E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/96

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

Napsal Dr. Em. Rádl.

Přírodní filosofie (Naturfilosofie) v nejširším smysle jest pokus pochopiti vnější svět, přírodu, s jednotného stanoviska, jest metafysický výklad přírody. V tomto širokém smysle jest přírodní fiolsofie tak stará, jako přírodopis sám, ne-li starší. Od starorěku, kdy mezi empirickou vědou a filosofií nečinilo se rozdílu, až do nejnovéjší doby byla přírodní filosofie vždycky podstatnou částí názoru člověkova o tom, co kolem něho jest a se děje, ale ovšem za různých dob brala se tato filosofie různým směrem; jednou Aristoteles, podruhé Paracelsus, jindy Oken, jindy Darwin. Přírodní filosofie, v užším smysle, jest ten způsob spekulací o přírodě, jaký spatřujeme v první polovici tohoto století; tyto spekulace staly se nad jiné pověstnými svojí výstředností, a proto se jméno přírodní filosofie (Naturfilosofie) dárá v užším smysle tomu zvlášt- nímu druhu metafysických úvah o přírodě, jaké celý přírodovědecký, svět na konci předešlého a na začátku tohoto století ovládaly, a které v německé trojici Oken, Schelling, Hegel svého kraje došly. O této přírodní filosofii, jak se v Čechách pěstovala, chci v dalším psát, a proto jména přírodní filosofie dále jen v tomto užším smysle budu užívati.

U nás filosofovalo se o přírodě kolem padesátých let dost, a ovšemže, jak ani jinak není možná, v duchu oné doby, v duchu přírodní filosofie; stopy její nacházíme ve většině spisů té doby; o samostatnou filosofii přírodní ve větších rozměrech se u nás pokusili J. Purkyně, A. Smetana a K. Amerling, každý ovšem svým způsobem1). Purkyně, empirik, muž světového jména a jeden ze zakladatelů moderní histologie a fysiologie, vycházeje z positivního studia

-------------------------------------------------------

------------------------------------------------------

Řekl jsem už, že přírodní filosofie ovládala svého času celý přírodovědecký, svět; officiálně ji však představují Němci vůbec, Oken, Schelling a Hegel zvlášť, poněvadž právě spekulaci provedli do krajností, a důsledně, systematicky ji spracovali; jinak však šírila se přírodní filosofie i u jiných národů; v Anglii filosofoval tímto směrem děd Darwinův Erasmus Darwin, v Americe slavný přírodopisec L. Agassiz, poslední vědecký odpůrce Darwinův. Francie pak má celou řadu takových mužů, a vůbec jí náleží před Němci i co do času přednost: Buffón, Lamarck, Geoffroy St. Hilaire a j.- všichni tito předchůdcové Darwinovi byli přírodní filosofové. Z Francie přejal naturfilosofické názory i Goethe, který svou naukou o proměnách rostlin, o složení lebky z obratlů, svojí theorií barev ukázal se býti pravým synem své doby, pravým přírodním filosofem - vůbec naturfilosofie byla myšlenkovým směrem, kterému se své doby jen málo geniálních hlav dovedlo vyhnouti:2).

Tak i česká přírodní filosofie jest částí tohoto všesvětového smýšlení, a to myslím jí u čtenáře na ceně přidá; jenže, jak tomu i v jiných oborech jest, není proto naše filosofie přírodní snad tak samostatná jako německá; ani nemůže býti, když všichni naši přírodopisci té doby u němců se vyučili; proto německý ráz jest na české filosofii více než patrný.

Rozdlělil jsem si věc tak, že napřed vyložím spekulace Amerlingovy, pak Smetanovy a konečně Purkyňovy, a to z tohoto důvodu: Amerling jest typem fantastického přírodního filosofa, a možná na něm nejlépe poznati ducha naturfilosofie. Smetana maje na mysli hlavně metafysiku jest více filosof než přírodní, a Purkyně ukáže nám, jak se positivní věda dovedla s přírodní filosofií smířiti a dá nám příležitost aspoň povšechně o novějších směrech se zmíniti. Uvedu u každého z nich i pojednání, která o jejich životě a pracích byla uveřejněna; pro svoji věc jsem z nich nemohl si vybrati (vyjímaje biografických dat) bohužel ničeho.

------------------------------------------------

2) O přirodně filosofických směrech té doby viz podrobná data ve spise C a r u s, Geschichte der Zoologie 1872. O Okenovi jedná G ü t t l e r, L. Oken und sein Verhaltnis; zur modernen Entwickelungslehre 1884.

---------------------------------------------------

Karel Almerling.3)

Karel Amerling narodil se v Klatovech r. 1807 z otce Němce a matky Češky, odbyl si na pražské universitě, kdež byl po 4 roky assistentem zoologie a botaniky, studia lékařská, působil na to jako praktický lékař, od r. 1848 pak po 20 let jako řiditel vzorné školy u Piaristů na Novém Městě v Praze. načež spravoval ústav idiotů, který jeho přičiněním byl založen; zemřel r. 1884. Byl celý život v mnoha směrech ohromně činný, jak to jeho sanguinická letora s sebou nesla; psal velmi mnoho, mnoho z toho uveřejnil, velmi mnoho nedokončil, mnoho zůstalo v rukopise. Jeho pojednání mají ráz jeho letory : mnoho citu, mnoho dobré vůle, daleko více fantasie než suché logiky. Články Amerlingovy se čtou vedle Purkyňových, abych učinil přirovnání, jako Victor Hygo vedle Tolstého, a nemyslím to žertem, že by básník dekadent v Amerlingových pojednáních našel mnohou potřebnou myšlenku. Názory Amerlingovy jsou spíše projevy okamžité nálady ducha než výsledky, pozorování, a svazek, který všechny v organickou jednotu poutá, jest hledati ne v propracovaných myšlénkách samých, v uvědomělém jednotném názoru na přírodu, nýbrž v povaze Amerlingově. Co Amerling psal, nejsou výsledky kritického pozorování přírody, nýbrž logikou neovládané výrony celé jeho duše; v pojednáních jeho nevidíme přírodu, ale Amerlinga.

Chci-li tedy podati Amerlingovy, názory jako celek soustavný, vkládám do nich více než v nich jest, ale jinak mi není nožná, chci-li vůbec psáti studii přírodovědeckou a ne psychologickou. Podám tedy zkrátka přehled jeho názorů, jak asi si myslím, že by je byl vyložil Amerling sám, kdyby se byl chtěl prostě a bez naturfilosofických kudrlinek vyjádřiti.

