E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/97

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

Roztřídění citů a obrazotvornosti.

Píše Dr. Oldřich Kramář.

Kap. I. Libost a nelibost. Vztah citu k žádosti a osobnosti.

Jsou city, při nichž libost neb nelibost nejeví se patrným způsobem, ba i takové, u nichž nelze říci, spadá-li subjektivní jich význam v obor libosti či nelibosti. K prvým náleží na př. zcela slabé city souhlasu neb nesouhlasu, mezi druhé cit zvláštnosti a neobvyklosti, pokud nesahá hlouběji do představ a obvyklých zkušeností. Kromě těchto nepatrných vyjímek shledáváme ale při citech buď zřejmou libost neb nelibost. V tom i onom shodují se ku podivu i prosté city i odvozené, neboť jsou i některé prosté city bez rozhodné libosti neb nelibosti.

Co však je libost a nelibost? - Aby podstata obou náležitě mohla býti oceněna a všecky toliko abstraktní hypothesy byly vyloučeny, nutno sledovati průběh a podstatu úkonů životních. Všecky vyznačeny jsou periodou, t.j. opětovným vystřídáním fásí, jichž neporušená následnost vyjadřuje pravidelný průběh vědomí orgánového. Poněvadž ona následnost stále se opětuje, stává se v našem vědomí požadavkem, jenž obyčejně jest nevědomý, po případě ale vědomým se stává. S tím pak souvisí i jiná závažná psychologická stránka citů, že jeví přirozený vztah k žádosti, a to shledáváme stejně při prostých i odvozených citech.

Ode dávna jest známo, že měřítko v posuzování libosti a nelibosti jest subjektivné, což také jiné býti nemůže, ježto celkový stav stávajícího vědomí orgánového zde rozhoduje. Proto pokládá se zmenšení libosti za nelibost, zmenšení nelibosti za libost. Avšak kromě této známé jistoty naskytuje se ještě jiná velmi závažná, že totiž tytéž změny místního orgánového vědomí mohou býti pokládány buď za libost, buď za nelibost, dle toho, které jsou ostatní působiví činitelé, jimiž celková podstata citu jest označena. Proto při různých citech lze pozorovati společné znaky, a naopak zdánlivě podobné city jsou podstatou svou rozdílné. Příkladem prvého jest radost a hněv, kteréž city shodují se v tom, že vybavují živé pohyby svalstva kosterního. Příkladem druhého případu jest mírný úsměv a hlučný smích. Obyčejný názor pokládá oba úkazy za citové projevy stejné podstaty, toliko kvantitativně rozdílné, vždyť i etymologie této příbuznosti zdánlivě nasvědčuje. Avšak přes to v některých jazycích rozdílná podstat i rozdílnými názvy jest označena. Ačkoliv v latině mírné usmívání od smíchu toliko předložkou sub jest rozeznáno - subridere, ridere - přece pro hlučný smích má mluva slovo "cachinnus". Také řečtina rozeznává mírný úsměv slovem MEIDÁÓ od GELÁÓ a KAGCHÁDZÓ, poslední naznačuje hlučný, rozpustilý smích, jejž my označujeme slovem "chechtot". Podstata obou jest opravdu rozdílná. Mírný úsměv je innervace svalů lícních, která, jak známo, dodává vážné tváři výraz jasnosti a půvabnosti, hlučný smích naproti tomu mění onu mírnou innervaci v karikaturu, a vlastní podstata jeho spočívá v prudkém a opětovném vydechování, kteréž právě rozdílnost podstaty jeho od prvého zřejmě naznačuje. Jako úsměv a hlučný smích se liší, tak rozeznávají se i city je provázející, t.j. podněty innervační, představovanými obsahy způsobené.

Při všech úkonech vegetativních možno rozeznati fási klidu jakožto střední, po ní pak změnu vyjádřenou někdy patrným citem nelibosti, z níž vyplývá namnoze žádost buď vědomá buď nevědomá, posléze ukojení této žádosti a opětný nastávající klid. Nejpatrněji jeví se průběh tento při úkonu požívání, trávení a vymítání. Klidný stav střední vyjádřen jest záporně nedostatkem citu, po něm však ponenáhlu připravuje se cit hladu, jenž v některých případech dosti náhle a prudce dospívá k uvědomění. Tak děje se u kojenců a malých dětí a pak u šelem a dravců. Přirozeným mechanismem organismu vybavuje hlad prudké pohyby čelisti a jiné, kteréž jsou toliko prostředným mechanismem k nalezení potravy a ukojení. Proto kojenec hněvivým pláčem hlásí se a rovněž dítě pláčem neb naléhavým křikem. Šelma ale nepokojně a zuřivě pobíhá a hledá kořist. Tento prostý příklad naznačuje, kterak hlad přímo přechází v žádost. Hlad jest v původním stavu rozhodně nelibým pocitem a citem, jenž spolu se žádostí potud trvá, pokud žádost ukojení nedochází. Při tom lze pozorovati i jiné zajímavé úkazy psychologické. Hltavost hladového i člověka i zvířete naznačuje jen libost, která s nasycováním jest spojena. V čem ale spočívá tato libost? - V prudké innervaci svalů čelistních. Zde nutno zároveň opraviti častý omyl při posuzování libosti pokrmu. Opravdu hladový člověk proto s chutí jí, že čelisti k prudkému pohybu jsou pobádány. Tou měrou, jak žádosti po pokrmu vyhověno, ochabuje innervace svalů čelistních a innervace při polykání, libosti ubývá. Kvalita pokrmů jest při tom vedlejší věcí, požadavek zde kladený spíše záporný než kladný: pokrm nemá míti odporné chuti neb odporného zápachu. Jak vidno, mají pocity chuťové a jich rozdílné kvality při úkonu požívacím a jeho libosti toliko negativní význam; jen vybíravost a mlsnost, která u pokročilého lidstva stala se vlastností více méně ustálenou, přikládá pocitům chuťovým a s nimi spojeným hmatovým větší důležitost, než původně a za zcela pravidelného stavu mají. Nehladový člověk vyznačen jest kromě nedostatku kladného pocitu hladu obzvláště nedostatkem zmíněné innervace; proto požívání jeho děje se bez chuti a jest pouhým požitkářstvím, zakládajícím se na nepřirozeném oceňování kvalit chuťových a jiných. Totéž platí o žízni a pití.

Tyto úvahy jsou pro posouzení podstaty libosti velmi důležité. V čem ale nelibost hladu spočívá, není sice dosud od fysiologů nepochybně zjištěno, avšak jest přece pravdě podobno, že zvětšené nad střední míru smršťování žaludečních svalových vláken při nedostatku odporu se strany potravy vyjadřuje hlavní podstatu onoho pocitu a jeho nelibosti; neboť přivoděním potravy přestává.

K úkonu požívacímu druží se jako doplněk úkon vymítací. I zde platí podobné úvahy. Vystřídává se perioda tří rozdílných fásí, jen že fysiologický význam jest částečně stejný a částečně opačný. Nelibost zakládá se zde na nastávající a zdržované innervaci příslušných svalů, libost při výkonu na provedené innervaci, kdežto hlad při úkonu požívání má platnost samostatnou vedle innervace čelistních a ostatních kosterních svalů.

Pravidelné střídání obou úkonů a jejich fásí vyjadřuje pravidelný průběh života a stává se ve věku dospělejším, zvláště ale ve zralém a sebevědomém, nezbytným požadavkem, jehož nesplnění jest totožno s nelibostí celkového vědomí orgánového. I zde naskytují se zajímavé úvahy. Člověk v pravidelných a zabezpečených poměrech žijící vítá pocit hladu jako úkaz očekávaný, a nedostavení se jeho stává se nelibostí. i nedostatek podnětů k výkonům vymítacím má týž význam. Zde máme především zajímavý úkaz, že pocit, jenž sám sebou nelibý jest, svým důležitým významem v průběhu vegetativního života stává se libostí. Trvalé porušení onoho průběhu jest ale dále základem trvalé nálady nelibé, ano rozhodných citů nelibých, omrzelosti, podrážděnosti a melancholie. Neboť nedostatkem výbavy oněch úkonů porušuje se pozvolna celá výživa organismu, innervace kosterních svalů stává se chabou, a reflexy obrazotvorné ovládají vědomí.

Obdobné úvahy naskýtají se při úkonu pohlavním. Pozorování živočichů, zejména savců, ukazuje průběh příslušných fásí v původní prostotě a ryzosti. Stav klidový vyplňuje delší dobu, nastávající nelibost a probouzení žádosti sluje všeobecně říjením. I tato fáse vyjádřena jest jako příslušná v úkonu požívacím patrnou innervací jednak ústrojí pohlavního, jednak svalů kosterních. Prvá naznačuje vedle jiných pudových podnětů, podstatu lásky pohlavní se vším střídáním sladkotrpké žádosti, žárlivosti a zklamání. Innervace svalů kosterních jest ale prostředným mechanismem k provedení úkonů. Samec i samice v době říjení nepokojně pobíhají sem tam, a zvláště samec vyhledává příležitosti a užívá všech prostředků přirozené koketerie, aby se zalíbil. Všecko, co rušivě zasahá do průběhu jeho žádosti , naplňuje jej zuřivým hněvem, a proto bývají samci jinak krotcí v této době člověku nebezpeční, jako na př. jelen. Ačkoliv ony fáse u obou pohlaví nastaly, jsou všeobecně známy. Také vývoj lidské vzdělanosti city o žádosti s tímto úkonem spojené vytříbil, avšak nic nového nepřičinil, co by již v životě zvířecím nebylo vyjádřeno.

Méně pozorované, avšak obzvláště důležité jest vystřídání fásí při úkonu dýchacím. Doba střední jest ona krátká přestávka po vydechnutí, tedy mezi vydechnutím a vdechnutím, ale též přestávka po vdechnutí. Pozorujeme-li bedlivě sami sebe, shledáme, že v této prvé, ač jen kratičké době klidu možno rozeznati zvolna stoupající nelibost, která vede k innervaci bránice a mezižeberních svalů břišních. Následek její jest vdechnutí, po němž po kratičké přestávce za podobných okolností nastává vydechnutí rychlejší než vdechnutí. Pravidelné vystřídání fásí jest i zde požadavkem, obyčejně více méně nevědomým, někdy ale k patrnému vědomí docházejícím. Každé zastavení nebo porušení cítí se jako patrná nelibost, každé odstranění překážky jako libost. O tom lze snadno přesvědčiti se, zastavíme-li vdechnutí neb vydechnutí libovolně. Takové to překážky jsou buď zevní fysické, aneb vnitřní organické, aneb psychického původu. Vstupujíce do prostoru nečistým vzduchem naplněného neb náhle nepříjemný zápach vnímajíce pociťujeme také náhlé zastavení vdechování. Totéž děje se, ociťujeme-li se v davu lidí aneb vstupujeme-li do studené vody. Ono zastavení vdechnutí cítíme jako tíseň, kteráž přestává teprv, když buď překážka byla odstraněna, aneb když stala se obvyklou, jako na př. v davu neb ve studené koupeli. Ta nelibost taktéž provázena jest živou innervací svalů kosterních, patrně za tím účelem, aby překážka volného vdechování byla odstraněna. Volné vydechnutí po jejím odstranění pokládá se za libost. Proto říkává se i, že člověk po namáhání neb starostech si oddechne, což nikoliv není obrazně řečeno, nýbrž přesně doslovně. Neboť chvatná námaha a střídající se naléhavé starosti ruší klidné střídání úkonu dýchacího. Prostě organická příčina rušení nastává, když při vdechování cítíme píchání, cit úzkosti je týž a úleva při volném vdechnutí stejná. Možnost volného oddechování spolu s možností pohybu jest pravý a původní význam svobody a volnosti, opak toho nevolnost. Úkazy při úkonu dýchacím pozorované jsou velmi četné, a proto právě pro pochopení podstaty libosti a nelibosti velmi závažné. Všeobecně tedy říci lze, že střední míra vdechování a vydechování jest nultým stupněm při subjektivním oceňování této stránky orgánového vědomí. Avšak změny a překážky, které při vybavování těchto úkonů nastati mohou, jsou rozdílné, a proto i význam citový dle toho určen. Možné změny jsou tyto:

1. Náhlé zastavení čili zkrácení vdechnutí neb vydechnutí, aneb prudké jich opětování bez vystřídání opačné fáse.

2. Zrychlený, ale seslabený rythmus vdechování a vydechování.

3. Prodloužené vdechnutí a zastavení po něm, tak že kratičká doba mezi vdechnutím a vydechnutím jest taktéž prodloužena.

4. Sesílený a spolu prodloužený rythmus vdechování a vydechování bez zastavení.

Z těchto čtyř případů toliko poslední naznačuje sám sebou rozhodnou libost, ať příčiny jsou prostě fysické, neb organické, neb psychické. Z fysických příčin nastává, vstupujeme-li do prostoru čistým libovonným vzduchem naplněného. Tu ihned bezděčně vdechnutí se prodlouží, a úkon děje se rythmem zvolněným a mohutnějším. Z organických příčin nastává u nemocného, když horkosti ubývá, na př. v pneumonii čili plicním zánětu, aneb když po tělesném namáhání nastal klid, obzvláště pak v klidném tvrdém spánku. Z prostě psychických příčin, když po namáhavém a zhusta přerušovaném vnímání nových představ započala klidná a opravdová apercepce, tedy při pozornosti. Naznačujeme v posledním případě libost bezděčně upoutané pozornosti slovem zajímavost. Ostatní změny v úkonu dýchacím vyjadřují buď nelibost více neb méně patrnou aneb přivozují složitější poměry, jichž libost aneb nelibost ještě na jiných okolnostech závisí. Tak nastává na př. při podivení a vyšším stupni jeho "žasnutí" zastavení úkonu po vdechnutí. Není-li zde nelibost rozhodně vyjádřená, shledáváme ji zcela zřejmě při náhlém zastavení vdechování a následujícím vířivém totiž zrychleném a seslabeném dýchání ve stavu úzkosti. Jinde jsou poměry složitější. Tak na př. jest podnět k smíchu, dává-li se mu volný průchod, libostí, zdržuje-li se násilně, nelibostí. Podobně při vzlykání a jinde.

Snadná pozorovatelnost těchto změn při dýchání poskytuje možnost, aby i při ostatních úkonech nastávající změny byly pochopeny, aneb aspoň domýšleny. Úkon trávení nelze tak zřejmě sledovati jako dýchací, možno ale obdobné změny i při něm předpokládati. Ve středním stavu zdravoty děje se smršťování svalových vláken žaludečních a střevních také střední mírou obvyklou. Je-li trávení seslabeno, jest i tento pohyb seslaben; naopak nastává někdy sílení tohoto rythmu nad míru střední. Možno, že v některých případech i náhlé zastavení bývá způsobeno podobně jako při dýchání. Seslabení pohybů peristaltických nastává z příčin organických při porušeném trávení; naopak sesílená innervace svalových vláken, když činnost žaludeční a střevní příznivými okolnostmi jest zvýšena. Obou změn jsme si jasně vědom , prvá cítí se jako tlak v žaludku a střevách, druhá jako lehkost a svěžest. V prvém případě jest také innervace kosterních svalů ochabena, cítíme se mdlými a slabými, v druhém zvýšena, cítíme podněty k pohybu a činnosti. I zde jsou příčiny buď fysické buď psychické. Nestřídmost, zvláště déle trvající, porušuje a ochabuje činnost trávicí, totéž ale způsobují trvalé city, jako hněv, rozmrzelost a nespokojenost, především pak trvalý zármutek. Naopak střídmost a pravidelný způsob života ony úkony sesiluje, a podobně působí radost, zvláště ale trvalá, jasná a spokojená nálada. Zkušenosti poukazují k tomu, že uvědomění buď ochabeného neb střední a po případě sesílenou měrou vybavovaného úkonu trávení jest základem všech trvalých nálad, ano i utkvělých chorobných stavů duševních při melancholii a manii a podobných stavech v ostatních chorobách duševních.

Úkon srdce není sice přímo ve vědomí tak zřejmý jako dýchání, avšak přece dá se přímo a nepřímo pozorovati a změny v něm nastávající konstatovati. Kromě rozhodných chorob srdečných, které ovšem také mají význam citový, jsou pro posuzování citových stavů nahodile nastávající změny důležité. Tyto dají se podobně stanoviti jako při úkonu dýchacím. Náhlé zastavení, neb zrychlená a seslabená systole a diastole, aneb sesílená a zmohutněná. Příčiny také mohou býti buď organické, buď psychické, buď fysické. Známo jest, že činnost svalová kosterní, zvláště namáhavá, způsobuje zrychlenou innervaci, podobně ale účinkuje líh neb káva a čaj. Z organických příčin nastává buď zrychlení a seslabení, buď zmohutnění pohybů srdečních, a pociťuje se prvé jako nelibost, druhé jako libost. Rozhodnou nelibostí jest ale náhlé zastavení činnosti srdeční při leknutí, ano i při neočekávané radosti, proto jedno i druhé může člověka usmrtiti. Dítě lekne-li se pláče, zralý člověk snadněji ale pláče z radosti než z leknutí.

Jako mezi všemi úkony, jest obzvláště mezi dýcháním a činností srdeční úzký vztah, tak že změny v jednom úkonu mají za následek obdobné změny druhého. Přece však není taková závislost jednoho na druhém, aby změna jednoho bez druhého nemohla nastati. Proto na př. pozorujeme zrychlenou činnost srdeční, aniž spolu dýchání jest zrychleno a naopak. Toto faktum jest proto důležito, že poznáváme z něho možnost působení představových činitelů brzy na ten, brzy na onen úkon, což v každém případě podmiňuje rozdílnou podstatu citu. Je-li změna toho kterého úkonu trvalá a netoliko přechodní, pak ovšem nastávají výsledné změny ve všech ostatních úkonech. Proto také může býti v některém případě styků představových buď jen dýchání přímo dotčeno, buď jen činnost srdeční, a tak možno i o ostatních úkonech říci. Nade vší pochybnost jisto jest na př., že úkon a ústrojí pohlavní jistými dojmy bývají přímo dotčeny a sice buď ve smyslu podněcovacím buď naopak zatlačovacím; odtud pak teprv přecházejí vlivy na činnost srdeční a dýchací. Rovněž někteří činitelé přímo působí na úkon trávení atd.

Úkon vasomotorický, t.j. rozvádění krve tepnami, jeví také ony svrchu zmíněné fáse, jen že nemožno jest je ve vědomí přímo je sledovati. Nepřímo jen cítíme následek smršťování a ochabování svalových vláken tepenních dle rythmického proudu krve, jejž pulsem nazýváme. Změny v tomto úkonu jsou opět zcela obdobné. Kromě středního rythmu nastává někdy sesílená, někdy seslabená innervace, ano snad i okamžité zastavení. Následků z těchto změn vyplývajících jsme si patrně vědomi. Sesílená innervace znamená zblednutí, zmenšená aneb zastavená zardění pleti. Zdali i změna sama o sobě, totiž zvětšená neb zmenšená innervace vláken v onom vědomí patrně jest obsažena, nelze s jistotou říci. I zde shledáváme buď fysické buď organické buď psychické příčiny změn. Známo jest, že námaha tělesná způsobuje zardění, avšak u některých lidí po krátce trvající zardělosti následuje zblednutí. Z psychických příčin nastupují ony změny buď jako výsledné úkazy jiných změn aneb přímo. Zardění a zblednutí může býti výsledným úkazem při rozmanitých citech, jako radostném vytržení, nadšení , hněvu a naopak zblednutí také při hněvu, pak při strachu, úzkosti, obzvláště ale při trvalých náladách zdravých i chorobných. Přímé působení na úkon vasomotorický shledáváme při studu.

Také působnost svalů kosterních jest pro posuzování libosti a nelibosti citů velmi důležitá. Zde ovšem není rythmického vystřídání po způsobu činnosti srdeční, dýchací a vasomotorické atd., avšak přeci shledáváme změny velice patrné. Bdělý stav vědomí vyžaduje a přímo přivádí jisté innervace, bez nichž činnosti lidské byly by nemožné, přímé držení těla, chůzi, pohyby rukou, otevření víček a klidové urovnání svalů lícních. Možno celkem jistý klidový střední stav innervace klásti, jenž týká se především držení těla, otevření víček, zvláště pak také výrazu lící. Od tohoto středu, jenž sám není zcela nezaměnitelnou normou, ježto buď chodíme neb při práci sedíme aneb rozličné pohyby rukama konáme atd., nastávají odchylky buď ve smyslu ochabení, buď ve směru sesílení. Jedny i druhé změny jsou rozsáhlou měrou původními úkazy při nejrozmanitějších citech, ano možno říci při všech, pokud jsou to buď zostřené transitorické city neb trvalé citové stavy. Známo, že radost a nadšení, hněv, obzvláště pak nepokoj a tíseň nesrovnávají se s klidným držením těla, toliko pokročilá schopnost sebe opanování u vzdělaného lidstva zmírňuje poněkud prudké neb živé výbuchy nastávající innervace. Odtud pochází přirozený význam tance a veselého poskakování u národů surových a u dětí, zpěv, křik, mluva, smích atd. Avšak mírné zvýšení neb snížení innervace lícních a kosterních svalů mívá také samostatný význam citový, a proto obsah některých citů prostě takovouto innervací neb snížením jejím jest označen. To platí všeobecně u všech mírných citů, jichžto působnost reflektorická nedosahuje oněch důležitých životních úkonů, obzvláště dýchacího, srdečního a vasomotorického. Takovéto mírné city liší se tedy také od živějších a vášnivých tím, že nedruží se k nim innervace žádosti. Příklad věc objasní. Setkáme-li se s milou osobou, jíž jsme dlouho neviděli, aneb od níž jsme byli odloučeni, jest vášnivá radost přímo spojená s žádostí ji obejmouti a pocelovati. Tato žádost ale ničím jiným není než živou innervací, která přirozeným podnětem instinktivním se vybavuje. Člověk prchlivý a neumějící krotiti své vášnivé výbuchy hotov jest vrhnouti se na protivníka jemu překážejícího neb jej urážejícího. Odtud boj a válka jak v říši zvířecí, tak i v surové a vzdělané společnosti lidské. Člověk živé povahy, je-li rozradostněn, ihned pociťuje žádost a podnět, aby příčinu své radosti jiným osobám, zvláště milým a blízkým sdělil, aneb jásá, zpívá atd. Naopak zarmoucený sděluje svůj zármutek a dává jej živým způsobem na jevo. Naproti tomu jsou také klidné city, při nichž žádného podnětu k výbavě živých pohybů a k žádosti není. Takového způsobu jsou city souhlasu a nesouhlasu, zejména také opravdové aesthetické, při nichž není reflektorické působnosti na orgány vegetativné. Zdar i nezdar v nepatrných věcech, snadné porozumění neb okamžité neporozumění, ojedinělé vnímání harmonie neb disharmonie atd. jsou klidné city, při nichž není vzrušení, ale přece patrný reflektorický obsah v oboru lícního i ostatního kosterního svalstva. Čím jeví se tento obsah? - Pozorovateli druhé osoby možno sledovati nepatrné změny ve výrazu tváře, v držení těla, při řeči ve zvýšeném přízvuku; tak i oči více se rozevrou, vážný výraz tváře na okamžik vyjasní se slabounkým úsměvem, hlava poněkud se povztýčí atd. Tyto druhému pozorovateli patrné změny jsou však jen zevní stránkou toho, čeho osoba sama je si vědoma. Ony nepatrné změny stavu innervačního jsou slabým reflektorickým obsahem oněch citů aperceptivních, které kromě toho prvotní svůj obsah v ústrojí aperceptivním mají. Opačné změny dějí se při nesouhlasu, disharmonii a v podobných případech, mírné přivření očí spolu se slabým svraštěním čela, prodloužení tváře a jiné. Při tom nebude od místa poukázati k rozdílu v citovém naladění, je-li takovýto dojem ojedinělý aneb ve spojení s jinými dojmy. Citový obsah čistého trojzvuku v kterékoli poloze jest docela klidný, je-li tento dojem ojedinělý, živější jest, střídá-li se s příbuznými a harmonickými souzvuky; avšak může nabýti povahy vášnivého vzrušení, následuje-li po neobvyklých a odvážných disharmoniích jako prosté rozřešení těžkých záhad.

K úplnému porozumění podstaty libosti a nelibosti nutno přihlédnouti i k úkonům vyměšovacím. Hlad provázen jest sesíleným vyměšováním slin, kteréž kromě vybavených pohybů čelistních a stále střídavých pohybů jazykových spolu označuje nelibost hladu a naopak libost ukojení. Při jiných citech nastává podobné vyměšování; tak při náladě žádosti pohlavní již před úkonem děje se u obou pohlaví vyměšování šťáv, jež podobně označuje průvodní úkaz a tím spolu zabarvení citu. Známo rovněž jest, kterak při hněvu sesiluje se vylučování žluči, tak že žluč jest obrazným označením hněvu samého. Než nejdůležitějším případem jest vyměšování slin při živých a vášnivých citech. Dítě a podobně ženy snadno pláčou, zvláště z bolesti a zármutku; avšak pláč nastává i v jiných případech, při mocném dojmutí soustrasti, při veliké radosti, ano i při nadšení.

Podnět k pláči, t.j. vyměšování slz, jeví se jako tlak, jejž cítíme ve žlázách slzních, a uvědomění jeho jest tak nápadným obsahem těch kterých živých neb vášnivých citů, že k zabarvení jich značnou měrou přispívá. Co nazýváme hořkostí bolu a zármutku, to z valné části spočívá na uvědomění nastávající innervace k vymíšení čili vyronění slz. Zajímavo při tom jest i to, že uskutečněné vymíšení spojeno jest se značnou úlevou, tedy se zmírněním nelibosti. kdežto naopak zdržování slz ji zvětšuje. Kromě subjektivní stránky, že ona innervace významně určuje obsah citu, přísluší pláči samému také důležitý význam fysiognomický. Podotknouti sluší, že od pláče samého nutno oddělovati jiný průvodní úkaz vášnivého bolu, totiž vzlykání. Oba úkazy bývají zhusta spojeny, nastává však také pouhý pláč bez vzlykání, a naopak někdy trvá vzlykot bez slzí. I tento úkaz jest netoliko důležitého významu subjektivního, nýbrž také fysiognomického. Avšak spadá do oboru změn úkonu dýchacího, kteréž všecky jsou jednak významu subjektivního, jednak objektivního, totiž zevně pozorovatelné a proto mají i platnost fysiognomickou. O nich tedy nutno promluviti:

Svrchu již všeobecně naznačeny byly změny, jež při úkonu dýchacím nastati mohou. Případy sem spadající jsou tyto:

a) Změny ve fási vdechnutí: vzdech, vzlykot a zívání.

b) Ve fási vydechnutí: posuněk "hm" a lehké odkašlání jako známka nesouhlasu a mírné nelibosti, posuněk "ha" ojedinělý neb opětovaný, jako známka podivení a nelibosti, pak smích a chechtání, posléze hlas, křik a mluva.

Tyto změny proto zvláště uvésti nutno, poněvadž kromě jiných v obor dýchacích změn spadajících vynikají jak subjektivním významem, tak obzvláště platností fysiognomickou. O jiných změnách, jež mají význam toliko fysiologický a ne v užším smyslu citový, zde pomlčíme.

Vzdech jest prudčí čili násilnější oddechnutí, kratší neb prodlouženější, s krátkým vydechnutím. Jeho význam jest všeobecně znám. Je-li vzdech kvantitativně sesílen, totiž zvětšena-li neobyčejně innervace příslušných svalů, tak že vdechnutí jest náhlé a po něm následuje kratičké vydechnutí, jest to vzlykot. Tento nebývá ojedinělý, nýbrž týž úkaz opětuje se vícekráte za sebou, ano po nějaké přestávce řada vzlykotů se opětuje. Žádná změna v úkonech vegetativních neoznačuje tou měrou prudkost bolu a zármutku jako vzlykání. Innervace zvýšená pociťuje se jako nápadný obsah citu bolestného, a zdržování této innervace vyžaduje ještě většího násilí než zadržení pláče. V té příčině zajímavo jest sledovati rozdíl povah při projevech bolesti. Měkké a snadno dojmům přístupné povahy, jako děti a ženy, snadno pláčou bez vzlykání, aneb přidružuje-li se toto, jest mírnější a dlouho netrvá. Vášnivé povahy naopak a spolu pevnější vyjadřují bolest spíše trvalým vzlykáním než pláčem. Innervační podnět k němu obzvláště tedy vyjadřuje hořkost bolu, ať tento bol jest průvodcem zármutku, ať radosti, poněvadž nesnadněji se utišuje než pouhý pláč.

Zcela jiného rázu jest zívání, netoliko ve svém významu fysiologickém, nýbrž i citovém. Podstatou svou jest to neobyčejně prodloužené neodolatelné vdechnutí spojené s otevřením úst a příslušnou innervací lícních svalů. Význam jeho subjektivní citový jest právě tak nápadný jako pláč a vzlykot, avšak naznačuje opak zvýšené nálady v tom neb onom smyslu. Jest právě následkem nedostatku živějších citů libosti neb nelibosti, odznakem ochablosti, nudy a ospalosti. I zadržení jeho vyžaduje násilí a neodstraňuje celkový ráz ochablosti. Důležitý jest také význam jeho fysiognomický a známo jest, že snadno bezděčně se napodobuje.

Mírné sesílení vydechnutí spojené s artikulací rozdílnou jsou posuňky "hm", "ha" a lehké odkašlání. Násilnější innervaci naznačuje smích a chechtot. Jest to pravý fysiologický opak vzlykotu. U tohoto shledáváme násilné a přerývané oddechování s kratičkým vydechnutím, při smíchu a chechtotu však násilné a přerývané, opětované vydechování s kratičkým oddechnutím. Citový obsah, jenž při smíchu z innervace dýchacích a břišních svalů vyplývá, jest rovněž subjektivně nápadný i výbava těchto pohybů objektivně velmi patrná a proto i fysiognomický význam smíchu nad míru důležitý. Budiž podotčeno, že pláč a smích nejsou logicky výlučné úkazy, ani ve smyslu subjektivním, ani fysiologickém, nýbrž různé, které při témž citovém stavu se mohou stýkati a střídati. Logickým opakem úsměvu jest naopak vážné prodloužení tváře, opakem chechtotu pak jest vzlykání.

