E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/96

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

Grillparzerův poměr k filosofii.

Napsal dr. Jan Krejčí.

Na jednom místě Grillparzerova denníku čteme: Jde na mne vždycky smích, slyším-li slovo filosofie. Není hned tak něco arogantního, než mluvíme-li ve stavu, v jakém se naše vědění nalézá, o vědě této, která se tak daleko prostírá jako universum, a jejíž první elementy jsou uschovány snad pro století příští. My nemáme žádné filosofie, to co pod tímto jménem od mělkých vyvolavačů slyšíme velebiti, není nic než ubohá slátanina - ein chimärisches, zusammengestoppeltes, unhaltbares Zeug -, které se duch lidský chápe, aby ukojil svůj vnitřní pud, který jej nepřetržitě pudí k universalitě vědění. Naše filosofie počíná hypothesami, na hypothesách staví dále a výsledek jest ovšem zase jen hypothesa - otázky, na nichž nám právě záleží, zdali jest pravda v našem poznání, jsme-li svobodni, nesmrtelni, a podobné zůstávají nerozhodnuty, mezitím co zástup šarlatánů systémy kujících mezi sebou se baví se scholastickou pedanterií, novými barbarskými terminologiemi, ano i s nehumanní brutálností. A Gr. udává také příčinu toho: vyhledává ji v zanedbávání psychologie; nemohu poznati prý nadlidské, je-li mi hádankou člověk sám. A čím to, že psychologie tak zanedbána? Protože k ní je třeba muže, který má opravdu rozum ve vlastním slova smyslu, hluboký talent pozorovací, pronikavý bystrozrak a úsilovnou snahu o poznání přirozenosti tělesné i duševní - kdežto filosof v běžném smyslu nepotřebuje nic než prolistovati několik svých šílených předchůdců, přečísti několik básníků a z toho napsati filosofické dílo. - S takovýmto rozhorlením Gr. mluví o filosofii. Nesmíme však slovům těm přikládati naprosté váhy a pokládati je za soud, proti němuž není snad odvolání. Slova ta napsal r. 1809, kdy mu tedy bylo 19 let; mladý básník, jehož talent počal kvasiti, hledal u filosofie přímé rozřešení nejtěžších problémů, a jeho prudký pud po vědění a limine zamítal vědu, od níž jediné poučení žádal, ale nenalezl, lépe řečeno nalézti nedovedl a při svém rozhorlení nedovedl se vzmoci k resignovanému ignorabismus, k němuž se člověk klidně musí přihlásiti i v letech dospělejších. Odtud tedy ta úžasná jeho skepse. Ale Gr. se k filosofii choval odmítavě i později. Ještě roku 1817 jest toho mínění, že filosofie jest brejlemi pro oko duševní; osoby slabého zraku mohou jich prý užívati s dobrým výsledkem, pro zcela zdravé však a pro docela slepé jest úplně zbytečna. A ve svých epigramech z let čtyřicátých a padesátých nejednou se obrací také proti filosofii. Tak mluví o filosofii takto:

Das In = sich = und In = andern = sein ist der Wahrheit Prüfstein: Ein körperliches Gar = nicht = sein und geistiges Ausser = sich = sein. (1846.) Hloubání a bádání filosofická jsou mu zdrojem všelikého zla (In Deutschland Klügeln und Grübeln sind die Quellen von allen Übeln 1835), a vedou jenom k fantastickému pedantství (1850).

Přes to nejde Grillparzerova skepse tak daleko, aby se filosofií opravdu nezabýval. Ale i v tomto jeho vlastním studiu filosofie jest více negativního než positivního. Obírá se on Kantem, Spinozou, Leibnitzem, Hobbsem, Fichtem, Schellingem, Trendelenburgem, Heglem, Herbartem i Schopenhauerem, činí si výpisky z jejich učení a připojuje k nim poznámky kritické. Není však ani jediného z těchto mužů, k jehož učení by se hlásil, za to však s tím větší břitkostí projevuje svůj nesouhlas, a lví podíl z jeho sarkasmu připadá na nebohého Hegla, o něhož vtip svůj brousí nelítostně. Jeho filosofie jest mu die monstroseste Ausgeburt des menschlichen Eigendünkels, ona všechno myšlení lidské hubí a ničí, prohlašuje, že raději uvěří v deset zázraků než v jednoho Hegla, jeho učení způsobilo prý tolik zla jako otrava rtutí, která, když se vypudí z cév, zůstává vězeti v kostech; nesrozumitelný jest mu jeho systém, proti němuž se obrací epigramem:

Du schreibst die Musik zum Weltentext,

singst, wie, was schon da ist, wird und wächst;

doch wäre dein Tonstück nur Schall gewesen,

hätten wir nicht früher den Text gelesen.

