E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/96

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

Umírání.

Psychologické črty podává Dr. Ladislav Jeništa.

Homo sapiens - člověk, tvor obdařený rozumem jediný ze všech živých bytostí, jasně jest sobě vědom svého konečného osudu. Ač netřeba proto jako Hamlet mluviti jenom o červech a lebce, smrt jest přece jako úkaz kosmický všeobecného interessu. Příčina, proč otázce této věnováno poměrně málo studia, jest jednak pestrá rozmanitost v obrazu umírání, která nedá se formulovati určitým pravidlem, jednak i ta okolnost, že celkem nemnoha lidem dopřáno sledovati psychologický pochod myšlenek před smrtí a na základě velkého počtu pozorování stanoviti určitá pravidla posledního duševního pochodu.

Proudhon, slavný myslitel francouzský, v jedné kapitole knihy: "Pokusy populární filosofie" zabývaje se touto otázkou praví: "Smrt jest zkouškou, která rozhoduje o mravní hodnotě jedné každé společnosti a o ceně vychování, které společnost podává. Řekněte mi smrt některého člověka a já vám povím jeho život. Povězte mi život něčí a předpovím vám, jaká bude jeho smrt."

Pravdu slov těchto dokazuje sama historie; na smrt pohlíželi národové dle výše kultury. Oč mravně výše stojí Leonidas, jenž podle zákonů hrdinskou čeká smrt, oproti ubohému alchymistovi středověku, který lopotí se, aby nalezl zázračný kámen života; nebo zda možno přirovnati Sokrata, jenž před smrtí klidně praví: "Mudrc po celý život hledá smrt, proto neděsí se konce života", s Neronem, zbaběle před vrahy utíkajícím, kteří naň se smíchem volali: "Což smrt je tak trudná věc?"

Bible praví o Mojžíšovi, že umřel, když naplněny jsou dnové jeho, což vykládá Proudhon tak, že není míněn tu počet let, ale lad života, úměrnost a dokonalá shoda, kdy smrt jest večerem krásného dne. Podobného názoru byl již Šalamoun a v nové době Schopenhauer. Řekové a Římané rovněž smrti se nebáli; jednak víra v posmrtný život a předky, jednak hrdinné opovrhování smrtí, jež živeno vlasteneckou myšlenkou a školami gladiatorskými, učinilo bohatýry beze strachu pohlížeti smrti v tvář. Ovšem že životu dávána přednost; a smrt v klassických básních starověku líčena krásně a obrazně.

Demoralisací veřejného života měnil se i názor o smrti, nákaza počíná Jonskými Řeky. Anakreon touží po rozkošném opojení, aby zapudil strach a myšlenku na smrt.

"Povinností starce jest

aby tím veseleji žil

čím smrt se blíží víc."

pěje více než osmdesátiletý básník. Verš stal se filosofií. Epikur se svými žáky zbudoval na základě jeho celý system sofistický a určení školy jeho vyvolalo opáčný skepticism a stoický klid proti útrapám života i smrti, jenž stupňoval se v cynism.

Obrození nastalo křesťanstvím. Mladé učení právem mohlo zvolati: "Smrti, kde osten tvůj?" E při všech různých názorech ostatních náboženství strach před smrtí překonán, ať bujnou fantasií v líčení posmrtného života, fatalismem, jak bylo tomu u islamu, ať pessimismem a opovrhováním životem, které hlásal Budha a jeho stoupenci.

Středověk a mravně pokleslá jeho společnost nedovedly potlačiti strach před smrtí. Novověk a filosofie jeho s Schopenhauerem v čele změnila bázeň v pessimism. Původní názor křesťanský našel nového apoštola v slovanském filosofu Tolstém, jenž praví v jedné ze svých úvah: "Člověk nemůže se smrti báti jako nerozumný tvor ani jako živočišná bytost. Živočich nemá vědomí o smrti, rozumná pak bytost majíc vědomí života nevidí smrti. Myšlenka o nastávající smrti je toliko přenesení do budoucna toho, co již v přítomnosti se děje. Tělesná smrt skutečně zničuje to, co drží tělo pohromadě, vědomí časného života. Leč to se stává s námi každého dne, když usínáme. Kdyby člověk usnul na tisíc let jako v pohádce, usnul by rovněž tak spokojeně jako na dvě hodiny."