Zahrnouce všechny tyto úkazy shledáváme o podstatě libosti a nelibosti a o vztahu citů k žádosti toto:

1) Libost a nelibost jest vždy změnou právě stávajícího stavu orgánového vědomí, kterýž jen ve vyjimečných případech jest pravidelným čili normálním stavem. Toliko jasná střízlivá doba po probuzení ze zdravého spánku jest onou abstrahovanou normou, s níž zřídka kdy se stýkáme. Obyčejně orgánové vědomí již tím neb oním směrem obsahuje odchylky od oné normy, kteréž právě proto vlastní základ trvalých nálad a přiostřených citů valně pozměňují. Jakou měrou churavost tělesná, trvalé tížící starosti a naopak úplná tělesná zdravota a spokojená neb radostná nálada zasahují do vyjádření podstaty a platnosti citu, ano kterak tytéž objektivní podmínky za nestejných orgánových podmínek rozdílnou ba i opačnou působnost míti mohou, jest dobře známo. Čím proměnlivější jest základní nálada orgánová, jako u dětí a zvláště u lidí vrtošivých, tím méně lze očekávati stejnou působnost týchž objektivních činitelů. Při tom nutno i k tomu zřetel míti, že zde jako ve všech úkazech přírodních platí zákony kvantit a nezrušitelnosti sil. Každá nálada, každý citový vztah obzvláště jest tedy výsledkem četných činitelů pozorovatelných i nepozorovatelných, vědomých i nevědomých.

2) Je-li změna taková, že zřejmě odporuje účelu úkonů, nastávají odvratné pohyby, které spolu s onou změnou vyjadřují podstatu nelibosti. Tak při hladu a jiných podobných náladových změnách, jež nastávají při fásích přirozených úkonů. Onyno odvratné pohyby naznačují zápornou žádost k odvrácení oněch změn směřující, z níž však prostředným mechanismem stává se žádost kladná. Aby nebylo pochybno, co tento prostředný mechanism vyjadřuje, budiž stručná poznámka připojena. Přirozený účel organismu a jeho úkonů podporován jest výbavou pohybů, jež původně nevědomky se konají, ale pak vědomým prostředkem se stávají. Všechny takové pohyby zahrnuje pisatel názvem "prostředný mechanism". Kromě přirozených úkonů jsou odvratné pohyby i při jiných citových stavech zcela patrny. V úzkosti a podobných případech konají se odvratné pohyby patrně za tím nevědomým účelem, aby příčina byla odstraněna, aneb aby škodlivé následky byly zamezeny neb seslabeny. To jest význam nepokoje. Kdo dechu nemůže popadnouti, koná podobné pohyby. Téhož významu jsou výkřiky strachu a hrůzy, ano výměty ze střeva u malých dětí. Významným odvratným reflexem jest posléze omdlení při příliš vzrušujících dojmech citových, jímž škodlivé následky se zamezují aneb seslabují. Všecky innervační podněty toho neb onoho způsobu a rovněž záchvaty mdloby, mžitky atd. označují významně nelibou podstatu citu. O prostých případech odvratných pohybů při zraku, hmatu atd. netřeba ani mluviti.

3) Je-li změna naopak taková, že sesiluje úkon, jest sama sebou libostí, kteráž mnohdy vybavuje opětovně prostředný mechanism, aby tento stav byl udržen. Příklady jsou radost, zájem něčím způsobený, zvýšené sebevědomí atd. a rovněž prosté libé pocity. Zvýšená činnost srdeční a všecky výsledné reflexy při radosti mají za následek, že prostředným mechanismem, bezděčně se dostavujícím a pak i libovolně zjednávaným, objektivné příčiny radostného vzrušení opět a opět ve vědomí se objevují, až posléze delším trváním nastává ochabení. Zajímá-li nás něco, totiž nastává-li hojnou a nerušenou apercepcí stav mohutného a volnějšího oddechování, způsobuje týž prostředný mechanism, že při takovém předmětu déle trváme a opět a opět k němu se vracíme. Zvýšené sebevědomí označeno jest silnější innervací kosterního svalstva, odtud vzpřímení a pružnější držení těla, větší rozevření víček, nozder atd. Prostředný mechanism i zde podobně se projevuje.

Avšak i prosté libé pocity, jež zvyšují některý úkon přirozený, vynikají týmiž průvodními úkazy. Libé vůně sesilují dýchání, a k tomu druží se i bezděčně neb libovolně opětovné rychlé vdechování, aby ona libost byla udržena neb zvýšena. Podobné úkazy pozorovati lze při libých dojmech chuťových, zrakových, sluchových, hmatových, tepelných i svalových.

4) Vybavena-li stykem představ nějaká innervace, jest zdržování jí nelibostí, volná výbava libostí. Tak při pláči, vzlykání, smíchu, ano i zívání, zejména pak při výbuchu hněvu, též při radosti a podobných citech. Při tom jest zajímavo, že pláč a vzlykání, ač vyjadřují hořkost bolu, přece při volném průchodu naznačují úlevu, tedy libost. Naopak vyjadřuje smích libost, zdržování ho pak nelibost. Výbavou takovýchto reflexů oslabují se a utišují vášnivé city, úplné utlačování výbuchu vášně má však za následek dlouho trvalou nelibost, hlodavé city, a jest proto tělesnému i duševnímu zdraví škodlivo.

5) Zdržování jakékoli žádosti jest nelibostí, volný průchod libostí. To platí stejně při všech žádostech úkonových i ostatních pudových, totiž všetečnosti, zvědavosti, mlsnosti a rovněž při odvozených žádostech.

6) Přesná kontinuita vědomí způsobuje, že objektivné příčiny, t.j. představy a jich rozmanité styky, se změnami orgánové nálady, s vybavenými jimi reflexy, v jedno nerozdílné vědomí splývají. Onyno vybavené reflexy stávají se nerozdílnou částí příčin představových, zkrátka jich vlastností. Libost i nelibost v nejrozmanitějších odstínech stavše se takto příznakem věcí zavádějí ke klamům úsudku. Je-li na př. cit libý anebo nelibý způsoben řadou příčin po sobě následujících, které tu kterou náladu postupně sesilují, bývá z pravidla výsledný stav libosti neb nelibosti poslední příčině přičítán jako vlastnost, t.j. tato poslední příčina pokládá se za působitele výsledného zvýšeného citu vášnivého ať libého ať nelibého. Odtud pochází známá zkušenost, že lidé bývají zdánlivě nepatrnými příčinami vášnivě rozčileni; jest to ovšem pouhé zdání, poněvadž předcházející příčiny druhému jsou neznámy a zhusta i osobnosti samé více méně se ukrývají. Ona kontinuita spojení příčiny a výsledku stává se významnou obzvláště při libých a nelibých pocitech, tedy u řečeného přízvuku. Přízvuk jest reflex výbavu pocitu provázející, více neb méně složený, jenž tou měrou srůstá s objektivní kvalitou, že tuto mnohdy naprosto nelze odděliti od subjektivní její platnosti. To shledáváme nejnápadněji u pocitů čichových, též u chuťových, hmatových, tepelných, méně u sluchových a nejméně u zrakových. U čichových pocitů je subjektivní platnost tak nerozdílně sloučena s objektivním obsahem, že tohoto téměř ani nepoznáváme. Proto obecný názor rozeznává toliko libé a nelibé zápachy. Stejnou vlastností označují se pocity tepelné, jež nám buď jako snížení, buď jako zvýšení teploty jsou po případě libostí, po případě nelibostí. Prostý subjektivní význam tepelných pocitů zdá se býti ovšem ten, že mírné zvýšení nad teplotu čidla jest libostí, snížení nelibostí. Avšak vybavené delším trváním teplotných změn všestranné reflexy orgánové způsobují, že zvýšenou teplotu někdy za nelibost, sníženou naopak za libost pokládáme. Tak jeví se nám i hmatové pocity při vší střízlivosti své jako větší neb menší stupeň libosti. Ovšem zvláště vytknouti sluší ony hmatové pocity, které zvláštní skrytou predisposicí nabývají neobyčejného významu libosti neb nelibosti. To jsou, jak dříve vyloženo, dotyky při projevech přátelství, lásky a něžnosti, a v jiných případech.

Toliko sluchové a zrakové pocity do té míry zachovávají svou platnost objektivnou, že přese všecko slučování citového obsahu objektivní obsah jasně rozeznáváme.

7) Ony reflexy prostými neb složenými představami vybavené, jež právě představují podstatu citu, se své strany opět vybavují reflexy představové, kteréž slují obrazotvornými. Žádný stav citový není prost těchto reflexů, a poněvadž kontinuita vědomí zde stejně působí, stávají se i ony spolu znakem objektivních příčin. Touto vzájemnou působností nabývají citové stavy větší složitosti, ježto ony reflexy orgánové a obrazotvorné navzájem se sesilují a potvrzují. Čím mocnější reflexy byly vybaveny, jako při citech vášnivých, tím mocnější jest vliv reflexů obrazotvorných, a to jest jedna z příčin, proč právem tvrdívá se, že vášeň zaslepuje. Avšak nejen odvozené city vynikají těmito zpátečními reflexy obrazotvornými, nýbrž i prosté pocity, a v tom právě spočívá vzrušovací význam některých druhů pocitů. V té příčině nejnápadněji jeví se pocity čichové. Obsah obrazotvorných reflexů do té míry přiměsuje se k objektivnímu obsahu a prvotnímu citovému, že dávají jim zhusta onen nepochopitelný a nevýslovný význam vzrušující libosti neb nelibosti.

8) I vybavené žádosti spadají na vrub libosti neb nelibosti obsahů představových. Odtud jedině pochází význam přídavných jmen milý a nemilý neb odporný, žádoucí a nežádoucí. Vybavená žádost neb naopak odpor jako žádost záporná stávají se takto nerozlučnou vlastností předmětů a osob.

9) Ne každý cit přímo jest spojen se žádostí. Přímé spojení obou těchto úkazů shledáváme především při citových náladách, jež s úkony vegetativními jsou sloučeny. Kromě toho při pudových žádostech všetečnosti, zvědavosti a mlsnosti. Dále v oněch velevýznamných případech, kde nevědomou a v lidském pokolení ustálenou predisposicí ku představám osob, bytostí zvířecích, rostlin, ano i neživotných věcí přidružuje se neodolatelný podnět ku provedení dotyku, jímž dáváme na jevo souhlas, libost, radost, lásku a něžnost. Opačný úkaz jest ten, že zamezujeme dotyk, dávajíce na jevo nesouhlas, nelibost, nepřízeň neb nepřátelství.

Opětně další případ shledáváme při libých pocitech a představách, jež přímo vybavují prostředný mechanism za tím účelem, aby vnímání bylo udrženo, sesíleno neb prodlouženo, a naopak, kdy pocit vybavuje odvratné pohyby, jimiž má býti zamezen neb oslaben. Mezi poslední případy spadají zejména pocity lekání a všecky obdobné z oboru sluchového, zrakového a částečně i chuťového. Jakými neobyčejnými podněty reflektorickými bývají provázeny takovéto pocity, o tom zevrubně v předešlém pojednání bylo promluveno. Jen opětně podotknouti třeba, že sledování zrakem předmětu se pohybujícího jest případ sem spadající, jehož velevýznamnost a pudovou důležitost nám obecná zkušenost s dostatek potvrzuje. O prve zmíněných žádostech pudových, jež nazýváme všetečností, zvědavostí a mlsností, netřeba zde mluviti, toliko podotknouti jest, že slovem mlsnost není zde naznačena vybíravost při požívání pokrmů a nápojů, nýbrž onen původně v člověku jako v ostatních živočiších spočívající pud věci ochutnávati, jejž toliko u malých dítek a zvláště u kojenců pozorujeme, jemuž však člověk vychováním záhy odvyká.

Kromě těchto případů nevzniká přímo žádost, ale může nepřímo býti vybavena tím, že daná představa sama sebou lhostejná vejde ve styk s představami, jež spojeny jsou s podněty žádosti. Tím vznikají žádosti odvozené, jež blíže ještě nutno označiti slovem rozumové. Takovéto odvozené rozumové žádosti vybaveny bývají, když představa zdá se býti prostředkem k dosažení účelu, jenž sám jest přímo předmětem žádostí anebo opět pouhým prostředkem. Bližšího výkladu netřeba, toliko poznamenati sluší, že prostředný mechanism žádosti vejde i s takovými původně lhostejnými představami v tak úzký styk, jakoby původně již reflektorické pohyby s nimi spolu byly vybaveny. Na tom zakládá se pojem práce a rozumových činností vůbec.

Z podaného výkladu jde najevo, jak složitým úkazem jest po případě libost a nelibost citů odvozených. Buď prostý reflex, jenž omezuje se na jistý ústroj vegetativní, buď více takových reflexů, buď i k nim družící se innervace odvratné a vyměšovací, buď spolu také výbava prostředného mechanismu žádosti. Posléze ve všech případech spolu působí reflexy obrazotvorné. Všecky tyto úkazy jsou pozorování přímo neb nepřímo přístupny a dají se zjistit, tak že podstata jich není nikterak pochybna. Toliko prostá libost a nelibost pocitu jest co do původu svého dosud záhadou, již úplně rozluštiti snad nikdy se nepodaří, poněvadž příčiny vzdalují se všeho pozorování. Přece však lze předmět poněkud objasniti, a za tím účelem budiž připojena tato úvaha.

Pocity svalové jsou pozorování přístupny, a dle jich libosti neb nelibosti možno posouditi i podstatu této subjektivné stránky při ostatních druzích pocitů. O psychologické a fysiologické podstatě svalových pocitů obšírně promluviti není zde na místě. V té příčině budiž poukázáno k tomu, co pisatel v prvním svazku spisu "Hypothese der Seele" v kapitole "das Muskelbewusstsein" na základě hojného pozorování zjistil. Zde dostačí podotknouti, že celé svalstvo kosterní jest obdobou čidla a všecky možné pohyby obdobou rozdílných kvalit stejného druhu. Přihlížíme-li blíže k podstatě a příčině všech pohybů pouze reflektorických neb libovolných, shledáváme, že slouží jednak účelům života, jednak že právě těmito účely jsou v podstatě a rozsahu určeny a omezeny. Zkrátka, všecky pohyby, jež konáme, vyplývají z predisposice, jež ontogenetickým vývojem individua, ale před tím již fylogenetickým vývojem člověka a všech rodů předcházejících jest ustálena. Tato predisposice způsobuje, že všecky přirozeně účelné pohyby jsou provázeny vědomím libosti, protože organism dlouhým vývojem fylogenetickým i ontogenetickým jim přivykl a pro ně je upraven. Všecky pohyby v tomto smyslu konané jsou libé, pokud únava neb nedostatek potřeby libost nezamezuje. Některé nápadné příklady věc objasní. Po zdravém spánku bezděčně otvíráme víčka a vzchopujeme se z lože, ježto dostatečný klid a obnovené síly nesrovnávají se s netečným polehováním. Toliko lidé neteční a schoulostivělí rádi prodlévají nespíce na loži. Výbava příslušných innervací jest tedy rozhodnou libostí.

Téhož významu jest souměrné držení těla, při němž antagonisté čili protisvaly vzájemně v rovnováze se udržují. Každé nápadnější porušení této rovnováhy cítí se přirozeně jako nepravidelný stav, jako skroucení neb pitvoření, a jest nelibé. Proto také nesení břemen jest nelibostí, poněvadž prudká a trvalá innervace některých antagonistů jest nepřirozenou odchylkou od pravidelné rovnováhy. Napomáháme si v tom případě tím, že střídáme, pokud možno, innervaci svalů. A taktéž při každé déle trvalé svalové činnosti. Cvikem, jak známo, vytvořuje se schopnost jistých pohybů a ponenáhlu ustaluje. I takové pohyby spojeny jsou s vědomím libosti, pokud neprovozují se do únavy. Dále patří sem taktéž všechny innervace, jež mocným podnětem orgánovým neb představovým se vybavují. I ty nutně spojeny jsou s libostí. Na př. pohyby čelisti u hladového, smích u vesele neb žertovně naladěného, skákání a dovádění u zdravých dítek, mluvení u lidí povídavých, zpěv, jásání, tanec, ano i pláč a vzlykání při velikém zármutku. Proto také jest každá přetvářka nutně nelibá, poněvadž mocný podnět ještě silnějšími podněty rozumovými překonává, i když nehledíme ani k mravní stránce důsledné přetvářky, která odcizuje člověka prostému citu a v sobectví potvrzuje.

Tyto úvahy poslouží nám poněkud k porozumění oné prosté a mnohdy nevýslovné libosti neb naopak nelibosti prostých pocitů smyslových.

Předně i v oboru smyslových pocitů platí nejrozsáhlejší měrou ustálená predisposice pro jisté kvality, a to ne snad jen v některém druhu pocitů, nýbrž ve všech. Nemohouce předmět zde vyčerpati aspoň některé význačné příklady uvedeme. V oboru pocitů chuťových jest každému živočichu dle ustálené přirozenosti jeho jistý způsob pokrmu spojen s libostí. Proto rozeznáváme masožravce a býložravce. Člověk stojí uprostřed mezi oběma, ježto dle okolností jest buď jedním neb druhým, u vzdělaného lidstva však střídání potravy jest obyčejem. Než ať tu neb onu potravu na zřeteli máme, každá ve smyslu chuťovém poskytuje mírnou směs kvalit, mezi nimiž žádná nápadně nevyniká. U člověka jako savce nutno obzvláště přihlédnouti k přirozené potravě jeho počáteční, mléku mateřskému. Toto obsahuje značnou částku mléčného cukru chuti mírné a lahodné, a odtud snadno lze pochopiti predisposici pro pokrmy sladké. Ačkoliv sladkost v mléku nevyniká nápadně, přece jest tak patrná, že kojenec těžko této potravě odvyká a jiné přivyká. Z toho přímo pochopiti lze, proč sladkost jest libá, a proč ostatní kvality chuťové, hořkost, kyselost, slanost, louhovitost jsou prostě nelibými pocity, vynikají-li poněkud patrněji, než jak přirozená živočichům potrava to dopouští. Avšak sladkost ku podivu i u všech ostatních tříd živočišných jest libostí, z týchž neb aspoň podobných příčin jako u savců, neboť cukr jest podstatnou částkou všech přirozených pokrmů z říše rostlinstva. Ostatním kvalitám mimo sladkost přivyká člověk vlivem kultury a jejího požitkářství velmi snadno, proto sůl došla takové obliby, a slané i kyselé i hořké pokrmy neb dráždidla jsou obecná. V tom není nic podivného, poněvadž predisposice jest pro mírné jich přimísení v organismu ustálena, nehledě ani k soli, totiž k chloridu sodnatému, jenž k výživě jest nezbytný. Ale přes tuto predisposici jsou tyto pocity rozhodně nelibé, vynikají-li nápadněji, oproti sladkosti, která vždy jest libá, poněvadž ve všech přirozených pokrmech vyniká. Chuť kovová naproti tomu zůstává vždy nelibou, poněvadž žádné predisposice pro ni v organismu nebyla ustálena.

U pocitů čichových možno zcela obdobným způsobem příčinu libosti sledovati. Vzduch, přirozené to ústředí velké většiny živočichů, najmě pak savců a člověka, jest nasycen nejrozmanitějšími prchavými látkami z říše rostlinné a byl tím více, pokud rostlinstvo ve starších dobách geologických neomezeněji ovládalo povrch zemský. Vzduch tedy poskytuje neustále směsici kvalit čichových, jimž živočichové a obzvláště savci a člověk od dávných dob přivykli. Tyto kvality, ať sebe rozdílnější, jsou po většině takové, že pojímání jich, resp. vdechování příslušných prchavých látek, není spojeno s nelibými reflexy. Mimo to nutno uvážiti, že se vnímáním těchto kvalit čichových sdruženy byly jiné názory smyslové, a to po většině zrakové, spojené s libostí, tak především názor jasné oblohy, bujné zeleně rostlinstva atd. Poněvadž pak pocity čichové samy neobyčejnou silou vynikají vedle ostatních druhů smyslových, a onymo libé názory s nimi společně dány byly, lze pochopiti, že nastalo pevné sdružení pocitů čichových především se zrakovými. Odtud snad jedině možno vysvětliti, kterak postupem nesčetných generací již v říši ostatní živočišné, obzvláště pak v řádu primátů a v pokolení lidském ustálila se pevná kontinuita mezi pocity čichovými a především zrakovými názory. V tom spočívá právě vzrušovací význam čichových kvalit, že se vnímáním jich nastává temná výbava zrakových názorů i jiných s těmito sdružených, takže smyslu čichovému nejvíce ze všech přísluší ona nevýslovná působnost na obrazotvornost.

Kde však naskytovala se příčina k pocitům čichovým jiným, totiž z říše bujného rostlinstva nepocházejícím, tam také ihned družily se ku vnímání reflexy vyjadřující nelibou podstatu jejich. Takovéto pocity však způsobovali především živočichové hnijící. Hniloba však vytvořuje plyny organismu škodlivé, takže jich vdechování nezbytně spojeno bylo s odvratnými reflexy, jež vyjadřují nelibost. V tom také slušno hledati příčinu, proč kvalita pocitů čichových sama zůstává lhostejnou, takže člověk nenaučil se ji přesně rozeznávati, neboť pocity tyto buď byly spojeny s reflexy, které k udržování jich směřovaly - hluboké vdechování a čenichání - aneb s pohyby odvratnými. Prvé vyjadřovaly libost, druhé nelibost. A ježto dále k oněm prvým reflexům družily se ještě reflexy čili výbavy významného rázu jiného, tedy ony dvojí reflexy především určovaly podstatu kvalit čichových. Co pak dále ještě čichového vnímání hniloby se tkne, i tu shledáváme významné názory zrakové k nim se družící: představy mrtvého a hnilobou zohyzděného těla zvířecího neb lidského. Z toho opět poznati lze, proč čichové pocity hniloby a jim podobné mají tak rozrušující hrozný dojem; družit se k nim dle pradávné a ustálené kontinuity názor smrti se všemi hrůzami hnilobu provázejícími.

Takto dovedeme pochopiti netoliko prostou libost a nelibost čichových pocitů, nýbrž i vzrušovací jich působnost, jež onu abstrahovanou prostou libost neb nelibost blíže určuje.

O zrakových a sluchových pocitech podrobně lze uvažovati. Abychom vyhnuli se zbytečné rozvláčnosti, zahrneme věc několika slovy. Příroda sama poskytovala řadu názorů a pocitových kvalit, jimž člověk a již předběžné nižší stupně vývojové přivykaly. Tyto názory byly provázeny nelibostí jen tehdy, vynikaly-li neobyčejnou silou a prudkostí neb rychlým střídáním. Z toho již odůvodniti možno, proč kvality zrakové a sluchové jsou vůbec libé. Avšak tato libost může býti větší i menší, názor jasnomodré oblohy a zeleně rostlinstva jednak svou neobyčejnou rozsáhlostí naproti jiným ustálil sobě predisposici, jednak všemi ostatními průvodními okolnostmi musil státi se především libým názorem, i když nepřihlížíme ani k oněm jemným predisposicí ustáleným reflexům v čidle a středisku zrakovém, jež pozorováním nelze sledovati. A tak tomu jest i v oboru sluchovém. Jisté zvuky byly člověku nejobvyklejší, poněvadž nejčastější a jemu nejznámější, ale to byly zvuky lidské, spolu nejbližší čistým tónům atd.

Proč pocity tepelné vynikají libostí a po případě nelibostí, netřeba také blíže vykládati. Teplota jest podmínkou života, tedy mírné zvýšení rozhodnou libostí, snížení nelibostí, pokud jiné okolnosti tento přirozený význam neobměňují. Že hmatové pocity, ač ze všech nejstřízlivější a nejjednotvárnější, přece vesměs provázeny jsou vědomím libosti, pokud k nim nedruží se nelibé pocity tělové, následuje taktéž z predisposice, která nejrozsáhlejší měrou jest ustálena. Člověku vrozen jest pud všetečnosti, patrně již z nižších stupňů fylogenetických pocházející, a ten přímo vysvětluje nám, proč samy sebou jsou libé. Jsouť výsledkem pudového podnětu, jehož zatlačení neb krocení naopak jest nelibostí.

Takto dovedeme povšechně pochopiti podstatu libosti a nelibosti čili řečeného přízvuku u pocitů smyslových. Libost jest nutný následek predisposice, která dlouhým vývojem fylogenetickým a posléze v pokolení lidském samém se ustálila. Naopak mohla se také v jistých případech podobnou, ale opačnou predisposicí vyvinouti nelibost a obzvláště vzrušující význam pocitů. Zahrneme-li všecko, co při této všeobecné úvaze se zřetelem ku blízké obdobě smyslu svalového a vůbec veškeré soustavy svalstva se naskýtá, shledáváme tato všeobecná hlediště pro posouzení libosti a nelibosti.

1. Všeobecnou zásadou jest, že smyslové vnímání samo sebou jest libostí. To následuje prostě z toho, že čidla a jich střediska celým fylogenetickým vývojem k úkolu svému byla připravena a přizpůsobena. Jako kosterní i vegetativní svalstvo vnitřních orgánů po odpočinku nutně pobádáno jest k činnosti, tak že na př. smršťování svalů kosterních čili konání rozmanitých obvyklých pohybů jest rozhodnou libostí, tak je tomu u všech čidel smyslových. Čidlo spánkem posilněné jest vnímavé, a proto vnímání samo sebou libé, pokud prudké dojmy neb únava z činnosti dlouho trvající, libost neruší a čidlo odpočinku nežádá. Tato věta jest veledůležitá a pro posuzování libosti přímo fundamentální. Straší obmezená psychologie, která neměla tušení o tom, že veškeré činnosti a schopnosti lidské jsou zděděným majetkem po nesčetných předběžných rodech ve všeobecném vývoji organismů, a tedy i duševní život člověka za nějaký ojedinělý úkaz pokládala, neměla také prostředků, aby k důležité záhadě přízvuku pocitového blíže přikročiti mohla.

2. Tím, že příroda poskytovala člověku jako ostatním živočichům určité podmínky životní, vyvinul se ustálený návyk čili predisposice pro jisté kvality smyslové. Takovéto pocity jsou rozhodně libé. Kde vůbec žádné predisposice nebylo, jsou pocity nelibé, byla-li predisposice taková, že jistým pocitům jen skrovnější měrou průchod dán byl, tam libost jen se slabšími pocity jest spojena, vynikají-li však mocněji, stávají se rozhodně nelibými. Velice poučným příkladem jsou nám pokrmy se svou mírně temperovanou směsí chuťových kvalit. O převládající míře sladkosti bylo již promluveno. Avšak i kyselost, hořkost, slanost a louhovitost jsou obvyklými příměsky přirozených pokrmů, prvá v potravách rostlinných a částečně i zvířecích, jako ve zkysaném mléce. Než všecky tyto ostatní kvality stávají se nelibými, vynikají-li nápadněji, a jsou také provázeny příslušnými reflexy v dutině ústní a hltanu. Kovovitá chuť vůbec v pokrmech zastoupena není, a proto rozhodně nelibá. Obdobné výsledky shledali jsme v oboru čichovém; zápachy, pro něž není predisposice, jsou nelibé, i když nepřistupují ku vnímání jich reflexy odvratné, rozhodnou nelibost naznačující. Na př. zápach asantu. Libost v ostatních druzích pocitů jest zcela obdobnými podmínkami kladena, s tím toliko rozdílem, že nelibost jest na některé nepatrné případy omezena. V oboru hmatovém jest na př. nám lidem nelibá chladná vlhkost a lepkavost. V oboru sluchovém a zrakovém není však žádné rozhodné nelibosti, leč v těch případech, o nichž již vícekráte zmínka se stala.

3. Nastávají-li při vnímání pocitu reflexy, toto vnímání sesilující potvrzují podstatu libosti. Význačným příkladem jsou opět pocity čichové a chuťové. Vdechování libovonných výparů rostlinných sesiluje mohutnost dýchání, tak že děje se rythmem prodlouženým. Podobně jest libost chuťová provázena reflexy, jež k tomu směřují, aby dojem byl sesílen; je to mlaskání a silnější vylučování slin. Podobné reflexy shledáváme i při dojmech hmatových, ježto bezděčně pohyby dotykové se opětují, na př. při dotyku hladkého. Vnímání zrakové libých barev provázeno jest větším rozevřením víček.

4. Naopak nastávají v některých případech odvratné reflexy, a ty označují rozhodnou nelibost. Tak při čichových pocitech zadržení vdechování, ano opětné vypouštění proudu vzduchového nozdrami. Při chutnání dějí se podobné reflexy. Odvratné pohyby při nelibých dojmech hmatových a tepelných taktéž jsou známy. V oboru zrakovém nastává při silných a tedy nelibých dojmech zúžení zřítelnice a přivření oka víčkem.

5. Ku prosté libosti však nelibosti, jíž v některých případech toliko můžeme abstrahovati, Přistupuje jako další sesilující moment obou subjektivních stránek ještě význam vzrušovací, jenž nejprostěji z ustálené v celém živočišstvu a obzvláště v pokolení lidském asociace čili kontinuity s jinými smyslovými obsahy vysvětliti se dá. Jsouť to všeobecně názory jinorodé, jež vnímání jistého druhu dle přirozených podmínek nutně provázejí. Nejvýznačnějším příkladem jsou tu opět pocity čichové.

