E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/96

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

FILOSOFIE NA RUSI.

Moskvu možno právem považovati za středisko filosofie na Rusi; tam vznikla r. 1755 první universita, a prof. Alexandr Vvedenský zcela správně vidí v tom prvý počátek vážného filosofování na Rusi, tam Novikovem a jeho soudruhy byl založen prvý "kroužek" (kružok) myslitelů-zednářů, tam po kruté reakci konce XVIII. a počátku věku XIX. zrodily se nové kroužky, které daly Rusi nejlepší muže našeho století, tam nikdy neumlkal na kathedře hlas nadšených professorů-filosofů, tam za doby největšího útisku vypracovaly své polomystické učení šlechetní Slavjanofilové, tam posléze po nové těžké době, ba spoustě, kterou spáchal na Rusi nerozvážný materialism, roku 1885 professorem Troickým založena Společnost psychologická, a z jejího lůna r. 1889 vzešel časopis Otázky z filosofie a psychologie (Voprosy filosofii i psichologii), jehož duší byl záhy zvěčnělý prof. Nikolaj Jakovlevič Grot a spoluzakladatelem N. A. Abrikosov. Koncem r. 1899 minulo desetiletí od založení předního orgánu filosofie na Rusi, a my chápeme se této příležitosti, bychom ukázali na osudy filosofie u velkého bratrského národa, zároveň ale vzdali též hold svůj učencům, kteří v padesáti objemných knížkách bedlivě zkoumali hlavní otázky filosofické. "Voprosy" (Otázky) a společnost psychologická, která až posud měla více než 180 sezení, byly a jsou hlavními ohnisky filosofie a zvláště zdárně působí na vznětlivou umnou mládež moskevskou. Časopis vznikl ze skutečné potřeby ruské vzdělané společnosti, která tesknila po metafysice, ubité a zaplvané hrubým materialismem let šedesátých. Nyní filosofie vešla ve svá práva, nyní snad není jediného žurnálu, jenž by se nesháněl po článcích filosofických, dnes - horribile dictu - horlivě se překládá Plato, onen Plato, z něhož při huronském smíchu "myslících lidí" tropil si šašky Pisarjev s nemenší drzostí, než ze svého velkého rodáka Puškina. A skutečně podařilo se jak filosofii, tak i poesii ochromiti na celé čtvrtstoletí k nemalé škodě celé ruské společnosti. Avšak znamenitá řeč Dostojevského na slavnosti Puškinově v Moskvě (1880) zřejmě dokázala, jaké jsou skutečné tužby a ideály ruského národa, a prorok Jasnopoljanský může svůj velký úspěch vysvětliti onou novou náladou, onou vroucí touhou po novém vyšším názoru světovém, než jakým byl bezduchý materialism neb positivism. Mnoho snad se hřešilo proti zdravému rozumu - sám Tolstoj hlásal i hlásá filosofii pochybnou, řekněmež zpátečnickou -, leč záliba ve filosofii neuhasla i rostla s každým dnem. Příkladu Moskvy následoval Petrohrad, a též tam hlavně přičiněním prof. Alexandra Vvedenského založena v lednu roku 1898 Filosofická společnost; zahájena byla řečí téhož filosofa o Osudech filosofie na Rusi, z které budeme hlavně čerpati ve svém článku, poukazujíce též na jiné záslužné práce z dějin filosofie na Rusi (články Volynského, Ivanova v Ruském Bohatstvu, Rozanova a j.).

Vvedenský rozeznává čtyři periody rozvoje filosofického na Rusi, a to: 1. přípravnou, kdy učiteli vzdělané Rusi byli francouzští encyklopedisté, zvláště Voltaire, Montesquieu, Condillac, Bonnet, Helvetius, D'Alembert, Rousseau. Sama Kateřina Veliká byla velkou ctitelkou francouzské filosofie a má ohromné zásluhy o vznik a šíření osvěty na Rusi; dříve vše úpělo pod hnětem duchovní censury, která netrpěla ani nejmenšího svobodného projevu, o čem se můžeme dočísti v díle Pekarského Věda a literatura na Rusi aneb ve spise A. M. Skabičevského Nákres dějin ruské censury (1700-1863). Jest známo, jak horlivě Kateřina Veliká studovala a si dopisovala s Voltairem a Diderotem, jenž ji navštívil na Rusi a jehož knihovnu koupila. Jak velice si vážila Voltaira, můžeme posouditi ze slov, která napsala bar. Grimmovi po smrti Voltairově: "Voltaire jest můj učitel; on či spíše jeho knihy osvítily můj rozum a mou hlavu. Jestliže se nemýlím, už nejednou jsem vám o tom psala, že jsem jeho žákyní. Jsouc mladá, kochala jsem se myšlenkou, že se mu líbím. Nemohla jsem ospravedlniti ani jediný svůj skutek, nebyl-li hoden, bych mu ho sdělila, a proto vždy ihned jsem mu psávala o svých činech. On tak k tomu přivykl, že mne plísnil, kdykoliv se o něčem dříve dozvěděl, než já jsem ho o tom zpravila." (Viz J. K. Grot Kateřina II. v dopisech s Grimmem.) Ovšem musíme uznati, že už dříve za panování Jelisavety Petrovny byla půda připravena jak Akademií nauk v Petrohradě, založenou již r. 1726, tak Moskevskou universitou (r. 1755); na Rusi kromě akademického knihkupectví bylo několik soukromých knihkupců, kteří prodávali cizí knihy ve značném množství. Sama Kateřina II. nestejně přála všem encyklopedistům, alespoň již r. 1763 na druhý rok svého panování uveřejnila "ukaz", ve kterém píše: "Dovídám se, že v Akademii nauk prodávají se takové knihy, které se příčí zákonu, dobrým mravům a ruskému národu, které jsou zapověděny na celém světě jako na př. Emil Rousseauův, Paměti Petra III., Listy židovské ve francouzské řeči a mnohé jiné jim podobné." Proto přísně poroučí, by byl ustanoven dohled na prodej knih, jak v akademii, tak u soukromých knihkupců. Brzo potom r. 1771 dovolila Němci Hartungovi zřízení soukromé typografie, kde ovšem se měly tisknouti knihy v cizích řečích (tedy pro třídy nejvyšší), a r. 1783 dala úplnou svobodu zakládati typografie, kde a komu libo, ovšem podřídivši zároveň světský tisk úřadům jak duchovním tak světským, sama však hájila svobody slova, pokud bylo možno v daných poměrech. Poslední "ukaz" byl přijat s velkým zápalem; vznikla celá řada typografií nejen v Moskvě a Petrohradě, než i ve venkovských městech, ba i na vsích, jako na př. v Tambovské gubernii ve vsi Kazince, kde "brigadýr" Rachmaninov horlivý "Voltairianec" hlavně tiskl překlady spisů Voltairových. Vedle francouzské osvěty, vedoucí lehce k materialismu a tím ke zkáze mravů ve třídách vyšších, šířily se z Moskevské university nové proudy působením výtečných mužů Němce Schwarza a Rusa Novikova. Oba byli přesvědčení svobodní zednáři, prvý z nich byl professorem Moskevské university (1779), druhý Nikolaj Ivanovič Novikov (1744-1818) boháč poměščík, jenž celé své jmění věnoval na vydávání knih a šíření osvěty.

Činnost obou těchto mužů, kteří stejně milovali Rus, byla obdivuhodná, a vliv jejich na současnou mládež, ba celou moskevskou společnost ohromný. Oni založili Přátelskou učenou společnost, jejímiž členy byli lidé přísných mravů, kteří novými mystickými učeními hodlali postaviti hráz šířícímu se úpadku. Nebyli to však žádní fanatikové a velicí přátelé lidu a všeobecného vzdělání. Pořádali schůzky studentů, na svůj účet doma i za hranicemi vychovávali mnoho jinochů, vydávali množství knih, rozdávali v hladový rok 1787 chleb za mnoho set tisíc, pomáhali na všech stranách - tím více pak jest litovati, že tak krutě je zastihl hněv velké panovnice. Příčin bylo mnoho; hlavní snad nelibost její ke všemu mystickému, pak podrážděnost vyšších tříd společnosti, kterým se nelíbila přísná mravouka zednářských osvícenců a které se tedy neštítily všelijak podezírati úmysly a skutky svých odpůrců. Francouzská revoluce dovršila vše. Nemůžeme líčiti toto smutné, ale zároveň velezajímavé období. (Poukazujeme na důkladné dílo M. N. Longinova Novikov a Moskevští Martinistové M. 1878), podotýkáme pouze, že po nohých svízelích bylo spáleno 18.656 knih vydaných Novikovem, a celé množství konfiskováno neb jináče utraceno, on sám přiveden na mizinu a zavřen na Schlüsselburgskou pevnost, kde úpěl po celá čtyři léta až do smrti Kateřiny Veliké r. 1796. Domů se vrátil jako vetchý stařec, ač mu nebylo ani padesáte let. Reakce smetla jak svobodné zednáře tak i svobodomyslníky, ale docela přece nevyhladila dobré símě západní osvěty. Oba velicí spisovatelé ruské země Tolstoj a Turgeněv ve svých románech nejednou líčí nám typické postavy, které jsou kost z kostí osvícenců věku osmnáctého. Za Pavla vedlo se filosofii zle, lepší časové nastali teprv s nastolením cáře Alexandra I. To jest druhé období s nadvládou německého idealismu. Prvé místo po době zde náleží Charkovskému professoru Němci Schadeovi, přívrženci Fichteho; v Petrohradě měl veliký úspěch prof. anatomie a fysiologie v Mediko-chirurgické akademii Vellanský (1783-1847), jenž počínaje r. 1805 šířil učení Schellingovo jak ve svých přednáškách tak ve spisech, na které upozornila teprv jeho stkvělá čtení veřejná. Jeden ze současných posluchačů píše, že ho poslouchali s takovou pozorností, že kdyby najednou byl umlkl, v tišině byl by býval slyšen šelest pavučiny. Přednášel veřejně téměř třicet let, a jeho jméno bylo tak slavno, že Moskevští milovníci filosofie nabízeli mu za 20 přednášek 20.000 rublů papírových (= 9000 zl.). Jeho díla O zvířecím magnetismu a Biologické výzkumy výborně šly na odbyt. Neméně horlivě šířil filosofii Schellingovu professor Galič (Ĺ 1848, z počátku v