Moderní doba agilních národů má zcela svoji praktickou filosofii, kterou charakterisují slova Angličana Josefa Jacobyho:¹⁾

"Moderní člověk, zaměstnán až do úpadu, nemůže si dovoliti velká rozjímání o pomíjejícnosti života a o smrti. V porovnání se středověkem se průměrný lidský věk prodloužil a smrt ve stáří je nezřídka vítanou a milou. Illuse jsou překonány, tělo sesláblo a přechod ke smrti je nenáhlý, příjemný."

Vaschide, novodobý publicista rumunský,²⁾ přimlouvá se za smrt v mužném věku a dává skonu v 50. - 60.tém roku přednost před pozvolným hasnutím a marasmem stáří.

Přistoupíme-li ku vlastnímu psychologickému rozboru myšlenek a citů před smrtí, tu shledáme, že jednotný obraz a výsledné zákony psychologické stanoviti nemožno, jak plyne již z rozmanitosti obrazu smrti samotné.

Smrt náhlá nebudí hrůzy. Wallace v knize "o Darwinismu" přirovnává ji ku chloroformování a míní, že jedná se o shock nervový.

Moorhead, antropolog americký, byv zasypán při stavbě dráhy v Ohiu a zázračně téměř zachráněn, vyličuje svůj stav následovně:

"Neznamenal jsem bolesti, měl jsem pocit velmi silného tlaku. V uvažování nebylo klidu ani methody. Cítil jsem, že jsem ztracen, ale neměl jsem strachu, bylo mi vše lhostejno."

Cenný materiál z občanské vojny americké sebral G. L. Kilmer. Duševní stav těžce raněných vojínů nevykazoval však nic zvláštního. "Nemyslil jsem na nic," byla nejčastější odpověď raněných.

Opak náhlé smrti-chronická nemoc-vyznačuje se obyčejně pevnou nadějí v život, zvláště "spes phtisica" souchotinářů jest význačnou. Vhodně podotýká tu Ferrero³⁾, že hrůza smrti z umírajícího padá tu na živé. Často smrt úplně kryje se spánkem, kterýž zjev neušel již Hippokratovi, jenž ve svých aforismech praví: "Spánek i nespavost, překročí-li náležitou míru, zlé znamení."

Tane mi na mysli případ z nemocnice. Stařeček přes osmdesát let starý ležel na lůžku a netrpělivě ohlížel se po okolí. Vkročil jsem do pokoje a hned mdlý zrak starcův se vyjasnil, slabým hlasem volal mne k sobě. "Čeho si přejete, dědečku?", oslovil jsem nemocného. "Odpustěj, pane doktor", šeptal mi, "už dva dny jsem nešňupal, pod polštářem mám pikslu, ráčej mi ji podat... ona slečinka (opatrovnice) hubuje, že pomažu jí prádlo." Podal jsem nemocnému tabatěrku, a táhlým vdechem dýchal tabákové aroma. Opustil jsem ho a než došel jsem na chodbu, byl stařeček mrtev. Jak jednoduchá byla as jeho psychologická činnost před smrtí!

Přes většinu snad případů, jež nemožno formulovati určitým pravidlem, jest přece řada úmrtí, jež opravňuje dedukci určitých typů duševních před smrtí. Jest to především touha po nějakém životním projevu ať tělesném nebo duševním, zvláště takovém, kterému jsme uvykli, nebo který podmiňuje život vůbec: Kato, poslední republikán římský, před smrtí četl Phaidona, by pokochal se republikou; Chopin prosí hraběnku Delfinu Potockou, by zahrála jemu, a za zvuku žalmu od Marcella vypouští duši; Havlíčkovi před smrtí musel býti přinesen papír a on pravou rukou až do skonání stále pohyboval, jakoby psal.

Zabývaje se po více let thématem, ptával jsem se starých nemocničních opatrovnic po podrobnostech úmrtí, a tu velice častou dostával jsem odpověď: "Před smrtí dostavuje se hlad."

Při dalším pozorování vlastní zkušenost potvrdila toto udání. Z mnohých uvádím jeden případ. Nemocný po několik dnů leží nepohnutě, k okolí jest úplně netečný, oči zapadají a pod otevřeným víčkem zírá zakalený proužek bělma. Náhle za noci stal se nepokojným a sotva dočkal se rána, kdy splněna jeho touha a přinesena mu polévka, po které toužil celou noc. Ježto přijímání potravy nemělo vztahu k jeho nemoci, na žádost jeho ještě dvakráte pokrm mu přinesen. Sotva dojedl, vymýšlí si nová jídla a v ruce křečovitě svíraje lžíci a misku umírá.

