E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/97

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

O záhadě vidění vzpřímeného.

Napsal Vladimír Svoboda, c. k. soudce.

Zkušenost, že obrázek předmětu, na př. stromu, na sítnici osoby, jež na strom ten hledí, jeví se nám v poloze opačné, nežli předmět sám, - tento důsledek známých zákonů dioptrických, - zavdala podnět ke dvěma otázkám. Uvažujíce totiž, že teprve dopadem paprsků světelných, jež ze stromu vycházejí, na sítnici nazírajícího, - tudíž vznikem převráceného obrázku stromu na ní, - zavádí se duševní pochod, jehož výsledkem je vjem zrakový stromu toho, a ovšem nutně předpokládajíce, že nazíráme všickni dle jedněch a těchže zákonů, tázali se jedni, nevidíme-li snad strom (a vůbec veškerý zrakem naším vnímatelný svět vnější) vlastně v opačné poloze, nežli jakou skutečně má; druzí pak, zvouce vzpřímenou právě tu polohu stromu, ve které jej prostým okem vidíme, položili si přímo otázku: Kterak to, že vidíme strom vzpřímený, ač poloha obrázku jeho na naší sítnici jest převrácena?

Zejména druhá z obou těchto otázek pestrých se dožila osudů a ne neprávem nazvána byla pověstnou (F.A.Lange, J.Dastich a j.), byvši pod názvem "záhady vidění vzpřímeného" v různých theoriích vidění od různých badatelů až přes míru často projednávána, pojímána způsobem rozmanitým a s nestejným řešena výsledkem; skutečně nelze ji dosud pokládati za definitivně vyřízenu a odbytu. Tato dosavadní neshoda v pojímání a řešení otázky budiž nám jednak ospravedlněním, znova-li ji beřeme na přetřes, jednak, nasvědčujíc opravdové jakési spletitosti věci, omluviž poněkud "dotěrnou zřetelnost" následujících vývodů.

Rozbor záhady vidění vzpřímeného předpokládá však, jak zjevno, bychom předem zaujali stanovisko vůči první z obou zmíněných otázek, totiž: vidíme-li předměty v pravé, skutečné jejich poloze, či v opačné.

Jde v ní zřejmě o vzájemnou (souhlasnou či opačnou) polohu, tedy o prostorový vztah, dvou korelativních členů, z nichž jedním jest nade vší pochybnost náš zrakový vjem předmětu, na př. stromu S, - tedy část obsahu našeho vědomí, rozložená v nazírací formě prostornosti a vyskytující se v nás, hledíme-li na strom ten; ježto pak polohu druhého členu zveme pravou, skutečnou polohou stromu, obě polohy na souhlas či nesouhlas zkoumati zamýšlejíce, sluší zajisté tímto druhým členem srovnání rozuměti v první řadě strom sám, ve smyslu reálního, mimo naše vědomí bytujícího a ovšem prostorně rozloženého "stromu S o sobě". Tážeme se tedy, souhlasí-li či nesouhlasí poloha našeho subjektivního, imanentního zrakového vjemu stromu S s polohou transcendentního jeho korelátu, věci o sobě stromu toho.

Z toho již patrno, pokud a pro které stanovisko noetické záhada naše první, takto pojata, může vůbec býti záhadou.

Pro stanovisko ryzího naivního realismu¹⁾ zajisté neexistuje. Kdo, jako naivní realista, je pevně přesvědčen, že to, co vidí, t. j. co jest obsahem jeho úkonu zrakového, jsou právě vnější věci samy, tomu nenapadne, ač-li stanoviska svého s mysli nepustí, aby se tázal, vidí-li je tak, jak jsou, či převráceny. Onť je si jist, že objekty samy smyslovými svými úkony, jakoby chapadly nějakými, obmyká a do svého vědomí vtahuje in natura, - "tak, jak jsou", - se všemi jejich, i prostorovými, vztahy, a musí tudíž myšlenku, že viděl by je v poloze opačné, než jest jejich skutečná, odmítnouti, jako absurdní. Pro něj neexistují vedle objektů vnějších, jakožto věcí o sobě, zrakové jejich vjemy, jako pouhé obrazy jejich v prostředí naší vniternosti, numericky (neb i kvalitativně) od oněch rozdílné, aby připustiti mohl nesouhlas polohy jedněch a druhých; on zná jediný jen systém, jehož členové jsou mu zároveň věcmi samými (o sobě) a zároveň i současně též obsahy jeho úkonu zrakového, zírá-li na ně. Odpověď jeho na otázku naši, - kterou, jak řečeno, sám nikdy by nepoložil, - zní a zníti musí, že vidíme objekty tak, jak jsou, a nikoli převráceně (t. jak nejsou), z toho prostého důvodu, poněvadž - jsou tak, jak jsou.

Rovněž na půdě transcendentálního idealismu postrádá první záhada naše práva domovského. Kdo s transcendentálním idealistou důsledným za to má, že za jeho zrakovými, jako vůbec smyslovými, dojmy a obrazy nestojí pranic, že jim mimo naše vědomí, v zámezí jeho, pranic, žádný reální objekt, žádná věc o sobě neodpovídá, jen ony samy že to jsou, jimž atribut skutečnosti (empirické) přísluší, - nebo kdo s Kantem tvrdí, že za našimi vjemy smyslovými s empirickou jejich realitou stojí sice "věc o sobě", však taková, jež nemá vztahů prostorových vůbec, ba o které ani kategorie jednosti a mnohosti neplatí, tomu otázka slouti musí zbytečnou nebo nemístnou. Prvnějšímu proto, poněvadž i on zná jediný jen systém, systém svých dojmů smyslových (zrakových), za nimiž jiné, plnější skutečnosti není, a které ovšem nemohou míti polohu vzhledem k sobě samotné převrácenou; Kantovci proto, poněvadž s jeho stanoviska mezi zrakovým vjemem některým a "neprostornou, ani jednou ani mnohou" věcí o sobě nemůže býti vztahů prostorových, jako pojem polohy souhlasné či převrácené předpokládá.