-----------------------------------------------

--------------------------------------------------------

Jest pak metafysika Amerlingova tato: My Slované nemůžeme souhlasiti s německými spekulacemi o přírodě; Němci vycházejíce buď od idealismu mají přírodu za pouhý výtvor ducha (Fichte), a tento duch jest pak ovšem její svrchovaný pán; dle toho názoru celá příroda jest ve mně, jest výtvorem mého já, a já jsem pak sám Bohem; anebu učí jiní Němci (Hegel) že příroda od nejjednoduššího nerosu až do člověka a celý svět od svého počátku až do dneška, vše tu že jest Bůh, který jsa v stálém vývoji, snaží se stále určitěji a určitěji se projeviti. Takováto učení, která přírodu a člověka s Bohem stotožňují, jsou výtvorem ducha německého, vypínavého, pánovitého, toužicího ne po čisté lidskosti, nýbrž po nezávislusti na Bohu, ano po Božství samém. My Slované bez okolku vyznati musíme, že umem svým do říše nadsmyslnosti nenazíráme, jsouce si toliko původně povědomi čehosi v nás vyššího a posud nezměřitelně dokonalejšího nad přírodu smyslnou, vázanou zákony nutnými, ttotiž naší čistolidské důstojnosti a naší mravní touhy; že my jen dodouzením přesvědčeni jsme o vyhnutelném pořádku našeho praktického umu, totiž, že býti musí nepochopitelný tvůrce a velitel mravního zákona, jinak ale umem nic nevidíme, co by byl. ... Tedy: smysly svými a rozumem poznaváme a chápeme přírodu, ale pro říši nadsmyslnou, kromě hlasu mravního, žádný smysl neb cos podobného nemáme.

V tom se tedv vědomě odchyluje Amerling od německých naturfilosofů, že Boha staví mimo a nad přírodu; v dalších svých úvahách, které se týkají přímo přírody, pluje však úplně v duchu německém. Příroda podává se nám, soudí Amerling, prostředkem našich smyslů, a materiál takto získaný spracovává rozum; smysly naše ukazují nám kolem nás různé věci: vidíme je, slyšíme, cítíme, chutnáme a hmatáme. Pocity však, podané nám našimi smysly, jsou beze vší spojitosti, tvoříce nesčetné množství ojedinělých dojmů; vidíme na nebi hvězdy, na zemi stromy, zvířata atd., ale všechny ty věci jsou bez nějaké užší souvislosti; můžeme tento smysly daný materiál i vědecky, spracovati, sestaviti jej ve větší a menší celky, jak to právě odborníci dělají, ale to ještě vše není to, po čem duch touží; jakási vnitřní neodolatelná touha a zvědavost nutí nás najíti v té roztříštěnosti přírody, v rozmanitých jejích nesouvislých zjevech jednu jedinou věčnou pravdu: znám na př. rodinu, její rodiče, rodiče těchto rodičů, celý rodokmen, ale v členech toho rodokmene nenajdu ani při nejpečlivějším rozboru nějaké hlubší souvislosti, leda právě tu, že jedno pokolení se na rodilo z druhého; věda pak mi nanejvýš podá podrobný rodokmen, ukáže, kdo z koho a kdy se narodil a kdy zenřel, a podá přehlednou tabulku těch pokolení, ale já se při tom všem pořád ptám: Proč pak chápu ten rodokmen jako celek, proč vůbec tato určitá individuaa shrnuji pod jedno jméno rodokmen? K tomu už neodpovídá věda, nýbrž filosofie. Ta individua, ta pokolení jsou opravdu větve jakéhosi ideálního, smyslům neviditelného kmene, jaký ve skutečnosti pozorujeme u stromů; my poznáváme svými smysly, jen větve, ne však sám kmen, který je v jedno spojuje; toho kmene se jen rozumem dohadujeme. A tak jest to v přírodě vůbec: jsou děje, svazky a poměry hmotných orgánů, které třeba bychom rukama hmatati, očima viděti nemohli, přece rozumem jich souvislost pochopiti můžeme. Jest dvojí příroda, jedna duchovní, ideální, smyslům nepřístupná a druhá tělesná,viditelná; poměr obou jest takový, že příroda viditelná jest soubor duší a vid (ideí), vtělených do, hmotných prvků tím způsobem, že my se svého lidského hlediště je pochopiti můžeme.

Věcné, nefilosofické pozorování má dvojí význam - nebo aspoň má jej míti; jednak jest uplatněním snahy lidské poznati přírodu bez ohledu na praktické následky, tohoto poznání, jednak mířiti ale má člorěk na základě tohoto vědeckého poznání k tomu, aby přírodu ovládal, a k tomu jest třeba nové vědy, physiokracie, vědy, která by nás učila, jak svých theoretických zkušeností máme v praktickém životě užiti.

Takový jest výsledek věcného pozorování přírody. Filosofické úvahy, vedou nás k tomu, že jednotný princip, dle něhož celá příroda jest vystavěna, jest v tom vysloven, že všechny zjevy přírodní dají se uvésti na číslu, a tu zase na číslo buď sudé nebu liché. Tak lze číselně vystihnouti volný, pád těles, jednoduchým poměrem lze vyjádřiti vzdálenost planet od slunce, výchvěje zvučící struny i světelného étheru; i tvary krystalů poslouchají jednoduchých číselných zákonů (zákon o racionálních parametrech); zvíře vyvíjející se z vajíčka roste tím, že původně jednoduchá buňka dělí se a množí v poměru čísel geometrickém, a tak najdeme zákony, číselné všude. Jest tedy číslo podstatou všech zjevů. Ale už v samých číslech, bez ohledu na věci, jest viděti rozpor, protivu mezi čísly sudými jednak a lichými na druhé straně, a tato protiva se táhne celou přírodou, a čím dokonalejší tvor, tím určitěji se na něm rozpor ten ukazuje, až u člověka v rozdělení na princip ženský (liché číslo) a mužský (sudé číslo) jakožto dvě samostatné bytosti svého vrcholu dosahuje.