U hmatových pocitů, jež znamenají dotyk milých osob, shledali jsme již dříve příčinu predisposice a z ní vyplývající asociace, kteráž ovšem i do všeobecného tohoto případu spadá. Zajímavé jsou i asociační styky zrakových pocitů s jinými představovými a citovými obsahy, z nichž vyplývá známá symbolika barev. Pokud původu jejího se tkne, jest tento buď pradávný, na vývoji živočišstva spočívající, buď z pozdních poměrů lidské společnosti teprv pochází. Pradávného původu zajisté jest symbolický význam jasnomodré oblohy a zeleně bujného rostlinstva, neboť oba tyto názory vyjadřují podmínky života jak ostatních živočichů, tak obzvláště pokolení lidského. Proto vyjadřuje jasná modř klidnou uspokojenost života, zeleň pak spokojené očekávání. Šířeji o tomto předmětu mluviti není zapotřebí. Z podobné asociace vznikl také asi příjemný dojem tekoucí vody a vody vůbec, neboť voda jest taktéž nutnou podmínkou života. Odtud jedině pochází to, že člověk považuje krajinu, v níž není vody za pustou.

6. Co pak kvalit pocitových obzvláště se tkne, tu platí všeobecná zkušenost, že našim smyslům jsou poskytovány po většině mírné směsice kvalit. Tak zejména v názorech zrakových a sluchových, ale též v ostatních. Kdykoli pak naskýtá se vnímání čistých kvalit zrakových a sluchových a některých jiných, jest vyznačeno silným přízvukem libosti, jejž nelze pochopiti než takto: Ustálená predisposice pro kvality smyslové vůbec způsobila, že mírné a smíšené odstíny, především barev a zvuků, jsou názory obvyklými. Když mocným podnětem fysickým některá součástka dochází téměř výhradní platnosti, jest dojem její neobyčejný a nezvyklý, a proto i asociace k němu se družící nad obyčej mohutná. Odtud asi pochází mocný vzrušující význam čistých barev vidmových, čistých tónů, úplné hladkosti, čisté sladkosti atd. Čisté kvality pocitové jeví se jako obzvláštní případy libosti již jinak známé. Nápadná libost může nastati jen v případech již dříve zmíněných, na př. když žádná predisposice pro takový pocit není, aneb když spolu odvratné reflexy nastávají. Proto jest zápach kyseliny dusíkové, dusičelé a dusičné hnusný a odporný, poněvadž proň není predisposice, a spolu odvratné pohyby vznikají.

Zde bylo by ještě lecjakés zajímavé pozorování uvésti, leč zavedlo by nás příliš daleko. Kterak ustálená predisposice při vnímání pocitů působí, vidíme obzvláště také ve dvou zajímavých příkladech. Prvý jest zvláštní zápach, jenž ve všech druzích živočišstva náleží jednomu i druhému pohlaví. Dle toho poznávají se samec i samice navzájem již z daleka, a toto poznání není snad výsledkem získaných zkušeností, nýbrž pochází ze vzrušujícího příměsku, jenž dávnou zkušeností celého druhu jest ustálen a nevědomé pocity probouzí. Pozorování přírodozkumců objevilo v té příčině nápadné úkazy, jež cele potvrzují stanovisko zde naznačené. Jiný zajímavý případ jest citový význam rozdílné výšky lidského hlasu. Děti a ženské pohlaví mají vysokou polohu stupnice, mužské pohlaví naproti tomu nízkou. Stupňování hlasu děje se však při témž individuu z fysiologické nutnosti jako zevní reflex při živých citech. Při tom jest obvyklá výška tónů za střední klidové nálady měřítkem posuzování. Odtud pochází to, že vysoká poloha hlasu má ráz dětskosti neb ženskosti, hluboká naproti tomu význam mužnosti; a proto vysoká poloha ženského hlasu jest muži zajímavá a naopak. Z týchž základů však pochází i subjektivní oceňování melodického postupu tónů. Zvýšení polohy označuje živost citu, ano i vášnivé vzrušení, snížení polohy vážný klid. Střídání a rozmanité spojování těchto dvou zřetelů dodává melodiím nevyčerpatelného rázu citového.

Posléze zbývá promluviti o vztahu citu k osobnosti. Že tento není nahodilý, že city a nálady nepřistupují k osobnosti jako členové cizí a rozdílní, vysvítá z podstaty její samé. Osobnost jest vědomí pravidelného střídání úkonů. Proto každý živočich, ať vyššího, ať nižšího složení, ano každá buňka pletivná jest osobností. Avšak střídání úkonů samo sebou nezbytně spojeno jest se střídáním nálad, jak svrchu podaný výklad o střídavých fásích úkonů zřejmě ukazuje. Ježto tedy osobnost jest sumou veškerého vědomí orgánového přirozeně střídavého, a střídání samo již znamená city, jest patrno, že osobnost a priori, t.j. nutně a vždycky, jest vědomím střídavých citů.

Myslíme-li si nesplnitelné abstractum, že pochod životní děje se beze všeho úsilí se strany individua, tedy zcela klidně, i tu ještě bylo by střídání fásí při všech úkonech spojeno se střídavými náladami čili city. Tomuto abstraktu ještě nejspíše přibližují se buňky pletivné při zdravotním čili normálním stavu organismu v celku i v jednotlivých částech, kdy dodávání výživných látek nikterak není zamezováno neb zastavováno. Avšak ani zde této abstrakci nemůže býti zcela vyhověno, poněvadž i pletivné buňky účastny jsou všech změn, jimž individuum pro nutný boj o život podléhá. Protože každá živá bytost zapletena jest v boj o život a v neustálém styku se světem okolním, jsou také střídavé citové nálady z toho styku pocházející nutným následkem života.

Tyto střídavé city však jsou právě tím vyznačeny, že v polovědomém průběhu orgánového vědomí nápadně vynikají. Tedy jest orgánové vědomí vždy samo sebou citem, a proto platí i neomezeně tato věta: Osobnost sama jest citem. Myslíme-li si jakýsi možný střed nejklidnějšího a pravidelného střídání všech úkonů prostě vegetativních i představových, jenž ovšem toliko výminečně ve skutečnost bývá uváděn, máme také pro subjektivní ocenění osobnosti přirozený střed, takřka nultý stupeň osobnosti. Na srovnávání s ním se zakládá subjektivní hodnota osobnosti, již individuum pro přesnou kontinuitu organismu jest si vědomo. Od tohoto možného a známého středu v jednu i druhou stranu nastávají větší, menší odchylky, jež onumo subjektivní hodnotu dvojím opačným směrem určují. Všeobecně lze tyto dva směry označiti slovy: blaho a neblaho. Blaho jest celkem totožno se zvýšením úkonů životních, neblaho se snížením a porušováním. Tento rozdíl arci má jen povšechnou platnost, a jsou stavy citové, jež nelze přesně do jedné neb druhé kategorie zařaditi. Jak svrchu řečeno bylo, naskýtají se city, při nichž nelze mluviti ani o libosti ani o nelibosti, na př. podivení mírného rázu a pod. Ovšem jsou to výminky, a celkem platí zásada, že cit jest buď libý neb nelibý, že střední stav osobnosti buď ve smysle blaha neb neblaha určuje.

Odtud pochází rozdělení citů na sthenické a asthenické, kteréž proto také s oním rozdílem blaha a neblaha zcela se nekryje. Neboť mohou tytéž neb podobné reflexy určovati podstatu buď libých neb nelibých citů, dle toho, jaké jsou ostatní průvodné a zvláště předcházející úkazy. Hněv na př. označen jest podobnými podněty kosterního svalstva jako radost, a ačkoliv někteří lidé s libostí oddávají se hněvu, přece nelze říci, že by zvyšoval blaho, nýbrž naopak. Z té příčiny tedy jest blaho a neblaho jen povšechným a spíše populárním označením rozdílů citových. Vždyť jest také dávnou zkušeností, že žádný blahý cit nezůstává nezkalen, a to nejen nahodilými zevními okolnostmi, nýbrž z vniterní nutnosti psychické. Tak po vášnivé radosti následuje ochablost a přechod ve slabší opačný stav vášnivý, tak i po nadšení, zvýšeném sebevědomí atd. Rozdělení na sthenické a asthenické city má však proto svou oprávněnost, že při citových stavech úkony buď bývají sesíleny, buď seslabeny. Proto jest na př. nadšení sthenický cit, strach, úzkost, zdrcenost a zoufalství jsou asthenické.

Již v předešlém pojednání stala se taktéž zmínka o tom, že rozdělení citů na obsažné a neobsažné není podstatné, ježto každý zprvu neobsažný cit stává se působením reflexů obrazotvorných obsažným, byť i tyto obsahy představové byly polotemné. Tak na př. nepokoj z čistě organických příčin pochodící béře ponenáhlu na sebe ráz určitých obav, jež člověka pronásledují. Naopak jasná nálada, taktéž z příčin organických následující, nabývá brzy rázu citu zdánlivě z jistých představových obsahů pocházejícího. Z té příčiny nelze onomu rozdělení přisouditi platnosti vědecké.

Zbývá jediný vědecky platný zřetel rozdělení citů, totiž dle předních a podstatných reflexů, jimiž jsou vyznačeny. Tento zřetel poskytuje spolu tu velikou výhodu, že dovoluje city a výtvory obrazotvorné, přirozeně nerozlučné od nich, posuzovati a roztřiďovati se stejného hlediště. Proto při roztřídění citů nutno spolu přihlížeti k výtvorům obrazotvorným téže podstaty, tak že jedny i druhé jako úkazy navzájem se provázející také dle fysiologických podmínek vedle se se seřadí.

Kap. II. Povšechné roztřídění citů a výtvorů obrazotvorných.

Shledali jsme především podstatný rozdíl mezi city ten, že jedny druží se k prostým počitkům, druhé že jsou výslednými stavy ze styku představ. Protože prvé prostou kvalitou počitkovou, tedy přímým aktem uvědomění jsou určeny, mohou právem prostými city slouti; ostatní naproti tomu jsou odvozené.

Všeobecná podstata odvozených v tom spočívá, že působením představ nějaká innervace jest vybavena, uvědomění pak tohoto innervačního podnětu samo jest již obsahem citu. Při tomto všeobecném názoru třeba na zřeteli míti, že takovýto podnět není v orgánovém vědomí obsahem naprosto novým, nýbrž toliko sesílením neb naopak uslabením a priori již obsažených součástek onoho vědomí. Citem nepřistupuje tedy nový obsah, nýbrž dosavadní obsahy toliko kvantitativně se pozměňují, a tyto změny mohou být rozličné a střídavé.

Poněvadž pak změny tyto lze pozorovati a jich podstatu vystihnouti, možno také říci, že odvozené city spadají do oboru změn orgánového vědomí podstatou pozorovatelných. Jsouť ovšem také odvozené city, jichž podstata přímo pozorování není přístupna, dá se však dle obdoby úkazů reflektorických pochopiti. Jsou to city aperceptivné, jichž působnost prvotně vyjádřena jest v orgánu aperceptivném, t.j. v té části velkého mozku, která dle podstatných pathologických zkušeností právem se pokládá za působiště dějů psychických ze styků počitků a představ v užším smysle pochodících. Takovéto styky dají se všeobecně naznačiti slovem souhlas a nesouhlas. Při souhlase nastává libost, naopak nelibost. Jak již podotčeno, není vznik této libosti neb nelibosti přímo pozorovatelný, dá se však dle analogie pochopiti. Shledali jsme při úvaze o působnostech reflektorických, že každý mocný podnět innervační, dán-li mu volný průchod, jest rozhodnou libostí, jako na př. smích, ano rovněž pláč a vzlykot, zívání atd. Z podobných příčin dá se i pochopiti nápadná libost některých vjemů, jako čistých barev vidmových, tónů a pod. Mocný podnět fysický, jenž v takových případech působí, podobá se zcela onomu neodolatelnému podnětu innervačnímu, jehož uskutečnění jest libostí. Avšak i libost souhlasu lze z tétéž obdoby vyložiti. Představy souhlasné vzájemně sebe podporujíce dávají volný průchod pochodu chemickému, jenž podstatou jejich jest kladen, či lépe podstatu jejich naznačuje. Poučným příkladem jsou nám harmonické intervaly a akordy, kteréž proto vynikají rozhodnou ač klidnou libostí, poněvadž vybavením jich uskutečňují se chemické děje částečně totožné, což, jak známo, spočívá na společných tónech svrchních. Zcela podobné psychické a tedy i metafysické podstaty jest souhlas logický čili rozumový. I tu působením společných členů dán jest volný průchod jistým dějům chemickým.

Čisté aperceptivné city, t.j. city bez patrného reflektorického příměsku, jsou vůbec velmi řídkým případem, ač-li kdy beze všeho reflektorického obsahu se naskýtají. Neboť vždy přistupují k nim aspoň mírné reflexy oboru svalstva kosterního, jako především lícního, než přes to není ona možnost prostého uplatnění jich vyloučena, a proto nutno je klásti jako protivu citů patrně reflektorických, t.j. takových, při nichž působnost souhlasu a nesouhlasu zasahá více méně do úkonů vegetativních. že i city souhlasu a opačně zhusta nabývají významu citů reflektorických, ano i výše vášně dosahují, o tom také již bylo promluveno. Proto také požitky řečené esthetické daleky jsou onoho klidného souhlasu neb nesouhlasu, jenž s poměry prostými přímo bývá kladen. City reflektorické, esthetické i jiné, kteréž tedy opravdu jsou nejčastějšími úkazy v našem životě citovém, tím nápadněji, čím více lidstvo všelikými činiteli a neméně i rafinovanými uměleckými požitky se rozdrážďuje, podstatu svou berou dle převládající změny, již v tom kterém úkonu způsobují. Proto tedy nutno rozeznávati city aperceptivné a reflektorické.

Obzvláštní místo zaujímají city kosmické, zbožnost, láska všelidská a světobol. I ony mohou býti reflektorickými city, či, abychom přesněji řekli, orgánové reflexy i k nim se družívají, a to platí rozsáhlou měrou i o světobolu. Tento cit, jsa veliké stupnice schopen, vyjádřen jest také patrnými, více méně ostrými reflexy, ač z pravidla citem klidnějším bývá. Nejryzeji jeví se zvláštní podstata kosmických citů ve zbožné náladě. Jak již předem pověděno, podobá se zbožnost stavům spánkovým a jeví příbuznost s onou již dříve uvedenou náladou čisté a nezištné něžnosti, kteráž také svou podstatou blízka jest náladě spánkové. Z té příčiny nutno vykázati citům kosmickým zvláštní místo mezi city ostatními.

Ostatní rozdíly citů, najmě reflektorických, jsou toliko kvantitativné. Týž cit může býti sesílen os stupňů mírnějších až ku vášnivosti; vášeň tedy není žádným zvláštním úkazem citovým, její psychologická podstata se všemi úkazy svými jest prostě citová. Toliko tím liší se vášnivý cit od klidnějšího, že vyčerpává mnoho energie životní, a proto dle přirozených fysických zákonů přecházívá ve slabší vášnivý cit opačný, po němž teprve nastává nálada střední. Čím prudší je vášeň, tím patrněji jeví se po nějaké době převrat ve směru opačném. Nápadně zvýšené sebevědomí přechází v opačný stav sklíčenosti, radost v ochablý stav neuspokojenosti, hněv v náladu smířlivosti atd. Vášeň tedy nesmí býti oddělována od citu, jako psychologie Herbartovská neprávem činila.

Co pak výtvorů obrazotvorných se tkne, tu také již nezbytná jich souvislost s city byla naznačena. Avšak třeba ještě pronésti všeobecnou zásadu o jich podstatě. Jisté styky představové způsobují příslušné změny v úkonech vegetativních a ve svalstvu kosterním. Jsou-li takovéto stavy vegetativné a ve svalstva kosterního z jakýchkoli příčin dány, následuje výbava příslušných obsahů představových. Neboť styk mezi jedněmi i druhými jest ustálen netoliko krátkou zkušeností individua, nýbrž celou zkušeností druhu, ano částečně i předběžným vývojem fylogenetickým. A právě odtud pochází ona nezbytná následnost jedněch i druhých úkazů. Shledali jsme, že i prosté kvality smyslové dlouhým vývojem živočišstva vešly v úzký styk s jinými obsahy představovými, a že odtud pochází onen nepochopitelný citový a obrazotvorný význam některých kvalit pocitových, jako obzvláště čichových, ale též zrakových, sluchových, tepelných i jiných.

Takto shledáváme v oblasti reflektorický citů a k nim příslušných obrazotvorných výtvorů pevně ustálenou kontinuitu a zákonitost výbavy jedněch činitelů druhými. Zevní reflexy svalové souvisejí s vniterními orgánovými a jedny i druhé s příslušnými výtvory představovými. Vybavena-li jakoukoli příčinou jedna část těchto činitelů, dostavují se ponenáhlu i ostatní. Zajímavým dokladem toho jest sebeopanování, přetvářka a mimika herecká. Přetvářku lze pokládati za zvláštní případ řečených reflexů zamezovacích, tedy opanování sebe sama, liší se od toho jen tím, že vyplývá ze sobeckých zájmů. Při přetvářce, tedy i při sebeopanování a sebezapírání spočívá všecko na zamezení zevních svalových reflexů. Toto ovšem vyžaduje značného úsilí, avšak podaří-li se, ochabují i vniterné orgánové reflexy a tím spolu také představy cit vzbuzující. Vášeň utiší se netoliko zevně, nýbrž opanuje se ponenáhlu úplně. Na tom právě zakládá se důležitý mravní a společenský požadavek sebeopanování, a vysvítá spolu důležitý význam ušlechtilého společenského mravu, pokud nepřekročuje jisté meze, totiž pokud nestává se skutečnou přetvářkou. Zameziti výbuch vášně znamená tedy tolik, jako vášeň samu ponenáhlu utlačiti. Proto také již Kant trefně podotkl, že člověk sedě nikdy se nepoddá takovou měrou výbuchu hněvu, jako když stoje má úplnou volnost pohybu. Přetvářka ovšem tím jen liší se od opravdového sebeopanování, že cit toliko zevně se utiší, nastává spolu ponenáhlu převrat v obsahu představovém; nastupují obrazotvorné výtvory klidného a mírného rázu. Poznáme z toho, jak důležitou pomůckou jest zevní ušlechtilý způsob i pro vypěstování ušlechtilé mravnosti v pravém slova smysle.

Podobné podstaty jest i řečená mimika herecká. Herec, maje představovati nějakou osobnost, přizpůsobuje především držení tváře i těla příslušné charakteristice. Tím připravují se i vniterné reflexy a pak i výtvory obrazotvorné, jež citové náladě slouží za doplněk a potvrzení. Jako při sebeopanování tak i zde onimo činitelé navzájem se sesilují a podporují. Proto pravý herec umělec netoliko cítí, co představuje, on i v tom žije, totiž jeho obrazotvornost je tím úplně zaujata. V tom právě spočívá pravé herecké umění, že hra není jen pouhou přetvářkou, nýbrž skutečným jednáním osoby jednající. Zcela podobné úvahy možno konati o činnosti básnické. I básník, vytvořuje charaktery vážné i komické, musí předem svou vlastní mimikou napomáhati k uskutečnění toho, co zamýšlí; proto jest i on předem hercem.

Výtvory obrazotvorné objevují se za rozličných příležitostí, tak že možno čtyři případy rozeznávati.

1. Jsou nezbytnými průvodci citů a nálad, je oživujíce a sesilujíce. Proto jest každý cit a každá nálada, tedy veškeré vědomí vůbec, stále dějištěm působivé obrazotvornosti.

2. Udají-li se jakýmikoli příčinami reflexy vniterné orgánové, přizpůsobují se také onymo výtvory stále těmto změnám. Ony vniterné reflexy však mohou býti buď residua z dřívějších stavů citových, které nějakým způsobem, na př. nezbytnou prací a povoláním, byly utišeny a zatlačeny, avšak po odstraněných překážkách opětně se objevují. Aneb byly způsobeny nějakými obsahy představovými, aneb posléze vyplývají z nahodilých změn organických. Proto střídají se výtvory obrazotvorné neustále, obrazotvorné pozadí našeho vědomí, abychom tak se vyjádřili, mění se neustále dle podstaty oněch podnětů, jest brzy jasného a veselého, brzy pochmurnějšího a zasmušilejšího rázu. Nejpatrněji jeví se to u povah živých a vrtošivých, pak ale zvláště u dětí. Lidé vrtošiví nevynikají toliko náhlou střídavostí citů, nýbrž také onoho pozadí obrazotvorného. Nejnápadněji však pozoruje se to ve věku dětském, kterýž nejsa zaměstnán vážnými snahami oněm nahodilým neb orgánovým vlivům nejvíce jest podroben.

3. Churavost a nemoc, obzvláště pak trvalé změny orgánové, jež podmiňují choroby duševní, jsou velice působivými činiteli obrazotvornými. Odtud pochází sklíčenost a někdy beznadějnost nemocného a jako význačné případy zaražená zasmušilost melancholika a bujná, rozmarná veselost maniaka; posléze též šílené a nutkavé myšlenky.

4. Nejbohatším zdrojem a působištěm činnosti obrazotvorné jest však sen, neboť všechny ony podněty nahodilé, jež v bdělém stavu zjistiti lze, naskýtají se i ve spánku. Residua dřívějších orgánových reflexů, orgánové závady větší menší, nahodilejší působnosti z oboru ústrojů vegetativních. posléze zcela nahodilé podněty zevní, poloha těla, místní tlak atd. Všecky tyto momenty působí i ve bdělém vědomí, avšak nedocházejí plného uplatnění, poněvadž život sám a neustálá činnost střídavou látku představovou přivádí. Proto přestává působnost obrazotvorná na tom, že sestrojuje ono zmíněné pozadí buď jasné nebo pochmurné. Ve snu jsou však podmínky zcela jinaké- Zde není stále dorážející nové látky představové, jíž bdělý život naše vědomí neustále zaměstnává, látka představová pochází jedině z oněch vytčených podnětů. Zkrátka, sen jest úplným a dokonalým výtvorem obrazotvornosti. Co v bdělém stavu jest pouhým nárazem a plné platnosti dojít nemůže, to ve snu rozvíjí se v bohatý obraz skutečnosti. V tom tedy spočívá podstata snu. Možno říci, že sen jest v pravém smysle objektivováním subjektivního orgánového vědomí, jeho průmětem na půdu smyslové činnosti. Jak rozmanité jest snění, jest s dostatek každému známo. A poněvadž orgánové podmínky den ode dne jsou velmi nestejné, proto i všeobecně jeden sen od druhého se liší. Opětují-li se stejné aneb aspoň velmi sobě blízké orgánové podmínky, jest i snění stejného neb podobného rázu. Odtud známé opětování snů.

Právě tato podstata snu vede však s druhé strany k domněnce, že by snění vůbec nebylo, kdyby spánek a orgánové podmínky byly zcela normální čili pravidelné. proto silní, zdraví lidé, hmotně pracující, nemívají snů, aspoň patrných a nápadných, poněvadž ceteris paribus orgánové podmínky jsou u nich nejpravidelnější. Totéž shledáváme u dítek zdravých a beze vší změkčilosti vychovávaných. Zcela jinak u lidí moderní pokročilé společnosti, kteráž svým nezdravým chvatem a namnoze rafinovaným požitkářstvím s pravidelnou a střízlivou zdravotou se nesrovnává.

Mezi obrazotvornými výtvory zdravého bdělého vědomí, výtvory šílené obrazotvornosti a snovými nalézáme zajímavou psychologickou paralelu. Ve zdravém stavu nedocházejí ony výtvory nikdy takového uplatnění, aby látka smysly neustále dodávaná a soudnost byly tím zatlačeny. Proto jsou pouhým nádechem skutečnosti a toliko pozadím vědomí smyslového. Pravý opak jest ve snu. Snění jest již svou podstatou úplné ovládání vědomí výtvory obrazotvornými. Proto jest sen také dokonalou halucinací. Že soudnost bývá ve snu někdy zcela zatlačena, poznáváme z toho, že i nejnesmyslnější vidiny pokládáme prostě za skutečnost a nemáme proti jich pravdivosti žádných námitek. Jen když průběhem snění střediska činností smyslových a najmě ústrojí aperceptivné víc a více pružnosti nabývají, počínají se i ve snu ozývati pochybnosti, kteréž právě proto také jsou předchůdcem brzkého probuzení. Uprostřed mezi obvyklou bdělou obrazotvorností a vidinami snu stojí obrazotvornost šílená, kteráž zprvu tím obzvláště od dokonalých halucinací snových se liší, že výtvory nenabývají ještě významu dojmů pocitových, a také soudnost zcela neutuchla. Tyto výtvory zprvu nelišívají se od obrazotvorných příměsků zdravého vědomí, avšak rozdíl nastane tím, že obvyklé výtvory ustupují novým dojmům, nezdravé vidiny však svým trváním a častým opětováním se vyznačují. Proto jest mysl melancholika zprvu jen zachmuřena temnými výtvory, jako i u zcela zdravých osob se naskytává; ale poněvadž orgánové podněty neustupují a buď neustále trvají aneb často se opětují, počíná povaha těchto výtvorů víc a více blížiti se halucinacím. Často bývá na př. u melancholiků utkvělá myšlenka, že si musí vzíti život. Zprvu bývá to pouhým nápadem, jaký i u zdravého člověka naskytnouti se může, avšak poněvadž tento výtvor se ustaluje, nabývá určitějšího rázu tím, že se dramatisuje. Nějaký hlas, a to zhusta dokonce známé i blízké osoby, stále ozývá se mu, a co zprvu bylo nejasnou smyšlenkou, stává se pak radou neb rozkazem skutečné osoby a hlasem slyšitelným atd. Z toho lze nahlédnouti, že šílená obrazotvornost volným postupem nabývá významu halucinací. To však jen tím možno jest, že veškeré činnosti smyslové a spolu rozumové postupně chabnou a ustávají. Proto známé srovnání šílených vidin s výtvory snovými mělo by spíše opačně býti vyjádřeno, než jak se děje. Obyčejně totiž srovnává se sen s vidinami šíleného, naopak měly by tyto s výtvory snovými se srovnávati, ježto vidiny snové jsou rozhodnějším úkazem obrazotvorným než kterékoli vidiny šíleného. Příčina jest na snadě. Vědomí snové bere látku svou toliko z podnětů orgánových, kdežto šílenec přece svými smysly stále novou, třeba někdy velmi omezenou a jednotvárnou látku vědomí vnímá. Ale pak jsou výtvory šílené zhusta jen zcela nepatrně odchylné od zdravé obrazotvornosti a soudnosti, tedy nikdy vědomí šílencovo nepřiblíží se té rozhodné nadvládě obrazotvornosti, která jest ve snu. Ale ovšem s druhé strany shledáváme závažný rozdíl v tom, že podněty ve snu tom působící jsou transitorické platnosti a vůbec většinou nahodilé a nikoliv trvalé. - Přehlédneme-li veškeré druhy citových reflexů, shledáme se zřetelem k povšechnému roztřídění tyto rozdíly:

1. Reflexy kosterního svalstva označují především podstatu slabších citů. Ovšem rozumí se samo sebou, že to jsou také jen slabé reflexy svalstva lícního a ostatního kosterního. Silné a vášnivé city bývají vždy provázeny svalovými reflexy kosterními, avšak taktéž silnými, jako ve hněvu, radosti, úzkosti, rozpustilosti atd. Tedy lze takto říci. Mírné reflexy svalstva kosterního, ale ovšem zcela patrné, bez patrných reflexů ústrojí vegetativních vyjadřují nebo provázejí podstatu mírných citů, jako souhlasu a nesouhlasu ve smysle esthetickém i rozumovém.

2. Jsou-li city silnější, zasahá reflektorická jich působnost do ústrojů vegetativných, a před takovými reflexy ustupují mírnější podněty v kosterním svalstvu zcela do pozadí; ano i prudší podněty pohybové nevyjadřují podstatu takových citů, nýbrž jsou toliko průvodními úkazy. Že tomu tak, dosvědčuje všeobecná zkušenost o prudších citech a zejména pak prostonárodní názor, že srdce jest sídlem citu. Ačkoliv názor tento jen částečně s pravdou se srovnává, přece naznačuje zřejmě, že reflektorická působnost živých citů nemá těžiště své ve svalstvu kosterním.

3. Trvalé citové stavy čili nálady mají těžiště své v ústrojích zažívacích a vyživovacích. Trávení a sním spojené úkony a veškerá výživa organismu jsou ta půda, na níž obrážejí se trvalé citové stavy, ať zdravé ať chorobné.

Podstata reflektorických citů živějších jest tedy předem vegetativními úkony srdce, dýchání, rozvádění krve tepnami, úkonem pohlavním určena, a ostatní reflexy jsou toliko úkazy průvodními. Rozdělí-li se city dle těchto úkonů, není tomu rozuměti tak, jako by vždy jen jeden ze jmenovaných úkonů byl dotčen; stanovíme-li na př. city zvýšené činnosti srdeční, není tím tvrzeno, že by reflektorická působnost na onom zvýšení činnosti přestávala, nýbrž jen to má tím býti vyjádřeno, že první podnět aneb hlavní těžiště citového reflexu v něm spočívá. Vždyť nebývá takový reflex ojedinělý, nýbrž družívají se k tomu i jiné. Tak na př. hněv, jenž spadá mezi city srdeční činnosti, ve svých průvodních úkazech má též změnu úkonu dýchacího, t.j. zkrácené a prudké oddechování, kteréž však nutno považovati za výsledný úkaz, nikoliv za prvotní. Upjatá pozornost vyznačuje se prodlouženým mohutným oddechováním, toto jest podstatným znakem jejím, ale vedle toho jsou také jiné úkazy průvodní, zejména jisté reflexy ve svalstvu lícním a kosterním.