Naivní realism tedy a transcendentální idealism důsledný řešiti musí první náš problém ovšem kladně, a sice ve smyslu vidění vzpřímeného, t. j. se skutečností shodného; rozluštění to je však s jejich stanovisek čirou tautologií, ježto jeden i druhý jest monismem noetickým, neuznávajícím dvojakosti mezi obsahem našeho smyslového vědomí a odpovídající mu realitou, tudíž dvojakosti členů, jež vybízí problém co do vzájemné polohy srovnávati. První podmínkou možnosti záhady je tedy noetický dualism, avšak takový, jenž mimo to členům obou systémů, jím rozeznávaných, přiznává prostornost, anoť prostorné s neprostorným ve vztahu polohy souhlasné či opačné býti nemůže. Proto Kantism, ač jest dualismem noetickým, rázem řeší záhadu naši negativně, pouhým poúkazem k tomu, že otázka vůči jeho zásadám je nelogickou, a vidění vzhledem ke skutečnosti ani vzpřímeným není, ani převráceným.

Zdálo by se tedy, že problém náleží stanovisku transcenddentálního či kritického realismu. Neboť kritický realism to jest, jenž na základě výtěžků fysiky a fysiologie i výsledků spekulativních stanoví a rozeznává dva světy, toto genere od sebe se různící: imanentní, ideální, vnitrný, svým bytím k naší existenci připoutaný svět našeho vědomí, našich vjemů smyslových s jedné, a transcendentní, reální, vnější svět věcí o sobě vjemům těm odpovídajících a jejich podklad, na existenci bytosti vnímající nezávislý, tvořících se strany druhé, - on to jest, jenž učí dále, že jak soustavě vjemů zrakových (hmatových, svalových), tak i soustavě věcí o sobě přívlastek prostornosti přikládati dlužno.

Než, tak by se měla věc jen tehdy, kdyby prostor, v němž rozkládají se nám, pro naše vědomí, při úkonu vidění zrakové vjemy naše, byl totožný s prostorem, ve kterém rozloženy jsou věci o sobě jim odpovídající, nebo s jeho částí. Vždyť jde tu o vzájemnou souhlasnou (po případě opačnou) polohu dvou prostorových tvarů, a o takové lze nepopíratelně mluviti jen tehdy, lze-li homologické body obou, - zde na př. věc o sobě vrcholu stromového a náš zrakový vjem vrcholu toho, - spojiti přímkami, jež buď se po dvou kříží (při poloze tvarů navzájem opačné), nebo nekříží (při poloze souhlasné); toť přece geometrický výraz dotyčných vztahů prostorových, spolu jediný a neúprosný, bez něhož souhlas neb opak polohy jsou pouhými slovy beze všeho pojmového obsahu, - a ten zajisté nutně předpokládá totožnost, t. j. jednotnost prostoru, v němž oba tvary rozestřeny jsou.

Naproti tomu fakty a úvahy, na nichž spočívá sám systém kritického realismu, nutí k důsledku, že rozdíl mezi prostorností tou, jaká přísluší zrakovým (a vůbec smyslovým) názorům a vjemům našim, a onou, kterou přisuzovati smíme věcem o sobě, je týž a právě tak radikální, jako mezi vjemem samým a odpovídající mu věcí o sobě, jako mezi imanencí a transcendencí, mezi ideálním a reálním, - že naše vztahy subjektivně prostorové jsou pouze adekvátními representanty prostorových vztahů reálních, jejich rekonstrukcí, napodobením v mediu toto genere různém, že vůbec formy momentů obojího druhu jsou neméně disparátní nežli momenty samy. "Není pražádného mostu mezi reálně prostornou polohou hmotných částic, pocit vzbuzujících, a ideálně prostornou polohou vědomých pocitů v extensivní názor urovnaných, neboť prostor jako reální forma bytování a prostor jako vědomě ideální forma nazírací jsou tak nesměřitelny spolu, jako reální a imaginární součást komplexního čísla, ač oba v sobě podrobeny jsou těmže formálním zákonům."²⁾

Tato disparátnost, kvalitativní nesrovnatelnost prostoru subjektivního s prostorem reálním, extra mentem, vylučuje i pro kritického realistu veškeré geometrické vztahy relací subjektivně prostorových s reálně prostorovými, vylučujíc zahrnutí relací obojího druhu v jediný systém pro vzájemnou jejich cizorodost: zrakový vjem vrcholu stromu, tento vniterný, psychický fakt, nelze spojiti přímkou s vrcholem stromu o sobě. S geometrickým kriteriem vzájemné polohy odpadá podmínka možnosti její; nemůže býti řeči o vzájemné, - ať souhlasné či opačné, - poloze zrakového vjemu k příslušné věci o sobě. Kritický realism odmítá, právě jako Kantism, záhadu naši.

