E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/96

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

Kap. I. O vědomí vůbec.

Znám jest rozdíl mezi zevní a vnitřní zkušeností. Opírá se toto rozdělení o nezvratnou zkušenost, že některé zjevy pokládáme přímo za vlastnost čili attribut své osobnosti, jiné naproti tomu za protivy její. Prvé mají z téže příčiny význam subjektivní, druhé význam objektivní. Tak pokládáme své city a žádosti za vlastnost své osobnosti, tak zvané zevní předměty a protivy její. Jistou měrou jest ono rozdělení oprávněno a má jakousi praktickou důležitost, avšak zevrubnější úvahy ukážou snadno, že nelze onen rozdíl důsledně provésti. Aby především nebylo pochybnosti, třeba pojem osobnosti, jak nám přímo jest dán, objasniti a ustanoviti. Osobnost není žádnou záhadnou mocností, jakou ji učinila psychologie Herbartova, ona jest zjevem naprosto jasným a zřejmým. Jest to vědomí všech úkonů. Aniž bychom zde zabíhali do širokých výkladů o téjto věci, můžeme prostě konstatovati faktum, jež pisatel ve svých spisech "o nevědomých představách" a "die Hypothese der Seele", zejména pak v posléze jmenovaném velmi zevrubně objasnil. Jako každé živé individuum má i člověk původní vědomí všech úkonů životních, které není snad jen zvláštností rodu lidského, nýbrž jemu jako výsledek fylogenetického vývoje přiděleno. Tou měrou, jak organismus pokročilý jest a úkony jeho rozlišeny, jest i vědomí orgánové rozlišeno a rozčlánkováno. Souhrn veškerého úkonového čili orgánového vědomí jest osobnost.

Z toho prostě vysvítá, proč city a žádosti, proč tak zvané tělové pocity za nerozdílnou část osobnosti pokládáme. Jsouť ony buď nahodilé proměny některého úkonového neb prostě místního vědomí, buď pravidelné fase v zákonitém střídání úkonů. Co nazýváme bolestmi a tělovými pocity v užším smysle, spadá pod první zřetel, rovněž všechy city, jako nahodilé změny úkonů životních. Naproti tomu jsou žádosti přirozené se svými střídavými stavy toliko zákonitým střídáním životních úkonů. Na př. všecky fase vědomí, které s úkonem požívacím a zažívacím jsou dány. City jsou ovšem také změny nastávající všelikými vlivy v životních úkonech. Pokud s nimi nutně souvisí, jsou taktéž zákonitými zjevy života, jako jiné proměnlivé stavy úkonového vědomí, na př. zuřivý nepokoj opravdového hladu a naopak lahodné uspokojení nasyceného. Jinak ovšem jsou city zřetelem k úkonům životním jen nahodilými proměnami, ježto podstatu jejich nepodmiňují, ani z ní nutně nevyplývají. Ovšem ale jsou s druhé strany též nutnými úkazy, poněvadž smyslové vědomí spolu s úkony rozumovými nelze od životních úkonů odděliti: ono zasahá do těchto, a tyto opětně do onoho a do činností rozumových. Na této vzájemné působnosti vědomí smyslového a orgánového zakládá se veškerá záhadnost duševního života a bohatost jeho zjevů, z oné vzájemné působnosti plynou dva fundamentální úkazy každého vědomí vůbec, city a obrazotvornost.

Potud nepozbývá ono obvyklé rozdělení veškerých zjevů na zevní a vnitřní své platnosti; avšk další úvahy ji naprosto podvracejí. Známo jest, že Berkeley první svou duchaplnou kritikou ukázal, kterak domnělé primární vlastnosti čili quality těles jsou našimi smysly podmíněny a tedy původu subjektivního. Tento důležitý výsledek bystrého myslitele byl základem veškeré moderní filosofie a dal podnět především ku Kantově kritice. Získán tím nezbytný základ každého filosofování za našich i všech budoucích časů. Jestiť to důležité přesvědčení, že všecko poznání jest uzavřeno v mezích našeho vědomí. Z vědomí vykročiti jest právě tak nemožno, jako stín svůj překročiti; pokud ono sahá, potud sahá i naše poznání. Veškeré poznání naše jest tedy immanentní a podstatou lidského vědomí, t.j. lidské organisace kladeno. Veškerá transcendence, t.j. veškeré vykročení z jeho mezí jest vyloučeno.

Jak důležité toto přesvědčení jest, tak veliké nebezpečenství pro veškerou filosofii v sobě chová, nebyl-li přesně význam jeho vymezen, nebyl-li zkrátka poměr immanence a transcendence správně objasněn. Z choulostivé nejistoty a neurčitosti onoho přesvědčení vyplývaly veškeré osudné bludy Kantovy kritiky, které, bohužel až dosud částečně ovládají myšlení filosofů a přírodozpytců. Zde především poznáváme, kterak lidský duch každou důležitou pravdu nově získanou těžkými bludy splácí, do nichž se střemhlav vrhá, a kterak filosofie klopotnou cestou a zvolna k vyššímu stanovisku se povznáší.

Stará psychologie a Herbartova zvláště trvala na jednostranném a omezeném stanovisku pokládajíc smyslové vnímání a jeho quality za pravý zdroj a základ všeho duševního života či lépe všeho vědomí. Následek tohoto nepravého stanoviska jest úplná sterilnost Herbartovy psychologie. Správný rozbor vědomí vede naopak k tomu přesvědčení, že smyslové vnímání jest sice důležitým činitelem všeho vědomí, však nikoli jeho základem, tím jest vědomí orgánové. Máť se smyslové vědomí k němu a jeho nepřehledné bohatosti asi tak, jako kapky oleje k vodě, na níž plovou, kteréžto přirovnání nemá však obapolnou podstatu, než jen bohatost úkazů jedněch a druhých znázorniti. Dříve než nemluvně do života vstupující svými smysly látku pojímá, má již bohatý základ orgánového vědomí, dle poměrů dosaženého vývoje. Jak bohaté toto vědomí býti musí, možno nejlépe z toho posouditi, že část životních úkonů jež embryo provozuje a že ústroje všech již jsou aspoň částečně vyvinuty; každá část organismu, každé ústrojí, byť jen nedokonale vyvinuté, jest však zdrojem vědomí. Mimo to vyvíjející se organismus béře, pokud v mateřském životě jest uschován, účast na všech změnách, které v organismu a vědomí matčině se dějí. Proto známá zkušenost, že z doby embryového vývoje člověk všeliké nahodilé zárodky tělesných a duševních závad s sebou přináší, nežila-li matka v době těhotenství klidně a spořádaně, jak na těhotnou ženu sluší. K této nepochybné bohatosti embryového vědomí přistupují aktem narození nové zdroje vědomí; samostatná výživa spolu s dýcháním a vymítáním nepotřebných zbytků, a pak smyslové vnímání.

Nebudeme blíže uvažovati, jakou měrou obohacuje se orgánové vědomí samostatnou výživou a všemi úkony ji provázejícími, rovněž ne ponenáhlý vývoj jeho čili vývoj osobnosti, jenž se děje tělesným dospíváním dítěte až do doby úplné zralosti pohlavní. Ač jsou to veledůležité psychologické otázky, přece při řešení vytčené záhady směle můžeme je pominouti. Nás zde především zajímá základní otázka metafysického dosahu, v jakém poměru jest vědomí smyslové k orgánovému.

Jest tento poměr nahodilý? Přistupuje vědomí zrakové, sluchové, hmatové, čichové, chuťové jako něco prostě nového čili disparátního k dosavadnímu vědomí orgánovému, jež svalové v sobě již zahrnuje? Či jest snad skrytý styk mezi oběma druhy vědomí, jenž by nám bohaté záhady duševního života rozřešiti mohl? - Abychom do této záhady blíže nahlédnouti mohli, třeba přihlédnouti přirozeně k individuu lidskému jako výsledku vývoje jak ontogenetického, tak fylogenetického. Člověk jest především výsledkem ponenáhlého vývoje oplozeného vajíčka v děloze mateřské. Přirozeně nastává hned na počátku všech psychologických úvah zajímavá otázka, kdy u vyvíjejícího se lidského individua počíná vědomí. Zastaralá psychologie vyjadřovala tuto otázku nepravým způsobem tím, že tázala se po počátku oduševnění embrya, tak jakoby duše odjinud do vyvíjejícího se individua vstoupiti a v něm svůj stánek rozbíti mohla. Chybně kladené otázky jsou vždycky svědectvím nepravého vědeckého stanoviska, a tak tomu jest i zde. Považujíc duši za různorodou, s organismem jen nahodile spojenou podstatu, neměla stará psychologie ani nejmenšího tušení o tom, jaký jest poměr obou podstat živé individuum skládajících, ani jaký jest původ vědomí. Pominouce tedy zcela ono chybné stanovisko a nepravou otázku, rozřešíme tuto záhadu empirickým způsobem na základě názorů embryologických. Nemáme ani nejmenšího důvodu k chybné domněnce, že by vědomí průběhem ontogenetického vývoje snad jako nějaké accidens k rostoucímu individuu teprv přistoupilo. Vědomí jest prostě řečeno podstatou organismu samou, živé individuum jest jako takové na každém stupni svého vývoje jež ipso facto vědomím a osobností.

K tomuto postulátu vedou nás prosté úvahy vývojeslovné. Netoliko ve smysle ontogenotickém, nýbrž i fylogenetickém jest člověk právě jako každý jiný živočich výsledkem vývoje počátečné buňky neb dokonce beztvarého protoplasmatu. Poslední tvrzení platí aspoň, přihlížíme-li k vývoji fylogienetickému. Ježto tedy řada nyní žijících a již vymřelých druhů a rodů živočišných vzala svůj původ z prostých bytostí jednobuněčných, asi nynějším amoebám podobných, nabývá otázka o původu vědomí zcela určitého znění. Jsou zde patrně jen dva případy možny: buď již původní nerozlišené protoplasma a jednobuněčná nejprostší individua byla vědomím, aneb vědomí teprv na některém stupni fylogenotického vývoje živočišstva k domněle nevědomí organisované hmotě přistoupilo. Druhý možný případ naprosto pravdě jest nepodoben. Nejprostší živá individua, jež drobnohledem možno zevrubně pozorovati, hledají potravu, vykonávají za tím účelem pohyby a reagují na dojmy zevně na ně narážející. Dle analogie nelze jinak než takovým individuím přisouditi vědomí, jak obyčejně, ovšem ne právě přesným způsobem se vyjadřujeme. Takovýto úsudek z analogie jest nade vší pochybnost postaven a musí míti platnost nezvratné pravdy, ač-li vůbec z daných úkazů nám možno filosofických pravd se domáhati. Je-li tomu tak, pak mizí oprávněnost onoho prve kladeného možného případu, že by vědomí jako nějaké accidens k organisované hmotě teprve na některém stupni fylogenetického vývoje přistoupilo. Nabýváme naproti tomu přesvědčení, že organisované hmota, ať rozlišená, sama sebou jest vědomím.

Táže-li se embryolog, jakými fasemi vajíčko prošlo, než jako zralé z puklého Graafova váčku do dělohy se dostalo, a jakých proměn po oplození zažilo, než z něho individuum samostatného života schopné porodem v tento svět úkazů vejíti mohlo, má tato zajímavá přírodovědecká záhada nemenší důležitosti psychologické a metafysické. Ba význam její jest přímo fundamentalní pro veškeré bádání psychologické a metafysické, ona jest nezbytným základem hypothesy duše vůbec. Nehledíme-li však prozatím k duši a jejímu metafysickému významu, máme zde před sebou významný výsledek úsudku z analogie ze zkušeností embryologických čerpaného, jehož dalekosáhlý význam metafysický každý snadno tušiti dovede:

Tato věta snad mnohému zdáti se bude paradoxní, avšak úplná její oprávněnost v nejpřesnějším smysle metafysickém dalšími úvahami na jevo vyjde. A podobně lze i ve smysle fylogenetického vývoje tuto větu pronésti:

Pravdu zde obsaženou možno však i jinakým ještě způsobem vyjádřiti:

Tato všeobecná pravda chová v sobě další, v psychologickém i metafysickém smysle velmi důležité důsledky. Každý organismus - a nám zde ovšem jen o živočiších vluviti jest - skládá se z velikého množství buněčných individuí, buď původní tvar svůj patrně jevících, buď více méně proměněných, každá tato buňka jest individuálním vědomím, dle místa a fysiolofickém úkonu zvláštním způsobem rozlišeným, všecka pak dohromady srůstají záhadným způsobem v jedno nerozdílné, všeobsáhlé vědomí individua živého. Tedy i lidské vědomí jest v každé době embryového i poembryového vývoje takovou sumou individuálních vědomí v jeden celek srostlých. Ta pak bytost hypothetická, která ono sjednocení ve všeobecné vědomí zjednává, jest duše, o jejíž podstatě prozatím zevrubněji promluviti nelze.

