E-LOGOS

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/96

ISSN 1211-0442

-----------------------------------------------------------

Slavný fysik a filosof Heřman von Helmholtz byl raněn ke konci června 1894 mrtvicí, které asi po 6 týdnech, totiž 8. září téhož roku podlehl. Den po jeho skonání berlínský professor David Hansemann (ještě s některými jinými lékaři společně) provedl sekci a výsledky pozorování svých, zejména pokud mozku Helmholtzova se týkají, nedávno uveřejnil (se svolením vdovy Anny Helmholtzovy).1) Resultáty samy i poznámky, kterými je provází Hansemann, jsou zajisté v nejedné příčině pozoruhodny, i vyjímáme z nich toto:

Objem lebky Helmholtzovy jest 59 cm (měřeno přes kůži; bez kůže 55 cm); největší šířka hlavy (měřeno na kostech) byla 15.5 cm; největší délka 18.3 cm, index tedy délky lebky k šířce 85.25 i náleží lebkou Helmholtz k hyperbrachycefalům. Když byl mozek z lebky vyňat, vážil 1700 gr., v čemž arci zahrnuta váha krrevní sraženiny. Snadno bylo odstraniti 160 gr. této sraženiny, ale i pak zbylo v mozku ještě krve, které nebylo lze bez porušení aneb snad i zničení pletiva odstraniti, tak veliké množství, že Hensemann odhaduje váhu (absolutní) mozku sama ještě o 100 - 120 gr. níže, tedy celkem na 1420 - 1440 gr. Přes to, že dosáhl Helmholtz stáří 73 roků, na mozku nebyly nalezeny nijaké senilní změny. Hned po odvážení byl pak mozek rozpůlen podélným řezem (zkrze těleso svalkovité); polovice, kde se udál výlev krevní, nehodila se k bližšímu ohledávání, a tak odlita v sádře jen zdravá půle. Mozek nebyl konservován, a po ruce jsou nyní jen onyno odlitky, které poslány byly Retziovi, Edingerovi, Flechsigovi, Duboisovi a lékařům, kteří Helmholtze v posledních chvílích léčili. Dvě pěkné fototypické reprodukce onoho odlitku připojeny jsou na konci monografie Hansemannovy.

Zkoumáme-li mozek nějakého neobyčejného, geniálního člověka, - připomíná Hansemann - jen stěží zachováme potřebnou objektivnost, stěží dovedeme se brániti subjektivním pocitům, zvláště jestliže nám bylo dopřáno intimněji se stýkati se zesnulým a doznávati bezprostředně vlivu jeho ducha. Člověk těžko ubrání se představě, že morfologický výraz jeho ducha zračí se ve formách jeho mozku; a přece jest to jen - laická myšlénka, a znalec ví, že tomu jinak. Avšak že takto mysliti jest duchu lidskému na snadě a zcela přirozeno, toho důkazem jsou bádání, která již za starověku konána byla na př. Erasistratem. Tato myšlenka byla základem nevytříbených theorií frenologických Gallových, tať jest aspoň jednou z příčin oněch hojných anthropologických měření lebek, hojných daleko více počtem než resultáty v této příčině bezpečnějšími, tať vedla badatele, aby vážili mozky, zejména mozky vynikajících, geniálních lidí. Welcker to byl, který obzvláště hájil mínění, že váha mozku jest v souvislosti s duševní schopností člověka i sebral a sestavil za tímto účelem množství vah mozkových. Toto množství bylo ještě rozhojněno Rud. Wagnerem, Brocou, Bischoffem a m. j., kteří z velké části vystoupili energicky a se zdarem proti mínění Welckerovu.