Radost vyznačuje se zevně živým zabarvením lící, avšak to není podstatným znakem jejím, toliko vedlejším; těžištěm tohoto citu jest náhlá změna v činnosti srdeční, a to ve směru sesílení, naproti tomu jest živé zabarvení lící podstatným znakem při studu, t.j. náhle zmenšená innervace tepenních vláken a odtud pochodící náhlé přeplnění tepen krví jest podstatným reflexem, jenž vyjadřuje povahu studu. Náhlé zastavení činnosti srdeční jest podstatným znakem leknutí a jemu podobných prudkých citů. Jiné reflexy při tom pozorované jsou naproti tomu toliko průvodními úkazy, jak zblednutí, chvění a malomocnost údů. Zrychlená a oslabená činnost srdeční jest podstatným reflexem strachu, jenž kromě toho také vyznačen jest ochabnutím činnosti svalové; ale naopak též nastávají podněty k prudkým pohybům, na př. k útěku, křiku atd. Tyto příklady dostačí, aby seznána byla odůvodněnost náhledu zde proneseného a zastávaného, že každý specifický cit specifickým reflexem orgánovým jest vyjádřen.

Všem druhům citů odpovídají také druhy činnosti obrazotvorné a liší se mezi sebou podobným způsobem jako onymo. Citům aperceptivným odpovídá obrazotvornost aperceptivná, kteráž jako příslušné city vyznačuje se rázem klidnosti, a proto ona právem slouti může tvořivou obrazotvorností. Sem spadá tedy tvoření vědecké a též umělecké, jen že toto vždy spolu podmíněno jest více méně city reflektorickými. Prvého druhu tvoření mohlo by též rozumovým býti nazváno, a v obor jeho spadají kromě činností prosté vědeckých všechny výmysly a vynálezy, na nichž pokrok života a společenstva lidského spočívá. Ostatně liší se umělecká obrazotvornost, pokud spolu reflektorickou jest, od pouhé reflektorické tím, že činnosti její vymezen jest určitý směr základními výtvory čili ideami, jimž veškerá činnost jest podřizována. Proto vyznačuje se proti bezuzdným a nekroceným výtvorům prosté obrazotvornosti reflektorické. Nikoliv látka sama, nýbrž toliko způsob spojování dává skladbě umělecké ráz umění a uměleckého tvoření. Neboť i prostá obrazotvornost vytváří se nejrozmanitějším způsobem a rozdílnou látku dle podstaty osobnosti a ostatních podmínek. Kromě toho uplatňují se však i ve výtvorech uměleckých více méně všecky orgánové reflexy, jež život lidský zabarvují a doplňují. Právě proto jest každý výtvor umělecký idealisovanou kopií některé stránky lidského života.

Reflektorická obrazotvornost může nabývati chorobného rázu výstřednosti, ano přecházeti v rozhodnou duševní chorobu; tohoto rázu však tvorba umělecká neměla by nikdy míti, a kde naskýtá se, jest to rozhodně chybný směr.

I citům kosmickým, zbožnosti (čili v odvozeném smysle lásce k bohu), lásce všelidské a světobolu odpovídají příslušné výtvory obrazotvorné, ježto na ní zakládá se všecko objektivování a takřka zosobnění základů náboženských a mravních v určité formě lidskosti. Zkrátka na této nejvyšší činnosti obrazotvorné zakládá se veškerý dogmatický obsah nauk náboženských.

Avšak zde třeba rozeznávati nižší a vyšší stupeň tvorby dogmatické. Původ náboženských nauk a vůbec první ponětí sem spadajících jest rozdílný od pozdějšího a pravého zdroje poznání náboženského. Prvotní ponětí měla za podklad rozdílná pozorování smyslné přírody a úvahy z prostého a původního lidského života plynoucí; ponenáhlu teprv přidružil se k tomu onen vyšší zdroj, jenž dán jest citem zbožnosti a později světobolu. Proto všecky nauky z původního smyslně mythického obsahu zvolna probírají se k vyššímu stanovisku, jež vyplývá z podnětů transcendentních, světových. Ježto k tomu předmětu později se již navrátíme, budiž připojeno, co o této věci říci lze. Pojmy božstev, vyjadřujících rozdílné stránky úkazů přírodních, jak je shledáváme v bájesloví řeckém a indickém, asyrském, egyptském atd., spadají ovšem ještě do oné starší a významem svým nižší doby názorů náboženských. Proto i pojem boha a bohů svou etymologií naznačuje tento původ. Jen zvolna zušlechťovaly se názory náboženské, a tím i dospívalo se ponenáhlu k požadavku jednoho vševládnoucího božstva. Jak dříve již podotčeno, zachovala nám toliko staroindická nauka bezpečné stopy k ocenění tohoto psychického pochodu. Bylť to cit zbožnosti, jenž v pokročilejším lidstvu a u lidí vynikajících pozvolna nabýval patrnějšího uvědomění a ustálení. Etymologie sanskritského slova "brahma", jež označuje zbožnost, ukazuje nám zřejmě podstatu tohoto citu. Ono slovo odvozuje s od kořene wardh čili barh, jenž znamená ve tvaru mediálném "Růsti, vzmáhati se, nadchnouti se". Slovo brahma dobře vyjadřuje tedy podstatu onoho citu zvolna rostoucího a vědomí ovládajícího. Tento názor nabyl posléze objektivného významu tím, že transcendentní příčina k onomu citu byla postulována. Byl to tedy nutný požadavek myšlení, a tím právě liší se tato obrazotvornost metafysická od obecné, která bere látku svou z oboru smyslů; žádať ona něco, co se představiti nedá. Jediným obsahem jest ona ovládající nálada zbožnosti sama. Brahma znamená tedy potom onu prabytost světovou, tvůrčí, zkrátka pojem Boha, ale ve vyšším smysle metafysickém zcela rozdílném od dřívějších zosobněných přírodních sil, jako Indra, Varuna, Yama, Agni atd.

Pravý pojem božstva jednoho není tedy ničím jiným než zosobněním mocného a ovládajícího citu zbožnosti, tedy dle kritického stanoviska psychologického výtvorem oné vyšší, z transcendentálního podnětu původ beroucí obrazotvornosti. Poněvadž snadno přístupnými názory nedala se odstraniti, proto lidové náboženství i u Indů dále kráčelo dosavadními kolejemi. Neboť toto vyšší a čisté náboženské přesvědčení bylo přece jen majetkem duchů pokročilých a vytříbených.

Podobným způsobem dál se asi vývoj náboženství u všech ostatních národů, jen že nelze jej tak zřetelně sledovati. Poněvadž pak člověk nesnadno lidských názorů se sprošťuje, proto i bůh při mnohých dokonalejších názorech náboženských zůstával toliko vzmocněným člověkem.

Kromě tohoto nejvyššího výplodu transcendentně osvícené obrazotvornosti jsou ovšem i jiné výtvory náboženského rázu, kteréž mythům více se podobají, pročež o nich dále zmínky neučiníme.

Zvláštním případem obrazotvornosti jsou halucinace, o kterých, pokud v obor snu patří, již bylo promluveno. Avšak i mimo snění vyskytují se halucinace v duševních chorobách i ve stavu zdravém, než jen velmi pořídku. Promluvíme o nich v souvislosti pozdější.

Roztřídění citu a obrazotvornosti dá se tedy provésti takto: City jsou předně prosté a odvozené, a tytéž rozdíly platí při obrazotvornosti. City odvozené jsou opět buď aperceptivné neb reflektorické; a totéž platí o výtvorech obrazotvorných. City reflektorické dají se opět rozděliti na sthenické a asthenické, avšak poněvadž jedny i druhé reflexy mohou se v témž citu střídati, proto rozdíl tento nemá tak veliké důležitosti, a třeba rozděliti povšechně city reflektorické dle dříve naznačeného zřetele. Tedy jsou city a obrazotvornosti:

1. Spadající v obor činnosti srdeční.

2. Do boru úkonu dýchacího.

3. Do úkonu vasomotorického.

4. Do úkonu pohlavního.

5. Do úkonu trávení a výživy.

6. Do oboru reflexů svalů kosterních.

Všecky tyto city a výtvory obrazotvorné nutno pak klásti jako vitální naproti kosmickým.

Kap. III. City a obrazotvorné výtvory z patrných vnitřních reflexů pochodící.

Specifické city reflektorické vyznačují se tím, že příslušné změny v úkonech orgánových, t.j. podněty innervační, nastupují náhle, tak že rozdíl orgánového vědomí zcela patrným a nápadným se stává. Nastupují-li takové změny ponenáhlu, nemívají zhusta ani významu specifického citu, nýbrž pociťují se toliko jako povšechné nálady.

Zrychlení a sesílení srdeční činnosti nastává mnohdy zcela ponenáhlu, jako na př. horlivou prací duševní neb hmotou, neb používáním kávy neb čaje neb kouřením tabáku. Výsledný stav pociťuje se toliko jako zvýšená nálada. Nastane-li však ono zrychlení a sesílení náhle, nabývá podstaty specifického citu, neb lásky a blahovůle. Také opačný stav zvolnění a uklidnění srdeční činnosti pojímá se toliko jako nálada a nemá žádného nápadného významu. Tak na př. když po zvýšené náladě nastává ponenáhlu uklidnění. Podobně pociťuje se seslabená a spolu zrychlená činnost po déle trvající námaze tělesné neb duševní jako ochablost, která vyžaduje delšího odpočinutí. Tytéž úvahy naskytují se při reflexech v oboru ostatních úkonů vegetativních dle, toho, nastupují-li pozvolna či náhle.

Reflektorické city z oboru úkonu srdečního jsou tyto:

1. Cit sesílené a spolu zrychlené činnosti, jenž dle objektivních příčin představových jeví se jako radost, láska a blahovůle, nadšení a zvýšené sebevědomí.

2. Cit uvolněné činnosti srdeční pojímá se dle okolností jako hněv neb žal a bolest, neb pokoření čili snížení sebevědomí.

3. Cit zrychlené a spolu seslabené činnosti jest strach a v některých případech hrůza. Oba tyto stupně jsou toliko průvodními úkazy rozdílné.

4. Cit náhlého zastavení, po němž pak následuje sesílená neb seslabená činnost: radostné překvapení a leknutí neb zdrcení (při hněvu, zármutku, strachu) a pokoření.

Smíšené city vznikají tedy tím, že k počátečné fási druží se reflex jiného rázu, jako při hněvu a rozlícení a v jiných případech.

Jak svrchu již podotčeno, jsou tyto specifické city podmíněny náhlejší změnou, tak že nastává patrný rozdíl mezi orgánovým vědomím dřívějším a pozdějším. Při tom však jsou i specifické city rozličného stupňování schopny od mírnějších až k vášni. Každý specifický cit zanechává po sobě déle trvající náladu svého způsobu, než navrátí se vědomí orgánové do střední míry střízlivé, což děje se zhusta opačným stavem citovým.

Podstata radosti kromě sesílené a zrychlené činnosti srdeční naznačena jest známými průvodními úkazy, přeplněním jemných tepen krví, živou innervací kosterních svalů, kteréž zpravidla nesrovnává se s klidným držením těl, a proto též rozličnými zevními projevy. Objektivní obsahy představové, jež jsou příčinou radostného citu, bývají nadmíru sesilovány zpátečními reflexy a tedy i doplňovány výtvory obrazotvornými. Radostně naladěný netoliko přeceňuje příčinu své radosti, nýbrž i pozbývá vlivem činnosti obrazotvorné střízlivé soudnosti. Téhož významu jest i zvýšené sebevědomí.

Podstatného rozdílu psychologického mezi radostí neb sebevědomím a nadšením není; prvé vztahují se spíše k předmětům, jež slouží našim potřebám a žádostem, nadšení bývá rázu všeobecnějšího, méně sobeckého. Proto člověk raduje se tomu, co jeho potřebám a zálibám vyhovuje, pyšní a nadouvá se svými úspěchy, ale nadchne se tím, co jeho myšlení neb snahy obohacuje a rozšiřuje.

I láska a živěji cítěná blahovůle shoduje se podstatou úplně s radostí, rozdíl opětně jen v tom záleží, že jest to radost našich potřeb a žádostí se netýkající, nýbrž druhou osobou a jejím zdarem způsobená. Ovšem třeba míti na zřeteli, že zde pojem lásky pojímán jest ve smysle širším, nikoli v úzkém smysle lásky pohlavní. Objektivní rozdíl ve všech těchto citech záleží toliko v představách samých, avšak ježto představový obsah s vybavenými reflexy vchází v nejužší styk, proto zdánlivě vznikají rozdílné city. Při lásce jako radosti nějakou osobou způsobené přistupují ovšem ještě ony transcendentní podněty nezištné něžnosti, které tomuto citu dodávají obzvláštního rázu specifického. Ke zmíněným reflexům totiž přistupuje pak ještě ona nevýslovná libost při objetí neb líbání neb jiném dotyku milované osoby. Nejryzeji shledáváme tuto něžnou lásku u malých dítek vůči rodičům a jiným milým osobám, a naopak u rodičů. Zcela rozdílného rázu dle základních podnětů jest opojení spojené s láskou pohlavní.

Co pak obrazotvorných výtvorů se tkne, bylo již řečeno, že jsou především průvodními úkazy při citech samých. dodávajíce jim živosti a bohatosti, že tím spolu oba úkazy navzájem se sesilují. Samostatného významu nabývají obrazotvorné výtvory sesílené a zrychlené činnosti srdeční i ve bdělém stavu mimo city radostné, i pak obzvláště ve snech. Při střízlivé práci obvyklé vyskytují se takové okamžiky náhle vznikajících výtvorů obrazotvorných, kteréž jako pablesky z jiného světa radostného do života zasahují. Mladý věk obzvláště jest jimi obdařen, avšak též, ač řidčeji, věk zralý a pokročilejší. Takovéto ozařující pablesky posilují člověka v práci a v námaze a naplňují blahými nadějemi, zcela neurčitými. Z nich jedině pochopiti lze, že člověk povahy prosté a přepjatou kulturou přirozenosti neodcizené při práci neb chůzi si prozpěvuje, ano po případě nové nápěvy vymýšlí. V tom nutno hledati původ prosté písně národní, pokud vyjadřuje radost a uspokojení. Sledujeme-li objektivní podstatu těchto výtvorů obrazotvorných, pozorujeme, že jsou to z pravidla více méně nejasné výbavy z oboru zrakového; kdyby pozornost k nim byla obrácena, nabývaly by ponenáhlu jasnějšího rázu, jakož skutečně se stává, když blouznění zcela volně uzdu popouštíme. Také základní myšlenky výtvarného umělce a básníka v tento obor spadají, pokud nejsou zvláštními příčinami vzbuzeny. Po případě vedou ony reflexy obrazotvorné i k výbavám různorodým, a to z oboru sluchového, nabývajíce takto rázu hudebního.

Ohlížíme-li se po fysiologické příčině oněch úkazů obrazotvorných, shledáváme, že jsou to příslušné reflexy v činnosti srdeční. Zhusta bývají residua z dřívějších stavů citových, často však také teprv vznikají ony změny, zvláště při práci a podobné činnosti tím, že činnost srdeční pozvolna se sesiluje. Snad někdy též jinými příčinami orgánovými, ano po případě i z prvotních závad orgánových. Jakmile tedy takové orgánové reflexy se objeví, ihned promítají se v obor smyslového vnímání, a to nejčastěji v představě zrakové. Vzhledem k celkovému stavu organismu po většině bývají známkou zdravoty, ale mohou výminečně býti také znakem duševní choroby.

Hojné pole nalézají pak tohoto způsobu reflexy představové ve snu.

Dosti známé bývají sny o krásných krajinách neb budovách, ne méně časté zištnější sny o štěstí, které člověka potkalo, o vzácných darech, výhrách, o povýšení v povolání atd., Jak individualita každého člověka látku představovou skýtá.

Hněv a zármutek mají tu společnou stránku, že znamenají uvolnění činnosti srdeční, avšak s tím rozdílem, že při hněvu děje se uvolnění bez seslabení, v žalu však uvolněná činnost srdeční spolu jest seslabena. Při obou citech lze pozorovati zajímavé úkazy a větší složitost děje odtud nastávající, že jiné reflexy se přidružují. Hněv bývá jako radost obyčejně výsledkem jednotlivých po sobě následujících podnětů, které by bez patrné stopy zmizely, kdyby zůstaly ojedinělé. Objektivní příčina představová vyjadřuje obyčejně nějakou neshodu neb nesrovnalost s nutným požadavkem, neb změnu, která dotýká se nás jako újma, ztráta neb urážka. Není-li předmět příliš závažný, není výsledný reflex nápadný aneb bývá potlačen, tak že nenásledují další úkazy. Po náhlém uvolnění totiž nastává zrychlení činnosti neseslabené, kteréž by mělo za následek nějakou innervaci svalstva kosterního, t.j. zevní projev hněvu. Opětují-li se však takové podněty, pak sčítají se jich působnosti, a následující reflex zrychlené a neseslabené činnosti srdeční dostupuje prudkosti, jež nedá se již utlačiti. Následek toho jest výbuch hněvu čili rozlícení, které podobnými, ač přece rozdílnými úkazy jest vyznačeno jako radost. Rozdíl ovšem záleží v tom, že předcházející uvolnění činnosti jest rozhodnou nelibostí, která zdržováním jen ještě vzrostla. Výbuchem rozlícenosti spotřebuje se nahromaděná energie pohybu srdečního a nastává pozvolna utišení. Proto jest projev hněvu celkem zdraví prospěšný, pokud organism nezískal nezkrocenou hněvivostí již chorobnou náchylnost čili dráždivost. Důsledné potlačování hněvu, nevyplývá-li ze zásady lásky k bližnímu, nýbrž toliko ze sobeckých zřetelů, jest zdraví tělesnému i duševnímu a tedy i mravnosti škodlivo. Prchlivost vyjadřuje náchylnost buď již přirozenou neb získanou k výbavě reflexů; a proto výchova má hleděti k tomu, aby reflexy hněvu byly opanovány stálými zřeteli lásky.

Žal či zármutek jest celkem reflex asthenický, avšak může někdy blížiti se hněvu; pak ovšem nastává cit smíšený. Mezi smíšené city podobného rázu patří i pohrdání a nenávist, o nichž však později bude promluveno.

Je-li zármutek pouhým citem asthenickým, pak jest pravou protivou radosti i také hněvu. Proto jeví se zblednutím, ochablou innervací kosterního svalstva, prodloužením tváře a jinými známkami fysiognomickými. Prudší zármutek bývá provázen pláčem a vzlykáním. S druhé strany však blíží se zármutek někdy citu rozdílnému, t.j. úzkosti, která spadá mezi reflexy dýchací. Toto přidružení nastává, jak se zdá, zvláště tedy, nebyly-li vybaveny reflexy, onen původní srdeční reflex mírnící a seslabující, pláč a vzlykot. Dále při hněvu i zármutku lze pozorovati následkem ponenáhlého utišení zcela zřejmý přechod v cit opačný. Hněv, jemuž byl průchod dán, mění se v lítost z ukřivdění, které snad příslušné osobě bylo způsobeno. Afekt přechází v opačný afekt. Proto bývají lidé po výbuchu hněvu nejvíce smířliví. Podobný úkaz pozorovati možno při zármutku. Dán-li jemu volný průchod pláčem a vzlykotem, netoliko se utišuje, nýbrž mnohdy přechází v opačný stav uspokojení. Tak zejména u dětí a žen. Děti i ženy, vypláčou-li se, zapomínají na příčinu zármutku a nabývají klidné i veselé mysli. Odtud pochází také onen zajímavý úkaz, že žena sotva kdy tak zármutkem se dá ovládati, aby zapomněla na péči o svůj zevnějšek, kdežto muž, jehož zármutek jest násilnější a trvalý, snadno v něm zapomíná všech zřetelů, pokud železná povinnost nekáže bolest krotiti.

Oba city, hněv i zármutek, zanechávají, nebyly-li utišeny, déle trvající náladu jako residuum předešlého živého reflexu; prvý popudlivost, druhý sklíčenost neb zarmoucenost.

Oba city mají také své příslušné výtvory obrazotvorné, i v průběhu citu samého i mimo to bez zevních příčin představových, a také obzvláště ve snu. O prvém případě postačí podotknouti, že výtvory obrazotvorné sesilují afekt hněvu i zármutku právě tak jako radost a city podobné. Proto i rozhněvaný i zarmoucený přeceňují příčinu svého citu a pozbývají střízlivé soudnosti. Z příčin prostě orgánových objevuje se zhusta popudlivost a s druhé strany opět sklíčenost jakožto pouhé následky výtvorů obrazotvorných, které nastaly prostými vlivy orgánovými, bez patrné příčiny představové. A tak děje se i ve snu, jen že tu ony orgánové reflexy zcela zjevně vyjadřují se v dějích příslušných.

Odtud sny o hádkách a rozepřích a naopak o neštěstích neb zármutku.

Zvláštní případy obrazotvorných výtvorů hněvu a zármutku jsou podezření a obava. Oba mají to společné, že bývají způsobeny nějakými i sebe nepatrnějšími příčinami objektivními, t.j. představovými. Tyto příčiny samy o sobě neměly by žádných zvláštních následků, kdyby nenalézaly příhodné půdy, náladu orgánovou srdeční dřívějšími příčinami aneb ustálenou náchylností nepravidelně podrážděnou, jednak popudlivou, jednak sklíčenou. Tato nálada i nepatrnými příčinami bývá pak sesílena a promítá se v obor představový, jak samo sebou se rozumí, dle podstaty osobnosti a právě stávajících poměrů života. Podezření jest tedy obrazotvorný reflex způsobený nepatrným objektivním podnětem, a nastávající výbava obrazotvorných reflexů daleko převyšuje onu objektivní příčinu. Podobný jest případ obavy. I tu nějaké nepatrné objektivní příčiny sesilujíce trvalou náladu dávají podnět k hojným výbavám obrazotvorným, jež objektivní platnost oné příčiny daleko převyšují. Proto jest podezření obrazotvorným korelátem nálady hněvem pobouřené, obava pak nálady sklíčené. A rovněž ustálená vlastnost podezřívavosti korelátem popudlivosti, jako starostlivost plna obav korelátem mysli zarmoucené a starostlivé. Podezření pak jako zvláštní případ zahrnuje v sobě žárlení, a žárlivost jako trvalý znak jest opět obrazotvorným korelátem nálady trvaleji pobouřené. Zevrubnějšího výkladu není potřebí.

Prve pokládali jsme hněv a následující rozlícenost jako výsledek jednotlivých menších podnětů, jichžto působnosti se sčítají. Avšak hněv může míti ještě jinou tvářnost. Je-li dojem objektivní příčinou způsobený příliš prudký, na př. citelná ztráta neb docela neočekávaná urážka a pod., nenastává pouhé uvolnění činnosti srdeční, nýbrž náhlé zastavení s následujícím seslabeným rythmem. Tato fáse citu podobá se zcela překvapení bolestnou, zdrcující zprávou způsobenému. Zaražení odtud pochodící jest afekt asthenický, jenž má všecky příznaky takového citu a trvá dle okolností buď krátkou neb delší dobu; potom nastupuje fáse sthenická, výbuch sesílenou a zrychlenou činností srdeční způsobený. Jako všude platí i zde zásada zachovaných kvantit; čím větší bylo překvapení, tím násilnější jest výbuch rozlícení, není-li povaha člověka duševní a tělesnou ochablostí zcela zmalátnělá. Tento případ hněvu naznačuje tedy rozhodně smíšený cit o dvou fásích. Podobné podstaty jest pak i zdrcenost náhlou, neblahou zprávou způsobená, po níž následuje vášnivý výbuch žalu, naopak opět prudké překvapení nenadálou radostnou zvěstí zjednané, jež podobný vášnivý výbuch radosti má v zápětí. Všecky tyto případy jsou city patrně smíšené o dvou fásích.

Čtvrtý specifický cit jest strach, jenž někdy neobyčejným sesílením nabývá podstaty hrůzy. Psychický a fysiologický ráz strachu jest zrychlená a seslabená činnost srdeční. I zde někdy může nastati náhlejší zastavení činnosti, kteréž pak označujeme slovem leknutí, v závažnějších případech sluje zděšením. Strach jest veskrze afektem asthenickým a vyznačen proto příslušnými znaky, bledostí, málomocností údů a chvěním, pak obzvláštním výrazem tváře. V některých případech přidružuje se k tomu ježení vlasů, jež vyplývá ze změněného innervačního stavu plochých svalů lebečních. Toto stadium strachu bývá označováno slovem hrůza. Jak záhubný jest strach, to dosvědčují dávné zkušenosti lidské; můžeť okamžitě usmrtiti člověka, nepomáhá-li si příroda vedlejšími reflexy mírnícími, jako v závažných případech omdlením. V méně závažných náhlým výmětkem ze střev. Také pláč a výkřiky strachu a hrůzy bývají takové reflexy zhoubné následky strachu mírnící. Avšak zkušenost ukázala, že i po omdlení může nastati nebezpečná nemoc nervová.

Obrazotvorné reflexy strachu odpovídající dají se obdobným způsobem seřaditi jako při citech dřívějších. Obzvláště zajímavo jest i to, že následkem strachu bývá obrazotvornost déle pobouřena; stav z toho plynoucí lid označil slovem bázeň. Bázlivost vyjadřuje jen náchylnost k obrazotvorným výtvorům tohoto způsobu. Často vyskytují se příslušné výbavy obrazotvorné z příčin prostě organických v děsivých a hrozných snech. Vůbec lze říci, že pochmurné sny vedle zcela nevýznamných bývají častým úkazem u našeho předrážděného lidstva, a neméně ve věku dětském než dospělém. Nastane-li tedy ve spánku, při déle trvající poloze hřbetní, zrychlená a seslabená činnost srdeční, pak družívají se k tomu i obvyklé průvodní reflexy, sevření malých tepen a odtud pochodící mrazení, ano i ježení vlasů. Dle stadia snění bývají pak výtvory obrazotvorné rozdílného rázu, buď více podobny děsivým dojmům bdělého vědomí, buď i také zcela rozdílného, nepochopitelného a nevýslovného rázu. Ba stává se, že i předměty, které ve střízlivém vědomí bdělosti nemají žádného příměsku hrůzy, ve snu stávají se děsnými. Od některých fysiologů byla pronesena domněnka, že zevní vychladnutí bývá příčinou takových snů, avšak jest to omyl, neboť možno bedlivým pozorováním se přesvědčiti, že jest mrazení původu prostě orgánového, nikoli výsledkem zevních příčin.

Také bývá vždy spojeno s oním vířivým pohybem srdce, jenž podstatně vyjadřuje povahu strachu, ano i zastavení činnosti srdeční může nastati, k němuž pak družívají se výkřiky hrůzy ze spaní a probuzení.

Za protivu bázně a bázlivosti pokládá se srdnatost a zmužilost, než nutno připomenouti, že tento stav není žádným specifickým citem, snad radosti neb hněvu podobným, nýbrž toliko nedostatkem strachu a bázně a potlačením jich. I nejsrdnatější člověk pociťuje podněty strachu, avšak nenabývají u něho převahy nad střízlivou rozvahou. Odtud lze vysvětliti i jinou zajímavou zkušenost, že lidé dovedou rozvahou strach překonati a stávají se srdnatými, ano i to, že dospělejším věkem bázlivosti ubývá.

Cit strachu a hrůzy, jakkoliv lidem celkem nevítaný, přece s druhé strany má jakousi pikantní zajímavost, pokud nepřekračuje jisté meze. Na tom zakládá se z valné části romantičnost lidových pověstí a pořekadel a výpravné a dramatické poesie vůbec. Výtvory obrazotvorných reflexů sem spadající, jako strašidla, duchové, tajuplná místa a nadpřirozené děje byly a jsou proto oblíbeným vnadidlem obrazotvornosti lidské. Pokud takovéto výtvory příjemně baví a nezanechávají závažnějších citových reflexů, nelze proti nim namítati ničeho; jakmile však vybavují city hrůzy a tím déle ovládají mysl, zvláště mladistvou, stávají se škodlivými. Zábavnou literaturu tohoto způsobu nutno tedy zavrhovati. - Ostatně nelze upříti, že city strachu i jinak v umění mají svou oprávněnost, jako zvláště v tragedii, ale též v hudbě. Dojem romantičnosti a tajemného strachu bývá i ve skladbách hudebních dosti častým příměškem a dotvrzuje patrně, co bylo již dříve pověděno, že v umění život se střídavými svými náladami dochází uplatnění. - K citům srdečním dlužno všeobecně podotknouti, že vznikají při nich také reflexy dýchací, nemají však podstatného významu, poněvadž zastíněny jsou převahou srdečních.

Mezi reflektorické city v obor srdeční činnosti náležející patří též city společenské, t.j. kromě láska ve smysle všeobecném souradost a soustrast, závist a škodolibost, jichž podstatu netřeba rozebírati.

City z úkonu dýchacího pochodící jsou proto obzvláště důležity a zajímavy, že provázejí činnosti rozumové čili aperceptivné, naznačujíce jich úspěch neb neúspěch.

Apercepce, t.j. podřaďování představ starším ustáleným představám, jest tak rozsáhlým úkonem, že veškerý život duševní na něm spočívá. Dle toho, jak děje se ono podřaďování, zdali snadno a rychle čili s překážkami, aneb nenastává-li vůbec žádná apercepce, jest střídání představ velmi nestejné, buď pravidelné neb zvolněné neb dokonce zastavené. Jest však nanejvýš pravdě podobno, že dýchání přizpůsobuje se oněm dějům představovým, tak, že buď koná se rythmem obvyklým čili středním, neb se zrychluje, neb zvolňuje, neb dokonce zastavuje. Při tom nastávají též reflexy srdeční, ale ustupují do pozadí. Specifické city v tento obor spadající, dosvědčují zřejmě, že takovéto nápadné změny za příčinou úkonů rozumových, tedy všeobecně jako průvodní úkazy vystřídání představ, neustále se dějí. Klademe-li střední obvyklý průběh za měřítko, naskytují se nám tyto případy:

1. Cit zvolněného neb uspíšeného průběhu představ.

2. Cit vyjadřující nedostatek zájmu nebo naopak zájmu probuzeného.

3. Cit pozornosti.

4. Podivení a ve zvýšené míře úžas.

5. Očekávání a naděje, netrpělivost a sklamání.

6. Cit směšnosti a komičnosti.

7. Cit nevolnosti a jako vyšší stupeň úzkost.

8. Cit námahy svalové.

Výtvory obrazotvorné nejsou v tomto oboru veskrze tak jasné a patrné jako při citech úkonu srdečního, avšak v některých případech dají se snadno sledovati, tak při reflexech směšnosti a komičnosti a při úzkosti. Ostatně platí o nich totéž, co prve o vyskýtání se výtvorů obrazotvorných vůbec bylo pověděno.