pedagogickém ústavě a od r. 1819 v universitě, která vznikla z prvého ústavu), spisovatel vzácné knihy Dějiny soustav filosofických, ke které k žádosti mnohých čtenářů připojil důkladný rozbor filosofie Schellingovy. Avšak reakce opět již stála za dveřmi; hrozný požár Moskvy, události r. 1812, vojny s Napoleonem mocně působily na náladu cáře Alexandra I., svobodomyslný až posud panovník stal se pobožnůstkářem i mystikem, k čemu hlavně spoluúčinkovala známá baronka Krüdnerova. R. 1815 byl uzavřen ve Vídni posvátný spolek, jenž měl dáti národům mír a spásu duší, jenž ale jim dal tu nejhorší reakci. Hlavními nástroji této mystické reakce byli zlopověstní Magnickij a Runič. Požadavky tmářů byly nad míru směšny; na př. oni chtěli, by studenti, vcházejíce po dvou do poslucháren zpívali nábožnou píseň Pomiluj nás, bože, professor pak měl před počátkem přednášky pokleknouti a vzývati ducha svatého; ba docela mluvilo se o celibátu professorů. Oni považovali dějiny za zbytečné a škodlivé mládeži; proto navrhovali, by místo vyučování dějin mládeži v refektáři byla předčítána místa vybraná ze spisů zvláště zbožných dějepisců. Nejprve pocítil děsnou změnu charkovský učený svět. Tam, jak jsme sdělili, přednášel filosofii Fichteovu Němec Schade, jenž byl ozdobou university, zároveň s professorem čisté matematiky Timofejem Fedorovičem Osipovským. Tento byl sesazen za to, že na zkoušce dovolil si jednomu studentovi podotknouti, že o bohu má se říkati, že trvá (suščestvujet) a že žije. Zvláště ale mnoho hluku nadělalo sesazení professora Schadeho, na nějž "popečitěl" (kurátor) Tanějev žaloval do Petrohradu, že zjevně hlásá učení Schellingovo, kdežto on jako Fichteovec měl s ním málo společného. Jeho kniha Institutiones juris naturae byla uznána za zhoubnou politicky, jeho De viris illustribus Romae za nestoudnou, ač neobsahovala nic, čeho nemohl by se každý dočísti u Tita Livia, a Schade byl nejen sesazen ze stolice professorské, než i vyhnán z Ruska (1816). Vznikl z toho skandál veliký v Evropě, Schade si stěžoval pruskému ministrovi na pronásledování německých učenců v Rusku, uveřejnil celou věc v Jenských zprávách literárních, jeho zastali se Goethe a Schiller, a ruská vláda diplomatickou cestou byla přinucena nahraditi škodu Schadeovi, jenž se později stal professorem berlínské university. Zvláště však děsným bylo zuření Magnického v Kazani a ještě ve větší míře jeho nohsledy Runiče v Petrohradě. Čtouce o hrdinských kouscích těchto škůdců osvěty, skoro ani nevěříme svým očím. Magnický po revisi Kazanské university ve své zprávě cářovi navrhoval úplné zničení university, k čemu sice vláda nesvolila, za to však ji přetvořila v jakousi lidomornu. Neméně než 11 professorů padlo za oběť bohabojnému chameleonu (Magnickij byl skutečný chameleon, jenž z jakobínce a svobodomyslníka stal se Tartuffem a vždy držel se po větru); mezi nimi přední místo zaujímal professor přírodního práva Solncev, jenž byl vypuzen za to, že zjevně hlásal bezbožné učení Kantovo, dle něhož prý rozum učí nás jakýmsi právům a povinnostem, an za tím má sám pokorně a s bázní boží naslouchati rozkazům nejvyššího zákonodárce. Zle se vedlo též prof. filosofie Josefu Sreznevskému a lektoru německé řeči Leiteru. Učiti se smělo na dále v Kazani logice a dějinám filosofie, a to tak, že obě tyto vědy musily dokazovat nicotnost filosofie a chabost lidského rozumu. Avšak nejen filosofie tak zkomolená, než všechny vědy, nevyjímaje ani matematiku, musily klásti hlavní důraz na tuto vrátkost lidského rozumu a na velikou sílu božské moudrosti ve věcech lidských. Magnickij byl pokrytec, jenž sotva vůbec več věřil, a proto není divu, že jeho bohabojnost velice se podobala drzému rouhání, a snad jen bázní před tímto hnusným a zlým člověkem dá se vysvětliti ono patolízalství, v němž závodili jeho pomocníci. Kdož uvěří, že v jeho osobě zcela opravdově chtěli viděti zjevení se Krista na zemi; on pak ve svém hrdopyšství tak hověl své samolásce, že co "popečitel" úřední listiny datoval nejen rokem a dnem narození Kristova, než i dátem své Obnovy či spíše zprznění university. Magnickij byl dosti vzdělaný člověk, za to jeho petrohradský chráněnec a popečitel nové petrohradské university (1819) byl hrubý a obmezený nevědomec, jenž co konal, dělal snad úplně bona fide. Trneme, čtouce paměti o universitní konferenci 3., 4., 7. listopadu r. 1821, které spíše podobaly se jakémusi soudu inkvisice. Runič byl nevázaně hrub, spílal professorům zločinců, nazýval jich přednášky psané smrdutými a posléze slavnostně prohlásil, že vinníci mohou mu býti velice vděčnými za to, že je nepřivedli do poradní síně četníci s obnaženými šavlemi jako státní zločince. Professoři nařčení chovali se důstojně, zvláště professor dějin Raupach; bohužel však mladý filosof Galič, o němž jsme už mluvili, dal za odpověď, že "jsa si vědom, že nemůže popříti aneb vyvrátiti dané mu otázky, prosí, aby mu odpuštěny byly hříchy zaviněné mládím a nevědomostí". Další výjev se nedá popsati, Runič zaplakal a slzy prolévali též jiní členové porady, plesajíce nad návratem zbloudilé ovce. Přátelé Galičovi vysvětlovali jeho čin tím, že mu Runič hrozil mezi jiným zavřením v blázinec. Kdož ví, co by se bylo stalo s professory, kdyby byl ušlechtilý hr. Uvarov (1786-1858), bývalý popečitel petrohradského "okruhu" nenapsal své mužné a plamenné psaní cáři Alexandrovi I. v záštitu professorů, o tom, jak v "třiceti krocích od paláce cárského opovážili se uprostřed noci učiniti hrozný terror, zlehčiti čest ústavu zřízeného veličenstvem, hroziti jim vězením v Sibiři, nutiti je k rouhavým přísahám a jakožto vrchol všeho, všechny tyto skandály byly korunovány procedurou universitních konferencí, na kterých vše bylo zdeptáno a lidská důstojnost zaplvána". Celá věc potom byla umlčena tím, že odevzdána byla zvláštní kommissi, která až do r. 1827 asi schválně věc tuto protahovala, a pak byla rozpuštěna cářem Mikulášem I. Pronásledování neušel professor petrohradské duchovní akademie Ignác Aurelian Fessler, rodem z Uher; bývalý kapucín, později protestant, jenž byl pozván na Rus znamenitým zákonovědem Speranským (1772-1839). Jeho úhlavním nepřítelem byl rjazaňský biskup Theofylakt, jenž ho nařkl z kantismu, který má v zápětí zkázu křesťanství a bezbožství. "Kantova filosofie, dokládá, byla slavnou v Němcích více než 20 let. Nehledě doby tak krátké, natropila tak mnoho škody, že i politika i náboženství proti ní se obrnily a přinutily mnoho professorů, zříci se svých stolic Kantova učení a vzdáliti se z Germanie do Ruska." Ubohý exkapucín nejen pozbyl svého místa, než i musil putovati do dalekého vyhnanství v Saratov na Volze.

Poměrně nejlépe se dařilo filosofii v Moskvě, ale i tam sahala špinavá ruka Magnického; nedalo mu to, pokud nenapsal denunciaci na Logiku professora Davydova, která jsouc prý prosycena bezbožným učením Schellingovým šíří "volnodumstvo a razvrat". Filosofie na ten čas sice byla uhájena dvěma cizinci hr. Livenem, rižským popečitelem, a hr. Lavalem, leč Davydov vzal se včas za rozum a místo filosofie zahájil přednášky o římské literatuře. Po smrti Alexandra I. počal sice opět přednášeti filosofii, leč ne na dlouho z následující prosté příčiny: třetí přednášku navštívil cářův křídelní pobočník a tak pozorně naslouchal, že Davydovu zašla chuť pokračovati v přednáškách a raději přednášel všechny možné předměty, třebas mathematiku, ruské i římské písemnictví, jenom ne svou zamilovanou filosofii. Muž tento má velké zásluhy o filosofické vzdělání ruské mládeže, ke ketré stál velmi blízko, jsa inspektorem universitního alumnátu. Byl horlivý Schellingovec a nešetřil ni času ni námahy, by osvítil touto filosofií hlavy moskevských nadšenců. Počínaje r. 1815 pořádal schůzky mládeže, ve ketrých každé dva týdny mnoho se čtlo a posuzovalo. Později byl založen Spolek libomudrctví ("Obščestvo ljubomudrija"), jenž zanikl dobrovolnou smrtí r. 1825 po bouřích prosincových. Davydovu na pomoc r. 1820 přišel z ciziny Pavlov, professor mineralogie a selského hospodářství, který však pod hávem těchto předmětů řečí světlou, logickou i obraznou vykládal filosofii Schellingovu i Okenovu posluchačům všech fakult, kteří se hrnuli k němu do přednášek. Ubozí a směšní tmáři; oni se ani nedovtípili, při své naprosté nevědomosti, že opuštěnou a zatracovanou filosofii vzali pod svou ochranu přírodozpytci a nedali jí docela uhasnouti na Rusi. Právě v týž 1826 r., kdy Davydov zřekl se filosofie jako Satanáše, zavítal do Moskvy Malorus Maximovič (1804-1873), známý sběratel lidových písní. Tento professor botaniky přičiněním Pavlova oblíbil si filosofii, o níž sám vyznává, že "v přírodních vědách byla jeho nerozličnou družkou a věrnou pomocnicí". V době nejtěžší persekuce Maximovič s kathedry "otravoval" mládež Schellingovým učením až do r. 1834, kdy odejel do své milé Ukrajiny, by tam v Kijevě v právě založené universitě přednášel ruskou literaturu. Též Pavlov až do své smrti r. 1840 přednášel bez překážky a po tři leta (1828-31) vydával žurnál Atenej (Atheneum), ve kterém uveřejnil mnoho svých článků.

Teprv kol. r. 1830 filosofii se značně uvolnilo a nyní opět hlavním jejím ohniskem byla Moskva a prvým zástupcem výmluvný a velenadaný professor Nadeždin (1804-1856), předchůdce i učitel Bělinského a celé řady mužů vynikajících. O tomto muži mluvíval Stankevič, jenž měl tak ohromný vliv na celé své pokolení, že, bude-li kdy v nebi, stane se tak zásluhou Nadeždinovou, jenž v něm roznítil takový zápal. Dříve ale než promluvíme o tomto pozoruhodném učenci, věnujeme několik slov muži, jenž učil slovem i písmem tytéž Schellingovy idey jako Pavlov a jenž sestavil kroužek, z něhož vyšli potomní slavjanofilové.

Byl to Vladimír Fedorovič Odojevskij (1803-1869), svého času slovutný spisovatel a učenec. Členy kroužku byli lidé později velice na slovo vzatí, a sice dějepisec Michajl Petrovič Pogodin (1800-1875, viz o něm a o celé epoše monumentální spis N. Barsukova, jehož až posud vyšlo 12 svazků), professor ruské literatury Stepan Petrovič Ševyrev (čti: Ševyrjov), (1806-1864) a nejznamenitější z nich jako filosof Ivan Vasilevič Kirějevskij (1806-56), bratr známého sběratele národních písní Petra Vasiljeviče (1808-1870).