Všichni živí tvorové jsou i v podstatě dle téže myšlenky vystaveni a myšlenka tato se tím určitěji projevuje, čím vyššího tvora před sebou máme; vyšší zvířata jsou jen obměnou nižších, u nich jest typ, u nižších naznačený, přiveden k větší dokonalosti. Na př. dělnice a královna u včel; královna jest tvor dokonalejší než dělnice a celým životem se od včely dělnice liší, ale plán, dle kterého jest tělo královny a dělnice vystavěnou, jest u obou stejný, a tato jednota plánu jde tak daleko, že dělnice, ač neklade vajíček, má přece jako královna vaječníky,, ne-li úplně vyvinuté, tož aspoň naznačené. V tom vidíme význam zakrnělých orgánů; nač jsou včele dělnici zakrnělé vaječníky,, když vajíček neklade? Ty vaječníky, a rovněž všechny jiné rudimenty (ku př. boltce u uší lidských, ocas zajíce, prsní bradavky muže) slouží k tomu, aby, byla zachována jednota plánu, dle něhož zvířata vystavěna jsou. (Příště dále.)

Ale jak to přijde, že přes základní jednotný plán vidíme v přírodě tolik různých věcí. Jednota v přírodě jest pozměněna mnoha podrobnějšími zákony, jako na př. zákon souměrnosti: ve všech věcech vidíme jakousi snahu po tom, aby se souměrně utvářely, tak zvláště na pravidelně ohraničených krystalech, na květech rostlin a na zvířatech souměrnost tato pak bude různá dle materiálu; z něhož věc vystavěna, a odtud rozdíly. Jiný zákon jest: myšlenka nějaká jest sice v idei naznačena, ale ve věci, která tuto ideu představuje se objeví teprv později; na př. Drake by byl nikdy nepomyslil, že jednoho druhu bramborů, který z Ameriky přivezl, vznikne tolik nových odrůd; jaká se dnes pěstují. Ale ty rozmanité vlastnosti; jakými se dnes různé odrůdy bramborů od sebe liší, byly všechny už v původním bramboru obsaženy, ale jen v tom smysly nepochopitelném ideálu toho bramboru, nebo vyjádříme-li věc prostěji, byly v bramboru obsaženy jako možnost určitých nových vlastností. Takové změny, variace, jaké se staly na bramboru během té doby, co jest v Evropě pěstován, ději se v přírodě vůbec; ale jak se ději a díti budou, to ovšemnevíme a můžeme jen tolik říci, že celá příroda dnešní jest jen nedokonalý projev oné ideální přírody, jest jen pokus o její dokonalé vtělení, a pokus tento děje se stále novým a novým způsobem; a tak stále nové a nové druhy zvířat vznikají.

Aby tato filosofie Amerlingova lépe vynikla, srovnám ji s jinou čtenáři známou filosofií, s naukou Darwinovou. Darwin vidí také jakousi jednotu ve stavbě všech zvířat, ale dává jí ten smysl, že zvířata jsou si proto podobna, že vzešla ze společného praotce; Amerling vidí v jednotném plánu přírody projev jedné transcendentální ideje. Zakrnělý orgán jest Darwinovi ústroj, který se stal před dávnými dobami pro zvíře zbytečným a ponenáhlu u nasledujících pokolení klesal ve svem rozvoji, až z něho zbyl dnešní nepotřebný zbytek, a ten ještě dále v průběhu budoucích dob bude zakrsávati, až zmizí docela. Amerling vidí, že zakrnělý orgán jest poukaz na onen ideální jednotný plán, který, abych tak řekl, tlačí se do skutečného života a v zakrnělém orgánu našel příležitost projeviti. Darwinovi se příroda stále vyvíjí a zdokonaluje, poněvadž jest neustálý boj o život a následkem toho přirozeny vyběr; Amerlingovi se příroda vyvíjí, protože ona idea snaží se ve skutečném světě stále k větší platnosti a určitosti se přivésti. Darwinovi jest příroda následek přírodních zákonů, Amerlingovi jest příroda i se svými zákony výsledek, projev transcendentního ideálu.

To, co jsem úvedl, jsou asi zásady, z kterých Amerling při svých úvahách vycházel; jak je v podrobnostech rozváděl, bylo by nezajímavo se rozepisovati; čtenář by z toho neměl nic. Jsou celé odstavce v Amerlingovi, nad jejichž smyslem jsem si marně lámal hlavu. Utkvělá myšlénka, že v přírodě musí být jednota a ta že se musí ve všem projeviti, páchala u Amerlinga - a u naturfilosofů jeho rázu vůbec - hrozné kousky. Tak vykládá Amerling, že nejdokonalejším projevem čísel sudých a lichých jest logarithmická spirála a tato spirála jest všude ve světě: vidíme ji v hlemyžďovitých otočkách sluchového ústrojí človéka, ve vinutých rýhách mozkových, jako princip mnohých křivek v mechanice důležitých, a tyto všechny věci ukazují, prý, že i naše pamět, rozvaha, bystrost nějak dle spirály říditi se musí, a není konečně bez významu, že slavný Bernoulli v této křivce viděl vtělený obraz věčného plození Syna z Otce.

Anebo: Rozumí se samo sebou, že hodiny musí byti vystavěny dle téhož plánu jako slunce, zemé, měsíc atd. a opravdu nacházíme v hodinách jako v slunci princip lichý v závaží, které hodiny žene; ale kdyby tento princip sám působil, vyčerpal by se takřka v okamžiku, tedy jaksi bez rozvahy. Proto jest v hodinách princip dohlížitelného rozčlenění (kyvadlo), který jest protivou prvního principu. Tento princip, toto zdržováni jest ovšem pro hodiny obtížné, zahanbující, ale nekonečně nutné. Jest zajímavo, že v pathologii a psychiatrii nacházíme překvapující podobné zařízení spádu a zdržování jako v hodinách (šílenost, zdravy rozum).

Toto přemrštěné hledáni jednoty tam, kde by se o ní obyčejnému smrtelníku ani nezdálo, pochopíme, uvážíme-li, že naturfilosofové vycházeli jen z metafysiky a z vnitřního přesvědčení - Amerling pouze tuší v přírodě jednotu, o podrobný důkaz se pokusil a nemajíce, zač by se mimo sebe pevně zachytili, pobihali od předmětu k předmětu a chytajíce dojmy, přijímali je tak, jak se jim podávaly: hodiny tvoří celek a jsou jim tudíž i projevem nějaké jednoduché ideje; vyhybajíce se vší analysi oduševnili každý dojem, který jim příroda jako omezený celek podávala, a nenalézajíce proň podstaty ve světě skutečném promítli jej do světa ideálu.