Uvažme nyní dále, že organismus od prvého začátku svého vývoje pozvolna všecko připravuje, co vzniknouti a vyvinouti se má. Z prvu nejhrubšími povšechnými rysy, pak vždy podrobněji a podrobněji uskutečňuje všecky orgány a jejich částky, tak že novorozenec již jako jistou měrou hotové živé individuum do života vstupuje. Také čidla jsou již svým úkonům připravena a reagují na dojmy zevních činitelů. Máme-li tedy zřetel k těmto čidlům jako nezbytným částkám anatomické složitosti individua a výsledkům zvolna postupujícího vývoje, dospíváme k dalším výsledkům dosavadního poznání. Jako jsou čidla při narození jistou měrou již dokonána a k svým úkonům připravena, tak jsou i centrální jejich orgány a vlákna vodící stejnou měrou úkonům svým připravena. Každé čidlo s příslušnými centrálními orgány jest jakýmsi anatomickým a fysiologickým celkem, jenž při smyslové činnosti nerozdílně působiti musí; ono jest ale rovněž dle svrchu vytčených vět jakýmsi, obzvláštním způsobem rozlišeným vědomím, jež na rozdíl od potomního smyslového, orgánovým vědomím tohoto čidla a jeho středisek nazvati slušno. Chtějíce tedy stručně zahrnouti, co v dosavadních úvahách jest obsaženo, řekneme takto. Orgánové vědomí novorozence skládá se z velmi rozmanitých a četných činitelů, t.j. z vědomí jednotlivých ústrojí a jich částek a úkonů, obsahuje tedy toto: vědomí dýchací, vědomí srdeční činnosti a oběhu krve, vědomí požívací, zažívací a vymítací, vědomí pohlavní, vědomí svalové, vědomí povrchu čili hmatový sebecit, základní vědomí zrakové, sluchové, chuťové, čichové atd. Nejdůležitějším přesvědčením jest nám zde vyjádřený již výsledek, že každé čidlo s příslušnými centrálními a vodivými orgány jest spojeno s určitým vědomím, či vlastně přesně metafysicky řečeno, že jest tímto vědomím samo. Všecka pak vědomí čidlová a vegetativní spolu se svalovým činí dohromady nerozdílné vědomí individua, jež nazýváme osobností zřetelem k nahodilým změnám a především k pocitům smyslovým čili k vědomí smyslovému.

V jakém jest tedy poměru každé smyslové vědomí k původnímu orgánovému, či abychom zřetelněji se vyslovili, k původnímu orgánovému vědomí svého příslušného čidla a střediska? Jisto jest, že vnímáním smyslovým čili působením řečených zevních činitelů k dosavadnímu orgánovému vědomí každého čidla nic přičiněno býti nemůže, pokud látky se týče. A klademe-li vším právem, že všecko vědomí skládá se z jakýchsi prvků, nám ovšem prostě neznámých a nepřístupných, můžeme se vší bezpečností pronésti toto. Původní orgánové vědomí novorozence a každé čidlové orgánové vědomí jest jakousi sumou původních prvků, ovšem rostoucí, poněvadž celý organismus až do doby dokonaného vývoje roste, a zejména čidla a mozková soustava při narození svůj vývoj ještě nedokončila. K této sumě prvků smyslové vnímání, pokud látky se týče, ničeho nepřičiňuje ani přičiniti nemůže, avšak souditi lze, že způsob spojení této látky nějakou změnu zakouší.

Smyslové vnímání spojuje tedy danou již a nějakým způsobem spojenou látku původních prvků jinakým způsobem, čili přetvořuje ji. V tom záleží psychologická významnost smyslového vnímání, že proměnivou mocí zasahuje do dosavadního sdružení čili sestrojení orgánového vědomí. Tím spolu již naznačeno, že smyslovým vnímáním nic cizího, nic disparátního dosavadního vědomí vneseno býti nemůže; výtvory onoho jsou takřka jen rozmanitě sestrojené tvary čili figury, rozdílné podle toho, jak základního materiálu při tom užito bylo. Avšak dvojím směrem lze povšechnou tuto myšlenku doplniti.

Za prvé. Toto formování původní látky orgánového vědomí čidlového jest zevními činiteli vnuceno a tudy násilným přetvořením dosavadního spojení. Tato věta jest přímým výsledkem zkušenosti, že smyslové pocity ihned mizejí, jakmile působnost zevních činitelů přestane; ano jisto jest i, že stopy po počátečném vnímání smyslovém a možnost reprodukce jsou tak slabé, že by bez mnohanásobně opětovaného působení zevního patrné platnosti ani nenabyly. Souditi z toho lze, že smyslové vnímání nejen násilně, nýbrž také jen pozvolna orgánové vědomí čidlové přetvořuje, že tedy novorozenec činnostem smyslovým, vidění, slyšení, atd. teprv učiti se musí.

Jiná závažná zkušenost tomu nasvědčující, že smyslové vědomí spolu s činnostmi rozumovými rušivě zasahá do sjednoceného celku organismu čili orgánového vědomí vůbec, jest spánek. Jak ona činnost ve spolku se svalovou, čili abychom přesněji se vyjádřili, se smršťováním kosterních svalů, působí v celek životních úkonů, poznáváme nejlépe z nutnosti spánku. Všichni živočichové (a rovněž i rostlinstvo svý zvláštním způsobem), jsou podrobeni pravidelné změně, bez které by trvání organismu bylo ohroženo, a on za krátko zhynul. Již toto pouhé faktum, že spánek jest nutným vyrovnáním porušených úkonů, poučuje nás neomylně o tom, kterak smyslová a svalová činnost soustavu organismu z přirozené rovnováhy vysunuje.

Za druhé. Přes rušivé vlivy, jimiž smyslové vnímání se vyznačuje, nutno přece uznati, že toto celou podstatou organismu jest předzjednáno. I tuto důležitou pravdu poznáváme z vývoje organismů, jak ontogenetického tak fyllogenetického. Smyslové vnímání jest výsledkem dlouhého vývoje druhů a rodů a počíná zajisté již u nejprostších živých bytostí a též u beztvarého protoplasmatu, jež zde ovšem jen hypotheticky, jako prvotní stupeň vší organisace, předpokládáme. Vlivy terrestrickými a kosmickými byly jisté částice živého individua, a sice především povrch jeho, ve smysle smyslových pocitů přetvořovány, a ježto všeobecný princip dělení práce, jako jinde všude při organismech, tak i zde platnost svou měl, nastalo rozlišení čidel. Poněvadž pak schopnosti dlouhým předběžným vývojem získané od rodičů na potomky se přenášejí, jest jisto, že i schopnost vnímací jest u každého živočicha nezrušitelným dědictvím, pokud škodlivé vlivy vývoji nepřekážejí. Že tomu tak jest, lze přímo nahlédnouti již odtud, že organismus se vyvíjející ponenáhlu i čidla vytvořuje, od nejhrubších a nejpovšechnějších rysů počínaje až k tomu stupni, jejž u novorozence shledáváme. Dle všeobecně platné zásady, že buňky a vůbec pletivo každého orgánu svému úkonu se přizpůsobuje, musíme souditi, že i pletivo každého čidla a jeho ústředí spolu s vláknitým spojením jest u novorozence svému úkonu aspoň poněkud přizpůsobeno, tak že překážky, jež oněm vlivům terrestrickým a kosmickým činí, jsou daleko menší než při prvotních nejprostších organismech.

Kap. II. O podstatě vědomí.

Úvahy, jež jsme na základě vývojesloví zde podali, poučují nás, že vědomí vůbec není ničím odvozeným, že není úkazem v obvyklém smysle přírodovědeckém a psychologickém, totiž jevem, jenž by nějakými příčinami kladen a zjednán byl. Vědomí jest původní podstatou. Prvé úvahy ukázaly, že nejprostší individuum ipso facto, t.j. jako živé individuum čili svou vlastní podstatou jest vědomím. Avšak přece zbýbá zde ještě, abychom uvážili onen první krok z neorganisované čili neživé hmoty k prvotnému beztvarému protoplasmatu. Snadno totiž lze domýšleti se, že vědomí oním přechodem ze hmoty neživotné v životnou čili organisovanou teprve vznik svůj vzalo. Že tedy ona neživotná hmota jest prostým nevědomím. Avšak ačkoliv o této věci ani přímým, ani nepřímým pozorováním přesvědčiti se nelze, přece úvahy ukážou, že prosté nevědomí jako podstata neživotné hmoty nesrovnává se se zásadou totožnosti. Vznik organisace původní a základní assimilační děj rostlin ukazuje nám, že z tak zv. neživotné hmoty vzniká látka organisovaná. Zelené částky rostlin vytvořují působením světla slunečného a chlorofyllu z kysličníku uhličitého a vody uhlohydráty, jež pak dále složitějšími pochody přetvořují se v bílkoviny. Rostlina tedy vytvořuje assimilací ne sloučeniny toho neb onoho chemického složení, nýbrž hmotu v pravém smyslo organisovanou čili živou, t.j. úkony organismu provozující, tím že jednak ze vzduchu kysličník uhličitý a kyslík, jednak kořeny svými jiné látky neústrojné, jako chloridy, sirany, fosforečňany, dusičňany rozličných kovů a vodu přijímá. Děje se to ovšem praeformativní silou, která v hotovém již protoplasmatu jest obsažena, ale všecka síla taková nedovedla by nám vysvětliti assimilaci, kdyby vědomí bylo hmotě neživotné prostě neznámou podstatou, kdyby ona byla zkrátka prostým nevědomím. Výživa rostlinstva ukazuje zřejmě, že z neživotného neustále vzniká život, tedy nikterak není pravdě podobno, že neživotná a životná hmota podstatami svými zcela rozdílné jsou. A podobným způsobem vznikly původně v mořské vodě, asi celý povrch země kryjící, nejprostší organismy rostlinné a živočišné z látek neživotných. Avšak i assimilace živočišná podává nám podobný děj, ježto z látek rostinných odumřelých praeformativní silou pletivných buněk vznikají částice hmoty živé čili organisované. Buďto tedy nutno pokládati vznik původních organismů a neustále před námi dějící se assimilaci za div nevysvětlitelný, aneb třeba uznati, že oním přechodem z látek neživotných ve hmotu organisovanou nevzniká teprv vědomí, nýbrž toliko se přetvořuje.

Podobná úvaha se naskytuje, máme-li na zřeteli přechod organisované čili živé hmoty ve hmotu vrtvou čili odumřelou. V rostlině neustále odumírají částky pletiva tvoříce dřevo, a celá rostlina odumřelá dlouho ještě může trvati a rozmanitým potřebám lidským sloužiti. Je dovoleno souditi, že odumřelá hmota rostlinná přechodem ze životné do neživožné opět podstatu svou docela proměnila? Není-li spíše podobno pravdě, že tímto přechodem také jen změna jakás nastala, právě tím, že životní úkony byly zastaveny? Při odumřelém organismu živočišném pozorujeme daleko nápadnější zjevy a proměny. Měkké částky jeho, svaly a jiné, a dokonce tekuté a polotekuté, jako krev a hmota mozková, propadají náhlé hnilobě a rozpadají se většinou v částky plynovité. Tedy z vysoko organisované a vysoce rozlišené vědomí representujcí hmoty vznikla hnilobou hmota prostě nevědomá, t.j. protiva oné? Takové domněnky odporují zásadě totožnosti a jsou právě zak nedovolené, jako dřevní domněnka století nevzdělaných, že hmota může prostě zmizeti, aneb síly beze stopy se zmařiti. Jako tedy fysik a chemik pokládá nezrušitelnost hmoty čili síly za fundamentální zásadu všeho přírodozpytu, tak jest metafysikovi původnost a nezrušitelnost vědomí rovněž základní a nezvratnou pravdou.

Avšak zde nutno bude zřetel ještě k jiné věci obrátiti. I dosud ještě platí mnohým filosofům zastaralá věta, že vědomí do organisované hmoty toliko duší jest vneseno, že tělo a duše jest jakési morganatické manželství, v němž duše jako bytost urozenějšího původu se snižuje a takřka poskvrňuje nízkorodou hmotou. Takovéto liché a zastaralé náhledy ovšem nesnadno bude vykořeniti z nejasných hlav a zapuditi převrácené obavy, jež mnozí z vyvrácení jich by čerpali. Jsouť mnozí lidé toho náhledu, že náboženství a mravnost budou ohroženy, netrvá-li se svéhlavě na tom, že duše a hmota jsou prostě rozdílné podstaty. Myslíť oni, že vývoj organismu jest dějem přirozeným, připojení duše k organismu ale dějem nadpřirozeným, tvůrčí silou boží přímo zjednaným. K upokojení takových obav lze prozatím odpověděti jen toto. Vznik organismu jest totožný se vznikem duše, a možno nazvati tento děj přirozeným, protože děje se zákonitým postupem dle zásady příčinnosti. Stejným právem ale můžeme říci, že jest onen děj nadpřístupný a příčinami se dějící, jež leží ukryty za vším, co smysly svými pojmouti dovedeme. Kdo tedy v takovýchto, jak říkává se, naturalistických hypothésách shledává nebezečenství pro náboženství a mravnost, toho upokojíme tím opravdovým přesvědčením, že vznik organismu čili plození není dílem organismu samého, pokud jej za individuum samostatné považujeme, nýbrž dílem tvůrčí mocnosti, jež organismy samy udržuje. Tím budiž prozatím dosti učiněno.

Avšak něco o poměru a podstatě duše bude nutno zde již dovoditi, aby pojem její nezůstal záhadným.