Odojevskij vzbuzoval u svých známých posvátnou hrůzu a úctu: žil ve své komnatě, opatřené různými vědeckými pomůckami a starodávnými knihami, jako nějaký středověký Faust. Nebyl však snad nějakým kejklířem, než skutečným učencem a filosofem, jenž horoucně práhl po pravdě. Svědčí o tom nejen vzpomínky současníků (viz Literární vzpomínky J. J. Panajeva (1812-62), než i jeho výtečné Ruské Noci, tvořící prvý díl Sebraných spisů (1844 ve třech svazcích), o kterých se s velikou pochvalou zmiňuje Bělinský ve větším článku Otěčestvenných Zápisků, ač nemálo polemisuje s jeho "Slavjanofilstvem". Odojevskij ale sotva byl Slavjanofilem, byl to spíše člověk osvícený, jenž velice trpěl tím, že mu západní civilisace nedala toho, co od ní očekával; v té příčině byl přímým předchůdcem Iskandera-Herzena, o němž přece nikdo neřekne, že byl slavjanofilem, ač též si zoufal nad Evropou. Odojevskij nejen znal důkladně různé filosofické soustavy, než i vědy přírodní a národní hospodářství: mnohé myšlenky, jež zrodily se později v hlavách vědců, tušil dosti jasně; měl správný názor o dějinách, které v posavádní podobě, jak jsou uloženy v našich knihách, považoval za "velemoudrý román, plný žalostných a náhlých převratů, které zůstávají bez všelikého rozuzlení a kde dějepisec neustále zapomíná na svého reka, známého pode jménem člověka".

Znal Benthama, Malthusa a na základě učení téhož nakreslil děsný obraz Poslední samovražda, ve kterém lidé proklínajíce svůj osud, ničí svůj život hromadnou samovraždou. Tam čteme: " - Zjevili se lidé, kteří, jak se zdálo, už dávno bedlivě pozorovali lidské utrpení...; dalekým, pekelným zrakem objali minulost a stopovali život od samého jeho zárodku. Ti si připamatovali, jak z počátku jako zloděj vloudil se v černou hroudu země a tam s pomocí granitu (a gnejsu) niče poznenáhla jednu látku druhou, utvořoval nové dokonalejší formy, potom na smrti jediné rostliny založil trvání tisíce jiných; vyhlazováním rostlin rozplozoval živočichy. A s jakou potměšilostí přikoval k utrpením jednoho druhu bytostí rozkoši smyslné, kořen vzniku nových bytostí. Vzpomínali, jak život ctižádostivě šířil své panství, - neustále více a více stupňoval dráždivost citu a napořád v každé nové bytosti k nové dokonalosti připojoval nový spůsob útrapy, až posléze, když vznikl člověk, rozhostil se v jeho duši s veškerou svou mocí a přivedl štěstí všech lidí v rozpor s blahem jednotlivce."

Na druhém místě líčí historii vymřelého města, které zahynulo proto, že ve všem řídilo se utilitarianismem, jak mu učil ve svých spisech Bentham. Hoffmannovi Serapionovi bratří byli mu vzorem. Jako tam, tak i v Ruských Nocích několik mladých lidí celé noci tráví besedami o životě, filosofii, vědě a umění, proplétajíce je povídkami, které čte předseda Faust z jakéhosi rukopisu (mimochodem řečeno Odojevskij byl znamenitý povídkář). Ruské Noci mají epilog, ve kterém Faust si stěžuje na úpadek západní Evropy, na chaos, panující v její vědě a umění; nevidí pokrok ve vědách a tvrdí, že staří mnohem blíže stáli k přírodě a naslouchali jejím tajemstvím; ale nezoufá si docela, poněvadž na očích mu tane šestý díl světa a lid, jenž v hrudi své chová tajemství spásy světa. Píseň tato později často se ozývá v ruské literatuře a skutečně jest základním tónem slavjanofilství, jež by se ale mělo spíše zváti rusofilstvím, poněvadž jen tehdy pouští Slovany do svého chrámu, když hotovi jsou kořiti se týmž modlám jako oni. Předzvěstci onoho stavu spásy byli Faustovi Karamzin, jenž porozuměl dějinám pro jakési básnické nadšení, Chomjakov, který ve svém Dimitriji Samozvanci pojal povahu ženštiny-matky jako Lažečnikov ve svém románu Basurman povahu staroruské dívky. Odojevskij ještě roku 1833 uveřejnil Skazku o tom, jak nebezpečno jest dívkám procházeti se houfně po Něvském prospektu. Tam rekyní jest "slovanská děva", která byla by ideálem krásy, citu a rozumu, kdyby host z dalekého kraje s francouzskou hlavou bez mozku, čenichavým německým nosem, oslovskýma ušima a tlustým anglickým břichem nevyřezal z ní duši a srdce a nepřetvořil ji v "kuklu" (dětskou pannu). Tyto výstřednosti ale nepřekážely mu, aby roku 1836 nevystoupil s plamennou apologií osvěty v článku "O nenávisti k osvětě, patrné v nové literatuře", uveřejněném v Puškinově Sovremenniku. Činnost svou spisovatelskou počal r. 1824. Sám Bělinský, jenž ostře vystupuje proti jeho domnělému slavjanofilství uznává, že v paradoxech knížete Odojevského jest více umu a svéráznosti, než v pravdách mnohých kritických akrobatů, a neváhá tvrditi, že nejlepší spisy jeho nejen prozrazují v něm spisovatele s velkým nadáním, než i člověka s hlubokou, vášnivou touhou po pravdě, s plamenným a srdečným přesvědčením, člověka, jehož rozechvívají současné otázky a jehož celý život jest zasvěcen myšlence. Tentýž soud snad týmiž slovy můžeme opakovati o Bělinském, s nímž Odojevskij měl nejednu vlastnost společnou a s nímž se kořili jedné a téže filosofii, jak dokázal ve svém prvém článku Literární sny (Litěraturnyja istanija) z r. 1834, které jsou profession de foi Schellingisme.

Odojevskij mocně působil na své okolí, které zajisté hlavně upozornil na Schellinga a Hoffmanna, (1764-1822), jenž tehdy byl oblíbeným spisovatelem na Rusi. Celkem můžeme shrnouti svůj soud ve větu, vyřčenou Turgeněvem o Rusi, "on miloval a nenávoděl Evropu", to jest byl nezlomným idealistou, věřil v pokrok, trpěl při pohledu na slabé stránky současného západu, a očekával spásu světa od rozkvětu světa slovanského: "Stojíme na rozhraní dvou světů - minulosti a budoucnosti; my jsme noví a neporušení, neposkvrněni zločiny Evropy... Veliké jest naše povolání a těžký úkol! Svého ducha musíme vepsati v děje umu lidského, jako jméno naše jest zapsáno na pomnících vítězství. Druhé, vyšší vítězství - vítězství vědy, umění a víry - očekává nás na troskách zchátralé Evropy."

Skoro současně s působením Odojevského mladý Nadeždin r. 1832 zahájil své přednášky o umění. Byl nad míru sečtělý muž a studenti Moskevské university se zápalem naslouchali jeho umné a bohaté improvisaci, která nezřídka trvala místo hodiny celé dvě. A jací to byli čistí, ideální jinoši! Skoro bychom ani nevěřili tomu idealismu, té duchovní kráse tehdejšího moskovského studenstva, kdybychom neměli celou řadu neklamných důkazů v dopisech a vzpomínkách tehdejších lidí. Zvláště výmluvnými jsou dopisy Bělinského, vzpomínky Konstantina Aksakova a Hercena.1) Ve středu této mládeže vznikly hlavně dva kroužky: Stankevičův a Hercenův. Oba byli studenty moskevské university a skoro současně dokončili svá studia (Herzen r. 1833, Stankevič o rok později). Kroužek Herzenův hned z počátku měl nátěr politický a hlavním jeho učitelem kromě německých filosofů byl Saint Simon; kroužek Stankevičův holdoval čistému idealismu. Jeho členy byli Aksakov Konstantin, básníci Krasov, Kljušnikov, Satin, Kolcov, Korš, Katkov, Botkin, Pasek, Bělinský, Granovskij, Turgeněv a j. vesměs později mužové přední ve své vlasti. Sám jeho zakladatel Nikolaj Vladimirovič Stankevič (1813-1840), jinoch neobyčejného duševního půvabu a mravní síly, byl odchovancem Pavlova a Nadeždina, a věřil nezvratně v očisťující sílu filosofie, která všem členům kroužku byla "sluncem pravdy". Z počátku, jak již řečeno, prorokem jich byl Schelling se svým panteismem.

Hlavní zásluhou tohoto kroužku ale jest, že povzbudil svou filosofií ke kritické činnosti Bělinského, jehož důstojným předchůdcem v té příčině byl sám Nadeždin. Znamenitá stať Literární sny, uveřejněná r. 1814 v moskevské Molvě byla prvním činem filosofické kritiky na Rusi a nejlepším přehledem posavádní ruské literatury. Celý svět a tedy též umění jsou Bělinskému odrazem jediné, nekonečné idey, stejně živoucí jak v pohybu vlasatice, tak v slze děcka a v díle umělcově. Určuje vznešenou úlohu umělcovu, který musí ve všem pomáhati lidtsvu, by našlo způsob, jak sloučiti se s onou čistou ideou svým mravním zdokonalením, jak zříci se svého já a zápasiti se vším, co může zastírati onu ideu a lásku bezkonečnou. Ethické požadavky byly tímto článkem postaveny do popředí a na témž místě zůstaly až posud, ač sám Bělinský a po něm ruská kritika nejednou a radikálně měnili své názory. Bělinský tímto článkem rázem stal se znamenitým spisovatelem, zároveň ale terčem všemožných útisků, zvláště od tmářského tria Senkeviče, Bulgarina a Greče, které tehdy mělo spachtovanou2) v Petrohradě celou ruskou literaturu. Po ukončení svých studií Stankevič dlel krátkou dobu v Petrohradě, pak na svém statku, odkud v lednu r. 1835 vrátil se do Moskvy, kde s básníkem Ključnikovem pilně čte Schellinga, touže po tom "by úplně jemu porozuměl a jasně uviděl onen bod, do kterého mohl dojíti lidský um za svého dlouhého trvání".