Zajisté, že jest neoprávněno jíti v analysi tak daleko, až každá hlubší myšlenka tkvící v uspořádání světa nám zmizí pod rukama, ale Amerling nehledí si analyse vůbec a řídí se čistě methodou Okenovou: neuvažovat dlouho, ale nechat vyskočit geniální nápad z mysli, a nápad ten musí být správný, neboť duch lidský jest jen části ducha světa a v něm se celý svět opakuje.

Augustin Smetana

---------------

(Der Gey sein Entestehen und Vergehen.) 1)

--------------------------------------------------

1) O Smetanovi psali: Dastich, Der Geist etc. (Referát a polemika) Krok 1885. Masaryk, Aug. Smetana. Naše Doba 1897 (Rozbor filosofie Sm.) Slovník naučný 1867

-------------------------------------------------

Chtějíce rozbírati podstatu předmětu, na př. těla lidskáho, počínáme si dvojím způsobem, buď vzpomínáme, jak a z čeho tělo to povstalo, a tím způsobem vysledovalo se do velkých podrobností, z jakých jednoduchých částí se každý úd lidský vyvinul. Z těla toho narodí se snad potomci, ti se vyvíjejí dál, a vývoj jejich nemá konce. Tak jest nám tělo lidské, které jedním článečkem v nepřetržitém proudu zjevů přírodních, my je pozorujeme v jeho vývoji - toť názor o těle historický. Anebo hledáme, jak části těla spolu souvisejí, jak totiž jedna podmiňuje druhou, na př. co plyne z přímé chůze pro tvar páteře, jak souvisí oběh krve s dýcháním, jak souvsí tělo s okolím na př. zrak se světlem, tvar žaludku s potravou, barva pleti s podnebím atd., a to jest názor o těle statický (realistický v užším toho slova smysle).

Až do Darwina převládal v přírodopise (nehledě k německé naturfilosofii) tento druhý názor, a Cuvier jest typický jeho představitel; jeho nauka o vnitřní souvislosti orgánů (korrelace), které prakticky užívaje krásných výsledků se dodělal, jest způsob takovéhoto statického názoru. Darwin zavedl však (brzy po Cuvierovi) do přírodopisu názor historický, a ten nabyl vrchu, a do nejnovější doby se v přírodopise užívá skoro výhradně methody vývojvé.

Amerlingovy fantasie jsou ukázkou směru statického: jednotný plán přírody, jako projev ideje metafysické, jest obraz přírody tak, jak nyní jest, beze vší souvislosti s přírodou včerejší - aspoň se tam musí tato souvislost teprv ex post zaváděti; za to výlučně historicky si přírodu vykládal A. Smetana. Poněvadž tyto dva způsoby názoru na svět dnes zase proti sobě se stavějí, bude dobře rozdíl jejich na příkladě poznati.

Smetana - veliký ctitet Heglův - vychází z myšlenky, že v přírodě není jednoty, nýbrž jen roztříštěnost, ale tato roztříštěnost snaží se jednoty dojíti. Všechny přírodní zjevy ukazují na to, že příroda hledí se vymaniti ze své rozmanitosti a sloučiti a uklidniti se v jednotě. Této snaze přírody průběhem dob lépe a lépe se daří, příroda se se vyvíjí, až na konec svého cíle dosáhne. Příroda vznikla ruzštěpením původní jednoty ve dvě protivy: nekonečné a konečné; a tyto dvě protivy snaží se zase spolu se spojiti; částečně se jim to daří, částečně ale vznikají nové protivy ještě složitější, ty se opět vyrovnávají, a tak se věci dějí po dlouhé věky, protivy jsou stále určitější (na př. princip mužský a ženský jako u Amerlinga), až konečně v duchu lidském se rozpor vyrovná, rozmanitost přírody (konečné) sjednocuje se v duchu (nekonečném), který o přírodě uvažuje. To jedno, ta myšlenka, kterou v přírodě vidíme, jest tedy její vývoj, mířící k danému cíli, ku konečné jednotě, a všechny věci v přírodě jsou pokusy o něco, co teprv bude, jsou tedy něco nehotového a nedokonalého.

V podrobnostech sestrojuje si Smetana tento proces vývojový takto. Původní nekonečná jednota rozpadla se z části ve dvě protivy, z části zůstala nerozdělena; ony dvě protivy se od sebe odpuzují, nerozpadlá část, jako projev původní jednoty, je chce sloučiti dohromady. Působením sil odpuzujících a slučujících vznikly pak z oněch protiv mlhoviny, z nich komety, pak oběžnice, které se otáčejí kolem slunce ne v dokonalých ellipsách, nýbrž ve spirálách a blíží se tak při každém oběhu víc a více slunci, až se jednou do něho sřítí. Tehdy nastane ohromný převrat, katastrofa1) a

-----------------------------------------------------------

------------------------------------------------------------

počátek vývoje nové soustavy sluneční, ale už způsobem poněkud dokonalejším; celý vývoj se opakuje znova. Na planetě vzniká nejprve vodík, z něho zhuštěním kyslík, z těchto dvou pak dusík a uhlík, kombinací těchto prvků pevná půda se všemi ostatními elementy. Na zemi takto připravené se objevili první organičti tvorové. Byli s počátku nedokonalí; ale vyvíjeli se z této nedokonalosti a prodělali tak určitý stupeň zdokonalení; ale pak nastala zase katastrofa: odtrhl se od země měsíc, a tím se na zemi vše převrátilo; tam, kde bylo dříve moře, objevila se suchá země, a vody přelily , se na pevninu. Na souši nastal nový život, ale už dokonalejší, a ten vyvíjel se zase určitou dobu, nastala nová katastrofa, a tak se to několikrát opakovalo, dnešní žuot na souši jest také kus jedné periody vývojove, která se pravě odbývá na severní polokouli, ale nastane jednou převrat, kdy vody se z jižní polokoule přelejí na severní,a všechen živý svět vyhyne, aby udělal místo jinému, dokonalejšímu. Při každé katastrofě utvořily vody velké nánosy, hlíny a sopky vychrlily spousty kamení, a tak vznikly útvary zemské (prahory, silur atd.) Vedle tohoto vývoje hmotných věcí vyvíjel se i duch: prvním pokusem oň bylo světlo a teplo, vyšším už, magnetismus a elektřina a ještě vyšším procesy chemické. Základem života (rostlinného i zvířecího) jest živá buňka; každý organismus jest složen z buněk. Mezi rostlinami tvoří řasy a lišejníky zvláštní skupinu a vlastně ani nejsou ještě pravými rostlinami, nemajíce pohlaví určitě vyznačené, typ rostlinný počíná teprve mechy1) neboť tam můžeme rozeznati už ústroje samčí a

