E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/96

ISSN 1211-0442

V článku "Weltliteratur" v prvním čísle letošního "Litterarisches Echo" praví Georg Brandes: "Sören Kierkegaard1), největší náboženský myslitel skandinávského severu, v Evropě znám není. On, o němž bys myslil, že všichni zastancové křesťanství budou se s ním zabývati, jako před dvěma stoletími s Pascalem, nenáleží literatuře světové. - Škodu má světová literatura, neboť zesnulý filosof neutrpí tím ztráty nižádné..."

Po úsudku takovém bude asi odůvodněno, pokusím-li se o vylíčení života velikého myslitele v souvislosti se spisy jeho; mámeť v českém písemnictví o něm pouze článek Šaldův v Ottově Naučném slovníku, který podává velmi pěkně výsledky studií Brandesovy a Höffdingovy o něm. Také já budu přirozeně odvislý od spisů těchto (Brandes, S.K. 1897, Höffding, S.K. som filosof 1892) a od přehledného článku Wilkensova v Salmonsenově Naučném slovníku, ale četbou mnohých spisů jeho mám onen živý dojem osobnosti Kierkegaardovy a ceny jeho básnické, bez níž (mluvím z vlastní zkušenosti) nelze rozuměti uznání, s nímž dánští myslitelé nejrůznějších táborů o něm mluví. Jako úplný laik ve filosofii mohu se přiznati, že sice jsem pochopil význam Cartesiův nebo Spinozův nebo Kantův pro dějiny lidského myšlení, než jsem četl řádku od nich samých, že však význam Kierkegaardův i po přečtení spisu Höffdingova a Brandesova zůstal mi nejasným a zdál se mi nepatrným. Ale první řádek, který jsem četl z jeho péra, upoutal mne úplně a dal vzniknouti touze po hlubším poznání jeho. A cesta k tomuto bližšímu poznání a k hlubšímu zájmu o něj vede původním jazykem spisů jeho, a vlastně teprve jen při dobré znalosti toho jazyka zjeví se jeho sloh a jeho ironie v celé své skvělosti a myšlenkové hloubce, neboť pochybuji, že by četba německých překladů Bärtholdových a uznaných jeho prací o Kierkegaardovi měla podobný účinek. Úmyslem mým pak při přednášce této jest pouze upozorniti na díla Kierkegaardova a podati obraz zvláštní této osobnosti.

Je to kraj, jakoby moři urvaný, které neustává hlásiti se o stará svá práva, tu bouřlivými přílivy země odrobujíc, přinášejíc záhubu lidem, zvěři, obydlím, tu mraky písku ničíc osení a pastviny. Žije tu ovšem lid tuhý, skromný, pracovitý, ale v marném boji svém též nakloněný k těžkomyslnosti, k zbožnosti pochmurné, která nevylučuje omrzelost života, takže i samovraždy nejsou tu vzácné. V nové době veden boj s mořem houževnatě a úspěšně, létavý písek zachycován jistými travinami, a nejnověji došlo i na ohromná jutská vřesoviště, kde "hedeselskab" od r. 1864 pod vůdcovstvím Enrica Dalgasa získala málem sto čtverečných mil úrodné půdy. Na místě chudých pastvin, kde se toulali "tateři", roste obilí, šumí lesy a háje, z dědin, kde se bídně živilo několik rodin, vzrostla celá městečka, lidský důmysl a lidská píle proměnily tyto kraje tak, že těžko si představiti již tu bídu, ubohost a tu temnotu, která tu vládla před stoletím.

Hrozná, nezapomenutelná událost v životě ubohého nevzdělance, který měl času dosti vzpomínati na ni; ještě téhož roku dán byl do Kodaně na učení; přišel do obchodu punčochářského, stal se samostatným obchodníkem a zbohatl tak, že v stáří čtyřiceti let vzdal se již obchodu a žil jako soukromník ještě dva a čtyřicet roků, čítaje nejraději filosofické spisy, Wolfa na př. a zdokonaluje tím vrozenou svoji schopnost dialektickou. Měl s chotí svou, bývalou svou služkou, veselou, milou a skromnou žínkou, sedm dětí, z nichž Sören byl nejmladším, a vychoval je přísně a pobožně. Ale ve všem bohatství, při vší spokojenosti a vrozené žertovnosti nezbavil se tlaku onoho skutku svého, který pokládal za hřích neodpustitelný, za hřích proti Duchu svatému, vypukl někdy v hrozné zoufalství, a těžkomyslnost jeho vrhala stíny na celou rodinu, nejvíce na nejmladšího syna, v němž otec jakoby se zrcadlil, jakoby viděl sebe sama, takže na něj se někdy zahleděl a pravil: "Ubohé dítě, ty chodíš v tichém zoufalství!"

Zvláštnosti otcovy jevily i jinak osudný vliv na vychování synovo; bylo to vychování, jakého nezřídka se dostává dětem v stáří rodičů jejich; když hoch toužil procházeti se, přiházelo se, že otec mu nabídl cestu kamkoli v Kodani, provedenou na podlaze pokoje. A tak chodili po pokoji sem tam, při čemž otec upozorňoval na krámy, ulice, vozy, lodi, oslovoval známé, až po krátké době syn se cítil i tělesně ke smrti unaveným - ale brzy se naučil přepínáním fantasie své otce až překonávati.