Náhodou ale seznamuje se s mladým důstojníkem ve výslužbě, Michajlem Petrovičem Bakuninem (1814-76), synem tverského poměščíka, jenž z dlouhé chvíle četl spisy francouzských sensualistů. Stankevič, jenž zatím seznámil se poněkud s Kantem a Hegelem, radí svému novému příteli zanechati Condillaca a pohřížiti se v logiku Hegelovu. O této době (mezi 1835-7) píše Aksakov ve svých vzpomínkách: "Stankevič byl prvý přívrženec Hegela v kruhu moskevské mládeže. Hluboce prostudoval německou filosofii a esthetiku; obdařený neobyčejnými vlohami přivábil velký kruh přátel k svému zamilovanému studiu, ... kteří od každého nového člena požadovali nepodmíněný souhlas s fenomenologií a logikou Hegelovou a sice dle jich výkladů. Rozprávěli o těchto spisech neustále; není odstavce ve všech třech částech Hegelovy logiky, ve dvou jeho esthetiky, encyklopedie a j., který by nebyl si vyžádal zoufalými disputy několika nocí... Všechny i nejnepatrnější brošury, vycházející v Berlíně a jiných gubernských a okresních městech, kde byla i jen zmínka o Hegelovi, ihned byly objednávány a přečítány tak horlivě, že byly celé pošpiněny, potrhány a listy z nich vypadávaly v několika dnech." Takého zápalu pro Hegelovu filosofii sotva bylo kde na světě a tak filosofie jim nebyla suchou vědou, řadou formulí neb zákonů, než skutečnou spásou, potřebou srdce a rozumu, strádajícího pod tíhou života. Ke všem zjevům všedním i dějinným hledali klíč ve filosofii a proto takové plesání v středu jich nad Hegelovou větou o rozumnosti všeho skutečného, která měla zahaliti veškerou bídu a hnus života. Členové kroužku milovali sice svou vlast, duch ale jeho byl předce opposiční a názory jeho na Rus, na život, na literaturu, na svět byly pessimistické, a právě proto jim formule Hegelova působila takovou radost; zvláště Bělinský, jsa jí oslněn, napsal celou řadu článků, kterých později nemálo litoval.

Formuli Hegelovu takto osvítil a svým přátelům odhalil "dilettant" filosofie Bakunin, jenž brzo zaujal v kroužku vynikající a po odjezdu Stankeviče za hranici hlavní místo. Byl třetím učitelem Bělinského a zajisté důvtipem a logikou předčil oba první, Naděždina a Stankeviče. "Otec ruského idealismu", jak ho nazývá Annenkov, nefilosofoval z potřeby svého srdce, jako Bělinský a jeho soudruzi, než spíše byl duchovním epikurejcem. "Nikde snad filosofický romantism," dí týž Annenkov, "nevtělil se v zástupci tak silném svými prostředky a nadáním, jakým byl Bakunin. Zahalený mathematicky-přesnými formulemi Hegelovy logiky, romantism tento zdál se býti dle svého zevnějška velmi přísným učením, a zatím byl ve skutečnosti pohovou a ospravedlněním nejjemnějších choutek mysli, kochající se samou sebou." Pozdější revolucionář byl tehdy arcikonservativní, nábožný, skoro s odstínem mystiky, ctnostný člen rodiny, mravný, hudby-milovný Bakunin, jakým ho znali všichni do jeho odjezdu za hranice r. 1840. Ať jest tomu ale jakkoliv, Bělinský, jenž navštívil na nějaký čas rodinu svého nového přítele-učitele v Tverské gubernii, po r. 1838 ve svých článcích zřekl se "lyricko-slavnostního tonu", v jakém hlásal idey Schellingovy, a na stránkách Moskevského Nabljudatělja (Pozorovatel) zjevily se vážná, suchá Hegelova schémata, kterými trpěl jak žurnál, tak jeho čtenáři a redaktor, tento aasi nejvíce, zápase s nejasnými pojmy a terminologií německého metafysika, kterému chtěl porozuměti, děj se co děj.

Bělinský byla hlava velice logická a byl zvyklý dopřísti každou větu filosofickou do krajních důsledků, třebas při tom jeho srdce krvácelo. Jeho nadšená tvář skutečně patřila na "slunce pravdy" a každá pochybnost neb zklamání, poskytované skutečností, bylo mu pramenem nezměrných útrap. Považme, že Bělinský neuměl německy a proto tím větší bude náš obdiv, dáme-li víru Herzenovi, jenž tvrdil, že zná pouze dva muže, kteří dokonale vsáli v sebe veškerou moudrost Hegelovu, a sice Bělinského a Proudhona. Sám Herzen později než jeho přátelé oddal se filosofii a s jakousi ironií pohlížel na kroužek Stankevičův; teprv později skvěle dohnal, co z počátku zanedbal, jak sám o tom píše: "V letech třicátých naše zásady byly příliš mladistvy, příliš vášnivy a horoucí, aby se uvarovaly výminečnosti. Mohli jsme cítiti chladnou úctu ke kruhu Stankevičovu, ale spřáteliti se sním jsme nemohli. Členové jeho kreslili si filosofické soustavy, zabývali se samoanalysou a nalézali klid v rozkošném panteismu, ze kterého nevylučovali ani křesťanství. My jsme blouznili o tom, jak zahájíme na Rusi nový život. V 1834 r. byl "soslán" (poslán do vyhnanství) celý kroužek Sungurovův a zmizel. R. 1835 vyslali nás do vyhnanství; za pět let jsme se vrátili, otuženi, s jasnými cíli. Mladistvé sny staly se nezlomnými zásadami plnoletých. To byla nejskvělejší doba kroužku Stankevičova. Stankeviče jsem nezastal - byl v Němcích -, než právě tehdy články Bělinského poutaly k sobě pozornost všeobecnou. Vrátivše se, smířili jsme se. Zápas byl nestejný s obou stran; půda, zbraň i jazyk - vše se různilo. Po neplodných sporech jsme uviděli, že i nám nastal čas vážně studovati vědu a sami jsme se chopili Hegela a německé filosofie. Když jsme dosti se s ní seznámili, zjevilo se, že mezi námi a kruhem Stankevičovým rozdílu není."

Ale rozdíl byl veliký: Bělinský a jeho přátelé pověstnou formulí Hegelovou ospravedlňovali vše ve skutečnosti, třebas činy nejhnusnější, a Herzen naopak vyrozuměl z Hegela to, že v životě světovém není nic věčného, nepochybného, absolutného, že všechny zjevy časné jsou pouze jednotlivými momenty věčného rozvoje. Tedy - věčný pokrok u Bělinského, - ospravedlnění reakce aneb Hegel v Berlíně - tam ovšem vše musilo býti rozumné a pruská vláda nemohla míti lepšího filosofa. Stať Bělinského o Borodinské bitvě byla vrcholem jeho poblouzení. Již zde podotýkáme, že nejlepším přítelem Herzenovým byl Ogarjev (1813-77), člen jeho kroužku a vyslaný r. 1834 na statky otcovy, kde pilně zabýval se filosofií, vědami společenskými a básněním. Počínaje r. 1858 sdílel zahraničné vyhnanství Herzenovo.

Na tomto místě musíme se však vrátiti k Schellingovcům, Kirějevskému a Nadeždinu, poněvadž s jich jmeny souvisí katastrofa, která postihla filosofii v Moskvě. Kirějevskij jest znám českým čtenářům z důkladné studie Masarykovy v Athenaeu z r. 1889 a proto zde se zmíníme pouze o jeho znamenitém otevřeném listě "XIX. věk". Kirějevskij, kdysi přívrženec francouzských skeptiků, za hranicemi seznámil se s Hegelem, Schellingem a Micheletem, byl posluchačem Schleiermacherovým a proto byl proniknut neobyčejnou úctou k západní filosofii a jako člen kroužku Odojevského k vědě. Jeho utkvělou myšlenkou bylo, že jako klassická kultura zachránila západ, tak západ přinese spásu Ruska. Totéž už před ním tvrdil básník a Schellingovec Venevitinov (1805-27), jenž povzbudil svůj kroužek k založení Moskevského Věstníka za redakce M. Pogodina a sám sepsal "Několik myšlenek k plánu žurnálu", požaduje, by filosofie a staří klassikové tvořili základ ruské osvěty. Časopis počal vycházeti počátkem r. 1827 a sám Venevitinov zemřel v březnu téhož roku. Pogodin sice asi rok věrně plnil odkaz zvěčnělého básníka, leč pak počal obohacovati svůj měsíčník nudnými články historickými, čímž též Věstník zhynul r. 1830. Jeho dědictví převzal Jevropejec, založený roku 1831 Iv. Kirějevským, výtečným básníkem Baratynským (1800-1844), přítelem i soupeřem Puškinovým, básníkem a kritikem Vjazemským (1792-1878), Žukovským, osvíceným historikem Alex. Iv. Turgeněvem (1784-1845) a hlavou Slavjanofilů, básníkem Chomjakovem (1804-65). Stať "XIX. věk" byla uveřejněna v prvém čísle a Jevropejec ihned byl zapověděn.

Článek byl psán velmi mírně, ale censura tak mu porozuměla, že tam našla ve výrazech nejnevinějších i svobodu, revoluci, ba i konstituci. O něco později napsal Kirějevskij pro Maksimovičův almanach Dennicu stať o Novikovi; almanach byl konfiskován a censor Glinka zavřen na strážnici. Kirějevskij octl se téměř na mizině a hrozně rozladěn odejel na venek, kde za desetileté samoty zabředl v hlubiny mysticismu a náboženského vytržení. Na tomto stupni jeho rozvoje se ještě s ním setkáme. O čtyry leta později Nadeždin ve svém měsíčníku Teleskopě uveřejnil Filosofický list Čaadajevův (1793-1856). Petr Jakovlevič Čaadajev, přítel Puškinův, studoval universitu v Moskvě, sloužil ve vojště, pak cestoval za hranicemi, kde osobně seznámil se se Schellingem, jehož poslední filosofie byla mu nejvyšší pravdou a která ho přivedla ke katolictví, v němž uzřel spásu celého světa a tedy též Rusi. Od uveřejnění Gribodejovy komedie Hoře z rozumu (1823) neozval se na Rusi tak smělý hlas, nebyla celá společnost tak rozechvěna. Vrcholí ve výroku, že "minulost Rusi jest prázdná, přítomnost nesnesitelna, budoucnosti vůbec není... Rusko jest hrozná výstraha daná národům, kam může přivésti odcizení a otroctví. Rusové prý jsou jakési plémě kočovné, které žije přítomným okamžikem, věčně kamsi putuje, neustále dlí na cestě, na stanici, na křižovatce, pospíchajíc jinam a opouštějíc to místo, kam právě přišlo." Trpkým výsměchem vyznívají jeho slova: "V Moskvě každému cizinci ukazují ohromné dělo a ohromný zvon, avšak dělo jest takové, že se z něho stříleti nemůže, a zvon spadl z věže dříve, než počali jím zvoniti. Prapodivné město, ve kterém památky vynikají svou bezúčelností: avšak snad tento veliký zvon bez jazyka jest hieroglyfem, obrazem této ohromné němé země, obydlené plemenem, které se nazvalo Slovany, jako z obdivu nad tím, že jest obdařeno lidským slovem." Filosofický list byl hlasem zoufalcovým, volal svým rodákům lasciate ogni speranza a právě proto byl velikou chybou a omylem; neboť přijal dočasnou chorobu ruského národa za naprostý úpadek, za nevyhnutelnou blízkou smrt. Právě ale tento výkřik zoufalství probudil mnohé a valně přispěl ku dalšímu rozvoji slavjanofilství.

