivním i objektivním pozorováním na zvláštní stavy duševní, které nás v některých dobách přepadávají a jakous nechuť k dennímu životu a všeobecnou pochybovačnost vzbuzují. Ukázal jsem dále na příkladech z krásné literatury, že tam líčení náladové skepse zvlášť v nové době jest oblíbeným thématem. Konečně jsem vyložil, jak i vědecká thémata mohou se rozbírati formou náladově skeptickou. Dokazoval jsem, že náladová skepse plyne z pramenů zcela jiných než z úvah rozumových, že vůbec není přímým následkem logického usuzování.

Vytknouti se mi může, že jsem se skepsí rozumovou (raději bych řekl rozumnou, kdyby to slovo příliš nevzbuzovalo domněnku, že ta druhá skepse jest nerozumná) málo zabýval, že jsem nevyznačil podrobně, v čem její kořen záleží. Avšak charakterisovati skepsi rozumovou bylo by daleko obtížnější než skepsi náladovou; každý vidí, že ta skepse jest, všichni v ní žijeme, odkud se však bere, kde jest kořen naší nespokojenosti s tím, co už jest, a snahy dostati se výš a dál, těžko říci. Budiž však jakkoli, jistě jest tato skepse převážnou většinou zakotvena v rozumu. Kdo upřímně touží po tom, dostati se dál, kdo chce se zdarem pracovat a z práce mít radost, ten si bude vážiti rozumné skepse jako nejlepšího svého majetku a bránit ji proti všem, nejen proti nehybné utkvělosti na starých nápadech, nýbrž i proti nezdravé skepsi náladové, která ani k ničemu positivnímu nevede, ani mysl neuspokojí a ještě tím šálí, že zahaluje se nimbem jakés vznešené pochybovačnosti, která jen lepším duchům jest dána.

Pochybovat, ničemu nevěřit ano, ale ani v pochybování neškodí zdrženlivost.

V novější době i u nás i v cizině se mnoho mluví o nutnosti více filosofovat, zdá se mi však, že se tato nutnost příliš často náladově odůvodňuje. Dívám se s nedůvěrou na tyto rady, ne proto, že bych zrazoval od filosofování, nýbrž pro neurčitost, s jakou se tato rada od mnohých přijímá. Ta rada znamená, když se to kolem a kolem uváží, pracovati a žíti samostatně; že by zabývání filosofií bylo vždycky jedině správnou cestou k této samostatnosti, se mi však zaručeným nezdá. Rozeznávati třeba samostatnost úsudku a filosofii jako odbor: samostatný úsudek můžeš projeviti v nejdrobnějším kroku, k tomu není potřeba žádných Kantů; filosofie jako odbor jest věc zkušenosti a praktického rozhledu jako jiná věda a samostatný úsudek jest něco, co musí člověk z větší části i do filosofie už přinést s sebou. Že dějiny filosofie patří k všeobecnému vzdělání, jest něco jiného, než žádat na každém odborníkovi znalost těch problémů, jaké nacházíme u Kanta, Schopenhauera atd., dají člověku pouze jakás všeobecná řešení věcí, na které v konkretním životě leda náhodou narazíte. Ovšem i v těchto filosofech jsou myšlenky pro určitý obor prakticky upotřebitelné, bohužel neviděti, že by se pro tyto určité myšlenky od nových nadšenců pro filosofii velký zájem jevil - ovšem k zájmu takovému jest potřebí víc než nadšení.

Nevím, kde jest víc nesamostatnosti, zda v studentském vzdychání po nedostižné jakés filosofii, či ve strachu před ní jako před čímsi pravé vědě nebezpečným. Jen ten bude také ve filosofii samostatný, kdo si jí jen na tolik všímat bude, kolik jí ve své praxi potřebuje.

POZNÁMKY K TEXTU:

¹⁾ Kupování knih beze skutečné potřeby vidíme velmi často a bývá známkou neurovnanosti mysli. Zdá se mi, že člověk hnán jsa ctižádostí po něčem neujasněném, tuto ctižádost chce masou nakoupených knih ukojiti; znáte příjemný pocit, jaký máme při rozřezávání nové knihy; jako bychom už koupením a otevřením knihy se nějak zvlášť ku předu ve svých cílech dostali. I cizí kniha, kterou si necháme doma, vzbudí částečně takovou náladu. Samo sebou se rozumí, že nálada ta rychle prchá a dostaví se zklamání; R. hleděl toto vystřízlivění novými a novými masami knih v sobě utlumiti.

²⁾ Jedny dějiny filosofie a Millova Indukt. logika, vedle českých věcí a vedle theoretických spisů z různých oborů věd.

³⁾ Viz zvláště E.Schmidt, Richardson, Rousseau u. Goethe. Jena 1875. J.W.Appel, Werther und seine Zeit 1882.

⁴⁾ Cituji dle Hempelova souborného vydání spisů Goethových.

