E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/96

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

(Proč volné listy?) Volím tuto formu nikoli proto, že aforistické psaní o filosofických věcech jest v modě, nýbrž že toho vyžaduje povaha věci, o níž jednati hodlám. O přítomné filosofii není nějaký rozbor, jenž vy vyhovoval všem požadavkům vědeckým, jako je činíme na dějiny filosofie dob minulých, ani zdaleka možný. Tam je paušálný řetěz úplný, každý zjev možno pochopiti i dle toho, co mu předcházelo, i dle toho, co následovalo. Ale v přítomnosti schází nám právě to nejdůležitější kriterion dějepisné: nevíme, co z toho všeho pojde. Jenom malou píď budoucnosti můžeme s jakous takous pravděpodobností určiti dle analogie. V přítomnosti vlastně nic není, vše se teprve stává; směry se vyvíjejí a nejsou hotovy, knihy vycháhejí a nejsou přečteny, otázky se vynořují, jednotlivcům roste gloriola okolo hlavy a není dosti dat, abys poznal, jak dlouho který směr bude trvati, zdali nenese kniha v sobě zárodek budoucí populárnosti, zdali gloriola vyhlašovaných velikánů, oblíbenců zítra nepobledne, a zdali autor dnes opomenutý zítra nestane se velikým. Pro přítomnost jest to všechno ovšem charakteristické, avšak objektivní posouzení přítomnosti není jen z přítomnosti možné, ani pohlížíme-li na ni jako na následek minulosti. A jaká to spousta literárních produktův! Jsou to horrentní čísla, která vykazují bibliografické rejstříky časopisů filosofických. A ta spousta by měla projíti celá tvou hlavou, to bysi měl všechno přečísti, abys věděl, co autor každý povídá nebo pověděti chce, a ne, co o něm povídají jiní, jimž nemusíš věřiti. Je to možno? Zřetelem k periodám minulým jest věc upravena jaksi přirozenou cestou; výběr jest proveden a shlezeno vše, co nebylo k životu. Celé haldy literárních jepic pohynuly, a ohromná řada v rejstříku prořídla; o těch knihách víš, že je nemusíš čísti, a jsou mezi nimi objemné svazky, celé sbírky spisů. Kdežto, když objeví se nyní tlustá kniha na obzoru, chtěj nechtěj musíš po ní sáhnouti! Vždyť je tak tlustá, vždyť autor je professor universitní, vždyť by mohlo v ním býti něco opravdu znamenitého.

A co těch tlustých knih do roka vyjde! V žádně vědě není tlustá kniha tak - řeknu to bez obalu - protivná jako ve filosofii, jednak proto, že filosofie není jen věda, že nemůže býti jen vědou, jednak proto, že v žádně vědě nelze tak zbůhdarma plýtvati slovy jako ve filosofii. K tomu si přečti předmluvy, to je snazší, než celou knihu pročísti, a uslyšíš, že každý druhý autor tlusté knihy podává ti výtěžek 20leté, 30leté práce duševní, dílo, jemuž celý život věnoval, že žádá, aby byl studován, ne pouze zběžně čten, že chce býti pochopen. Změř si potom normální délku lidského života, přirovnej k ní dobu, které by požadovalo důkladné, podrobné prostudování několika takových vázaných příšer, a rci, možno-li pomýšleti na důkladnou analysu přítomnosti! Nežli tomuto požadavku čistě mechanickému vyhovíš, stala se z přítomnosti minulost, a nastal proces rozkladný v bujné květeně filosofické (kdybych řekl fauně, mohlo by to býti zle vykládáno), mrtvoly pokrývají a mrví půdu duše společnosti, a ty můžeš poznati, co zbytečného času jsi zmařil čtením těch tlustých, učených knih.