Pamětník oné doby píše, že alespoň na okamžik procitli všichni lidé na Rusi, kteří se mohli považovati za vzdělance ze své tupé ztrnulosti. Na všech tvářích zračilo se překvapení, mnozí pocítili nevoli, ale asi deset lidí hlasitě a nadšeně vychvalovali spisovatele neblahého dopisu. Skutečně neblahého; neboť dal reakci hroznou zbraň: jakýsi Vigel, chráně pravoslavnou víru, dopsal petrohradskému metropolitovi, upozorňuje na hnusného odpadlíka od víry otců, jenž chce zaprodati Rusko jezuitům, a udavačství to mělo smutné následky. Časopis Teleskop byl ihned zapověděn, redaktor Nadeždin zatknut a poslán do Usť-Sysolska ve Vologdské gubernii a Čaadajev vyhlášen za blázna a svěřen lékaři, jenž ho musel navštěvovati každého jitra. Bělinskij, jenž přeložil pro Teleskop francouzský dopis Čaadajevův, byl sice vyslýchán, ale vyvázl strachem. O dva měsíce později Čaadajevu byla vrácena svoboda; odejel za hranice, kde se stal katolíkem a napsal tam ještě čtyry listy, jakož i Obranu bláznovu. Viděl totiž veliké neštěstí Rusi v tom, že přijavši od Byzantia řeckou víru, nemohla se státi členem evropských národů, spojených v jedno tělo a osvícených katolicismem. Dlíme u této věci, poněvadž odpor Slavjanofilů byl namířen hlavně proti tomuto bodu, a po druhé, poněvadž podobný názor znova hleděl uplatniti jeden z předních filosofů doby nejnovější.

Odjezd Kirějevského a Nadeždina z Moskvy měl v zápětí téměř úplné vymizení učení Schellingova z literatury; fenomenologie Hegelova zaujala jeho místo. Též kroužek Stankevičův dlouhého trvání neměl; Bělinskij r. 1839 po mnohých svízelích odstěhoval se do Petrohradu, kde se slepým fanatismem v Otěčestvenných Zápiskách hájil Hegelovu rozumnost všeho skutečného, a r. 1840 v Italii zemřel Stankevič zanechav sice pramálo spisů, za to ale jméno, které v dějinách ruské filosofie a osvěty zapsáno jest písmem nesmazatelným.

Na jeviště ruského veřejného života vystupuje nyní v popředí duch oné doby nejskvělejší, jenž ale bohužel sám se odsoudil na dobrovolné vyhnanství z vlasti a zmařil v sobě onu velikou sílu, které právě tehdy v léta osvobození Rus tak velice potřebovala. Mluvíme o Alexandru Iv. Herzenovi, který poznenáhla vybředl z mystického období svého světového názoru. Kdysi modlil se ve filosofii k týmž bohům jako jeho přátelé, třebas pod vlivem francouzským mnohé otázky pojímal jináče, leč též on holdoval čistému idealismu a viděl v německé filosofii spásu světa. Prvou svou práci uveřejnil pode jménem Iskandera roku 1836 v moskevském Teleskopě, věnovav ji bůžku přátelského kroužku Hoffmannovi.

Jakýsi realism již ale svítá v tomto článku. R. 1840 a 1842 uveřejnil v petrohradských Otěč. Zapiskách "Zápisky mladého člověka", psané formou velmi půvabnou. Jest to historie chlapeckého a jinošského věku Herzenova, vzácný dokument jeho životopisu. V druhé části zápisků věnované jinošství čteme výroky, které přímo jsou namířeny proti olympickému klidu duševnímu členů kroužku Stankevičova, který nemůže býti ničím porušen, pakliže logické formule jich ideálního názoru světového jsou v pořádku.

Herzen zůstává idealistou, ctitelem Schellingovým, ale neváhá tyto své paměti zakončiti slovy: "Musíme uznati, že život německých básníků a myslitelů jest neobyčejně jednostranný; neznáme ani jediného německého životopisce, jenž by nebyl proniknut šosáctvím. Němcům při vší jejich kosmopolitické pospolitosti schází celý element lidskosti a sice praktický život a ačkoliv zvláště nyní velmi mnoho píší o konkretnim životě, právě toto psaní, kterým se neřídí v praktickém životě, svědčí o jejich abstraktnosti. Chceme-li zřejmě uviděti nepřekonatelnou propast mezi nimi a lidmi skutečného života, vzpomeňme životní dráhy Byronovy."

V Zápiskách kreslí nám Herzen Poláka Trenzinského, jenž náhodou zbohatnuv, žije jakožto poměščík na Rusi; jest rozhodným odpůrcem Goetheovým pro jeho povznešený (nad vším pozemským) a nehybný panteism s jeho vírou v rozumnost a krásu života světového bez soustrasti k utrpení svých spolubratří na zeměkouli. Víme, jakou nenávistí hořel k veleduchu básníků Börne. Výjev, v němž líčí Herzen setkání se Trenzinského s Goethem, jest přímo mistrným. V osobě Trenzinského máme patrně před sebou Čaadajeva, jenž mocně působil na smýšlení Herzenovo. N. Strachov, který nám podal výtečný obraz a rozbor filosofie Herzenovy ve své knize Zápas se Západem (1882, I. díl) správně dí, že Herzen chtěl s důrazem ukázati na rozdíl mezi básníkem filosofem, který se smířil s životem, a myslitelem, jenž se nikdy s ním smířiti nemůže. Trenzinský-Herzen trpí nevýslovně při pohledu na bezpříčinné lidské utrpení; myšlenka o bezúčelnosti našeho lidského života, chabost našeho umu, jenž nemůže vysvětliti, proč trpíme bez všeliké své viny pouze sběhem nahodilých událostí, pronásledovala neustále Herzena a tvořila punctum saliens jeho uměleckého a filosofického tvoření. Žádná poesie, žádná filosofie, žádná činnost nemohla zahnati tyto černé mraky a toto přesvědčení nezdolné, neklamné, hnízdící se v srdci člověka postrádajícího víry náboženské a ztrativšího víru v pokrok lidstva bylo zdrojem onoho ušlechtilého kosmického pessimismu, jenž na nás zeje ze spisů Herzenových, sálajících srdeční teplotou a zářících ušlechtilými myšlenkami. Herzen - později žák Feuerbachův - nemohl se státi katolíkem jako Čaadajev, neboť nemohl srovnati ve své hlavě články víry s Hegelovou logikou. Byl ale příliš vážný člověk, jeho touha po pravdě vyšší byla příliš veliká, než aby stal se buď vědeckým neb občanským šosákem, t. j. nemohl se státi ani bezduchým materialistou, aniž mohl si z náboženství učiniti pohodlný plášť, kterým by zahalil všechny své pochybnosti. Herzen trpěl svou nevěrou, marně hledal v srdci svém zdroj čisté víry, nezkalené našimi liddskými vášněmi. Proto nemohl se státi ani katolíkem, ani slavjanofilem, nemohl se svým svědomím učiniti kompromiss, ale též příliš toužil po ideálu, po vyšším řádu, než aby se uspokojil s mechanickým výkladem zjevů světových.

______________________________________________________________________

______________________________________________________________________

Herzen ovšem musil podniknouti při takové své filosofii rozhodný boj proti slavjanofilům, jichž učení, jak už výše řečeno, vzniklo z reakce proti výstřednímu západnictví, jak ono se projevilo r. 1836 v listě Čaadajevově. Zde používáme příležitosti, bychom opravili omyl, který se vloudil v náš článek a ostřeji charakterisovali samého Čaadajeva, byvše lépe poučeni článkem M. Žichareva ve Věstníku Evropy za 1871. Tedy především Čaadajev přilnul sice velice ke katolicismu, avšak katolíkem se nestal, aniž odejel za hranice, než celý svůj život až do smrti r. 1856 prodlel v Moskvě, kde požíval úcty neobmezené pro své neobyčejné vzdělání a půvaby společenské. Katolíkem stal se jeho ctitel kníže Ivan Sergějevič Gagarin (1814-1882), který též r. 1862 vydal v Paříži vybrané spisy Čaadajevovy (Oeuvres choisies de Pierre Tchadaief publiées premiére fois par le p. Gagarine de la compagnie de Jésus). Čaadajev cestoval dříve ve svém mládí, když vystoupil z vojska a v Karlových Varech seznámil se s Schellingem, jenž o něm mluvil jako o nejznamenitějším Rusu, kterého kdy viděl. R. 1825 vracel se a na zpáteční cestě dvě události ho ohromily: smrt cáře Alexandra I. a osud dekabristů. Dříve jěště jako vynikající důstojník účastnil se válek s Napoleonem a vítězného vjezdu vojsk spolkových do Paříže. Byl to člověk přímo geniální, znal snad vše, co se jenom tehdy mohlo žádati, hlavně dějiny, filosofii a theologii. Vláda po jeho literárním činu, který většina krajanů považovala za hrozný zločin, jednala s ním velmi mírně; lékař později navštěvoval ho pouze formálně a za rok a měsíc na přímluvu generalgubernatora Moskovského Golicyna bylo mu docela odpuštěno. Později obcoval i v těch nejvyšších kruzích společenských, nevyjímaje ani moskovského metropolitu. Jeho osoba po dlouhou dobu byla jaksi středem moskovské intelligence a velice rád viděl kolem sebe mnoho hostí. Bydlel v panském domě Levašových, jenž též byl střediskem moskovské intelligence vyššího světa, ve vedlejší nádvorní budově, kterou sám nazýval "pavillon". Tento pavillon s ním sdíleli jeden čas Bakunin a Ketčer. Dům byl na Nové Basmanské ulici a proto Čaadajev slynul po celé Moskvě co "basmanský filosof". Zvláště ho miloval A. J. Herzen, jenž se asi mnohému u něho přiučil. Společnost bývala u Čaadajeva velmi rozmanitá, předce ale u něho odbývaly se pravidelné schůzky, o kterých nám sděluje Herzen těmito slovy: "Mluvě o moskovských hostinských pokojích a jídelnách, mám na mysli ony, ve kterých kdysi panoval A. S. Puškin, dávali tón dekabristové, smál se Gribojedov, kde M. Orlov a A. Jermolov nalézali přátelské uvítání, poněvadž byli v nemilosti, kde posléze A. Chomjakov se přel od 9 hodin ráno do 9 večer, kde K. Aksakov v ruce s "murmolkou" (čepicí) se sápal háje Moskvu, na kterou nikdo neútočil, kde R. logicky rozvíjel ideu osobního boha ad majorem gloriam Hegelii, kde Granovskij se ozýval se svou tichou, zároveň ale též tvrdou řečí, kde všichni vzpomínali Bakunina a Stankeviče, kde Čaadajev v elegantním oděvu a s něžnou tváří jako z vosku zlobil ustrnulé aristokraty a pravoslavné Slovany ostrými poznámkami, vynikajícími originální formou, vybroušenými a schválně schlazenými jako led, kde mladý stařec A. J. Turgeněv rozmile pomlouval všechny evropské výtečníky počínaje Chateaubriandem a Récamierovou a konče Schellingem i Rachelí Varnhagenovou, kde Botkin i Krjukov vášnivě se kochali vypravováním M. S. Ščepkina a kam posléze jako Congrevova raketa vlétal Bělinskij, zapaluje vůkol sebe vše, co mu přišlo do cesty." Tak to asi vyhlíželo právě v onu dobu, kterou líčíme, okolo r. 1840 a o něco dříve. Velmi četná moskovská společnost - pánové i dámy - účastnila se těchto schůzek a půtek, kam se sjížděli hosté podívat se, kdo z pohlavárů koho zmůže a jak kdo komu odsekne. Dlouho do noci seděla vybraná společnost, stopujíc jednotlivé fáse boje. U Čaadajeva sice byli hosté neustále, leč pravidelná sezení odbývala se v pondělí, titéž lidé scházeli se u Sverbějeva v pátek a u paní Jelaginovy v neděli. Zvláště salon této paní, neteře básníka V. A. Žukovského a matky Kirějevských, byl místem oblíbeným pro svůj vytříbený vkus a přívětivou zdvořilost, která tam byla pravidlem. Salon byl jaksi asylem, stánkem odpočinku, kde se nesmělo mluviti s "pěnou u rta" aneb s očina zalitýma krví a s pozdviženou pěstí. Tam obě bojovné strany slavily vždy příměří a zdržovaly se všech osobních urážek a řízných úštěpků, které jinde sypaly se v hojnosti. O celé této době máme velmi přesné a důležité zprávy z několika stran. Mimo slova Herzenova jsou to především Vzpomínky a kritické články ("očerki") z péra Pavla Vasiljeviče Annenkova (Petrohrad 1881), mezi nimiž v třetí části nalézáme stať Pozoruhodné desetiletí (1838-1848), ve které jsou vylíčeny proudy literární a společenské oné doby. Neméně důležitou jest též druhá kniha téhož západníka, vydaná už po jeho smrti. Annenkov (1811-87) (čti Anněnkov) měl veliký kruh přátel mezi výtečníky, s nimiž si horlivě dopisoval a mnoho obcoval, jak doma tak i za hranicemi, kde žil větší část svého života. Dědicové z jeho domácího archivu uveřejnili knihu P. V. Annenkov a jeho přátelé (Petrohrad 1892), vzácnou to sbírku dopisů a vzpomínek. Největší důležitost pro nás má článek první Idealisté let třicátých, týkající se mládí a přátelského poměru Herzenova k Ogarevu. Třetím důležitým pramenem jest spis A. N. Pypina ve dvou dílech: Bělinskij, Jeho život a korrespondence (Petrohrad 1876). Roku tohoto N. Zinčenko uveřejnil: První sbírku dopisů Bělinského, která se nám ale zdá býti velice neúplnou, za to věhlasný znalec ruské literatury (V. G.) S. A. Vengerov počal vydávati Sebrané spisy V. G. Bělinského s četnými poznámkami a celými studiemi. První díl má pro nás tu cenu, že obsahuje kromě některých literárních prací životopis Nikolaje Ivanoviče Nadeždina a kritiku jeho činnosti. O Herzenovi velice mnoho zajímavého nám sděluje Ĺ T. P. Passekova ve svých memoirech Z dalekých