Osamoceným zůstává vůči tomu názor, jenž, stoje na půdě kriticko-realistické, nicméně neuznává nesměřitelnosti forem bytovacích a nazíracích, přičítaje i vjemům zrakovým prostornost reální a s tohoto zvláštního hlediska vyvinuje důsledky právě pro otázku naši, a sice ve prospěch vidění převráceného; míním názor, Müller-Ueberwegův.³⁾ Theoriím těchto obou je společným tvrzení, že vidění záleží v přímém pociťování jistých reálních obrázků nazíraného předmětu, totiž obrázku jeho na sítnici (Müller) či v sensoriu našem (Ueberweg), v reální jejich velikosti a poloze tak, že nesestrojuje si psyché snad na základě reálního obrázku teprve svůj příslušný vjem ve vlastním svém prostředí vniterném, nýbrž vjem, - toť přímo pociťovaný reální obrázek sám. Tak jest na př. dle Müllera to, co vidíme, co plní zorné naše pole, prostě naše, obrázky pokrytá, sítnice sama, vnímaná v těch rozměrech a té poloze reální, jakou ve skutečnosti má; ježto pak tato poloha obrázků, jakožto podrážděných částí sítnice, jest vzhledem ku poloze předmětů samých převrácena, plyne, že vidíme věci v poloze opačné, než jakou o sobě mají.⁴⁾ Tato zvláštní theorie řeší tedy první záhadu naši kladně, ve smyslu vidění vzhledem ke skutečnosti převráceného. -

Jiné možné pojetí otázky naší jest ono, dle něhož onen druhý, "reálnější" člen, s nímž co do polohy srovnávati chceme vjem svůj zrakový, není věc o sobě, nýbrž hmatový vjem předmětu, o který běží. Otázka zní potom: vidíme-li předměty vnější v téže poloze, v jaké je hmatáme, či v opačné, a bývá pokládána za rozluštěnu ve prospěch souhlasu obou poloh, viděné i hmatané, tudíž ve prospěch vidění v tomto smyslu "vzpřímeného", prostě proto, že údaje jednoho i druhého smyslu ve příčině polohy předmětu nevykazují mezi sebou nejmenšího odporu. Stačí však po tom, co již pověděno, poukážeme-li k tomu, že mezi zrakovým a hmatovým naším subjektivním prostorem zřejmě platí týž poměr naprosté disparátnosti, nesrovnatelnosti, jaký shledává důsledný kritický realista mezi kterýmkoli z nich a prostorem reálním. To jasně pověděl už Berkeley a dnes nebude o tom asi sporu.⁵⁾ "Smysl hmatový určuje polohu ve hmatovém prostoru dle pocitů hmatových (svalových), smysl zrakový ve zrakovém prostoru dle pocitů zrakových. Mezi oběma druhy údajů je souhlas právě tak vyloučen, jako rozpor, stanovíť ony polohu bodů dle znaků disparátních. Souhlasu tedy mezi místními určeními obojího druhu ve skutečnosti není, nýbrž nastupuje ve případě součinnosti obou smyslů pouze kombinace jejich (nikoli koincidence) a sice je to současnost pocitů, dle níž kombinují se disparátní jejich určení místní."⁶⁾

Nelze tedy mluviti ani o vzájemné poloze zrakového a hmatového vjemu téhož předmětu. Prostor reální (pokud jeho samobytnost uznáváme), náš zrakový a náš hmatový prostor, toť trojice rozmanitostí disparátních, ač homologických a k sobě dle míry svého rozsahu, prvek za prvkem, přiřaditelných. Poměr mezi kterýmikoli dvěma z nich jest obdobný as onomu mezi systémem veškerých bodů roviny a systémem čísel (Gaussova rovina číselná); polohové orientace jeden ke druhému naprosto nemají.

Tím odmítnuta i tato formulace záhady jako bezpředmětná pro vědecká stanoviska noetická, jsouc při tom tautologickou pro hledisko naivního realismu, jenž nepřipouští si pochybností o tom, že tak i onak, zrakem jako hmatem, vnímá vždy tytéž a proň jediné vztahy reálně prostorové.

Shrnujíce výsledky vidíme, že první naše otázka dle noetického stanoviska, se kterého na ni pohlížíme, buď vůbec záhadou není, nebo jeví se nelogickou, vyjmeme-li jediné - ovšem výlučné a osamocené - stanovisko Müller-Ueberwegovo, které však řeší ji, v odporu s populárními názory, ve smyslu vidění vůči skutečnosti převráceného.

Přistupujíce nyní k rozboru druhé a hlavní naší otázky, t. zv. "záhady vidění vzpřímeného", která táže se po příčině, "proč vidíme na př. strom vzpřímený, ač obrázek jeho na sítnici naší převrácený jest", označme sobě za účelem stručnosti výrazu momenty, k nimž tu dlužno bude přihlížeti, písmenami takto:

Z, můj zrakový vjem stromu,

z, můj zrakový vjem obrázku stromu na sítnici mé,⁷⁾

S, věc o sobě stromu,

s, věc o sobě obrázku stromu na sítnici mé.

Dále znamenej nám x navzájem opačnou, ││souhlasnou polohu dvou

členů srovnávaných.

Především je jasno, že, má-li v otázce naší "vzpřímený" znamenati souhlas a "převrácený" nesouhlas se skutečnou polohou stromu o sobě, t. j. tážeme-li se: jak to, že jest Z ││ S, když přece jest s x S, -

stojí otázka, uznávajíc jak imanentní, tak transcendentní členy hořejší čtveřice, na půdě kriticko-realistické, že však tím spolu jeví se bezpředmětnou, poněvadž kritický realism, jak právě vyloženo, tvrzený v ní vztah Z ││ S popírá, buď vůbec neuznávaje vztahů

polohových mezi vjemy smyslovými a věcmi o sobě, buď (Müller-Ueberweg) dovozuje pravý opak, totiž, že jest Z x S.