Sören byl dán do školy, kdež nenašel jiných dojmů než doma, vládl zde tentýž princip autoritářský, a nebylo v ní ducha pravého humanismu. Vypravuje se, že jeho převaha duševní (tělesně byl slabý a drobný) jevila se jako chlapecká smělost a rozpustilost. Na universitě pak studoval theologii, nemoha se ovšem rozhodnouti, aby dle přání otcova podrobil se zkouškám nutným k dosažení místa duchovního. Vládla tenkráte Hegelova filosofie, jejíž pravé křídlo, spojující víru s vědou, bylo zastoupeno zde především Martensenem, přítelem Lenauovým, který se při něm již jako mladíku podivoval spojení spekulativnosti a dětské zbožnosti. Martensen vyvinul zvláštní systém, ve kterém dokonale smiřoval vědu s vírou, buduje ovšem na mnohých předpokladech, za to vyložil ovšem vše přesně vědecky, každé dogma splynulo úplně s filosofickou zásadou.

Když K-ovi bylo 25 let, dověděl se nějakou náhodou o hříchu otcově; tuto zvěsť označoval v dennících jako velké zemětřesení pro celou bytost svou, mluví o ní jako o veliké, rozhodné události života svého; porozuměl teď starci, viděl, že jeho vysoké stáří bylo kletbou a ne požehnáním, a stín hříchu onoho padl na něho samého, jenž byl v přísné pravověrnosti vychován. Brzo potom otec zemřel, a pod dojmem ztráty té odhodlal se připravovati se ke zkoušce; v čem nebyl vyhověl otci živému, v tom vyhověl mu po smrti jeho, ač v tom viděl ohromnou oběť, kterou přinesl.

Obvyklou karieru theologickou proto nenastoupil, uložil velké jmění, které mu otec zůstavil, u jednoho ze svých švakrů, ale ne na úroky, které bráti považoval za nedovolené křesťanu, nýbrž tak, že žil z kapitálu, mysle při tom, že svého času bude se ucházeti o faru, ale k tomu nedošlo; podivuhodně stačily peníze právě na celou krátkou dobu jemu dopřanou, a tak žil život soukromníka, maje bohatě zařízený velký byt, který byl nápadný, jak býval večer osvětlen (neboť v každém okně musil míti náčiní psací). Často si vyjížděl do různých krajin a jednak pro své zdraví, jednak z lásky k lidem prostým a ze zájmu o ně, velmi mnoho se pohyboval na ulici, kdež rád se dal s lidmi do řeči. Jisto jest, že takto nebylo lze poznati pravou jeho povahu, jejímž základním rysem byla dle Höffdinga těžkomyslnost, ale nesnadno uvěříme, vykládá-li v "Hledisku pro svou činnost spisovatelskou" věc jako promyšlený plán, pojatý v tiché komůrce, jak by těžkomyslnost svou ukryl, jak by provedl zbožný klam, spojený s jeho pseudonymním spisovatelstvím.

R. 1838 vydal první svůj spis, který pod hledaným titulem obsahoval ostrou kritiku Andersenova románu "Jenom hudebník", míře proti theorii, že genius potřebuje šetrnosti, ochrany. Pro Kierkegaarda geniální člověk byl naopak bojovníkem. Epochální ani zvláště sensační tento útok nikterak nebyl, poněvadž Andersen nikdy se netěšil zvláštní úctě v esthetických kruzích dánských, ani když, jediný z vrstevníků svých, došel evropské slávy. Dílo je vůbec slabé, pracujíc čistě Heglovskými kategoriemi.

Soudě dle výrazu v dennících, - jež vydány byvše po smrti K., tvoří řadu svazků, rovnající se spoustě děl, jež vydal tiskem - byl Kierkegaard tou dobou Alkibiadem; to neplatí ovšem o jeho zevnějšku, který jevil tělo neveliké a příliš štíhlé, nemocí páteře od mládí stižené, a ani o životě nechce pozorovatel, v tomto ohledu tak málo rigorósní, jako je Brandes, připustiti, že by byl skutečně zhýralý. Hříchy jeho, jichž později tak velice litoval, byly většinou prý myšlené, byly to pochybnosti o křesťanství, na které narážel, byly to představy ohnivé fantasie, které se snášely s životem na venek přísným - byl to esthetický způsob, jakým tehdy pojímal život, kterého tak litoval, že nepovažoval ani doživotní pokání za dostatečné, aby jej odčinil.

Po zkoušce theologické, kterou vykonal v stáří 27 let, napsal jako dissertaci práci "O pojmu ironie se stálým zřetelem k Sokratovi", - Alkibiades stal se sám Sokratem, velký ironik stal se mu vzorem a on sám největším ironikem po něm. Ironie jeho nebyla ironií romantiků, proti nimž velká část knihy je namířena, zvláště proti Schleglově Luciadě, a proti snaze romantiky, žíti domněle poeticky, K. dokazuje, že není v této nevázanosti poesie žádné.