V domě Jelaginovy Herzen setkal se s hlavním svým odpůrcem Chomjakovem, kterého si velice vážil pro tytéž vlastnosti, kterými sám tak velice vynikal. Oba uměli v myšlenkách a životě vypozorovati slabé stránky; oba byli výteční kritikové a dialektikové, ovšem s tím rozdílem, že Herzen ve svém filosofickém radikalismu bezohledně potíral různé mystické přeludy a náboženské představy, Chomjakov pak, jsa neméně radikálním v druhém směru, příkře odhaloval slabé stránky vědy a filosofie, vůbec rationalismu. Herzen sám ve svých vzpomínkách vylíčil tyto spisy a jest jisto, že rozhodná a smělá řeč Chomjakova naň mocně působila; alespoň vedle prací filosofických v onu dobu pilně studoval církevní dějiny. Ve vnějším životě Herzenově zatím nastaly vážné změny. V létě r. 1840 přesídlil s celou svou rodinou do Petrohradu, odtud ale brzo pro jisté neopatrné slovo v dopise byl znova poslán do Novgoroda, kde měl sloužiti a svým časem se státi vice-gubernátorem. Leč nemohl býti činovníkem tím spíše, že již měl určitý životní plán, který měniti nemínil, jak jest zřejmo z jeho dopisu k příteli Ogarevovi z Petrohradu v únoru r. 1841: "Ty, Ogareve, hlásáš resignaci, než v tomto případě (nejspíše před vyhnanstvím v Novgorod), ve kterém mně ji hlásáš, mně nesluší... Křesťané skutečně mohli pohlížeti lhostejně na vše, co jim zlého dělali, jim život byl špatnou stanicí na dráze v království nebeské, kde se odměňují svízele tohoto světa. My na život tak nepohlížíme, my příliš jsme vrtkaví ve víře, v nás bude slabostí to, co u nich bylo sílou. V tomto případě nám spíše sluší hrdý, nezlomný stoicism, než krotké odpuštění hříchů skutečnosti, hovění (indulgentia) všem jejím hnusnostem... Omni casu 1. ledna r. 1845 setkáme se v Genevě... A s touto nadějí pojedu do Novgorodu. Netluc srdce - počkej. Vše budiž zatajeno v nitru. O, Luther říkával: ve hněvě cítím veškerou moc svého bytí. Nenávisť jest superexaltatio lásky. Plány, projekty literárně-životní vypoví ti S. (N. M. Satin): 1. Pokračovati v studiu Hegela a Němců. 2. Dissertace o Petrovském převratě, these pošlu. 3. Pokus dětské knížky přípravné k učení dějin všeobecných. Raduji se, že cíle jsou obmezeny: jest na čase přestati blouditi po moři, okeánu! Brzo nastane třicátý rok - není-li pravda, že mráz při tom běží po kůži: mnoho jsme sebrali, ale málo napředli? Ty miluješ "tuto zemi". Není divu. Též já jsem miloval Moskvu a za svého pobytu v Permi, ve Vjatce nepřestával jsem ji milovati, pak jsem žil rok v Petrohradě a nyní jedu do Novgorodu! Zkusiž zamilovati si zeměkouli - lépe bude. Ať si pojedeš pak kamkoliv, vždy budeš na milovaném místě."

V Petrohradě pohádal se Herzen s Bělinským za jeho tupý hegelovský optimism; brzo ale se oba přátelé smířili, pocítivše, že jsou obhájci stejného názoru, tím spíše, že jak uvidíme níže, Bělinskij zcela změnil své smýšlení. Ještě s větším důrazem píše Herzen o měsíc později: "Hodlám psáti listy o Petrově období. - Samo sebou se rozumí, že pojednám o předmětě ne pouze historicky. Období Petrovo námi se zakončuje. My vymykajíce se z národnosti a přetvořujíce se v čistě evropskou formu a bytnost, zakončujeme veliké dílo - a sice očlověčení Rusi. Ale po naší době počne na Rusi období organického, substanciálního rozvoje a při tom čistě lidského. Potom její úloha v Evropě nebude zápornou (jako na př. odpor Napoleonovi), než kladnou. Poměr Rusi k Evropě jest zvláštní - une fausse position; avšak jest důsledkem Petrovy revoluce." Dopis tento zřejmě svědčí, že cíle západníků a slavjanofilů byly stejny, čeho si byl Herzen výborně vědom.

Očlověčení Rusi pomocí filosofie mělo učiniti navždy nemožnými výkřiky bolesti neb nevole, jakým byl list Čaadajevův. Mnohem později Herzen neváhá potvrditi, že "Kirějevští, Chomjakov a Aksakov vykonali své dílo. S nimi počíná převrat v ruském myšlení - pokračuje; a když my to díme, sotva kdo může podezřívati nás ze strannictví. Ještě v útlém mládí v nás i v nich vzklíčil silný, nevysvětlitelný, fysiologický, horoucí pocit, který oni považovali za vzpomínku, my pak za proroctví - pocit bezmezné lásky k ruskému národu, která se zmocnila celé naší bytosti." To ale nevadilo mu, by nenapsal z Novgoroda Bělinskému o "Slovanech", s kterými se blíže seznámil asi před rokem: "V Moskvě po celou dobu zápolil jsem se slovanskou posedlostí (slavjanoběsie) a nehledě všeho, při sám bůh, lidé jsou tam lepší, mají jisté zájmy, za které jsou ochotni příti se celé dny. Exempli gratia Veltman (básník) dokazuje, že lidské plémě po rozdělení římské říše z jedné poloviny ztratilo rozum - a sice v Evropě, druhá pak polovice rozum našla, a sice Byzantia a pak Rus. Kdyby Tataři nebyli nás poškodili, potom pak Moskva, potom Petr, to by teprv bylo cos jiného. Evropu však bůh potrestal za ztrátu rozumu všelikými neřestmi - francouzskou nemocí a francouzskou revolucí..." Herzen se posmíval, při tom ale nepřestával mírniti svého vášnivého druha v Petrohradě a nejednou říkával: "Stejně těžko jest ze mne učiniti slavjanofila jako slavjanofoba." V Novgorodě Herzen dlouho nebyl, již v červenci r. 1842 přispěním přítele Ogareva mohl přijeti v Moskvu, kde zůstal až do své zahraniční cesty. Nastvává doba úsilovné činnosti Herzenovy, jejíž každý krok můžeme stopovati dle jeho denníku, který psal od března r. 1842 do listopadu r. 1845. Nejprve obrátil na sebe velkou pozornost článkem "Pod dojmem jednoho dramatu" (Po povodu odnoj dramy, 67. Zap. 1843), brzo po tom Diletantism ve vědě a Diletanti romantikové, jakož i Cech (stav) učených a Buddhism ve vědě (vesměs 1842-43). Za nimi následovaly později mimo jiné menší články jeho dvě povídky: Straka zlodějka (1844) a téhož roku Ze spisu doktora Krupova o duševních chorobách vůbec a o epidemickém jich šíření zvláště, jakož i znamenitý jeho román Kdo jest vinen? (Kto vinovať.) V téže moskovské periodě napsány a uveřejněny o něco později Dopisy o studiu přírody. Ve všech těchto spisech blíže rozvíjí osnovné motivy, na které jsme ukázali výše, jež vesměs jsou namířeny proti mystické filosofii jeho odpůrců.

Bělinskij též nyní vzdal se docela reakcionářského hegelismu a stal se vedle Herzena hlavním šiřitelem pokroku a obhájcem práv člověka na Rusi. Slavnostně se zříká Hegela v dopise (březen 1841) k příteli Botkinovi, výtečnému esthetikovi své doby. Píše: Dávno již jsem podezříval, že filosofie Hegelova jest pouze momentem, ačkoliv velikým, leč že absolutnost jejich výsledků nestojí za nic, že lépe jest zemříti, než se s nimi smířiti... Hlupáci mluví nesmysl, tvrdíce, že ze zjevů života utvořil stíny, které skříživše své kostlivé ruce tancují nad hřbitovem.

