Jsme v pubertě nebo přechodu?
Doc. RNDr. Felix Koschin, CSc., katedra demografie

     Populace je živý organizmus. Možná to nezní přesvědčivě. Ale stačí nahlédnout do encyklopedie (Malá československá encyklopedie, Academia 1984), kde je živý organizmus definován jako "soustava, jejíž části jsou v takových vzájemných vztazích, že umožňují uskutečňování jednotného cíle, tj. přežití a reprodukci." Pod takovouto definici populaci jistě můžeme zahrnout. Kromě toho zcela běžně používáme spojení stárnutí populace, tudíž populaci přisuzujeme jeden z významných atributů živého organizmu.
     Připustíme?li tedy, že populace je živý organizmus - a z uvedeného vyplývá, že pro to máme dostatečné důvody, pak bychom měli mluvit i o zrodu a zániku populací a o jejich životním cyklu. Zatímco zánik populací z historie známe (kde jsou dnes Sumerové nebo Keltové), o vzniku se nehovoří. Ale o životním cyklu populací je přeci jenom něco známo.
     Víme, že populace při svém stárnutí procházejí stádii progresivní, stacionární a regresivní populace. Také víme, že všechny populace procházejí stejnými výraznými změnami režimu reprodukce - tyto změny byly nazvány demografickým přechodem. A můžeme se vcelku oprávněně domnívat, že všechny populace budou procházet i změnami, které dostaly jméno druhý demografický přechod.
     I jedinci procházejí během svého životního cyklu výraznými změnami, které souvisí s reprodukcí - pubertou a přechodem, jež oddělují dětství, dospělost a stáří.
     Bylo by asi příliš troufalé nazvat první demografický přechod pubertou a druhý demografický přechod přechodem. Sice to svádí, ale pro takové mechanické přenášení atributů bychom stěží hledali argumenty. Jistá příbuznost tu však je - organizmy během svého životního cyklu procházejí zásadními změnami svého chování a je jedno, zda se jedná o člověka, nebo o celou populaci. Tím však podobnost končí. Není důvod se domnívat, že takové změny musí být v každém případě pouze dvě, ale právě tak není důvod se domnívat, že by jich mělo být více.
     Takovou otázku ani nezodpovíme, takže nemůžeme rozhodnout, zda procházíme obdobím, které by se dalo srovnat s pubertou, anebo obdobím, které by se dalo srovnat s přechodem. Teoreticky bychom se měli ponořit do historie a zkoumat, jak tomu bylo u dávných populací. Narazíme však na nedostatek věrohodných údajů, protože v oné době neexistovala žádná spolehlivá evidence demografických událostí. Můžeme si tedy vypomáhat jen hypotézami. (Tak ostatně funguje celá věda.)
     Období mezi prvním a druhým demografickým přechodem se zdá příliš krátké na to, abychom je mohli přirovnávat k dospělosti. Navíc chybí to podstatné - období dospělosti je u živých organizmů obdobím reprodukce. Co je to ale reprodukce u populace, jak se reprodukuje populace - dělením nebo interakcí s jinou populací či ještě jinak? Zdá se, že v období po druhém demografickém přechodu skutečně dochází k interakci s ostatními populacemi - do zemí s nízkou porodností (i plodností) proudí migranti z řady ostatních populací. A zatímco původní populace si zachovávají úroveň reprodukce pod záchovnou mírou, migranti se naopak zpravidla vyznačují vyšší plodností. Zároveň ale ztrácejí atributy svého původu a částečně se asimilují v populaci, do které přicházejí. To ovšem znamená, že původní populace pomalu vymírá a předává své atributy (například řeč) nově příchozím, kteří začínají vytvářet populaci novou. Je to proces zániku a vzniku populací? Skoro by se chtělo říci, že ano.
     Co by to znamenalo? Předně nesmyslnost jakýchkoli programů pro podporu plodnosti. V tomto kontextu by připomínaly snahu starší dámy nahradit rtěnkou, pudrem a kolínskou mládí. Naše (tj. evropské) populace ale zřejmě ještě nejsou ve stadiu "stáří", spíše ve stádiu "dospělosti" a měly by se starat o to, aby "nové" populace co nejlépe prospívaly. Měli bychom vzít na vědomí, že se k nám čím dále více budou stěhovat lidé z odlišného (kulturního) prostředí a měli bychom jim vytvářet podmínky pro snazší adaptaci. Rozhodně by bylo hloupé se imigraci násilně bránit, což propagují i někteří výše postavení politici. Vždyť právě imigranti budou těmi, kdo nás budou v budoucnu živit.
     Rád bych zdůraznil, že - přísně vzato - je předchozí text pouhou spekulací. Ale nemenší spekulací je například i práce NIDI o výhledu evropských populací v 21. století (Europe: One Continent, Different Worlds: Population Scenarios for the 21th Century, Kluwer Academic Publishers 1999). Tváří se sice "vědecky", ale při podrobnějším studiu je zřejmé, že jde jen o vágně podložené hypotézy. V tomto směru se tedy předchozí text "nemá za co stydět". (Kromě toho pro závěry z předcházejícího odstavce by bylo možné zformulovat i jiné argumenty.)

Demografie, 2000, roč. 42, č. 1, s. 55. ISSN 0011-8265.