R. 1840 Kierkegaard se zasnoubil s roztomilým děvčetem, ale zasnoubení, které dle tehdejšího zvyku kodaňského vedlo k dlouhému ženišství, záhy ukázalo K. nemožnost, žíti v obyčejných poměrech. Karakterisoval svůj poměr v ten smysl, že co obyčejní kandidáti theologie začínají jako učitelé náboženství a stanou se pak milovníky svých žákyň, on začal jako milovník a končil jako učitel náboženský. Neměl odvahu připoutati ji k svému životu, obtíženému vědomím o otcově hříchu, vrozenou těžkomyslností, nevěřil v možnost manželství pravého mezi nimi. Mimo to cítil se nepovolán k manželství svou chorobností, nepoměrem mezi svou duševností a tělesností. A tu spatřujeme ho na nejpodivnějším scestí. On se rozhodl (mimo jiné i po úradě s lékařem), že se neožení, že zruší zasnoubení. Ale v pocitu rytířské lásky nechtěl, aby celá pověst nevinné nevěsty tím utrpěla, že ženich ji nechal seděti a snaží se změněným chováním svým docíliti toho, aby ona zrušila poměr. - Tuto úlohu nedovedl asi hráti dosti obratně, nevěsta při něm vytrvala a sám musil vzíti slovo zpět za vášnivých protestů jejích. Tím více vrhl se naň klep kodaňský; vykládali si věc tak (jak on kdysi vzbuzoval zdání), že se pouze zasnoubil, aby konal psychologické experimenty, jakousi vivisekci na milujícím děvčeti. K., který takové pomluvy nesl hrozně těžce, odjel v říjnu 1841 do Berlína, nemoha pro nervósnost doma vydržeti. Tím se stal K. spisovatelem. - Tři léta, jak duchaplně ukázal Brandes, jeho bohatá, až překypující činnost literární projednává v nejdůležitějších formách tento poměr. On líčí různá opuštěná děvčata, Markétku (geniálně přebásniv dílo Goethovo, takže Markéta s Faustem ztrácí i víru), Elviru v Don Juanovi, on celý poměr zbásní v novelle o svůdci, on vidí v sobě Abrahama, který obětuje Izáka z tajného rozkazu, a tváří se tak, aby syn raději jeho považoval za ukrutného, než aby ztratil víru v Boha, on studuje problém Don Juanovský, on si přebásní Antigonu, která zruší poměr k Haimonovi, protože ho nesmí zasvětiti v otcův osud. A když pak ona - se vdala, tu ve vtipné kritice Scribeovy "První lásky" zasypává ji a ženy vůbec posměchem a žhavou ironií svou.

Báječná tato svým objevem (zvláště v literatuře malého národa) produkce počala začátkem r. 1843 vydáním dvou objemných dílů "Enten-Eller". Vydavatel "Victor Eremita" tvrdí, že nalezl v starém psacím stolku dva svitky papírů, pisatele jedněch chce nazývat A, druhého B. Každý svazek obsahuje papíry jednoho z nich, a sice jsou papíry A: Diapsalmeta (různé poznámky, listy z denníku), Dithyrambus na Mozartova Don Juana, Bezprostřední stadia erotická čili o hudebně erotickém, Reflex antické tragičnosti v moderní tragedii, Kritika Scribeovy "První lásky" a zvláště obšírná novela "Denník svůdcův", 2. svazek obsahoval listy psané od B. pisateli A. - A. jeví se sám jako esthetik, jeho ideál života je střídání (jako v rolnictví), boj proti nudnosti, celý jeho život je sobecky esthetický, vyhýbá se všem povinnostem, nevstupuje v trvalé poměry, dokonce "Johannes svůdce" je nejvědomější požívač bez hnutí svědomí, osoba podobná starému Karamazovi, jenže ovšem tomuto esthetickému svůdci požitek sám je ničím, svedení, spůsob, jak si získati ženy, vším: po pádu odpor zdá se mu nemožným, tu přestane zájem o oběť. S děvčetem se zasnoubí, ale zruší v dorozumění s ní zasnoubení, aby mu volně a dobrovolně náležela, ale když je svedena, nechce ji více spatřiti. - Je to nejčtenější dílo K., jedna z nejskvělejších novel dánské literatury, mnoho v něm vzal ze sebe sama, ze svého vlastního života fantasie. - Přítel B. píše však ostrou kritiku tohoto esthetického života svého názoru, on oproti střídání, oproti egoismu, který vede k zoufalství, velebí a doporučuje naopak manželství. On hlásá stanovisko ethické, a nápis obou knih "Buď-anebo", volá k čtenáři: Vol!

Jako škatulka v škatulce, leží tu autor v autoru, to je sokratismus, ironie a maieutika Kierkegaardova. On netvoří děl, nýbrž autory, každý jeho pseudonym je samostatnou individualitou, která tvoří, která domyslí, co autor ze zvláštní nálady duševní sám nemůže; kdežto "Enten-Eller" zdánlivě ukazuje na volbu mezi volnou láskou a manželstvím, pseudonym Viktor Eremita ukazuje, že vydavatel těchto dopisů a prací již stojí na stanovisku samotářství; a jak smýšlí autor sám, to bylo lze čísti ve spise zároveň pod plným jménem vydaném, ale nepovšimnutém, bylo to "To opbyggelige-Taler" (Dvě řeči rozebírací, posvěcené památce otcově a věnované "jednotlivci", osamělému čtenáři knihy).

Touto první skupinou spisů Kierkegaardových opsánjiž celý kruh jeho myšlének, vyslovena již celá jeho rázovitá zvláštnost. Vidíme ho jednak sokraticky působiti pseudonymy ironickými, jednak vyslovovati své mínění v nepovšimnutých spisech plným jménem podepsaných. Nazval později první činnost esthetickou, druhou náboženskou. Pozorování rozumové vede ho ke kategoriím esthetického a ethického, ale kdežto zdánlivě dává svým čtenářům voliti mezi oběma, stojí již na stanovisku třetím své cesty životní: na náboženském, a s tohoto stanoviska ty věci, o něž se jedná na předešlých: rodina, stát, společnost, neexistují již, spisovatel obrací se k "jednotlivci", praví k čtenáři, "k tobě mluví předpisy náboženské, o tobě je řeč, ty máš vyplniti přikázání, - on odpovídá ke staré otázce Pilátovu, co je pravda? to co je pravda pro tebe, to, co pojímáš vroucně, vniterně, cele: Subjektivita je pravdou!