Poněvadž příčinný sled momentů jest S, s, Z a vztah jejich, v otázce tvrzený, S x s x Z, vidíme, že lze tuto formulovati zkráceně: Proč jest vůbec Z x s, čili jak to, že obrázek sítnicový vyvolá v nás vjem zrakový, k němu převráceně ležící? - O této formulaci platí ovšem totéž, co o předešlé: vztah Z x s kritický realism odmítá buď pro polohovou nesrovnatelnost obou momentů, buď tvrdě, že jest naopak s ││ Z (Ueberweg), ne-li dokonce s Z (Müller).

Nicméně jsme tu u samého jádra věci, poněvadž zrovna z obou těchto formulací záhady vidění vzpřímeného, co do smyslu ostatně naprosto totožných, jednu po našem přesvědčení na mysli má každý, kdo záhadu vyslovuje, buď si jinak kteréhokoli vyznání noetického, a jsou to tudíž právě tyto dvě formulace její, na něž upínají se dva nejpopulárnější pokusy jejího řešení.

Připusťme především na okamžik možnost vzájemného vztahu polohového mezi vjemem a věcí o sobě, - zde speciálně mezi Z a s; i můžeme se zajisté právem tázati: Odkud víme vůbec, že jest Z x s? že můj zrakový vjem stromu má právě opačnou polohu, nežli věc o sobě jeho obrázku na mé sítnici? Zkušenost nám toho nepraví, zejména též ne ona, která, jak v úvodu zmíněno, záhadu naši vyvolala; zkušenost praví nám nanejvýše, že jest Z x z, že i náš vjem obrázku stromu na naší sítnici má opačnou polohu k našemu vjemu stromu samého, - jen toto můžeme přímo usuzovati, buď pomocí analogie dle svého vjemu sítnicového obrázku cizího, buď z dioptricky nutného S x s, buď konečně z pokusu Cocciova. Co pak se týče reflexe filosofické, vidíme u Müllera a Ueberwega, že ta může naopak vésti ku tvrzení vztahu vztahu Z ││ s, a

sice, jak zde podotknouti dlužno, aniž jediný empirický fakt úkonu zrakového s tvrzením takovým jest ve sporu. Již tato okolnost, že dva názory naprosto opačné o poloze zrakového vjemu k jeho věci o sobě empiricky stejně jsou oprávněny, vyhovujíce stejnou měrou všem zkušenostem, může býti poukazem, že pravda není zde ani onde, nýbrž mimo oba náhledy.⁸⁾ - Jest tedy, - a to je důležito, - vztah Z x s (a s ním Z ││ S), t. j. ale sám podklad tohoto pojetí záhady vidění

vzpřímeného, bez něhož by neexistovala, i pro případ polohové srovnatelnosti obou momentů pouhou hypothesou, a sice na ten čas nikým nezdůvodněnou, tedy zbytečnou.

Přikročíme-li nyní zvláště k rozboru zmíněných dvou typických způsobů řešení záhady naší, máme tu především t. zv. theorii projekční, k jejímž zastancům náleží vlastně již Kepler, Scheiner a Descartes, dále zejména Schopenhauer, Volkmann, d'Alembert, Nagel, Donders, Liebmann a j. v.⁹⁾, ba která recipována jest namnoze i do učebnic školních, zejména fysikálních.

Dle ní spočívá vysvětlení záhady v tom, že prý při úkonu vidění pocity světelné, podrážděním sítnice vzniklé, promítáme z místa podráždění zpět, ve směrech jistých přímek, křížících se v čočce oční, tak, že vidíme předmět v poloze centrálního průmětu toho.¹⁰⁾ Tato theorie klade tedy důraz na nový, námi dosud v úvahu nevzatý moment p, t. j. primitivní soustavu světelných počitků sítnicových, obrázkem sítnicovým vzbuzených, která ještě není viděním, nýbrž je prius jeho a teprve projekcí se jím stane; tato soustava, tvoříc předmět, podklad projekce, jest prostorná, a sice, jakožto soustava počitků, subjektivně prostorná, výsledný pak vjem zrakový (rovněž subjektivně prostorný) leží k ní opačně, právě následkem centrální projekce: p x Z.

Že toto řešení skutečně předpokládá záhadu naši v tom pojetí, v jakém shora uvedena, je zjevno. Záhada sama totiž, vyvolaná empirickým faktem, ničeho neví o nějakém p, a není to tedy jeho poloha k Z, čemu se diví; hypothetický moment ten vnáší do otázky teprve projekční theorie za účelem jejího rozluštění. Má-li faktická poloha vjemu Z, jejíž důvod hledáme, vysvětlena býti pochodem projekčním, vytvářejícím vztah p x Z, musí se předpokládati, že jest s x Z, tedy p ││ s. Neboť

theorii jde zcela zřejmě o to, projekčním převratem subjektivním, kterým ze přivzatého na pomoc p vzniká Z, annullovati pro naše vědomí účinky reálního, dioptrického převratu S x s, které jinak, jak míní, by se dostavily; na základě s samého, bez projekce, očekávali by totiž přívrženci theorie (jako přívrženci záhady vůbec) nikoli vjem Z, nýbrž vjem Z', jenž by byl xZ. A tu nelze zajisté nikterak nahlédnouti, proč by s, náš sítnicový obrázek, mělo v nás vyvolávati spíše tento vjem nežli onen, dokud nepředpokládáme, že jest poloha obrázku 's' s prvním souhlasna, ke druhému pak opáčna, že jest s ││ Z' čili s x Z, tudíž i

s ││ p.