Prosté jednobuněčné organismy provozují všecky úkony živé bytosti právě jako nejsložitější, s tím toliko rozdílem, že tyto pro každý úkon rozlišily příslušné ústroje, které zase dle stupně pokročilosti v řadě druhů a rodů jsou více nebo méné složité. Složitý organismus liší se ale od jednobuněčného tím, že skládá se z více buněk, více méně přetvořených, a ten počet jest u vysoko vyvinutých bytostí, jako jsou obratlovci a zejména savci, ohromně veliký. Jest na snadě otázka, co asi to jest, co pojí všecky ty rozdílné částky a ústroje v jeden celek, ne hmotně; nýbrž podstatou. Hmotně totiž jest organismus, na př. obratlovce, tím sjednocen, že ústroje jeho jsou jednak v dutinách kostry uzavřeny, jednak na povrchu jejím pevně umístěny. Kostra pak sama svazy v pevný celek jest sestrojena. Ve smyste fysiologickém ale jest to arci nervová soustava, periferické orgány a jejieh střediska, zejména veliký mozek, co udržuje sjednocenost úkonů a rovnováhu života. Avšak kladouce pojem hmoty složené z molekul, kteréž opět z diskretních atomů jsou sestrojeny, nenalézáme žádného opravdového čili podstatného pojidla. Fysik může se ovšem spokojiti domněnkou, že atomy, sdělujíce sobě na vzájem pohyby, tím právě i vzájemnou rovnováhu celku neustáte zjednávají. Avšak co jest ve smysle fysickém tento sjednocený stav a ona rovnováha neustále se měnící? - Jest to ohromná suma pohybů orgánových a celkových a pak daleko ještě větší suma pohybů buněčných, molekulových a atomových Fysikovi může toto stanovisko vyhověti, ježto nepřihlíží ničemu, než k stavu mechanickému. Avšak psycholog a metafysik má na zřeteli všeobsáhlý úkaz vědomí, a jemu tudíž ono stanovisko nikterak vyhověti nemůže. K rozřešení této záhady rozdělíme si celou úvahu v několik částí.

a) Prosté individuum jednobuněčné, jako jsou sarkodina a jiná protozoa, jest bytostí vědomou čili prostě vědotním, ve smysle fysiologickém pak jednotou všech úkonů životních, t. j. přijímání potravy a příslušných k tomu pohybů, jejího strávení, rozvádění záživných látek, dýchání, vyměšování zbytků, vnímání dojmů terrestrických a kosmických a reagování na ně příslušnými reflexy, plození čili dělení: Jako při složeném organismu nutno nám tázati se i zde, co sjednocuje všecky tyto úkony v celek a neustálou ač měnící se rovnováhu.

Klademe-li pojem atomů v obvyklém smysle fysickém, považujíce je za prostě samostatné a od sebe na vzájem oddělené čili diskretní podstaty, pak ona souvistost úkonů a s nimi spojeného čili totožného vědomí zůstává úplně nepochopitelnou. Všecky fysiologické úkony činí dohromady souvislý a spolu plynulý celek, a takovým rovněž souvislým a plynulým celkem jest vědomí. Zde máme tedy před sebou důležité faktum plynulosti "čili kontinuity, jak fysiologické, tak psychické, neboť oba pojmy jsou prostě totožny.

b) O této totožnosti třeba ještě uvažovati, aby nezbývaly pochybnosti a odtud nevyplýaly možné námitky. Snadno totiž mohl by se leckdo domnívati, že duše, at již jakoukolivěk podstatou jest, jediným jest držitelem vědomí, organisovaná hmota pak že jako taková přímo vědomí účastna není. Vracíme se tím opět a opět k oné zastaralé dualistické hypothesi, kterouž všestraně objasňovati a vyvraceti velmi důležitym jest úkonem. Připusťme, že nám podstata duše naprosto jest neznáma, ježto ani vědomí přímo o ni poučiti nás nedovede, ani jakýmkoli nepřímým pozorováním ji vystihnouti nelze. Avšak ač tomu tak, přece se vší jistotou tvrditi možno, ie onen starý dualismus se nesrovnává s nynějšími znalostmi přírodov vědeckými nikterak. Složitý organismus, jako na př. lidský, skládá se z ohromného počtu buněk více méně pozměněných, a všecky tyto buňky vzaly svůj původ z původní buňky, t. j. vajíčka. Avšak seznati jsme dříve již, že nijak nejsme oprávněni, pokládati buňky pletivné, t. j. stožitý organismus sestrojující, za rozdílné podstatou od samostatně buněk žijících. Jako na př. amoeba jest samostatnou bytostí, úkony životní jednak vědomě, jednak nevědomě vykonávající, zkrátka osobnosti v nejpřesnějším slova smysle, tak stejnou měrou o každé pletivné buňce možno souditi dle analogie. Bílá krevní tělíska na př. počínají si právě tak, jako malí živočichové, vykonávají pohyby amoebovité, vypouštějí výpustky - pseudopodiím podobné, zmocňují se potravy atd. Podobnou asi měrou každá pletivná buňka, ať jakýkoliv celkový úkon zastává, jest živou bytostí ve svém okolí, samostatný život provozující, byť i střídání těchto úkonů bylo u některých rychlejší, u některých volnější. Arci jsou také buňky více méně odumřelé, jako na př. ty, jež skládají pokožku čili epidermis. Avšak i u těchto možno, pokud s tělem pevně souvisí, nějaký ač velmi ochablý a zvolněný život, tedy vystřídání úkonů předpokládati. Celý organismus jest tedy sumou živých, úkony životní provozujících bytostí, každá z těchto jest samostatným vědomím, cítí se ve svém ovzduší, abychom tak řekli, osobností libovolně si počínající. Živý organismus jest tudíž ve smysle fysiologickém ohromnou sumou malých organismů ve spletitý celek sloučených a nevědomky ku společnému cíli pracujících, ale ve smysle metafysickém právě tak velikou sumou jednotlivých individuálních vědomí čili osobností. Jak ve smysle fysiologickém, tak jsou ona individua i ve smysle psychickém spletena a sloučena v uměle sestrojený celek živé bytosti a vědomí. Tu sílu, která všecka vědomí a všecka ta individua s jejich partikulárnimi úkony slučuje v jediný celek, takže zdánlivě samostatně pro sebe žijíce, vyššímu účelu slouží, nazýváme d u š í té celkové bytosti.

c) Avšak o každé pletivné buňce lze podobným způsobem souditi. Jakkoliv malým jest individuem, přece skládá se z jistého počtu nejmenších kvant protoplasmatu, která by o sobě ještě života schopna byla, a každé toto kvantum samo o sobě opět z různých chemických podstat jest složeno: Jako tedy samostatně žijící amoeba má duši, t. j. proniknuta jest silou, která všecky ty částice a jich úkony spojuje v jeden celek, tak i každá pletivná buňka má svou individuální duši, která úkony její sjednocuje. Jako tedy složitý organismus jest sumou jednotlivých živých bytostí, tak celková duše složena jest ze stejného množství individuálních duší, které zákonitě sdruženy a spleteny jsou ve vyšší a vyšším účelům sloužící individuum.

d) Z toho jde na jevo, že duše jest silou, která proniká všecky i nejmenší částice živého organismu, právě jako duše buněčná proniké v šecky molekuly a atomy buňku skládající. Z těchto výkladů již pochopiti lze, že hmota a hypothetická duše nejsou prostě totožné bytosti, ale že musí býti podstatou příbuzny, ježto jinak kontinuita čili plynulost všech úkonů a vědomí byla by naprosto nepochopitelna. Až potud budiž zde promluveno o podstatě duše a poměru jejím ku hmotě živé. Zastaralý dualismus duše a těla jest tím ovšem nadobro odmítnut, na jeho místo však položen dualismus vyššího způsobu, jehož s oním nikterak stotožniti nelze. O jeho podstatě bude později promluveno.

Kap. III. O kontinuitě.

Co jest kontinuita úkonů a vědomí? Je to ta nezvratná jistota, že každá změna jakéhokoliv úkonu, ba každá nahodilá a lokální změna zevními příčinami způsobená, přenáší se ihned na všecky úkony, takže tyto v každé době života jsou v rovnováze, ovšem stále se měnící. Co jest ú k o n po stránce smyslového názoru, to jest vědomí po stránce metafysické. Příklad poslouží k objasněnívěci. Přijímání potravy jest po stránce smyslového názoru čili fysické přizpůsobování hmotných částic, t. j. formování dle vnitřního zákona, v příslušných částech obsaženého, v jisté chemické složení; tímto formováním ony částice spolu stávají se účastnými životních úkonů na svém místě a spolu slouží, přijaty jsouce do výživné kapaliny čili krve a příšlušných datších změn zakušíce, k výživě všechněch částek organismu. Po stránce fysické jest tedy úkon zažívací a rozváděcí a vyživovací dějem prostě chemickým, po stránce metafysické pak jest to děj vědomí. Orgánové vědomí oněch částek totiž a spolu i celého organismu pochody životními zakouší jistých změn, které přijetím potravy se odstraňují. Abychom ale již zde zamezili dvojsmyslnost, budiž toto připojeno. Co nazýváme hmotou a hmotnou částicí jakoukotiv, jest předem jakýs útvar našich smyslů, obzvláště zrakového. Avšak hmota a její částice jsou také samy sebou něčím, co přímo s mým vědomím nesouvisí. Co jest tedy podstata hmoty a hmotných částic? Co jest ono něco, jež jako činnou podstatu při všech dějích fysických a obzvláště chemických klademe a za samostatné považujeme? Samo sebou jest toto něco také vědomím, jež ale s mým vědomím a vědomím jiných živých bytostí souvisí přímo. Přijímá-li tedy organismus potravu sobě assimiluje, jest to ve smysle chemickém a fysickém praeformování a přisvojování nových částic, ve smysle metafysickém rovněž přetvořování a přisvojování nových součástek vědomi, kteréž do celku orgánového vědomí živé bytosti jsou přijímány. Tyto na první pohled paradoxní myšlenky dojdou postupem těchto výkladů úplného odůvodnění, jakož pisatel v hlavním svém spise svrchu jmenovaném již s dostatek učinil.

Jako o úkonu zažívacím a rozváděcím mohli bychom i o všech ostatních promluviti a zvolíme za další příklad nějaký úkon, jenž obzvláště za psychický bývá pokládán vnímání zrakové jest po stránce fysické řadou dějú chemických s ohromnou rychlostí vznikajících a opět zanikajicích, zkrátka opětujících se v nesmírně rychlém rhythmu. Dle rozdílnosti kvalit zrakových jsou tyto děje též svou chemickvu podstatou poněkud rozdítné, i rhythmus střídání čili opětováni nestejný. Ve smysle metafysickém pak jsou tyto děje vznikem jistého způsobu vědomí, kterýžto vznik ihned na ostatní úkony svou třeba docela nepatrnou, po případě ale velmi nápadnou působnost rozšiřuje. Známo jest, jak prudce působí silné světlo, takže vliv jeho šíře se s dosti značnou rychlostí, způsobuye reflektorické pohyby za účelem zamezení neb seslabení světla. Jindy opět jakási sestrojení zrakového obzoru, čili jak říkáme, jisté spojení pocitů zrakových ihned vybavuje příslušné appercepce, a tyto opět reflektorické pohyby organické ano i reflexy hosterních svalů. Říkáváme v takovém případě, že vnímáním zrakovým a jistými appercepcemi byly probuzeny city mírnější neb živější. Co ale jsou tyto city - jsou to změny v některých úkonech více méně, silně zjednané a tyto úkony buď rušící aneb zrychlující.

To jest tedy význam kontinuity, kteráž právě jako podstata organismu sama, má jednak význam fysický a chemický, jednak metafysický. Z toho následuje, že nic nemůže se díti ani v úkonech vegetativních, ani v těch, jež obzvláštním smyslem psychickými nazýváme, co by nepůsobilo dle síly své na celý organismus, t. j. na hmotné jeho sestrojení po stránce fysické, a na svědomí jeho celkové po stránce metaysické.

Jako tedy ve smysle fysickém organismus jest pevně sestrojeným celkem nejmenších anatomických prvků čili buněk a pletivných výtvorů a jich součástek chemických, tak jest ve smysle metafysickém sestrojením individuálního vědomí, jež zdánlivě jest in rerum natura samostatnou podstatou, skutečně ale veskrze souvisí se světovým celkem. O této dvojstrannosti podstaty organismu platí ona důležitá zásada Spinozova: "Ordo et connexio rerum idem est ac ordo et connexio idearum."

Organismus jest takto ve smysle současnosti jedním souvislým vědomím: týmž jest ale rovněž ve smysle posloupnosti, neboť vědomí toto zvolna a zákonitě se měníc činí se všemi fasemi těchto proměn opět jedno nerozdílně souvislé vědomí. I zde platí po stránce fysiologické zásada přesné jednotnosti, že totiž každý moment života jest podmíněn celou dobou předcházející. Kontinuita živého organismu jest tedy i ve smysle fysickém i ve smysle metafysickém jednak současná, jednak posloupná, čili simultánní a sukcessivní.