Brandes filosofický výsledek esthetických spisů Kierkegaardových duchaplně přirovnává objevu Kolumbovu. Kierkegaard se vypravil, aby nalezl novou cestu do Indie dětské víry a skalopevně se domníval, že tuto cestu skutečně nalezl, ale zatím nebyla to Indie, byla to Amerika, země "osobnosti", on v době bez velké vášně, v době komitétů a zbabělého posouvání odpovědnosti, v době, kdy filosofie učila všemu se poddávati jakožto stupni světodějnému, v této době vztyčil svůj prapor "jednotlivce", ukázal, že ethicky jen individuum má význam. Rod je pouhý fantom, jen individua jsou realitami, má-li druh, rod nějaký účel, jednotlivci nic do toho není, on musí vykonati, co sám na sobě smí žádati, jeden pro druhého může vykonati velmi málo. Nelze čekati, až budu moci předělati svět, místo abych začal s nejbližším, s sebou samým. Jednotlivec, ne nějaký velkolepý vyvolenec, nýbrž každý jednotlivec stojí nad rodem, v tom právě je rozdíl člověka od zvířete, a třeba že individua jsou nesčetná, přece každému z nich je dán úkol, státi se osobností, ne spokojiti se snad, že celek se vyvine. Proto jednati se musí ihned, jakmile jsi poznal pravdu.

Kierkegaardovské Enten-Eller tvoří protivu hlavně k Heglovskému Baade og, k vyrovnání protiv v třetím jakémsi stadiu; a tak se K. též hlavně líčí jako potíratel Hegla a vítěz nad ním. Ale připadá mi, že je pro vlastní problém Kierkegaardův, křesťanství, důležitější poměr jeho k vrstevníku, který v spise Höffdingově vůbec není jmenován, a u Brandesa jen tak ledabyle, jakoby se Kierkegaard s ním jen málo byl zabýval - je to Grundtvig.

Lessingovo vydání Reimarusových zlomků a polemika jeho učinily ve vědě konec inspirované jednotné bibli. Jmenuji úmyslně Lessinga, protože předcházející kritika otřásla tak mocně nejširšími kruhy na bibli interesovanými v protestantských zemích, a že nebyly jako dřívější pokusy kritické známy hlavně jen z polemik proti nim. Odpory v biblickém vypravování nedaly se již zakřidovati harmonickým srovnáváním, nýbrž vystoupily v celé své příkrosti. V "náhubcích", které Lessing dle výrazu Claudiusova přidal k námitkám "Nejmenovaného" byla také posice inspirované bible úplně opuštěna a hlásáno: "Bible není křesťanstvím, útoky na bibli nejsou nutně též útoky na náboženství." Křesťanství jest, kritika bible nepodkopává základů jeho, nýbrž zkoumá jenom staré půdorysy. Na otázku, co tedy jest vlastně základem křesťanství, zdá se Lessing odpovídati, že tím je Regula fidei církevních otců, nepochybný, jednotný základ všech křesťanských vyznání, stanovisko to, jež se blíží katolickému, jak Lessing neopomenul uvésti, když se jednalo o to, obhájiti se ve Vídni proti nařknutí, že byl podplacen od židů.

Kdežto racionalistická theologie protestantská osmnáctého století přijala kritiku bible, srovnávajíc ji jakž takž s vyznáním víry, N.F.S.Grundtvig směle se postavil na stanovisko Lessingovo, s něhož kritika bible, byť sebe více vnikla v širší masy lidu, nemůže se křesťanství samého dotknouti. Jemu stačí, že od nejstarších dob křesťanským obcím, jak ukazuje tradice všech sekt, byly společny dvě věci, křest a přijímání: ty dvě věci tvoří křesťanství, jich se kritika bible nemůže dotýkati. Takovým způsobem Grundtvig za základ křesťanství položil historické faktum, dosvědčené ne odporujícími si často zprávami s jedné jen strany, nýbrž tradicí světově historickou, řetězem nepřetržitým všech těch, kteří od dob vrstevníků Kristových v této víře byli zajedno. Světově historické jest jeho celé ponětí křesťanství, dánský křesťan je potomkem obrácených Skandinavců, zůstává vždy pohanským křesťanem, pro něhož interní historie židovská má význam jen podřízený.

To jest to "světově historické", jemuž se tolik posmívá Kierkegaard: kdežto Grundtvig mění pouze základní stanovisko, proniká Kierkegaard k samému jádru otázky, a sice opět vycházeje a to velmi vědomě od Lessinga2) a to od these jeho "zufällige Geschichtswahrheiten können der Beweis von nothwendigen Vernunftwahrheiten nie werden", nahodilé (Kierkegaard podotýká, že zde není míněn rozdíl dvojích historických pravd, každá historická pravda je nahodilá) pravdy historické nemohou býti důkazy pravd rozumových, jež jsou vždy nutné. Ať Grundtvig přesune historickou pravdu z vypravování evangelistů na jiné faktum, historickou pravdou zůstane, a nezmenšeně zůstává obtíž, že, ne nějaký žid nebo Skandinav, nýbrž já, "já, Johannes Climacus, třicetiletý, narozený v Kodani", mám zakládati svou věčnou blaženost, své spasení, na historickém faktu, jehož nelze dokázati dále než k pravděpodobnosti, nikdy k evidenci.

Různé názory světové jako individua na různých stadiích cesty životní pojímá v druhém velkém esthetickém spise "Stadier paa livets vei" (1845), jehož stati jsou spojeny tak volně, že nálezcem a vydavatelem je pouhý knihař, který je v jedno svázal, Hilarius Bogbinder; zde čteme skvělý symposion, v němž esthetikové od Johannesa svůdce až k Viktoru Eremitovi vyslovují své názory životní, zde úvahu ethika, assessora B., zde povídku "Vinen - nevinen. Historie utrpení; psychologický pokus, jejž napsal Frater Taciturnus", obsahující znovu historii zasnoubení Kierkegaardova, v němž milenka nedovedla překonati zamlklost jeho těžkomyslnosti.