Že theorie projekční tyto polohové vztahy jevů subjektivních k věcem o sobě uznávati musí, plyne ostatně též přímo z jejího názoru, že z p vzniká Z promítáním zpětných počitků sítnicových ve směru jistých přímek přes jejich bod křížení v čočce oční ležící,¹¹⁾ neboť dle toho musí každý počitek ležeti za čočkou oční ve směru dotyčného paprsku projekčního a tudíž celá jich soustava p, jakožto basis projekce, míti souhlasnou polohu s obrázkem s. Dle toho jest dále - důsledkem názoru projekcionistů - soustava p, tudíž moment vniterný, nejen, jak předpokládáno, subjektivně, nýbrž zároveň i realně prostornou.

Konstatujíce tyto důsledky theorie projekční poznamenejme ještě, že myšlenka zrakové projekce, pokud má tímto výrazem býti míněno více, než prostá lokalisace, relativní rozmísťování světelných pocitů sítnicových v subjektivním schematu zrakově prostorovém, - ve kterémžto smyslu však slovo "projekce" jen přenesený význam by mělo, - zdá se nám vůbec myšlenkou zcela nešťastnou. V subjektivním zrakovém prostoru nemá totiž po našem názoru projekce taková (na př. mezi p a Z) smyslu, poněvadž v něm není přímek neb směrů radikálních, v nichž přece projekce musela by se díti; prostor zrakový má jen dvě dimense, periferické, - třetí, radikální, mu schází.¹²⁾ Má-li však projekce probíhati, mají-li paprsky projekční ležeti v prostoru reálním, předpokládá to, že při úkonu vidění psyché operuje, konstruuje bez prostřednictví hmoty skrze reální prostor, in distantiam realem, kdež pak ovšem i výsledek operace, průmět, - t. j. ale zrakový vjem, tedy duševní stav, - ležeti musí; připisuje tudíž hypothesa projekce vniternosti naší jakousi actio in distantia, - nikoli in distans, ježto akce ta byla by netransitivní, tvořivá.

Našla proto theorie projekční také dosti odpůrců; tak v Berkeleyovi, Joh. Müllerovi, Ueberwegovi, Langeovi, jenž ji nazývá "pochodem báječným", i Bolzanovi, jemuž jest předpokladem "sotva pochopitelným", a j.¹³⁾ -

Druhá rozšířená theorie, která osobuje si zásluhu rozřešení záhady vzpřímeného vidění, jest ona, již zváti chceme "theorií hmatové korekce". Vycházejíc od toho, že souhlas poloh vjemů zrakového a hmatového (Z ││ H) fakticky jest dán, dovozuje, že zjednán jest

prostřednictvím zkušeností hmatových (a svalosmyslových); tyto tudíž to jsou, jež tím spolu, přes existenci vztahu s x S, spůsobují vztah Z ││ S, - neboť, že platí H ││ S, nebývá v nejmenší pochybnost bráno.

Theorii tuto, jejichž předpokladů Z ││ H vztažně H ││ S

oprávněnost již shora byla zkoumána, zpracoval zejména Helmholtz.¹⁴⁾ Dle ní jsou to zkušenosti našeho hmatu a smyslu svalového, které již tvoření se prvních našich vjemů zrakových vůbec řídí, v jejich vývoj po případě opravně zasahují a je po celý život kontrolují tak, že konformují je co do polohy sobě, t. j. dotyčným hmatovým a svalovým vjemům. Jediný hmat rozhoduje totiž o tom, co zveme "nahoře" a co "dole", a jakož, učíce se viděti, nemáme ni tušení o tom, které body předmětu máme zobrazeny na (hmatově) dolení a které na hoření části sítnice, nerozhoduje vůbec poloha obrázku sítnicového o tom, co nám na vjemu zrakovém sluje "nahoře" či "dole" atd., nýbrž naučíme se pokládati na př. za "hoření" na něm to, čeho dotýká se nebo co zraku našemu zakrývá ruka (hmatově) nahoru vztažená (Helmholtz), nebo, co abychom spatřili, musíme oko (hmatově) vzhůru otočiti (Dastich).¹⁵⁾ "To jest příčinou," praví Helmholtz doslovně, "pro kterou předměty přes převrácenou polohu jejich obrázků sítnicových vidíme vzpřímeny."¹⁶⁾

Že to, co theorie tato podává, není rozluštěním záhady vzpřímeného vidění, o tom přesvědčíme se snadno. Hledíme-li na předmět - náš strom - zvratnou čočkou, však tak, že vedle této zároveň i přímo, prostým okem jej vidíme (což lzeú, máme současně dva vjemy: Z a Z', z nichž jeden vzhledem ke druhému je nepopíratelně o 180 otočen; je-li tedy první v jakémkoli smyslu viděním vzpřímeným, je druhý najisto v témže smyslu viděním převráceným. A přece, zíráme-li nyní pouze zvratnou čočkou, jakoby součástí oka svého, majíce tedy jediný, vůči normálnímu - a tudíž dle přívrženců záhady i vůči skutečnosti - převrácený vjem Z', musíme rovněž tak zvednouti ruku (hmatově) vzhůru, bychom zraku zakryli hoření část předmětu, t. j. vrcholek stromu, či se jí dotekli, - musíme právě tak otočiti oko (hmatově) vzhůru, chceme-li zrak na vrchol ten upjati, jako při vidění normálním, při vjemu Z.¹⁷⁾ Ač tedy vidění naše jest nyní převráceným, bylo-li dříve vzpřímeným, ač vjemy naše zrakové jsou nyní x H,S, byly-li prve ││H,S,

- zůstaly "kontrolující" zkušenosti hmatové či svalosmyslové, jediné to dle theorie momenty spůsobující vzpřímenou polohu vjemu zrakového, při hledění prostém tím, že vjem onen sobě konformují, naprosto nezměněny. Neprávem tedy přičítá jim theorie funkci tuto; nemohou příčinou "vzpřímeného" vidění (našeho normálního vidění Z) býti zkušenosti, které totožně se dostavují při jeho pravém opaku, s nimiž naprosto právě tak se snáší vidění "převrácené" (Z'). A stejně se to má, jak a priori zjevno, se všemi myslitelnými zkušenostmi hmatu i smyslu svalového.