Sem spadá i projev lásky; žena objímá děti, těžce svléká snubní prsten a líbá ho, celuje muže, dítě; klade vedle sebe polštářek, objímá ho, volá naň: "Lidunko, hajej" v myšlence, že uspává mladší svoji sestřičku.

Druhým faktem, se kterým často shledáváme se u smrtelného lůžka, jest náhle probuzená duševní činnost, myšlenka stíhá myšlenku a dříve apathický duch jako plamen při zavanutí větrů vyšlehne a déšť jisker padá a hasne v chladnoucím popelu.

Přednosta meteorologické kanceláře, učenec Glaisher v Greenwichu, jenž vznesl se do výše přes 10.000 m v balonu, shrnuje své dojmy v slova:

"Ještě jsem byl úplně při vědomí a můj mozek byl tehdy právě tak činný jako nyní, kdy píši tyto řádky. Myslil jsem na to, že se zadusím, že nebudu již dělati experimenty, že mě stihne smrt. Duše byla horečně činnou, myšlenky střídaly se rychlostí blesku." Podobný zjev pozoroval jsem častěji u umírajících. Matka na smrtelném loži spřádá vážné myšlenky o vydlužení, amortisaci dluhů, jakmile však dcera, aby přivedla rozhovor na všední věc, ptá se jí o obyčejné kuchyňské záležitosti, nedovede se umírající upamatovati a jednoduchý psychologický tento pochod působí jí únavu. Charakteristický příklad vypravoval mi jeden professor. Interlligentní jeho žena ležela na smrtelném lůžku. Minuly výbuchy bázně, utichly vzkřiky: "Umírám" a nastoupila stoická oddanost. Kněz odešel a žena se modlila různé složité modlitby, kterým naučila se v mládí. Muž chtěje umírniti její napjetí vybídl ji, aby modlila se s ním a zvolna přeříkával jí "otčenáš". Žena po malé chvíli ustala a zvolna počala odříkávati složité modlitby, kterým v mládí se naučila, a ztěžovala si: "Ten "otče náš" mne unavil", za několik minut pak zemřela.

Jako naděje neopustí často umírajícího až do posledního výdechu, tak naopak předtucha smrti často provází nemocného a slova jeho v pravdě jsou prorockými.

Dojemný případ utkvěl mi v mysli. Malý klučík ležel v nemocnici s tuberkulosou kolena a po vykonané operaci dostavilo se krvácení, jež po dlouhé době zastaveno a hošík valně seslábl. Následkem těžké nemoci živá nálada jeho se změnila, stal se zasmušilým a každou čtvrt hodiny ptal se opatrovnice "kolik je hodin?" Když opakovalo se to as desetkráte, stala se tato netrpělivou: "Proč se stále ptáš?" tázala se chlapce. "Čekám pátou hodinu," odvětil tiše chlapec. "Proč?" "Jen tak - bude už večír a já zemřu." Odbila právě pátá hodina, když podepsal jsem jeho úmrtní lístek.

Tělesná únava, bolesti často před smrtí zmizí a dostavuje se příjemný klid. Nemocný dělník po beznadějné operaci rakoviny stěžoval si na svůj stav úzkostlivě se vyptávaje, zda bude schopen těžké práce, kterou dříve vykonával. "Budete zdráv," těšili jsme ho všichni. "Ale když mám nesnesitelné bolesti." "Vše přejde." Po týdnu stav jeho se neočekávaně zlepšil. Ráno jedl ano i o několik kroků se pokusil. "To jste chlapík," těšili jsme nemocného. "Ba nejsem...ulehčilo se mi tak najednou, jako by mi tu bolest někdo vzal, ale já cítím, že není to do opravdy." Odpoledne usnul a probudiv se, žádal o mléko. Při druhém doušku nachýlil hlavu a zemřel.

Euforie tato přechází někdy i ve veselí a humor; jest to onen typ, o kterém zmiňuje se Neruda: "nemocní bývají sami náchylni ku vtipu samovražednému, jest to nejelegantnější odstín "šibeničního humoru."