----------------------------------------------------------

----------------------------------------------------------

Rostlina jest nesmrtelná, a nesmrtelnost její jeví se hmotně ve tvoření semen, ze kterých zase nová rostlina vyrůstá. Duševní život rostliny jest rovněž nesmrtelný; duše rostliny ovšem jest na velmi nízkém stupni: vnější svět vzbuzuje v rostlině okamžité počitky, z nichž každý jest v duši rostliny osamocen, a tak rostlina žije pouze okamžiku, nemajíc ani paměti pro minulé ani tušeni pro budoucí. Když rostlina (tělo její) zemře, oddálí se její duše, (t. j. to, co rostlinu rostlinou dělá, její podstata) od těla a přechází i se svými počitky, jaké na světě měla, v transcendentní svět. Tam duše všech rostlin splynou v jeden celek; ale tím dostane se vedle sebe nesmírné množství různých počitků přinesených z tohoto světa, ty na sebe působí tak, že jeden počitek vnimá druhý, a tak dán základ k vyššímu stupni života duchovního, k představování. Nyní vystoupí zase individuum rostlinné z onoho nadsmyslného celku a vtělí se ve formu už dokonalejší; což jest narození zvířete. Tedy: tělo rostliny zemře, duše její ale zdokonalivši se, vtělí se do zvířete. Ne však celá rostlina vtělila se v jedno zvíře, nýbrž před svým vtělením rozštěpila se ve dví; princip mužský a ženský, který byl v jedné rostlině spojen, vtělil se každý ve zvláštní zvíře, a odtud. si ysvětlíme ten přirozený silný pud, který táhne samce k samici, muže k ženě - vždyť dvě tyto bytosti byly kdysi jediným tělem, jednou rostlinou1) Tak jako u rostlin vidíme postupnou řadu od

----------------------------------------------------

---------------------------------------------------

Zvíře jest jako rostlina i tělesně i duševně nesmrtelné; tělesně tím, že dále žije ve svých potomcích, duševně tím, že podstata zvířete, jeho duše vstoupí po odumření těla do nadsmyslného světa. Tam se duše všech zvířat spojí a dají jako u rostlin podnět k utvoření vyššího celku duševního: duše zvířat jakožto představy působí tam na sebe tak, že vzniká představa představy t. j. soud. Na to se takto zdokonalená duše zvířecí zase vtělí a vzniká člověk: a jako jest řada zvířat nižších, vyšších a vyšších, tak také u lidí: rozdíly mezi, skupinami zvířat projevují se v rozdílech plemen lidských; měkkýši vtělují se v černochy, členovci v Mongoly (s čímž velká členitost řeči Mongolů souvisí), obratlovci v plémě kavkazské, v Evropany.

Člověkem není ukončena řada vývojová; nýbrž jako po zvířeti přichází člověk, tak po člověku - ovšem už jen v nadsmyslném světě - bytost citová (Gefühlswesen) a po ní teprv zakončení vývoje, totiž bytost ideová (Idealwesen).1)

------------------------------------------------------

-----------------------------------------------------

Toť názor Smetanův v jeho rouše metafysickém. Pokusme se nyní hledati věcný podklad jeho filosofie. Smetana si chce vyložiti dynamický proces v přírodě, chce uvésti v jednotu změny, které v malém vidíme neustále před sebou a které ve velkém se udály průběhem geologicky dob; celý historický proces světový (jak o něm zprávy. podává astronomie, geologie a palaeontologie) chce uvésti do jednoho schématu. Toto schéma jest mu vývoj (při tom si musí čtenář odmysliti každou určitou věc, která se vyvíjí, jen o pojem vývoje, jak v duchu jej máme, o ty zákony, dle kterých se vyvoj děje, tu běží). Abychom tedy Smetanu dobře pochopili, musíme si napřed v duchu dobře rozmysliti, co to vývoj jest, řekl bych, nasaditi si jakési vývojové brejle a jimi se pak na celý svět dívat. Učiníme-li tak, pak jest nám zcela přirozeno, že např. vývoj človeka od jeho počátku v těle mateřském až do jeho smrti děje se v podstatě své právě tak jako vývoj celého světa (jak tvrdí Smetana), neboť naše brejle vyvojové nám právě nedovolí, než viděti vše utvořeno dle, jednoho způsobu. Rozdíl náš od Smetany jest ten, že my názor vývojový považujeme za brejle, kteté můžeme odhoditi, kdy nám libo, Smetana však si myslí, že chápati vývojově jest vlastností ducha našeho, že jinak než vývojově ani chápati nemůžeme.

Věc ještě lépe vynikne, srovnám-li Smetanu s Darwinem. Také Danvin vykládá přírodu vývojově; ptá se, odkud každá věc přišla; ale Darwin, materialista, vidí příčinu tohoto vyvoje ve vlastnostech věcí samých, které se vyvíjejí; kdežto Smetana v duši, v sobě samém - odtud ovšem i methoda různá, an každý hledá zákony toho vývoje, kde myslí že jsou. Darwin a přírodopisci po něm analysují přírodní zjevy, pozorují přírodu a dle ní dělají zákony; Smetana, kterého tu beru za typ německé Naturfilosofie jdoucí za Kantem, Fichtem, Schellingem a Heglem, hledá zákony vývoje ve svém duchu a dle těchto zákonů sestrojuje si přírodu Toť rozdíl mezi realismem (materialismem) na jedné a idealismem na druhé straně: (Příště konec.)

Jan Ev. Purkyně.