Avšak tím jsme pojmu kontinuity nevyčerpali, organismus jest výsledkem vývoje vajíčka. Oplozená buňka přijavši do sebe součástky jiné buňky a spolu jisté nepotřebné částice vyloučivši, počíná se děliti ve 2-4-8 atd., a tyto dělením povstávající buňky jsou v původním obalu vaječném spolu rostoucími obsaženy a uzavřeny. Buňka vaječná, jsouc vyživována v děloze, dělením spolu vzrůstá, tak že ve vaječném obalu pozvolna dospívá organismus. Jako ve smysle vývojeslovném organismus vyvíjí se dle zákona immanentního a k určitým cílům směřuje, jež arci nahodilými nepravidelnostmi v době těhotenství mohou býti pozměněny a porušeny, tak i po stránce metafysické z původního buněčného vědomí vzrůstá a vzmáhá se přijímáním potravy a dělením vědomí vznikající bytosti. Kontinuita organismu jeví se nám zde jako výsledek vývoje. Původní buňka byla jednotným vědomím, zdánlivě samostatným, opravdu ale s organismem mateřským v nepřerušeném spojení, což ze způsobu vyživováni přímo vysvitá. Buňka rozdělí se pod vaječným obalem ve dvě, každá z těchto opět ve dvě atd. Kdyby každá z těchto buněk dělením vznikajících byla prostě samostatným individuem, pak nelišila by se ona individua od živočichů jednobuněčných samostatně žijících. Avšak to naprosto odporovalo by zákonu a směru vývoje, vždyť každá z oněch buněk jest stavivem, jemuž určité místo v soustavě budoucího organismu jest vykázáno. Spolu s tímto dělením zajisté děje se také rozlišování, ježto vznikající buňky rozdílným účelům slouží a ponenáhlu rozdílné orgány a úkony symmetriky rostoucího organismu připravují. Týž zákon tedy, jenž proniká a ovládá vajíčko před oplozením a vzrůst jeho podmiňuje, jenž po oplození pak sdruživ se se zákonem chamové buňky bližšího určení a spolu podněty k vývoji získal, ovládá i nadále všechen vývoj. Rostoucí embryo jest neustále uzavřeno vaječným obalem a takto i hmotně jednotnost jeho naznačena, a proto lze vším právem souditi, ano jest to věcí samozřejmou, že celé jest proniknuto tvůrčím zákonem vývoje. Pro tento zákon výborně hodí se nám Spinozův pojem "natura naturans". Neboť není to zákon mimo rostoucí individuum položený, dle něhož by jako vzoru jiná mocnost vývoj řídila a prostředkovala, nýbrž zákon immanentní t. j. v podstatě vajíčka samé obsažený.

K této bude nám nyní blíže přihlédnouti. Ona ovládá nejen skrovné počátky rostoucího individua, nýbrž i veškeren vývoj poembryový až do ukončení života. Pletivné buňky, ač zdánlivě hmotně do jisté míry samostatné, jsou přece idealiter sdruženy v celkovou soustavu sjednocených působností. Co sdružuje tedy organismus? Co zjednává onu přesnou jednotu, takže nic neděje se na nějakém místě hmotného sestrojení, čeho by všecky hmotné částice přenesením nestaly se účastnými? - Fysiolog odpoví nám, a to vším právem, že nervová soustava jest oním sdružovatelem, onou páskou, která sjednocuje a vyrovnává všecky změny. Avšak zde ihned připadá nám nějaká pochybnost, máme-li totiž zřetel k rostoucímu embryu. Zde není nervové soustavy, aspoň s počátku, ta teprve zvolna se piřipravuje po vytvoření roury míchové a přece jest tu nejpřesnější sjednocení. Ašak i nervová soustava skládá se z diskretních částic, t. j. především buněk, z nichž vlákna vycházejí. Tedy v obou případech jest vlastně pochybnost táž: Kterak hmotně samostatné částice tak úzce mézi sebou souvisí, že sestrojují jednotný celek úkonů a vědomí? Pojem vodění, na němž fysiolog přirozeně přestává, nám tu naprosto nedostačuje. Neboť není ani nejmenší pochybnosti, že vodění a přesné sjednocení vjednotu současnou a posloupnou nejsou naprosto stejné pojmy. Při vodění totiž, obzvlášť béřeme-li tento pojem ve smysle fysickém, vodící částice t. j. pohyb sdělujíci atomy, zůstávají bez opravdového vnitřního styku . V organismu nejde ale jen o vodění, nýbrž o sdružení a sečtení všeho, co děje se, v sumu věcnou, která na všech místech organismu svou působnost projevuje, byť i sčítanci její nebyly přirozeně všude stejně mocní.

K objasnění kontinuity nevyhovuje nám tedy ani pojem přírodovědeckých atomů ani postulát jednoduchých samostatných bytostí po způsobě metafysiky Herbartovy. Pojem těchto ovšem byl pro metafysiku onoho času značným pokrokem, neboť tu na místě hmotných a jen nárazem pouhý pohyb sobě sdělujících atomů byly doloženy bytosti vědomí schopné, které přirozenou měrou všecky změny sobě sdělovati mohly. Herbartovou metafysikou tedy pojem vodění ovšem teprv nabyl vniterného významu, byl takřka oduševněn a záhadám fysiologickým a psychologickým více přizpůsoben. Avšak to nám daleko ještě nedostačuje. Na dráze, kterou začal Herbart, jest nám tedy dále kráčeti a nejen pojem působnosti konstatovati, nýbrž i živou souvislost všechněch věcností, které sestrojují netoliko živý organismus, nýbrž i neživotnou hmotu. A tu jest předem poukázati k omylu, jehož Herbart bezděčně se dopustil.

Pokládaje po způsobě Leibnitzově duši, t. j. dle názoru jeho sídlo individuálního vědomí, za monadu čili samostatnou jednoduchou bytost, ano onen pojem samostatnosti proti Leibnitzovi ostře vytknuv, neuvážil, možno-li, aby jedna taková monada ovládala soustavu z trillionů monad se skládající. Že to se stanoviska mechaniky je naprosto nemožné, že nekonečně malý činitel na soustavu konečné velikosti jen nekonečně malé působnosti provozovati může, to onomu bystrému a důvtipnému mysliteli docela ušlo. Příklad věc poněkud objasní: Mysleme si soustavu sluneční, t.j. slunce a všecky jeho oběžnice s jejich průvodci atd. a obraťme zřetel k některé z oněch malých a nepatrných planetoid, které většinou mezi drahami Marta a Jupitera se nalézají. Jisto jest že i taková nepatrná hmota, třeba by jen na milliony kilogramů čítala, působí na celou soustavu sluneční, t. j. do pohybu oběžnic a průvodců rušivě zasáhá. Avšak tato působnost jest jen nekonečně malá, abychom tak řekli, a mizí docela před působností mocných činitelů, jakým jest především slunce a potom zvláště Jupiter. Bezděčně připadá tu člověku na mysl ona bajka, kterak moucha usednuvši lvu na hlavu, domnívala se, že jej tíží. Jisto tedy jest ovšem, že i nejmenší částice organismu působí na celek jeho, avšak, jak již řečeno, takovou měrou, že před většími působnostmi působení jich zcela zmizí. Již tato prostá úvaha mechanická byla by mohla Herbarta i Leibnitze presvsdčiti, ze duše nemůže býti monadou, ježto by tato na celek nikterak působiti a jej ovládati nemohla. Onen oblíbený postulát jednoduchosti duše jen potud může nějakou platnost podržeti, pokud podstatu její žretelem k organismu docela mlhavě a mythicky klademe, což však ani Herbart ani Leibnitz ani Lotze, jsouce mysliteti a filosofy, nečinili ani činiti nemohli. Všichni tři naopak, každý dle svého způsobu, snažili se pojem věcnosti přesně vytknouti a pro postulát duše využitkovati. Metafysik a psycholog, činí-li nárok ten, že objasniti chce zkušenosti naše psychologické a přírodovědecké, nesmí si libovati v názorech mlhavých a mythických, to ponecháno budiž mystikům a okultistům, jimž nejde o zvelebení vědy, nýbrž o to, aby svým vážným i romantickym citům daly zdánlivě vědecky podklad. Tedy také nutno vždy míti na paměti, že naše vědomí a úkony jeho, že všecky děje, jež v obzoru jeho se odehrávají, jsou po stránce fysické prostě mechanického významu, že tudy i při nich platí zásady mechanické byť i děje tyto byly ohromně složené. Arci i Herbart správně pojímal význam dějů psychických, pokládaje je za síly, navzájem buď se sdružující aneb proti sobě působící. Při tom však hověl omylům, jež celou jeho nauku podvracejí a zbytečnou činí. Předně měl nepravý pojem o vzniku představy. Relativní vznik jakékoliv představy - a relativní ovšem jest, ježto vědomí vzniknouti vůbec nemůže -jest zcela něčím jiným, než Herbart se domýšlel. Než o tom prozatím nutno pomlčeti. Dále Herbart pominul nejdůležitějšího a základního činitele našeho vědomí vůbec, orgánové vědomí, bez kterého děje psychické prostě jsou nepochopitelny. Posléze - a to je TO PROTON PSEUDOS jeho metafysiky a psychologie - pokládal ohromný svět individuálního vědomí za něco, co odehrává se intra parietes, abychom tak řekli, jednoduché věcnosti. Tím vším jeho celá hypothesa psychologická pozbývá platnosti a vede k nepravým výsledkům.

Chtějíce tedy postihnouti podstatu kontinuity a té bytosti, která ji zjednává, musíme především upustiti ode všech běžných a oblíbených postulátů nepravé metafysiky a psychologie. To předem jest postutát jednoduché samostatné věcnosti, ať po způsobě Leibnitzově neb Herbartově neb Lotzově jej vyjádříme; ten prostě třeba zavrhnouti, neboť jest to lichá hříčka myšlení, která se rozbíjí o základní jistotu u kontinuity. Ne z jednoduchých samostatných věcností lze pochopiti kontinuitu úkonů a vědomí, nýbrž jen z podstaty naprosto plynulé a, jakož samo sebou se rozumí, složené. I zde jest nám proti zastaralým předsudkům bojovati. Herbart pokládal za věc samozřejmou, že nejmenší opravdové částice toho co jest, jsou samostatné věcnosti. Odkud tato domnělá samozřejmost? tážeme se. - Odnikud jinud, než z pouhého zdání našeho smyslového názoru. Poněvadž částku pevné hmoty neb kapaliny lze rozděliti v částice od sebe oddělené, ani chemickou ani jakoukoliv jinou pozorovatelnou působnost na sebe navzájem nejevící, proto domníváme se, že jsou opravdu realiter od sebe odděleny a v pravém smysle samostatny. Avšak kdyby tomu tak bylo, ani nejobyčejnější úkazy fysické nedaly by se opravdu pochopiti, tím méně pak děje chemické, sestrojení živé hmoty a posléze fundamentální úkaz vědomí. Již prostá a všeobecná zkušenost pravidelného tvaru, tedy především krystalisace, nedovoluje nejmenší částice pokládati za diskretní, nýbrž nutno za to míti, že sestrojení jejich jest jednotným a plynulým celkem, ježto jinak nelze pochopiti, proč přitažlivost krystalů v rozličných směrech jest rozdílná s přesně zákonitá. Ona domnělá samostatnost nejmenších částic jest tedy jen hypothesou, toliko smyslným názorem doporučenou a ničím více neodůvodněnou. Nepodmíněný klad Herbartův jest ale pouhou hříčkou slov, pokud má sloužiti k tomu, aby o jakosti věcných základů světa bylo rozhodnuto. Žádná apriorická pojmová konstrukce, žádný domnělý logický imperativ nedovede nám zjeviti podstatu světa a jeho úkazů, toliko bedlivé pozorování a srovnávání vede k hypothesám, jež postupem stále víc a více pravděpodobnosti mohou nabývati.

Jen absolutně plynulá věcnost dovede vysvětliti nám sjednocenost úkonů a jednotnost vědomí. Že i takovou nutno pokládati za složenu z nejmenších částic, vysvítá z úkazů fysických a chemických. Že ale tyto nejsou opravdové a samostatné, tedy věcnostmi ve smysle Herbartově, rozumí se samo sebou, ježto by tím žádaná předkem plynulost čili kontinuita opět byla zrušena. Kdyby ale na př. stoupenec Herbartovy nauky namítal, že takový postulát nesrovnává se s pojmem nepodmíněné věcnosti a absotutního kladu, odpovíme prostě, že nemáme vůbec žádného pojmu o věcnosti, ježto není prostředku, jímž by se dala vystihnouti a že všeckny v té příčině činěné logické konstrukce, jak již pověděno, jsou lichými hříčkami.

Prostý následek onoho požadavku jest ten, že ona věcnost, jež zjednává kontinuitu tějů, všecku opravdovou mnohost vůbec a oddělenost vylučuje. Tedy duše jakéhokoliv organismu, ač zdánlivě z velikého množství partiálních duší jest složena, bude přece v pravém smysle slova toliko jednou nerozdílnou jednotou a věcností opravdu nedělitelnou.

