E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/96

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

K psychologii ženy.

Podává Jan z Wojkowicz.

Rozdělení tvorů ve velké a malé, světlobarvé a tmavobarvé, květiny, mikroorganismy, ryby, plazy, ptáky a ssavce - jest zajisté čímsi zvláštním pro nějakou myslící bytost, která by nemajíc nejmenšího ponětí o skladu a vnitřním smyslu zeměkoule - poprvé jej shlédla a o něm poprvé uvažovala. My jsme se v ten řád vžili, a je nám právě tak samosrozumitelný, jakoby nás zarazil jiný řád stvoření, - konečně právě tak zázračný, jako je náš. Neboť ve velkém oku je vše ohromné, a my máme malé oči, nenazírající v každou vteřinu nejdálnější perspektivy, nýbrž jen malé, přístupné plochy. V řádu nevidíme zázrak harmonie našim očím už přizpůsobené.

"Je to podivuhodné - ale mohlo být jinak?" řekneme si. Ale jedna methoda Moci a Vůle, která se vtělila v tento svět, překvapuje mne více než vše ostatní. Děsí a přivádí mne u vytržení tím více, čím více všem nám se zdá být tím nejpřirozenějším - ba tím nejnutnějším, nejpravidelnějším ve stvoření. A je to přece tak prazvláštní! Tak prazvláštně prosté a nyní samosrozumitelné! A přece tak ďábelsky komplikované, odmyslíme-li si to! Dojímá to závratí, která nemá dna a která si čím více vzhůru i dolů rozvírá větší prostory!

Je to methoda rozdělení v pohlaví každého jedince. Jak podivné a důvtipné až k nedůvěře: Tentýž jedinec, týž typ psa, a přece jeden samec a druhý samice, týž krtek, a přece samec a samice. Je zde něco druhově společného, - cosi hlouběji ještě než druh, než typ rozdílného, protichůdného a to sympaticky protichůdného.

Je to cosi zvláštního, pomyslíme-li, že v jistém ohledu t. j. v povaze pohlavní funkce a tím v úplně jiné souvislosti individuálních projevů možno nalézt psychologické analogie na jedné mezi samcem - ptákem, samcem - kterýmkoli ssavcem a mužem a na druhé straně mezi ptačí samičkou, samicí ssavce a ženou. V nejvegetativnějším, nejpřírodnějším výronu své přirozenosti je bližší samec-zvíře muži, než muž své družce. Všichni samci, zvířecí od nejmenší dokonalosti ústrojné až k dokonalosti největší, až k člověku, mají ve svém duševním projevu něco příbuzného, typického, svou metodu dobyvatelů se všemi svými strategickými obraty, které obdrželi slepě darem od přírody, a na druhé straně všechny samice, jichž nejvyšší typ se jmenuje žena, zachovávají v tomto boji svůj společný způsob ústupu a lákání, svou složitou, ovšem čím výše na vývojové stupnici, tím stále ještě složitější metodu podléhajících.

Ještě jeden postřeh: Čím nižší organismy, tím méně znatelna je tato odlišnost mužskosti a ženskosti, tím vyšší, tím více se rozchází typ mužský s typem ženským v organické stavbě, v psychické exteriorisaci - až konečně u člověka, schopného největšího rozlišení individuálního, znamená typ samčí takměř úplně jiný svět organický i duševní než typ samičí. Žena a muž! Toť už úplně jiná stavba těla, ba často i jiné podmínky biologické; kdežto na př. u hmyzu odlišuje se typ samčí od typu samičího vyjma pohlavní velmi jednoduché ústrojí nedostatkem anebo jen útvarem křidélek, velikostí celkovou, růzností u velikosti hlavy, nohou (mravenci, včely, a p.), počtem článků tykadlových (chrousti na př.): organism muže od organismu ženy liší se nejen průměrnou výškou celkovou, výškou jednotlivých údů a složitostí rodidel, přítomností nebo nedostatkem mízních žlaz, ale i úplně stavbou pánve, kvantitou šedivé hmoty mozkové, rázem obličeje, něčím tak u člověka jedinečným jako schopností vzrůstu vousu.