Dnes víme, že váha mozku závisí hlavně na masse neuroglie, dále na stupni vlhkosti a množství krve, která v mozku zůstane neodstraněna, a poměrně závisí na hojnosti buněk gangliových a nervových vláken málo. Odtud také pochopíme na první pohled podivná některá pozorování: Nejtěžší z dosud známých mozků zvážil Rudolphi; mozek ten vážil 2222 gr. a náležel jakémusi Rustanovi, zcela prostinkému člověku. Nejblíže jemu jest mozek, který zvážil Virchow, o 1911 gr., mozek to trojletého dítěte, jehož neobyčejná váha vykládá se hyperplasií neuroglie. Mozek Cuvierův vážil 1830 gr., lékaře Abercrombieho 1780, Wenera v. Siemense 1600 (byl velice oedomatosní), mathematika Dirichleta 1520, Gausse 1492, Frant. Schuberta 1420, atd. Avšak jiní duševně vyniknuvší mužové měli zase mozek malé váhy; tak na př. Ignác v. Döllinger 1207 gr., (mineralog) Hausmann 1226, fysiolog Harley 1238 gr. atd. a také sám Helmholtz svým mozkem o 1420 - 1440 gr. povznáší se jen asi o 100 gr. nad průměrnou váhu mozku, kterou Th. v. Bischoff určil na 1358 pro muže a 1220 gr. pro ženu. Zkrátka, dle Hansemanna dnes všichni badatelé v tom se shodují, že váha mozku není v nijaké souvislosti s duševními schopnostmi člověka.

Jinou theorii, ale k témuž konci jako Welckerova směřující, stanovil Perls a s jistými výhradami přejal ji také Edinger. Perls domníval se, že vyskytne-li se v mládí hydrocefalus mozku a vyhojí-li se (což arciť zřídka se děje), mozek má možnost k neobyčejnému vývoji. Edinger uvádí za příklad Rubinsteina a Cuviera, kteří oba prý byli hydrocefaličtí, tento, jak víme z autentických zpráv, onen, jak lze souditi z tvaru lebky. Hansemann nepopírá sice význam záhy vyléčeného hydrocefalu pro vývoj duševní, ale nepřipouští jej v tom smysle, jak chtěl Perls. Neboť podklady pro duševní rozvoj člověka jsou v době, kdy se obyčejně takovýto hydrocefalus vyhojí, již dovršeny, a co po vyhojeném hydrocefalu nalézáme, není snad veliká massa mozková, nýbrž rozšířené ventriculli, srůst různých částí u plexus choroideus, jakož i hluboké impressiones digitatae lebky. Za odvážné pokládá pak Hansemann chtít souditi z pozdější vnější formy lebečné anebo z objemu hlavy, že tu v mládí vyskytl se hydrocefalus. Ze slavných mužů se širokým, poněkud vyvstávajícím čelem měli objem hlavy: fysiolog Joh. Müller 614 mm, Richard Wagner 600, Bismarck něco méně než 590 mm, ale jiní zase velice malý: Argelander 555 mm, Napoleon I. 564 mm, Darwin 563, Schwann 565 atd., Helmholtz (jak řečeno) 590 mm (tedy něco více než Bismarck, ačkoli byl menší postavy). Že Helmholtz v mládí prodělal lehký hydrocefalus, vypravoval několikrát Hansemannovi sám; ostatně stopy jeho bylo možno zjistiti ještě při sekci.

Jestliže tedy od všech spekulativních theorií takových abstrahujeme, za podklad neobyčejného vývoje duševního můžeme pokládati množství nervových elementů, a hrubým anatomickým výrazem tohoto množství jest množství a vyvinutí závitů (gyri). Avšak jakkoli obecně jsou tyto závity důkladně již probádány, přece máme v této příčině velmi málo určitých dat singulárních o mozku lidí, jejichž duševní nadání jest známo. Důkladněji vskutku byly zkoumány mozky filologa K. Bedř. Hermanna, mozek Gaussův, Dirichletův a několika málo jiných mužů; ostatní údaje, o mozku Gambettově, Napoleona III., a j. jsou neurčité a podávají špatný materiál ke srovnávání.