Výsledek tento nemůže překvapiti. Zkušenost, že jistou část předmětu zakryje zraku mému ruka nahoru vztažená atd., nemůže totiž zajisté nikdy spůsobiti, abych tuto část viděl jinak, snad jinde, nežli bez oné zkušenosti, než třebas i při zkušenosti opačné, - nýbrž jen, abych ji i dotyčnou část pole zrakového hořeními nazval; to jest, theorie vysvětluje toliko, kterak naučíme se nazývati již na pouhém vjemu zrakovém tytéž části předmětu hořeními atd., které by nám i hmat jakožto hoření označil, či krátce, proč mezi polohovými údaji smyslu zrakového a hmatového neshledáváme rozporu, - který by tu však, jak jsme právě seznali, nebyl ani tejdy, kdybychom opačně viděli, než nyní.¹⁸⁾

Nelze tu nezmíniti se o spadajícím sem pokusu Strattonově. G.M.Stratton, jenž, hledaje klíč ku záhadě vzpřímeného vidění, po osm dní nosil škrabošku, opatřenou čočkami zvratnými, "naučil se záhy umísťovati předměty správně, jinými slovy, viděti je vzpřímeny"; když po osmi dnech odložil přístroj, "viděl zprvu vše převráceným, hlavou dolů".¹⁹⁾ - Že zmíněné tu naučení se, t. j. přivyknutí abnormálním podmínkám vidění nespočívalo v tom, nemělo ten effekt, že by se byl Strattonovi soubor jeho zrakových vjemů během těch osmi dní znenáhla o 180 otočil, jest jasno; viděl-li tudíž na počátku převráceně - měl-li vjem Z' - musel tak viděti, vjem týž, v téže poloze míti i na konci pokusu. Přivyknutí ono jakož i odvykání nutné po pokusu skončeném mohlo se tedy týkati jedině nesrovnalostí vznikajících tím, že při pokusu, na rozdíl od vidění normálního, 1. čočka nesledovala pohybů oka při hlavě nehnuté, 2. že vjem Z' celkový byl neúplným, nezahrnuje viditelných částí obličeje, vroubících oko pozorovatele, jakž toho při optickém přístroji vůbec docíliti nelze, 3. že zorné pole nutně bylo smíšeným, zahrnujíc vedle vjemu Z' i objekty přímo, normálně nazírané, byť to byla i jen obruba čočky samé. Po odstranění těchto vad pokusu, - kterých by tu nebylo, kdyby oko samo na vidění Z' bylo zařízeno, - byl by při něm souhlas mezi zrakem a hmatem (pocity svalovými) tak dokonalý, jako při vidění normálním.

Theorie hmatové korekce, pokud podávati se domnívá rozluštění záhady naší, neobstojí tedy ani před rozborem imanentním, neopouštějícím půdu vlastních jejich předpokladů. -

K vytčení nutného stanoviska noetického idealismu důsledného a Kantova vůči záhadě vzpřímeného vidění stačí málo jen slov. Inventář momentů, jež jsou těmto noetickým názorům po ruce ku vyjádření záhady té, obmezuje se na momenty subjektivní, tedy - liberálně vzato -: můj zrakový a hmatový vjem předmětu (Z, H) a můj zrakový a hmatový vjem obrázku jeho na mojí sítnici (z, h). Zde lze se tudíž tázati pouze buď: Proč mají zrakový i hmatový vjem téhož předmětu polohu souhlasnou (proč jest Z ││ H ?)²⁰⁾, a vykládati to třebas theorií korekce

hmatové. I vztah polohový v otázce této tvrzený i theorie ta byly již oceněny. Leč - je toto vůbec naše záhada? Záhadnost, jejíhož výkladu tato se domáhá, spočívá přece jen v tom, že Z vyvoláno jest v nás příčinně momentem, jemuž přisuzujeme, právem či neprávem, polohu k Z opačnou (momentem takým jest s kritického realisty); není-li takového svazku příčinného, odpadá záhadnost, jejíž objasnění je předmětem otázky. A pro idealistu ho není; zřejmě není Z příčinně závislým ani na z ani na h, na zrakovém ani na hmatovém našem vjemu sítnicového obrázku našeho, - po tisíciletí užíval člověk zraku, prv než pokusem Cocciovým poprvé zjednal si zrakový vjem obrázku nazíraného předmětu na sítnici své a nežli k pouhé představě hmatového jeho vjemu dospěl.²¹⁾ Žádný z nich obou není tedy článkem v řetězci kausality, jenž vybíhá v Z, pročež jsou se stanoviska idealistova faktická poloha momentu Z a s ní domnělý vztah Z ││ H právě tak málo záhadnými, jako

by byl vztah Z x H. - Tím méně ovšem je totožnou se záhadou naší druhá a poslední možná otázka idealisty: Proč jest Z x z neb H x h? t. j. proč jednak mezi oběma zrakovými, jednak mezi oběma hmatovými těmito vjemy je vztah polohy vzájemně opačné? K této otázce odpovídá totiž idealistovi prostě jeho fysika; neboť učí-li dioptrika, že poloha obrázku sítnicového při dvojvypuklosti čočky oční musí býti opačnou vzhledem ku předmětu, nemůže tomu idealista rozuměti jinak, nežli že je tu řeč o obou dotyčných (proň "empiricky reálních") vjemech zrakových, vztažně hmatových. Pro něj jsou tedy oba řečené vztahy faktem fysikálním, dioptrickými zákony zdůvodněným předpokladem každé theorie vidění.