A pokud se dotýče života psychického, dospívá u lidí odlišenost pohlavní k takovému stupni, že muž a žena znamenají dvojí různé stadium na poli psychického vývoje a mezi velikým počtem znaků, kterými charakterisována povaha člověka vůbec, společných muži i ženě, je jich opět veliký počet, kterých nelze užít na oba představitele lidského druhu. A je zajímavo, že duševní odlišnost, která se u nižších živočišných jedinců vztahuje skoro jen výhradně na život a poměry pohlavní, přesahuje tyto u lidského druhu, a tak muž a žena znamená do valné míry různý vývoj duševní vůbec.¹⁾ Pohlaví je zde čímsi vnitřnějším, širším a tělesnost jen viditelným rubem jeho.

Z předešlého pochopíme, že tak dokonalé genus, jakým je člověk (homo sapiens), musí v sobě nejen soustřediti nejsložitější smysl erotický, ale také úplné uvědomění této pohlavní odlišenosti i po stránce psychického sestrojení a projevování.

Toto uvědomění podmiňuje pochopitelný zájem každého tohoto jednotlivce na duševním světě pohlaví druhého. Tento zájem bude nejznatelnější ovšem na typu mužském, neboť muž, toť vlastně typický onen homo sapiens, bytost aktivní a tvůrčí, vynalézavá, obdivovatel a filosof v jedné osobě.

Jeho složitá, prazvláštní samice zajímala ho hned od okamžiku, kdy počal myslit. Zajímala ho tím více, čím zřejměji mezi společnými znaky člověka nalézal v ní světy jiných od něho odlišných čeření duševních. Zajímal se a řešil. Řešil a řeší. V tragédiích i komédiích po celá století není účinnějšího slova než "Žena". Uhoďte v tuto strunu, Shakespearovi i Molićrovi, Racinu i Voltairovi zajiskří důvtip v oku, významný úsměv kolem úst - a spustí tirádu na 15. století neuvěřitelně vytříbené psychologie, bohaté na všemožné odstíny pozorovatelského talentu. A v co vyzní každý tento monolog, či poučení jedné osoby druhou ať u Shakespeara, Molićra, Racina či Voltaira? Žena je prapodivný tvor, nevyzpytatelný, se zákony jemu samému vlastními, bytost složitá ve své prostotě, prostá a svého druhu přirozená ve své složitosti.

Duše ženy je odtud oříškem pro každého tragika i satyrika, životopisce - světáka, je vždy vhodným předmětem k stvoření výtečného vtipu pro saloního učence a čestně se blýská v slovních hříčkách všech oblíbených a jasných mužů, šlechticů a dvořanů z doby rokoka.

Láska a žena! Co se již o nich nenamluvilo, nenapsalo za celá století, ba tisíciletí!

Povstávají a jsou opěvovány jako div přírody Göthovské Markétky, "Ženy, kdo Vám porozumí?" volají Lermontové a Mussetové, spojujíce tím tragickou fatalitu, jakou může provozovat žena na mužích. Filosofie se zamýšlí, romány staré i moderní jsou plny typů žen, které jdou jevištěm života, jako záhada - démon, anděl - jen ne člověk, neboť muž zvykl krýt se tímto názvem sám. "Člověk - a přece ne člověk!" říká si muž a obdivuje a děsí se zároveň.²⁾

Žena - lidská samice, nic víc, říkají materialisté s klidem botaniků, kteří se domnívají, že ve slovech tyčinky, pestík, semínka a vítr vysvětlili celé přírodní mysterium.