Subjekt u něho není účelem sobě samému, než prostředkem, jenž dává okamžitou formu obecnému a toto obecné ve svém poměru k subjektu jeví se u něho býti jakýmsi Molochem... Já mám zvláště důležité příčiny nevražiti na H., neboť cítím, že jsem mu byl příliš věren smiřuje se s ruskou skutečností, velebě Zagoskina a podobné hnusné věci a nenávidě Schillera... Všechny řeči H. o mravnosti jsou pouhý nesmysl, neboť v objektivní říši myšlenky mravnosti nestává, stejně jako v objektivním náboženství (jako na př. v indickém pantheismu, kde Brahma a Šiva jsou stejně bohy, to jest, kde dobro a zlo má stejnou autonomii). Vím, že se budeš mně smáti, ale směj se, jak chceš, já stojím na svém: osud subjektu, individua, osobnosti jest důležitějším osudů celého světa a zdraví čínského císaře, t. j. Hegelovy Allgemeinheit. Mně říkají: pěstuj všechny poklady svého ducha, bys mohl svobodně se kochati duchem, plač, abys mohl potěšiti, rmuť se, bys mohl plesati, tíhni k dokonalosti, šplhej na nejhořejší stupeň žebříku rozvoje a jestliže klopýtneš, sleť, ať tě vezme čert... Děkuji pěkně Jegore Fedoryči (Hegle) - klaním se vašemu "kolpaku" (noční čepici), než při vší slušné úctě k vašemu filosofickému filisterství mám čest vám sděliti, že kdyby se mně třebas poštěstilo došplhati se na nejhořejší stupeň žebříku rozvoje, též tam bych vás požádal, abyste mně vysvětlili osud všech obětí denního života a dějin, obětí náhod, náboženských předsudků, inkvisice, Filippa II. a j., a j., pakliže ne, vrhnu se z hořejšího stupně hlavou dolů. Ani zadarmo nechci štěstí, jestliže nebudu kliden stran osudu každého ze svých bratří po krvi... Náležím k těm lidem, kteří ve všech věcech vidí čertův ohon a to, jak se zdá, jest mým posledním názorem světovým, s kterým též zemru. Působí mně to utrpení, ale nehanbím se proto. Člověk sám neví nic, než vidí těmi brýlemi, které mu pověsí na nos mimo jeho vůli duševní nálada neb okamžitá choutka jeho povahy. Před rokem měl jsem zcela opačné názory než nyní a věru nevím, zdaž pro mne jest štěstí neb neštěstí to, že přemýšleti a cítiti, rozuměti a trpěti jest pro mne jedno a totéž."

A skutečně nikdo na Rusi netrápil se více hledáním pravdy než Bělinský, jemuž byla vším, vlastní štěstí ničím. V jiném listě píše: "Ano, nyní už ne Hegel, ne filosofští kolpakové jsou mými hrdiny; sám Goethe jest veliký jako umělec, než hnusný jako člověk (srv. mínění Herzenovo); nyní znova vznášejí se přede mnou ve veškerém lesku rázné velebnosti postavy Fichta a Schillera, těchto proroků lidskosti, těchto veleknězů věčné lásky a věčné pravdy."

Tuto změnu v smýšlení Bělinského nejdříve a nejvíce pocítili slavjanofilové, které nenáviděl všemi silami své duše. V této své nenávisti byl ovšem hrozně nespravedliv a vášniv a v té příčině neustále mařil vzájemnou shodu, která mohla nastati alespoň na čas v moskevském kroužku. Orgánem slavjanofilů, počínaje r. 1841 byl Moskvitjanin, kde hlavní slovo měli M. P. Pogodin a Ševyrjev, kteří však spíše mohou býti považováni za představitele tehdejšího chauvinismu neb oficiálního vlastenectví než za slavjanofily. V znalosti filosofie a v hloubce myšlenek ani z daleka nemohli se rovnati skutečným slavjanofilům, a proto jejich činnost a solidárnost těmto spíše škodila, než prospívala. Mimo to učení professoři s patra pohlíželi na nedoučeného studenta Bělinského a svojí nelibostí se netajili, zvláště Ševyrjev. Tento v prvé knížce Moskvitjaninu z r. 1841 rozepsal se o smutných stránkách ruské literatury a útočil při tom na petrohradské novináře, zvláště na jednoho z nich "rytíře beze jména", obrněného "krunýřem drzosti", "literární nedochůdče" a t. d., patrně tak spílaje Bělinskému. V témž čísle učený professor ve stati Pohled Rusa na současné vzdělání Evropy vyřkl své profession de foi o "hnilobě Evropy". Bělinský nezůstal odpověď dlužen. Uveřejnil v Ot. Zap. článek, Pedant, typ literární, ve kterém zle zbičoval moskevského professora a způsobil v Moskvě veliký poprask. Ševyrjev celý týden neukázal se ve společnosti a chtěl podati žalobu ministerstvu, slavjanofilové, i ti nejmírnější spílali Bělinskému a psali epigrammy a paskvily na nezkrotného Petra Buldogova, jak kritik podepsal svůj článek. Počal boj mezi Petrohradem a Moskvou, jenž zakončil úplnou roztržkou mezi někdejšími přáteli. Nejdříve znesvářil se Bělinský s Aksakovem, když tento r. 1842 Gogolovy Mrtvé duše vychválil do nebe, stavěje spisovatele na roveň Shakespearovi a Homerovi, čemu se Bělinský jízlivě posmíval, ač sám byl velikým ctitelem Gogolovým. Nemálo též horlil na Herzena a zle mu vyčítá jeho mírnost a shovívavost k slavjanofilům. Avšak nemůžeme sledovati tento novinářský boj, velice zajímavý, a spokojíme se pouze krátkým povahopisem hlavních činitelů a výkladem hlavních ideí, které působily takový ruch ve společenském životě. Předním a nejsilnějším zápasníkem zajisté byl Aleksěj Stěpanovič Chomjakov, o kterém dí Pogodin ve svých vzpomínkách, že filosofie byla jeho zálibou a že on nic tak nemiloval jako zápoliti s Hegelem a porážeti na hlavu jeho přívržence. Narodil se v Moskvě r. 1804, kde žil až do r. 1821, když zvěst o řeckém povstání a líčení hrdinných činů jednotlivých vůdců tak rozohnily mysl mladíkovu, že prchl z otcovského domu na pomoc Řekům. Záměr jeho se nezdařil, byl chycen na cestě a musil se vrátiti pod otcovský krov. Od r. 1822-25 sloužil ve vojště v Petrohradě a s "činem poručíka" dobrovolně šel do výslužby. Tu dobu psal básně a stal se známým po celé Rusi. R. 1828-29 účastnil se turecké výpravy, pak už žil neustále v zimě v Moskvě a v létě na svém velkostatku; za hranicemi cestoval dvakrát, v mládí r. 1844-45. Mimo své básně a články filosofické, historické, bohoslovecké a j. sepsal dvě truchlohry Jermak (1832) a Dimitrij Samozvanec (1833). Zemřel r. 1860 na svém statku v Rjazanské gubernii.

Prosaické jeho spisy byly vydány mezi rokem 1868-73, druhý díl obsahující práce bohoslovecké byl vytištěn v Praze, a jeho prodej na Rusi dovolen teprv r. 1879. Už roku 1882 uspořádáno bylo druhé vydání, a právě tohoto roku vyšel prvý svazek třetího vydání, které bude obsahovati taktéž jeho básně, tragédie i korespondenci. Už toto faktum svědčí, že slavjanofilství na Rusi posud není mrtvo. Méně se poštěstilo sebraným spisům Ivana Vasiljeviče Kirějevského, (1861). Vydavatel A. J. Košelev slíbil třetí svazek obsahující některé nové články a dopisy, ale slibu svému nedostál. Prvý svazek obsahuje velmi cenné příspěvky k životopisu Kirějevského. Doufám, že též čtenářům spisu prof. Masaryka budou vítány některé črty životopisné znamenitého slavjanofila. Ivan Vasiljevič Kirějevskij narodil se v Moskvě r. 1806 a pocházel ze starého šlechtického rodu, tak zvaných "stolbových dvořan". Záhy ztratil otce, jenž zemřel památného roku 1812 nakaziv se tyfem při ošetřování raněných ruských a francouzských vojáků. Srovnejme s tím dětství Herzenovo, s nímž jak s nemluvnětem prchal otec, bohatý ruský "barin", z hořící a dobyté Moskvy. Vychován byl výtečnou svou matkou (později paní Jelaginovou, nám už známou) a jejím blízkým příbuzným, ušlechtilým básníkem Žukovským, jenž často navštěvoval rodinu na jejím statku Dolbino v Tulské gubernii. Kirějevskij v chlapectví četl mnoho knih francouzských a ruských a později našed v knihovně svého otce spisy Helvetiovy a Lockeovy počal je prohlížeti, než otčim Jelagin (1817) upozornil ho na německé metafysiky, a v Dolbině literárně-umělecké rozhovory ustoupily metafysickým. R. 1822 přestěhovali se rodiče do Moskvy za příčinou vychování obou synů Ivana i Petra (nar. 1808). Vychováni byli jako většina panských synů oné doby: professoři chodili je vyučovat do domu, učili se řečem a na universitě naslouchali veřejným přednáškám prof. Pavlova. R. 1830 odjel za hranice, kde strávil celých osm let a poslouchal filosofické přednášky v Berlíně a Mnichově, kde se osobně seznámil s Heglem a Schellingem. Němci se mu nelíbili, alespoň o nich psal domů: "Na celém světě není národa nepatrnějšího, méně bezduchého, tupého a protivnějšího Němců. Bulgarin v srovnání s nimi jest genius." V těchto slovech, namnoze snad nespravedlivých, znamenati už jest příštího Slavjanofila. Po návratu stal se redaktorem Jevropejce, o jehož osudu a dalších příhodách Kirějevského už jsme sdělili. Byl odsouzen k dlouhé nečinnosti, která - jak žertovali přátelé, staly se mu nejmilejšími "pohovka, dýmka a káva", kterým věnoval největší díl svého času. To se potvrzuje též úsudkem Granovského, jenž píše o obou bratřích: "Škoda, že bohaté dary přírody a vědomosti, vzácné nejen v Rusku, než všude, hynou v nich bez všelikého prospěchu společnosti. Oni vyhýbají se každé činnosti." Pogodin charakterisoval ho ostřeji, řka, že "se obabil a zlenošil". Asi tehdy seznámil se se "schimnikem" Novospasského monastýru (klášteru), o. Filaretem. Mimo to z Dolbina často jezdil v sousední Optinskou "pustyň" (poustevnu), pomáhal jejím obyvatelům ve vydání sv. otců a velice se spřátelil se svým duchovníkem (zpovědníkem), o. Makariem. Besedy s nábožnými mnichy, různá mystická vidění před ikonami, zádumčivě-tichá krajina zovoucí k modlitbě a přemítání mocně působily na vznětlivou povahu Kirějevského, jehož prvé kroky v samostatném životě potkaly se s takým nezdarem. Zajisté už od přírody byl chmurné nálady, alespoň jeho mladší bratr, kterého Schelling výše si vážil než Ivana, byl člověk neobyčejně mračný a nesdílný.