To jest thema poetické knihy Frygt og Bäven (Strach a hrůza) od Johanna de Silentio, jež vychází od Abrahamova obětování Izáka. Předně básní čtyři apokryfy o možnostech a konfliktech při této oběti, pak velebí Abrahamovu víru a uvažuje o tom, jak by kněz se rozhorlil zcela jinak než při kázání o Abrahamovi, kdyby měl domluviti člověku, jenž by pod dojmem slov jeho o Abrahamovi šel a chtěl by zabíti své dítě.3) Takovému člověku by kynulo popraviště neb blázinec, a lidsky, ethicky vzato, Abrahamův čin nevyrovná se ani Agamemnonovu nebo Brutovu, kteří podřizovali lásku k dětem citu vyššímu, - čímž víra o sobě není - rozkaz Abrahamovi daný byl paradox nesrozumitelný ostatním, který jen on sám mohl pochopiti subjektivně s nekonečnou vášní. Strachem a hrůzou dospějeme se všeobecně náboženského stanoviska religiosity A (které lze dojíti tím, že ethik podškrtnutím ideálu dospěje k všeobecnému vědomí viny) k religiositě paradoxní, religiositě B.

Víra křesťanská je víra v paradox, v absurdnost, že historické faktum, o jehož pravdě mohu se přesvědčiti jen přibližně, je rozhodné pro moje spasení. Proto spekulativní výklad předmětu víry je jen sebeklamem, víra v paradox dochází pověření tím, že stane se osobním požadavkem. To se však neděje přemýšlením, nýbrž skokem, jako vůbec není té Heglovské kontinuity, toho vyrovnání odporů v pojmu třetím; duševní život se pohybuje "skoky", ne přechody, na kterých by se mohlo někde uváznouti. Tak se děje přechod z různých stadií: esthetické končí zoufalstvím, ethické vědomím viny a hříchu a přechod neděje se podle motivů, nýbrž skoky. Ono vědomí hříchu vyvinuje pak Kierkegaard subtilně jako pád v závrati vzniklé ze sympathické antipathie úzkosti ("Om Begrebet Angest", napsal Vigilius Hafniensis).

Kontinuita vzdor tomu jest, ale ne zachováním dřívějšího stadia nýbrž opakováním, navrácením k němu. Gentagelse (něm. asi Wiederaufnahme), jíž věnoval skvělý spis toho jména, napsaný Constantinem Constantiem, tvoří rozdíl ethického stadia od esthetického. Esthetik libuje si v náladách a dojmech, ale vždy nových a pokud možná střídavých, ethik s vroucností a věrností vrací se k témuž: "Gentagelse". Vrácení je ethickým uměním, ono tvoří z nálad a nevědomých faktů psychologických (zamilování) úmysl a objeví se zase, má-li úmysl státi se činem. A opět se zjeví, je-li čin proveden, neboť jedná se o to, aby se v opojení vítězství neztratilo vědomí úkolu, u pokračování v provedeném. Je to ostrá protiva k Heglovu spojení odporů ve vyšší jednotu, Gent. tvoří kontrast k naději, ke vzpomínce, je to koncentrace, prohloubení.

Paradoxnost křesťanství dokazuje theoreticky, aniž by ho jmenoval, v těžké knížce "Philosophiske Smuler" (Drobty filosofické), kterou napsal Johannes Climacus, k níž se pojí pak hlavní jeho dílo: "Afsluttende uvidenskabelig Efterskrift til de philosophiske Smuler" (Uzavírající nevědecký doslov k drobtům filosofickým), v níž prý jen k tomu, co dokázáno v oněch, hledá historickou aplikaci, mluvě přímo o křesťanství a klada hlavní otázku "Jak se stanu křesťanem?" a jež naznačuje své zvláštní postavení oproti dosavadním esthetickým spisům již tím, že je sice pseudonymní, že však Kierkegaard jmenován jako vydavatel, že píše v něm komentář ke své činnosti esthetické a že v doslově přiznává se ke svým pseudonymům a odůvodňuje je snahou po úplné volnosti myšlení, aby myšlenku mohl mysliti bez ohledu na stanovisko vlastní. Problémem spisu je uvedené již: "Jak se stávám křesťanem? já, jednotlivec Johannes Climacus, třicet let starý, v Kodani narozený?" S nejbystřejší ironií potírá všechny pokusy postaviti křesťanství na základ objektivně bezpečný, dokazuje stručně, že ani z písma svatého ani po způsobu katolickém nebo Grundtvigovském z církve ani za třetí z důkazu století (který se hodí stejně na mohamedanismus) nelze vyvážiti objektivních základů dost pevných, abych na nich mohl stavěti věčnou existenci svou; on protestuje též proti velké heglovské dvojsmyslnosti, která lidstvo místo jednotlivého člověka staví v poměr k spasiteli.

V živý poměr k spasiteli přicházíme jen skokem od objektivního bádání do subjektivní víry, vycházejíce od vědomí hříchu. - Pravda není objektivní Co, nýbrž subjektivní Jak? Objektivní nejistota je pravdou, nejvyšší pravdou pro jednotlivce, drží-li se jí s vášnivou vniterností. Climacus vzhledem k ohromnému úkolu uloženému křesťanovi, prohlašuje, že sám není (dosud) křesťanem (uvidíme odtud potřebu pseudonymu).