Aby podstata těchto citů, jejich libost a nelibost byla pochopena, nutno opět připomenouti, co dříve o fásích úkonů bylo řečeno. Pravidelný průběh jest nevědomým požadavkem, a každá odchylka od něho náhle nastávající má význam specifického citu, kdežto ponenáhlu vznikající změny jen jako nálady se pociťují. - Normální průběh úkonu dýchacího jest tedy požadavkem, a spolu s ním též obvyklý průběh ve střídání představ.

Nastává-li odchylka od obvyklého a tedy nevědomky požadovaného průběhu představ, nastává spolu uvědomění zdržovaného rythmu dýchání. Tak děje se především, když apercepce jest znesnadněna, na př. při čtení nesnadnější vědecké knihy, kdy často, podřaďování potkává se s překážkami; aneb posloucháme-li řečníka, jenž nedovede plynně a bezvadně pronášeti své myšlenky, často se zastavuje aneb opravuje.

Každou takovou zastávku tohoto neb onoho způsobu pociťujeme ihned v úkonu dýchacím, jenž podobně se zastavuje a uvolňuje. Opak děje se, je-li střídání představ rychlejší než obvyklá míry toho požaduje; jako když chvatně něco přehlížíme aneb nasloucháme řečníku rychle mluvícímu, jehož myšlenky jen s námahou můžeme sledovati. Dýchání jest tím zrychleno, a to náhle a pozorovatelně, a uvědomění toho jest obsahem specifického citu. Prvý případ nabývá za rozdílných okolností bližšího určení a tím spolu nového specifického zabarvení. Nastávají-li překážky často, aneb je-li vyrušení z proudu představového náhlé a neočekávané, přecházívá tento cit snadno v obor reflexů srdečních, přibíraje na sebe ráz popuzení a hněvu. Tak horšíme se na nejapného řečníka a vypravovatele a hněváme se rovněž, jsme-li z klidné práce vyrušováni.

Je-li takto průběh představ často rušen překážkami, obzvláště když apercepce jest nesnadná, a tyto nesnadnosti rychle za sebou postupují, připravuje se ponenáhlu výsledný stav v úkonu dýchacím a spolu v apercepci, klidný rythmus vdechování a vydechování mění se v uslabené a uvolněné dýchání, z něhož posléze nastupuje známý úkaz zívání. Fysiologická podstata jeho záleží v tom, že při rozevřených ústech zastavujeme dech zvolna a protáhle, majíce nozdry sevřeny, vdechujeme vzduch ústy a pak rychle vydechneme. Tento úkaz může se i vícekrát přímo za sebou opakovati, obyčejně však nastává po delších přestávkách. Všeobecně říci lze, že jest zívání výsledným úkazem při všech déle trvajících změnách v úkonu dýchacím, jest zkrátka odznakem ochablosti, která nějakým způsobem, buď spánkem neb zábavou, musí přejíti ve střední stav; proto i po každé namáhavé práci duševní nastává uslabený rythmus dýchání, jenž projevuje se opětovaným po přestávkách zíváním. Avšak i druhý případ prve zmíněný, kdy nad obvyklou míru zrychlený proud představ se vystřídává, vede posléze k ochablosti a k zívání.

Nedostatek zájmu jest tolik jako nedostatek apercepcí a patrná odchylka od obvyklé míry aneb míry v jistém případě očekávané. Nazýváme tento stav nudou, a nuda jest také odznakem ochablosti. Příčiny její mohou být rozličné, buď nedostatek činnosti u lidí netečných a líných, buď nedostatek příčiny k činnosti u lidí živé a čilé povahy. Bezzájemnost jest tedy specifický stav citový, jenž déle trvati nemůže. Člověk přirozeným pudem zvědavosti veden vyhledává podněty, aby vzbudil v sobě nějaký zájem; to děje se z pravidla zábavou, kteráž proto po namáhavé práci jest nezbytným požadavkem, aby ochablost jí způsobená opět do střední míry vnímavosti byla uvedena. Jinak nastává spánek, ježto reakce spánková neustále působí ve vědomí a jen tehdy zůstává bez výsledku, je-li nervová soustava přílišnou námahou tím neb oním směrem předrážděna, zkrátka nastal-li stav přebdělý.

Opakem nudy jest živě probuzený zájem, jenž naskytuje se tím když představy méně obvyklé probouzejí jiné představy, aby byly apercipovány. Podmínkou zájmu jest nesnadnost podřadění, ale spolu hojná výbava představ starších. V úkonu dýchacím vyznačena jest tato změna průběhu představového náhle sesíleným rythmem. vdechování stává se mohutnějším a volnějším. Je-li zájem udržován déle a souvisle, sluje pozorností, jejížto podstata již dříve zevrubněji byla sledována. Kromě vlastní své podstaty vyznačuje se pak pozornost jinými city průvodními, uspokojením, daří-li se apercepce, neuspokojením a citem překážky, děje-li se nesnadno a zvolna. Cit uspokojení jest totožný s radostí a u vyšší míry s nadšením, naopak neuspokojení s rozmrzením a hněvem. Přistupují tedy k reflexům dýchacím také srdeční.

Podivení a vyšší stupeň úžas jest ve smyslu logickém ten případ apercepce, kdy nově vnímaná představa sice vybavuje starší představy, avšak apercepce neděje se, protože neobyčejné znaky jí překážejí. Čím více nových znaků se naskytá, tím nesnadněji představa se podřaďuje, a cit kvantitativně stoupá. Reflektorická stránka vyznačena jest zastavením úkonu dýchacího, jak se zdá, obyčejně ve fási vdechnutí. Po zastávce nastupuje seslabené vířivé dýchání, kteréž jest tím nápadnější, čím prudší a déle trvající byla zastávka. Cit přechází v obvyklou míru vědomí, když apercepce byla dokonána. I k tomuto citu družívají se reflexy srdeční, zvláště je-li neobyčejnost vnímané představy nápadná. Cit přechází pak snadno ve fási strachu aneb dokonce hrůzy. Mimo innervace svalstva kosterního, naopak ale též některými zvláštními podněty k pohybům, jako rozevřením víček očních, prodloužením tváře, výkřiky.

Jiného rázu jest opět cit očekávání. Tento podřaďovací děj předpokládá vždy pevně sestrojenou řadu, která se členem po členu vybavuje. Pokud děje se uskutečnění členů a tedy podřaďování jich pod obvyklé představy nerušeně, jest očekávání dějem klidným, ač od obvyklého vědomí orgánového odchylným. Vkládají-li se však do řady uskutečňované noví členové, aneb naopak neuskuteční-li se některý člen řady očekávané, jest onen děj provázen citem překážky a po případě sklamáním. Toto pak označuje obyčejně ten případ výbavy řady uskutečněné, když hlavní t.j. poslední člen řady se nedostavuje. Po stránce fysiologické podobá se očekávání citu zvýšené pozornosti a spojeno jest tedy s rythmem dýchání sesíleným. Překážka pak a zvláště sklamání pro nedostavení se hlavního členu podobá se jednak podivení, obyčejně ale citu zármutku neb hněvu. Překážka sama znamená zastavení úkonu dýchacího, sklamání spolu reflex srdeční, totiž zvolněnou a seslabenou činnost srdce, má-li ráz bolu. I hněv družívá se ku sklamání, tak že dle povahy člověka a okolností, na nichž podstata očekávání spočívá, může býti citová povaha sklamání rozdílná. Všeobecně ale říci lze, že jest citem smíšeným, právě jako opak jeho splněné očekávání. Toto jest posléze totožno s citem radosti.

Netrpělivost naznačuje ten případ očekávání, když výbava představ stále předbíhá výbavu uskutečnění členů zevními podmínkami. Podobá se tedy stále se opětujícímu sklamání. Naděje opět naznačuje očekávání neurčité, když řada členů, jež uskutečniti se mají, není předem sestrojena a proto očekávání méně napjaté. Proto jest naděje klidným očekáváním a sklamání její méně bolestné. Beznadějnost naznačuje stav vědomí, jenž odtud pochází, že sklamání často nastalo. Psychologickou její podstatou jest vědomé potlačování řady členů, očekávání naznačující, a podobá se po stránce citové zármutku.

Cit nevolnosti a vyšší stupeň jeho, úzkost, jest podobné podstaty jako uvědomění překážky. Označuje se seslabeným rythmem dýchacím a nastupuje za rozdílných okolností. Prve řečeno bylo, že průběh představ jest právě tak nevědomým požadavkem, jako nerušený úkon dýchací sám. Kdykoli tedy činnost představová neb svalová tím neb oním způsobem jest zastavena, nastává cit nevolnosti. Na př. ocitneme-li se v davu, jenž zamezuje volnou nerušenou chůzi, aneb vstoupíme-li do prostoru temného neb nečistým vzduchem naplněného, neb nemůžeme-li promluviti pro lomoz a křik, neb jsme-li stále přerušováni v práci a přemýšlení. Také vstoupení do chladné vody má podobný význam, poněvadž náhlým ochlazením veliké části povrchu těla orgánové vědomí náhle jest pozměněno a představy ve svém průběhu se zastavují. Také delší meškání v místnosti teplejší, než jsme zvyklí, má podobný význam psychologický a fysiologický. Posléze nemožnost pohybu u člověka buď uvězněného a spoutaného, aneb nezbytnými zřeteli slušnosti u volného pohybu zdržovaného. Ve všech těchto případech buď přerušuje se smyslové vnímání, neb myšlení, neb podněty ku svalové činnosti se neuplatňují, jež neustále jsou dány, neb náhlou změnou orgánového vědomí ještě jiné změny se podmiňují, jež zasahují také do úkonu dýchacího. Obsah citu jest seslabený rythmus dýchací, k němuž po případě i jiné reflexy družiti se mohou jako strach neb hněv.

Stupňovaný cit nevolnosti jest úzkost. Fysiologická podstata tohoto citu, jenž mívá někdy význam pathologický, jest déle trvající seslabené a zrychlené dýchání, jehož příčina spočívá nejspíše v příslušné změně innervace bránice.

K tomu arci mohou se družiti i reflexy srdeční, t.j. strach a s ním spojené obavy. Vůbec lze psychologickou podstatu úzkosti jen tu pochopiti, když přihlížíme spolu k obrazotvorným výtvorům, které zde v míře nejhojnější se vybavují. Ať jest příčina úzkosti jakákoli, buď prostě psychická, totiž představy a z nich následující úvahy, aneb prostě organická, t.j. děje-li se změna v innervaci bránice jinými podněty orgánovými, vždy jest činnost obrazotvorná neobyčejně čilá a člověk úzkostí sevřený ubohou obětí nezřízené obrazotvornosti. To platí zejména tu, když původ tohoto citu jest prostě orgánový. Člověk nezkušený pojímá ony děsivé výtvory obrazotvornosti snadno za předtuchy buď hrozícího neb již nastalého neštěstí; teprv opětováním tohoto stavu získaná zkušenost poučí o lichosti obav a nutí ku střízlivému sebeopanování. Obzvláště jest sen bohatým dějištěm obrazotvornosti v tento obor spadající. Nepravidelná afekce bránice buď nestřídmostí v jídle a pití neb nepřiměřenou těžkou potravou neb jinými okolnostmi způsobená, také mnohdy ze zděděných neb získaných závad pochodící, rozvinuje ve snu činnost obrazotvornou zcela neobmezeně, poněvadž i reflexy zamezovací, t.j. sebeopanování a střízlivá posouzení ve snu místa nemají. Odtud pocházejí děsivé sny o pronásledování a útěku, který mnohdy jest neschopností údů zdržován; a poněvadž i reflexy srdeční k tomu se přidružují, vybavují se také obrazy příšerné a hrůzu vzbuzující. Obyčejně končívá takovýto sen tlumenými výkřiky a zastavením dechu, což má za následek probuzení. A po probuzení je si člověk ještě vědom zastavení úkonu dýchacího a mnohdy též vířivého pohybu srdečního. Význačným znakem úzkosti jsou podněty k pohybu: úzkostí sevřený člověk nedovede klidně seděti neb ležeti, nýbrž nepokojně sem tam pobíhá.

Důležitý jest cit směšnosti a komičnosti. Nemohouce zde zevrubně rozebírati logickou a esthetickou podstatu směšného a komického, spokojíme se se stručnou poznámkou. Logický význam obou spočívá v nesrovnalosti s obvyklými názory a představami; kde pouhá směšnost přestává a komičnost počíná, nedalo by se snad ani přesně vymeziti. Avšak podobá se, že komičnost v pravém slova smyslu jen tu nastává, když nápadné nesrovnalosti nedotýkají se s vážnými zřeteli mravnosti. Ve smyslu logickém jest tedy směšnost i komičnost nesnadnost apercepce, poněvadž nápadné znaky tuto zdržují; avšak tato nesnadnost nesmí se podobati logickému problému, nýbrž musí ustupovati rychle se dostavujícímu porozumění. Směšnosti a komické stránky shledáváme proto ve všech možných případech, v životné a neživotné přírodě, v umělých výtvorech lidských, obzvláště ale na člověku samém. My lidé jsme jednak svým zevnějškem a posuňky, jednak smýšlením a jednáním neustálým zdrojem dojmů směšných a komických. Proto kreslič karikatur, dramatická poesie komická i satira nalézají nevyčerpatelnou hojnost podnětů. Pravili jsme, že nesrovnatelnost musí býti nápadná buď smyslům, buď rozumu a soudnosti, ale také apercepce nesmí býti zdržována, jinak by dojem zde předpokládaný nevznikal, nýbrž byla by to pouhá logická a theoretická nesrovnalost, s jakou se velmi zhusta stýkáme a která nemá na sobě rázu směšnosti. Proto na př. nepatrné nepravidelnosti v lidské tváři daleky vší směšnosti neb komičnosti; ta může nastati teprv tu, když se stávají nápadnými, na př. neobyčejně veliký neb tlustý nos, neb nad míru velké uši, neb ústa atd. I v posuňcích nastává onen dojem teprv tu, když překročují jistou míru nám obvyklých změn. Proto na př. mladík rychlých a živých pohybů nedělá snadno dojem komický, nejsou-li tyto pohyby neobratné, avšak nastane tento dojem, vidíme-li starce, zvláště malé přitloustlé postavy, jenž v posuňcích a pohybech podobá se mladíku. A to proto, poněvadž zvyklí jsme se stářím spojovati požadavek vážnosti a odměřenosti. Naopak ale bude chování mladého muže komické, dodává-li si neobvyklé tomu věku vážnosti a přísnosti, atd. Tato nápadnost způsobuje zprvu dojem cizoty a nesrozumitelnosti, ale pak, když dojem této cizoty byl překonán, nastává cit směšnosti neb komičnosti. Čím nápadnější jsou odchylky, aniž tím apercepce příliš znesnadněna, tím mocnější jest dojem. Citový význam fysiologický jest tedy tento.

Vznikající zprvu dojem překážky podobá se podivení a má tedy význam zastaveného úkonu dýchacího, ale po něm nastává reakce tím, že vybavují se podněty k sesílenému vydechování, kteréž bylo zastaveno. Proto vídáme zhusta, že lidé při nápadném dojmu z prvu v podivení se zastaví a pak ve hlučný smích propukají. Citový obsah jest tedy vyjádřen právě oněmi neodolatelnými podněty k prudkému a opětovanému vydechování působením břišních svalů při volně rozevřených ústech a nozdrách. Aby zamezeno bylo nedorozumění, slušno připojiti poznámku netoliko tohoto citu, nýbrž i všech ostatních stejně se týkající, že nikoliv vybavený s příslušnými změnami úkon nenaznačuje obsah toho kterého citu, nýbrž ony neodolatelné innervační podněty. Tyto podněty lze i opanovati, t.j. možno zamezovacími reflexy způsobiti, že ona výbava změny v úkonu nenastává, aneb aspoň se zmírňuje. Proto na př. místo hlučného smíchu nastává toliko mírný úsměv, ale ony innervační podněty přece trvají; a proto možno se i v duchu smáti, jak Wieland kdesi trefně podotýká. Ostatně jest smích zvláště v mladém věku pravou a nezbytnou potřebou po vážném zaměstnání a odměřeném držení těla, jaké požaduje lidská vzdělanost. I zralý a pokročilý věk cítí tuto potřebu, a proto jest komické umění i ve formě rozpustilé burlesky člověku pravým dobrodiním, pokud nepřekročuje meze slušnosti a mravnosti.

Zajímavá a snadno pozorovatelná jest i opačná stránka těchto reflexů, totiž výtvory obrazotvorné. Kdykoli nastane nálada taková, že vybavují se ony podněty innervační, aneb jen slabé nárazy k nim, jest dána půda k hojným výbavám obrazotvorným. To však opět v rozdílných případech díti se může.

Předně jest cit směšnosti a komičnosti provázen sám již opačnými reflexy, více méně vědomými, které sesilují a udržují dojem. Proto člověk i tímto dojmem jsa ovládán přeceňuje objektivní příčiny, jako při jiných citech se to stává. Za druhé však zanechává bujný a nerušený smích déle trvající náladu, která vyznačuje se oněmi prve zmíněnými nárazy innervačními, jež přetvořují se v příslušné výtvory představové. Odtud známí zkušenost, že lidé smíchem k veselosti naladění stále hotovi jsou k šprýmům a žertům a vtipným nápadům. Avšak shledáváme podněty k takovýmto obrazotvorným výbavám také jinde. Každá vážná práce, ať hmotná, ať duševní, vyžaduje upjaté pozornosti a tedy i v úkonu dýchacím udržuje po dlouhou dobu sesílený a zvolněný rythmus ve střídání fásí. Odtud pochází ona ochablost tělesná i duševní, která po déle trvající vážné práci zhusta opětovaným zíváním na jevo se dává. Než jakmile tato ochablost pomine, nastává nutná reakce organismu v tom spočívající, že objevují se ony slabé podněty ve svalech dýchacích a tím nálada k veselosti a žertům přizpůsobená. Proto jest člověk po odbyté povinnosti a vůbec po každé vážné práci, nevyčerpala-li úplně jeho síly tělesné i duševní, naladěn k veselosti a žertovné zábavě. A to opět v dětském a jinošském věku nejnápadněji se jeví. Proto mládež po vícehodinné školské dresuře oddává se rozpustilým a veselým nápadům, neboť jsou jen přirozenou a nutnou reakcí po déle trvajícím zvolnění úkonů životních. Z toho ale dále plyne také nutný požadavek, aby mládeži bylo volného času s dostatek popřáno, aby přirozené reakci sebe sama regulujícího organismu byla ponechána možnost. Jinak se mládež tělesně i duševně hubí. Člověk veselosti a bujnosti života naprosto odcizený stává se nestvůrou, života více méně neschopnou, a takových nestvůr naše moderní civilisace a náš nepřiměřený školský systém čím dál tím více zplozuje.

S druhé strany opět nutno uznati, že vážná práce jest nezbytnou podmínkou veselosti, totiž oněch obrazotvorných výtvorů, jež ze zmírněné nálady pocházejí.

I ve snu naskytají se podněty ku smíchu z příčin orgánových pocházející; výsledkem jich pak jsou obrazotvorné výtvory příslušného rázu dle zkušenosti každého jednotlivce, jeho zaměstnání neb zájmů. Zejména pozorování dětí malých i větších poskytuje příležitost, abychom se o tom přesvědčili. Zhusta hlasitě se smějí ze spaní. Avšak i když to se neděje. mohou nastati aspoň slabší podněty ve svalstvu dýchacím, jež pak příslušné děje smyslové vybavují.

Cit směšnosti jest živý afekt, a proto shledáváme při něm i onen přechod v afekt opačný, totiž buď v útrpnost, aneb po případě v živé vědomí vlastních chyb a nedostatků. Mladý věk obzvláště jest náchylen k tomu, aby na jiných lidech zpozoroval a vyhledával směšnosti a stránky komické. Příčina jest snadno pochopitelna. Obmezená zkušenost spůsobuje, že i menší odchylky od obvyklých jeho názorů stávají se nápadnými, a odtud časté podněty ku smíchu a žertu. Avšak zhusta stává se, že předmět k smíchu pobádající spojen jest s jinými stránkami vážnými, jichž povrchní a kvapná mysl ihned si nepovšimnula. Proto mládež nevázaná zhusta posmívá se mrzákům, všímajíc si toliko nápadné odchylky v držení těla a posuňcích a neuvažujíc toho, že nedostatky takové jsou neštěstím. Jakmile však podnětům k smíchu bylo vyhověno, hlásí se u lepších povah úvaha vážnější, a na místo dojmu směšného nastupuje útrpnost. Zhusta shledáváme starce, kteří přese všecku vážnost a odměřenost v zevnějšku některými posuňky jeví se komickými. I tu střídá se pak cit směšnosti s útrpností a káravými výčitkami vlastního svědomí. Aneb posmíváme se pošetilostem jiných lidí, ale jakmile nával bujného citu přestal, konáme pokorné úvahy o vlastních pošetilostech a poklescích.

Cit námahy svalové nastává vždy buď při déle trvající mírnější aneb při krátce trvající prudké innervaci některých svalů, jako při běhu, stoupání do kopce neb po schodech, nesení břemen neb konání jiných podobných pohybů. Vyznačuje se rychlým vdechováním a vydechováním a spolu též zrychlenou činností srdeční. Ostatní úkazy fysiologické, jako sesílené vypařování a tedy pocení, jsou sice dosti nápadné, avšak pozoruhodnější jsou změny v průběhu představ. Klidné střídání a podřazování představ jest zamezováno a pociťujeme spolu s tělesnou únavou i ochablost duševní, t.j. nedostatek vystřídání a apercepce. - Co tkne se výtvorů obrazotvorných v oboru úkonu dýchacího, bylo již předem podotčeno, že nejsou veskrze tak jasny jako ty, jež spadají v obor reflexů srdečních. Mimo obrazotvorné výbavy úzkosti a směšnosti a pod. dají se jen některé případy ještě vytknouti, jež slušno čítati mezi reflexy dýchací. Dosti často objevují se sny, že náhle odněkud padáme aneb náhle sebou trhneme, spolu s obavou, abychom neupadli. S tímto úkazem zajisté spojeno jest náhlé zatavení dechu, avšak spolu i bezpochyby náhlé zvolnění činnosti srdeční a z toho následující prudká innervace svalstva, buď skutečně provedená neb aspoň pouhými podněty se jevící. Obyčejně po takových snech se probouzíme a cítíme náhlé trhnutí údů. Časté jsou též jednotvárné sny beze změny totéž dějiště ukazující. Zdali tyto sny nějak s úkonem dýchacím souvisejí, nelze říci, poněvadž pozorování nepodává žádného návodu. Pochopitelnější jsou také dosti časté sny o bludištích, z nichž nemůžeme se vyplésti, na př. o ulicích města, po nichž marně chodíme, nemohouci nalézti, co hledáme, aneb o chodbách a schodištích, z nichž nelze nalézti východu atd. Takového způsobu sny daly by se pochopiti z obdobných případů jiných; jsouť to překážky, stále se opětující a podobá se, že souvisejí s uslabeným a přerývaným rythmem dýchání. Neřídké bývají též sny o dychtivém a napjatém očekávání, a ty beze vší pochybnosti lze včítati mezi reflexy dýchací. Nutno zde podotknouti, že obrazotvorná činnost snová právě tak jako ona, která působí ve bdělém vědomí, spočívá na široké půdě celého orgánového vědomí a že veškeré nahodilejší neb trvalé podněty v tom nebo onom úkonu spolupůsobí Některé lze dle podstaty snadno poznati, jako zvláště výtvory z reflexů srdečních, některých dýchacích, pohlavních a vasomotorických. Jiné jsou dle původu svého méně zřejmé, ale zdá se, že stav ústrojí zažívacího má veliký vliv na vytvoření snů, právě jako podmiňuje jasné neb pochmurné obrazotvorné pozadí bdělého vědomí.

Do obru reflexů vasomotorických spadají ony změny, jež známy jsou jako blednutí a rdění. Jsouce rozsáhlou měrou průvodními úkazy nejrozmanitějších citů, nemají samostatného významu citového, leč jen v jediném případě, a to jest cit studu. Podstata tohoto citu spočívá v náhlém zastavení činnosti svalových vláken tepenních, odtud přeplnění jemných cév krví a náhlé zardění, zejména lící. Jako průvodní úkaz jeví se zardění i opak jeho zblednutí velmi často, zardění obyčejně ponenáhlu, zblednutí i náhleji, jako při strachu, leknutí a jiných citech. Podstata studu však právě v tom spočívá, že ono překrvení cév nastane náhle a prudce a proto nápadně v orgánovém vědomí vyniká. Psychologické příčiny mohou býti obsahem svým rozdílné, avšak mají jednu společnou stránku. Vždy znamená to neshodu našeho jednání neb smýšlení se stávajícími platnými normami neb jinými důležitými zřeteli. Nejčastěji shledáváme se s tímto citem ve věku dětském a nepokaženém jinošském, řidčeji ve věku zralém, vůbec ale u povah prostších a upřímných. Proto děti zardívají se studem, když se jim vytýká mírně neposlušnost aneb poklesek, jehož se dopustily, také zardíváme se bezděčně, vzpomeneme-li si náhle, že naše jednání v tom neb onom směru bylo neslušné. Je-li neshoda taková vážnějšího rázu, nenastává zardění studem, nýbrž naopak leknutí, strach a sním spojené zblednutí. Vůbec nutno říci, že rdění se jako příznak studu stává se čím dál tím řidčím úkazem, ježto mládež předčasně dozrávajíc záhy nabývá nepřirozeného sebevědomí a zhusta mírnému pokárání jest nepřístupna. Tím řidčí však jest stud ve věku zralém a pokročilém, a jen u povah upřímných a prostosrdečných možno jej pozorovati.

Též zardění ostýchavosti spadá do všeobecného pojmu studu a jet výsledkem vědomí vlastní nepatrnosti oproti nějaké vážné auktoritě. Avšak i tento cit stává se u naší mládeže čím dál tím řidčím a na místo jeho nastupuje osobité sebevědomí a vypínavost, a t stejnou měrou u obou pohlaví. - Sem spadá taktéž stud pohlavní, ač podmínky jeho jsou poněkud rozdílné. Psychickým základem jeho jest pud pohlavní, avšak podobá se, že tento sám o sobě není dostatečnou podmínkou onoho úkazu. Neboť jest velmi pochybno, že by v říši živočišstva nějaká obdoba onoho studu byla shledána. Také zprávy, jež o surových národech máme, potvrzují domněnku, že onen cit jen ponenáhlu postupem lidské civilisace se vytvořil a tedy specificky lidským úkazem jest. Zdá se, že druhou podmínkou jeho jest ten stupeň společenských názorů lidských, kdy pohlavní spojení již pokládáno bylo za poměr společenský, právními a do jisté míry i náboženskými názory posvěcený. Čím výše v tomto směru společenstvo pokročilo, tím více vytřiboval se také stud pohlavní, a sice především u pohlaví ženského.

Psychologická podstata jeho dala by se tedy v ten smysl vyjádřit, že jest to cit ovšem zcela podobný povahou studu vůbec a toliko tím jako zvláštní případ se liší, že svrchu předpokládaná neshoda s platnou normou týká se nedovoleného tělesného obcování. Společnost lidská již velmi záhy, jak to i u nejsurovějších národů shledáváme, ustanovila stav manželský a průběhem vyšší civilisace jej posvětila náboženskými obřady. Odtud pochází pojem smilství a zvláště cizoložství, jež téměř všichni národové, surovější i pokročilejší, zatracovali a za zločin pokládali. Důležitost a hluboká významnost tohoto citu pro řádné společenstvo vymáhá toho, abychom při předmětu poněkud setrvali.

Kterak obě pohlaví v příčině přirozeného pudu od sebe se liší, bylo již dříve naznačeno. Surový chtíč mužův neznal zajisté žádných mezí, pokud ustálený mrav a zákon takových mezí neustanovil; žena naproti tomu již přirozeně od bezuzdné nevázanosti byla odvracována citem a požadavkem mateřským, jenž u surových národů daleko patrnějí působil, než u vysoko pokročilých a zvláště zvrhlou civilisací přirozenosti odcizených. Těhotenství samo a nápotomní péče o potravu plodu a další jeho výchovu kladlo ženě také přirozené meze. K tomu přistupoval pak ještě jiný podnět, zděděná totiž v ženském pohlaví lidském bázeň před znásilněním. Tyto dvě příčiny jsou tak podstatné, že dovedeme z nich pochopiti, proč právě u ženského pohlaví stud pohlavní jest větší mírou vytříben než u mužského. Avšak i tohoto musil se do jisté míry vyvinouti, poněvadž zásada o nedovoleném obcování stejně k oběma pohlavím se vztahovala. Že však mravní požadavek ne ženu kladený byl a jest daleko přísnější než v druhém případě, následuje přirozeně z toho, že ona jest matkou a vychovatelkou, její poměr k mladému pokolení tedy daleko užší a závažnější než poměr otce. Že však přes to již od pradávných dob vyvinula se či vlastně jako zbytek dřevní surovosti pozůstala prostituce, tedy nešetření onoho studu pohlavního a zásadního závazku společenského, jenž vyplýval z pojmu o nedovoleném obcování, jest taktéž pochopitelno: bylať tato nedůslednost nutna, aby neporušenost svazků manželských byla zachována. Kterak nutnost této nedůslednosti ve všech dobách byla pociťována a při tom přes to uznáváno, že to nedůslednost, o tom daly by se zajímavé doklady uvésti, leč to by nás příliš daleko zavedlo. Neporušenost svazku manželského byl tedy a je ten závažný zřetel, z něhož jedině onu nedůslednost omluviti a spolu zastávati možno. Z téhož velevážného a důležitého zřetele vyplývá i ideální a neocenitelná zásada o nezrušitelnosti svazku manželského, která by co posvátné palladium v lidské společnosti měla se udržovati a zastávati, neboť ona jedině dovede udržeti lidstvo v míře pravé lidskosti a opravdové mravnosti. Všecky námitky, jež naproti tomu uváděti se dají, jsou nepodstatné, poněvadž vždy lépe jest menším zlem zabrániti rozmáhání se většího zla. Dosti časté nespokojené a rozervané svazky manželské jsou nepopiratelným zlem, avšak přes to jest rozhodně správno, že rozvod dovoluje se jen za velmi vážných okolností a pak vstoupení do druhého svazku se zakazuje. Neboť kdyby rozvod pro nespokojenost snadno se povoloval a zvláště druhý svazek se nezamezoval, následovalo by z toho daleko větší zlo, t.j. stále více se vzmáhající bezuzdnost celého pokolení lidského a patrný návrat k surovosti zvířecké.