Ruch společenský v Moskvě způsobený hlavně Chomjakovem a Herzenem oživil též Kirějevského, i domáhal se stolice professorské (filosofie) v Moskvě; než jako člověk podezřelý byl vládou odmítnut; marně též hleděl vrátiti se k činnosti literární. Pogodin odevzdal mu sice r. 1845 redakci Moskvitjanina, a Kirějevskij hned v prvém čísle v Obzoru současného stavu slovesnosti vystoupil na záštitu západu proti článku Pohled na evropskou vzdělanost z r. 1841 (viz výše) a tím dokázal, že slavjanofilové nejsou ani zdaleka takými fanatiky, za jaké je vyhlašovali odpůrci. A v druhé knížce časopisu neváhal uznati oba směry jak čistě západní, tak čistě ruský za nepravé a vidí v sloučení obou ideál, poněvadž z onoho sloučení vzklíčí "živá, úplná, všelidská a v pravdě křesťanská osvěta". Třetí článek nevyšel dílem proto, že starověrní slavjanofilové asi byli pobouřeni oběma články, dílem pro nemoc, hlavně však censura vyřkla své veto. Kirějevskij zanechal všeho a na sedm let se odmlčel. Články jeho učinily veliký dojem a našly ohlasu a pochvaly u ostatních slavjanofilů. Sám Chomjakov v témž Moskvitjanině napsal dva články Dopis z Petrohradu (č. 2), a Mínění cizinců o Rusi (č. 4), ve kterých ještě s větším důrazem ukazoval na neslušný boj, jaký vedou ultrapatriotové s nenáviděnou Evropou. Pogodin zle se zlobil a hájil svou stranu a koncem roku opět vzal redakci do svých rukou k velké škodě časopisu. Teprv r. 1852 pokusil se Kirějevskij vyložiti své názory v novém časopise slavjanofilů Moskovský Sborník v stati O povaze osvěty Evropy a jejím poměru k osvětě Rusi. Ale osud jaksi pronásledoval Kirějevského, článek byl uznán censurou za zvláště škodlivý, a druhé číslo Sborníka nevyšlo. Opět odejel na venkov a odtud píše Košelevu "Nezříkám se úmyslu, jakmile mně bude možno psáti, sepsati kurs filosofie. Nyní, zdá se, nastala doba Rusi říci své slovo o filosofii, ukázati jim, kacířům, že pravda vědy obsažena jest v pravdě pravosloví. Ostatně též to jest pravda, že tyto starosti o osudu lidského rozumu můžeme přenechati hospodáři, jenž ví, kdy a koho má poslati k svému dílu." Patrně Kirějevskij byl pod vlivem svých starců klášterských, což vysvítá ještě více z těchto řádků: "Důležitějším všech knih a všelikého myšlení jest najíti svatého pravoslavného starce, který by mohl býti tvým řiditelem, kterému ty bys mohl sděliti každou svou myšlenku a uslyšeti od něho ne jeho mínění, více méně rozumné, než úsudek svatých otců." Když slavjanofilům po mnohých obtížích bylo dovoleno vydávati nový časopis Ruskou Besedu, Kirějevskij poslal též svůj příspěvek O nutnosti a možnosti nových základů filosofie. To byl úvod k celé soustavě filosofické, kterou chtěl vypracovati, čemu však zabránila smrt v červnu (11.) r. 1856 v Petrohradě, kde dlel návštěvou u syna.

Herzen píše o obou bratřích toto: "Oba bratří Kirějevští stojí před námi smutnými stíny... Předčasně sestárlá tvář Ivana Kirějevského měla na sobě zřejmé stopy utrpení a zápasu... Podle něho stál jeho bratr a přítel Petr. Smutně, jako by slza ještě neuschla, jako by včera teprv je postihlo neštěstí, přicházeli oba bratří na besedy a schůzky. Pohlížel jsem na Kirějevského jako na vdovu neb máť ztrativší syna. Život ho zklamal; v budoucnosti bylo vše prázdným, a zbývala jediná útěcha; počkej trochu, též ty si odpočineš."

Docela jiné povahy byl mladší přítel obou hlavních učitelů slavjanofilství Konstantin Sergějevič Aksakov, hlavní a plamenný jeho šiřitel. Tento čistý, nadšený člověk, narodil se r. 1817 na otcově statku Aksakově v Orenburgské gubernii. Celý život strávil v Moskvě, ku které choval příchylnost neobyčejnou, bydle u otce svého, slovutného Sergěje Timofejeviče Aksakova, jehož smrt v dubnu r. 1859 na něžně milujícího syna tak zhoubně působila, že tento ruský bohatýr z děsné tesknoty počal chřadnouti a už 7. prosince r. 1860 zemřel na ostrově Zante. Jsa horlivým členem kroužku Stankevičova, pohřížil se s takovou pílí v studium Hegla, že ještě r. 1847, když se stal předním bojovníkem slavjanofilstva, ve své magisterské dissertaci: "Lomonosov v dějinách ruské literatury a ruské kritiky" vlastně doličoval Hegelovo učení o dějinném rozvoji. Taktéž putoval do Mekky moskevských idealistů a strávil pět měsíců za hranicemi v Berlíně. Byl velmi spřátelen se západnickou trojicí Herzenem, Bělinským a Granovským, leč naprostý skepticism a bezohledná kritika ruského života, náboženství a literatury a j., která počala převládati v Moskevském kroužku po odjezdu Stankevičově, odpuzovala ho a posléze byla příčinou úplné roztržky. Tklivě líčí Herzen toto rozloučení a zároveň dobře charakterisuje svého přítele. "Celý jeho život byl nepodmíněným protestem proti Petrovské Rusi, proti petrohradskému období ruských dějin jménem neuznaného a potlačovaného života ruského národa. Jeho dialektika ustupovala sice dialektice Chomjakovově, on nebyl básníkem - myslitelem, jako J. Kirějevskij, ale za svou víru neváhal by vstoupiti na lešení a položiti hlavu na špalek; když pak takové věci vyznívají v slovech, slova nabývají hrozné přesvědčivosti. Aksakov zůstal do konce života stejně nadšeným a nad míru ušlechtilým jinochem; možná, že snad příliš se dával unášeti svým citem, leč vždy zůstal čist srdcem. Roku 1844, když naše půtky tak se přiostřily, že ani "Slované" ani my nechtěli jsme se již osobně setkávati, šel jsem kdysi po ulici, a Aksakov jel mně v saních vstříc. Skoro už projel mimo, leč pojednou poručil kočímu zastaviti, vyskočil ze saní a popošel ke mně s těmito slovy: Příliš by mne bolelo, kdybych byl projel mimo vás a s vámi se nebyl rozloučil. Pochopíte ovšem, že po tom všem, co bylo mezi vašimi a mými stoupenci, již vás navštěvovati nemohu, čehož lituji, velice lituji, leč pomoci není. Chtěl jsem vám stisknouti ruku a rozloučiti se s vámi. Rychle zamířil k saním, pojednou se však obrátil, já jsem posud stál na témž místě v bolestném rozechvění. Aksakov vrhl se mně na šiji a horoucně mne políbil. Oči mé zarosily se slzami. Jak jsem ho miloval v tomto momentě naší rozepře!" Stejně dojemným bylo loučení se s Granovským, jak o tom tento sám vypravuje. K němu přijel Aksakov v noci, probudil ho, objal ho pravě, že přijel k němu vykonat přesmutnou povinnost, totiž rozloučit se s ním jako se ztraceným druhem, spolu však též ujistiti ho o své přátelské lásce a úctě k jeho povaze a osobě. Marně Granovskij usiloval ho přesvědčiti, že kromě ideí slovanstva a národnosti jest celá řada jiných mravních názorů, které vždy mohou je slučovati pevnou páskou přátelství; nic naplat - Aksakov zůstal neoblomným a v hrozném rozechvění slze odejel od Granovského. O přátelství, jaké pojilo Aksakova s Bělinským můžeme se přesvědčiti z korespondence mezi nimi uveřejněné r. 1881 v Rusi bratrem Ivanem Aksakovem. Též zde přišla kosa na kámen. Oba byli fanatiky, výstředními idealisty, kteří ani na vlas nemohli ustoupiti od svého přesvědčení, jsouce hotovi obětovati za ně třeba život. Nyní napsali si několik ostrých dopisů a na vždy se rozešli.

Spisy Aksakovovy ve třech svazcích (1861-80) obsahují mnoho článků historických, filologických a kritických; psal též básně i dramata a mnoho příkoří musil snášeti od censury, která značně zkomolila jeho dissertaci. Jeho drama Osvobození Moskvy (1612), zcela bezúhonné v smyslu politickém, po prvém představení v prosinci r. 1850 bylo zapovězeno, nejspíše proto, jak se domnívá Vengerov, že tam osvoboditelem Moskvy byl představen lid a ne bojarové. Komický zákaz dostal Aksakov r. 1848, což ostatně se dálo též jinde. Aksakov, jako nyní Tolstoj, chtěl docela sloučiti se s prostým lidem jak duševně, tak i vnějším způsobem a proto nosil ruský prostonárodní oděv a dlouhé vousy ("borodu" - bradu). Až do r. 1848 to šlo, pak však zdálo se vládě, že jí z toho hrozí velké nebezpečí, a proto policie, jako mnohým jiným občanům, poručila mu se oholiti. Dokonce i psáti bylo zapovězeno Aksakovu a ostatním slavjanofilům, a sice jeho bratru, Chomjakovu, Kirějevským a kn. Čerkasskému r. 1852, když vzal za své Moskovský Sborník; zápověď byla ovšem oslazena tím, že mohou své spisy posílati censuře do Petrohradu a s jejím povolením je tisknouti. Uvolnilo se slavjanofilům teprv při nastoupení cáře Alexandra II. R. 1856 počal vycházeti nový jich časopis Ruská Beseda, kam Aksakov zároveň s ostatními hojně přispíval, a o rok později sám počal vydávati denník Molvu, horlivě počal spisovati, leč předčasná smrt učinila konec všem jeho plánům, jeho překypující činnosti. Takto kol roku 1860 sešli v mohylu všichni pohlaváři slavjanofilstva, ze západníků žil jediný Herzen, Bělinskij zemřel již dávno r. 1848 a Granovskij před pěti lety, Čaadajev o rok později.

S nimi vymizela německá filosofie na Rusi, s nimi zároveň však též zmizel onen idealism, který v letech šedesátých měl býti "vodou živou" aneb alespoň silnou hrází proti kalným proudům bezduchého materialismu. Zůstala sice celá řada epigonů; ti však při vší své zdatnosti nemohli čeliti směrům, a jim děkovati jest za to, že nedali docela zahynouti myšlenkám svých předchůdců, které, jak uvidíme později, byly semenem nového idealismu, jehož rozkvět počal o celé čtvrtstoletí později a posud zakončen není.