Těmito spisy Kierkegaard podruhé úplně proběhl dráhu tří stadií a opět mínil, že řekl, co chtěl, a chtěl již činnost svou ukončiti a ucházeti se o faru v Jutsku. Tu jeho "Stadie" v časopise "Gaea" byly ostře posouzeny, a domníval se, že autor je blízek redakci "Korsara", listu, který byl konservativnímu v politických věcech Kierkegaardovi protivný už svým liberálním směrem, tím více však a právem svým terorismem, kterým ovládal maloměstskou tehdy Kodaň svými vtipy a karikaturami. Nikdo si netroufal vystoupiti proti této hrůzovládě ze strachu, aby "nepřišel do listu". Kierkegaard chtěl býti svatým Jiřím proti této sani, ač sám neměl osobní příčiny ku stížnostem, neboť byl v tomto listě duchaplného Meira Goldschmidta jmenován vždy s velikou úctou a pochvalou. V lednu r. 1846 v časopise Fädrelandet bráně se proti oné kritice, napadl "Korsara", prohlásil, že toto výjimečné postavení považuje za největší urážku, a žádal, aby nebyl dále jediným slušným člověkem chváleným v Korsaru, vyzýval ho, aby ho také činil směšným. Myslil, že Korsar nemoha bráti zpět své pochvaly nemůže tak činiti, a že to bude rána pro list, za kterou mu celá slušná společnost bude vděčna. - On ovšem neznal ani listu ani obecenstva, nevěděl, koho dráždí. Korsar vyhověl ochotně, nic nevzal zpět, nechal spisy spisy, ale maloval K., jak chodí po městě s jednou nohavicí delší než druhou, maloval ho, jak Frater Taciturnus trainuje svou milenku (psychologický experiment), a on, který mnoho chodil po ulici jako Sokrates, on stal se kodaňskou figurkou jako snad Sokrates po "Oblacích" Aristofanových - hoši za ním pokřikovali "Enten Eller", a nikdo, nikdo netroufal si zastati se ho, a co nejhoršího, to vše obracelo se proti muži, který osobní urážku, křivdu, zapření stran přátel, za které se exponoval, nedovedl snášeti s klidem a humorem, naopak cítil to jako nejhorší a nejnesnesitelnější martyrium. A tyto poměry se proň zveličovaly (jako kdysi zrušení zasnoubení): množství bylo tedy nejen mluvkařské a nízké, ne, bylo též špatné, zcela jako křesťanství předpokládalo, on tedy byl vyhlídnut, aby trpěl, aby vytrval jako náboženský spisovatel v činnosti.

Od roku 1847 - 1851 vychází řada spisů hlavně rozebíracích, náboženských, plným jménem vydaných (zvláště krásné: "Skutky lásky", pak "Lilie na poli a ptáci pod nebem"), vedle nichž jen malý spisek esthetický úmyslně udržuje kontinuitu s esthetickou produkcí "Krise, a krise v životě herečky" - r. 1848 přehlíží takto celou svou činnost v uvedeném "Hledisku", jako velký promyšlený celek. Roku následujícího vydal pak spis, kterým vyslovil plně názor svůj o křesťanství, je to "Nacvičení křesťanství" (Indövelsen i Kristendommen), napsal Anti-Climacus.

V tuto dobu spadají události, které pohnuly myslemi všech Dánů, konstituce, s ní zároveň boj o zachování Šlesviku dánským, tříletá vojna s povstalci a německými spojenci. To pro něho vše neexistovalo, nebezpečí německé prohlásil za frasi, on neznal než jedno nebezpečí, náboženské, a proto vystoupil se spisem svým. Pseudonym Anticlimacus ukazuje, rozumí se, na Climacus. Climacus řekl, že není křesťanem, Anticlimacus je křesťanem v svrchované míře, ve větší než Kierkegaard sám. Anticlimacus je "svědek pravdy", křesťan v nejvyšším smyslu, křesťan, který jde za Ježíšem Kristem, jde proti všem bez pomoci jiných a, což je důležito, i bez spojení s nějakou církví, jde za Ježíšem, ne povýšeným, nýbrž za Ježíšem současným, jako vrstevník, v době, když se mu všichni smáli, když se pohoršovali, že chodí ve společnosti hříšníků a publikánů. Jako ukázka, jak je míněna současnost, stůj zde místo z pozdějšího sice spisu:

"Kdo přijme proroka jménem proroka, vezme odměnu proroka, a kdo přijme spravedlivého jménem spravedlivého, vezme odměnu spravedlivého. A kdo dá jednomu z těch maličkých i jen číši vody studené jménem učenníka, v pravdě pravím vám, on nebude bez odměny, praví náš Pán Ježíš Kristus. Mat. 10, 41, 42.

A přece, podívejme se na to poněkud blíže. Řeč je zde o tom, co činíš současnému, co činíš jako současný prorokovi, učenníkovi. "Kdo dá jednomu z těch maličkých číši studené vody" - nuže, na tom přece nemůže spočívati důraz. Ne, důraz leží na "jménem učenníka, proroka". Tedy, kdyby současník řekl: "Mně ani nenapadá, považovati toho člověka za proroka, učenníka, ale ovšem jsem ochoten, dáti mu číši vína", anebo kdyby někdo, který snad v tichosti mysli své považoval toho člověka za učenníka, ale zbaběle by se neodvážil, jíti za svým přesvědčením, aneb hanebně by užil toho, že prorok, žák v přítomnosti nikterak netěší se uznání za takového, užil by toho, aby byl lepším než ostatní, projevuje úctu učenníku, prorokovi, ale za levnější cenu, řka: "Já sice nepovažuji toho člověka za proroka, ale je to přece znamenitý muž, a je mi to potěšením, dáti mu číši vína", v obou případech musila by zníti odpověď: Ne, tatínku, jen si nechal svůj pohár vína, to není to, co písmo míní.

To mluví o tom, dáti mu jen číši vody - ale protože jest učenníkem, prorokem, tedy uznávaje ho plně za to, čím v pravdě je; Kristus hledí na uznání pro učenníka, proroka a sice v současnosti. Zda se vyjadřuje uznání tím, že se mu podá číše studené vody, nebo že se mu dá království, je úplně lhostejné: Současnost, uznávající protože, na tom záleží. - Není tomu tedy tak, jako peněžní kněží k vůli peněžním kněžím namlouvají lidem, že, jelikož 10 tolarů je více než číše vody, béře ten větší odměnu, kdo dá knězi deset tolarů atd."