Avšak úvahy vedou nás nutně ještě dále. Živá bytost není věcí samostatnou, nýbrž všude souvisí s těmi podmínkami pozemskými a světovými, na nichž trvání její se zakládá. Zkrátka, oni důležití činitelé, jež zahrnouti lze slovy voda a jiná potrava, vzduch a světlo atd., a jež neustále do organismu zasahají, vedou k nezbytnému přesvědčení, že ona pro organismus postulovaná kontinuita sahá i za živou bytost. A poněvadž nejen živočichové a rostliny, nýbrž i nerostné hmoty naší země oněm vlivům terrestrickým a kosmickým neustále jsou podrobeny, a hmoty světové rovněž neustále vzájemně na sebe působí, tedy nutno požadavek kontinuity rozšířiti na celek světový. Ano již ta pouhá jistota, že mezi hmotami vůbec neustále něco se děje, že vzájemně chemicky na sebe působí, že dovedeme chemické děje libovolně zjednati a s velikou rozmanitostí střídati, již tato jistota vede nutně k požadavkům kontinuity. Neboť mysleme si dvě částice hmotné, jež buďto soudržností neb chemickou spojivostí na sebe působí, možno-li děj takové působnosti pochopiti, jsou-li věcně a podstatou od sebe odděleny? - Kde zasahá a do b, a kde b do a, kde jest vůbec nějaké společné dějiště čili ústředí, na němž by obě působnosti se stýkaly? I zde opět bojovati jest proti zastaralým a utkvělým předsudkům. Poněvadž náraz dvou těles a sdílení pohybů jest úkazem tak všedním a obyčejným, proto domníváme se také, že jest nám zcela zřejmým a jasným. Avšak tomu nijak není. Co děje se, když dvě kuličky ze slonoviny na sebe narážejíce sobě své rychlosti sdělují, a kterak děje se, o tom ani nejmenšího ponětí nemáme. Domníváme se tedy ovšem, že onomu ději rozumíme, ale jest nám právě takovou hádankou jako děje psychické. Avšak co děje se mezi dvěma kuličkami ze slonoviny, děje se podobnou měrou měrou při působnostech chemických, při přilnavosti, při působení tepla, světla, elektřiny, magnetismu a při jiných úkazech. Vždy a všude působí částice vzájemně na sebe, děj takto se odehrávající jest ve smysle fysickém mechanický, t.j. pohyb a změna stavu pohybového. Avšak toho způsobu děje v živé bytosti spojeny jsou s vědomím a střídáním jeho, tedy i naopak souditi možno, že změny vědomí nastávají, kdykoli a kdekoli změny chemické a fysické se dějí.

Zde právem mohl by někdo se tázati, čí to vědomí jest, o kterém mluvíme a jež klademe pravíce, že každému ději chemickému hmot jakýchkoli, nejen snad životných, nýbrž i všech neživotných čili nerostných odpovídá změna vědomí. K rozřešení této pochybnosti poslouží tato úvaha. Celek světový skládá se z ohromného počtu zdánlivě samostatných těles čili stálic a kromě toho ze hmot rozptýlených, jež nazýváme mlhami čili mlhovinami. Všecky tyto hmoty působí neustále nějak na sebe a sestrojují velmi složité pohyby, jež arciť namnoze jen hádati můžeme, ježto kromě pohybů sluneční soustavy a pozorovaných vlastních pohybů stálic atd. jiného názoru o tom nemáme. Všeobecné faktum gravitace, jehož dalekosáhlost pro filosofický názor světový právě tak oceniti jest, jako kontinuitu individuálního vědomí, poučuje nás tedy beze vší pochybnosti, že tentýž základ kontinuity, jejž pro tuto za nezbytný uznáváme, i pro onu postulovati třeba. Celek světový jest tedy přesně sjednocené ústrojí, a to ne snad jen v obrazném smysle, nýbrž ve smysle nejopravdivější skutečnosti. Co kdykoli a kdekoli se děje a dáno, jest sděleno všechněm částem onoho celku bez rozdílu, tak že opravdu všecky děje světové jsou jistou měrou v každé nejmenší částici čili atomu znázorněny. Celek světový jest tedy opravdu analogon živé bytosti čili organismu, avšak ne složitého, jako je lidský a jiný podobný, nýbrž nejprostšího, totiž buňky. Co v nejprostším organismu podmiňuje vědomí a jeho střídání, to jsou rozmanité a složité pohyby větších a menších částic. Živá buňka, n. př. amoeba neb bílé krevní tělísko, jest dějištěm neustálých pohybů. Jednak totiž vykonává celkové pohyby, jimiž s místa se hýbá, t.j. mění svůj celkový tvar neustále ač zvolna, úžíc se a protahujíc a stahujíc, brzy tím brzy oním směrem a výpustky vysílajíc; pak ale pozoravati lze v ní neustálé proudění, jímž větší částice v pohybu se udržují, a posléze nutno v ní klásti pohyby molekulové a atomové. Takovým neustále měnícím se dějištěm pohybů jest i celek světový. Podle velkolepých pohybů celých soustav stálicových nutno souditi, že koná amoebovité pohyby, totiž velmi zvolna na některých místech se úží a roztahuje a opět stahuje. Tak jest n. př. pohyb celé sluneční soustavy jako celku dokladem takových velkolepých pohybů, a ten opět možno pokládati za člen ještě složitějších a rozsáhlejších pohybů. Posléze odpovídají pohyby uvnitř jednotlivých soustav, na př. naší sluneční a jiných soustav z množství stálic se skládajících, jako jsou se vší pravděpodobností Plejady, pohybům molekulovým a atomovým.

Pouhá jistota všeobecné gravitace jest tedy nejzřejmějším návodem k tomu přesvědčení, že celek světový nelze mysliti i bez ústředí, jehož podstatou jest přesná kontinuita. Z toho pak následuje, že jedna a v pravdě nedělitelná podstata ovládá veškeré děje světové, jejichž nepatrným členem jsou n. př. děje na naší zemi se střídající a tedy i život organismů. Že tato jest spolu všeobsáhlým a nerozdílným vědomím, to jako prostě odůvodněný postulát následuje z úkazů dosud uvedených. Organism jest vědomou bytostí, čili abychom přesněji se vyjádřili, jest jako takový ipso facto vědomím, organism a jeho sestrojení jest ale jen zvláštním případem dějů chemických, a domnívati se, že tento zvláštní způsob jejich teprv tvoří vědomí, že tedy kromě protoplasmatu aneb dokonce buňkoviny mozkové, jak Eduard Hartmann zcela bezdůvodně předpokládá, není žádného vědomí, to zcela odporuje zásadě totožnosti. Ostatně, jak již ukázáno, jsou hmotné děje protoplasmatu dokonalé analogen dějů světových, a tyto oněch. Kdyby někdo namítal, že protoplasma jest směsice polotekutá, celek světový však že jí není, tu by ovšem námitkou takovou dával na jevo nevědomost a obmezenost. Neboť smyslový názor kapaliny jest právě jen smyslovým úkazem, jako hmota pevná, odtud pochodícím, že nedovedeme jednotlivé členy jeho od sebe oddělovati a rozeznávati. Domnívati se, že protoplasma teprve tvoří vědomí, jest tolik jako klásti, že nějaký způsob sestrojení hmotných částic a oné podstaty plynulé a pohybů obou způsobuje něco, co ani ve hmotných částicích ani v oné podstatě dáno není, a to ovšem jest absurdní. Není-li tedy vědomí podstatou hmoty a onoho plynulého ústředí, jež klademe, vůbec ještě dáno, pak také nižádným způsobem vzniknouti nemůže; neboť z ničeho nemůže povstati něco, čili podstata zůstává při všech změnách tím, čím jest.

Ze všech těchto důvodů následuje nutný postulát, jenž nezvratným přesvědčením se státi musí, že celý svět netoliko nerozdílnou a přesně sjednocenou bytostí, nýbrž i jedním souvislým a nedělitelným vědomím jest. Odtud také vyplývá odpověď k oné otázce, čí ono vědomí jest, jež při každém jakémkoli hmotném ději dle analogie našeho individuálního klásti musíme. Všecky děje hmotné, ať na naší zemi se odehrávají, ať kdekoliv jinde ve světovém prostoru, přispívají jen k sestrojení onoho světového vědomí, jaké v každé době dle celkových podmínek jest a býti musí, právě jako hmotné děje v některé části organismu přispívají k celku jeho vědomí. Jako tedy každá pletivná buňka, zdánlivě samostatným jsouc vědomím, přece toliko částicí onoho celkového vědomí jest, tak každá hmota, ať jakkoliv sestrojená, životná neb neživotná, jest toliko členem všeobecné světové kontinuity, členem jednotného nedělitelného světového vědomí.

Již zde dospíváme k důsledku, jejž shledáváme nejprve u Elejského filosofa Parmenida, že všecka mnohost ve světě, pojímá-li se přesně jako mnohost samostatných věcností, jest nemožná, poněvadž ale skutečně mnohost dána jest, že musí spočívati na klamu našeho smyslového vnímání. Že přese všecku nekonečnou mnohost základních prvků světových dějů a světové podstaty přece celý svět jest nerozdílnou a nedělitelnou věcností čili podstatou, to jest spor, jejž z našich názorů světových odstraniti prostě jest nemožno. Avšak rozbor zkušenosti, jejž dále ještě provedeme, ukáže nám, že onen spor aspoň částečně odstraniti a ze svých příčin pochopiti se dá. O tom v příští kapitole. Jako výsledek dosavadních úvah můžeme však zjistiti to, že nutno nám klásti požadavek podstaty absolutně plynulé, na níž zakládá se jednak kontinuita osobního vědomí nám každému toliko daného, jednak plynulost a nerozdílná souvislost všechněch dějů světových vůbec, v níž onano kontinuita daždého individuálního vědomí jako článek ohromného řetězu dějů jest obsažena.

Kap. IV. Bližší stanovení pojmu věcnosti.

Právě zmínili jsme se o sporu, jenž v názorech smyslových nutně se vyskytá, ježto nám přece zřejmá mnohost hmot dána jest, již každou opět z velikého množství nejmenších čili nedělitelných částic složenou vidíme, kdežto naproti tomu kontinuita vědomí a všechněch světových dějů podstatu absolutně plynulou a jednotnou vymáhá. Přírodozpytec a především chemik jest beze vší pochybnosti oprávněn klásti nejmenší čili nedělitelné částice chemických tak řečených prvků, protože netoliko kvantum nějaké pevné hmoty můžeme rozptýliti, takže nejmenší částice stejné chemické podstaty od sebe jsou odděleny, nýbrž i tyto opět v různé částice rozložiti, které dosavadními prostředky chmickými dále rozložiti nelze. Prvé nazvány byly molekulami, druhé atomy. - Možno nějaké kvantum pevné hmoty rozpustiti v kapalinách, především ve vodě, a z takového roztoku pevné těleso beze změny chemické zase obnoviti; možno rovněž kapalinu proměniti v páru a dostatečně vysokou teplotou v absolutní plyn, jejž zpátečním pochodem opětně v páru, pak v kapalinu, ano i v pevné těleso převésti dovedeme. - Posléze ukazují chemické děje, že jednoduché fysické podstaty, molekuly, dají se rozděliti v atomy, tím že je v jiné sloučeniny přetvořujeme. Není tedy pochybnosti, že jsou hmotné podstaty, ve fysickém a chemickém smysle samostatné, dány. Přírodověda z této zkušenosti odvodila metafysický závěr, že nejmenší částice hmoty vůbec, jež nazývá atomy, jsou v pravém smysle slova samostatné, zkrátka absolutními jednotkami. Podobně soudí Herbart, že jednoduché podstaty věcné, jež reály nazývá, jsou prostě samostatnými věcnostmi. Přírodovědecké, ba i zcela všední zkušenosti životní zdají se tento názor jako jedině správný potvrzovati. A kdyby nebylo kontinuity vědomí, celek organické bytosti v fodnotu zahrunující, přestali bychom na onom přírodovědeckém postulátu. Avšak ona kontinuita vede nutně k požadavku absolutně plynulé podstaty. Kterak tedy má se onen všeobecný úkaz dělitelnosti k druhému neméně všeobecnému úkazu kontinuity? Dostačí klásti toliko jednoho druhu věcnosti, jako činí n. př. fysika a chemie, neboť i éther pokládá se za složený z diskretních molekul a atomů, a jako rovněž činil Herbart, Leibnitz a Lotze? - Patrně každou takovou hypothesu doplniti bylo by druhou hypothesou, že onyno zdánlivě samostatné věcnosti nějakým nám neznámým způsobem dovedou splynouti v kontinuitu vzájemné působnosti. Takový názor metafysický byl by sice jakýmsi pokrokem, avšak zůstal by neúplným a nedokonaným, a přirozená bádavost lidského ducha nemohla by na něm přestati. Avšak rozbor zkušenosti poskytuje nám na štěstí podnětu dosti, aby onen neúplný názor byl doplněn a k jasným pojmům metafysickým vedl. Tyto zkušenosti bude nám nyní blíže sledovati.