Ale to nepostačuje jemným mužům - psychologům, Napoleonům lidské myšlenky. Tvoří se škatulky definic tak protilehlé a neodstínované, jako: Žena je proradná, lstivá, marnivá, egoistická, nízká a instinktivní, pomíjivě cítící, praktická beze smyslu pro nekonečnost - věrná, přímá, sebeobětavá, hluboká citem, nezapomínající, své vášni vše obětující, idealistická a diskretní ve svých citech. Neboť se zapomíná pro ženu, celkový typ, na ženu - individuum, muži zapomínají, že, jak jsou oni nejrůznějšími individualitami, že i ženství uloženo v mnoha typech - a jako samostatný psychický svět že má také tajemství své vlastní diferenciace, svůj řád v odlišování. Ale muži nedovedou nikdy proniknout tento ženský svět, tvoří si pro něj analogie dle zákonů svého světa, hledají v něm poměry a vztahy analogické poměrům a vztahům jim vlastním.³⁾ Jako filosof nikdy nemůže osvobodit svůj soud o smysle všech věcí z pout prostoru a času, z okovů logiky jím samým stvořené - tak také muž nevnikne nikdy do tajemství bytostí, s nimiž tvoří tajemnou jednotku, určenou pro plození nových individuí... A tak se přihází, že Don Juanové, mající zkušenost ze set duší ženských, přijdou náhle na ženu, která je jim nová, které nerozumějí a přicházejí k poznání, že žena je nevyzpytatelná, že nelze nikdy říci: Poznal jsem ženu jako jádro, jako podstať.

Je to tajemství přírody, která praví: Buď budeš slepý a řekneš "vidím", maje za svět svůj malý horizont, anebo otevřeš oči a staneš před mysteriem, unikajícím rozumu.

Jako dva ostrovy blízké si, tak blízké, že každého večera vidí jeden na druhý, jeho světla a slavnosti tanců - ale bez naděje poznat navzájem své odlišné vegetace, tanečníky a vnitřní tajemství svých slavností - tak celá staletí každodenně zasahuje svět mužský do světa žen, oba světy se stýkají slovy, myšlenkami, činy a tím osudy - žijíce vedle sebe cizí, sympaticky nepřátelské, se svým posláním...

Přes to, že je muž myslitelem, psychologem, analytikem: chce-li vniknout do celého systému duše ženy, má práci daleko nesnadnější než žena vůči muži. Neboť žena je zřídka tvorem produktivním. Co nejvíce zažívá, to zažívá tajně sama v sobě. Scházívá jí pravidlem schopnost reprodukce vlastní bytosti, ba mívá přirozený odpor k takové reprodukci a často zúmyslná její karikatura mluví za ni jen mlčenlivá fakta, pod nimiž je muži rozřešit celý svět myšlenek, citů, vnitřních bojů, logických procesů, jejich vztah k erupcím citovým, reakce na určité třeba zdánlivě unikající okolnosti, celé ono "jak" jejího duševního života a dění.

Ve většině případů zdá se nám mnohé jednání a vůbec duševní projev žen nelogickým; ale nelogického procesu duševního pro psychologa není. Ani blázen t. j. člověk duševně naprosto pathologický není nelogický. Nelogičnost jeho úsudků je naším klamem, neboť jeho logika, zdánlivá nelogika, je jako proces naprosto správná - jen v premisách, v koncepci ideje pochybená.⁴⁾ To je věc známá. A právě tak je mi úplně jasno, že jednání a vůbec celý život žen má svou logiku, logiku závislou ovšem na disposicích přiměřených duševnímu organismu ženy, a že tato logika se od logiky mužů odlišuje tak dalece, jako se duševní organism mužů odlišuje od ženského. V bezprostředním styku s ženami nám jejich logika t. j. onen tajný klíč ku všem jejich individuálním projevům uniká.