Jiné důvody, které zejména od frivolně smýšlejících žen uváděny byly, že sňatek bez lásky, a tedy obcování ženy s mužem nemilovaným podobá se prostituci, jsou tak svrchovaně nemravné, že ani není třeba je zevrubně vyvraceti. Potřebí poukázati toliko k tomu, že týž od nich vytčený zřetel i mezi zvířaty vládne, tedy prostě zvířeckým zřetelem jest, že však lidská společnost pokládá svazek manželský za právní občanskou, ale spolu posvátnou instituci, ač nikterak nebrání svazkům z lásky pošlým. Zřetel tento dlužno uplatňovati při uzavírání sňatku, nikoli ale jako důvod pro rozvedení již stávajícího za příčinou uzavření nového, neboť jak již podotčeno, jest to prostě zvířecký zřetel. Jak daleko dovede dostoupiti bezuzdnost a mravní zpustlost, když posvátnosti onoho svazku se nešetří, toho nalézáme v starších dějinách i v současném světě přímo úžasné a hrozné příklady.

Kterak mravnost ve starém Římě poklesla a tím spolu celý národ degeneroval, to jest s dostatek známo. Sám Augustus, jenž jako moudrý politik o to dbal, aby mravopočestnosti bylo šetřeno, nejhorším příkladem ostatním předcházel, zjevným násilím manželky vznešených Římanů k požitku odváděje. Vždyť i manželka jeho Livia, u římských spisovatelů pro ukrutnost svou zlopověstná, zda právem či neprávem, není dosud zcela zjištěno, po stránce ženské cudnosti však nedotknutá a neposkvrněná, byla násilně odvedená manželka jiného. A kterak zpustlost ženského pohlaví úžasně se rozmohla, vidíme zase velmi patrně na dceři Augustově, pověstné Julii. Tato tak daleko poklesla, že nesouc plod od svého muže Agrippy, prováděla pravé nevěstkářské orgie, o nichž celý Řím věděl, jediný Augustus nevěděl.

Ze současných národů budiž toliko jeden jako příklad podlé nevázanosti pohlavní a z ní pochodící nemravnosti a neschopnosti státního života a lidského pokroku uveden; jsou to Habešané. Jak hrozně mravnost u nich poklesla, ač jsou křesťané, budiž seznámeno z některých fakt. Mnohoženství jest tam dovoleno, svazky manželské uzavírají se většinou beze všeho církevního posvěcení a mohou býti rozvedeny podle libosti obou stran bez úředního povolení. Výtečný misionář a učenec Isenberg vypravuje, že za celou dobu svého pobytu v Abessinii mezi velkým počtem církevně oddaných lidí ani jediných manželů nepoznal, kteří sobě věrni zůstali. A cestovatel Rppell vypravuje o 17leté ženě, která již se sedmi muži byla rozvedena a s osmým v manželství vcházela. Z Těchto a podobných poměrů pochopiti lze, proč tento národ druhdy v prvním středověku křesťanstvím povznesený, pak ale pozvolna klesající, nemůže se dodělati urovnaných a spořádaných poměrů státních. tak že jest rejdištěm neustálých vzpour a rozkolů a ve všech činnostech lidského pokroku úžasně pozadu zůstává. - Kterak mnohoženství podrývá základy společenstva, poznáváme nejlépe z neurovnanosti národů mohamedánských.

Stud pohlavní podstatou svou spadá mezi city reflektorické z úkonu pohlavního, poněvadž předpokládá více méně jasné vědomí podstaty pohlavního rozdílu, neboť u malých dítek neshledáváme ještě ani stopy jeho. Plné platnosti dochází tedy teprv tu, když nastává doba zralosti. Avšak ježto s druhé strany mezi všeobecný pojem studu nutno jej vřaditi, proto jsme zde již k němu přihlédli. Z psychické povahy jeho následuje pak dále, že vznikati musí za všech okolností, které nějak vědomí pohlavního se dotýkají, t.j. kdy vědomí pohlavní a snad spolu nejasná neb více méně vědomá žádost se probouzí. O těchto okolnostech rozhoduje mrav lidský, za rozdílných dob vývoje a u rozdílných národů nestejně pokročilý. Mezi nedůležitější momenty, jež souvisejí se studem pohlavním, náleží i oděv a sním veskrze souvisící stud nahoty. Tento zajímavý zjev není veskrze podmíněn vědomím pohlavním, avšak přece úzce s ním souvisí. Oba tyto city, prostý stud pohlavní a stud nahoty vytříbily se ponenáhlu v lidském pokolení za rozdílných poměrů. Kde klimatické podmínky žádaly, aby člověk proti počasí se schránil, tedy v krajinách větší zeměpisné šířky, tam záhy nastala potřeba oděvu, v krajinách teplých naproti tomu nebylo této potřeby, a oděv vznikl ze zcela různých podnětů, ze žádosti ozdobiti své tělo. Již z této úvahy jde na jevo, že stud pohlavní a stud nahoty jsou původem svým různy, avšak pokrokem civilisace těsně srostly jako nezbytně spojené zjevy psychické. Proto shledáváme, že velká část méně pokročilých národů afrických nezná oděvu v našem smyslu, že mužové i ženy chodí nazí pokrývajíce toliko své přirození. Ba sáhneme-li do starších dob dějin lidských, seznáváme, že i vysoce pokročilí národové neznali oděvu, jako na př. staří Indové, u nichž sprosté i urozené ženy chodily téměř bez oděvu, aniž tím cit pohlavního studu nějaké újmy bral. Přirozeně, neboť požadavek tohoto studu nese se původně jen k tomu, aby zamezeny byly všecky skutky neb posuňky, jež by porušovaly čistou panenskou neb povinnou čistotu manželskou.

Tou měrou však, jak potřeby vydatnějšího oděvu uznána byla, víc a více splítal se stud nahoty se studem pohlavním, tak že obnažení pokládalo a pokládá se za porušení tohoto. Čím pokročilejší tedy lidstvo jest, tím více splynuly oba požadavky v jeden a nedají se více odděliti. Z toho též pochopiti lze, že zavrhování roucha jako věci nepříslušné k prosté ryzotě mravů jest přímo neslučitelno s lidstvem pokročilým a nutně za nemravné považovati jest. A nahlédneme tedy, proč přísně smýšlející Žižka se vší krutostí a nelidskostí vyhladil nestoudnou sektu naháčů.

Přes to nutno uznati, že oba city až potud jistou měrou jsou samostatné. Stud nahoty totiž i mimo takové okolnosti, které by přímo dotýkaly se vědomí pohlavního, nabývá své platnosti, poněvadž označuje nesrovnalost se stávajícím obyčejem a mravem. Ostýcháme se bez dostatečného pokrytí před druhými lidmi se objevovati nejen proto, že by tím stud pohlavní byl dotčen, nýbrž i z té příčiny, že nesrovnává se s obyčejem a příčí se sebevědomí aneb důstojnosti.

S citem pohlavního studu souvisí ještě jiný úkaz neméně zajímavý, jest to koketství. Podstatou svou jest právě tak nedůsledností ve příčině požadavku mravního, jako prostituce sama, ač významu mírnějšího. Vyměřili bychom pojem jeho asi v ten smysl, že jest to uplatňování buď tělesných neb duševních půvabů za tím účelem, aby u druhého pohlaví vzbuzen byl chtíč aneb aspoň záliba. Již z této nepokryté definice vyplývá zřejmě, že jest koketství citovou náladou mravně nebezpečnou a proto zavržitelnou. Že děje se jemnějšími neb hrubšími prostředky, netřeba vykládati, avšak na to upozorniti třeba, že účel jeho v mnohých případech jest přímo nemravný. Díti se však může buď nevědomky, buď vědomě a vypočítavě. Co prvého se tkne, podobá se, že jest prostředkem od pradávných dob, z nižších stupňů fylogenetickým zděděným, tedy nikoli specificky lidským úkazem. V říši živočišstva koketují samci i samice stejně, a úkaz ten zvláště v některých třídách jest nápadný. V pokolení lidském, jak se zdá, skoro výhradně ženskému pohlaví přísluší. Příčina toho je dosti patrna. Poněvadž mužské pohlaví z pravidla silou daleko převyšovalo ženské, nebylo koketování zapotřebí, dostačilo hrubé násilí. Poněvadž pak za dob pokročilých násilí stalo se zločinem, proto ovšem opět do jisté míry i mužského pohlaví koketování se mohlo vyvinouti. Mravní podstatu jeho vyjádříme nejlépe těmito slovy: Koketování jest prostituce neb cizoložství mírnějšího způsobu a zhusta prvním začátkem a úvodem k oběma.

Ve příčině výtvorů obrazotvorných v obor studiu příslušných máme zkušenosti dosti obmezené. Zdali za pravidelných poměrů ve stavu bdělém nějaké takové úkazy nastávají, nelze říci s jistotou; avšak ve snu pozorujeme úkazy, jež rozhodně sem vřaditi třeba. Fysiologickou podmínkou bylo by náhlé zastavení neb oslabení innervace svalových vláken jemných tepen, tedy náhlé překrvení jich. Dle ostatních podmínek orgánových berou pak sny sem příslušné rozličnou tvářnost na sebe. Časté jsou sny, že jsme v něčem pochybili a sobě děláme výčitky, avšak to není pravou podstatou studu a jeho výtvorů obrazotvorných. Avšak bývají neřídké též sny, že nedostatečně odění neb obnažení vycházíme mezi lidi a toto pak teprv zpozorujeme; takové sny bývají provázeny patrným citem studu a spadají jistě v tento obor. Zdali i mimo to případy prostého studu z příčin orgánových a příslušné jim výtvory se naskytají beze všech příměsků pohlavních, nelze také s jistotou říci. Nejspíše asi ve věku dětském.

Z citů v obor úkonu pohlavního náležejících vytkli jsme již stud pohlavní, a zbývají ještě tyto případy: Ostýchavost pohlavní, záliba v druhém pohlaví a láska.

Ostýchavost pohlavní rozeznáváme zde od studu z té příčiny, poněvadž tento předpokládá již jasné vědomí rozdílu pohlavního a podstaty pohlavního úkonu, tedy zralost dokonanou aneb počínající; ona však toliko nejasné tušení toho rozdílu, jež pozorovati možno ve věku dětském u chlapců i dívek před nastávající pubertou. Jest tedy ovšem ostýchavost se studem příbuzná, avšak liší se tím, že nemá za podklad jasné vědomí pohlavní. Dále jeví se tato ostýchavost rozdílným způsobem dle toho, je-li druhé pohlaví věkem rovno aneb, dospělejší a zralé. V Prvém případě podobá se nechuti a odporu, v druhém ostýchavé úctě. Malí chlapci bezděčně cítíce rozdíl u dívek jim věkem rovných chovají k nim nechuť a neradi své hry s nimi sdílejí, leč by to byli bratři a sestry, tedy od nejútlejšího věku sobě přivyklí. Naopak chovají malé dívky nechuť k chlapcům, ježto příčí se jim surovost a pánovitost jejich a hřmotné nevázané hry. Vůči dospělejším naopak jeví se ona ostýchavost jako stydlivá úcta a bázeň. Jakmile však blíží se doba nastávající zralosti pohlavní, mění se pozvolna a nepozorovaně ona nechuť v zálibu. Záliba pohlavní u obou pohlaví stejně se nalézající, jest dalším případem v tento obor náležejícím.

Ona předpokládá již probouzející se vědomí onoho rozdílu a objevuje se v plné platnosti teprv v době zralosti. Podmínky její jsou kromě onoho vědomí vlastní pohlavní podstaty též nápadné rozdíly, jež obě pohlaví od sebe rozlišují. Již z toho jest vidno, že tento cit není specificky lidským úkazem, nýbrž člověku s ostatními živočichy společný. Kromě patrných rozdílů ve vývoji postavy jsou to však také rozdíly povahy a projevování jí zevním způsobem, co udržuje a podněcuje zálibu. Nechtějíce zevrubněji mluviti o rozdílech tělesných, naznačíme stručně ony významné rozdíly povahy a způsobu. Nápadný rozdíl shledává se již v hlase, a ten jest tak významný, že nedovedeme si snadno mysliti muže s vysokým ženským, aneb ženu s hlubokým mužským hlasem. A kde takové nepravidelnosti se vyskytají, jsou na ujmu mužskosti a ženskosti. Co pak povahy se tkne, jest mysl mužova původně surová a pánovitá, k páchání násilí vždycky nakloněná, při tom však přímá a bez úskoku. Ovšem tento normální ráz nezvrhlé mužskosti zhusta nepříznivými okolnostmi pozměnil se v ukrutnost spojenou s lstivostí a úskočností. Národové takové povahy jsou pravými metlami svých sousedů a Ďábelskými obludami v podobě lidské. Zlopověstní jsou v té příčině někteří kmenové afričtí, jako na př. kmen Tibu a jiní. Žena naproti tomu v normální míře vyznačuje se mírností, povolností, mírumilovností a smířlivostí, při tom též lstivostí a zchytralostí. Kdežto muž nakloněn jest k hněvu a prchlivosti a snadno dopouští se násilí, kloní se žena k hašteřivosti, muž snadno oddává se nestřídmosti v jídle a pití, normálně vyvinutá žena však v jednom i druhém je střídmá, avšak nakloněna mlsnosti. Naproti surové osobivosti mužově žena projevuje ochotu a lichotnost a přirozenou koketnost. Pokročilá civilisace zušlechtila namnoze tyto obapolné stránky povahy, avšak odstraniti je nemohla. Mezi význačné rozdíly obou pohlaví zvláště pak náleží to, že u ženy normální jest cit mateřský nejpřednější stránkou péčí a starostí, když jest matkou, muž původně surový péče otcovské neznal. Kdybychom chtěli nestranně oceniti mravní hodnotu jednoho i druhého pohlaví, řekli bychom, že u obou dobré a zlé stránky jsou asi v rovnováze, pokud zvrhlost pokroku ty neb ony vlastnosti nepřirozeně nezvětšuje. Proto již dávno bylo uznáno, že muž a žena ve svazku manželském spojeni i po stránce mravní činí teprv celého člověka.

Tato rozdílnost povahy a způsobu jest zároveň kromě rozdílné podstaty tělesné přirozeným podnětem vzájemné záliby. Mužova síla a surovost byla a jest u méně pokročilých národů předmětem úcty u ženy, mírnost a lichotnost její naproti tomu mocným půvabem pro muže. U pokročilých národů nastupuje na místo surové tělesné síly důmysl, podnikavost a pořádací mysl mužova, kterážto vždy jest nutnou protiváhou vrozené ženě povrchnosti a lehkomyslnosti. I rozdíl ve příčině pohlavní žádosti jen zvětšuje obapolnou zálibu.

Přes to však, že ony duševní stránky v životě důležitosti vynikají nad zálibou ve stránkách prostě tělesných, přece tato záliba smyslná čili prostě zvířecká, poněvadž člověku s ostatními živočichy společná, přímo nad ostatní zřetely vyniká. Že tomu tak, poznáváme z celé podstaty lásky pohlavní. Také estheticky zušlechtěný vkus v krásných tvarech nevymyká se nikdy z oboru smyslné záliby, protože podkladem a příčinou jeho jest pud pohlavní. Poznává se to snadno i z toho, že výtvarní umělci vždy s obzvláštní zálibou vytvářeli postavy druhého pohlaví.

Fysiologická stránka tohoto citu jest snadno pochopitelna. Z dávného vývoje jednak pokolení lidského, jednak rodů dřívějších, pochází nevědomá souvislost mezi názorem tělesného vývoje druhého pohlaví a úkonem pohlavním samým. Proto člověk, právě jako všichni druhové a rodové živočišstva, přímo pochopuje platnost tohoto rozdílu ve vývoji tělesném, ten rozdíl jest mu významným, protože nevědomky podněcuje žádost pohlavní. Proto právě zůstává ona záliba nutně vždy na stupni prostého pudu zvířecího, i když zdánlivě sebe více estheticky jest zušlechtěna. Co do síly jest tento cit rozmanitých odstínů schopen, dle toho, jaká jest povaha, jak vytříbena vzděláním a obzvláště dle toho, nebyla-li popuštěna uzda nedovoleným žádostem. Proto i v této příčině jest výchova lidského pokolení nesmírně důležita, a jest žádoucno, aby budoucí lidstvo vypěstovalo větší střízlivost a rozumnost v tomto směru. O koketství jako přirozeném a zvířeckém prostředku dráždit zálibu neb chtíč bylo svrchu již promluveno. K tomu dlužno dodati ještě toto. Nepravá civilisace za všech dob, a tak i naše nynější, v tom obzvláště si libuje, že onu zálibu v druhém pohlaví nepřirozeně pěstuje a snadno k výstřednostem přivádí. Kterak o tom souditi jest s hlediště mravnosti, nemůže býti nijak pochybno. Obapolné dráždění a podněcování obou pohlaví rafinovanými prostředky koketerie, vybraného vkusu v oděvu atd. není vlastně nic jiného, než provozovaná v nejširším směru duševní prostituce. Že tím mravnost a střízlivá soudnost velice se ruší a maří, jest patrno, obě pohlaví se navzájem klamou a navzájem podněcují výstřední zálibu a chtíče, jež podněcovati jest škodlivo a v praktickém smyslu životním prostě bezúčelno, proto že nedají se vždy tyto žádosti uskutečniti.

Stránka obrazotvorná jest v tomto případě taktéž nadmíru bohatá, a bližšího výkladu není nikterak zapotřebí. Postačí pak poukázati k tomu, že mladý věk člověka, pokud nezváží uspokojivým manželstvím, těká a blouzní luznými a klamnými obrazy o druhém pohlaví. Kdo živější obrazotvorností nadán jest, snadno vytvořuje si více méně mlhavé obrazy čili ideály, jež uskutečniti, tím že všecku píli vynakládá, aby jim dodal určitějších rysů, aby mohly býti zřejmě pojaty a ustáleny.

Přes společnou základní podstatu, kterou má záliba v druhém pohlaví, vytváří se přece dle osobní a tělesné i duševní povahy každého jednotlivce rozdílně. Možno zde pronésti zásadu, která sice vyjimky připouští, ale všeobecně platnost osvědčuje: Záliba táhne se především k tomu, co s vlastní osobností jest nejpodobnější. Onen svrchu zmíněný ideál, jejž více méně každý člověk sobě vytvoří, jest při vší kolísavosti přece jen průmětem vlastní osobnosti v obor smyslového názoru. Celá nálada orgánová, zejména pak vědomí klidného svalstva. t.j. svalstva kosterního, najmě lícního ve střední klidné poloze, jest ten základ obrazotvorný, z něhož vytvářejí se ony nejasné průměty. Než to týče se toliko tělesné stránky t.j. zevního tvaru těla a lící, k tomu ještě přistupují požadavky přizpůsobené dle vlastního rozumového a citového života. Zkrátka, zkušenost potvrzuje, že člověk při zálibě své vyhledává osobnost, která jest poněkud obrazem vlastní osobnosti. Z toho jedině vyložiti dá se rozmanitost vkusu a zejména ta věc, že vkusy u rozličných lidí mohou býti zcela opačného rázu. Kdyby tato rozdílnost neměla podstatného podkladu v osobnostech samých, nebyla by pochopitelna. Ovšem připomenouti dlužno, že vkus oné záliby není žádnou přesně vymezenou normou a že okolnosti a náhoda mnoho přičiňují, než přes to nelze mysliti si, že by toliko z nahodilosti pocházel.

Ač tedy jest záliba v druhém pohlaví všeobecnou vlastností, tedy všeobecně lidská, jest u každé osobnosti přizpůsobena dle podstaty vlastní. V tom nutno hledati význam a podstatu lásky pohlavní jako specifického citu přiostřeného naproti všeobecné zálibě. Ona záliba může býti stupňována od mírně lhostejnější nálady až k výstřední rozjitřenosti, kteráž podmíněna orgánovými závadami zděděnými neb získanými nabývá již chorobného rázu, a sice buď nymphomanie neb satyriase. Ale u zdravých střídmých povah se ona záliba nikdy tou měrou nezvýší, nýbrž předpokládá, jak již řečeno, buď přirozené původní závady neb zhýralost a chlípnost zvykem ustálenou. Avšak takto stupňovaná záliba naprosto liší se od lásky. Tato jako specifický cit zostřený právě daleka jest oné všeobecnosti a neurčitosti, kterou se vyznačuje stupňovaná povšechná záliba. Nese se vždy k jedné osobnosti, protože tato vyznačuje se těmi oněmi vlastnostmi, v nichž právě hledati jest příčinu onoho zostření v cit vášnivý. Dle povahy člověka při tom buď zevní vlastnosti, t.j. krása, aneb vnitřní, buď zřejmě pozorované a zjištěné, aneb jen temně tušené stránky povahy rozhodují. Čím více k lásce přimíseno záliby ve stránkách duševních, tím více béře na sebe ráz citu ideálního, zakrývajíc pak snadno přirozený podklad záliby vůbec, totiž pud pohlavní. Zejména zakládá se na takovém vytváření lásky všecka romantičnost její, kteráž bere původ z nejasných a temně tušených názorů o vynikajících vlastnostech druhé osoby. Zkrátka, jest tedy láska dle povahy jedné i druhé osobnosti buď rázu přirozenějšího, t.j. smyslnějšího, aneb vytříbenějšího a ideálnějšího.

Než podstatu lásky nepojali bychom nikterak úplně, kdybychom nepřihlédli spolu k tomu, co jest nejpodstatnějším rázem jejím, k výtvorům obrazotvorným. Není citu vášnivého, při němž by výtvory obrazotvorné větší platnosti nabývaly než tuto. Proto láska jako všechny vášnivé city zaslepuje soudnost, odívajíc vyvolenou osobu vlastnostmi ze zásoby rozbujnělé obrazotvornosti vzatými. Proto též nutno říci ve smyslu psychologickém, že nad míru střízlivé soudnosti rozbujnělá obrazotvornost činí pravou podstatu lásky, tím spolu její vynikající význam a slabost i nespolehlivost.

Praktická důležitost lásky, v tom přesném smyslu, jak právě naznačena, byla ode dávných časů až přes příliš přeceňována. Chceme-li střízlivě věc posuzovati, řekneme, že daleko více lidskému pokolení ublížila než prospěla. Neboť odkud pocházejí nespokojená manželství než odtud, že lidé sňatek uzavřevší láskou zaslepeni svých obapolných vlastností dostatečně nepoznali a tedy více očekávají, než právem mohou očekávati? V té příčině pokrok civilisovaných národů bez odporu mnoho zavinil a vytvořil z lásky nepravou modlu, jíž nestřízlivý svět, především mladý a nezkušený, neoprávněně oběti přináší. Co při tom zavinili básníci a básnířky, povolaní i nepovolaní, a zejména beletristé obojího pohlaví, nejvíce však spisovatelky a básnířky, od řecké Sapfy počínaje až k našim moderním Sapfám a Korinnám, o tom dalo by se mnoho uvažovati. Spokojíme se jedině poznámkou, že přiložena lásce důležitost, jíž nikdy neměla a nemá, že pokládána za požadavek, jenž zejména střízlivou rozumnost ženského pohlaví valně ohrožuje. Zvláště spisovatelky a básnířky statně o to se zasazovaly, aby obloudily ženský svět nepravým náhledem, že láska jest úkonem ženy. Ano, zajisté jest láska úkolem ženy, ale nikoliv ta, o níž blouzní ony ztřeštěné hlavy: jejím úkolem stejně jako mužovým jest láska k zvolenému druhu, k dětem, k lidem nuzným a potřebným, zkrátka ta čistá, nezištná láska bez osobivosti a sobectví, kterou nutno pokládati za požadavek všelidský vůbec. Ona láska však jest plna ješitnosti, osobivosti a sobectví. A z té jediné příčiny vždy na světě více ublížila než prospěla. Proto třeba jest, aby lidstvo vystřízlivíc z nepravých ideálů pěstovalo rozumnou střízlivost životní a obzvláště mládež obou pohlaví k ní navádělo. Všechen náš život k tomu jen přispívá, aby ona modla a jiné s ní spojené nepřístojnosti byly pěstovány, jako koketerie, záletnictví, cizoložství, marnotratnost a neskromnost. Proč naše novelistka nedovede nic jiného vylíčiti než lásku, její zdar neb nezdar? Není lidský život se svými snahami a city tak bohatým zdrojem spisovateli, aby dovedl z něho čerpati a čtenářstvo poutati jinými předměty než onou neustálým vypravováním zevšednělou, otřepanou a lživou povídačkou o lásce?

Proto plného povšimnutí a pochvaly zasluhuje církev českobratrská, která zavrhujíc veřejné zábavy vychovává mládež střízlivě a rozumně. Také nám plnou měrou jest té střízlivosti zapotřebí i z příčin všeobecných, i obzvláště z šetrnosti a útlocitného zřetele k pohlaví ženskému samému. Jak mnoho jest nyní dívek a bude jich čím dál tím více, které nepoznají domnělého blaha lásky a rodinného života! Srovnává se tedy s požadavkem lásky křesťanské, když společenstvo dopouští, aby střízlivá a spokojená mysl, skromnost v požadavcích záhy byla otravována převrácenými ideály a lichými tužbami o nějakém blahu, v němž, když se ho i dostane, tedy v nejlepším možném případě, dojde člověku zklamání? Příroda sama s dostatek o to se postarala, aby mladistvá a nezkušená myl bloudila v obrazech vykouzlených, není nikterak třeba, aby tato náchylnost bylo podněcována a zostřována. Mírniti třeba. nikdy nepodněcovati. Dále však oním jednostranným vypěstováním snah a citů, domněle ženskému pohlaví příslušných, odvrací se jen mysl dívek a často i provdaných žen od plnění povinností a úkolů, jež každém u člověku bez vyjimky jsou vyměřeny, a což neméně důležito jest, odcizuje se nepředpojaté vnímavosti a prostému citu, jenž jest bohatým zdrojem štěstí a spokojenosti.

Přihlížíme-li ale k fysickému úkolu, t.j. ku zplození mladého pokolení, jest nanejvýš pochybno, že by rozjitřený cit lásky opravdu prospěl budoucímu plodu. Spíše dá se očekávati, že ona náchylnost k citům nepřirozeně zostřeným jako neblahé dědictví sděluje se plodu a tím i od pokolení k pokolení člověčenstvo víc a více degeneruje. Nepřihlížejíce pak ku zklamání, jež v každém z takovéto lásky pošlém manželství více méně nastati musí, uvažme jen, že láska manželská jest něčím zcela jiným než ona mylně požadovaná a předpokládaná modla. Její přední podstatou jest shovívavost, nezištnost a skromnost, vzájemná povolnost bez svéhlavosti a svědomité plnění povinností, jak k sobě navzájem, tak k dětem. Z toho je s dostatek patrno, že střízlivější nálada lidí do svazku manželského vstupujících je daleko více žádoucna, než ona klamně vyblouzněná láska, neboť manželská láska jen ponenáhlu se vypěstuje, a kdo s onou předpojatou vášní do tohoto svazku vstupuje, musí zprvu překonati nezbytně se dostavující zklamání, než nastoupí na onu cestu rozumného vypěstován obapolné lásky.

Korelátem pohlavní lásky jest žárlivost, oba úkazy jsou ode dávna zděděným majetkem v pokolení lidském a nikoliv jen podstatě lidské příslušny, nýbrž v říši zvířectva stejnou měrou se jevící. O povšechné podstatě žárlivosti bylo již dříve promluveno, třeba jen přičiniti některé doplňky. Ježto láska a zejména svazek manželský jest netoliko svazkem vzájemné přízně nýbrž také závazkem a manželství spolu právním poměrem, následují z toho vzájemné povinnosti, jichž plnění upřímné a svědomité sluje věrností. Především nutno míti na zřeteli svazek manželský a jemu blízký závazek vzájemným slibem. Nejhrubším proviněním proti této věrnosti jest cizoložství, které proto všude pokládáno bylo za zločin. Avšak závažným proviněním jsou také koketní zálety a koketerie vůbec; neboť jak již praveno, jsou tyto duševní prostitucí a duševním cizoložstvím. Snadno pochopí se, že chování jedné neb druhé strany snadno zavdá příčinu k nespokojenosti, není-li veskrze skromné a opatrné. Ve všech těchto okolnostech shledáváme bohatý zdroj žárlivosti v tomto užším slova smyslu. Podstata tohoto citu jest patrná. Každé skutečné neb domnělé porušení povinné věrnosti pokládá se přirozeně za ujmu vlastního práva, a cit z toho vyplývající jest smíšený, jednak pokoření vlastní osobnosti, jednak bolest nad nevěrou, jednak hněv a roztrpčení. Avšak jako láska sama béře svou podstatu především z bohatých výtvorů obrazotvorných, tak i žárlivost jimi především jest vyjádřena. K oněm citům přistupují tedy nezřízené obavy, jež zhusta daleko převyšují původní objektivní příčinu citu. Čím vášnivější a zaslepenější jest láska, tím větší žárlivost, naskytne-li se nějaká příčina podezření; čím rozumnější a střízlivější však jest, tím snadněji dostaví se střízlivá soudnost nedopouštějící, aby obavy vzaly převahu. Jako láska sama jest významným činitelem v duševním životě surovějších i pokročilých národů, tak opět žárlivost neustále proměňuje náladu s láskou spojenou, někdy podněcuje, někdy ochlazuje, ano někdy docela ji hubí.