A kdyby nakrásně bylo možno, dejme tomu, spojenými silami obsáhnouti z největší části současnou literární produkci jednoho aspoň národa, francouzského, anglického, německého, přece by to nepostačilo k pochopení filosofie přítomnosti; neboť vedle filosofie knižní je tu také filosofie, řekl bych, životní, a ta je důležitější a pro přítomnost významnější. Je to ta, jež není napsána v pojmech na papíře, ale již lze vyčísti z konání moderního člověka a moderní společnosti. Je to živá filosofie; neboť podle ní se žije; ona dělá dějiny; každý hyb společenského žití, každá změna politického pořádku jest jejím projevem. To je vlastně ta pravá filosofie; neboť k čemu je všechno poznávání a rozumování, než aby člověk věděl, jak má žíti, než aby dovedl žíti? Idea musí přejít v čin; zásady v život.

Mýlili bychom se, domnívajíce se, že tuto filosofii poznáme z knih, které se tisknou, totiž, že bychom summací toho, co literární trh podává, dostali výslednici moderní duše. Naopak, z projevů této duše, jak se jeví v společenských institucích, v životě veřejném, v soukromém, v parlamentech, diplomacii, v soudní síni, v umění atd., musíme teprv souditi, které z těch ideí, jež natištěny jsou v knihách, přecházejí v duši společnosti, které jsou částkou moderního názoru o světě.

Je zajisté možno, aby v praxi ovládaly jihé ideje než ve filosofické literatuře, a tudíž je i z této příčiny nesnadno, ba nemožno, uspokojivý, podrobný a úplný obraz podati současného ducha filosofického. Mám tedy v úmyslu jen některé črty podati, jež by posloužiti mohly k orientaci v dnešní směsici názorů a pomohly rovnati knihkupecký materiál v provisorní přihrádky, z nichž svým časem bude možno jej přenésti na pravé místo.

(Moderní scholastika.) Vraťme se ješťě jednou k tlustým knihám. Tlustá kniha filosofická je opravdu veliké zlo. Je symptomem anebo projevem neblahého stavu literární filosofické produkce německé. Jedna, dvě knihy tlusté neznamenaly by ovšm nic zlého, nemohly by ani znamenati. Tlustá kniha může býti obsahu znamenitého; avšak my chceme, aby autor si na tlustou knihu teprv vydobyl práva; ne snad na její sepsání, to mu nemůže zabrániti nikdo na světě, ani na její vydání; neboť když by mu ji nechtěl nikdo naložiti, vydati si ji může sám. Ale toho si musí dříve vydobyti, aby se jí obecenstvo nebálo, aby po ní sáhlo v přesvědčení, že autor stojí za čas a práci, kterých čtení jeho spisu vyžaduje. V Německu však, zdá se, nezjednává právo na vydání tlusté knihy zájem čtoucího obecenstva, nýbrž docentský nebo professorský titul. V tom vězí to zlo. Takový professor myslí, že musí vydati tlusté knihy o všech filosofických disciplinách, o nichž přednášeti má právo a povinnost. To je zlozvyk německých professorů filosofie a slabá stránka německé literární produkce. Považme, že je německých universit okolo 30, a že na každé jsou nejméně 2 professoři a dejme tomu 1 docent: kolik se to vyrojí do světa logik, psychologií, ethik, dějepisů filosofie, ethik a metafysik! Co podává kniha nového, originálního, je pranepatrné obyčejně vůči tomu, co je jim společného. Ale to by všechno neznamenalo nic proti duchu, který následkem toho zahnizďuje se ve filosofické literatuře, který z celé té spousty tlustých knih čpí. Je to duch řemeslného filosofování čili mírnějším a salonějším výrazem, duch filosofování z povolání; duch to, který není pravým duchem filosofickým, nýbrž jeho zrůdou. Všichni vynikající duchové němečtí nelibě nesou tento úkaz, a jestliže někteří slabomyslní, povrchní a neupřímní národovci rádi kvantitativní stránkou se honosí a na praedikátu národa učenců a filosofů mnoho si zakládají, tož jsou mnozí a ne zrovna nejhorší, kterým z té professorské německé učenosti jest ouzko a kteří se svými city se netají. V naší příčině, totiž pokud si všímáme pouze vývoje filosofických ideí a jejich vlivu na život současný, jest nezbytným následkem zmíněného stavu věcí na německých universitách, že vznikl kontrast mezi filosofií vzešlou z ducha řemeslného, kterou bych nazýval filosofií školských škamen nebo krátce filosofií scholastickou, a mezi filosofií, jež vznikla z potřeby filosofovati, jíž netřeba opatřovati zvláštním jménem, neboť je to ta pravé filosofie. Kontrast těchto dvou filosofií jeví se již po zevnějšku v tom, že skuteční filosofové němečtí, jichž ideje přecházejí v lid a v něm působí k činům, jichž díla se čtou a mají význam literární a kulturní, vesměs stojí mimo kruhy universitní; ba, což ještě významnější, z kruhů těch prchají a proti nim se stavějí. Koho bude jmenovati Němec jakožto svého filosofa? Koho všímá si cizina? Nehledíme-li k psychologům, která nechtějí se počítati mezi filosofy a svou vědu pokládají za nezávislou na metafysice, budou vám jmenovati Schopenhauera a Feuerbacha, kteříž oba drahou akademickou pohrdli, Maxe Sternera, jejž na kathedru nepustili, Hartmanna, jenž o škamny nezavadil a Nietzscheho, který z professora filologie klassické šel mezi filosofy. To jsou muži Němců, kteří něco znamenají, a jejichž spisy se čtou. Nemají hlasatelů na kathedrách, nemají škol filosofických, ale hlas jejich je slyšán v širých vrstvách národa, v obci umělecké; jejich myšlenky znějí s řečnických tribun parlamentu, pronikají literaturou belletristickou a rostou s mládeží.