Z toho plyne, že pro stanovisko idealismu ryzího neb Kantovského nemá záhada žádného smyslu neb oprávnění. A to platí posléze totožně i o naivním realismu, neznajícím jiného vztahu než jedině S x s, jehož příčinu mu opět jeho dioptrika vykládá. -

Konečný výsledek úvahy naší je tudíž ten, že "záhada vzpřímeného vidění" předpokládá noetický dualism, že však tento, jakožto realism kritický, v důsledné svojí formě záhadu rovněž odmítá jako bezpředmětnou z důvodu polohové nesrovnatelnosti útvarů subjektivně a reálně prostorových, kdežto modifikace jeho Müller-Ueberwegovská, ač překážky této neuznává, oprávněnost záhady nicméně rovněž popříti musí, popírajíc opět samý její podklad, totiž souhlas mezi vjemem zrakovým a věcí o sobě.

Záhadu tuto za oprávněnou uznávati a řešiti byl by tudíž legitimován jen ten, kdo stoje na stanovisku polohové srovnatelnosti obou řečených momentů nejen by tvrdil, ale i dokázati by dovedl fundament záhady, totiž, že skutečně jest Z x s, že zrakový vjem náš a věc o sobě odpovídajícího mu sítnicového obrázku našeho skutečně mají polohu navzájem opačnou, t. j., jak jsme viděli, že homologické, sobě odpovídající body jednoho a druhého lze spojiti přímkami, po dvou se křížícími, - důkaz to, jejž podati dosud nikomu nenapadlo, a jehož přece tím nutněji bylo by potřebí, ježto bez důkazu logická přednost přísluší nepopíratelně Müller-Ueberwegovu opačnému předpokladu Z ││ s,

zkušenosti, jak zmíněno, neméně dokonale vyhovujícímu a při tom nestíženému žádnou nesnází, žádnou záhadou vzpřímeného vidění.

Dokud však theorie taková není zbudována a důkaz řečený nepodán, t. j. se stanoviska skutečně existujících theorií poznání a vidění, dlužno pověstnou tuto záhadu pokládati za vzniklou z pouhého omylu, - ve kterémžto poznatku vrcholí celá naše úvaha.

Zřejmo, že vše, co pověděno, platí - mutatis mutandis²²⁾ - o naprosto analogických otázkách: vidíme-li předměty vnější menšími, nežli skutečně jsou, či nikoli, - vztažně, proč vidíme je v pravé jejich velikosti, ač sítnicové jejich obrázky vůči skutečnosti jsou menší, otázkách to, jež v téže zkušenosti původ svůj vzaly, která dala podnět i k záhadě vzpřímeného vidění.

______________________________________________________________________

¹⁾ Realism naivní a kritický i transcendentální idealism důsledný beřeme tu vždy v krajní jejich ryzosti (v jakéž se prv uvedený může vyskýtati ovšem jen na stanovisku předfilosofickém); platíť potom hořejší vývody - dle poměru jednotlivých složek - i o míšencích názorů těch, z nichž toliko idealismu Kantovského a realismu Müller-Ueberwegova dotkneme se zvláště.

²⁾ Eduard v. Hartmann: Philosophie d. Unbewussten, 10. vyd. Lipsko, Friedrich. I. 290. - Srov. též Helmholtz: Physiologische Optik, 1. vyd. 1867, str. 443 a násl. - Herbert Spencer-Collins: Filosofie souborná. Přel. Peroutka, v Praze 1901; str. 235-6.

³⁾ J.Müller: Zur vergleichenden Physiologie des Gesichtssinns. Lipsko, 1826, odd. II., a jeho Handbuch der Physiologie, sv. II. 1840. - Ueberweg v Henle-Pfeuferově Zeitschrift für rationelle Medicin, řada 3. sv. V. 268-282. - Názor Müllerův provedl dále E.Hering: Beiträge zur Physiologie, Lipsko 1864. - Srov. též O.Liebmann: Zur Analysis der Wirklichkeit, 2. vyd. Štrasburg, Trübner 1880, str. 148. a násl.

⁴⁾ Dle Ueberwegova názoru vidíme takto "všecko, včetně viditelných částí svého těla, převráceně; celkový náš jev zrakový jest malým, nohama vzhůru stojícím světem uvnitř sensoria, jemuž odpovídá nad míru větší, na nohou stojící reální svět v zámezí smyslového našeho vědomí". Liebmann, 1. cit. 149.)

⁵⁾ Berkeley: An Essay towards a new theory of vision, §§. 49. 111-115. (Viz Baumannův spis: Die Lehren von Raum, Zeit und Mathematik, Berlín 1869. II. 360-363.) - Srov. též E. von Hartmann: Kritische Grundlegung des transcendentalen Realismus, 3. vyd. Lipsko, Friedrich; str. 125-6.

⁶⁾ Dr. E. Johnson ve Philosophische Monatshefte VIII. Berlín, 1872, str. 164 (citován od W. Tobiase: Grenzen der Philosophie, Berlín, Müller 1875, str. 156).