O citech z reflexů svalových pocházejících netřeba zvláště mluviti, poněvadž ji vícekráte po příležitosti bylo naznačeno, že takové reflexy jsou pozorovatelnou podstatou citů mírných, zvláště také aperceptivních. Nutno však upozorniti na to, že podněty svalové stávají se zhusta základem obrazotvorných výtvorů, a to obzvláště ve snu. Ať vykoná se skutečný pohyb, ať zůstávají onyno podněty pouhými podněty, vždy vybavují se příslušné představy zrakové i jiné a vznikají takto sny o ježdění, chodění, lezení do kopce atd.

Kap. IV. City ze zákonitého střídání pochodící čili nálady.

Změny v orgánovém vědomí nastávající jsou vůbec příčinou a spolu podstatou citu. Uvědomění citu jest toliko uvědomění rozdílu v povšechném vědomí, který buď jen některého úkonu, a to brzy toho neb onoho především, po případě i všech úkonů zároveň se dotýká. Řečené reflektorické city tím právě vyznačují se, že vlivem smyslového a rozumového života náhlé změny nastávají, které sice obyčejně vztahují se k více úkonům, ale přece jistého úkonu před druhými více se dotýkají. Odtud ono svrchu provedené rozdělení. Naproti tomu shledáváme však v orgánovém vědomí zákonité střídání, které bez nahodilých příčin z vědomí smyslového a činností rozumových pošlých podstatou oněch úkonů samých kladeno jest. Ze střídavých změn těchto pocházejí povšechné nálady, jež mimo to výslednými stavy po specifických citech různého pozměnění docházejí.

Již dříve bylo řečeno, že každý úkon vyznačuje se střídavými fásemi, jichž pravidelný postup jest nevědomým a někdy též vědomým požadavkem. Vytkli jsme jako nápadné příklady úkon požívací a též dýchací, upozornivše při tom na to, že u některých úkonů střídavé fáse nelze zřejmě pozorovati. Tak zejména u činnosti srdeční a vasomotorické. Přes to však jest ono zákonité střídání všeobecnou vlastností nejen úkonů vegetativních, nýbrž i smyslových a rozumových. Podobné fáse jako dříve vytčené možno sledovati u všech posléze jmenovaných úkonů. A kdežto přiostřené city reflektorické vyplývají po výtce z úkonu srdečního, dýchacího, vasomotirického a též pohlavního, dotýkají se povšechné nálady a s nimi sdružené žádosti především úkonu potravního a vymítacího, pohlavního, pak ale též úkonů smyslových, svalových a rozumových. I tyto posléze jmenované vykazují zřejmé fáse střídavého orgánového vědomí, ale liší se tím významně od citů reflektorických, že s oním střídáním nutně spojeny jsou žádosti přirozené čili pudové.

K tomu druží se dále ještě jiné střídání, jednak z celkové potřeby organismu, jednak z fysických podmínek života plynoucí. Co prvého se tkne, poskytuje střídání bdělého vědomí a spánku obzvláště významné nálady. Ale též fysické poměry a podmínky života vůbec jsou zdroji střídavých nálad. Rozdíly světlosti a teploty, tlaku vzduchového, vlhkosti neb suchoty vzduchu, dále pak roční vystřídání, podmíněné zdánlivým pohybem slunce v ekliptice a s ním kladené rozdíly teploty, vzduchového tlaku, srážek a počasí vůbec mají patrný, ač ne tak makavý vliv na vědomí orgánové a způsobují tedy rozdílné nálady.

Počneme opět s náladami, jež ze střídání fásí při úkonech vegetativních pocházejí. Již dříve bylo vytčeno, že vedle střední fáse klidové možno rozeznati jednak vzmáhající se nepokojnou náladu potřeby čili žádosti, jednak uspokojení, jež poskytuje ukojení potřeby. Při úkonu dýchacím a srdečním jsou tyto fáse kratičké, ale dají se při dýchání zřejmě sledovati. Při obou těchto úkonech dějí se změny kromě případů citů reflektorických i z příčin pouze orgánových v nemocech a při některých přirozených závadách. I to jsou nálady, avšak rázu výminečného, nikoliv pravidelného.

Při úkonu potravním možno sledovati tyto střídavé nálady: Vědomí nasycenosti, kteréž jest spíše záporného významu, aspoň proti hladu, kterýž tak nápadně vyniká. Dále ponenáhlu vzmáhající se vědomí hladu a žízně a z něho vyplývající žádost pokrmu a nápoje. Prostě mylným bylo by názorem, domníval-li by se kdo, že hlad jest pouhým tělovým pocitem místně omezeným, asi jako svědění a lektání nebo místně vytčená bolest. Nikoliv, nýbrž pocit hladu, ač v žaludku lokalisován, spojen jest s pozvolna se vzmáhající innervací jednak svalů a ústrojí ústních, jednak ostatního svalstva kosterního. Tato stoupající innervace dodává hladu, kdy opravdu se pociťuje, obzvláštního rázu nepokojné nálady, kteráž vzmáhá se až k zuřivosti, není-li prostředku k ukojení. Při tom dějí se i změny v ostatních úkonech, jež provázejí onu celkovou náladu. Proto jest hlad opravdovou citovou náladou a zároveň žádostí, poněvadž podstata této z innervace příslušného svalstva pochází. Libost kojení hladu a žízně není také jen tělovým pocitem, nýbrž opět povšechnou citovou náladou, a to tak významnou, že co do důležitosti praktické všecky ostatní citové nálady daleko převyšuje. Odtud onen vtipný výrok, že žaludek jest středem světa. V čem ona libost ukojení hladu s žízně spočívá, o tom také již bylo promluveno. Jest to především uskutečnění dávno působících podnětů k jistým pohybům, a proto jest jakost pokrmů a nápoje u člověka a i jiného živočicha opravdu hladového a žíznivého vedlejším zřetelem. Nasycování má však ihned následky v celém vědomí orgánovém, netoliko proto, že mizí specifický pocit hladu a žízně, nýbrž také tím, že ostatní činnosti vyživovací se zvyšují. Po ukojení hladu a žízně nastávající stav uspokojení jest libostí, jejíž síla povlovně ochabuje, až přechází do klidného stavu středního.

Zcela obdobného rázu jsou střídavé fáse úkonu vymítacího a pohlavního. I zde možno rozeznati střední stav klidu, z něhož pozvolna vznikají podněty motorické v příslušných ústrojích a tím spolu specifickou žádost vyjadřují. Při úkonu pohlavním dostupuje ona žádost též snadno stupně tvořivosti, není-li dána příležitost ukojení. Tak zvláště v říši živočišstva, ale i v lidstvu naskytají se případy, kde neukojená žádost té výše dostoupí, že nedbá žádných mezí zákonných a mravních. Sem čítati třeba většinou případy znásilnění, pokud se dějí za našich dob. Ony tři fáse klidu, žádosti a ukojení, jsou tedy v obou těchto případech a obzvláště při úkonu pohlavním velice patrnými citovými náladami. K tomu přistupují pak další ještě okolnosti, jež úkonu pohlavnímu dodávají zvláštní praktické důležitosti, a to u pohlaví ženského. Nehledě ku specifickému citu lásky, shledáváme u ženy patrně rozlišené fáse citových nálad, katameniemi způsobené. Fáse tím kladené liší se ovšem od onoho vzorce svrchu vyjádřeného, t.j. klidu, žádosti a ukojení, který mimo to ještě svou platnost má. Zde jest prvou fásí příprava ku katameniím, vyznačená zvláštní náladou a místními pocity tělovými, druhou pak vylučování menstruální krve, samo spojené s celkovou nelibostí, a posléze třetí fásí přestávání a návrat v klidové střední vědomí, t.j. vzhledem k tomuto vystřídání samému. Neboť po katameniích nastává vlastně teprv uvědomění úkonu a jeho požadavků, jakož vidíme nejpatrněji a v nejprostší míře v říši živočišstva. Člověk obojího pohlaví právě tím jen liší se, že není v plnění toho úkonu tak omezen časem jako ostatní ssavci.

Z nutného střídání bdělosti a spánku následují taktéž důležité nálady. Pominouce vlastní spánek přihlédněme především k náladě, jež ovládá celkové orgánové vědomí po spánku. Po probuzení nenastala ještě bdělost a střízlivost v plné míře, již pozorujeme teprv za nějakou dobu po spánku. Jest to jakás předchozí nálada ze spánku k úplné střízlivosti. Při ní patrna jest chabost i smyslových činností i rozumových a obzvláště paměti, také svalová činnost není ještě zcela probuzena a je bez oné svěžesti, jíž se vyznačuje úplná střízlivost. Nazýváme tento stav vědomí rozespalostí. Čím zdravěji a přirozeněji je člověk živ, tím kratší je doba tohoto přechodu, a člověk po zdravém a dostatečném spánku rychle dovede se vzchopiti k úplné pružnosti svalové a střízlivosti rozumové; doba rozespalosti jest kratičká. Čím klidněji jest spánek, čím častěji totiž přerušován probouzením, a čím menší hloubka jeho vůbec, tím delší jest také ona doba přechodní, než úplná střízlivost a pružnost se objeví. K tomuto nepřirozenému stavu přispívá jednak nemírnost v pokrmech a nápojích, rozčilování nemírnými zábavami a požitky a obzvláště převaha duševní práce nad činností hmotnou t.j. svalovou. Odtud pochází onen u vzdělaného lidstva skoro všeobecně rozšířený úkaz, že po spánku ještě delší dobu prodlévá se na loži, buď v polospánku neb i beze spaní, poněvadž není dostatečných svalových podnětů, t.j. chuti k vstávání. Kdežto člověk bujarý po probuzení vymrští se bez váhání s lože, cítě živé podněty plně probouzejícího se života, jest u člověka, tím neb oním způsobem nepřirozeně žijícího, ono probouzení svalových činností ponenáhlé. Také převaha nečinnosti a návyk přispívají k tomu mnoho, že lidé nad potřebu prodlévají na loži. Jak nápadně v této věci liší se lidstvo pokročilé od surovějšího a proto zdravějšího, možno poznati obzvláště z toho, že naši lidé bez teplého ranního pokrmu, obzvláště podněcujícího, jako kávy neb čaje, nesnadno dospívají úplné činnosti a pružnosti k práci buď duševní neb hmotné. Naproti tomu národové surovější zhusta po probuzení celé hodiny byli činní, prve než pokrmu požili; tak seznáváme zvláště ze zápisků Xenofontových. I za našich dob zřídka ještě vyskytají se případy, že lidé mají tak zdravou a přirozenou čilost, že bez požití ranního pokrmu dovedou celé dopoledne pracovati.

Následující nálada čilosti a střízlivosti vyznačuje se těmito znaky. Předně patrnými podněty k pohybům. Proto jest to doba největší čilosti a pružnosti svalové, pohyb a námaha tělesná vykonává se s libostí, a únava nenastává i při námaze tak snadno, jako v pokročilejší době denní. Ve příčině činností rozumových jeví se podobný úkaz. Představy vynikají onou plynulostí a snadnou výbavou, která jest podmínkou rozumových činností, také paměť jest čilejší a spolehlivější než jindy. Chceme-li pojem střízlivosti přesně vytknouti proti ostatním náladám denním, více méně k únavě a spánku se klonícím, řekneme takto: Všecky výbavy a všecky podněty ku spojování a podřazování, které dle ostatních okolností vůbec možny jsou, působí snadno a rychle, pokud ovšem výminečné případy nemoci neb churavosti překážkou nejsou. Také reflexy zamezovací působí nejsnadněji. Proto říci lze, že člověk v době úplné střízlivosti jest i hmotné práce nejschopnější i k rozumovým činnostem nejzpůsobilejší i nejsnadněji sebe opanuje.

Než rozumí se samo, že i tato doba netrvá stejnoměrně, jednak smyslové, jednak svalové neb rozumové činnosti mají za následek únavu, která však buď odpočinkem, buď střídavým zaměstnáním dá se překonati. Proto dovede člověk v době dopolední souvisle více hodin pracovati, aniž cítí nápadnou únavu. Z té příčiny jest tato doba i účelům vyučování nejpříznivější.

Avšak činnosti smyslové i svalové i rozumové pozvolna zjednávají únavu, t.j. větší menší neschopnost ku střídavým dějům chemickým. K tomu přistupuje pak i potřeba pokrmu, a následující nasycenost jest dobou pro činnosti toho neb onoho způsobu méně způsobilou. Odtud známý obyčej odpoledního krátkého klidu čili siesty. Pak pozvolna opět dostavuje se větší pružnost svalová a čilost rozumová, čili střízlivost, a proto pozdější odpoledne jest opět příhodnou dobou ku práci. Přes to však vzmáhá se ona neschopnost chemického skladu a rozkladu čím dál tím více, ač nahrazuje se přestávkami a lehkou prací čili zábavou, a tím vzniká třetí stupeň denních nálad, s únavou pozvolna se dostavující ospalost. Čím se ospalost liší od doby střízlivosti, jest patrno. Předně zmenšenou vnímavostí čidel, přecházejících pozvolna ve stav nečinnosti a neschopnosti, t.j. spánku; dále chabostí svalů a posléze nedostatkem oné plynulosti a snadné výbavy představ. reakce spánková pozvolna a s většími menšími přestávkami připravuje ponenáhlu úplné zatemnění emirického vědomí. I zde možno poznati rozdíly přirozenějšího a méně přirozeného způsobu života. U člověka střídmě žijícího a hmotně pracujícího dostavuje se ona reakce náhleji a jeví se jako spavost skutečná, kteráž svou podstatou jest již opravdovým částečným spánkem, jak čidel, tak ústrojí aperceptivného. Čím nepřirozeněji člověk jest živ, tím povlovněji dostavuje se, ano zhusta pohřešuje se opravdová reakce spánková. Spánek dostavuje se nesnadno, bývá přerušován častým probouzením a neposkytuje dostatečného osvěžení. V tom hledati třeba příčinu za našich dob téměř všeobecné nervosy neb náchylnosti k ní a zejména též náchylnosti k chorobám duševním.

Ony tři stupně denních střídavých nálad, rozespalosti, střízlivosti, únavy a ospalosti vyznačují se i jinak stránkami psychologickými, a to vzhledem k tomu, jak přístupny jsou reflexům citovým. První stupeň označen jest v té příčině tupostí, ježto reflexy méně snadno se dostavují, protože i výbava a apercepce představ jest nedostatečná. Doba střízlivosti jest přístupna všem možným citovým reflexům, avšak jsou umírněné, poněvadž organism není unaven. Třetí doba únavy a pozvolna stoupající reakce spánkové vyznačuje se také živějšími reflexy citovými, které snadněji dostupují míry vášně, poněvadž vnitřní ústroje celodenní činností jsou unaveny a podrážděny. K tomu přičiňují i rozdílné stupně světlosti a teploty vzduchu spolu s rozdíly vlhkosti a tlaku, tak že kromě smyslových, svalových a rozumových činností i tito činitelé mají patrný vliv na vytváření celkové nálady. V tomto smyslu jest nejnápadnější rozdíl mezi klidnou a střízlivou náladou jitřní a citovým dojmům přístupnou náladou večerní.

Vedle oněch tří nálad nutno rozeznati ještě čtvrtou nahodilejší, o níž již krátká zmínka se stala, jest to přebdělost. Tento stav vědomí liší se od střízlivosti i únavy patrnými znaky a představy nad obvykou sílu jsou ve vědomí vybavovány a udržovány, tak že je ovládají a buď nesnadno ustupují, aneb vůbec zapuditi se nedají. Od únavy pak liší se přebdělost tím, že spojena jsouc s vyčerpáním tělesných i duševních sil přece nedopouští rozhodné působnosti reakce spánkové. Vzniká pak tento stav rozličnými příčinami, buď nemírnou činností svalovou, neb předrážděností čidel, neb ústroje aperceptivného, neb předrážděním ústrojů vegetativních, neb posléze místním podrážděním a bolestmi, jako rozličnými místními záněty, neb celkovým těžkým onemocněním. Jest známo, že přílišná námaha svalová má za následek únavu, po níž spánek nikterak nechce se dostaviti. Tentýž následek má předráždění zraku, neb sluchu, neb přeplnění žaludku a nemírné požívání dráždidel, výstřednosti pohlavní, a především též nemírná práce duševní, nehledíme-li k příčinám prostě orgánovým, z místního neb celkového onemocnění pochodícím. Citový význam přebdělosti jest rozhodně nelibý, poněvadž oddaluje člověka od potřebného klidu a odpočinku, o němž marně touží. Méně škodlivý jest tento stav přebdělosti čili rozčilenosti, naskytá-li se někdy výjimečně, kdy neobvyklé okolnosti nad obvyklou míru usilovné činnosti požadují. Rozhodně škodlivý však jest, opakuje-li se menší měrou často, neb stává-li se dokonce obvyklým. Prostý příklad věc objasní. Kdo jednou za čas nemírně pije lihových nápojů, pocítí tento stav se všemi průvodními úkazy, avšak stav ten pomine a nezanechá nápadnějších stop. Kdo však pravidelně denně jisté kvantum lihových nápojů používá, ten povlovněji neb rychleji, dle obvyklého jich množství, otravuje organism a odcizuje pravidelné reakci spánkové. Přidružuje-li se k tomu ještě větší námaha duševní v povolání, pak sesilují se a podporují navzájem ony příčiny a podvracejí víc a více zdravotu a čilost celého organismu. V těchto dvou příčinách nutno hledati zárodek nyní tak úžasně zmáhající se podrážděnosti a neuroasthenie: Lidé, zvláště vzdělaní, unavují se duševní prací a hledají mylně posily a odpočinku v požívání lihových nápojů.

Psychologicky jeví se působnost přebdělosti zajímavým úkazem. Chtějíce usnouti, uzavíráme víčka bezděčně a očekáváme působení spánkové reakce. Uzavření víček má ten přirozený následek, že nastává relativní klid čidla zrakového. Ten však nikoliv není vědomím temnosti v přesném slova smyslu, nýbrž obzorem střídavými změnami rozlišeným a zvolna se měnícím, zkrátka ještě činným dějištěm následních stavů po předcházející činnosti zrakové. K porozumění této věci vůbec podotknouti třeba, že relativně klidový stav čidla zrakového ve střízlivé bdělosti není obzor temný, čili, jak říkáváme, černý, nýbrž šedý. O skutečnosti toho bedlivým pozorováním sebe sama možno jest přesvědčiti se. Pokud trvá střízlivos a vnímavost čidla zrakového, potud trvá při zavření víček, i při úplném zamezení dojmů světelných, onen šedý obzor, jenž naznačuje podstatu vnímavého oka. Jakmile blíží se reakce spánková, bývá tento šedý obzor klidový zastírán střídavě vznikající a opět minoucí skutečnou temnotou, až posléze jako přechodní stav du tvrdému spánku vzniká čirá temnost klidového obzoru. Tu ovšem nelze více pozorovati.

Je-li tedy spánková reakce přebdělostí zdržována, nemění se onen šedý klidový obzor v čirou temnost, a to jest neomylným znakem, že spánek jestě se nedostaví. Teprve tu, když déle trvajícím klidem přebdělost povlovně přešla ve střední stav klidový, počínají se v šedém obzoru zrakovém objevovati mžitky čiré temnoty, kteréž jsou zvěstitelem, že reakce spánková již počíná působiti.- Obdobné úkazy dají se sledovati i při čidle sluchovém, je-li toto dlouho trvajícími vjemy převedeno do stavu přebdělosti. Avšak ty úkazy nemají tak patrně význačného rázu, jako to, co při zraku pozorovati lze, hlavně proto, že sluch nesestrojuje názoru plošného.

Co řečeno bylo o oněch střídavých náladách denních a přebdělosti, to platí o každé jednotlivé činnosti zvláště, takže celková nálada skládá se z jednotlivých nálad příslušných ústrojů. U každého čidla, u svalstva kosterního i při ústrojí apetcetnivném možno rozeznávati ony tři stupně, rozespalosti, střízlivosti a vnímavosti a pak únavy, reakcí spánkovou způsobené. Prodlužuje-li se činnost toho kterého čidla neb svalstva neb rozumová nad prospěšnou míru, nastává přebdělost toho kterého ústroje, kteráž teprv po delší době vrací se do stavu střízlivého klidu, aby pak uchýlila se k reakci spánkové. Z toho plyne nezbytná nutnost, aby činnosti byly střídány, zejména čidlové a rozumové se svalovými, ale též čidlové navzájem a rozumové. stane-li se stav přebdělosti, buď nemírnou činností v tom neb onom smyslu, buď nestřídmostí, zvláště ale přirozenými závadami, trvalým stavem, pak jest duševní choroba blízka, a jen déle trvající klid s přiměřeným lehkým střídáním může propuknutí její zameziti. Nanejvýš zajímavá a pozoruhodná okolnost, že spánková reakce ponenáhlu se porušuje a úplně odstraňuje, vede k nutnému důsledku, že zmíněné příčiny pozvolna přetvořují nervovou soustavu a celý organism, tak že střídání bdělosti a tvrdého spánku se ztěžuje, aneb stane nemožným. - Jako fysické podmínky života, světlost, teplota, tlak a vlhkost vzduchu, průběhem dne příslušné změny v celkové náladě orgánové způsobují, tak i roční střídání jich provázeno jest jistými výsledky v citovém a obrazotvorném životě. Ovšem jsou tyto dojmy tak jemného a skrytého rázu, že nelze působnost jich přesně vystihnouti. Toliko celkové rozdíly teploty a světlosti dají se snadněji v působení svém sledovati. Větší světlost a teplota podněcují, menší jich stupeň udolává činnosti čidlové a rozumové; avšak přílišná teplota déle trvající oslabuje ony činnosi a způsobuje snadno předráždění nervové soustavy čili mírný stav přebdělosti. Podobně působí zvýšený tlak vzduch příznivě, zmenšený tlak a zvětšená vlhkost méně příznivě na organism a všechny jeho činnosti. Avšak patrněji poznáváme rozdíl střídavých nálad denních a ročních z výtvorů obrazotvorných, které je zákonitě provázejí. Jednak pravidelné činnosti lidské, jednak příslušné úkazy přírodní srůstají tou měrou s každou z oněch nálad, že oba činitelé nerozlučně ve vědomí působí. Proto má každá doba denní své příslušné obrazotvorné pozadí, jež s nezvratnou zákonitostí pravidelně se objevuje a střídá. Totéž ale platí o vystřídání nálad ročních spolu s postupem dob. Každá roční doba má svou specifickou náladu, jež se vytváří svým způsobem polotemnými obrazy, obzvláště z oboru zrakového. Jakmile se blíží určitá doba denní neb roční, nastává obvyklá výbava týchž neb podobných výtvorů obrazotvorných a dodává každé době oné vřelosti a živosti, na níž z velké části všecka libost a poesie života spočívá.

Posléze zbývá, abychom promluvili několik slov o nepravidelných náladách, když se ustálily. Prve již promluveno bylo o trvalé přebdělosti. Avšak kromě toho může se ustáliti také nepravidelná výživa celého organismu. Seslabená činnost svalstva žaludečního a střevního netoliko za následek má nedostatečnou výživu organismu, nýbrž také odstranění obvyklých podnětů svalových k činnostem požívacím a vymítacím, povšechná nálada orgánová pozbývá blahodárného střídání, a připravuje se pozvolna půda k trvalým výtvorům obrazotvorným, t.j. k utkvělým myšlenkám, z nichž snadno vytvoří se halucinace. Poněvadž nepravidelnou výživou i činnost srdeční, dýchací a vasomotorická se porušuje, vybavují se dle obvyklé zákonitosti předešlého života obrazotvorné výtvory, kteréž vznikají svou neodbytností a proto se ustalují. Malou obdobou těchto bývají některé sny, které jednotvárně a beze střídání delší doby spánku vyplňují, ano i po probuzení a opětném usnutí tvrdošíjně se opětují. Příčiny i takovýchto snů spočívají zajisté v porušení pravidelné činnosti, zejména svalstva střevního. Mimo tyto specifické příčiny duševních chorob povšechných čili psychoneuros naskytají se ještě příčiny jiného rázu. Povšechné podráždění soustvy nervové, místní atrofie, zejména ústrojí aperceptivného, trvalá rozdrážděnost ústrojí pohlavního atd. Zákonitá souvislost obrazotvorných výtvorů v každém tom případě není dosud dosti zřejmá a pochopitelná. Snadno se nahlíží, proč trvalá podrážděnost ústrojí pohlavního u obou pohlaví přivozuje trvalé obrazy ze sféry erotické a pohlavní. Avšak nelze nahlédnouti, proč v jistých případech velikomam tak nápadným způsobem se objevuje, tak že všechny meze soudnosti a možnosti daleko převyšuje. Tak zejména při paralysi mozkové, již kromě jiných fásí psychoneurosám obvyklých nadobyčejný velikomam provází.

Z předrážděnosti nervové soustavy lze pochopiti i vznik halucinací. Předrážděnosti čili neurasthenie vyznačuje se jednak zostřenou vnímavostí, jednak oslabením spánkové reakce. Z prvého znaku pochází onen známý úkaz, že netoliko dojmy smyslové i slabé provázeny jsou rozhodným přízvukem nelibosti, nýbrž i citový následek, že slabé podněty způsobují mohutné reflexy orgánové. S druhé strany však nedostatek pravidelné spánkové reakce zamezuje navrácení soustavy nervové do onoho klidového čili indiferentního stavu, jenž vyjadřuje vnímavost normální po zdravém spánku. Nedostatek pravidelné výživy a střídavých podnětů z ní vyplývajících přivozuje však naopak netečnost i čidel i svalstva i ústroje aperceptivního, tak že trvalý stav porušené reakce spánkové čili přebdělosti spolu jest částečným spánkem samým, což nikterak podstatě její neodporuje. Neboť ona zvýšená vnímavost bere stálé podněty ze života vegetativného, a střídavá činnost smyslová a činná vnímavost čidel jsou tím zamezeny. Poněvadž tedy vědomí většinou zabráno jest výtvory obrazotvornými, jednotvárného neb vzrušujícího rázu, přizpůsobují se jim příslušná čidla a ústrojí aperceptivné ponenáhlu tou měrou, že onyno vidiny nabývají zdánlivé podstaty živých dojmů smyslových. Halucinace jsou tedy výsledkem nepravidelné vnímavosti ústroje aperceptivného a příslušných čidel pro ustálené výtvory obrazotvorné při nedostatku střídavých vjemů smyslových, totiž zevními dojmy způsobených.

Kap. V. City a obrazotvorné výtvory aperceptivné.

Tyto úkazy jsou vlastním zdrojem činností rozumových a mravních. Kdežto city dosud sledované mají své těžiště v ústrojích vegetativních a z nich i opačným reflexem obrazotvorné výtvory vznikají, jest působištěm oněch ústrojí aperceptivné a částečně i některá čidla, nejčastěji čidla vyšší, t.j. zrak, sluch, hmat i smysl svalový. Jsou to tedy veskrze city klidného rázu, jejichž reflexy vztahují se obyčejně toliko k svalstvu kosternímu, najmě lícnímu. Pes to nejsou i živější reflexy, t.j. srdeční a dýchací vyloučeny, když onyno zmíněné činnosti hlouběji se dotýkají představ dosavadních. Tak bývají děje aperceptivné provázeny zvláště reflexy dýchacími i srdečními, když postup jich nějakým způsobem jest znesnadněn aneb zdržován. O tom dříve již promluveno. Než zde máme především základní děje aperceptivní na zřeteli, pokud na nich veškeré činnosti rozumové, názory esthetické a pojmy mravnosti se zakládají. City aperceptivné jsou tedy lokalisovány ve středisku aperceptivném a vyjadřují toliko shodu čili neshodu vybavených dějů chemických. Shoda a neshoda ve smyslu logickém, esthetickém neb mravním jest tedy vlastní obsahem těchto citů, nehledíme-li k možným dalším reflexům. Zkrátka na těchto citech a obrazotvorných výtvorech zakládá se veškeré poznání.

Základní pojmy zkušenosti, prosté poměry esthetické a základní názory mravní jsou styky představové, z nichž ony city následují. Všecky činí dohromady 11 kategorií čili základních pojmů, a sice pojem věci, pojem souvislosti příčiny a následku, souvislosti časové, prostorové, pojem čísla, pohybu, osobnosti, pojem krásného a opaku jeho, účelu i prostředku, pojem statku čili dobra a konečně pojem mravnosti, totiž lásky. Původ těchto pojmů spočívá v dávném vývoji živočišstva vůbec, jímž ponenáhlu byly ustáleny příslušné kontinuity. Tento empirický výklad úplně dostačuje, abychom pochopili nutnost spojování, jež v každém z těchto základních názorů jest vyjádřena. Proto nejsou také tyto pojmy snad jen specificky lidskými úkazy, nýbrž člověk zdědil je po svých předcích, zdokonalil a rozšířil. Ani základní názory esthetické a mravnost nelze pokládati za výhradně lidský majetek, neboť pozorování živočišstva dosvědčuje, že počínání jich i o tyto názory se opírá. Ale ovšem nutno přiznati, že mravnost ve vyšším smyslu ideálním jest výhradním majetkem pokolení lidského.