Ale nyní si pomysleme, že přece několik žen produktivních existuje - umělkyně. A jsou to hlavně spisovatelky, představitelky oboru, kde se slučují všechny prvky vnitřního života v jeden určitý celek, celek analogický skutečnému životu s jeho detaily, s řešením jeho okamžitých sporů vznikajících mezi objektem a subjektem, mezi společností a jedincem, mezi individuem jedním a individuem druhým (třeba různých pohlaví). Pochopíme, čím nám může toto slovo ženy v bádání o její bytosti být. Neboť počítáme-li do jisté míry i s hlasy těch, kteří by chtěli přikládat umělecky tvořící ženě intelekt mužský a chtěli by tvrdit, že tím okamžikem, kdy žena tak duševně vyspěla, že může své vjemy, svůj vnitřní svět reprodukovat, přijala již způsob vyjadřovat city a myšlenkové pochody dle metody mužů, jsouc kojena a vychována jejich díly, jejich ideami a p. - nemůžeme se domýšlet, že by mohla změnit tak naprosto svou individualitu, aby vůbec dovedla nevyslovit svůj prvke druhový, prvek "věčného ženství". Právě jako se v literatuře mužů prozradí i individualita epigona, dle volby prvků pro jeho reprodukci, třeba byla dušena cizími vlivy,⁵⁾ tak se pod možnou (pravím jen možnou!) maskou mužského výrazu a pojetí v díle ženině prozradí její speciální nazírání na věci a jejich vztahy, a to nazírání ženy jako individua - čím tedy spíše ženy jako širšího typu, ženy jako ženy i s jejími vztahy k erotickému, k muži. K doložení mých slov bylo by lze studovat dílo žen jako George Sandové, George Elliotovy, Karolíny Světlé a j., žen přece tak značně intelektuálních.

Slyšet ženu mluvit o ženě, vysvětlovat ženu! Jak nás muže musí zajímat každá tato zrada ženy v podobě souvisle zpracované mapy jejího života, kde se nám odkrývá a dává vytušit ona tajemná psycha ženy ve vší své souvislosti s ostatním světem!

Jaké pomyšlení, že spisovatelka je bytostí téže říše, jako ta či ona žena, jak ji známe v životě s jejími mnoho i málo význačnými pohledy, s jejími význačnými stisky rukou, jejími rozmary ve stu konech, s celým tím komplexem hry na schovávanou.

Žena se svým tajemstvím hysterie, větší intuitivní schopností, s bohatstvím a zároveň tajemstvím svého těla! Tato žena zachycená v pohybu, v pohybu, který nazýváme životem, zachycená v pohyblivé posici - jak myslí, jak cítí, jak podvědomě vnímá a jak jedná - toť obraz, který nám skýtá literatura žen. Ovšem, nesmíme zapomenout, kolika zámky zůstane nám tím dosud zavřeno ono jádro přírodních tajemství, nikdy nedohledné ve svých konečných příčinných svazcích - ale je jisto, že v studiu ženské literatury má psychologie jeden z nejdrahocennějších klíčů k tajemství přírody, jejíž jedna stránka jmenuje se žena.

______________________________________________________________________

¹⁾ Tak jen namátkou na př. tvoření logických úsudků, jak se jeví u muže a u ženy, větší průměrná sklonnost typu ženského k vlastnosti, kterou nazýváme marnivostí, poměr žen k ženám tak se odlišující od poměru mužů k mužům a j. p.

²⁾ Je charakteristické a má asi svou psychologickou historii, že nikdy nemáme na mysli ženu při větě jako: "Stál tam jeden člověk" a p.

³⁾ Tak berou vznik doktriny, že je žena bytostí nižší (materialisté soudíce dle schopností intelektuálních), anebo zase bytostí vyšší (mystikové přikládající ženě větší schopnost intuitivní a eo ipso duši bližší Věčnému), tak povstává blud, který sugeruje ženám aspirace stejné s muži - a zapomíná se, že je to násilné souměření kvalit nesouměřitelných. Stále se vidí mezi muži a ženami v intelektuálních a citových disposicích rozdíly jen kvantitativní, zapomíná se, že pohlaví, to že je kvalita, jiné ustrojení tělesné a zároveň duševní, dílo přírody tvořené z jiné substanciální látky a proto s jinými metafysickými aspiracemi a konečnými cíli.

⁴⁾ P. spis. má zde patrně na mysli logičnost "formálnou".

⁵⁾ Viz: Hennequin "Vědecká kritika" a také mou studii "O problému individualisace" str. 21 a 22.