Ale také Schelling dostává svůj díl; Gr. ho za filosofa ani nepokládá a Leibnitze dokonce nazývá šarlatánem, tak jako Voltaire. Pouze Kant, zdá se, že byl Grillparzerovi sympatičtějším. Alespoň praví, že právě ten, kdo se chce věnovati literatuře, třeba jen krásné, má studovati díla Kantova, a to nejen pro jejich obsah, ale již pro jejich přísně logickou formu; studium jeho filosofie že vede k jasnosti, odlišování a precisnosti. A zejména pro lidi, při nichž převládá Gemüt - pro toto krásné slovo neznám výrazu českého - jsou spisy Kantovy nanejvýš užitečny.

Tím tedy, že Gr. filosofy vůbec se obírá, svou bezohlednou skepsi poněkud seslabuje, třeba že ty úryvkovité skizzy jeho mnoho positivního nepodávají. Ale seslabuje ji ještě více tím, že sám filosofickými problémy se obírá. Grillparzer, který filosofickou spekulaci tak příkře odmítá, sám spekuluje a zabývá se pojmy tak abstraktními, jako je duch. Snaží se podati jakousi definici ducha. Duch dle něho není něco klidného, odpočívajícího (ein Ruhendes), nýbrž spíše absolutně neklidné, čistá činnost, negace nebo idealita všech pevných určení rozumových, ne abstraktně jednoduchý, nýbrž ve své jednoduchosti zároveň rozeznáváním od sebe sama (ein Sich = von = sich = selbst = unterscheiden), není to podstata, bytost hotová již před svým zjevením se, nýbrž jen určitými formami svého nutného zjevování se je skutečný v pravdě, a s tělem jest vnitřně spojen jednotou pojmu. - Žádá od spekulativního myšlení, aby každý svůj předmět a jeho vývoj ukázalo v jeho absolutní nutnosti. To se děje tím, když každý zvláštní pojem odvádí se z pojmu všeobecného nebo z logické ideje. Filosofie musí ducha pojímati jakožto nutný vývoj věčné ideje, a to, co tvoří zvláštní části duševědy, nechati se vyvíjeti čistě z jeho pojmu. Vývoj předmětu nepomísí se subjektivními představami. Pojem ke svému uskutečnění nepotřebuje popudu vnějšího, jeho vlastní povaha pudí jej, aby se uskutečnil, aby ten rozdíl, který v něm jest obsažen jen ideálně, rozvinul ve skutečný. - Nadhazuje otázku: což kdyby čas a prostor se zřením k poznání arci byly subjektivními formami našeho názoru, zárove%n však podmínkami existence všeho skutečného a jen proto formami našich názorů, že jsou také podmínkami naší vlastní existence? Tolik aspoň jest jisto, že subjektivně apodiktická věta: přímá čára jest nejkratší, také objektivně jest jista, a že přímá čára právě tak jest nejkratší, jako když jí ve skutečnosti jdu. - Grillparzer přemítá i o procesu myšlení. Prvním krokem od uznamenání (Wahrnehmen) k myšlení jest dle něho, že z předmětů, které se pod jedním druhem mají subsumovati, utvoří se typus, jehož bytí a trvání při každém pojmu s větší nebo menší jasností se znamená. Tento typus zastupuje z počátku místo pojmu, a jeho výrazem jest řeč, která vlastně pojem teprve činí možným. Tím, že se k témuž předmětu častěji vracíme a že se jeho typus častěji vybaví, seslabuje se typus čím dál tím více, a zbude posléze jenom jeho forma, dojem, který učinil, takřka vzpomínka, že tu byl: tak přechází v pojem, jejž v jeho vzniku nazvati lze vzpomínkou na vzpomínku (die Erinnerung einer Erinnerung). - Srovnává cítění s myšlením: snad prý je to totéž. Pak by myšlenka byla představou jasnou, pocit představou temnou. Každá myšlenka působí již jako potvrzení nebo negace. Představy jasné mohou však pro své přesně vytčené meze jen méně associačně se dotýkati; při představách temných však dotyky jejich běží jako na řetěze elektrickém do nezměrna a každý z těch, které zaznívají s sebou nebo potom, působí svým dílem na nervy; může tedy nastati oscillace celé bytosti, která jest tak mocna, že se zdá co do druhu býti rozdílna od účinku myšlenky a odloučena jako pocit. - A pocitem také jest přesvědčení, jakožto poslední článek důkazu; není to myšlenka, nýbrž pocit, že to, co bylo dokázáno rozumu, neodporuje také ostatním faktorům lidské existence.