Dávné združování v předběžných stupních živočišstva a ve stavu vlastní lidskosti samé způsobilo onu nutnost spojení a s tím zkušenost každého živočicha a najmě člověka přispívá toliko k tomu, že ony združovací podněty nevědomé stávají se ponenáhlu vědomými. Z toho vyplývají pudové činnosti, které podmiňují rozvoj lidského poznání, o němž zde jedině mluviti možno. Nemohouce pouštěti se do zevrubnějšího výkladu, naznačíme jen stručně základní myšlenky. Poněvadž příslušné združení, oněmi pojmy čili kategoriemi naznačené, v každém případě zkušeností se opětuje, vznikají tím spojovací podněty s očekáváním, zprvu nevědomým, potom vědomým. Toto očekávání a jeho podněty možno nazvati všeobecně pudy poznávacími. Tak na př. dávná zkušenost živočišstva ustálila pevné združení pocitu zrakového, hmatového, svalového, po případě čichového a chuťového v jednotný názor věci. V přirozenosti lidské jest tedy vyjádřen spojovací pud a spolu očekávání, že k jednomu pocitu, na př. zrakovému, který z pravidla bývá prvním v řadě, přidruží se i druhé, především hmatový. Toto zprvu nevědomé, pak ale vědomé a jasné očekávání možného připojení jest poznávacím pudem vzhledem k pojmu věci.

Nastane-li úkaz neobyčejnější, jejž nazýváme všeobecně změnou, očekáváme rovněž nějaký úkaz, po němž ona změna následuje, a nazýváme ji příčinou. Očekávání čili hledání příčiny přři dané změně, a naopak změny při dané příčině, jest taktéž poznávacím pudem vzhledem k pojmu příčinné souvislosti, a nazýváme jej zvědavostí. Podobně možno u všech ostatních základních pojmů stopovati příslušné pudy poznávací. Tak byla svrchu již zmínka učiněna o významném pudu sledování pohybujícího se předmětu, jejž nedovedeme žádným zvláštní slovem označiti. Podobné pudy jsou však rovněž při názoru časovém, prostorovém, číselném atd.

Shoda nastávající tím, že v každém jednotlivém případě smyslové názory odpovídají nevědomému čili vědomému očekávání pudovému, jest rozhodnou libostí, a sice netoliko nám lidem, nýbrž i živočichům, jakož dle obdoby souditi a částečně i pozorovati možno. Všetečnost, t.j. onen poznávací pud, jenž nevědomky nás pobádá, abychom k počitku zrakovému připojili hmatový a svalový, jest patrným příkladem této libosti. Tutéž libost shledáváme ale taktéž při zvědavosti, při očekávání průběhu časového, při sledování souvislosti prostorné, při čítání, při sledování pohybu, při shodě prostředku s účelem, při temně tušeném projevu odznaku osobnosti u bytostí živých, při sledování příslušných vlastností předmětů pro naše potřeby čili při vyhledávání potřeb životních, při shodě esthetické a posléze při shodě druhých osobností s naší vlastní. Z těchto pudových činností a zálib jsou některé obzvláště význačné. Vyhledávání potravy a záliba ve stejných bytostech čili přirozená láska ve smyslu původním. Co prvého se tkne, jest pudová činnost a schopnost člověka valně zatemněna, proto při hledání potravy bývá vydán nehodám a možné otravě. Avšak u nižších živočichů působí tento pud se vší jistotou a neomylností, pokud nejsou přirozenému životu odcizeni. Tento pud ale naznačuje temné očekávání, že s jistým zrakovým dojmem a jistým tvarem budou spojeny vlastnosti žádoucí potravy.

Možno tedy říci, že již základní poznatky, t.j. uplatnění oněch prvotních pojmů čili kategorií, které dle ustálené kontinuity vědomí jsou nevědomým čili pudovým požadavkem, jest spojeno s libostí, k níž pak ovšem přidruží se po případě libost buď prostě smyslová neb libost citu feflektorického. Avšak působnosti poznávacích pudů na tom nepřestávají, nýbrž poznání rozmáhá se vlivem obrazotvornosti, která na základě jich a spojené v každém případě libosti působnost svou projevuje. Oné zprvu zmíněné původní libosti rozumové odpovídá prvotní obrazotvornost, jíž onyno pojmy docházejí uvědomění a takto teprv opravdovými pojmy se stávají.

Avšak zkušenost poskytuje dále hojné případy styků představových, v nichž objevují se shody; jsouť to všecky ony případy, kdy vyskytají se u věcí a pojmů individuálních vůbec společné znaky. Nejnázornějším příkladem jsou individua věcí samých, při nichž společné znaky nejnápadněji vynikají. Podobné styky ale naskytají se individuálních pojmů všech ostatních kategorií. Ona shoda společných znaků způsobuje libost uvědomění, poněvadž příslušné představy smyslové opětováním se sesilují, ostatní však nespolečné znaky z téže příčiny ustupují. Touto libostí uvědomění probuzená obrazotvornost má tedy ten výsledek, že ony společné znaky se sdružují ve výtvor obrazotvorný, jejž nazvati slušno pojmem odvozeným. Ona obrazotvornost ale sluje abstrahující, poněvadž společné znaky vnímá a od ostatních odděluje. Kterak tato obrazotvorná činnost zvolna pokračuje, možno sledovati nejlépe na vývoji jazyků u národů méně a více pokročilých. Národové vytvořili dosti záhy názvy živočichů, s nimiž se stýkali, taktéž názvy rostlin a jiných věcí. Tvoření názvů jest nám ovšem zřejmým svědectvím toho, že jisté vynikající znaky individuím společné jako takové byly vytčeny. Ale i v oboru ostatních kategorií byly ustáleny pojmy druhové, tak na př. v kategorii času pojmy dne a měsíce a v daleko pozdějších dobách pojem roku.

V oboru názorů prostorových pojmy tvarů, v kategorii čísla pojmy jednotlivých čísel, v kategorii pohybu pojmy větší a menší rychlosti, v kategorii statku pojmy nejdůležitějších a prvotních potřeb člověka, jako potravy, nápoje, ochranného úkrytu, po případě oděvu atd. V kategorii osobnosti vytčeny byly druhové pojmy osob statečných neb bázlivých, vynalézavých neb tupých atd. Než abstrahující činnost obrazotvorná pokračovala dle možnosti ještě dále a vznikly v některých případech vyšší pojmy druhové, jako pojem čtvernožců, ptáků, plazů, ryb, hmyzů, pojem stromů, keřů, zelin atd. I zde opět pozorujeme v různých jazycích rozdíly v tom, pokročila-li činnost abstrahovací více či méně. Mnozí národové na př. ustálili názvy pro rozmanité druhy živočichů a rostlin, jež právě znali, avšak nedospěli k tomu, aby vytvořili nejvyšší abstraktní pojem živočicha a rostliny. Tak podobně v oboru kategorie statku vytvořeny byly názvy potřeb a příslušných činností, dále vlastnosti věcí, které těmto potřebám jsou obzvláště přizpůsobeny; a poněvadž životní potřeby jsou nejpřednějším zřetelem v životě lidském, tedy i záhy vytvořil se snad u všech národů abstraktní pojem dobrého čili "dobra", kteréž vyznačuje souhrnem všecko to, co slouží k ukojení potřeb životních. Atd.

Abstahovací činnost obrazotvorná, opírající se o vědomé vnímání čili pozorování, jest vůbec úkonem rozumovým, jenž nikdy nepřestane působiti, poněvadž obor zkušeností a nových vjemů jak v oboru zevní přírody, tak v oboru lidského života, cítění, jednání a myšlení, stále se rozšiřuje. Zde ovšem nejde o logický výklad těchto předmětů, nýbrž toliko o znázornění jednotlivými příklady za příčinou našeho předmětu, totiž citu a obrazotvornosti.

Hojné rozšíření obrazotvorné činnosti abstrahovací mělo za následek jinou činnost, totiž připojování znaku k pojmům, které dle dosavadních zkušeností s věci a vůbec s pojmy individuálními nebyly sdruženy. To jest význam obrazotvornosti sdružovací. Podnětem této činnosti byly opět city, a sice většinou city nelibosti z rozdílných nedostatků pocházející. Nedosatek pobádal ku hledání nových, dosud neznámých prostředků k opatřování potřeb životních. Tak jen dovedeme pochopiti ponenáhlé zdokonalení příbytku, přípravy pokrmů, zhotovení nástrojů, oděvu atd. Při všech těchto zřetelech působil již od prvopočátku zděděný z dávných dob podnět a pud krásy. Proto shledáváme, že lidé od nejdávnějších dob zdobili své nástroje, příbytky a zejména sebe samy. Ozdobování těla všelikým způsobe, zejména pak navěšenými cetkami a oděvem, vyplývá jednak ze vrozené všem živočichům ješitnosti, totiž jasného uvědomění své osobnosti, jednak ze vrozeného a zděděného krasocitu. Takto jeví se nám oděv jako požadavek po většině ješitnosti a krasocitu, jen v jistých případech jako nutný výsledek potřeby. Že stud pohlavní v prvotních dobách nikterak nebyl podnětem ku zhotovení oděvu, jako v dobách vyššího pokroku mravního, o tom již dříve zmínka byla učiněna, a pozorujeme toho příklady poučné na mnohých národech přítomných. I když lidé žádného oděvu neužívají, přece tělo své zdobí navěšenými ozdobami, které ku šetření studu pohlavního dle našich názorů nikterak nepřispívají.

Zvláštním případem sdružovací obrazotvornosti jest pokus, jenž původem svým sahá již do prvních dob člověčenstva, neboť jest zděděným majetkem po dřívějších stupních vývojových. Dle logické podstaty jest pokus sestrojením příčiny nějaké, zkušeností přípi nepodané, ku zjednání žádoucích výsledků. To, co k tomu slouží, sluje všeobecně nástrojem. Nynější kulturní dějiny uznávají za velepůsobivý podnět tak řečené promítání vlastních údů a jich činností, tak především paže a pěsti sevřené. Zde vidíme zřejmě působnost sdružovací obrazotvornosti, která návodem přirozených činností a ústrojů sestrojuje umělé pomůcky, aby účinky lidské síly zvětšila. Tak stala se napřažená paže se sevřenou pěstí návodem ku zbraním a nástrojům k vykonání většího násilí, nehet návodem ku vytvoření dláta atd. Ve všech těchto činnostech obrazotvorných působí vedle názoru příčinnosti též názor účelu, kterýž jest taktéž dávným majetkem živočišstva vůbec. Pokud obrazotvornost sdružovací působí ku sestrojení nějakého celku, jenž tomu neb onomu účelu vyhověti má, sluje též obrazotvorností sestrojovací čili kombinující. Kterak tato působí ve všech vynálezích lidských, činnostech řemeslných a uměleckých, netřeba ani příklady dovozovati. Všeobecně jen podotknouti jest, že obrazotvornost v každém takovém případě sestrojuje obraz prostředků čili pomůcek, jimiž by možno bylo způsobiti jisté výsledky. I pokus, jenž, jak známo, v přírodní vědě tak úžasného zdokonalení došel, jest toliko zvláštním případem obrazotvornosti sestrojovací, kteráž opírajíc se o dosavadní zkušenosti hledá výsledky buď již známé aneb jen tušené. V prvém případě jde o zjištění příčiny známých úkazů, v druhém o nalezení neznámých výsledků.

Kterak abstrahovací a spolu opět i sdružovací obrazotvornost při zvláštních podnětech působí, budiž znázorněno některými význačnými příklady. Mezi nevědomými čili polovědomými zásadami, jež s prvotními pojmy přímo dány jsou, zaujímá snad nejpřenější místo ta, že každá věc jest viditelná a ohmatatelná. Tato zásada nejrozsáhlejší měrou dochází potvrzení v obecné zkušenosti. Avšak jest případ, jenž této všeobecné platnosti odporuje. Jest to vzduch, jenž jako věcnost sám o sobě nikterak není zřejmý, toliko svou působností jako vítr, vichr a bouře se projevuje. Zde není tedy věcnosti ve smyslu obecném, není ani dojmu zrakového, ani hmatového v obvyklém smyslu, a přece nápadná působnost, podobající se činnosti bytostí. Vytříbená schopnost pozorovací shledala však, že to, co onu nápadnou činnost projevuje, spolu jest podmínkou života, hoření a jiných úkazů. Nezbývalo tedy leč uznati, že působí zde neviditelná věcnost, kteráž i hmatu jenom v jistých případech se projevuje. Od dosavadního pojmu věcí byly tedy odňaty znaky viditelnosti a hmatatelnosti. Kterak pozorování fysické a obzvláště pozdější chemický pokus věcnou podstatu vzduchu nade vši pochybnost zjistil, jest s dostatek známo. Dosavadní znalost pevných a kapalných těles byla tím obohacena novým členem, jenž v řadě možných skupenství naznačuje třetí stupeň. Že pokrokem zkoumání fysického ještě čtvrtý stupeň možné formy věcnosti zjištěn byl, totiž stupeň úplné rozptýlenosti, jest taktéž známo. Že tedy i v tomto případě city zavdaly podnět k činnosti obrazotvorné abstrahovací, jest zřejmo. Neboť záhubná i mírná působnost větru působila v člověku podiv i strach, avšak ona zmíněná neshoda sama sebou již byla podnětem obrazotvornosti.

Jiný případ podobné činnosti abstrahovací jest požadavek nesmrtelnosti. Pojem života a živých lidí čili živočichů a zejména člověka samého, jemuž porozuměti člověku bylo nejsnadněji, zahrnuje v sobě jako nápadné znaky některé činnosti, bez nichž život nelze mysliti. Jest to dýchání, konání pohybu, vnímání smyslové, jež člověk u jiných lidí a živočichů dle známých projevů předpokládá, rovněž cítění, žádosti a u člověka zejména řeč. Smrt, jsouc přestáním čili zastavením všech těchto činností, vzbuzuje u člověka podiv a hrůzu. Hrůza způsobena jest zvláště děsnými úkazy hniloby.

Avšak za poněkud pokročilejších dob člověk zachoval zemřelé, buď vynikající některými významnými vlastnostmi, buď milé a blízké, v trvalé paměti.

Také snadno se stávalo, že zemřelí zjevovali se ve snech, rozmlouvajíce, neb radíce, neb vyhrožujíce. Tyto okolnosti zajisté ten následek měly, že pojem smrti jako zastavení všech činností byl změněn. Lidé zemřelí netoliko trvali dále v upomínce pozůstalých, která daleko trvalejší jest u národů surových než v těkavé a sobecké mysli lidstva pokročilého, nýbrž projevovali také svou přítomnost ve snách a domnělým zjevováním se. Z toho pochopiti lze všeliké obyčeje a též city, které k upomínce na zemřelé se druží. Předně pobádaly hrozné zjevy hniloby k tomu, aby těla zemřelých byla odstraňována, t.j. pohřbívána. Avšak kromě toho družila se k upomínce na zemřelé bázeň, aby svou přítomností záhubně nepůsobili na živé, a posléze úcta. Tím tedy vznikl nezbytný požadavek, že člověk zemřelý ještě žije, avšak jiným způsobem než za živa, zkrátka požadavek nesmrtrelnosti. Patrně tedy jest tento požadavek výsledkem činnosti abstrahovací, ježto dosavadní známé znaky života musily býti popřeny a přece pojem života s jistými činnostmi měl býti podržen. Tento příklad znázorňuje nám spolu, kterak myšlení metafysické ze závažných podněstů života samého vzalo vznik. A byly to předkem zase závažné city, které zavdávaly podnět k oné činnosti vyslecí. - Tento nezbvytný postulát života netělesného byl ale dále přirozenozu průpravou k náhofům náboženským prvotního hrubšího rázu. Poněvadž zkušenost k tomu vedla, že člověk bez těla žíti může jeko bytost netělesná, vznikla domněnka, že všecky působnosti v přírodě zjednávány jsou nějakými bytostmi člověku ovše poněkud podobnými, ale netělesnými. I tu opět závažné city zavdaly podnět, strach před zhoubnými účinky přírodních sil a vděčnost za blahodárné jich působení.

Zbývá nám případ působnosti citů apercdeptivních a příslušné jim obrazotvornosti, jenž významností svou obzvláštního povšimnutí zasluhuje. Jest to záliba v osbě rovném, a vzhledem k člověku tedy záliba člověka v člověku, přirozený základ společenstva lidského. Psychologické podmínky této záliby byly dříve již uvedeny; jso to mimické pohyby, jež přímo zjednávají porozumění. Fysiognomické čili výrazové pohyby, v nichž zahrnuty jsou všechny zevní projevy citové, docházejí porozumění u druhého oní nevědomým napodobením, kteréž jest výsledkem celého vývoje. Důležitou pomůckou k tomuto porozumění jest pak dále zvláštní případ výrazových pohybů, totiž řeč. Poznávání blízké podobnosti se sebou samým jest v logickém smyslu jen zvláštním případem srovnávací a abstrahovací činnosti obrazotvorné. Tato shoda jest však provázena rozhodnou libostí, kterouž pozorovati lze i v říši živočišné ostatní vůči bytostem stejného druhu. Z uvědomění této shody vyplývají ale důležité logické následky. Člověk, shledávaje u bytostí sobě podobných onyno projevy citu a myšlení, jež na sobě zná, přisuzuje jim osobnost, t.j. vykročí z úzkých meží svého sobectví a poznává, že jsou jiné bytosti jemu rovné obdařeny týmiž city a žádostmi, zkrázka týmž sobectvím. - Z toho pochází vznik a ustálení pojmu člověka, jenž zajisté o jisté nápadně vynikající a od ostatníc živočichů jej odlišující znaky se opíral. To ale jest především přímé držení a přímá chůze, ruka a řeč. Možno, že poem a název člověka také z jiných znaků odvozen byl, avšak pravdě podobá se, že tyto znaky přirozeně byly nejnápadnější. Člověk rozeznávaje tedy svůj druh od ostatních živočchů pojmenoval jej, a tento název člověka byl zajisté původně jediným náhvem rozptýleně žijících kmenů. Kde odloučenost bydliště k tomu přispívala, že kmen nějaký nestýkal se s jinými, rozdílnými řeči a způsoby, aneb jen zřídka se setkal, tam onen název člověka stal se také a zůstal jménem národa. Tak na př. Eskymáci svůj národ nazývají "lidmi" ?????????? a jinéh názvu národa svého neznají. Inuk, pl. "inuit", znaméná "člověk" a spolu Eskymák, kterýžto název jim od Idiánů dán byl. Podobný úkaz shledáváme u Samojedů.

Z onoho uvědomění shody a libosti, kteráž je provází, vyplývají působnosti obrazotvorné nad míru důležité. Předně vede poznání stejného cítění, stejných žádostí a potřeb ku sdílnosti, ježto člověk předpoklácá, že city jeho, buď radostné buď bolestné, najdou ohlasu u druhého. Z též příčiny dále vzniká vzájemná zvědavost, kteráž vybízí druhého k sdílnosti, aby jeho city byly osvojeny. Třetí následek est podět ku součinnosti, při němž působí nevědomé napodobování. A posléze vzájemné vymezení činnosti čil pud právní, jenž spolu následkem jest obapolného sobecztní, kteréž ale rovněž vzájemně jest šetřeno a oceňováno. Kde však sobectví béře převahu nad zálibou, anebo kd předmět součinnosti nedá se snadno rozděliti tak, aby vzájemné meze byly určeny, tam vzniká spoj, jenž buď sobeckým násilím, neb jinakým způsobem se urovnává.

V těchto čtyřech půdových činnostech z podnětů obrazotvorných vyplývajících nutno uznati základ všeho společenstva, kteréž nikterak není vynálezem jen lidským, nýbrž z dávných dob ustáleným dědictvím. Jediý rozdíl mezi člověkem a nižšími živočichy jest ten, že ony pudy byly výše vypěstovány a vytvořily společenství rozsáhlejší. Ony čtyři podněty: sdílnost, obapolná zvědavost, součinnost a vzájemné vymezení činnosti vysvětlují nám všecky úkazy společenstva směřujícího ku mravnosti, t.j. k uskutečnění vzájemné lásky. O působnosti těchto podnětů přesvědčíe se neomylně pozorováním dítek při jich hrách. Pozoruhodno a nejvýš zajímavo jest předem již to, kterak děti navzájem k sobě lnou, nejsou-li odcizovány nápadnými rozdíly chudoby a bohatství, neb záhy vštěpenými předsudky neb jinými nahodilými příčinami. Kromě takovýchto výminek lne dítě k dítěti, neboť poznává v něm sobě rovného, a přirozená záliba jeví se zde nejpříměji. Věk útlejšího dětství nezná také ještě rozdílu pohlaví, a proto druží se k sobě dívky a chlapci bez rozdílu. Poněkud pokročilejší věk dětský počíná si všímati zevních rozdílů, a ač příčiny jich nepochopuje, přece zevní známky nahodilé a přirozené upozorňují na podstatnou rozdílnost a vzájemně od sebe odpuzují obě pohlaví. Proto hrají si chlapci především s chlapci, dívky s dívkami. Tak shledáváme dále, že jinoši druží se k jinochům, dospělé panny k pannám, zralejší mužové k mužům, starci k starcům, neboť sobě navzájem nejlépe rozumějí. Poněvadž pak vzájemná záliba podmíněna jest tím, aby shoda byla co nejvíce patrna, proto druží se dále lidé stejného stavu ku stejným, chudší k chudším, bohatší k bohatším, lidé stejného jazyka čili stejné národnosti taktéž k sobě rovným. Čím pokročilejší jest lidstvo, čí více stupňů hodnosti a stavu, zámožnosti, vzdělanosti se ustálilo, ano čí rozdílnější jsou snahy strannické, tím více překážek staví se proti přirozené a prosté zálibě člověka v člověku. Proto vyšší stupeň mravního a nábožeského poznání důtklivě lidstvu uvádí na pamět, že všecky takové rozdíly jsou nahodilé, že všichni lidé jsou sobě rovni před Bohem. Tak důrazně napomínal Ježíš, a podobně činil před ní Buddha. Některá společenstva náboženská tuto rovnost vytkla za přední zásadu a proto navzájem nazývají se bratry. Odtud název bratří českých a moravských a po nich bratří ochronovských. Význam oné záliby v sobě rovném jeví se však i na jiné stránce, totiž při lásce pohlavní. Záliba mezi obojím pohlavím navzájem působící podmíněna jest mlčky vzájemnou rovností pokolení lidského. I to jest podstatnou vlastností pudu pohlavního a z něho vyplývající lásky. U živočichů zjištěno jest, že i blízcí druhové v té příčině sobě jsou cizí, a nedruží se samec jednoho druhu k samici druhu blízkého, jen umělým návodem člověk docílil spojení a vytvořil tak zvané bastardy. Proto svědčí o veliké zvrhlosti pudu pohlavního, přiblíží-li se člověk tělesně individuu druhého pohlaví z některého druhu zvířeckého. Takový skutek byl u všech národů považován za velikou ohavnost a považuje se za zločin. Tato základní podmínka rovnosti jest však dále blíže určována dle pokročilých poměrů lidského společenstva, právě jako všeobecná lidská záliba stávajícími rozdíly důstojnosti, stavu, majetku a vzdělanosti jest omezována. Že však tyto rozdíly při lásce pohlavní nejsou tak závažné jako při ostatních stycích lidských, dotvrzuje obecná zkušenost, neboť rozhodují zde mocnější činitelé než sobectví a ješitná osobivost. Vždyť i ve staré Indii shledáváme případy tak nerovného spojení, členové nejvyšší kasty bahmanské přidružili se někdy k dívkám opovržené kasty Pariův.

Poněvadž tedy pokročilost lidského pokolení namnoze stejnou platnost má se zvrhlostí a odcizením prosté přirozenosti lidských citů, proto jest čistá nauka náboženská, hlásající rovnost všech lidí ve smyslu ideálním přese všechny nerovnosti stavu a vzdělání, nutnou potřebou, aby nezřízené a zhusta šílené sobectví převrácených snah politických a národnostních krotila a stále lidem uváděl na paměť zákon lásky.

Sdílnost jest všeobecným znakem lidského pokolení a obzvláště při prosté přirozené povaze vynikajícím. Proto jeví se nejnápadněji ve věku dětském. Toliko pokročilá vzdělanost považuje ji namnoze za nepříslušnou, ano zhusta upřímné sdílnosti zcela se odcizuje. U dětí však a lidí povahy prostosrdečné projevuje se bez obalu. Činnost obrazotvorná předpokládá u sobě rovného ocenění a porozumění vlastních dojmů a citů, a přirozená ješitnost a žádost, uplatnili svou vlastní osobnost vůči druhým, podporuje a sesiluje onen podnět. V této přirozené sdílnosti, celé říši živočišné společné, hledati třeba základ a vznik řeči, kteráž také není výhradně lidským odznakem, ovšem ale v té bohaté a zdokonalené formě, již pokročilé lidstvo zná, člověka od ostatního živočišstva nápadně odděluje.

Zvědavost vzhledem k druhým osobám jest právě tak původní a neobmezená jako sdílnost. Přímé porozumění vzezření a posuňku skrze nevědomé mimické pohyby jest oním původním podnětem k této zvědavosti. Neboť dle vrozené zásady příčinnosti vyhledává člověk ke každému úkazu příčinu. Prostá otázka: "Jak se máš," která u všech národů jest běžná, vyjadřuje tento původní a nezkalený podnět společenské zvědavosti.

Součinnost a s ní spolu se jevící pud právní jest zjev, který opět při dětských hrách nejpatrněji možno sledovati. Podnět k součinnosti, t.j. ku napodobení činnosti, již u druhého pozorujeme, jeví se v celé své původnosti při hrách dětských, ale možno ji pozorovati i u dospělých lidí, když nejsou vlastními snahami a činnostmi zaměstnáni. Z tohoto bezděčného napodobování následuje onen známý podnět, jenž pobádá člověka, aby druhému, sám nejsa zaměstnán, přispěl pomocí neb radou. V tomto pudu dlužno tedy hledati obzvláště základ pokročilého společenstva lidského a všeho sdružení, jež podobně v říši živočišné shledáváme. Jsa původně podnětem prostě nevědomým, stává se pak vědomou pohnutkou, a vzájemná pomoc jest, jak známo, nejmocnějším svazkem mezi lidmi vůbec. Poněvadž ale sobectví a osobivost ve všech projevech lidské přirozenosti spolupůsobí, tedy k onomu pudu druží se jako nutný doplněk vzájemné omezování čili pud právní. I ten možno již v nejútlejším věku dětském sledovati. Dítky, a sice chlapci i dívky stejně, hrajíce si, vykazují sobě navzájem určitá místa neb úkoly, aby činnost každého oproti činnosti druhého byla vyměřena. A co pozorujeme ve vší prostotě u dítek, to působí stejně platně při rozumných činnostech a snahách lidí dospělých. Nezdá se tedy býti oprávněn onen náhled, že právo a právní meze jsou výmyslem ku zamezení sporu, neboť pud právní jest stejně původní jako spor sám, ježto vyplývá ze vzájemného uznání a ocenění, zkrátka z kladu druhé osobnosti vedle své. Ovšem ale naskytá se všude, kde nemírné sobectví a osobivost mísí se do vzájemného vymezení činnosti aneb majetku. Tu tedy stává se právní omezení prostředkem ku zamezení sporu, avšak jest stejně původní a snad i původnější než spor, protože jest prostým následkem oné záliby v sobě rovném.

Kterak z onoho nevědomého napodobení pohybů výrazových čili posuňků následují city společenské, o tom již dříve bylo promluveno. Samy sebou jsou tyto původně souradostí a soustrastí, jež spolu vyjadřují podstatu lásky v nejširším smyslu lidském. Avšak i zde mísí se sobectví v původní prosté projevy, a na místo souradosti a soustrasti nastupuje závist a škodolibost. Než ve smyslu mravním jest závist daleko závažnější než škodolibost, protože do všech lidských poměrů se mísí a je otravuje. Proto jest závist v pravém smyslu slova kořenem všeho zla ve společnosti lidské, a proto i ona krásná báje o synech Adamových správně naznačuje, kterak závist zavedla Kaina až ke zločinu.

Opakem záliby jest odpor, jehož podstata již byla naznačena. V nejvšeobecnějším smyslu vyjadřuje odpor cit, jenž podmíněn jest velikou rozdílností zevních znaků u jiných bytostí, zvláště ale takovými znaky, jež vzbuzují hněv neb strach. Než zde máme na zřeteli odpor toliko v užším smyslu, pokud jej cítí člověk ku člověku. Přirozená záliba z nevědomého napodobování vyplývající jest arci vratkým úkazem, neboť bývá zamezována rozličnými znaky, jak svrchu již naznačeno. Odpor jest tedy dle psychologické podstaty více méně vědomé odmítání záliby za příčinou znaků, jež způsobují nelibost. Kdežto vzájemná záliba sdružuje lidi podstatou sobě nejbližší čili soukmenovce, odcizuje odpor národy sobě navzájem. Než odpor může býti překonán, když nahodilými styky záliba ve vlastnostech některých překonává cizotu nápadnými znaky vzbuzenou. Proto i různí národové pěstují mezi sebou styky přátelské. Než naopak může odpor býti zaostřen a státi se nenávistí. Tato jest smíšeným úkazem, jednak nedostatkem lásky, pak ale spolu citem, jenž buď tajenému hněvu neb zármutku se podobá. Převládá-li v něm tajený hněv, sluje také záštím čili nevražením, kterýžto cit naznačuje trvalou, totiž za jistých okolností vždy znova se opětující náladu; proto snadno propuká i ve vášnivý hněv. Podobá-li se nenávist více zármutku, jest ovšem též trvalou náladou, ale liší se prostě od záští. Je-li s nenávistí spojeno zvýšené sebevědomí oproti druhému, stává se pohrdáním. Kdežto tedy pouhý odpor jest toliko nedostatkem záliby, spíše citovým stavem negativním, jsou nenávist i pohrdání kladné city smíšené, ovšem podstaty kolísavé. Avšak i mezi prostým odporem a oběma druhými city jsou velmi nejisté meze, ježto prvý cit snadno přechází v druhé. Proto pouhý nesmíšený odpor nazván jest také cizotou, kteráž naznačuje nedostatek záliby bez příměšku nenávisti neb pohrdání.

______________________________________________________________________

*) Viz Č. Mysl III.