⁵⁾ Uvádím dle Möbia (Möbius, Das Pathologische bei Goethe, 1898).

⁶⁾ O Masarykově výkladu zmíním se později.

⁷⁾ Tolstoj sám prožil prudkou náladovou skepsi, jak viděti z jeho Zpovědi.

⁸⁾ Die Entartung 1893.

⁹⁾ Genie u. Irrsinn v Reclamce str. 326 a 327. -

¹⁰⁾ Der geniale Mensch, Berlin 1901. V. Auflage.

¹¹⁾ Selbstmord als sociale Massenerscheinung, str. 199.

¹²⁾ Naše doba 1897, 1898.

¹³⁾ O literatuře Wertherovské píše J.Appel, Werther u. seine Zeit. Oldenburg 1896, 4. Aufl.

¹⁴⁾ Smím-li v té věci dáti něco na svůj úsudek, mně se nezdá sebevražda Wertherova v Goethově románě dosti psychologicky odůvodněnou. Jest to ovšem jen subjektivní dojem, a určité a přesvědčivé důvody pro něj uvésti by mi bylo velmi těžko; mám dojem, jako by mezi druhou a třetí částí románu byl jakýs nepřirozený skok.

¹⁵⁾ Tamtéž.

¹⁶⁾ Konkretní logika str. 4.

¹⁷⁾ Vedle uvedené knihy Marešovy, jíž se skoro výhradně budu držeti, pozoruhodné jsou pro nás ještě tyto jeho spisy: Všeobecná fysiologie 1895, Mechanism a mysticism v Živě 1897, Fysiologická účelnost v Živě 1896 a mnohé jiné drobnější články v Atheneum a v Živě. Nevím, pokud si smím dovolit v této věci hádati, zdá se mi však, že Mareš se dal k náladovému tónu svésti hlavně svojí popularisující činností, tak totiž, že ponenáhlu své populární výklady začal pokládati za vědecké a chtěje do nich nějak vložiti svůj pud, nestáti nýbrž proniknouti dál, pomáhal si náladově skeptickou methodou.

¹⁸⁾ Na str. VIII. první a druhý odstavec.

¹⁹⁾ Na př. schází dále výklad těch věcí, kterých se dotkl Mareš v článku proň velmi charakteristickém "Mechanism a mysticism". Neudělal jsem si z Idealismu a realismu úsudek o tom, v jakém poměru jest mysticism a idealism. Také otázka o tom, co jest to "prvotný a druhotný", není oceněna tak, jak by se vzhledem k tomu, jaký důraz Mareš na ni dříve kladl, dalo čekati.

²⁰⁾ Str. VI.

²¹⁾ Str. 133 a 177.

²²⁾ Str. 164.

²³⁾ F.Krejčí v Čes. Mysli o nich referoval.

²⁴⁾ Píše Mareš na str. VII.

²⁵⁾ Tedy zásady této geometrie jsou něco docela jiného, než nauka o čtyřrozměrném prostoru, kde v tom čtvrtém rozměru jsou prý duchové, jak všelijak divně si to někteří představují.

²⁶⁾ Podtržené věci podtrhl Mareš.

²⁷⁾ Str. 14.

²⁸⁾ IV. str. 109.

²⁹⁾ Str. 418.

³⁰⁾ Ovšem že před tím, než tyhle hádky povstaly.

³¹⁾ Von dem Bedürfniss der Physiologie nach einer philosophischen Naturbetrachtung. Otištěno v knize: Zur vergleichenden Physiologie des Gesichtsinnes, str. 20.

³²⁾ Mareš blíží se svým požadavkem tvořícího vědce, který ze síly svého rozumu určuje hodnoty, který nestojí v přírodě jako divák, nýbrž nutí přírodu, aby odpovídala na jeho otázky, Nietzscheovi (a Stirnerovi); ti nechtějí míti před autoritou věcí respekt, Nietzscheovi jest asketickým ideálem trpně se dívati na přírodu a vzdáti se aktivního zasažení. Nejspíš tomu Nietzsche dobře rozuměl, co jest silná vůle, aspoň hodně o ní psal. Napoleon jest patrně slaboch proti němu, když řekl o sobě: "Mám pána, který nezná slitování, totiž přirozenost věcí;" dokonce už se nevyrovná Nietzscheovi Bismarck, který se nestyděl přiznat se: "Dějiny neumíme dělat, nýbrž jen čekat, že se stanou." Nedovedu si tuto podivnou neznalost silné vůle u nich (ostatně i jiní, ku př. Goethe, se tak neznalecky vyjadřovali) jinak vysvětliti, než že se příliš zabýval fakty, vůbec titěrným denním životem.

³³⁾ Str. 417 a 418.

³⁴⁾ Věty ty nacházejí se už na konci závěru knihy; je přirozeno, že autor na tom místě užije slohu poněkud volnějšího. Samo sebou se však rozumí, že logika se na žádném místě knihy nesmí porušit.