O takových tedy abstraktech přemítá Grillparzer. Nelze říci, že by to byl důsledek nějakého určitě provedeného systému; vzhledem k tomu je to příliš úryvkovité, příliš dobou odlišené a také příliš sporé. Jest jenom významné, že se básník filosofující obírá právě problémy psychologickými, tedy té vědy, od níž jediné nebo především sliboval si od spekulace filosofické výsledku. My z toho nemáme zrovna mnoho.

Ale lze - a to je důležitější - z Grillparzerových studií filosofických přece činiti dedukce positivní a jisté: mohu z nich dedukovati jeho poměr k náboženství a k Bohu.

Grillparzer nevěří v Boha. Kdybych pro tu nevěru jeho chtěl stanoviti základní a nejpřednější důvod, řekl bych tolik: nevěří v něho ne proto, že mu filosofie té víry nezjedná, ale proto, že ho jednoduše nemůže pochopiti, že jeho intellekt nemá nejmenšího, co by tu víru mohlo postaviti na pevný základ. Utíká se k výroku: credo, quia absurdum, a shledává jej pravdivým: poslední souvislost věcí musela člověku, sahajíc daleko nad jeho rozum, připadati absurdní - jenom že není důvodu, proč by se z těch četných absurdností, které jsou, mělo jedné věřiti více než druhé. Nestačí mu také pro důkaz o jsoucnosti boží účelnost všech věcí. Poněvadž to, co není účelné, nemůže vůbec existovati, měli bychom se diviti, že vůbec něco jest; měli bychom se diviti, že se divíme atd., a naopak se pokoušeti to nic si mysliti, což se také stěží podaří. Protože lze si mysliti něco nesouhlasného, má se za to, že také může býti. Ale to není pravda. Bytí a účelnost jsou jedno a totéž. Nejhorší netvor (die ärgste Missgeburt), který žije jenom hodinu, jest vzhledem k životu této hodiny účelný. - Mluví-li lidé o Bohu, připadá mu to tak jako Lichtenbergovi Kahlenbergští sedláci, kteří, když jim chybí nůž, místo něho do střenky strčí kus dřeva, aby nebyla prázdna. A více se přiblížíme božskému, řekneme-li, není Boha, než když dle pojmů svých vyslovíme: jest Bůh (es ist kein Gott - es ist ein Gott). Mohou-li si lidé Boha mysliti, pak již tato myšlenka jest Bohem, ale snad také žádný jiný Bůh než tato myšlenka. A je-li Bůh, pak nelze ho uctívati více, než když se nad nesmírností jeho děl pochybuje. Jak přijdeme k tomu, abychom mluvili o Bohu? Jako postulát rozumu theoretického? Bylo by směšno, protože není nutností, znáti prapříčinu věcí. Jako postulát rozumu praktického? Je zbytečné, protože mravní zákon lidský tak jest odůvodněn, že nepotřebuje odvození božského. Jako postulát citu? Nutně jej přijme ten, kdo se k tomu cítí puzen, při čemž pak se všeobecností vyznání odpadá také její platnost. Z toho pro Grillparzera jde, že uznává nutnost morálního zla. Není-li individuální a speciální prozřetelnosti, musela příroda, aby existenci pokolení zajistila, každému individuu uděliti pud sebezachování a zdokonalování, který do neurčita působí dále. Když pak takové dvě neobmezené snahy se setkají, musí se nutně střetnouti, a zlo jest tu. Mravnost také není jediným cílem člověka; kdo by tak chtěl, ten by tak činil jako ten, jenž by shledával, že hodiny určeny jsou k tomu, aby nešly špatně, kdežto první věcí u nich jest, aby šly. Kdyby nepochybení hodin bylo u nich nejvyšším, pak by nenatažené byly nejlepší. Tak jako zdraví těla, udržení jeho, nemohu učiniti hlavním zaměstnáním životním, tak jím nemohu učiniti také zdraví duše, a to je mravnost; to mohou činiti jenom bloudi a hypochondři. Úkolem morálního jest, aby zdržovalo nadbytek činných faktorů lidské přirozenosti, to jest náklonností a vášní. Mravnost jest tedy negativní a jako taková nemůže býti člověku cílem. To všechno jest důsledkem Grillparzerova atheismu, jemuž dal ostatně výraz také v básni, v níž se obrací k bezbožcům, hledajícím boha:

Gottlose! ihr sucht einen Gott!

Er fehlt und ist euch doch vonnöthen.

Dem Sünder thut ja auch ein Scherge not,

soll er nicht fälschen, rauben, töten.

Euch wäre fremd des Rechts Bereich,

wenn's ein Gesetz nicht scharf umschrieben?

Unschuldig ist das Mädchen euch,

das leiblich unberührt geblieben.

Euch hebt sich nicht die dürre Brust,

wenn menschlich Hohes aus sich kündet;

die Lust, sie dünkt euch dann noch Lust,

wenn sie auf fremdes Weh sich gründet.

Euch ist, was war und ist und wird,

nicht Glied derselben, einer Kette;

der Lohn, den Rechtthun selbst gebiert,

ihr woll't ihn bar auf einem Brette.

Was in der Brust, im Geiste lebt,

gilt euch für wesenlose Träume;

damit ihr Wirklichkeit ihm gebt,

muss Ort erfüllen es und Räume.

So ballt denn, was lebendig quillt,

nehmt einen Götzen euch zum Schilde,

und wie er Euch nach seinem Bild,

so schaffet ihn nach eurem Bilde.

Wenn euer Aug kein Grosses fasst,

so schliesst ihn ein in enge Rahmen;

nehmt einen Gott, der liebt und hasst,

und liebt und hasst in seinem Namen.

Jako Gr. nevěří v boha, tak nevěří také v nesmrtelnost duše. Kdyby prý se jednou věřilo ve smrtelnost duše a v neexistenci boha, pak by ovšem to bylo smutné a veta bylo by po všem blahu a štěstí, po ctnosti a umění; dokud však se jenom v její nesmrtelnost a v jeho existenci nevěří, nemá to velkého významu a všechno jde svým chodem. Duše, tak věří Gr., vznikne při narození člověka, proč by tedy neměla zajíti tak, jako vznikla? O nějakém stavu dřívějším, před spojením se s tělem, mluviti u duše nelze; a kdyby člověk byl nesmrtelný, pak by bylo také zvíře nesmrtelné. Ale přece je Gr. neidentifikuje: člověk může býti v jistém smyslu nesmrtelným; to tak, když vyšší část své podstaty vyvede a vzdělá až k duchovnosti (Geistigkeit), a v té nesmrtelnosti spočívala by vlastní blaženost vyvolených. Ale - takový je asi resumující důvod Grillparzerovy skepse - nevíme ani, co se stane zítra, a chceme věděti, co se stane po smrti! Člověk může nadsmyslné jenom tušiti - přesvědčeni o něm mohou býti jenom bloudi a lidé zvrhlí.