Prosté děje chemické, jež v laboratoři každodenně se provozují, ba i složitější substituce a sklady čili synthesy, jež nynější organická chemie tak důmyslným způsobem provádí, neposkytují žádného opravdového podnětu, abychom od obvyklého názoru samostatných věcností fysických a chemických upouštěli. Ovšem ale jsou nám dány děje, jež s oním pojmem srovnati se nedají. Jsou to úkazy, jež pozorujeme při veškerém životě a vývoji organismů. Všecky úkony životní, zachování organismu i jeho vznik, ukazují zřejmě, že v živé bytosti působí praeformativní síla, která způsobuje, že přijaté potravě vnucuje se chemické sestrojení, jehož by sama sebou a bez takového mocného podnětu schopna nebyla. Příkladů k objasnění možno celou řadu uvésti. Rostlina přijímá ze vzduchu kysličník uhličitý a ze země vodu a nerostné součástky, aby svou tvořivou silou sestrojila uhlohydráty, bílkoviny a tuky, zkrátka živé protoplasma. Živočich rovněž přijímá živé neb odumřelé částky rostlinné a živočišné, aby z nich utvořil protoplasma a takto neustále doplňoval spotřebované součástky buněk i také nové buňky tvořil. Stižen-li organism škodlivými vlivy, na př. nějakou chorobou, aneb násilně-li zničeny byly částky jeho pletiva, působí ona praeformativní síla k tomu, aby škodlivé vlivy byly odstraněny, zmařené částice pletiva obnoveny. Tyto úkazy nepřímo pozorovati lze jak při vyvíjejícím se tak i při rostoucím a stupně dospělosti dosáhším organismu, zkrátka při celém jeho vývoji. Avšak s touž základní působností shledáváme se i na jiné straně úkonů životních. Veškerý život zakládá se na tom, že sloučeniny vytvořené onou praeformativní silou neustále kyslíkem se ruší a rozkládají; sklad a rozklad jest rhytmus dějů, jenž s nestejnou rychlostí při různých úkonech neustále se vystřídává, ano při všech dějích organismu platnost má, pokud tento vůbec žije. To pozorovati lze především při reflexech u živočichů. Nejen smršťování kosterních svalů, nýbrž i pravidelná rhytmická innervace srdce, pak hladkých vláken žaludečních a střevních a nahodilejší innervace všech žláz při vyměšování podává nám děje opětovaného skladu a rozkladu. Avšak setkáváme se s nimi i jinde. Smyslové vnímání, především zrakové i sluchové, pak též tepelné, spojeno jest s pravidelným rhytmem skladu a rozkladu, jenž potud trvá, pokud ono se udržuje. Smyslové vnímání spojeno jest se spotřebou látek, jež neustále krví dosazovány býti musí, aby se mohly ony úkony udržovati. Přestane-li dosazování látek, přestává i smyslové vědomí a nastává relativní bezvědomí. Tak děje se sevřením obou karotid, tak děje se i přirozeně při omdlení a spánku. Jako při úkonech vegetativních a vůbec při působnosti svalové, tak i při smyslovém vnímání pozorovati možno dva děje. Jednak sestrojení vysoce složiných sloučenin, kteréž děje se onou mohutnou silou praeformativní, jednak náhlé rušení těchto sloučenin působením kyslíku. Že ona síla působí při tvoření a obnovování součástek potřebných, to jest ovšem přímo patrno; ne tak patrno jest to při smyslovém vnímání. Snadno by mnohý mohl mysliti, že při pocitech zrakových, sluchových a tepelných atd. dostačí přímá působnost zevních činitelů, sdělení určitých pohybů. Že tomu tak není a býti nemůže, odtud nejlépe poznáváme, že celého fylogenetického vývoje zapotřebí bylo, aby onyno smyslové činnosti, jak je na sobě známe, byly připraveny. Že zevní vlivy pozemské a kosmické nepůsobí stejně na mikroskopického života a na výše vyvinuté zvíře a posléze na čidla lidská, jest srozumitelno; celého vývoje fylogenetického bylo zapotřebí, aby čidla se vytvořila tak, jak je pozorujeme u nejvyšší třídy živočichů, savců, a zvláště u člověka. Tedy jest také smyslové vnímání co do kvality zcela rozdílné u nejnižších a u nejvyšších živočichů, přes to, že pozemské a kosmické vlivy při tom působící jsou stejné. Jisto vůbec jest, že by naše smyslové vnímání nebylo takové co do kvality a rozsahu, jaké jest, kdyby naše čidla tím právě způsobem nebyla sestrojena.

Z toho následuje, že čidla při vnímání nejsou snad jen trpná čili prostě receptivná, jak stará psychologie ráda předpokládala, nýbrž nutno souditi dle složitého jich sestrojení, že provozují rozbor toho, co zevními dojmy ve směsici jest podáváno, a že každou kvalitu nějakým způsobem ustalují. Čidla jsou tedy při vnímání činná, a ačkoliv nedovedeme dosud nikterak do podrobností působnost jejich sledovati, přece postačí, zjistíme-li, že tak jest. Nemohouce zde do širšího výkladu se pustiti, naznačíme prostě, v čem asi ona čidlové činnost spočívá, odkazujíce na spis svrchu jmenovaný. Zkrátka, lze se vší pravděpodobností tvrditi, že čidla, zejména zrak, sluch a čidlo tepelné, sestrojují příslušné složité sloučeniny, jež působením kyslíku neustále opět se rozkládají. Jednak kvalita oněch sloučenin, jež empiricky zjistiti nikdy nebude možno, jednak rychlost rhytmu při skladu a rozkladu podmiňuje i rozdílnou kvalitu rozdílných čidel, i rozmanitost každého čidla zvláště. O této věci prozatím dosti.

Konstatujeme tedy všeobecnou jistotu při všech úkonech organických. Při každém jakémkoliv úkonu, ať prostě vegetativném, ať čidelném, ať apperceptivném, působí praeformativní síla organismu v ten smysl, že spojuje danou látku chemickou ve velmi složené sloučeniny, jichž bližší podstata nám asi nikdy známa nebude, poněvadž nelze do působivých ústrojů a jejich anatomických prvků, buněk, při činnosti samé nahlédnouti a dokonce chemickými reagentiemi zasáhnouti. Třeba při tom vždy míti na paměti, že chemismus živé a působivé hmoty a reakce téže hmoty, když odumřela, jsou zcela rozdílné věci. A poněvadž zejména do složitého a vyššího zvířecího organismu nelze pozorovacími prostředky vniknouti, zůstane bezpochyby onen chemism věčnou hádankou, a kdyby i na krásně možno bylo do něho vniknouti, byly by naše prostředky chemické k poznání jeho a k rozeznání dané rozmanitosti zcela nedostatečny. To platí zvláště o působnostech čidlových, a tedy nezbývá leč spokojiti se tím přesvědčením, že takové děje chemické se střídají. Ony velmi složené sloučeniny, jež zde předpokládáme, jsou prvkům chemickým takřka násilně vnuceny praeformativní silou organismu, a odtud snadnost rozkladu. Organism tedy neustále tvoří, a prostá působnost prvků chemických, jich affinita, která k nejprostšímu složení směřuje, neustále hubí ony výtvory praeformativní síly. Na tomto zdánlivém zápasu obou mocností věcných zakládá se především všechen život organický, zakládá se ale dále vůbec všecko, co se děje ve světě.

Než nám zde záleží především jen na činnostech organických, neboť na nich lze tuto pravdu nejpatrněji zjistiti. Že organism neustále tvoří, a prostá affinita chemických prvků neustále hubí, to jest tedy velice závažná pravda pro veškeré poznání metafysické; a jen z oněch dvou opačných dějů vyplývá známá zkušenost, že organism neustále se opotřebovává, a že třeba potravou spotřebované látky dosazovati.

Zdánlivě máme tedy před sebou dva činitele všech dějů světových, jednak praeformativní sílu, jejíž působnost především v životě organismů znamenati lze, jednak affinitu prvků chemických, které při všech úkonech životních podávají látku, oné síle se podrobující, avšak moci její rovněž neustále se vzpírající. Ale tento dualism, takto vyjádřený, nevyhovuje ještě potřebě metafysické, neboť jde nám o přesné pojmy, pokud ovšem je na základě zkušenosti získat lze. Nemůžeme tedy říci všeobecně, že jest dána hmota a síla praeformativní, poněvadž tyto pojmy vzájemně se nevylučují. Hmota, a to nejen organisovaná, nýbrž i neživotná, zdá se býti již výsledkem dvou činitelů, bez nichž by podstata její nebyla pochopitelná. To vidíme zcela patrně při hmotě organisované. Ta jest jež beze vší pochybnosti výsledkem oné praeformativní síly, a říci tedy, že organism skládá se ze hmoty organisované a síly praeformativné, bylo by rozhodně nesprávno. Máme-li tedy hmotu jako jeden z principů světových považovati, tak aby pojem její přesně byl vymezen a k němu nebylo nic přičítáno, co padá na vrub síly formující, pak ovšem nutno jest vystihnouti, až pokud sahá ve hmotě vůbec vliv a působnost onoho principu formujícího.

Za prvé působí patrně i v nerostné hmotě nějaký činitel, jenž podmiňuje zákonnost úkazů. Zde především uvážiti třeba, že všecky hmoty nerostné směřují více méně ku pravidelnému tvaru; pevná tělesa berou určitý tvar krystallový na sebe, a beztvárných těles poměrně jest málo; kapaliny opět sestrojují se v tvar kulovitý, kdykoliv působivé vnitřní síly mají převahu nad gravitací země. Proč ale hodláme tuto zákonitost tvarů klásti na vrub nějaké formující síly a nepřestáváme na tom, že jest to přirozená zákonitost hmotných prvků samých? - Odpověď je na snadě. Pravidelný tvar jakož i jiné úkazy spadající do molekulárné fysiky nedají se mysliti bez vzájemného působení nejmenších částic, jak svrchu již bylo naznačeno. Pokládáme-li základní prvky hmoty za prostě diskretní věcnosti, pak pozbýváme úplně možnosti pochopiti nějaké vzájemné působení. Zkrátka stýkáme se zde opět se záhadou kontinuity všech hmotných dějů již dříve naznačenou. Kontinuita ale není vlastností, která by se srovnávala s věcnostmi diskretními, prostě samostatnými. Avšak všecky děje, ať jsou jakéhokoli způsobu, požadují vzájemný styk, takřka sblížení se podstat působících. Tedy nutno souditi, že při všech hmotných dějích působí podstata plynulá, zjednávající mezi hmotnými částicemi vůbec vzájemný styk.

Za druhé. Ještě patrněji k témuž výsledku vede úvaha, že hmota, a tu máme především organisovanou na zřeteli, sestrojuje vědomí čili přesněji, že sama sebou jest vědomím. Avšak organisovaná hmota neustále tvoří se a doplňuje z nerostné. Kdyby mezi oběma byl podstatný rozdíl, pokud poměru k oné formující síle čili věcnosti se týče, nedalo by se pochopiti, kterak by z nerostné hmoty vznikati mohla ústrojná. Můžeme ovšem souditi, že v ústrojné hmotě formující síla více působí než v neústrojné, avšak tuto zcela vyprostiti z vlivu jejího nedovoluje právě naznačená zkušenost. Kdyby totiž neústrojná hmota prostě byla oddělena od oné formující podstaty, pak nedalo by se pochopiti, kterak se zmocňuje při tvoření hmoty organisované částic nerostné hmoty. Jest tedy velice pravdě podobno, že prvočástice hmotné nalézají se již při sestrojení nejprostší hmoty nerostné v nutném a nikoli nahodilém styku s onou postulovanou podstatou formující.

Za třetí. Jest úkaz, jenž obzvláště přispívá k utvrzení domněnky, že v prosté hmotě neživotné působí kromě vlastních hmotných prvočástic ještě jiná podstata, a to takovou měrou, že za jistých okolností nabývá úplné převahy nad chemickou rozdílností hmot, tak že tato ani k platnosti nedospívá. Jest to zajímavá zkušenost, že žhavé pevné a kapalné hmoty sebe rozdílnějšího chemického složení dávají vidmo souvislé. Klademe-li vším právem, že nesouvislá vidma čili jednotlivé čáry neb pásma vidmová naznačují podstatu chemickou příslušných hmot, pak musíme uznati, že v onom případě chemická podstata těles k platnosti nedospívá, a že zde působí něco, jehož platnost ve vší hmotě celkem jest totožná. To ale zajisté jest éther, jejž s postulovanou věcností formující ztotožňujeme. Působí-li při úkazech světelných nejen éther, nýbrž také chemická podstata těles, buď samostatně svítících aneb světelné úkazu jevících jen odrazem světla jiného zdroje, pak zajisté jest pravdě podobno, že v některých případech jeden z oněch činitelů, v jiných opět druhý převahu má. Ale právě onen důležitý úkaz, že ve žhavém stavu pevná a kapalná tělesa všecky paprsky, t. j. paprsky všech vlnových délek vydávají, může nás zřejmě přesvědčiti, že ve hmotě působí stále a nejen výjimečně ještě jiný činitel než hmotné prvočástice. Bližší výklad o této věci najde čtenář v prvém svazku spisu "die Hypothese der Seele" na stránkách 676-680.