Sám není K. ještě takovým křesťanem; on miluje svět více než ví sám, on vzhlížel s úctou k biskupu Mynsterovi, on se hrozil vydražiti tak strašně cenu křesťanství, když je tu tolik slabých, prostých, žen, dětí, obtížených a v nouzi postavených - a čekal, čekal, aby církevní zastánci, již pojímali křesťanství mírněji, aspoň uznali, že jeho názor na křesťanství je pravý, třeba by přiznali, že nemohou konati, co je žádáno - ale oni mlčeli, a Mynster vyslovil nelibost nad knihou Anticlimacovou.

Tu zemřel začátkem r. 1854 biskup Mynster, a Martensen v kázání smutečním nazval ho "svědkem pravdy, jedním z toho svatého řetězu od apoštolů počínajícího", tedy titul, který Anticlimacus kladl tak vysoko, pro který mu žádné utrpení nebylo dost trpkým, ten se dával biskupu, jenž celý život trávil v radostech a klidu, a nepohoršil nikoho na světě, netrpěl, byl miláčkem vznešených, řády vyznamenaný, žil život, který se jevil přímo epikurejským. Takový pojem křesťanství měl nastávající nástupce Mynsterův! Přece mlčel, aby (divno dost) nepřekazil snad, by Martensen se stal biskupem. Konečně v prosinci 1854 napsal pověstný článek do "Fädrelandet". "Byl biskup Mynster svědkem pravdy?" Martensen nazval ho za to Thersitem tančícím na rekově hrobě. Na to následuje řada článků v časopisech až do května 1855, pak brožura: "Tohle se musí říci, budiž to tedy řečeno", a od května do září 9 čísel zvláštního časopisu sešitky "Öjeblikket" (okamžiku), které patří k nejskvělejšímu, co kdy v křesťanské polemice bylo napsáno. - To, co se mělo říci, a tedy bylo řečeno, bylo: "Kdo chce býti křesťanem, neúčastní se veřejné bohoslužby, má tím bezpečně o jeden hřích méně, neboť nepomáhá dělati si z Boha šašky".

Tak vypověděl Kierkegaard válku v první řadě státní církvi dánské, ale v širším smyslu všemu oficiálnímu křesťanství, které se vyrovnalo se světem, tedy křesťanským církvím všem. Jest to vzor velkolepé, neúprosné polemiky: ne již nějaký Anticlimacus, nýbrž dr. Sören Kierkegaard praví zástupcům církve, a ne nějakým jen myšleným zástupcům, nýbrž zcela určitě biskupu a všem jeho poddaným, že nejsou křesťany, a říká jim to v krátkých kapitolách vynakládaje na to všechen svůj vtip, svou ironii, svůj dar vysloviti opovržení hluboké; s nápisy, které jsou jako údery na poplach, kapitoly samy jsou pak malými kabinetními kousky polemiky: Je to zodpovědno, aby stát, křesťanský stát, znemožnil křesťanství? Kdyby stát ustanovil 1000 úředníků, aby mařili křesťanství, nebylo by to tak nebezpečno, jako když ustanoví 1000 úředníků, kteří pod záminkou, že hlásají křesťanství, mají peněžní zájem na tom, aby lidé a) se zvali křesťany a b) nedozvěděli se, co je křesťanství. - Křesťanství se vyčepuje levně a přináší se do domu, pohodlně, ale kdežto u vody je to lhostejno, jak ji dostaneme, a je tedy komfort na svém místě, při spasení záleží vše na způsobě, jak si je osvojujeme, - páni duchovní radové a tajní radové by zasluhovali vřelých díků za levné sprostředkování věčné blaženosti, jen jsme-li jisti, že poukázky státní na království nebeské budou v soudní den honorovány? - Dle nového zákona brána je úzká, cesta obtížná, nyní jsme všichni křesťané, cesta je široká, ergo není evangelium již pravdivé (praví velký ironik). - Býti policejně trestán je zlá věc, kdyby však byli všichni policejně trestáni, nemělo by to významu žádného. U nás jsme všichni křesťané (i svobodomyslník, i kdyby se bránil, musí býti křesťanem, an stojí v matrice) ač přece je to něco hrozného, velkého, býti křesťanem (Jonáš, prorok, miláček boží, chce odpočinouti pod vysokou rostlinou rychle vzrostlou, hned bůh pošle červa na ni, aby zvadla); pravíme-li, že jsme všichni křesťané, tu je po pojmu, a teď jsme zase lidé jako v pohanství; - je to kousek zlodějský, - těch 2000 kostelů je zlodějstvím, těch 1000 kněží v hedvábí a sametu je zlodějstvím. - Kristus křižuje tělo, učí trpěti, kde svět se těší, nenáviděti rodičů a ženy, býti červem, ne člověkem, a lidé si osvojili křesťanství a zfalšují je v učení uklidnění, upokojení, bezpečnosti. - Střezte se před těmi, kteří rádi chodí v dlouhých šatech, volá s evangeliem. - V nádherném dvorním kostele vystoupí pan dvojctihodný Geheime-General-Ober-Hof-Praedikant, miláček vznešeného světa, a pohnut káže o textu "Bůh vyvolil prosté a opovržené" - a nikdo se nesměje! - Není možno žíti z ničeho, říkají mnozí, zvláště kněží, a přece to svedou, křesťanství není, a oni jsou z něho živi. - Co říká Brand-Major? (Přijdou k němu při požáru se stříkačkami a nádobkami a chtí pomáhati - "jděte k čertu!" praví vzdělaný a zdvořilý jindy pán a dá je policii zahnati, neboť požár je vážná věc) a tak bude mluviti i ten pravý. - Čemu se říká křesťanství? Mladý muž má náboženství: nemíti žádného náboženství, ale tu jednoho dne stane se - otcem, a teď je najednou nucen míti náboženství, a zjeví se, že je evangelík a lutherán. Drasticky pak vylíčeny křtiny, při nichž asistují dva lidé rovněž bez náboženství, kteří jako kmotři pojednou mají náboženství. Živnostník, který věří jen, že každý je zlodějem ve své živnosti, několikrát za rok - už z ohledů obchodních - jde k přijímání, a tu vyskočí druhý živnostník, kněz jako z atrapy, a oba se po přijímání vracejí ke své živnosti. - Každý to sám vidí, že on už křesťanem není a nebude, ale - chce vychovati své děti v křesťany, a tak křesťanství, jež varuje před manželstvím, stalo se ústavem pro zaopatřování svateb a pro plození dětí, vlastně se svým levným zabezpečením klidu a blaženosti budoucí, ideálem epikureismu. Z velkého smutečního pochodu vybráno několik taktů, a hraje se dle nich svatební a taneční písnička.