Pozorujeme-li mozek Helmholtzův, jest nápadno obzvláště silné členění závitů, zejména v jistých partiích mozku. Tak především laloky čelní jsou velice vyvinuty, závity tuto jsou hlubokými brázdami tak "rozryty", že to stojí práci najíti jednotlivé typické formy závitů a brázd. Členění gyri praecentrales a postcentrales jest také bohaté, ačkoli ne nadobyčejné. Naproti tomu neobyčejně vyvinut jest zadní oddíl prvního závitu skráňového, který pokládá se za centrum sluchové, a zejména vyvinuta jest také partie mezi gyrus supramarginalis a třetím závitem týlním; zde zvláště zřetelně vystupuje gyrus angularis. Závit tento vine se jednak k prvnímu, jednak k druhému závitu skráňovému, takže mezi gyrus subangularis a prvním závitem skráňovým se prostírají 2 zřetelné závity. Pozorujeme-li mozek s druhé strany (v mediálním průřezu totiž), nápadné jest mimo dobře vyvinuté gyri occipitales a gyrus paracentralis nesmírně bohaté členění laloků čelních. Nejvíce však imponuje šířka a rozdělení praecuneu; tuto partii, která na čerstvém mozku byla ještě frappantnější, pokládá Hansemann za nejvíce pozoruhodný oddíl hemisfaery.

I plyne Hansemannovi odtud potvrzení věty, že u člověka neobyčejně nadaného nalezneme bohaté členění mozku a associačních sfér, avšak ihned dodává a doklady opírá, že tato věta se nesmí prostě obraceti. Neboť může býti mozek velice členitý, velice vyvinuté associační sféry, ale aby se příznivá taková konstituce také uplatnila, aby mozek neobyčejněji fungoval, to záleží dle Hansemanna na jiném ještě faktoru, totiž "popudu (Reiz) v nejširším slova smysle" (t. j. asi jak bychom mohli jinak říci: na vlivech okolních, vnějších i vnitřních); neboť teprve popud probouzí k činnosti onyno vyvinuté partie mozkové.

Proto také Hansemann rozděluje dle různých "popudů" nadané lidi ("Intelligenzen") ve čtyři třídy, které snad nebude nezajímavo také tu nastíniti (třebas, dle mínění aspoň referentova, s hlediska logického bylo možno činiti vážné námitky proti těmto Hansemannovým kategoriím); analogií, dokladů a příkladů ze svého okolí a ze své znalosti vynikajících duchů rozličných národů bude míti čtenář s dostatek.

Do první skupiny dle Hansemanna tedy náležejí "akutně stupňované intelligence". V této třídě můžeme nejsnáze postihnouti ony vlivné "popudy", poněvadž ve většině případů je bezprostředně můžeme pozorovati. Popudy ty jsou buď chemické substance, které pobádají a zvyšují činnost nervovou, jednak psychické popudy, které smyslovou reakcí vedou k stupňování činnosti mozkové. Z prvních účinných substancí na prvním místě nutno uvésti alkohol, kávu, čaj, tabák, kafr, arsenik a j. látky, které projevují (aspoň v menších dávkách) působivost stupňující činnost nervovou; z německých literárních veličin uvádí Hansemann jako "klassické případy" Fritze Reutera a Victora Scheffla, kteří osvěžovali a zvyšovali duševní činnost požitkem alkoholických nápojů.

Psychické popudy jsou nesmírně rozmanity a ovšem individuálně velice rozdílny. Mohou býti sprostředkovány okem a uchem především; na př. činnost duševní může u jistých individuí se zvyšovati pohledem na krásnou krajinu, jindy jistým osvětlením, jindy velkolepými úkazy přírodními, požíváním uměleckých děl, anebo i někdy zcela jednoduchými effekty světelnými nebo tonovými. O Schillerovi se vypráví, že fantasii si vzmocňoval voněním k jablkům (a to shnilým).2) Někdy však tyto psychické popudy jsou velice rázu složitějšího. Tak znám jest vliv velikých shromáždění na výmluvnost některých lidí; jsou lidé, kterým "výmluvnost" přichází pohledem na množství lidí, kteří jsou ochotni jich poslouchati. K téže kategorii náleží i stupňování schopnosti duševní prací samou, dále summací dojmů za dne, takže právě pro nahromaděné dojmy denní u některých lidí intelligence večer zvýšena proti ránu. U některých povah i fantasie sama mívá moc popudu, na př. naděje na odměnu nebo úspěch. Konečně specifický význam mají, taktéž sem náležející, sexuální vzněty.