Stařec trpící asthmatem čekal na smrt jako na vysvobození. Poslední čas říkával mi při návštěvách: "Dny mé jsou sečteny." Jedenkráte našel jsem ho schouleného v lůžku. Na otázku mou po stavu zdraví usmál se a řekl: "Je mi krásně, jak nebylo mi již po osm let," tak dlouho totiž stonal. "Tedy dny vaše nejsou sečteny?" ptám se ho. Opět se usmál a šeptal: "Dny ne, ale hodiny." Nevěřil jsem, ale smrt po dvou hodinách dosvědčila pravdu jeho slov.

Ke konci zbývá k rozluštění otázka. Jest vztah mezi mravní povahou nemocného a konečným okamžikem před smrtí?

Mnozí filosofové vztahu neuznávají, ale příčinou toho jest jedině nedostatek pozorování. Jen poněkud větší zkušenost učí, že v případech, kde nevylučuje toho povaha nemoci, vztah tento skutečně existuje.

Uvádím zde případ, jenž sice nemůže považovati se za nějaké povidlo, přes to však markantně rýsuje rozdíl myšlenkového pochodu před smrtí.

Bohatý lakomý sedlák kácel s dělníkem v lese dříví a při práci oba dva utrpěli smrtelný úraz. Zavolán ihned lékař a kněz; prostý ustaraný chudičký dělník klidně očekával smrt šeptaje modlitby, zatím co lakomý jeho pán zoufale zmítal se na lůžku. Kněz těšil ho předříkávaje mu modlitbu, hlas nemocného měnil se občas v chrapot a v modlitbu mísil výkřik: "Ježíši, tak jsem to měl všecko krásné a musím odtud...doktoroj mnoho, ženo nedávej, nic mi nepomoh...věřím v Boha... věřím v Boha..." Následovalo několik výdechů a smrt.

Smrt jako zjev kosmický má zajisté interess všeobecný a i jen povrchní studie lákavě vybízí ku bližšímu systematickému sledování duševního pochodu umírajících. Z posledních padesáti případů mnou pozorovaných jen v 28% nenalezl jsem žádného zvláště pozoruhodného momentu. Hlavní příčinou byla zde povaha nemoci samé, v ostatních případech setkal jsem se vždy s více méně zajímavou podrobností.

Ještě jeden charakteristický případ úmrtí tane mi na mysli z posledního pozorování.

Intelligentní řemeslník, starosta živnostenského spolu, svědomitě s nevšední pílí pracoval v záležitostech živnostenských až do poslední chvíle sbíraje cenný materiál v oboru tomto. Krátce před smrtí byl jsem k němu volán jako přítel. S nadšením líčil mi postup práce národohospodářské, až náhle se odmlčel. Domnívaje se, že jest unaven, chtěl jsem odejíti; umírající však mě zadržel slovy: "A myslíte, že všecko to nám pomůže?" "Vždyť sám zajisté jste o tom přesvědčen," odvětil jsem na jeho otázku. "Byl jsem až do této chvíle; ale teď najednou je mi to směšným, řemeslo klesá, jako hladové krysy se požíráme a páni z Prahy nám řemeslníkům střeva odměří na lokte..." Byl jsem překvapen náhlým tím obratem, nemocný obrátil se, ruce ve špetky složené položil si na břicho, jako by odměřoval, intensivní pohyby ustaly a oči jeho obrátily se v sloup.

Jak mocně působila tu předtucha smrti na dlouholeté jeho názory!

Smrt sama o sobě - byť bychom i neměli pessimistických náhledů Hartmannových o životě - ve většině pozorovaných případů není strašnou. Hrůzu její zveličuje okolí, jež i na ty, kteří mrou v tichém, klidném štěstí, pohlíží s úzkostí a soustrastí.

Ovšem, že u mnohých obraz umírání zdánlivě příšerně zveličují těžké příznaky nemoci, ale i tu není umírání věcí strašnou, neboť zde jsou na místě slova Viktora Huga: "Ne smrt, ale nemoci umříti jest děsné."

__________________________________________________________________________

POZNÁMKY K TEXTU:

(1) The Dying of Death, Fortnightly Review 1890.

(2) Literatura si arta romana 1899.

(3) G. Ferrero: Strach před smrtí a doufání v nesmrtelnost (referát v "Živě").