Bůh radí býti sám; tu přijdou snoubenci ke knězi, aby je dal dohromady. Kněz by jim měl říci, že on je poslední, ke kterému se mají obrátiti, neboť on má povinnost zdržovati je od toho kroku, no chcete-li, jak to dovoluje apoštol, udělejte to, ale mne při tom nechte na pokoji; ale ovšem děje se jinak, kněz dostane 10 tolarů a zasvětí čin, činí jej uctěním boha. - Současnost jest vše, co učiníš jak současný, to rozhoduje; stačí, když dáš proroku nebo žáku pohár studené vody, ne po 1000 letech jeho zástupci třeba 20 tolarů - neboť v současnosti je takový doušek vody často drahý pro dárce (Myšlenka "Indövelse") - "Prorok" je strašně umučen, upálen na rošti; vážnost a křesťanství je, zpřítomniti si to tak, jako bys ho byl uznal současně a trpěl týž trest s ním, trpěti ten trest v myšlenkách, ale bestiální je říci: "Ne, my toho znamenitého muže nezapomeneme - proto oslavíme ho vždy 17. prosince tak, aby pro podobu, pro snahu každá domácnost jedla pečenou (pozor na pointu!), na rošti pečenou rybu, a nejlepší aby dostal kněz."

Kristus žádá jen jedinou věc: "Následujte mne!", a právě toho mu nejméně dopřejí. - Buď pjat (mluvka, obyčejný člověk) a uvidíš, že všechny obtíže a nehody zmizejí. (Jedna z nejskvělejších statí ironických.) - Kněží jsou lidožrouti druhu nejhoršího: Kanibal pozře přece jen svého nepřítele, ale kněz žije ze skvělých nositelů myšlenek, které hlásá, on líčí jejich utrpení a jejich život, to jest nasolí je, a když ubozí mučenníci volají na něho ze sudu "Následuj nás, následuj nás!", on odpoví: "Co vás napadá, já se vámi musím živiti a to se ženou a dětmi!"

To jest jen malý nedostatečný přehled polemických článků v devíti sešitech "Öjeblikket", které, jak mi vypravovali pamětníci, vzrušily celou veřejnost, tvořily výhradně předmět hovoru kodaňského. Z kruhů oficiálně křesťanských nedostalo se Kierkegaardovi vážné odpovědi, za to spustil se lijavec brožur od nepovolaných a neslaných hrubých pamfletů, lavice theologické fakulty pustly, malý byl počet těch, kteří pod dojmem útoků Kierkegaardových vytrvali při tomto povolání.

Padl v plném boji, a málokdo z těch, kteří psali o něm, zdrželi se úvah o tom, jaký směr by byly asi vzaly myšlenky jeho, nebýti toho konce. - Brands viděl možnost vývoje přes křesťanství, sotva asi správně, při celém rázu jeho myšlení. Höffding myslí na vývoj podobný Tolstému s větším důrazem na následování Krista a se zanedbáváním dogmatismu; jiní myslí, že by byl končil v katolicismu, o němž pravil, že tak hluboce nemůže klesnouti jako protestantismus, poněvadž vždy má aspoň jednotlivce, kteří se nevzdali pro svou osobu vyplnění požadavků nejvyšších, ač ovšem on právě u Luthera viděl hlavně krok od objektivity katolicismu k subjektivitě. Ale je to vše počínání marné, kdo by u ducha tak bohatého a tak svérázného dovedl vyčerpati všechny možnosti?

"Trvalý význam Kierkegaardův", praví Cl. Wilkens, "záleží vlastně v tom, že vštípil jasně, obšírně a pro věčnost důtklivě, co jest vniternost. To jest červená nit táhnoucí se všemi jeho spisy, krev v nich. A vštípiti si, co to je žíti v pravdě, existovati v osobní vniternosti, vzbuditi neklid vzhledem k vniternosti, k tomu radí jeho hlas ve všech polohách od nejjemnějšího toužného šepotu až k nejvyššímu pathosu a nejostřejšímu posměchu. On má schopnost myslitele existence, aby nabádal k osobní pravdě, a schopnost básníka a kazatele vniternosti, aby obhájil cenu její. V tom je trvalá cena jeho také pro každou humaní ethiku. Jako mluvčí vniternosti bude působiti a bude jmenován vedle Sokrata od lidí, kteří čtou ten jazyk, jímž psal tak podivuhodně."

______________________________________________________________________

1) Vyslov Kirkegór.

3) To se snad dosti často stalo; případ takový vypravuje A. G. Meissner ve svých Skizzen, dost možná, že Kierkegaardovi tanul na mysli.