⁷⁾ Zrakový vjem obrázku na vlastní sítnici své, ovšem ne přímo nazíraného, zjednati si můžeme pokusem Cocciovým; hledíme-li totiž otvorem ve plochém zrcádku do plamene lampy, snadno spatříme, uprouce zrak na samý okraj otvoru, převrácený rudý obrázek plamene na sítnici naší se jevícího (Helmholtz, Physiologische Optik, 2. vyd. 1896, str. 252.)

⁸⁾ Některé výzkumy Helmholtzovy (1. cit.) vyvracejí sice úplnou geometrickou shodnost momentů Z a s (Müller, Hering), ničeho však nepraví proti možnosti vztahu polohy souhlasné.

⁹⁾ Viz Helmholtz, 1. cit. 739., 765; Liebmann, 1. cit. 148-164. - Schopenhauer: Vierfache Wurzel § 21. a Sehen und Farben § 1. (Sämmtl. Werke, Berlín, Bibliogr. Inst., I. 48., 147.)

¹⁰⁾ Přímkami těmito musely by býti t. zv. směrnice (Richtungslinien, Helmholtz, 1. cit. 110.) jež kříží se v (zadním) uzlovém bodu čočky oční, - přímky to, o jichž směru nemá sítnice odnikud žádných dat. Že neděje se projekce zpět ve směru dopadu paprsků světelných na sítnici, vysvítá nejnápadněji z pokusu Scheinerova (Helmholtz, 116, násl.)

¹¹⁾ To vše vzato reálně, v reálním prostoru, anať naše čočka oční v subjektivním, nazíraném prostoru našem zajisté neleží (ani vjem její), neleží v něm tudíž ani přímky v ní se křížící.

¹²⁾ Kdo by o tom pochyboval, zkusiž představiti sobě tři viděné přímky, svírající navzájem vesměs pravé úhly, ale zrakově pravé, které jako pravé vidíme. Zrakový prostor je tak málo trojdimensionální, jako sebe dokonaleji plastická fotografie, ač přece i z této lze vyčísti rozměry předmětů, v originále do třetí dimense jdoucí. Reální přímku radiálního směru ve zrakovém prostoru našem zastupuje bod. (Viz o správném pojmu "dimense" na př. A.Donadt: Das mathem. Raumproblem, Lipsko, Bartl, 1881, zejm. str. 29. násl.)

¹³⁾ Berkeley, 1. cit. § 90. (Baumann, 360.); Müller, Ueberweg II. cit. F.A.Lange ve své Gesch. d. Materialismus; Bolzano: Wissenschaftslehre Sulzbach 1837, sv. III. str. 161. - Liebmann (1. cit. 153.) má za to, že právě odpor proti theorii projekční, jinak za nevyhnutelnou pokládané, vnutil Ueberwegovi zvláštní jeho názory. - Ukázkou zmatení pojmů, jaké nastane, chce-li idealista zachrániti theorii projekční, jest pokus Liebmanna samého dokázati její oprávněnost (156-8.)

¹⁴⁾ L. cit. 681. 750. 951. 582. - Jiní přívrženci theorie této jsou Priestley, Bolzano a celá řada novějších.

¹⁵⁾ J. Dastich: Empirická psychologie. V Praze, 1867, str. 69.

¹⁶⁾ L. cit. 682. Helmholtz připouští, jak viděti, záhadu vzpřímeného vidění v plném znění; skoro týmiž slovy vyjadřuje ji tamže 612. 739. 750. 765. Názor Müller-Ueberwegovský čítá na str. 750. sice mezi "divoké hypothesy", pokládaje jej však za přípustný se stanoviska nativistů. Znamenejme též, že passus, jenž v 1. vydání Optiky ilustroval nesrovnatelnost prostorových vztahů immanentních s reálními (443. a násl.), ve 2. vydání vynechán.

¹⁷⁾ Nesmíme ovšem opomenout sledovati čočkou každý pohyb oka tak, jako by byla součástí jeho optického systému; jdeť nám tu o zkušenosti, jaké bychom měli při oku dvojčočkovém, či vůbec zařízeném na vytváření sítnicových obrázků polohy opačné, než nyní mají. - Stačí ostatně zvoliti předmět, jejž celý najednou čočkou přehlédnouti nelze.

¹⁸⁾ Podobně i Müller a Ueberweg, ač pro ně záhada vzpřímeného vidění vůbec neexistuje, poněvadž dle nich nevidíme vzpřímeně, nýbrž převráceně, mohou uznávati a uznávají celou tu nauku o vlivu hmatových zkušeností na zamezení sporu mezi zrakem a hmatem.

¹⁹⁾ Naturwissensch. Rundschau, ročn. XIII. 1898, str. 196., - referát z Nature 1898, sv. LVII., str. 372.

²⁰⁾ Tak pojímá záhadu na př. Berkeley, 1. cit. §§ 91. - 119. (Baumann, 360-363) a odmítá ji, vykládaje pěkně polohovou nesrovnatelnost obou momentů i příčinu bezesporosti v údajích obou smyslů. Baumannovi samému ovšem zdá se plynouti z vývodů B.-ových, že vidíme převráceně, ač správně hmatáme (372.).

²¹⁾ Kepler prvý dává na sítnici vzniknouti převrácenému obrázku předmětu, jehož existenci ostatně ještě 1816 popíral Mühlbach (Helmholtz, 1. cit. 109. 110.) Že náš moment h sám vlastně neexistuje, nýbrž jen představu o něm míti můžeme, je patrno. - Přívrženci psychofysického paralelismu nechť na místě vztahu příčinnosti položí si shora vůbec vztah mezi s a Z empiricky zřejmý.

²²⁾ Třeba jen všude místo Z x s,h a Z ││ S,H klásti Z > s,h vztažně

Z = S,H.