Vnitřně označuje se filosofie tato třemi známkami, kterých pravá filosofie míti nemá, které vysvětlují všechno. Jest předně schematický, pracuje či spíše hraje si s pojmy anebo zase spíše se slovy, jakoby to byly skutečné veličiny, hypostasuje abstrakce, nedbajích toho, že jsou to abstrakce. Trápí se s obtížemi, jež si sama nakupila a v tom utrácí svou energii, nepřihlížejíc ke skutečnému životu a k jeho filosofickým potřebám. Takový professor filosof pracuje takto: Nejprv hlásá učení svého mistra, pak je kritisuje, vyhledá nějaké spory, opraví je, jak umí i neumí, a nový systém je hotov a mohou se vydávati tlusté knihy o jednotlivých disciplinách. Pak si pořídí vydání sebraných spisů a umře. Jeho žáci dělají to zrovna tak.1) Tak přijdou všechny abstrakce starší z jedné kathedry na druhou, z jednoho spisu do druhého a stanou se myšlenkovým bejlím, kterým si paprsek pravdy nesnadno razí cestu. Stanou se fundusem myšlenkovým, který musí se vykládati a s nímž se musí pracovati. Když to konečně nejde dál a filosofie duší se ve dvých vlastních tematech, ozve se heslo: zpět k nějakému Kantovi, Leibnicovi, a začne hra na novo. Neberouc impulsu z života filosofie tato přežvykuje stále stará nezáživná sousta a nemůže s tím býti hotova. Je to nový scholasticism, pravá dusírna myšlenek. Kant zasadil starému šlendriánu smrtelnou ránu, ale s ním začal nový šlendrián; idealistické systémy, Herbartům systém, novohegelism, novokantism jsou pokračováním. Jaký měly ideje těchto škol vliv na společnost? Jaká obromující, pokroková myšlenka vytryskla z tlustých knih jejich v lid? Ovšem vliv měly, ale nablahý, staly se stavidlem pokroku jak ve vědách, tak v mravním rozvoji. Nejlépe to poznáme z účinku, jaký měla herbartovská filosofie u nás, jež se zde ve školách pěstovala po dlouhou dobu téměř výlučně. Řekněte mi jen jednu myšlenku, jednu zásadu, kterou by přispěla našemu rozvoji národnímu po kterékoli stránce! Co z ní přešlo v život, v čin? Nic, protože nic nemohlo přejíti. A tak to je v Německu s těmi oslavovanými systémy pokantovskými vůbec. Dokud tam filosofie scholastická vládla, t.j. dokud neměli Němci jiné filosofie než takovouto, dokud jim filosofovali jen professoři, dotud byla filosofie posvátným majetkem jistých kruhů, vymezených polem malého poměrně počtu vyvolených. Ostatní lidstvo se tam přes ohradu dívalo, podivilo se někdy, pochválilo, pohanilo, někdy s šetrnou úctou, jindy s nevrlostí, ale celkem šlo svou cestou dále a neřídilo se tím, co z této ohrady vidělo a slyšelo. Jenom ti, kteří byli nuceni u ohrady déle se pozdržeti jakožto universitní posluchači, ta úřednická naděje vlasti, vpravili do sebe něco z těch zásad, aby jimi živilo bureaukratického ducha, který není chloubou německé intelligence.