Do druhé skupiny Hansemann řadí ona nadání, která v prostředním věku bez pathologických událostí ubývají, se umenšují. Tato formaintelligence jest snad nejčastější. Lidé takovíto v mladších létech plodí znamenité věci, ale pak znenáhla klesnou na stupeň obyčejných tuctových duchů. Vulgárně se říká, že "se vydali", vyzpívali, vyčerpali. Také tu máme některé klassické příklady. Tak Witte, překladatel Dantův, ve 14 létech vykonal doktorát a v 16 létech chtěl se habilitovat za docenta;3) a jako Witte podobně veliká většina tak řeč. "zázračných dětí" (Wunderkinder) náleží sem. Avšak nejen tyto nápadné zjevy skládají vzpomenutou tuto třídu intelligencí, nýbrž do ní náleží veliká většina intelligentních lidí všech oborů. U mnohých ustane duševní schopnost již ve 20 létech, u většiny asi ve čtyřiceti. Vysvětliti si věc musíme ne snad tak, že by buňky a vlákna nervová, které v mládí tu byly, degenerovaly (toť by byl proces pathologický), nýbrž jen tak že buňky gangliové a nervová ona vlákna otupí pro jisté popudy. Bylo by zajímavo vypátrati příčiny tohoto otupění, ale arci málo bývá příležitosti, aby kdo cizí vnikl dostatečně do individuálního žití soukromého takovýchto lidí.

V třetí skupině zahrnuty jsou "pathologické intelligence". O této skupině snad nejčastěji bylo psychologicky pojednáváno, a skupina ta také zavinila mínění, že genius a šílenec jsou jen málo od sebe rozdílni. Činnost duševní individuí sem náležejících jest pathologicky vzmocněna i "vede zřídka k pravému pokroku, obyčejně jen k sensační populárnosti". Hansemann za příklad uvádí Nietzscheho a dokládá, že pathologická takováto intelligence vede pokaždé k šílenství. "Popudem" prý u takovýchto intelligencí jest progredientní, zánětlivá anebo degenerativní choroba mozku, která počátky má zcela nepatrné, neznatelné a zprvu jen velice loudavý průběh, čím dále, tím však se uspíšuje a stupňuje více. Charakteristickou známkou této třetí skupiny jest právě ona "progredience", a tou liší se také od následující skupiny.

Do této IV. a poslední skupiny auktor řadí "trvalé intelligence", kteréž celý život potrvávají a leda v nejpozdějším stáří senilními změnami ochabují. Sem náležejí praví geniové, kteří provedli opravdový pokrok v kultuře lidstva jako Newton, Cuvier, Goethe, Beethoven, sem také náleží Helmholtz. Při této skupině nelze nalézti jednotný popud, nýbrž nutno hledati popud zvláštní u každého z jejích členův. Významno jest, že u mnoha z těchto mužů nalezeny byly jisté asymetrie lebky, předčasné zkostnatění švů lebečných a podobné anomalie. Tak dle Welckera byli Paracelsus, Vilém z Humbholdtu a Filip Meckel platycefalové s dalekýma a málo hlubokýma dutinama očníma, Schiller a Kant byli brachycefali s velice asymetrickou lebkou; podobně (dle Nicolucciho) byla lebka Dantova nepravidelná. Zdali tyto a podobné nepravidelnosti vedly v mozku k stavům popudovým, jest zatím pochybno, ačkoli ne nemožno. Také proto připouští, že u Helmholtze onen přestálý, lehký hydrocefalus byl za života jeho "popudem", který vyvolával vzmocnění oné veliké intelligence, které všichni vrstevníci u zesnulého tak se obdivovali.

Ke konci připomíná Hansemann s důrazem, že posud dat opravdu spolehlivých jest málo: jest nutno pečlivě a vědecky zkoumati mozky, a to lidí především prostředního, obyčejného nadání, zvláště mozky lidí, kteří jednostranným nějakým nadáním, resp. zručností vynikli, třebas jinak byli duchové dosti prostřední. Pak snad by bylo možno z materiálu podobného najíti jistější resultáty.

______________________________________________________________________

3) Koho by zajímal životopis a způsob vychování tohoto "zázračného dítěte", toho referent odkazuje ke spisu (i jinak zajímavému) Luciana hrab. z Pfeilu: Wie lernt man eine Sprache am leichtesten und besten? Nebst einem Anhang: Karl Witte, eine Erziehungsgeschichte. Ve Vratislavi (4 vyd.) 1884.