---------------

(Vedle poznámek a výkladů rozptýlených pro různých článcích populárních i vědeckých viz zvláště. Papierstreifen aus Portfeuille eines verstorberen Naturforsches, annonymní a nedokončené s cizími (radikálnějšími) poznámkami pod čarou, jakožto druhá část knihy: Planetognosis; Beues Planetenbuch oder Mikro - und Makrokosmos. Eine These v. Ernst. Dále Člověk a příroda. Napsla J. Ev. Purkyně. Živa I, č. ř. O smyslech vůbec ibid. č.6. Člověk přírody vládce a pán. Živa II., č.+ a jiné řlánky porůznu. Purkyně psal referáty do časopisu Jahrbucher fur wissenschaftliche Kritik, Hegelovskému směru přejicího; o své filosofii přírodní přednášel několikráte v "Slezské společnosti vlastenecké", na příklad " O vědomí jakožto bytné všeobecné přírodní moci, v světě hmotném samočinně působícím", nebo ve "Filomatické společnosti" ve Vratislavi " O hlavních formách bytování duchového ve všehomíru; o časové kdežto duch během nesmrtelnosti veškerý svět do své myšlenky pojímá; pak o formě prostorové, kdež do hmotenství se vnořujíc současně žije a živí ve vlastním těle a v přírodě přes všechny meze se rozpíná." Sem snad patří i jeho universitní přednášky: "Fysiologie povšechná či filosofie přírody." (Na počátky činnosti Purkyňovy ve Vratislavi vytýkalo se mu, že přednášky jeho jsou tuze filosofické. Rozpor mezi realismem a idealismem jak jsem jej v předešlém odstavci naznčil, se v tomto století ve vědě velmi přiostřil. Na jedné straně fysika, chemie a biologie (tato theorií Darwinovou) staví se rozhodně na stanovisko materialistické, předpokládajíc, že příroda jest opravdu taková, jakou se nám jeví; na druhé straně fysiologie smyslových orgánů a psychologie ukazovaly vždycky silnou náklonnost k idealismu: fysiologové studujíce smyslové ústroje člověka a zvláště vztah mezi podrážděním a pocitem shledávají, že sice mezi oběma nějaký zákonitý vztah jest, ale právě jen takový, že naše představa o světě jen zcela zvláštním způsobem odpovédá skutečnému světu, vztah mei předmětem a naší představou o něm že jest asi takový, jako mezi předmětem nějakým a jeho obrazem v zrcadle (jak napsal Pukyně1). Uvedu

______________________________________________________

________________________________________________

příklad, aby čtenář měl jasný o věci pojem. Každý ví, že obyčejné denní světlo se dá rozložit skleněným hranolem v jednoduché barvy. Pouhým okem ale nerozeznáme nikterak tyto barvy v bílém světle, a také se o této věci před Newtonem nic nevědělo, že by totiž bílé světlo bylo složené. Zjev tedy, který mimo nás "ve skutečnosti" jest složený, nám se jeví jako jednoduchý. Jest dále známo, že "subjektivní" barvě červené odpovídá "objektivně " 451 bilionů výchvějů světelné étheru za jednu vteřinu, barvě fialové ýáš biliony, atd. Naše oko nám ale nepraví nic o těch výchvějích, a kdyby nám o nich nepověděla ničeho fusika, která se o nich doví srovnávajíc pocity zrakové s pocity jiných smyslů (hmatu, sluchu) a pomoci úsudku, nic bychom o nich nevěděli. A tak jako s barvami jest tomu se všemi zjevy přírodními. Subjektivné zvuk jest mimo nás chvění vzduchu a různých částí našeho ucha ap., zkrátka shledává fyziolog, že vnější hmotné podráždění, jest docela něco jiného než náš pocit. Poněvadž pak neznáme o světě nic, než co nám o něm naše smysly povědí - a ty pravého obrazu jeho nepodávají, neznáme vůbec vnějšího světa. Takovýmto způsobem usuzoval také Purkyně a tak vykládal své pozitivní pozorování na smyslech lidských. nebylo by však správno domnívati se, že to byla fysiologie, že to byl snad sám Purkyně, který ze svých pozorování k tomuto názoru došel, nebo že snad jej dokonce dokázal. Řekové neměli ani ponětí o fysiologii smyslových orgánů a také už mluvili v jakési formě o nepoznatelnosti skutečného světa. V novém věku pak nejsilněji Kant (na konci předešlého století) v tomto měru působil, a fysiologie nedokázala snad jeho tvrzení, nýbrž přijala je ať vědomě či nevědomky jeho theorii, která s jejími názory dobře se dá srovnati. Kant, nehledě k jeho předchůdcům, připravil mysli půdu pro idealistický názor; ve fysiologii positivní pak mezi prvními v jeho smysle pozorování konal Jan Ev. Purkyně a tím - že totiž podal positivní materiál, který se k idealistickým teoriím dobře hodil - velmi působil na další rozvoj idealistických theorií ) např. theorie o specifické energii smyslové( ve fysiologii smyslových ústrojů2).

_______________________________________________________

2)šíře o těchto věcech mluví Rud. Weimann. Die Lehre v.d. specifischen, Sinnenergien. Hamburg u. Leipzig 1895.

_______________________________________________________

Nezbývá mi než přestati na těchto všeobecných poznámkách o filosofických názorech Purkyňových olynoucích z jeho studia smyslů, na tom, že Purkyně svými odornými pracemi podepřel silně té doby vládnoucí směr idealistický, který mo něm důsledně (theoreticky) provedli němečtí fyziologové J. Mueller a H. Helholtz; podrobná data o vlivu Purkyňově na vývoj těchto směrů ve fysiologii mi dosud nejsou známá, zvláště když celá sem patřící otázka o poměru subjektu a objektu a zvláště o tak sv. specifické energii smyslové jest nejasná, neboť se do ní dnes vlivem nových filosofických směrů zavádějí nové záhady, čímž pro ten čas mi orientace jest nemožná.

Purkyně však nebyl jen fysiolog, nýbrž i přírodopisec a pokusil se sobě filosofický vyložiti přírodu samu, nehledě k tomu, pokud tato odpovídá či neodpovídá přírodě objektivní. tato naturfilosofie Purkyňova neměla daleko toho historického významu jako jeho positivní nálezy a také jest, jak uvidíme, úplně v područí přírodné filosofie německé, a od dnešních vládnoucích názorů tak odchylná, že spíše nakloněni bychom byli uvésti ji v jedno s jeho básnickou činnosti než s vědeckou. Přes to však jsou myšlenky Purkyňovy důležity nejen pro svou dobu, ale i vzhledem k modernám sporům. Purkyně si udělal o přírodě názor tento.