Nevěří-li Gr. v Boha ani v nesmrtelnost duše, jak pohlíží tedy na náboženství? Přirozeně také k němu se staví odmítavě a zcela jasně se o tom vyslovil: ti, kteří nemají náboženství, jsou nábožnější, nežli sami vědí, a ti, kteří je mají, jsou jimi méně, nežli se domnívají: Die Irreligiösen sind religiöser als sie selbst wissen, und die Religiösen sind's weniger als sie meinen, a podobným epigramem totéž hlásí: Der Ungläubige glaubt mehr als er meint, der Gläub'ge weniger als ihm scheint. Gr. náboženství vůbec pokládá za ctihodný zvyk, který se podržuje proto, že se neví o ničem lepším, aniž by se blíže přihlíželo k jeho základům a důkazům. Gr. nestraní ani katolicismu ani protestantismu, ale obírá se vůbec křesťanstvím a rozumuje o něm svým způsobem. Těm prý, kteří věří v transsubstanciaci, mohlo by se namítnouti - to je taková čistě lidská námitka - : Byl tedy onen chléb a ono víno také tenkráte již skutečným tělem a krví Kristovou, když Kristus sám v mase a krvi seděl za stolem? A když ta slova při stanovení měla platnost obraznou, proč neměla ji míti na dále a nyní? A zajímavě mluví o evangeliu Janově: Kristovi prý jistě asi byla známa záliba jeho miláčka ve filosofickomystickém povídání, a tu prý jest se diviti, že mu neřekl: příteli, nech těchto hloupostí a drž se se mnou věci, tím spíše, že jest ona božská a tvé frase jenom lidské vtipkářství. Jestliže jej však s toho nesrážel, pak ani on sám nebyl asi bez souvislosti s filosofií doby své a předchozí, tak že původnost jeho učení a počínání si by se tím dostala v trochu nepříznivé světlo. Gr. vůbec na křesťanství pohlíží se stanoviska čistě historického - bez toho, co bylo před ním, nebylo by bývalo možno. Nedoufá také, že by positivní náboženství přivedlo morální nápravu jeho doby. Příčina toho vězí v tom, že křesťanské písmo svaté jest aforistické a čistě příležitostné. Toto náboženství nemá uzavřený kodex svého učení jako koran nebo zákon starý. Je to, mimo zásadu: Miluj Boha nade vše a bližního jako sebe samého, spousta naznačení, parabol, zdánlivých odporů a přehnaností, do nichž teprve výklady církve přinesly celek a souvislost. Ale žádná moc nebe ani země nedovede pragmatickou dobu novou přivésti zpět k onomu stanovisku nevinnosti, aby si slepě nechala líbiti cizí výklady. Proto také Gr. zavrhuje theologii, kterou nepokládá za vědu, nýbrž za poesii: Die Poesie und die Theologie - sind eben beide Phantasie - nur die eine erfindet ihre Gestalten, - die andere spielt mit den vorhandenen alten, a je proti kleru, především proti Jesuitům, proti nimž čelí, abych aspoň jeden uvedl, břitký epigram: Eisenbahnen, Anlehn und Jesuiten - sind unbestritten - die Wege die wahren - zum Teufel zu fahren.

Ale přes to přese všechno Gr. je přesvědčen, že křesťanství potrvá. Z těch zvyklostí, za jaké náboženství vůbec pokládá, jest ono člověku nejpřiměřenější. Povahu doby nové vyznačuje duch bádání, duch analyse, a ten si nesnadno dá ukládati meze. Rozum rád připouští, že je něco, čeho se nedopátrá, a uznává tedy za dobrodiní, když propast pro něho nepřeklenutelná vyplní se něčím úcty hodným, jež jeho podstatě zrovna neodporuje; ale aby toto traditionální zasahovalo do přírodních zákonů, které poznal, a do základů morálního odhadování hodnoty - toho si nikdy a nikdy nedá líbiti. O stvoření z ničeho, o dědičném hříchu a o vykoupení bude se již sotva mluviti. Ale v jakési magické nerozpoznatelnosti může to potrvati nadále, takže náboženství křesťanské provázeti bude asi pokolení lidské až na konec. - Takové jest tedy Grillparzerovo náboženské credo, skeptické tak, jako jest skeptická jeho víra ve vědění vůbec:

Zwischen nichts wissen und Nichts wissen -

in diese zwei Theile ist die Menschheit zerrissen;

aber Nichts wissen

ist fruchtlos bis zum Tode beflissen,

indes nichts wissen

ein gottgefälliges Ruhekissen -

těmito verši své skepsi básník dává výraz na novo.

V co tedy vlastně věřil Grillparzer, můžeme se tázati po tom všem? Věřil v život. Této myšlenky přímo nepronesl sice nikdy, ale mohu ji abstrahovati z jeho poesie. A tu víru jeho v život abstrahuji - z jeho resignace životní. Není v tom odpor, jak by se snad zdálo.