Druhá známka této filosofie jest závislost na všelikých ohledech; filosofie ta brala, neboť musila bráti ohled na stát, na církev, na sebe samu. Professoři byli úředníci, byli placení státem, a ten vyvozoval z toho právo, aby sloužili jeho zájmům. Proto sloužila i filosofie státu a měla vychovávati anebo pomoci vychovávati řádné občany a úředníky ve smysle toho kterého ministra, jenž od svého psacího stolku řídil osudy docentů, rovnal jim nespořádané hlavy a pěstil v nich blahodárné ideje obratnou manipulací s potvrzovacím archem, jak praví Schopenhauer. Ten, kdo nepoddal se, rozloučil se s chlebem, a filosofie jeho vyhladověna. Pochybuje někdo, že tato věc měla vliv na vývoj filosofických názorů nadějného kandidáta i na filosofii v celku, když nebylo jiných filosofů než placených? Kapitola o všemohoucnosti Heglově, martyrologie Benekova a plamenné protesty Schopenhauerovy, Dühringovy, Nietzscheovy jej poučí o tom. Stát a církev se doplňovaly v Německu; netřeba jich vzájemný poměr vyličovati, také důsledky pro professory filosofie jdou samy sebou.

Filosofové neměli volné ruce vůči církvi a vůči otázce náboženské, na universitách byli trpěni jen takoví, jichž směr buď snahy církve podporoval anebo nebyl nebezpečný dle vyšších domnění. Nesmíme ovšem zapomenouti, že veliká část universit jest v Německu protestantská, a že theologové protestantští rádi filosofují, tak že mnohé dictum professorských filosofů, které nám katolíkům anebo občanům státu převahou katolického zní veleliberálně, docela se snáší s racionalismeme protestantským. Professorští filosofové jsou za dobře s theology své university; snad by o nich platilo cuius regio, huius religio atque philosophia. Kdo této zásadě neholdoval, tomu bylo se rozloučiti s kathedrou.

Za takových poměrů vyvinuly se zcela přirozeně katerie, jimž říkává se školy filosofické, ale jež nejsou nepodobny cechovnímu třízení řemeslníků. Ten kousek autonomie, kterou nadány jsou německé university, stačil, aby se do cechu nedostal nikdo nepovolaný. Vyvinulo se vědomí kastovní, které hrdě povznášelo se nad filosofický diletantismus, jakoby filosofovati směl jen ten, kdo má taková a taková vysvědčení, ten a ten gradus. Vizte časopisy a kritiky v nich a uhlídáte, jak mnoho mají ohledů takoví odborní filosofové k sobě!

Třetí konečně známka jest učenost. Nemyslím, že by filosof měl býti ignorant; ale není učenost jako učenost. Jeden druh učenců myslí, že čím je něco temnější, tím je to učenější, a v tomto druhu učenosti vynikají professoři filosofie přede všemi. Je pravda; ve filosofii je všechno temné a záhadné, poněvadž problémy její jdou nad zkušenost; avšak úlohou filosofa jest do této temnoty vnésti světla, na kolik jeho ingenium stačí, ale ne ještě více zatemňovati. Abstrakcemi, prázdnými slovy záhada se neobjasní, nýbrž ještě více zamotá a čtenáři porozumění stěžuje. Z toho vyvine se těžkopádný sloh, odstrašující šířka period, citatomanie a úmorná důkladnost v malichernostech, která má nahraditi prázdnotu v důležitostech, slovíčkářské pedantství, historické exkursy atd. Jednoduchá záhada promění se v mořského hada, který pohltí spousty důvodů a výkladů, jimiž ho chtějí udolati, a po nichž ještě ztuční! Vedle toho nadělají se problémy zbytečné, jichž by nebylo, kdyby nebylo slov jistých, jimiž jsou již problémy jiné naznačeny. Klassický doklad je celá jedna věda, esthetika. 2) To je takový výplod učenosti filosofické.