Svět nepovstal nějakou neuvědomělou náhodou, nybr6 Bůh jej stvořil a řídí osudy jeho; celý historický vývoj naší země (vývoj geologický a paleontologický) byl Bohem předurčen, neboť kdož by pomysliti mohl, že by pouhou náhodou byl kyslík, dusík, vodík uhlék a pod. k utvoření živých těles se byly hodily, že by k tomu od prvopočátku stvoření věčným rozumem vyvoleny nebyly? Naše země byla s počátku pustá, neživá, pak se na nií objevovaly rozstliny a potom zvířata, obdařená už pudem lásky rodinné; konečně přišel na svět člověk. Zda-li se člověk z jiných zvířat ponenáhlu vyvinul, či jinakým způsobem na svět přišel, není zjištěno, tolik však jest jisto, že jest člověk cílem celého světa. Kamení, rostliny a zvířata jsou nedokonalé pokusy tvůrčí sély přírodní, která se snaží svůj ideál - člověka - vytvořiti stále s lepším a lepším zdarem, až se jí ideál ten v člověka vtěliti podaří. Tato tvůrčí síla jest v transcendentálním svém stavu jednotná, ale vcházejíc do skutečnosti toho světa tříští se na dvě části (doby); jedna jest doba předmětenstva (Objekt, hmota), druhá osobnosti (subjekt, síla); jedna jest bezvědomá, hmotná (mrtvá hmota), druhá duchovní, vědomá (život, duše). Všechny přírodní zjevy dají se dle toho vyjadřit tímto schématem.