Dle toho jest nám nyní stanoviti pojmy obou věcností, jež sestrojují všecky úkazy světové. Mysleme si provedeno oddělení obou těchto podstat, tak že bychom opravdové prvočástice hmoty myšlením a pojmem vystihli. Dle předešlých úvah nedá se mysliti, že by tyto prvočástice, ač od sebe na vzájem oddělené, tedy vzhledem k sobě samým diskrétní, byly v takovém poměru též k podstatě formující. Neboť, jak již svrchu připomenuto, nelze nijak pochopiti, že by podstata formující oněch prvočástic nějak zmocniti se mohla, kdyby vůbec s nimi nebyla v původním a nutném styku. Metafysický postulát dá se tedy stanoviti takto: Nutno uznati dvě základní podstaty světové, z nichž jednu nazveme prvočásticemi hmoty, kteréž nám ovšem naprosto jsou neznámé, druhou však formující silou, nám rovněž neznámou, kteráž mezi oněmi bez počátku, t.j. bez nějakého prvotného vzniku, udržuje vzájemnou kontinuitu. Poměr obou těchto podstat jest tedy takový, že je musíme považovati za nutně spojené a sloučené, sdružené bez možnosti rozloučení. Uznáváme sice rozdílnost jejich, avšak při tom spolu musíme chovati to přesvědčení, že sestrojují takřka jednu nerozdílnou a v pravdě nedělitelnou podstatu, která s celkem světovým jest totožna.

Onyno opravdové prvočástice hmotné, jež požadujeme, nutno ovšem klásti v počtu nám naprosto nevystižitelném. Co věcné jich podstaty se tkne, jsou-li mezi sebou stejné či kvalitou rozdílné, to jest záhada, kterouž nám nikterak rozřešiti nelze, neboť pro jedno i druhé dají se závažné důvody uváděti, a věc sama zůstává celkem bez podstatného významu. Z této mnohosti hmotných prvočástic následuje všecko zdání dělitelnosti a mnohosti v úkazech. Neboť ačkovliv podstata světová jest celkem, v pravdě nedělitelným a přesně jednotným, přece neustále střídá se poměr oněch prvočástic mezi sebou, ježto buď jich vzájemná affinita, buď panující a rušící princip převahu má. Dle toho poznati lze, v čem všechen vývoj světový záleží. Věcně nemůže se ve světě nic měniti, ona sdružená podstata světová jest stále táž, avšak poměr hmotných prvočástic vzájemný a tím i poměr jich k podstatě plynulé neustále a zákonitě se mění.

Klademe-li jako podstatu oněch prvočástic relativní diskretnost jich mezi sebou, musíme při druhé podstatě opačný požadavek učiniti, jak svrchu vícekráte již naznačeno. Poněvadž nám zkušenost všecko, co jest, čili svět, podává v názoru prostorném a my vůbec ze stanoviska svého vědomí vyprostiti se nedovedeme, musíme i metafysickou podstatu oněch dvou základů dle toho stanoviti. Cokoliv smysly svými pojímáme, jest prostorné, tedy musíme i podstaty oněch dvou světových základů (principů), pokud je názorně mysliti chceme, stanoviti jako prostorné. Pozdější úvahy ukáží nám, že toto stanovisko vědomí a názorů prostorových jest jedině správné, ježto nějakého pojmu ve smyslu transcendentním nejen zmocniti se nedovedeme, ale tento vůbec ani žádné oprávněnosti nemá. Prozatím ale spokojíme se s tím, že onen názor prostorový pokládáme za dovolený, protože zkušenost nám názory prostorové podává. Tedy řekneme, že ona podstata formující a kontinuitu zjednávající jest látkou (nikoli hmotou!) vyplňující světový prostor plynule, to jest bez jakýchkoli mezer. Nazýváme ji látkou, ne však hmotou, aby rozdílnost podstat i jménem byla naznačena.

Aby však nebylo nějaké pochybnosti a nevznikly dvojsmysly, třeba při tomto názvu ještě setrvati. Proč onu formující podstatu vůbec nazýváme látkou? - Odpověď je na snadě. Protože jest nám stanoviti základ čili princip světových úkazů, jejž dle názoru smyslového, a sice především zrakového, jako prostorový pojímati nutno. Co nazýváme prostorem světovým, není jako dle názoru přírodovědeckého a geometrického jakási mythická záhada prázdnoty, jež čeká na vyplnění věcmi skutečnými, nýbrž jest to věcnost, podstata, která však jako taková nikdy nemůže býti, předmětem našich smyslů. Přírodozpytci postulovali již dávno podobnou podstatu a nazvali ji aetherem. Pravili jsme, že ona formující podstata světový prostor plynule vyplňující, jak se zcela nepravým způsobem říkává, není smyslům jako taková přístupna; přirozeno, neboť ona jest tím ústředím, v němž všecky úkazy se odehrávají, tou silou podněcující, která úkazy vůbec zjednává a neustálé jich střídání podmiňuje, ona jest dále ve smyslu psychickém příčinou vědomí, ano vědomím samým, a právě proto nemůže jako taková býti předmětem vědomí, ačkoliv vědomí samo sestrojuje, nýbrž tím mohou býti jen změny, jež způsobuje. Nazývajíce tedy onu formující podstatu látkou, zmocňujeme se toliko obvyklého slova, abychom naznačili něco, co myšlením a pojmem vystihnouti nedovedeme. Jest to prostorné, stále činné, základ všeho děje světového a vědomí, a proto nutno je nějakým jmenem pojmenovati. Co zde látkou nazýváme nesmí tedy nijak býti stotožněno s hmotou, anoť jest protivou její, či přesněji protivou prvočástic hmoty. Pakli by někdo namítal, že nedovedeme si látku takovou představiti, přisvědčíme, ano i doložíme, že jest zcela nemožno, abychom si ji představili: my ji toliko postulujeme, t. j. klademe jako požadavek nutný, bez něhož nějaký metatysický výklad úkazů podati nelze.

S týmž právem mohli bychom onu formující podstatu nazvati jiným známým a obvyklým jménem a říci, že jest to duch, duch světové bytosti čili boží a název ten arciť v některém smyslu našim požadavkům byl by významnější a proto i vítanější, avšak pojmové jasnosti nebylo by tím o nic více získáno. Neboť co jest duch, jest nám právě tak záhadno, jako postulat látky absolutně plynulé, prostorné a nehmotné. Můžeme tedy směle obou názvů vedle sebe stejným právem užívati, ale mějme při tom na zřeteli, že žádoucí pojem není tím nějak přesně vystižen, nýbrž jen obvyklým způsobem naznačen, ježto oněmi jmény rozdílné stránky činnosti a působnosti, ano správněji toliko rozdílná stanoviska svého pozorování naznačujeme. K tomu ještě poznámku, aby věc všestranně byla objasněna.

Mluvíce o Bohu, pravíme, že jest duch a domníváme se takto, že podstata jeho jest jasně a zřejmě vyjádřena, avšak toliko omylem, neboť slovo duch naznačuje právě tak pouhý postulát našeho myšlení, jako Bůh jest nutným postulatem myslícího člověčenstva. Nazveme-li tedy onen postulovaný princip formující látkou plynule prostornou a základem všeho děje a vědomí, či nazveme-li jej duchem neb bohem není v tom žádného rozdílu, toliko mějme na paměti, že každým tímto způsobem vyjádření označujeme jisté hlediště svého posuzování.

Jak ohromnou převahu onen formující princip ve světě má, poznáváme nejlépe ze zkušeností astronomických. Jakkoliv veliké jsou ty hmoty, jež stálicemi nazýváme, přece mizí v prostoru světovém a jsou takřka jen kapkami v moři zcela mizícími. A i tyto hmoty jsou již výsledkem součinnosti síly formující.

Nyní třeba dále stanoviti poměr postulovaných prvočástic hmoty k oné podstatě formující, a poměr každého z těchto základů, k sobě, pokud pokládáme jej za dělitelný a z částek složený. Svrchu již bylo podotčeno, že onyno prvočástice jsou diskretné vzhledem k sobě navzájem, že však jsou v nutné a plynulé souvislosti s podstatou formující. Dále bylo taktéž naznačeno, že podstatu formující, ač přesnou a nedělitelnou jednotou jest, přece opět za složenou z nekonečného počtu relativních částic pokládati nutno, kterýžto spor ve svých pojmech nikdy odstraniti nedovedeme. Mysleme si tedy tyto relativní částice a tažme se, jaký poměr mezi nimi stanoviti nutno, aby vyhověno bylo nutným požadavkům hypothesy. Ač přesnou jednotu skládají, přece nelze mezi nimi předpokládati slučivost toho způsobu, jakou vyznačují se hmotné částice, neboť pak nelišily by se od prvočástic hmoty. Pak rovněž by nemohla podstata formující všude a na všech místech, kde hmoty se nalézají, provozovati onen úkon formující, t. j. slučivost hmotných částic obmezovati a jí určitý směr vykazovati. Nutno dále oné podstatě přisuzovati absolutní elastičnost, kteráž způsobuje, že všecko, cokoliv děje se někde, bez rozdílu na všecky strany se rozšiřuje. Kdyby na některém místě mohla mezi relativními částicemi jejími působiti slučivost podobná hmotné slučivosti, pak by se musila dle nutného požadavku elastičnosti ona působnost na všecky strany rozšířiti a tím by patrně vzájemnost mezi onou podstatou a hmotnými prvočásticemi byla porušena. Patrno tedy, že mezi částicemi oné podstaty není takové slučivosti, nýbrž spíše odpudivost, což však nevylučuje možnost, aby částice její ve hmotě byly shuštěny vlivem prvočástic hmotných.

Co se pak tkne absolutní elastičnosti, třeba tento pojem přesně stanoviti. Především uvážiti jest, že ve světě nic prostě nového vzniknouti nemůže, že poměr mezi podstatou formující čili tvůrčí a prvočásticemi hmotnými nemá žádného začátku čili vzniku. Co tedy metafysicky možno jest, to jest stále a vždy bez rozdílu času dáno a uskutečněno, neboť tak nutno z oněch požadavků souditi, byť i nesnadno nám dalo se mysliti. Změny, jež dějí se, jsou způsobeny jen přebývající slučivostí mezi hmotnými prvočásticemi, kteráž má za následek, že poměr jedněch a druhých částic neustále se pozměňuje. Avšak ona podstata má nutně dvojí význam metafysický, pokud totiž máme zřetel buď k vědomí jako takovému, buď k dějům fysickým čili kinetickým. Ježto podstata formující i s prvočásticemi hmotnými sestrojuje jedno souvislé a jednotné vědomí, tedy ona žádaná elastičnost má především význam metafysicko-psychický. V tomto světovém vědomí nic nemůže nového vzniknouti, a jakož v psychologii správný požadavek činíme, že veškeré vědomí ve svém postupném vývoji jest toliko přetvořováním a střídavým spojováním látky obsažené v původním orgánovém vědomí, tak podobně o světovém vědomí souditi jest. Ano tento požadavek stává se při něm zcela přesným a bez výminky platným, kdežto při vědomí individuálném nějakého živočicha neb vůbec živé bytosti vzrůst až k možnému vrcholu a odrůst od tohoto dolů, též nahodilé rozdíly výživy buď hojnější buď skrovnější, posléze i churavé stavy celku způsobují patrné rozdíly. Světové vědomí však neroste, jako na př. přibývá vzrůstem vědomí lidského, aniž odrůstá, jako nedostatečnou výživou aneb degenerací mozku u člověka státi se může, nýbrž jest co do látky stále stejné. Ježto tedy v něm žádná látka vědomí vzniknouti nemůže, nemohou možné změny jeho nic jiného znamenati, než že něco, co již dávno jest, v jiné spojení se sestrojuje a tím zdánlivě nové platnosti nabývá. K tomu ale jen hmotné prvočástice podnět zavdávají. Takovéto změny dějí se však nutně tam, kde hmotné prvočástice působením gravitace ve veliké hmotné shluky se urovnaly. Co tedy na některém takovém místě se děje, to rozšíří čili vodí se na všecky strany. Tu setkáváme se s předůležitým pojmem vodění, a k tomu třeba zřetel obrátiti.