A tato učenost, ten učenecký aparát, s nímž manipulují jako felčaři s medicinskými učenostmi, aby si dodali vážnosti u dobromyslných pacientů, to má býti důkazem vědeckosti filosofie. Vědeckost filosofie, pyšné slovo, že filosofie jest věda, která atd., je jeden z největších švindlů na světě. Jest jen jediná možná vědecká filosofie, která dospěje k "ignorabimus". Kdo užívá vědecké methody, kdo vědeckost béře do opravdy, nemůže nikdy dospěti jinam než k tomu poznání, že k řešení záhad jistých cestou vědeckou nedostává se praemis, že zady věda přestává. A přece chtějí míti vědecký názor o světě! Toť přece jasno: jestliže vědy zodpovídati mají všechny naše touhy poznávací, je filosofie zbytečná, positivisté mají úplnou pravdu. Výtěžky věd srovnati v celek, k tomu není potřeba žádné jiné vědy ani něčeho, co by se smělo zváti filosofií. To si dovede udělati každý sám, a nepotřebuje si to ani dělati sám, poněvadž eo ipso jest to obsaženo a pověděno ve vědách. Řekne-li mi fysika, co je hmota, astronomie, co je vesmír, psychologie, co je duše - k čemu filosofovati? Ovšem, řekne-li! A neřekne-li kde je tu možná nějaká věda! Jak řečeno, provádí se s tou vědeckostí humbug; neboť vědy nepostačí na názor světový, a co není věda, není vědecké. Vědecká filosofie je protimluv, který v tom směru filosofování, jejž líčíme, hlásá se jako vymoženost, ač jest to počínání naprosto nevědecké. Zástupcové věd dobře cítí, že tam, kde je věda jejich opouští, musí nastoupiti něco jiného, co není už vědou, že jsou tam na půdě docela jiné a podle toho si také vedou. Nečiní požadavkem vědeckou methodu, a filosofujíce, jako by si myli ruce, říkají: "nejsme vinni touto nevědeckostí". Jen v negativním smysle bylo by možno o vědeckosti filosofie mluviti, totiž, aby neodporovala vědeckým poznatkům, čímž však úloha filosofie není nikterak dostatečně určena, pouze vztyčena jsou varovná znamení, na něž nesmí naraziti ve své plavbě v neznámu a do neznáma.

Avšak titíž mužové, kteří psychologii vědecky pěstí, podléhají tomu neblahému duchu, jenž ve filosofii chce míti jen vědu svou pravou zdárnou práci v oboru psychologické vědy z polovice ruší, aniž filosofii prospívají. Tu máte celý směr, který nazývají "psychologismem", tu máte imanentní filosofy, tu máte empiriokriticism, tu máte psychologický okultism. Obráceně zase staré směry professorské filosofie berou z psychologie novou stravu, "obrozují se", činí se ještě vědečtějšími, přizpůsobujíce se novému stavu vědy.