Jaký byl člověk Grillparzer? Člověk, který po celičký život tíhl k vznešeným ideálům poesie, který však po celé to žití nenalezl chvilky, ve kterou by byl mohl říci: jsem opravdu šťasten. Proč? Protože život, v nějž věřil, neposkytl mu toho, co od něho očekával. Gr. žádal tolik, aby se jako individuum mohl uplatniti a tím přispět k pokroku veškerenstva; ne splynouti individualitou svou v tomto veškerenstvu, ale uplatněním svého já vyplniti v širém světě místo, jež mu příroda vytkla.¹⁾ A Gr. neměl nikdy toho pocitu, že by mu toho byl život dopřál. Nikde proto z jeho poesie nemluví jasná radost ze života, ale jenom - resignace.

Je mezi Gr. básněmi jedna významná, nadepsaná Der Bann; v ní vidí se básník odsouzena k jednomu: k tomu, aby se zříkal všeho skutečného požitku k vůli - poesii, a aby hleděl, zdali to, co mu odepřel život, může mu nahraditi - umění: Sieh', was das Leben dir entzogen, ob dir's ersetzen kann die Kunst. Od skutečného života - und leben ist ja doch des Lebens höchstes Ziel, praví jeho Sapfo - utíkal se tedy Gr. k umění a poesii, a následek toho byl, že se povždy ociťoval v trpkém rozporu mezi životem, světem skutečným a mezi světem svých ideálů. Neboť Gr. neměl nikdy ani pocitu toho, že by mu poesie a umění byly ten život - skutečně nahradily. Jak jinak bychom pochopili ta tklivá slova, jimiž žaluje takto: Ne nadarmo si Musy za ozdobu neplodný vavřín vyvolily; chladný, bez plodu a bez vůně tlačí hlavu, jíž náhradu slíbil za oběť mnohou; příliš úzkostlivě se to stojí na lidstva výšinách, a na věky jest ubohé umění nuceno žebrati z přebytku života: Umsonst nicht hat zum Schmuck der Musen Chor│den unfruchtbaren

Lorbeer sich erwählt, - kalt, frucht- und duftlos drücket er das Haupt, - dem er Ersatz versprach für manches Opfer.│Gar ängstlich

steht sich's auf der Menschheit Höhn, - und ewig ist die arme Kunst gezwungen - zu betteln von des Lebens Überfluss! Jak jinak mohla by Medea v trilogii o zlatém rouně, tomto dramatě sklamaných nadějí, loučíc se na věky s Jasonem, volati mu slova: Co jest této země štěstí? Pouhý stín. Co jest této země sláva? Pouhý sen. - Was ist der Erde Glück? Ein Schatten. Was ist der Erde Ruhm? Ein Traum, dulde, büsse! A zcela v tom smyslu vystižen základní motiv dramatu "Der Traum ein Leben": Eines nur ist Glück hienieden - Eins: des Innern stiller Frieden - und die Ruhm ist leeres Spiel; - was er gibt, sind nicht'ge Schatten, - was er nimmt, es ist so viel! A také v ostatních dramatech projevuje se názor tento, jenom že pokaždé formou jinou - světa se štítící Rudolf, nešťastný, slávy chtivý Otokar, vášnivý Oto a tragedie o Bancbanovi; smyslná Rahel - všichni tlumočí tento názor. Vnitřního míru Gr. nenalezl nikdy, a proto jej - jeho víra v život sklamala. V tom konfliktu, v němž se ociťuje, spočívá jeho Weltschmerz, který není snad pouhým ohlasem modního byronismu, ale je skutečný Erlebnis, tak jako u Heina, Lenaua a Musseta; každý z nich hleděl přes rozpor ten přenésti se způsobem svým - Heine mu dal výraz božskou ironií, Lenau tonul v melancholii, Musset divokým žitím hleděl rozpor ten ohlušiti - Grillparzerovi nezbylo nic - než odříkání se.²⁾ To jediné mu přinesla jeho víra - v život. A v této resignaci životní můžeme snad shledávati také příčinu - jeho resignace filosofické.

______________________________________________________________________

¹⁾ Neboť tichý duch století - ten trvá. Poukazuji v té příčině k závěrečným scénám velkolepého dramatu Libuše, a vyslovuje to také na jednom místě denníku: Es ist einmal Pflicht der Menschen, sich der Menschheit hinzugeben mit dem, was er vermag.

²⁾ Zcela v souhlasu s tímto názorem mluví Volkelt o Grillparzerovi jakožto o básníku vůle k životu v Jahrbuch der Grillparzergesellschaft X. str. 1 nn. Srv. také Jodlovu stať v témže Jahrbuchu VIII. str. 1 nn.