Co znamená vodění ve smyslu fysickém i psychickém? - Dle stanoviska nynější fysiky řekneme, že jest to šíření na všecky strany a od každého bodu zvláště, jenž nějakou změnu přejal. V názorech přírodovědeckých však neobejdeme se při tom bez pojmu rychlosti nějaké. Tak na př. přisuzuje se světlu veliká rychlost asi 300.000 km za vteřinu. Nastává nám otázka, zdali tento pojem šíření míti má platnost i ve smyslu metafysickém. Avšak přesné stanovení požadavku formující podstaty nedovoluje, abychom onen pojem prostě přijali a uznávali v metafysickém smyslu za platný. Předně nemožno pojem vodění tak přijmouti, jako by nějaký děj od nějakého bodu vznikaje se šířil, t. j. na každém bodě, kam voděním se dostane, takřka znova vznikal. Tento fysický pojem nelze pro názor metafysicky za platný uznati. Neboť cokoliv na některém místě zdánlivě vzniká, to již eo ipso na každém jiném dáno jest, aspoň látkou. Tedy jde při řečeném vodění jen o to, aby vznikající spojení na všech ostatních bodech tak zvaného prostoru taktéž bylo sestrojeno. Avšak nutno ještě o krok dále postoupiti. Ježto děje světové nemají vůbec začátku, nelze ani za to míti, že by nějaké spojení teprve vznikalo. A poněvadž co jednou vzniklo, beze stopy zmizeti nemůže, nutno požadavek metafysický dále rozšířiti v ten smysl, že každé, jakékoliv spojení ve všech relativních částicích formující podstaty jest dáno již potentialiter. Že nám ale takto souditi jest dovoleno, že možno předpokládati, že co kdy vzniklo, prostě zaniknouti nemůže, to poznáváme nejlépe ze zkušeností psychologických. Spojení, které mezi představami nastalo, jest tak mohutné, že byť ne vědomě, tedy aspoň nevědomě svou platnost stále udržuje. Pokud trvá soustava mozková bez porušení, může každé, i zcela nahodilé spojení po příležitosti býti obnoveno. Tomu nasvědčují velmi četné zkušenosti. Zde ovšem trvání spojení podmíněno jest neporušeným trváním soustavy mozkové a především velkého mozku. Avšak analogická podmínka u celku světového eo ipso jest platná neustále. Mozek může přestati žíti, když živočich umírá, může na některých místech degenerovati, nedostatečnou výživou neb stravou buď dočasně buď trvale svých činností pozbýti, avšak celek světový nemůže ani degenerovati, ani z něho nic se ztratiti. Tedy vyplývá důsledek nanejvýše pravděpodobný, že každé spojení, jež kdy a na jakémkoliv místě ve světě bylo, bez rozdílu času v každé částici podstaty formující čili aetheru jest dáno, ovšem ale ve formě, která od formy "skutečnosti" nějak se liší. Tento přechod z formy neskutečnosti ke skutečnosti nalézá své objasnění v pojmu kontinuity, o čem později více promluvíme.

Nyní vraťme se opět k pojmu řečeného vodění. Toliko shledali jsme, že "voděné" oním pochodem vodění nevzniká teprv, nýbrž jest přiváděno toliko z formy, již relativně neskutečností nazvati slušno, do formy skutečnosti. Neskutečnost nazveme ve smysle metafysicko-psychickém relativním nevědomím, skutečnost pak relativním vědomím. - Avšak ještě zbývá otázka, zda-li ve smysle metafysickém onen pojem vodění jako časový postup děje přijmouti možno. Tuto pochybnost rozřešiti třeba přesným uvážením požadavku, jenž jest dán s podstatou formující. Jednotnost a kontinuita vědomí vedou nutně k požadavku, že podstata je přesnou a nedělitelnou jednotou. Ačkoliv tedy mluvíme o relativních částicích a tím onen pojem nezbytně zdánlivým sporem obtěžujeme, přece jest nám trvati na pojmu přesné jednotnosti a nedělitelnosti. Kontinuita vědomí živé bytosti nedopouští, abychom relativné částice podstaty formující pokládali za nějakou překážku souvislosti toho, co se děje. Nelze proti tomu namítati, že děje psychické skutečně vyžadují dosti značné doby, aby byly šířeny a v jiné formy převáděny; neboť toto šíření a převádění tkne se vždy dějů hmotných, pochodů chemických, bez jichž uskutečnění nemůže nastati nějaké uvědomění. Nastává-li na př. nějaké podráždění citové, ať orgánové, ať smyslové, zapotřebí především nějaké doby, aby dostatečné síly nabylo, by dospělo k uvědomění a mohlo býti přeneseno na jiná centra. Má-li však v jiném středisku nový děj vybaven býti, třeba, aby přirozená setrvačnost jeho byla překonána a nový děj chemický zaveden, aby pak i v příslušném orgánu, na př. v některých svalových vláknech, příslušný děj chemický se vybavil. Pochopujeme tedy, proč každé šíření a přenesení dějů psychických na jiná střediska vyžaduje dosti značné doby, neboť tu vždycky jde o vybavení dějů chemických, jimž setrvačnost hmotných částic klade odpor.

Avšak jinak tomu jest v podstatě formující. Pravili jsme prve, že relativné částice, jež v této věcnosti nutně předpokládáme, nejsou žádnou překážkou a nemohou jí býti, ježto by jinak nutný požadavek přesné jednotnosti byl zmařen. Aby věc dostatečně byla objasněna, podotýkáme opětně a opětně, že zdánlivý spor přesné jednotnosti a relativních částic nemůže býti řádnou námitkou proti žádanému zde pojmu podstaty formující. Neboť jde o to, abychom dle zkušeností daných sestrojili takový pojem, jenž v pojmech hmoty a v úkazech fysických a chemických nemá žádného analoga. Ač tedy postup a převod dějů chemických vyžaduje dobu určitou, přece možno stanoviti jako hypothesu nanejvýš pravděpodobnou požadavek, že šíření čili vodění všech změn děje se v podstatě formující prostě bez rozdílu časového a prostorového.

Co zde o vědomí individua řečeno, budiž přeneseno na podstatu celku světového. Šíření dějů hmotných zajisté vyžaduje nějaké doby, aby setrvačnost částic byla překonána, a tím větší bude tato doba, čím větší odpor kladou částice hmotné proti novému sestrojení. Avšak relativné částice formující podstaty čili étheru jsou samy o sobě absolutně elastické a činí nerozdílnou jednotu; proto zde o žádném vodění ve smysle časovém a prostorovém nelze mluviti. Co na jednom místě působením slučivosti hmotných prvočástic bylo vybaveno, abeb co naopak mocnou převahou formující podstaty bylo buď porušeno, buď k vyšší formě slučivosti přivedeno, to děje se v prostém étheru na všech místech bez rozdílu času a prostoru. To jest pravý význam jednotnosti, již jako nutný požadavek klademe, a všeobsáhlé kontinuity vědomí světového.

Avšak absolutní elastičnost má dvojí význam, jednak metafysicko-psychický, jednak fysický čili kinetický. Dle prvého zřetele nutno ji pojímati v tento smysl. Světové vědomí bez rozdílu času a prostoru každou změnu všude a v každé nejmenší relativné částici zaznamenává a udržuje, takže v pravdě nic vznikati nemůže, co by vůbec již vždy nebylo dáno. Ovšem ale z toho nenásleduje, že by všecky děje stále v téže formě byly dány, naopak musíme i v podstatě formující předpokládati neustálé změny a neustálý vývoj. V čem tyto změny jediné mohou spočívati, o tom poučí nás bližší rozbor pojmu kontinuity.

Uvažme nyní též význam fysický. Nutno klásti jako požadavek, že podstata, již pro smyslnou názornost nazýváme látkou, jest v neustálém pohybu, a to tou měrou, že relativné její částice nejmenší, bez nichž vůbec výklad dějů světových se nemůže obejíti, sobě na vzájem pohyby sdělují a pohyby přijímají. Pojem vědomí a pohybu ve smyslu fysickém nutno klásti za pojmy korrelativné, či vlastně metafysicky za přesně totožné. Pravíme-li tedy, že celek světový a nejmě podstata formující jest vědomím bez počátku a bez konce, beze vzniku a zániku, tedy pravíme tím ve smysle fysickém, že jest v neustálém pohybu, jenž nemá ani začátku ani konce. Klademe-li dále jako nutný metafysický požadavek, že jsou jisté prvky vědomí, kteréž nám ani co do quality ani co do počtu známy býti nemohou - rozumí se samo sebou, že míníme prvky světového vědomí - tedy ve smysle fysickém tím nic jiného řečeno není, než že relativné nejmenší částice formující podstaty jsou v neustálém pohybu, jenž jest výslednicí všech jednoduchých pohybů, odpovídajících oněm prvotným kvalitám vědomí. Ve smysle tomto nelze jinakých rozdílů stanoviti, než rozdíly směrů a rychlosti. Dejme tomu tedy, že každé prvotní kvalitě vědomí odpovídá v podstatě formující čili v étheru nějaký směr a určitá rychlost, pak zřejmo z toho, že stav pohybový bude podroben neustálým změnám, je-li vůbec podnět k pozměnění celkového stavu dán. Avšak takový podnět může býti dvojího způsobu: Jednak záleží v hmotných prvočásticích, jednak v étheru samém.

Co se týče oněch, lze na základě zkušenosti stanoviti tyto požadavky. Hmotné prvočástice lnou k sobě slučivostí, která vždy tíhne k nejpevnějšímu a nejprostšímu chemickému sdružení. Možno za pravdu míti, že by v nerozlučný svazek se spojily a v něm beze změny věčně trvaly, kdyby nebylo onoho již dříve postulovaného poměru k podstatě formující. Kdyby možno bylo vliv její naprosto vyloučiti, takže by slučivost hmotných prvočástic sama působiti mohla, nejsouc nijak rušena druhou podstatou světovou, pak by přestal všechen podnět, jenž z hmotných prvočástic vyplývá, a všechen vývoj světový byl by ukončen. Hmoty světové trvaly by ve věčném klidu chemickém, zaujímajíce nejmenší prostor a naznačujíce stav největší možné hutnosti. Avšak stav tento nemůže nastati, poněvadž onen nutný vztah mezi oběma základy světovými tomu zabraňuje. Zkušenosti přírodovědecké, především vývoj organisace i také jiné úvahy, nasvědčují tomu, že podstata formující neustále zasahá rušivou mocí do pevných svazků chemického sloučení. Jen z toho lze pochopiti, že pevná sloučenina kysličníku uhličitého vzduchového vlivem světla a chlorofylu neustále jest rušena a přetvořována. Na počátku organisace zajisté jen světlo zavdávalo mocný podnět k vývoji, ježto chlorofyl jest již výtvorem organisované hmoty samé. Týž význam má i neustálá assimilace potravy při výživě živočichů. Tuto rušivou moc podstaty formující nelze však jinakým způsobem naznačiti než tím, že mezi relativními částicemi jejími a prvočásticemi hmoty jest podobný poměr slučivosti, jako mezi těmito samými navzájem, avšak slučivosti slabší. Oč však menší jest tato slučivost obou základů světových mezi sebou, o tolik převyšuje podstata formující onu druhou svým množstvím čili převahou kvantitativní. Již svrchu bylo k tomu poukázáno, že světové hmoty jsou ohromně nepatrné proti étheru prostory světové vyplňujícímu a hmoty prostupujícímu - jak ovšem na základě fysického názoru vyjádřiti se musíme. Rozumí se samo sebou, že onen poměr slučivosti obou podstat světových jest vzájemný. Nejen formující podstata tíhne ke spojení s prvočásticemi hmotnými, nýbrž také tyto ke spojení s oněmi, avšak tato slučivost jest menší než ta, která vládne mezi prvočásticemi hmotnými samými. Poněvadž tedy éther svým množstvím nesmírnou převahu má nad hmotnými prvočásticemi, jest možný ten případ, že by všecky hmotné částice stejnoměrně v étheru byly rozptýleny. To však dle názoru fysického a chemického by znamenalo, že celý tak zvaný prostor světový byl by vyplněn nesmírně řiďoučkou látkou, proti níž by nejřidší plyn, vodík, byl ještě hmotou nesmírně hustou. Tento stav úplné dissoluce vší hmoty, ač-li vůbec v celém prostoru světovém zároveň možný jest, naznačoval by relativní začátek všeho tvoření. Bylo by to v pravém slova smysle nerozdílné spojení ducha a hmoty, či přesněji úplná převaha jednoho nad druhou.

Klademe-li tedy ony dva krajné případy jako nejzažší konce světotvorby, t.j. jednak úplné sloučení hmotných prvočástic, k němuž tyto směřují, ale dospěti nemohou, poněvadž podstata formující tomu zabraňuje, jednak úplné a stejnoměrné rozplynutí vší hmoty v étheru, kteréž rozhodně možné jest a zajisté v jednotlivých částech světové soustavy neustále se střídá se stavy opačnými - pak pochopujeme, co všechen vývoj světový po stránce fysického názoru znamená a znamenati musí. Má-li hmota povstati, musí nabýti slučivost prvočástic hmotných převahu, a pak vznikají hmotné celky, jež nazýváme stálicemi a oběžnicemi, či lépe říci lze, že vznikají soustavy těles, které mají společný hmotný původ, na př. naše soustava sluneční. Hmota ponenáhlu gravitací se zhusťuje a utvoří pevné povrchy, kdežto nitro zůstane ve stavu silně zhuštěných plynů. Máme-li na př. na zřeteli naši zemi, můžeme pak dále říci, že nastává pradoba geologické tvorby, v níž ponenáhlu vlivem vody, zeměkouli na všech stranách pokrývající, utvořily se ty hmoty, jež nazýváme prahorami.

Avšak tu již nutno klásti vliv formující podstaty, neboť jen ona dala vzniknouti různým chemickým podstatám, jež prvky chemickými nazýváme. U vyšší míře pak jeví se tento vliv tvořením organisace, kteráž od nejskrovnějších začátků počínajíc již v době prahorní musila dospěti k dosti značné dokonalosti, ježto geologická doba archaická hned s počátku pokročilé typy živočišstva i rostlinstva vykazuje. Mocná převaha formující podstaty směřuje stále k vyšším tvarům, až konečně na naší zemi dospěla k vytvoření člověka. Tím ale působení její nepřestává, neboť ve vývoji lidského pokolení od nejsurovějšího stupně zvířeckého k mravům opravdu lidským a k náboženství a ku mravnosti v přesném smysle transcendentním shledáváme neustálý vliv ducha světového, jenž lidské pokolení nevědomky vede k větší a větší dokonalosti.