/ -----------------------|--------------------\

Rozum, jakožto vrchol činnosti přírody, nezčíná člověkem, nýbrž projevil se v nedokonalém ovšem stavu poprvé už při vzniku zvířat, a to jako pud lásky rodinné; u zvířat stalo se první zvěstování světla rozumu, které v poslední době, nynější, stvořením člověka vzejíti mělo; každý projev v přírodě mí tedy na konec ten smysl, že jest to pokus o vytvoření rozumu. Nebylo by správno domnívati se, že člověk jest jen historické nakupení toho, co se dálo po miliony let před jeho příchodem na svět, bylo by mylné přirovnávat člověka k hromadě kamení, která povstala na úpatí hory tím, že se čas od času s hory na ni kámen sřítil a kam náhodou padl, tam ležeti zůstal, nýbrž ideál člověka, rozum, byl vložen v přírodu hned předem, a různé věci v přírodě, kamení, rostliny, zvířata mají ten význam: aby se podstata bytosti lidské, rozum v přírodě projeviti mohl, k tomu bylo třeba, aby prošel stupně nerostu,rostliny a zvířete asi tak, jako aby narostlo na stromě jablko, musíme napřed zasaditi do země jádro, z něho vyroste strom, na něm květy a z nich plod. jako si není možna představiti, že by jablko vzniklo nějakým jiným, než právě tímto způsobem, tak si nelze představiti, že by rozum povstal jinak než právě po uvedených stupních. Stupeň rostliny, zvířete a člověka, který prodělal, aby se v dokonalosti své projevil, tkví dosud v jeho těle. Základ všeho hmotného bytování, vývoje a přetvořování činí síla rostlinná. Na této založen jest život zvířecí se svými surovými pudy, a na tom teprv život člověčí. Tak se nám svou stavbou jeví člověk jako příroda v malém, jako mikrokosmos; svět jest obraz boží, člověk jest obraz světa. Ta protiva mezi duchem a hmotou, která se přírodě projevuje bojem člověka s přírodou tím, že člověk přírodu přemáhá a jí k dosažení svých rozumných účelů užívá, jest vyslovena i v samém lidském těle; princip rostlinný, zvířecí a čistolidský vedou v člověku stálý boj spolu, a o to běží, který nad druhým nadvládu má získati. "Toť jest boj mravní, zajímající život jednotlivce, čeledí, narodů, celého lidstva od pokolení k pokolení dobami času v dějinstvu se ujímající, jehož výsledkem jest vzdělanost osobní a národní, ústrojnost, vzájemnost a šířící se všeobecnost duchovních poměrů po veškerém člověčenstvu." Boj mezi oněmi třemi principy ovšem nevypadne u každého člověka stejně, "jsouť povahy, u nichž převládá látkovitost, nečilost rostlinná, u jiných zvířectvo surové panuje, jež pudy svými často proti oučelům rozumu se vzpírá, a jest konečně málo četná třída duchů vyšších, jimž přísluší vláda nad ostatními." Tak se nám jeví podobnost v utváření přírody a člověka, v organizaci hmotné a v rozumovém jednání lidském, "což přirozeno jest; vycházejíť oba z jednoho věčného pramene, pročež i jakási souběžnost i souměrnost jim přísluší." Svět kolem sebe poznáváme svým duchem; ale tato duševní činnost není jen nám lidem vlastní; i ve zvířatech, rostlinách a kamení se duše na různých stupních svého rozvoje ozývá; můžeme si představit vědomí jako elektřinu a magnetismus rozšířenu po celé zemi a po všech jejich bytostech, ovšem že, čím jest bytost níže organizovaná, tím jest její duševní život jednodušší. I jest vědomí rozptýleno po zemi asi tak jako duševní život člověka po různých smyslech; všechna pak částečná tato vědomí na zemi jsou jen částečky jednoho jednotného vědomí naší země, která tím způsobem v přemnohých smyslech svých obyvatel uvědomuje si hmotné změny na sobě samé; "jako zeměpis potahuje zeměkouli sítí čar thermálných a magnetických, aby pojmul celek sil fysickálních naší země, taktéž dají se i smyslové a duševní čáry tánouti, a nevelkého vzletu obraznosti jest pak potřebí, aby se i to co jeden vyšší psychický celek, co duše zemní pojalo." I nejsou tedy smysly lidské jen smysly naše, ale zároveň smysly naší zeměé, a co my si uvědomujeme, země si uvědomuje; náš duševní život jest jen částečný projev jedné duše, duše zemní. - Takovýmto způsobem dovedl Purkyně učiniti si filosofii opravdu tím, čím má býti: sjednotil v ní svého ducha poetického a vědeckého. Činnost smyslová, příroda vůbec, ideál, který se v ní projevuje, to vše jest vloženo do myšlenky jeho o oduševnění země. Purkyně dovedl udělati z naturfilosofie své velmi krásné vědecké credo - ale ovšem nad naturfilosofii se nepovznesl. Nedovedu snad soustavně skritisovati jeho filosofický názor - bylo by nanejvýš možná srovnati jej s filosofií dnešní, s Darwinem; ale to jsme již dvakrát na Amerlingovi a na Smetanovi ukázali. Jen na některé věci nápadnější upozorním. Jest velmi pochopitelno, že dávajíce se unášeti citem, věříme s Purkyní, že člověk jest cílem stvoření, že vidíme "v málo četné třídě duchů vyšších, jimž přísluší vláda nad ostatními", ideál lidský; ale ptáme-li se po objektivních důkazech tohoto našeho vnitřního přesvědčení, ptáme-li se, dá-li se dokázati anebo aspoň pravděpodobným učiniti nějaký ideál lidský, ideál přírodní vůbec, sotva najdeme jiné uspokojující odpovědi, než že lidé jsou o jsoucnosti jeho přesvědčeni; ale co můžeme dáti na vnitřní přesvědčení? Tvoříce si představu o nejdokonalejším tvoru vůbec, o nejdokonalejším člověku zvlášť, zapomínáme velmi snadno s Purkyní, že právě jen ze své subjektivní zkušenosti sestavujeme si ten ideál, a že jiné okolí, jiné podmínký životní by nám jiný snad na mysl přivedly; a jako se nedá rozumem odůvodniti nějaký určitý ideál všelidský, tak také rozum nedokáže (vnitřnímu našemu přesvědčení jinak velmi přirozené) tvrzení, že člověk vůbec jest ideálem, cílem přírody. To bylo subjektivní přesvědčení Purkyňovo, přesvědčení celé doby. Než to konečně všechno jsou podrobnosti; hledáme-li základní myšlenku ve filosofování Purkyňově, tož chtěl na konec říci - a to jest východisko všech našich tří naturfilosofů - že v přírodě, v tom, co se kolem nás děje, jest nějaký smysl, nějaký rozum, a to hned takový, jaký má člověk, že duch (lidský) a příroda jest totéž (identita subjektu a objektu tomu říkal Schelling). ŽŽe člověk jest cíl přírody, znamená, že v člověku se rozum přírody, logická uspořádanost světa nejurčitěji projevily. Positivní podklad jejich spekulací byl, že příroda všude jedná rozumně t.j. tak, jak by jednal člověk neskonale rozumný; jejich metafysika byla, že táto rozumnost přírody a rozum lidský jest tatáž věc anebo části téže věci. Rovněž nemá ve vědě místa tvrzení Purkyňovo, že by různí tvorové byly jen pokusy o ideu. Nedá se nikterak pravděpodobným učinit, že organismy jsou jen nedokonalé pokusy, ani že jsou to pokusy přímo o člověka; naopak, kdybychom znali jen jeden druh rostlin nebo zvířat, buďsi kterýkoli, ze stavby života jeho ani jedna věc nás dnes neopravňuje viděti v tomto organismu něco nedokonalého, jen pokus o ideu, která se snad později uskuteční. Tělo každého organismu úplně odpovídá svému účelu, a teprve, když tento se mění (mění-li se životní podmínky), mohli bychom říci, že jest nedokonalé. Také se nedá o žádném tvoru tvrditi, že jest pokusem přímo o člověka; neboť člověk nesjednocuje v sobě ani v těle ani v duchu vše, co na jiných organismech vidíme, a dokonce pak není smysl vývoje ten, že by rozum, intelligence přicházela stále k vyšší platnosti - brouci mají vyšší intelligenci než ryby a jsou níže organisováni. S myšlenkou, že by člověk byl cílem přírody, se už asi přírodozpytec nesmíří nikdy, ta, myslím, jest definitivně odstraněna, neboť jest dogmatické domnívati se, že není možný dokonalejší tvor než člověk a že jím svět vyvrcholil. Obejíti tu námitku a říci, že d n e s jest člověk cílem, nepomůže, neboť pak jest každá věc ve světě cílem přírody, a to už jest zase docela jiné učení. Naturfilosofie nedbala mnoho námitek ze zkušenosti vzatých; takové velké problémy, jaké ona řešila, domnívala se, že sotva lze suchým rozumem řešiti; odpovědi se tu musí spíše vycítit než vypozorovat; ale pak jest zase na pováženou, kam až v tom subjektivním vycítění odpovědi smím jíti; co patří citu a co už rozumu. Vždť právě o takové geniální subjektivní nápady se ztroskotala přírodní filosofie; viděli jsme, kam to vycítění přivedlo Amerlinga. Přes to nechci popírati, že by intuitivní pochopení, že by vnitřní přesvědčení mělo snad malý význam. Osud přírodní filosofie vede nás k tomu, ptáti se, kolik můžeme dáti na své vnitřní přesvědčení, a, poněvadž toto jest silně ovládáno současnou filosofií, pokud smím na konec této věřiti. Nevymyšlený nápad, instinktivní, neočekávaná myšlenka měla a má v životě vědeckém i v životě vůbec velkou úlohu; i Darwin, který chtěl říditi se návodem Baconovým a čistou indukcí, jen rozumem dojíti svých theorií, byl na mnohé věci, jak píše, přiveden z nenadání, ani nevěda jak; v biografii Kantově se praví, že i on na svůj princip takřka v momentu, z nenadání přišel, ať nemluvím o jablku Newtonově. Ostatně neměříme-li svůj život od chvilky k chvilce, nýbrž přehlédneme-li delší dobu jeho, vidíme, že v něm má nepromyšlené jednání první úlohu, a rozum se utápí v denních podrobnostech. To všechno ukazuje, jaká třtina větrem se klátící jest náš rozum. Na druhé straně zase vidíme naše filosofy: každý z nich náležel velké škole - Smetana Hegelovi, Amerling Schellingovi, Purkyně Fichteovi, a jistě každý z nich podal ve své filosofii nejhlubší své přesvědčení, jak nejlépe uměl, a do této své filosofie vložili tak pevné přesvědčení, o tom, čemu učili, že jim ani nenapadlo o tom pochybovati - a přece se mýlili. Tož kde jest pravda? Vnitřní přesvědčení se časem zvrátí a podléhá filosofii; rozum podléhá tomuto přesvědčení; kde mám tedy záruku, že to, co pokládám za dokázané, jest správné? Já to nevím. Končím své úvahy o české filosofii přírodní, nechávaje čtenáři, aby si v hlavě sám rozbíral otázky, ku kterým nás její studium přivedlo; jakým způsobem docházíme nových poznatků nota bene správných, když ne pouze rozumem? A dále, jakou objektivní cenu má můj ideál, mé vnitřní přesvědčení, přesvědčení celé naší doby? Jsou to staré otázky o podstatě geniálního tvoření a o možnosti objektivní filosofie.