Takových vlastností pravá filosofie míti nemůže. Má-li filosofie vedle vědy vůbec něco znamenati pro nás, musí nám podati více, musí poznání naše rozšířiti jinou cestou než vědy postupují, ať už je jakákoli. To je její věc, jak lepšího poznání nabude, ale musí nás o něm přesvědčiti, musí nám je vnutiti a musí se vývojem ukázati, že filosof měl pravdu. Krátce, filosof musí viděti vpřed, musí uhodnouti, vycítiti, co nelze vypozorovati a vyexperimentovati, jako básník, jako umělec, od něhož se liší jen formou, kterou ideje své podává. A tu musí býti nezávislý na všechny strany, musí míti odvahu říci svou ideu za každou cenu, ať komu vhod nebo nevhod, ať mu přinese prospěch osobní nebo škodu; musí při nich vytrvati za všech okolností. To je jeho logika, s kterou přesvědčuje současníky, tím imponuje vrstvám všem; učenost jest věcí vedlejší, spíše na závadu, ji a její syllogismy nahradí síla přesvědčení, která sálá z jeho slov. A toho se ovšem professorské tilosofii dostává v míře nejmenší, ta imponuje něčím jiným: tloušťkou knih, a dá si imponovat od všech činitelů, kterým imponovati by měla ona. Tu je pak ovšem přirozeno, že nejde v před t.j. nejde napřed, nesvítí do temna budoucnosti vlastním světlem, ale živí svůj kahánek na tom plameni, který v daném okamžiku vyrazí ze spodin společnosti a dává době ráz. Akkomoduje se přítomnosti a slouží její modle. Proto hraje tak smutnou roli v otázkách národnostních a společenských. Místo, aby zde anticipovala vývoj a v jeho směru poháněla vpřed, je brzdou, škarohlídem, ano i policistou. Proto nesnesla klidně Sedan a ihned padla v prach před velikostí národa svého, stala se obětí chauvinismu, Besmarck a Hohenzollen stali se jejími ideály. Jejímu duchu přičítám tu urážlivou nadutost jisté části intelligence, kterou se nadouvá vůči národům jiným, jejímu duchu přičítám onen protest professorů německých universit i to Mommsenovo nezdvořáctví. Kdo má napraviti hlavu lidu, když mu do ní vjede pára pýchy a slavomamu? Kdo má především tolik divinačního ducha míti, aby poznal, k jak nepěkným, ba přímo zhoubným koncům vede toto sebevědomí stupňované ve vášeň, ne-li filosofové a umělci? Ale professoři filosofie plavou pěkně v proudu a zakřikují každého, kdo by jinak smýšlel. Co zkusil Hartmann a Nietzsche právě od professorů!

Má se to s takovou filosofií jako s příležitostnou a tendenční poesií ve zlém smysle. Pomysleme si, že by básník byl na obecní útraty vydržován, že by úlohou jeho bylo básniti proslovy k slavnostem, ódy na jisté zjevy, poučné a moralisující básně pro čítanky, a máme obraz filosofa z povolání, řemeslného filosofa. Ti jsou stejné hodnoty, jsou nepravými repraesentanty svého druhu a těší se stejné vážnosti u boha i u lidí.

Poznámky k textu:

(1)   Náš výtečný Linder, duše jemnocitná, soudil o učené filosofii podobně. V zápiskách uveřejněných v Paedag. Rozhledech IV, 196, napsal: "Jak se dnes dělají knihy v Německu. A napíše knihu o nějaké záhadě X. Přijde B a napíše knihu o této knite. C maje obě knihy před sebou dokazuje, že B svého autora A dobře nepojal a srovnává A s jinými autory A1, A2, A3, kteří o stejné záhadě psali. Přijde D a dokazuje, že ani B ani C prvnímu autorovi dobře neporozuměli. O záhadě X na základě zkušeností, t.j. nových pozorování a na základě rozumu nepíše již nikdo. Záhada X jest zabita. Jistý filologický směr je dokladem toho". Linder patrně má na mysli ten enthusiasm filologů v dělání konjektur. Jako takovým filologům unikl duch antický se svými problémy a jako se jim věda filologická pod rukama změnila v slovíčkářství duchaprázdné: tak těm filosofům, o nichž mluvíme, unikl duch filosofický se svými problémy životními, a filosofování jest jim hraní si s pojmy, které představují opět a opět. A jako děti z kostek stavebnice vystavějí jen určitého druhu figury, tak jest i práce filosofů našich omezena těmi hotovými pojmy, že nemůže z ní vzejíti nic v podstatě nového, originálního.

(2)   Slyšme na př. co praví H. Parker, Povaha krásných umění. Přeložil J. David. Pelclovy Kritické knihovny č. XI., 1898, str. 110: Nachází-li se theorie v nesnázi...je největší laskavostí, kterou jí můžete prokázati, předvedete-li ji zvučným slovem nemajícím přesně zjištěného významu. Německo prokázalo tuto laskavost literární theorii malířské. Vynašlo slovo aesthetika, skoro tak požehnané, jako Mesopotamie a daleko užitečnější uměleckému kritikovi, než kdy bylo toto jméno theologovi.